---

pátek 27.12.

Ráno jsme se vyhrabali někdy před 9, samozřejmě o dost později oproti původnímu plánu. Vrátili jsme motorku a vyměnili peníze, pak dojelil na nádraží songthaewem (po vyděračských 30 B/os.) a zjistili, že lístky do Chiang Rai opravdu prodává jen Greenbus a že v 11 určitě nepojedem. Vzali jsme si lísteček jako na poště a čekali frontu, v 11 na nás teprve přišla řada. První volný bus byl ve 13:45, tak jsme si koupili jízdenky (185 B/os) a šli se někam naobědvat.

Opovrhli jsme vyzkoušenou restauračkou naproti nádraží a zalezli do jiné, (na pohled) podobné, na konci ulice. Byla specializovaná na meatballs (masové kuličky). Bohužel se slečnou servírkou jsme si absolutně nerozuměli, lístek, ač anglicky psaný, jsme nepochopili (něco bylo jídlo, něco příloha, něco jenom povídání….), takže to dopadlo tak, že jsme na stůl dostali každý mísu vývaru s masem, lupením, klíčky a kuličkami, nudle žádné. Vedle toho misku rýže. A co teď jako s tím? Petr se na rýži vykašlal, vývar snědl, já jsem si z toho udělala chicken rice bez chicken a rýži zalila trochou vývaru a šlo to:-)

Na nádraží jsem se chvíli usadila ke psaní deníku, Petík mezitím sehnal nějaké zásoby na cestu, mimo jiné výborný sušený meloun. Usadili jsme se do luxusního autobusu, dvoupatrového, my jsme byli poslání do spodní, přední části, kde byly dokonce stolečky, a sedělo se v obou směrech. Zády bych autobusem nejela, ale ve správném směru to bylo se stolečkem celkem fajn. Navíc jsme dostali každý malou lahev vody, kapesníčky a pytlík wasabi hrášku, vše z edice Greenbus:-) Koukli jsme se na jeden díl Trůnů, asi hodinu spali, a pak se dívali na úžasnou hornatou krajinu zarostlou džunglí. Několik vesniček mělo vlastní horký pramen tryskající na návsi.

Kolem 5. hodiny jsme dorazili do Chiang Rai a vysedali v trochu hektické situaci. Dle našeho průvodce jsme totiž měli přijet na autobusové nádraží téměř v centru města, jenomže Thajci si tu mezitím postavili nový terminál, a na něm jsme teď skončili, do města asi 7 km. Parta bělob (2 Němci, 1 asi Američan a 1 Čech) nás lanaří, ať s nima jedem tuktukem za 15 B/os. My se nejdřív pokoušíme sami nějak zorientovat (podle průvodce jsme se totiž chtěli ubytovat hned vedle nádraží, tak jestli odsud vůbec máme odjíždět), ale pak uznáváme, že jsme na špatném nádraží a přidáváme se k nim do tuktuku. Čech nám vypráví, že se živí jako pouliční umělec a měl být v jižní Americe, ale místo toho jel za svojí přítelkyní Singapurkou a měl tam pracovat. Bohužel ale práce nedopadla a přítelkyně se s ním rozešla, tak se rozhodl čas využít k cestování po JV Asii, i když dost zemí už viděl. Teď cestuje s ukřičeným chlapíkem, kterého jsme si sami identifikovali jako Amíka, ale možná nebyl. Projedou si okolí, a pak pojedou do Laosu. Během našeho pobytu v Chiang Rai jsme se s ním ještě několikrát potkali, jednou u Bílého chrámu, jednou na motorce uprostřed města, jednou na trhu…prostě Chiang Rai není zas tak velké město:-)

Ubytovali jsme se v Travel guesthousu asi půl km od nádraží. Byl to 4-patrový barák s cestovkou dole (v zadní části zároveň bydlela paní se dvěma dětmi ve stanu, děti se tam učily nebo koukaly na televizi), kde se střídala paní a její „manažer“, mrňavý chlapík neustále chodící ve strašně santusáckém červeném vaťáku. Ve 2. a 3. patře byly dormy, ve 2. navíc záchodo-sprchy, a ve 4. patře divná místnost s odpornou matrací, pražské skvoty hadr, a pak náš pokoj, který vypadal jenom o málo lépe – velká matrace na zemi, omlácené stěny, nakřivo položené lino, špatně zavíratelná síť na okně, pár kousků poliček a věšáků…no mazec. Za 220 B to bereme, že se v nejhorším někam přesuneme (což jsme ještě nikdy neudělali:-). On pokoj celkem ušel, i když v matraci jsme možná měli nějaké spolubydlící – což jsme vyřešili našimi vložkospacáky a obalením polštáře mikinami. Nejhorší byly ty schody do 4. Patra, a pak taky záchody, které ze začátku vypadaly úplně v pohodě, ale později se ukázalo, že zas tak v pohodě nejsou – tomuto tématu budu věnovat samostatný box u posledního článku z Chiang Rai.

S večerem jsme se vydali na obhlídku zdejšího night marketu, nočního trhu. Objevili jsme tu sortiment dost podobný jako v Chiang Mai, možná jenom více zastoupení běžného oblečení, bund, čepic a šál:-) Na menším pódiu hráli pěkné, až bych řekla folkové melodie (nejdřív jsme tu viděli 3 klučiny hrát na tradiční nástroje + kytaru, později jsme zastihli většinou dvojici, co s kytarou hráli západní songy typu Take me home, country road, apod.), na větším, v čele jídelního koutku pouštěli zápaďácké hity z repráků. Jídelní sekce tu byla poměrně dost velká, opět jednotlivé stánky po dvou stranách „jídelny“, na třetí straně pódium a ze čtvrté se přicházelo. Měli tu hodně věcí smažených, ale už hotových, což jsme furt nepřišli na to, jestli to po objednání ještě nějak ohřejí či nikoli (a i tak ohřívaného něco smaženého nic moc). Rozhodli jsme se tedy vyzkoušet něco, co jsme jinde zatím neviděli – hot pot soup. Za docela drahých 100 B jsme si de facto sami uvařili polívku:-D Na stůl nám přinesli malé keramické ohnišťátko se žhavíky, na něm kotlíček s vařícím vývarem. Vedle toho košík zeleniny a bylinek, vajíčko, nudle a talířek mořských plodů, které jsme si objednali. Na dochucení malý kelímek nějaké pálivé omáčky. Takové fondue na thajský způsob:-) Neměli jsme zatím úplně vychytané, co se dává kdy vařit, ale pochutnali jsme si moc a v podstatě by to jako večeře stačilo, bylo toho v kotlíčku docela dost. Mimo to jsme si dali shake, který tu dělají víc z ledu než z ovoce, a pak jsme se odvážili ochutnat další zdejší záležitost – smažené koule z nějakého těstíčka plněné krabí tyčinkou, sépií nebo šunkou a sýrem. Dali jsme si mix, který nám paní ještě ochutila nějakou majonézou, kečupem a posypala sekanou řasou. Zní to divně, ale bylo to výborné, 7ks za 30 B. No a abychom to úplně dorazili, tak jsme si ještě v naší ulici, u hrozně milé slečny, dali chicken rice. Slečna měla na hlavě papírovou slepici, tak jsme si jí překřtili na paní Slepičkovou a chodili k ní každý den. Na plakátě měla i facebookovou adresu, tak už jsme fanoušky:-D

V hostelu jsme ještě chvíli pracovali na webu a vyprovodili z pokoje jednoho malého broučka doufajíc, že to byl poslední, kdo s námi tento pokoj obývá.

sobota 28.12.

Noc jsme přežili, a jestli tu něco běhalo, tak o tom nevíme…. Ačkoli jsme vylezli až v 9 hodin, dole bylo pusto a prázdno, tak jsme se vydali půjčit si motorku jinam. Hned o dva baráky dál byla velká půjčovna, tak jsme se opět upsali, odevzdali pas, vyfasovali helmy a na prima skútříku odfrčeli nejdřív přes půlku města pro benzín. Pak jsme „doma“ zaplatili druhou noc a vyrazili za asi největší atrakcí v okolí – White temple (Bílý chrám), jinak Wat Rong Khun, asi 16 km jižně od města. Na motorce jsme tam byli za chvíli a nestačili jsme se divit, kolik je tu lidí, přestože cesta sem není kromě jedné cedule nijak značena. V areálu se nachází hned několik sněhobílých staveb zdobených stříbrnými plíšky, mezi nimi se volně chodí a nechybí samozřejmě mnoho příležitostí k útratě drobných za modlitbu Buddhovi. Hlavní chrám je možné projít jen jednosměrně, v pomalu se posunujícím davu, který udržují v pohybu 2 hlídači s tlampači a hlasitým „Keep walking“. V půlce mostu vedoucímu do chrámu se musíme zout, ale dostaneme na boty taštičku:-) V chrámu samotném se nesmí fotit, takže ho stejně jde jen projít, Thajci se většinou krátce pomodlí před zlatou sochou Buddhy. Musím říct, že celý komplex je jeden velký kýč, ale jak už to tak u kýčů bývá, je to prostě na pohled pěkné:-) A ještě zbývá podotknout, že hlavní chrám byl postaven v roce 1996, ale komplex stále ještě není hotový.

Přes město jsme přejeli na jeho severní konec a vydali se k horkým pramenům Plu Prabaht, nad kterými se rozplývala naše paní „domácí“, že tam s dětmi jezdí každý víkend. Našli jsme je celkem bez problémů, ale bylo to trošku zklamání – dvě okachlíkované nádrže + brouzdaliště pro děti, navíc vstup pravděpodobně placený – vše tu bylo v thajštině. Na celé koupání to nebylo a máčet si jenom nohy nám přišlo teď jako ztráta času, tak jsme pokračovali zemědělskou krajinkou, mezi políčky sklizené rýže, dál k vodopádům Prabaht. Je u nich parkoviště a stanice strážců, tak jsme se báli, že budeme muset platit vstup do parku kvůli jednomu vodopádu, ale nikdo po nás nic nechtěl. Okolo parkoviště se rozkládá krásně upravený park s několika piknikovými altánky, všude uklizeno, cestičky shrabané. My jsme stoupali po jediné cestě pořád mírně do kopce, dle směrovek k vodopádu. Cesta vypadala také hodně upravena – velké kameny odvaleny stranou a díry zasypány hlínou odjinud – no zvláštní:-) I tak jsme ale vzhůru hopkali jako kamzíci, až jsme asi po 20 minutách dohopkali k peřejím, vedle kterých byla cedule oznamující, že to už je jako konec a to je ten vodopád:-) No, je fakt, že nebýt cedule, tak bychom asi klidně pokračovali ještě výš… Mnohem zajímavější než malý vodopádek nám přišly 3 bábušky, které tu chvíli odpočívaly, ale brzy se zase daly do práce – zametaly cestu a skály kolem vodopádu. A my jenom zírali:-)

Pokračovali jsme na motorce ještě dál od Chiang Rai po dálnici na sever, chtěli jsme se podívat do okolí města Mae Chan, kde by měly být k vidění čajové plantáže. Po cestě jsme míjeli ananasovou farmu a nespočet ananasových stánků s miniananásky, kterým jsme samozřejmě neodolali. Pokoušeli jsme se také trefit aspoň do jedné vesnice „long necků“ – jednoho z horských kmenů, který je znám tím, že si jeho ženy zdobí krk již od dětství těžkými mosaznými kroužky, které jim prodlužují krk (i když dnes je tato tradice téměř zapomenuta, drží ji jen několik posledních vesnic, kam se turisti jezdí za těžký peníz dívat na ženy jako do zoo – nedělají to tedy již kvůli tradici, ale jen pro turisty), ale vždycky jsme nějak minuli odbočku. A najednou, zničehonic, jede jedna „dlouhokrká“ paní proti nám na motorce. My jsme z ní málem spadli, jak jsme si kroutili naše krky. Jak jsme zjistili o den později, jednalo se nejspíš opravdu o velkou vzácnost a divím se, že ji vůbec pustili z vesnice.

Čajové plantáže jsme nenašli, jen jednu směrovku na dalších 15 km, což už bychom nestíhali, tak jsme se pokusili najít aspoň jeden vodopád (na konci maličké vesnice stál oooohromný chrám a někde v pralese plném komárů za ním, byl vodopád. Nevěděli jsme, jak je velký a jak je daleko, čas se začínal krátit, tak jsme se na jeho hledání vykašlali a popojeli jsme ještě kus dál, k dalším horkým pramenům. Tentokrát měly podobu rozsáhlého parku s vysokým, štíhlým vřídlem uprostřed. Chodníčky, park i malé nádržky vypadaly celkem udržovaně, ale plocha, kde by měla být voda, byla většinou vyschlá, až na několik kouřících jezírek. Nechyběli samozřejmě vařiči vajíček a několik stánků, kde se snad nic jiného ani nedalo koupit. Nedaleko parkoviště byly nějaké uzavřené lázně, které jsme i chtěli jít prozkoumat, ale dorazili jsme chvíli před zavíračkou, tak jsme tam ani nešli. Místo toho jsme si dali dnes první naše jídlo – papájový salát namíchaný od postaršího ladyboye na parkovišti. Byl to komik, ale salát byl naprosto luxusní. Jasně, že se skoro nedal sníst, Petr se rozklepal, já sesypala a museli jsme ho proložit zmrzlinou, ale ta chuť je prostě výborná a člověku to nedá:-) Kolemjdoucí rodinka z nás měla legraci, ale slitovali se a nabízeli nám na zajedení uvařená vajíčka, která jsme s díky odmítli. Asi jsme ale opravdu vypadali špatně:-D

Dlouhým přejezdem už za tmy jsme se vrátili do Chiang Rai, zaparkovali motorku po domluvě uvnitř hostelu (manažer byl jediný Thajec, kterého jsem kdy slyšela připustit myšlenku, že by motorku mohl někdo ukrást) a vyrazili někam pro večeři. Rozjezd se konal u paní Slepičkové (i když jsme si tentokrát dali rýži s vepřovým – prasátko ale na hlavě nenosila:-), pak jsme si dali na trhu koule s mořskými potvorami, ale jinak nám jídla v jídelní sekci přišla na dnešek drahá a vůbec tu bylo dost mrtvo, tak jsme chvíli bloumali ulicemi, až jsme objevili novoroční/víkendový nebo jaký trh, neuvěřitelně dlouhatánský, po celé ulici. Hodně hadrů a různých cetek, ale jídla tu moc nebylo. Když jsme tedy našli něco poživatelného a teplého, rozhodli jsme se to zkusit a nechali si nalít vepřovou směs z velkého kotle. S masem to bylo horší, páč Thajci do těchto směsí nasekají všechno možné, jenom ne libové maso, jinak to ale bylo dobré, naházeli jsme si tam hodně lupení. Pojedli jsme na rohoži na ulici, nad hlavou semafor:-) a pokračovali tržní ulicí na opačný konec. Až tam teprve jsme objevili tu správnou jídelní sekci, bohužel už dost pozdě, takže jídla byla vesměs hotová a vystydlá, nebo smažená v neskutečné vrstvě oleje, že nás rychle přešla chuť. Jinak hlavní událostí tohoto trhu byla evidentně všeobecná tancovačka pod velkým pódiem, kde hrála thajská muzika. Tančilo se ostošest, prostě jak nějaký myslivecký bál u nás, jenom mnohem větší. Tance všichni znali a tancovali dost podobně, jen každý svým stylem. Po chvíli sledování křepčícího davu jsme usoudili, že Thajci mají asi tak 3 tance, takže to nemají moc složité:-) Dali jsme si na dobrou noc smažené závitky a vrátili se do hostelu.

Večerní program zpestřil Petr, když mu na záchodě zůstala v ruce trubka a ze zdi tryskala voda (viz Záchodová anabáze v samostatném boxu u některého z dalších článků:-).