---

Po dobrodružství v Albánii se vydáváme do řeckého regionu Epirus. Nic moc o něm nevíme, ale o to větší překvapení nás tu čekají. A hlavně jsme všude prakticky sami, což je po přelidněném albánském jihu neskutečná úleva. Jako první se vydáme proti proudu bájné řeky Styx, která se správně jmenuje Acheron. Zkusíme zjistit, jestli tu opravdu potkáme převozníka Chárona (ale tajně doufáme, že ne – do podsvětí se přeci jenom zatím ještě nechystáme). Na půvabné pláži Artolithia se důstojně rozloučíme s mořem. Na místě zvaném Kokkinopilos objevíme krajinu rudou jako povrch Marsu. Prach cest smyjeme u jezera Ziros, drahokamu uloženého v lůně přírody. A protože v Řecku nesmí chybět ani starověká památka, tak tentokrát budeme obdivovat část mohutného akvaduktu. Na noc se potom uchýlíme k tomu nejkulaťoulinkatějšímu prameni, co jsme kdy viděli:-)

Pátek 29. 7. – VSTUP DO ŘECKA A KAŇON ŘEKY ACHERON

Hraniční přechod, kterým vstupujeme z Albánie do Řecka, leží uprostřed krásného horského údolí, asi hojně zavlažovaného, protože silnici na obou stranách lemují různé ovocné sady a obecně je tu dost zeleno. Na rozdíl od suché krajiny Albánské rivéry, kterou jsme se toulali posledních několik dní.  

Sjedeme do první vesnice, kde je Lidl – záchvěv starého, známého, středoevropského sortimentu:-) Petík zkouší omrknout, co tu mají stejného, co jiného než u nás, a hlavně za kolik. Vrací se s tím, že největší výhra to není, ale půjde to. Lačně se všichni vrhneme na čerstvou bagetu s goudou:-)
Čekat ale venku v autě bez klimošky nejde, teploměr ukazuje 38°C. Kubík si po obědě poručí svojí oblíbenou knížku Svět techniky, ale do pěti minut spí, a my se vydáváme na cestu a aspoň se můžeme v klidu pustit do oříškové čokolády, která se chladí pod klimatizací. Pomáhá nám udržet bdělost, nějak nám ty krátké a horké noci nesvědčí.

Na řecké mapě máme naplánovaných několik zastávek tady na severozápadě, protože na větší zajíždění do vnitrozemí nebo nedejbože na ostrovy nemáme už moc času. My totiž cestujeme opravdu hodně pomalu, domů je to dlouhá cesta, kterou nechceme jet úplně naráz, no a na konci srpna potřebujeme být v ČR. Ale když už jsme dojeli tak daleko, tak by byla velká škoda do Řecka nenakouknout aspoň na pár dní – zvlášť když i tady, jen kousek od albánských a makedonských hranic ukrývá neskutečné poklady.

Celý tenhle region se jmenuje Epirus a rozkládá se mezi pohořím Pindos a pobřežím Jónského moře, takže tu najdete nádherné pláže, ale i vysoké hory, zbytky starověkého osídlení i hluboké kaňony a vesničky nalepené na jejich svazích. A to všechno my bychom tu teď rádi „ochutnali“.

První zastávka tak trochu navazuje na činnost, kterou jsme objevili a zamilovali si v Albánii – ten náš lehký „kaňoning“. V Albánii jsme si takhle prošli kaňony Holta, Sinec, kaňon řeky Lengaricë a menší soutěsku u termálních pramenů Sarandoporos. Řeckou odpovědí na tato dobrodružství bude kaňon řeky Acheron. Ten je navíc bohatší o legendu (jako většina míst v Řecku, co si budeme namlouvat…). Údajně je to totiž bájná řeka Styx, hranice mezi světem živých a mrtvých, přes níž se duše zemřelých dostávají díky převozníkovi Cháronovi. Tak o to víc jsme zvědaví, kam nás tentokrát výprava kaňonem zavede…

V mapě je místo, kam míříme, označené jako Acheron Springs. Má to být zase soutěska, skrze kterou se dá jít vodou, podle fotek a popisu krásně průzračnou, ale ledovou. Akorát nám nedojde, že už jsme v jinak civilizované zemi, než byla Albánie, takže trochu překvapeně koukáme na jakýsi lunapark kolem velkého parkoviště. To je zdarma, a dokonce se tu dá parkovat ve stínu pod košatými stromy, což je paráda. Komerce je tu celkem rozbujelá, ale všechno na dobrovolné bázi – můžeš si nakoupit u stánku, můžeš nechat dobrovolný příspěvek na záchodě, můžeš se nechat odchytit na nějaké akční dobrodružství – plavbu na raftu, lodi, jízdu po ziplině nebo pěší výpravu do kaňonu s průvodcem. Mladé, pěkné slečny a na piráty namaskovaní chlápci se pokouší vás odchytit právě pro tu svou službu, ale když si vyjasníme, že my jdeme na vlastní triko, tak uznale pokývají, a ještě si s námi vymění pár přátelských vět.  

Řeka Acheron, nacházející se v regionu Epirus v Řecku, je opředená starověkými mýty a pověstmi. Její délka je 314 km a pramení u vesnice Gliki, odkud teče až do jezera Acherousia. Řeka Acheron je spojována s řeckým podsvětím a je považována za jeden z pěti přítoků řeky Styx. Podle starých Řeků, řeka Styx tvořila hranici mezi světem živých a mrtvých. Duše zemřelých měly být převáženy přes řeku Acheron převozníkem Cháronem, za což musely zaplatit mincí, kterou mu vkládaly pod jazyk. Acheron je také spojována s mýtem o Acheronovi, synovi boha Háda a bohyně Gaie, který byl proměněn v řeku vládcem bohů Diem jako trest za to, že občerstvoval Titány během jejich boje. V oblasti, kde Acheron vytéká ze skal, vytváří úzkou soutěsku, která byla považována za jeden ze vstupů do Hádovy říše podsvětí.
Řeka Acheron protéká kaňonem s prudkými stěnami, který je součástí chráněné oblasti Natura 2000. Voda v řece je studená, okolo 10-13 stupňů Celsia. Část toku řeky mezi Acheronským mostem a Skala Tzavelenas, je považována za místo s nedotčenou přírodou. První lidé do této oblasti údajně vstoupili až v roce 1994. Ačkoliv se původně věřilo, že část řeky teče pod zemí, bylo prokázáno, že tomu tak není. Místa, kde řeka protéká úzkými soutěskami se nazývají Hádovy brány a vytvářejí dojem, jako by se řeka ztrácela pod zemí.
Řeka Acheron je také oblíbeným cílem turistů, kteří si mohou vyzkoušet různé aktivity, jako je brodění řekou, river trekking, rafting a jízda na konícch. V okolí řeky se nachází několik zajímavostí, jako je například Nekromantio, starověký chrám zasvěcený Hádovi a Persefoně.
Pokud byste si na výpravu sami netroufali nebo se chtěli připojit k výletu i ze vzdálenějších míst, zkuste si prohlédnout nabídku organizovaných výletů k řece Acheron.

My si dáme půlku melouna, a pak bereme plavky, boty do vody, nános krému a vyrážíme. Jde se kus po břehu, voda v řece vypadá fakt božsky, je nádherně průzračná, ale v hlubších místech je tyrkysová. U velkého pramene zpod skály vstupujeme do opravdu ledové vody, to jsme naposledy zažili na jaře v Bosně. Brzy ale zjistíme, že řeka sama o sobě tak studená není, jenom ze stran do ní přitékají ledové prameny. Dá se pak hezky střídat zima při focení pramenů a ohřátí se mimo jejich tok.

Kuba statečně šlape, občas popoplave, sem tam ho necháme na sluníčku ohřát, ale obecně jsou skály kolem Acheronu dost nízké a kaňon je otevřený, takže tu není tak hrozná zima, jako jsme zažili třeba v Holtě. Dno je kamenité, voda průzračná a ze všech kaňonů je jí tady asi nejvíc. Jdeme celkem asi 1,5 km, většinou máme vodu maximálně po kolena, sem tam je hlubší místo po pás, kdy bereme batohy na hlavu. Stejně jako v ostatních kaňonech, i tady s každým hlubším místem ubývá lidí, kteří by šli dál, což se nám hodí:-) Největším filtrem je potom jedno místo, kde s vodou po bradu sice dosáhnu nohama na dno, ale jak je to tu úzké, tak teče docela silný proud a s batohy bychom to asi neubalancovali. Kdo nechce plavat, tak tu většinou skončí, ale my máme naštěstí tátu skálolezce, který nám přenese batohy nad vodou a my s Kubou to pár tempy proplaveme. Nazpátek po proudu se tady pak hezky svezeme:-)

Konec kaňonu před soutokem potoků, mlýnem a mostem už je složitější s hlubšími tůněmi a většími balvany na přelézání, a tak si to tam dává Petík už sám. Nám s Kubou to nevadí, zabavíme se a odpočineme před zpáteční cestou. Jsem na toho našeho cestovatele pyšná – zase má období, kdy krásně zdraví lidi, míň se stydí a trénujeme spolu „What’s your name?“ „My name is Kuba. Nice to meet you.“:-)

Zpátky u auta jsme v 19:30 řeckého času (v Albánii mají o hodinu míň). Dělám k večeři těstoviny, co poněkud trvají, protože dojde plyn z doplňované bomba (jak jsme doplňovali naši „hitlerovskou“ bombu v albánském Fieru, si můžete přečíst tady). Na prašném parkovišti s kusy trávy s námi parkuje spousta dalších aut, karavanů, dodávek i menších kousků. Přímo vedle nás stojí mladá dvojice, takoví hipízáci. Kluk byl jeden z „umělců“ po cestě k řece, kteří tam turistům prodávají různé své výrobky – náramky, obrázky, šperky, doplňky. Slečně se moc líbí Kuba a dostává od ní obrovskou okurku. Oproti krásné, ale tvrdě komerční až znásilněné Albánské riviéře se tady najednou cítíme neuvěřitelně svobodně, klidně a vítaně. Vládne tu atmosféra jako v některých free kempech na Zélandu nebo možná i někde ve Španělsku, ale to nás teprve čeká objevit:-) Vlastně tu nemusíme nic řešit – parkování a spaní evidentně nikomu nevadí, záchody tu jsou, nádherně čistá řeka teče hned za valem. Večer je i příjemná teplota, dost fouká a komárů je naopak málo. No prostě zase po dlouhé době idylka, možná jako kompenzace osudu za příkoří jižní Albánie:-) Ale ne, já ji nechci pořád pomlouvat. Je to naprosto úžasný kout země s nádhernými plážemi a mořem (však se koukněte do minulého článku), ale jestli se tam někdy vrátíme, tak určitě ne o prázdninách:-)

Sobota 30. 7. – PLÁŽ ARTOLITHIA, KOKKINOPILOS, JEZERO ZIROS, ŘÍMSKÝ AKVADUKT A PRAMEN LOUROSU

Nejlepší noc za posledních minimálně 14 dní!!! Budíme se v 8 h, ve stínu vedle auta snídáme, balíme a v půl 10 pak odjíždíme. Kolem nás pár lidí taky odjede, sousedi si dají k snídani míchaná vejce a kafe, zavřou dodávku, vezmou tablo s náušnicemi a náramky a jsou k cestě do kaňonu prodávat. Včerejší dojem nemizí ani ráno, má to tu takovou takovou sdílenou tábornickou duši🙂

Vítr pořád profukuje, teplota se drží kolem 30 °C. Jedeme kus po E55, ale brzy sjedeme na pobřežní silničku a kolem větší, ale pořád přiměřeně zalidněné pláže s pár restauracemi a bary, a kolem pár domů a hodně olivových hájů, kde už se chystají sítě na sklizeň, dojedeme k vytipované plážičce mezi vesnicemi Riza a Kastrosykia.

Pláž Artolithia je naprosto úžasná! Na první pohled nás zaujme pás skal, který se táhne v moři cca 50 m od břehu, takže sem nedojdou prakticky žádné vlny. Navíc by se kolem nich asi i dobře šnorchlovalo (jéé, škoda, že jsme tam ještě neměli šnorchlovací masky, které jsme pořídili až pro další výpravu do Řecka). Pláž je oblázková, ale mísí se tu kamínky, hrubý písek a nanesené, vysušené řasy a listí z keřů, díky kterým se nemusí chodit jen po rozpáleném písku. Lidí je tu pár, všichni místní. Usazujeme se do malého stínu pod keřem a dáváme si asi hodinovou koupačku. Pomalu nám dochází, že to je nejspíš úplně poslední koupání v moři na této cestě, protože zpátky do Čech jsme se rozhodli to vzít spíš vnitrozemím. Pokud je tohle rozloučení s mořem, tak musím říct, že velmi důstojné.

Někdy ve 13 h stín dojde a my utíkáme do auta, že pojedeme sehnat něco k jídlu, páč poslední chleba zplesnivěl. Kuba je po 3 zatáčkách totální tuhoň – jak padl do sedačky, tak usnul, a my máme aspoň prostor dojet něco sehnat i trochu dál. K nejbližšímu Lidlu je to 14 km, takže i když jsme víc na jih už jet nechtěli, tak za tohle to stojí. Stupidně si teda musíme zajet, protože v obchodům ve městě Igoumenitsa dojedeme v protisměru (obchody jsou na druhé straně), ale aspoň objedeme hned 3. Z prvního Petík donese akorát nůžtičky (jupí!!!) za 3 éčka (kdy a kde jsme přišli o sadu na manikúru i něco víc). Ze druhého obchodu (AB – koncern s Billou) už toho přinese víc, ale je naštvaný, protože nůžtičky tam měli za půlku:-) Nakonec v Lidlu splněna mise za křupavými bagetkami a můžeme se zase někam posunout. Všechny obchody mají parkování pod stříškami a navíc pořád hezky fouká, takže se tu dá i čekání na parkovišti vydržet, paráda!

Obracíme kurz zase zpátky k severu a valíme to po ROVNÉ, ASFALTOVÉ silnici, šaltpáka na pětce, pohoda džez… Dokud neodbočíme k místu zvanému Kokkinopilos. Silnička je čím dál tím užší, až skončí asfalt a jede se po štěrku. Vyignorujeme ukazatel a jedeme podle mapy, ovšem za 20 m skončíme u někoho na dvorku plném slepic a traktorů, tak to poslušně otáčíme a držíme se šipky. Silnička nás provede hezkým lesem na křižovatku s druhou stezkou vedoucí od značeného místa, ovšem je tu značka jednosměrky. Tak to moc nechápeme, ignorujeme a jedeme prostě na kopec. Pak se tam otočíme a pojedeme zpátky:-)

Kokkinopilos, neboli „červená hlína“, je fascinující geologický útvar v Řecku, který rozhodně stojí za pozornost. Nachází se v regionu Epirus, konkrétně v prefektuře Preveza, nedaleko města Filippiada a jezera Ziros. Jedná se o komplex červených kopců tyčících se do výšky 100 až 150 metrů. Tyto kopce pokrývají rozlohu zhruba 600 akrů. Zvláštností je, že se nenachází v pusté krajině, ale jsou obklopeny hustým lesem.
Tato neobvyklá krajina vznikla díky karstové depresi, která se formovala v prehistorických dobách. Oblast byla v minulosti tvořena přechodnými jezery, která se střídala s obdobím sucha, a vlivem železitých oxidů a červeného jílu získala půda charakteristickou červenou barvu. Důležitou roli v utváření krajiny sehrály i klimatické podmínky, jako déšť, vysoká teplota a vítr, které způsobily erozi a vytvořily tak jedinečné kaňony a útvary. Studie také naznačují, že červený prach mohl být do oblasti zanesen větrem ze severní Afriky.
Kokkinopilos je považován za významnou lokalitu z geologického i archeologického hlediska. Byly zde nalezeny artefakty, které dokazují, že toto místo bylo osídleno již v paleolitu, přičemž nejstarší nálezy sahají až do doby před 250 000 lety. Mezi nejvýznamnější nálezy patří kamenná sekera, která je dnes k vidění v Archeologickém muzeu v Ioannině.
Procházka po Kokkinopilos nabízí nezapomenutelný zážitek a pocit, jako byste se ocitli na jiné planetě, možná na Marsu.

Stojíme uprostřed naprosto neuvěřitelné krajiny rudých „dun“, něco mezi Austrálií, Afrikou a Marsem. Jsou to kopečky a prohlubně ze zvláštní, jílovité hlíny, která je docela tvrdá za sucha, ale za mokra mění v mazlavé bláto a voda ji zároveň odplavuje a dál utváří zvláštní krajinu. A aby toho nebylo málo, tak jsou tu roztroušené „chodící“ stromy, jak se jim pod kořeny eroduje rudá půda. Lítáme tu s foťáky, kamerou i dronem jako šílení, včetně Kuby, který je mi v patách a dělá „cvak, cvak“ a „točím, točím“. S nízkým večerním světlem je to opravdu jak procházka po Marsu, úplně neskutečný!

Je ale čas popojet, a tak se vrátíme na asfalt a po pár dalších km stavíme u jezera Ziros na odsolovací koupel. Voda je jak kafe, na dně bahno, které vidíme, ale jinak dál a hlouběji je krásně čistá. Jezírko lemují skály a les, je to tu nádherné. Vykoupeme se, užíváme si, ale spaní tu nakonec zavrhujeme kvůli komárům. Místo toho se sebereme a spěcháme ještě na jedno místo předtím, než to dneska definitivně zabalíme.

Další dnešní zastávkou je jedno přírodně-lidsky-historické místo, famózní akvadukt. Jedeme údolím řeky Louros, mezi kopečky, co se dál od řeky zvedají výš a výš. Špičky kopců ozařuje večerní sluníčko, je to krása. Když se údolí trochu sevře, řeku spoutá most a z něj už koukáme na akvadukt. Je to jen malý zlomek a ukázka impozantního starověkého díla, které měřilo 50 km a zásobovalo vodou 300tisícové město Nikopolis, jehož zbytky jsme míjeli cestou od obchodů a kolem laguny Logarou.

Dole pod mostem zahlédneme v řece bobra. Na druhé straně, pod akvaduktem, pár lidí piknikuje a trochu nám překáží na fotkách, ale to se nedá nic dělat. Spát se tu bohužel nesmí, budeme muset ještě někam popojet. Jak se tu tak hezky kocháme, tak najednou běží kolem pár koz, pak celé stádo i s pasákem. A z Kubajze zničehonic vypadne: „Dobrý den, kozy ven.“ Se picnu…

Posledních pár km k „modrému oku“, jezírku Louros Spring Lake jedeme zajímavou krajinou podél řeky Louros, koryto je dost vyschlé, ale plné suchých nebo napůl suchých, rozvětvených stromů, asi vrb, a je to krajina jak z Pána prstenů.

U jezírka, které je jedním z pramenů řeky Louros, už je dost nával. kromě zaparkovaných bydlíků a jednoho stanu se tu střídají na večerní koupačku a pokec i místní. Po dost hladovém dni si k večeři dopřáváme brambory s vepřovými stejky a řecký salát (okurka, rajče, feta) – co taky jiného?:-) Do Kuby to napadá jak do popelnice, do nás taky. Pochválí mi to a zabije větou, že bude potřebovat dobrou manželku, aby mu taky dobře vařila.

Jo a obávaní komáři se dnes vůbec nekonají a teplota vedle vodní plochy je velmi příjemná. To Řecko nám prostě svědčí!

Download file: 17762.gpx