Pátek 1. 7. – APOLLONIE, FIER A PŘES BERAT DO KAŇONU OSUM

Vstáváme kolem půl 8, Kuba nás dýl nenechá. Nad ránem Petík dokonce zavřel auto, přikrytý dekou, já pod ní měla strčené nohy. Kuba ostentativně odkopaný. Dáváme k snídani melouna, okurku, rajčata, sýr, chleba s marmeládou. Když nás začnou moc obletovat miniaturní mušky, zdrháme do auta a před 9. jedeme po pláži (je to kratší) a kolem několika vesnic, podívat se na pozůstatky antického města Apollonie.

Apollonie – Bouleuterion

Apollonie –  starověké město Apolloniae bylo založeno v roce 588 př. n. l. řeckými kolonisty z (nedalekého) Korfu. Řecká vrstva si postupně podrobila zdejší původní ilyrské obyvatelstvo a z města se stalo jedno z významných obchodních center své doby. Živil jej především obchod s otroky, trh se zemědělskými plodinami (pocházejícími z rozsáhlé, úrodné oblasti v okolí) a blízkost jednoho z největších přístavů v okolí (fakticky se nacházel v ústí řeky Vjosy, 2 km od mořského pobřeží). Přes Apollonii procházely důležité obchodní cesty spojující Řecko se zbytkem Balkánu. Odhaduje se, že v době největší slávy zde žilo kolem 60 000 lidí. 
Význam Apollonie začal klesat zhruba od 3. stol. př. n. l., kdy se oblast začala dostávat pod vliv Římské říše. Římanům město sloužilo jako základna k výpadům dál na Balkán. Definitivní ránu pak Apollonie dostala ve 4. stol., kdy silné zemětřesení změnilo tok Vjosy a přístav i město byly odříznuty od důležitých obchodních tepen. 
Archeologický průzkum a odkrývání toho, co ze starověkého města zbylo, probíhá postupně od 30. let 20. stol.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Mají tu opravdu velké parkoviště, kde by se dalo v pohodě i přespat, akorát že komplet bez stínu – chudák oktávka. U tradiční budky platíme vstupné po 600 lek/os. (léto 2022) a prý máme lístky cestou zpátky vrátit, že si podle toho počítají návštěvnost. Jsou docela pěkné, tak se nám tenhle nápad moc nezamlouvá. V areálu nás toho čeká hodně, a taky hodně chození. Ze všeho nejdřív se jdeme podívat do muzea, ale vnitřní prostory jsou zavřené, a tak se můžeme porozhlédnout „jen“ po nádvoří, což ale také stojí zato. Stojí tu totiž byzantský kostel Panny Marie, na jehož stavbu ve 13. stol. byl použit materiál z odhalených zbytků starověkého města Apollonie. Kostel obklopuje obytná hradba, jako to bývá ve zdejších klášterech, tady jsou jak vnitřní prostory, tak dlouhá terasa využité jako muzeum – jsou tu vystavené sochy, pohřební urny, různé reliéfy, úžasně zachovalé. Kuba je paf z „utrženýho“ pindíka jedný sochy:-)

V mapách, které jsou pro návštěvníky k dispozici, se nějak nemůžeme vyznat, každopádně se shodneme, že obejdeme jenom to hlavní a nejhezčí na focení a na periférie s pár šutrákama kašleme. Přeci jenom jde o prostor několika km2, víceméně na loukách bez stínu, a už teď je ke 40°C – nechceme se tu uškvařit zaživa… Naštěstí je to hlavní hezký kompaktní a dá se. Jako první dojdeme na jakési “náměstí”, agoru. Vévodí mu vstupní portál radnice – bouleuterion, stavba, která se stala symbolem celého archeoparku a zcela bez diskuze je to v Apollonii ten nejfotografovanější objekt. Hned naproti ve svahu si prohlédneme odeon, my bychom řekli amfiteátr. Je spíš menší, kromě divadla se tu konaly také městské sněmy, proto byl postavený de facto uprostřed města. Cestu “z centra”, kterou si ve své době představuji jako jakousi kolonádu, lemují pěkně zachované sloupy a kamenné zbytky studánek a fontán – nympheum. Některé prameny jsou prý aktivní dodnes, ale evidentně ne uprostřed horkého albánského léta.

Akropole, takové druhé centrum, které v případě napadení sloužilo jako vnitřní úkryt obyvatel za další mohutnou hradbou, se nachází na dalším kopci. Podle fotek je to dneska pár šutrů, což nás nikterak nemotivuje se tam s jazykem na vestě plazit, a tak tam Petík posílá drona a mezitím siestíme pod starým olivovníkem. Znovu pak siestíme na kopci nad agorou v příjemné restauraci (má zastřešené venkovní sezení) u frappé, Kuba dostane naši šťávu, zkoumá teplou (na sluníčku) a studenou (ve stínu) lavičku a zelenou kobylku a pózuje v mém klobouku („Já jsem maminka“).

Pak chceme ještě fotit před tím krásným průčelím – bouleuterionem, ale pančelka od školního výletu tam fotí jedno dítě za druhým, bez ohledu na ostatní, takže si musíme počkat. Čím dýl, tím nevrlejc. Pak už ale konečně seběhneme k autu, odlovíme kešku, v pravé poledne ohulíme klimatizaci a jedeme do Fieru, jednoho z větších měst v oblasti.

Fier – Tradičním centrem oblasti byla dlouho Apollonie, pak dlouho spíš nic, oblast se soustředila na zemědělskou produkci. Město Fier jako středisko moderního obchodu a později průmyslu bylo založené až v roce 1864 během osmanské nadvlády. Tehdejší místní panovník Kahraman paša Vrioni pozval architekty z Francie, aby s plánováním moderního města pomohli. 
Historie Fieru je pevně spjata především s výskytem a od 20. let 20. století i těžbou ropy a zemního plynu (záznamy o přírodním asfaltu existují už ze starověku). Dodnes se kolem města rozkládají rozsáhlá ropná pole, z komínů šlehají plameny, těžební kyvadla se kývají, štěrkové cesty křižují těžké kamiony. A taky do půdy, vody i vzduchu neustále unikají jedovaté látky a devastace krajiny rozhodně není na ústupu. 
My se ve Fieru nezdržíme, ale jako výchozí bod do dalších destinací by nemusel být špatný, takže kdybyste někdo hledal ubytování, tak můžete vyzkoušet třeba Sazani´s Place v centru, kde by se to líbilo i nám, anebo si můžete nastavit vlastní priority ubytování tady a omrknout nabídku;-)

Ve Fieru ještě trochu šíleně hledáme Interspar, který tam není (v Albánii se nám to stává dost často), a nakonec skončíme u Gold Centra, což je tu asi jediný větší krám (shopping center s Big Marketem). Pak vybereme obnos z bankomatu, koupíme chleba, burek k obědu a nabereme suverénně nejlevnější benzín široko daleko (ještě aby ne!). Po cestě obhlížíme servisy, ale zatím jedeme (na rezervě, od poslední nehody cestou k jezeru Komani).

Fier Ship House

Fier směrem na východ obklopuje divná, nezáživná krajina. Hledáme dům, co vypadá jako loď zaparkovaná uprostřed polí (jó když Anča plánuje body zájmu do mapy, nemusí to vždycky ukazovat na správný místo…), což se nám povede až na druhý pokus. Na internetu to vypadalo o dost zajímavějc, naživo máme pocit, že se o to už dlouho nikdo nestará – to potvrzuje i cedule, že je to na prodej. Jinak jsme v oblasti těžby nafty a hlavně plynu a vidíme občas velký zásobníky, těžařskou věž jako takovou jenom jednu malinkou (ale to přijde za pár týdnů, až se přes Fier budeme vracet od jihu). U fontánky před nějakou restaurací nabíráme vodu, chlapík mi ještě ochotně drží hadici a ptá se, odkud jsme. Kuba se budí do růžova, takže celkově vlastně spokojenost.

Krajinou, která se z nudné roviny zase čím dál tím víc vlní a zaobluje, dojedeme až před město Berat, osmanskou perlu uprostřed Albánie, zvanou „město tisíce oken“, ale jelikož ho tentokrát budeme jenom projíždět, tak jeho podrobnější popis nechám na později, kdy se tu na dva dny ubytujeme a podnikneme důkladný průzkum:-) Teď je pro nás podstatné, že na předměstí stavíme u pneuservisu, co obsluhují dva chlapíci – dvojčata, mladí a vysmátí. Škoda na pneumatice se tentokrát dá opravit a nemusíme kupovat novou, takže je z toho zatím nejlevnější návštěva pneuservisu – vyjde nás na 500 leků. A můžeme se zase s klidem pustit na cesty mimo civilizaci:-)

Projedeme po nábřeží Beratu, které nabízí ten nejkrásnější pohled na jeho starou, osmanskou zástavbu, a stavíme v kopci nad ním, kde obědo-svačíme. Společnost nám dělá pes, vedle chlapíci vypadají, že si staví obytnou dodávku nebo co a výhled je hezký, akorát že na panelákovou část Beratu kolem už široké řeky Osum. Přeci jenom je to 8. největší město v Albánii s asi 45 tis. obyvatel, takže nemůžou všichni bydlet v historickém centru:-) Zvlášť, když tam většinou bydlí turisté –  výběr ubytování v Beratu je poměrně bohatý.

Na kraji Beratu ještě trochu nakupujeme, a pak se kroutíme nekonečnou silnicí údolím řeky Osum. Zkoušíme několik v aplikaci označených spacích míst, ale nikde žádná sláva, tak místo u řeky (kde jsme se plánovali trochu spláchnout, ale ona je stejně dost hnusná – zkalená) končíme nad kaňonem, na velké louce vedle silnice. Není to úplně podle našich představ, ale nakonec to není ani tak špatný. Přijíždíme se západem slunce, tak se snažím rychle vařit, Petík vyklízí celé auto, protože při opravě pneu jsme zjistili, že je vzadu strašně mokro, což by teoreticky mohlo mít vinu i na nefunkčnosti zámku, stěračů a ostřikovače. Co jde, vysuší, zbytek budeme muset rozložit zítra na sluníčko.

Kuba se nají a vlastně beze slova zaleze do auta, přikryje se spacákem, dostane od nás pusu a během 5 min, co my jsme venku, spí. Poklidíme, uděláme si čaj a čumíme na naprosto famózní hvězdy. Jsme v hodně tmavé oblasti, obloha je úplně jasná a my vzpomínáme, že tolik hvězd jsme snad viděli naposledy na Zélandu… Zkoušíme na ně novou aplikaci, kdy se jenom míří mobilem na oblohu a on ukazuje souhvězdí. Docela hezky by se podle toho dala učit, mně třeba utkví Štír a Střelec:-)

Kupodivu je nám taky ale pořádná zima – pofukuje a dlouho je to příjemný, ale pak už tam sedíme zachumlaní do deky a spacáku. Hmyz žral nejvíc po západu slunce, ale jak fouká, tak to není tak strašný a my si po dlouhé době taky trochu užijeme večer bez nutnosti krčení se v autě, koupání se ve vlastním i cizím potu, ohánění se po komárech. Petík fotí hvězdy, já dopisují deník, hluboko pod námi si tiše šumí Osum. 

Sobota 2. 7. – KAŇON ŘEKY OSUM A VODOPÁD BOGOVË, NOCLEH V SEDLE KULMAK

Vyspaní jsme, řekla bych, dost luxusně, na poměry posledních dní – vstáváme v půl 8, když nám mladej začne rajtovat po hlavě. Snídáme a pokračujeme v leteckém dni až někdy do 10, aby všechno pořádně vyschlo. Kdyby si nás někdo z aut, která občas projedou kolem, víc prohlížel, musel by si myslet, že se do auta snažíme schovat drogy, nebo já nevím:-) Máme vytaháno fakt všechno včetně postele, koberečků, koberce v kufru, co kryje rezervu – pod ní totiž bylo té vody nejvíc. Nevíme, jestli nám tam postupně natekla při únicích z barelu, anebo když nám někdo v dobré víře umyl auto hadicí v Durrësu. Šinou si to kolem kamarádské kozy, Kuba je poblíž Petíka v klidu a i si jednu hladí. Navzdory mým obavám se žádná z koz nepokusí nežrat něco z našeho arzenálu:-) A pak už je ale čas se jít pořádně rozhlédnout po tadytom obřím zářezu do krajiny, který ale až do poslední chvíle není v terénu skoro poznat.

Kaňon řeky Osum je něco, co sice člověk uvidí až zblízka, ovšem pak to rozhodně přehlédnout nejde. Největší albánský kaňon, přezdívaný “albánský Grand Canyon”, je dlouhý 13 km, hluboký až 80 m a v nejužším místě široký pouhé 4 m. Ve vápencových skalách jej vyhloubila řeka Osum, která se nad i pod kaňonem líně šine rozevřeným údolím. Kaňon Osumu je populární pro vodní sporty – na jaře, při dostatku vody je sjízdný na lodích, přes léto se tu podniká spíš lehký “canyoning” – procházky dnem kaňonu s občasným broděním nebo plaváním. Kaňon řeky Osum se nachází zhruba 50 km od Beratu.

Kaňon řeky Osum

Když vyjedeme, vracíme se na jednu vyhlídku u kempu na břehu řeky Osum, voda v kaňonu je pořád hnusná (kalná). Pak zastavujeme na vyhlídce s asi nejznámějším pohledem na ohyb kaňonu a Nevěstinnou propastí. Potkáváme tu dva motorkáře – značky mají německé, ale jsou to Poláci. Obdivujou hlavně Kubu, který ale nemá dost slušnosti, aby je vůbec pozdravil, takže nás spíš rozčiluje. Projedeme vlastně až na konec kaňonu, k mostu, za kterým už se pak kaňon rozšiřuje do většího údolí, a kudy se řeka Osum spíš tak líně vine. Furt řešíme barvu vody, protože jsme sem jeli za tyrkysovou řekou Osum, která nás na fotkách nalákala. Googlíme už od včera a asi je to fakt po deštích + hodně bahnitý podklad. Kuba mezitím usne. Zajedeme se podívat i za most ke konci asfaltky a do poslední vesničky, kde má být jezírko, ale je tam jenom louka. Jelikož dál na jih vede sice cesta, ale špatně sjízdná i pro 4×4, tak nás čeká návrat částečně tak, jak jsme sem přijeli… 

Nevěstina propast (Bride´s Hole) – hluboká díra ve skále je svázána se starou místní legendou. Ta vypráví o dívce, která se měla vdát proti své vůli. Doprovod z vesnice ji dělali ženichovi mládenci, prosila je, aby ji nechali doma, ale oni ji neposlouchali. Když šlo procesí kolem skály, dívka úpěnlivě prosila skalní stěnu, aby se rozestoupila, pohltila ji a dopřála klidu. Skála se nechala přesvědčit, objevil se otvor v jejím srdci a dívka v něm navždy zmizela.
Později dostal otvor ve skále zcela opačný význam. Mladé nevěsty se k němu vydávaly v šatech obrácených naruby, do otvoru sestoupily, tam si šaty otočili na správnou stranu a opět vyšly ven. Tento rituál jim měl zajistit brzké otěhotnění.

Pak se pomalu vracíme a kocháme úžasným kaňonem, zaparkujeme u místa všeobecně označovaného jako Free Camping, kde se startuje/končí výpravy do kaňonu pěšky/plavmo i na lodích, taky je tu kavárna a restaurace. Břeh je skalnatý nebo kamenitý a opravdu hrozně bahnitý. Čekáme, až se Kuba vyspí, pak se jdeme podívat za zatáčku a přes malý mostík (lávka u Zabërzanu, označovaná jako jedno z nejromantičtějších míst v kaňonu řeky Osum), škoda jen, že dál už to o moc víc nejde (bez vysloveného šplhání po skalách). Pod námi se zrovna brodí nějaká výprava s průvodcem. Přemýšlím, jestli tomu, co se dělá v řece Osumi (jde, brodí různě hlubokou vodou, případně plave), se taky říká canyoning:-) My jsme sem částečně přijeli kvůli tomu, ovšem těšili jsme se na tu tyrkysovou řeku a do nahnitého koryta nás to moc neláká, takže si tuhle činnost necháme na jinam – však si toho ještě užijeme;-)

Jak už jsme se zmínili, v oblasti kaňonu řeky Osum se dá celkem v klidu přespat na divoko, ale pokud dáváte přednost pohodlnějším formám ubytování, tak můžete buďto zůstat ve výše zmíněném Beratu, anebo se přiblížit do správního střediska Çorovodë a vybrat si ubytování zde. Možná vás zaujme třeba Canyon´s House, ze kterého budete mít výhled na kaňon a okolní kopečky;-)

Od kempu sjedeme ještě k jednomu starému mostu, kde to vypadá skvěle, pohled do kaňonu je fantastický, krásně rozeznatelné jsou linie skal v kolmých stěnách kaňonu, akorát nikde ani kousek stínu. Dáme rychlý chlebový oběd a přejedeme o pár vesnic níž, do Bogovë. Jedeme kus po odbočce, před náma to hasí Češi, co jsme je potkali ve Free Campu. Koukáme, že už je odchytil místní klučina (původně jsme mysleli, že se ho ptali na cestu, později jsme zjistili, že tady kluci takhle odchytávají auta a přivydělávají si voděním lidí k vodopádu Bogovë). My ještě kousek popojedeme a zaparkujeme vedle několika dalších aut.

Vyrážíme ve 38 °C parnu, ale nad horama před námi se to pěkně mračí a taky že jo. První kapky chytneme na rozbagrované cestě, ale zatím jich je jen pár a dalo by se říct příjemné osvěžení. Překonáváme několik vtipných můstků, až dojdeme na úžasný místo s vodopádem a tůněma. Voda je naprosto průzračná, jezírko krásně modré a taky slušná ledárna. Je tu parta chlapíků, se kterými navzájem tak trochu machrujeme, kdo tam vleze první. Mám pocit, že morálně vyhrál Kuba:-) Oni pak časem odejdou a zas přijdou další páry, s malými průvodci, co se nestydí si říct o eura. Voda je studená, a dokonce i jenom sedět na kameni v potoku je velký teplotní rozdíl oproti břehu. Přejde několik přeháněk z okraje bouřky nad námi, věci pod keřem jsou v suchu a nám to v plavkách nevadí.

Výlet k vodopádu Bogovë

Přežijeme tu zničující parno a v dešťové pauze, která ale stejně dlouho nevydrží, odcházíme zpátky. Úseky, co byly předtím prašné, nám teď nabalí na boty vrstvu bláta. Tři zmoklé slepice nasedají do auta, které je tu jako poslední (a tam, kde stály předtím auta, jsou jenom hromady štěrku), a jedeme zpátky do vesnice. Chceme tu na večeři do vyhlášené restaurace, ale ta má prázdniny a další se nám nějak nepovede najít (maximálně se dozvíme něco jako: „Dobrý den, vaříte nějaká jídla?“ „Jo.“ „A co máte?“ „Kuře a hranolky.“).

A tak se rozhodujeme vyjít dneska z vlastních zásob a vyjet si na nocležiště v horách. Stoupáme po zbrusu nové asfaltce velmi brutálním sklonem. Tady snad nemají geodety a stavěj silnice prostě tam, kam je potřebují dostat, bez ohledu na terén… Ale ty hory kolem jsou fantastické – kocháme se pohořím Tomorr!!! Předjíždíme veliké stádo koz s pasákem na koni, který je před námi odhání, nahoře pak míjíme roztomilou mini mešitu.

V sedle Kulmak, před stoupáním na muslimské poutní místo, k mešitě, hřbitovu a hrobce (případně potom dál až na vrchol Tomorr (2384 m. n. m.) – nejvyšší místo v Albánii, kam se dá vyjet autem – 4×4), je bezva parkování, naše vytipované spací místo. Rovnou po vystoupení z auta je na mikinu, asi 20 °C, v noci pak dokonce rádi zalezeme do spacáku. To je tááák příjemná změna!!!

Někdy v 11 přihasí dva německý džípy, který jsme viděli ráno v kaňonu ve Free Campu, zaparkujou hned vedle nás a zrovna solidárně a moc tiše se nechovají, při rozkládání střešních stanů…

 Tisk článku