Írán 8 – Vidět Shiraz z nadhledu a starověkou Persepoli úplně zblízka

...aneb co podniknout, když nás to začne táhnout z města ven, o zajímavých setkáních, včetně jednoho, které nás naučilo jíst datle
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Aranyaprathet

Pondělí 1.12. – den sedmdesátý sedmý – UBYTOVACÍ PROHRA

Na nádraží v Shirazu jsme dorazili před 8 ranní, což bylo poměrně výhodné – plánovali jsme si, jak se v klidu ubytujeme a budeme mít skoro celý den na prohlídku města. No jo, člověk míní a cokoliv jiného rádo mění… Od nádraží jezdily městské busy, ale nějak složitě – později jsme zjistili, že městské linky mají terminál cca půl kilometru odsud, z velkého terminálu jezdí dálkové autobusy a z menší stanice před ním vyrážejí meziměstské minibusy do okolí. Do centra města to měly být 2 km, tak jsme se na busy vyprdli, prodrali se davem mimořádně neodbytných taxikářů, a vyrazili pěšky zvolna se probouzejícím městem. Aspoň jsme narazili na voňavou pekárnu, která se nám postarala o snídani v podobě čerstvého chleba. Také bylo příjemné, že jsme sjeli už poměrně dost na jih, aby se konečně začala zeměpisná šířka podepisovat na teplotě vzduchu. Ještě to nebylo úplně na koupání, ale při fyzické námaze bylo příjemné se svléknout do trička.

Na okraji centra jsme šli kolem asi největší dominanty města – mohutné citadely Argh-e Karim Khan. Uvnitř je malé muzeum a v jedné ze 4 mohutných kruhových věží se skrývá podzemní cisterna. Zvenčí tvoří cihly na věžích krásné geometrické vzory.

Dorazili jsme do oblasti velké třídy Zand a k hostelu Anvari, vytipovanému podle průvodce a ukázalo se, že od jeho vydání se z hostelu stal hotel a poněkud podražil – 750 000 a víc rozhodně není naše cenová kategorie. Když jsem paní recepční poprosila o tip na něco levnějšího, poslala nás kamsi za roh, kde jsme ale nic nenašli. Vlastně ano, jeden hotel, který byl možná i levný, bohužel ale neubytovával cizince. Vrátili jsme se na Zand a předběžně se domluvili v hotelu Villa, na tvrdě usmlouvaných 400 000 rialů. Neměli tu ale dopoledne žádný volný pokoj, tak ať přijdeme po jedné hodině. Ok, věděli jsme o tom, ale sedět a čekat se nám nechtělo, tak jsme hledali dál. Podle průvodce jsme se tedy vydali do vzdálenější, ale opravdu levnější čtvrt kolem třídy Chomejního. Tam Petík našel maskovaný hostel, který vedly dvě paní, naprosto netknuté angličtinou, ale stál jen 270 000. Zkusili jsme další 2 nebo 3 v okolí, všechny kolem 400 – 500 000 rialů, jenomže nikde nebyl internet, který jsme zrovna docela potřebovali. Nějak se nám tu prostě nic nezamlouvalo, možná zbytečně, někdy se tak stane, že se ubytování vybírá nějak hůř:-) No nic, vrátili jsme se na příjemný, travnatý plac před citadelou, kde se vesele posedávalo, a přidali se k místním, že si teda počkáme na tu Villu.

Já dopisovala deník, Petík klimbal, když se u nás zničehonic objevila dvojice s báglama, na první pohled Středoevropani, a dali se s námi do řeči. Němec Jan (z Konstanzi:-) a Polka Ania se seznámili přes couchsurfing a cestují spolu od Turecka, Ania předtím byla se svým přítelem v kurdském Iráku. Oba měli v plánu skončit v Indii, ale Jan na to měl omezený čas, takže to bude brát přímo z Emirátů, Ania chtěla jet přes Pákistán s nějakým jiným známým, který měl dorazit do Íránu. Dokonce i pro nás byla tahle holčina dost neuvěřitelné zjevení – po bakaláři si řekla, že se chce podívat do světa, přerušila školu, vzala pár peněz, co našetřila, a jede. Spí ve stanu nebo po couchsurferech, pohybuje se téměř výhradně stopem, poznává obyčejné lidi a jejich život v zapadlých vesnicích. Výřečná, sebevědomá, se skvělou angličtinou, trochu nám připomínala jednu naší kamarádku, co taky hodně cestuje a toho času se chystala na životní cestu do porodnice:-) Hezky jsme si popovídali a skoro přitom spořádali datle, o které se s námi podělili. Máme zato, že právě tady vznikla naše pozdější posedlost blízkovýchodními datlemi, jenomže jsme si to ještě pořádně neuvědomili a nenakupovali je levně na trzích, dokud jsme mohli.

Po poledni jsme se rozloučili s vyměněnými kontakty, oni šli na sraz se svým „domácím“ – couchsurferem, u kterého bydleli, a my pomalu zamířili do Villa hotelu. V cestě nám stálo již otevřené infocentrum, kde nás obsloužil sice trochu přihřátý, ale velmi milý pán, navíc s bezchybnou angličtinou. Dal nám mapu a vyznačil na ní hned 3 lokality s levnými hotely. Nadělal v mapě spoustu teček, ale zjistili jsme později, že fakt co tečka, to hotel. Rozhodli jsme se tedy ještě zkusit štěstí a pár jich obešli, ale nějak žádný neodpovídal našim potřebám. Až jsme takhle dorazili k velkému hotelu Noor, kde jsme se po chvíli smlouvání dostali na 400 000 rialů, ale měl i internet, na pokoji topení a umyvadlo a malý balkonek, TV a ledničku, sociálku na chodbě, ale v patře jsme byli zatím sami. Už se nám strašně nechtělo to řešit a ztrácet další drahocenný čas, a tak jsme na to kývli a zabydleli se. Hotel byl vůbec takový vtipný, byla to velká, „dutá“ budova, dole obchody a fontána, v patrech pokoje hotelu. Takže vždycky, když jsem šla na záchod, jsem mohla sledovat lidi, jak si dole vybírají nové tričko nebo džíny:-) Fajn bylo, že jednak se díky balkonku dalo trochu vařit v pokoji, druhak v 1. patře byla funkční kuchyňka. Internet tu byl, ale dost zoufalý, na nějakou pořádnou práci nepoužitelný, na zjišťování informací dejme tomu.

Den ubíhal, a tak jsme ještě rychle vyrazili na obhlídku památek. Bohužel musím konstatovat, že jsme to v Shirazu moc nezvládli. Tohle město má spoustu opravdu nádherných mešit a hrobek, nejznámější z nich je hrobka básníka Haféze, která je až poutním íránským místem (nicméně bych podle fotek ani zdaleka neřekla, že to je to nejhezčí, co lze ze shirazských památek navštívit). My jsme do města dorazili v lehce „přemešitované“ náladě (zvlášť co se týká mešit, do kterých se platí vstupné), natěšení spíš na výlet za město pro kešku, a tak když nám byly postaveny překážky pro vstup do mešit, které jsme si vybrali, tak jsme se ani moc nenamáhali je překonávat. První mešita byla komplet obstavená lešením, stavební a restaurační práce probíhaly i uvnitř, když jsme jedním vchodem nahlédli, takže tam jsme se nehnali. Došli jsme zvolna k další z mnoha mešit, kde se jednak platil nemalý vstup, muži a ženy museli jít oddělenými vstupy a nevypadalo to, že by se měli nekde sejít, a navíc nás tam nechtěli pustit s foťákem, ani zavřeným v brašně, prý si ho máme dát do úschovny. No to určitě… No nic, mešity jsme oželeli a prošli se raději parádním bazaarem. Začínal tu být vidět trochu jiný sortiment než v severních městech, ze všeho nejvíc mě zaujaly ohromné, pestrobarevné sukně, ty prodávaly snad na každém rohu tržiště. Když jsme se z něj vymotali, objevili jsme poštu, která začínala být na pořadu dne. Vetřeli jsme se dovnitř a od chlápků, kteří tu posedávali a vykecávali se (takže nás klidně mohli obsloužit, kdyby chtěli), jsme se dozvěděli, že pošta už je od 2 hodin zavřená, děkujeme, přijďte zítra. Bylo půl 4, ach jo:-(

Cestou zpět do hotelu jsme se prošli ještě několika okolními ulicemi a nakoupili si brambory, okurky, chleba a skvělé, polosušené meruňky. Zelinář byl taky figura, na váze nepřecvakával ceny za kilo a když, tak na vyšší. My jsme ale byli šťastní a vynahradili si dnešní útrapy, protože jsme konečně zužitkovali mléko z vlaku do Yazdu a uvařili si pořádnou bramborovou kaši. Jedinou přílohou nám byla okurka, ale to bylo v pohodě:-)

Úterý 2.12. – den sedmdesátý osmý – VÝLET DO ZAHRAD A ZA KEŠKOU

Večer jsme trochu zbilancovali náš dosavadní pobyt v Íránu a plány do budoucna. Ráno jsme zaplatili další noc a vydali se objevit něco jiného než krásné, ale předražené mešity s prudou u vstupu. Naším cílem se staly zdejší zahrady Bagh-e Eram, jedny z 5 perských zahrad zařazených pod UNESCO, a za nimi pak někde byla keška, jedna z mála íránských, kterou máme šanci odlovit. Zdejší zahrady si říkají „botanical garden“, což v nás nijak velké naděje nevyvolávalo, přeci jen tu v noci možná už skoro mrzne, ale nevadí, i když tam toho asi moc nepokvete, by mohly být zajímavé.

U hladového pekárenského okýnka jsme si vystáli frontu na chleba, který mi pak krásně prohřál a provoněl batůžek, a podle rady pana recepčního jsme na nedalekém nádraží MHD nasedli na autobus č. 1. Jízdné nás vyšlo dohromady na 10 000 rialů a řidič taky tvrdil, že jede k Eram Garden, nakonec nás ale vyhodil na velkém kruháči sice u zahrady, ale přesně na opačné straně, než byl vstup, takže jsme se docela prošli. Na posilnění jsme si dali v malém krámku limču a luxusní ruličkovou zmrzlinu. Když jsme dorazili ke vchodu, už to tu bylo zase – turisto, vysol 150 000 a můžeš dál. S yeksan sazi už nás moc nebavilo se ohánět, zkoušeli jsme to na studenty, pak zoufale fotit přes plot, až se nás panu pokladnímu zželelo a zavolal si nás, že můžeme jít na jeden lístek. No tak to byla nabídka, co se neodmítá, samozřejmě, a tak jsme spokojeně vyrazili na prohlídku botanické zahrady, na podzim, opět:-)

Rozkvetlé růžové záhony a ovocné sady jsme sice neviděli, ale docela to za návštěvu stálo. Uprostřed areálu je nádherný palác s jezírkem a vodotryskem, zvenčí krásně zdobený, vnitřek bohužel nepřístupný, mně osobně připadal spíš trochu jako sídlo britského guvernéra v čerstvě kolonizované Indii. Od fontány vedly po celé zahradě vodní kanály, voda ale proudila jen v několika z nich. Prošli jsme se jehličnatým hájem a nejvíc z celé botanické zahrady nás zaujalo nahánění a focení jakýchsi lasiček, které si s námi v jedné části zahrady hrály na schovávanou. Opodál seděla parta zdejší mládeže, nejspíš vysokoškoláci z nedaleké univerzity, a všichni zaujatě poslouchali jednoho z nich hrajícího na jakýsi mnohastrunný nástroj. Přisednout nás nepozvali, tak jsme chvíli poslouchali aspoň z povzdálí, bylo to pěkné. Zajímavé byly ale i bylinkové a zeleninové záhony v opačné části parku, stejně jako jemné, ale naducané jehličnany podél jednoho z kanálů. Z divoce rostoucího rozmarýnu (ne ze záhonu) jsem si utrhla nenápadně větvičku s sebou – voněla mi v mošně a večer nám udělá lepší brambory:-)

Zahrada v 1 hodinu zavírala, tak jsme se i my vydali dál. Vrátili jsme se na velký kruháč, dali si další ruličkovou zmrzlinu, a pokračovali po výpadovce z města 3 km. Podél silnice se často zevlilo a piknikovalo po blízkovýchodním způsobu – lidé usazení na dekách nebo podložkách si dopřávali doma udělaný oběd s rýží a nějakou matlou k ní, nikde samozřejmě nesměla chybět termoska čaje nebo kávy. My jsme snědli poslední zbytky ráno koupeného chleba a celkem ušlapaní jsme u nemocnice Ordibehesht zabočili ze silnice na malou cestu po okraji města a skalnatého svahu. Trocha lezení po placaté skále (takže žádná terénní hrůza, jak jsem se bála) a za chvíli byla keška naše. Jupí, první a nejspíš poslední íránská, ale hlavně, že ji máme! Měla jsem takovou radost, že jsem si tady, na skále nad městem, nejmíň kilometr od lidí, dovolila tvrdou rebelii a sundala šátek! 🙂

Nechtělo se nám zpátky dolů kolem zvědavého taxikáře, a tak jsme se napojili na cestičku, co se tudy táhla po vrstevnici, a po které sem asi chodili vysazovat nové stromky. Vedla nás postupně na hřeben táhnoucí se nad městem a my se mohli donekonečna kochat parádním výhledem. Po pravé ruce se pod námi rozkládal Shiraz, po levé se naopak zvedaly další a vyšší, suché, kamenité hory. V údolí mezi naším a tímto dalším hřebenem se stavěla silnice, která bude spojovat Shiraz s jeho satelity dál v údolí. Bylo vidět, že se tam staví docela slušné haciendy… Minuli jsme observatoř, a u nemocnice a obrovitánského, panelového domu hrůzy se napojili na silnici. Kolem univerzity jsme seběhli z kopce dolů do města, vynořili jsme se na křižovatce u Eram Garden. Pochopili jsme, proč se ke kešce musí z opačné strany kopce – z téhle strany byl vstup hlídaný a dovolený pouze studentům univerzity, cizinec by se tam nedostal. Směrem od univerzity do města nikdo nikoho nehlídá, kde by se tam taky někdo nepovolaný vzal, že? 🙂

Kus od velkého kruháče směrem do centra měla být pošta, tak jsme šli pěšky, abychom jí našli, ale nepovedlo se. A pak už to byly k hotelu nějaké 3 km, za které se nám nechtěl platit autobus, tak jsme to už došli pěšky celé, i když to tedy bylo z posledních sil, po tom dnešním výšlapu. V hotelu nám přibyli sousedé, takže používání koupelny a WC již nebylo tak komfortním, ale vynahradila jsem si to uvařením brambor na velkém plynovém vařiči v kuchyňce. Při večeři jsme sledovali, jak na protější střeše chlapi pořád koukají na oblohu a různě pískají, a všimli si, že podle toho se po obloze pohybuje hejno holubů. Hustý, drezuru holubů jsme ještě neviděli:-)

Středa 3.12. – den sedmdesátý devátý – Marvdasht a Persepolis

Ráno jsme sbalili a snažili se vyrazit co nejdřív. Vzali jsme to přes směnárnu a konečně otevřenou poštu. Tam nám cpali známky za 30 000 rialů, což nám připadalo trochu moc (v Teheránu jsme platili 25 000), a taky bylo, tyhle známky byly na něco jiného, jenomže ty na pohledy neměli. Nabízeli nám, že tam místo pohledové známky bouchnou razítko za 21 000 rialů, na to jsme přistoupili a začali se modlit, aby pohledy dorazily. Na nádraží jsme to zase vzali pěšky, než se někde dohadovat o bus na kilometr cesty. V hlavní hale terminálu nás poslali na protější menší terminál lokálních busů, čili jsme se museli dvakrát prodírat dravčím hejnem taxikářů, ale podruhé už začali chápat, že my si jdeme za svým a rozhodně z nás nic nekápne. Na nádraží pár rychlých dotazů a odpovědí a už jsme seděli v minibusu, který nás odveze do Marvdashtu, města s nevyslovitelným názvem, které je výchozím bodem k jedné z nejvýznamnějších perských památek – kdysi hlavnímu městu Persepoli. Shiraz, stejně jako ostatní větší íránská města, trpí nekonečnými zácpami, tak jsme si aspoň v klidu prohlédli krásnou bránu Quran Gate a malý vodopád za ní, populární výletní místo Shirazanů. Za městem jsem to zalomila a cca půlhodinovou cestu prospala.

Busík nás nekamarádsky vyhodil hned na začátku města. Mělo to ale jednu drobnou výhodu, první, co jsme zahlédli a ucítili, byla pekárna. A vyráběli tady úplně nový druh chleba, jaký jsme ještě neznali. Byl tenoučký jako papír, s takovým drobným kuličkovým vzorem, prostě pracovní název dostal „rohožka“, protože mi připomínal gumovou protiskluzovou rohožku, co se dává do vany. Čerstvě vyndaný z pece byl ale křupavý a voňavý, jenom ho bylo potřeba trochu víc, aby se člověk cítil najedený. Zas ale stál méně peněz. O kus dál ve městě jsme pak našli i klasický houskovitý chleba, tak jsme ho taky vzali do party, budeme je aspoň moct střídat:-) Na cestu meruňky a mohli jsme vyrazit sprintem přes město. Je pravda, že jsme neměli důvod se tu extra zdržovat, a naopak to zajímavé čekalo daleko před námi, ale když jsme později zjistili, že jsme město opravdu doslova přeběhli rychlostí asi 8 km/h, uznali jsme, že to bylo poněkud přehnané. S jednou pauzou jsme se dostali za centrum, šlapali jsme dál po kraji silnice, odmítli jsme pár taxikářů, až jeden další týpek, co u nás zastavil, nám nabídl odvoz zadarmo. Tak to zas proč ne:-) Nastoupili jsme do jeho rozhrkaného auťáku, ale po chvíli uhnul z hlavní silnice a zahučel kamsi do pravoúhlých uliček na okraji města. Prý se potřebuje stavit doma, jestli nám to nevadí. Nevadilo a vysloužili jsme si tím oběd se zákuskem – on si totiž jel domů vyzvednout svůj oběd – plněné bagety. Jak mu to usměvavá manželka přinesla do auta, tak jí poslal hned nazpátek, aby nám jednu rozpůlila, jemu zbyla druhá. Laskavá mladá paní nám k tomu přibalila ještě jakousi placičku ze supersladké hmoty obalené v sezamu, vlastně takový placatý turecký med. Zlatíčka Íránci:-) Manžel nás pak odvezl dlouhou alejí až přímo ke vchodu do Persepole, za lehce nepřátelského přihlížení čekajících taxikářů.

Bylo nám jasné, že vstup do významné UNESCO památky si pěkně zacvakáme, nicméně za zeptání člověk nic nedá, a tak jsme celkem nenásilně získali „studentskou“ slevu – jeden turistický (150 000 rialů) a jeden místňácký (20 000 rialů) lístek. Přímo u vstupu na schodiště mají celý domeček jako úschovnu zavazadel, tak jsme odložili zátěž a vzali si s sebou jen malý batůžek, i když ani to by se nemělo, ale nikdo nic nenamítal. Trhač lístků se nevěřícně ptal, odkud jsme, že jdeme na íránský lístek, tak jsme mu naprosto bezelstně vysvětlili studentskou slevu a on to nechal být. Starověké město Persepolis bývalo hlavním městem Perské, nebo spíš Achaimenovské, říše, postavené na vyvýšené terase pod skalním hřebenem Kúh-e Rahmát, o rozměrech 450 x 300 m. Založil jej kolem roku 515 př. n. l. velkokrál Dareios I. inspirován mezopotámskými palácovými komplexy, dostavoval jej však i jeho syn Xerxes I. a vnuk Antaxerxes I. Bohužel toto úžasné a monumentální sídlo padlo za oběť válečnému tažení Alexandra Velikého, který jej údajně roku 330 př. n. l. osobně podpálil jako pomstu za dobytí Atén Xerxem za řecko-perských válek. Myslím ale, že o velikosti a slávě Persepole svědčí i to, že jen prohlédnout si její ruiny zabere minimálně 3 hodiny…

My jsme – stejně jako všichni návštěvníci v historii – vystoupali po jediném přístupovém schodišti na terasu. Schodiště má jednotlivé stupně vysoké jen 10 – 11 cm, archeologové si dodnes nejsou jistí, z jakého důvodu. Každopádně dnes je historické kamenné schodiště překryto dřevěným, aby se neničilo, takže se dá nahoru vyjít celkem pohodlně, ne jako vrabeček 🙂

Po výstupu na terasu prošel každý návštěvník Bránou národů, kde byl zaregistrován. My se u ní chvíli zdrželi, protože je opravdu monumentální a nádherně zachovalá, přestože už nikoli v celé původní podobě. Obrovské sochy strážných býků s mužskými hlavami pro nás byly první ukázkou zdejší starověké architektury a ochutnávkou toho, co nás tu čeká.

Nejzajímavější a nejcennější částí je královská audienční síň Apadana, archeology zastřešený prostor plný neskutečně rozsáhlých a zachovalých reliéfů. Trošku to působí jako obrázky ze Starých řeckých bájí a pověstí, ale člověk by je vydržel obcházet a prohlížet donekonečna. Procesí kněžích jdoucích vzdát úctu králi, zástupy statečných vojáků, i výjevy z běžného života či náboženské symboly zoroastriánství.

Dále v areálu pak člověk prochází třeba Síní stovky sloupů, z většiny z nich však zbyly jen podstavce. Audienční síň obklopují prostory soukromého paláce Xerxova, kam však veřejnost nesmí. Místo toho je možné se projít prostorami pokladnice a skladů, plnými nesčetných „studní“ – jednotlivých úložných prostor. Již ve svazích skal jsou vytesané hrobky králů Artaxerxa II. a III., druhá však nebyla nikdy dokončena. Dovnitř do hrobek vstup možný není, ale je od nich naprosto omračující výhled na město i dál do okolí. Zvlášť v pozdním slunečním světle fakt paráda a člověk si aspoň trochu představí tu velkolepost, která zde vládla. Velká část ruin je jakoby zakonzervována hliněným materiálem, strukturou docela podobným tomu původnímu, takže celý areál působí jaksi upraveně a obstaraně. Courání po areálu jsme si docela užívali, teď mimo sezónu tu ani nebylo moc lidí. U hrobky jsme potkali Gruzínce, který se od nás nechal vyfotit, a pak jsme chvíli klábosili – ach, teplé ruské slovo:-)

Když slunce zapadlo za borovicovou alej a přiblížila se pátá hodina, opustili jsme spolu s posledními dnešními návštěvníky areál a šli si do chajdy vyzvednout batohy. Dva hlídači, co to tu měli na povel, byli náramně zvědaví na naší cestu, a ještě víc, když viděli a potěžkali si naše batohy. Chvíli jsme si s nimi povídali a když jeden z nich slyšel, že tu někde hodláme stanovat, hned nám nabídl zřejmě to nejlepší, co si mohl dovolit – ať jdeme kousek zpátky ke vchodu do blízkého parku, že tam je budka jeho kamarádů hlídačů, tak ať jim řekneme a postavíme si stan vedle nich. No, radši spíme někde, kde o nás moc lidí neví, ale pro jednou to přežijeme. Hlídač v budce se navíc dušoval, že dál směrem do parku je to nebezpečné, že by nás tam mohl někdo přepadnout, tak jsme po domluvě rozbili stan asi 5 m od strážního domečku a všichni byli v klidu. Kolem nás všude pěkný borový les (no, na původní porost to nevypadalo, ale kdo se o to stará?), kde se nám spalo jako v peřince, hlídali nás celou noc a ještě nás ráno pustili na záchod. K večeři byl chleba s máslem, a pak jsme celí uchození vytuhli jak špalky:-)

Čtvrtek 4.12. – den osmdesátý – ZPĚT DO SHIRAZU PŘES HROBKY

Vzbudili jsme se před 8, zpoza záchodu na nás nevraživě koukal pes, zato hlídači byli zalezlí a zařezávali. V klidu jsme se zabalili, vysušili stan a vyrazili po silnici směrem zpět na Marvdasht. Všude zatím vládl klid a mír, taxikářů a prodavačů suvenýrů málo. Minuli jsme pózující velbloudy, kteří vozí děti a dospělé, co nevědí, co s penězi, od parkoviště ke vstupu do Persepole. Radši jsme je zblízka ani nefotili, aby nás ještě někdo nechtěl zkásnout. Po několika odmítnutých taxikářích se poštěstilo a zastavil u nás zase chlápek, který byl ochotný nás svézt zadarmo. Vypadal jako mladý, úspěšný podnikatel a měl namířeno do Teheránu. Fuj, to je tedy štreka… I když naše vymyšlená trasa by nás také nechala se pořádně projít. Chtěli jsme se podívat k dalším skalním hrobkám Naqsh-e Rostam, kde by měli být pohřbení Dareios I., Xerxes I., Artaxerxes I., Dareios II., u poslední, nedokončené krypty se spekuluje, zda v ní měl být pochován Artaxerxes III. nebo Dareios III. Hrobky byly vydrancovány během dobytí Persepole Alexandrem Velikým. Přímo dovnitř není vstup možný, takže návštěvníci bloumají kolem skalního masívu s hrobkami a největší atrakcí jsou tak rytiny a reliéfy v okolí hrobek. Samozřejmě jsou úžasné a skvělé, ale docela jsme si je užili včera v Persepoli, a tak jsme dnes nebyli příliš naklonění platit dalších 100 000 rialů za tuto podívanou. Zvlášť když jsme viděli docela početné skupiny místních návštěvníků, kteří platili zhruba desetinovou cenu:-( Zkusili jsme zase smlouvat o studenty, ale tentokrát byl pán v pokladně neoblomný, až bych řekla dost nepříjemný, a tak jsme si cvakli pár fotek přes plot, protože nám hrobky ve tvaru kříže stejně přišly nejzajímavější z dálky, a vydali se nazpět k Marvdashtu.

Asi kilometr od hrobek jsme se usadili na krajnici a zdlábli k svačině pár meruněk a pytlík slunečnicových semínek. Jel kolem děda na kole, a když procházel branou vedle nás, zval nás „na vodu“. Stejně potom i mladší chlapík, který sem přijel na motorce…asi tam byla nějaká dobrá studna. My zatím zásoby vody měli dostatečné a naopak jsme si nevybudovali důvěru k místním zdrojům, takže jsme pozvání nakonec nevyužili. Místo toho jsme vyrazili dál, odhodlaní dojít až do Marvdashtu, nicméně kdyby nás někdo třeba chtěl vzít, tak se zlobit nebudeme. Aneb ať žije pasivní stopování:-) Nutno podotknout, že v Íránu se nám docela osvědčilo, jen je potřeba si vždy hned na začátku udělat jasno o (ne)placení. A tak jsme se do Marvdashtu svezli dodávkou se dvěma zemědělci, starším tátou a dospělým synem, který uměl asi tak 3 slova anglicky (docela by mě zajímalo, kolik asi českých vesnických dědů by zvládlo aspoň pozdravit anglicky), na korbě jim naříkala svázaná koza, kterou vezli k řezníkovi. Ve městě jsme nejdřív vyhodili kozu a syna, který šel obchod domlouvat, a nás děda mezitím odvezl na kraj města, odkud vyjížděly busíci do Shirazu. Do jednoho jsme se rovnou usadili, aniž bychom nějak přemýšleli o místech, a tak když se van začal plnit, skončil Petík jako jediný chlap mezi samými ženskými. Naštěstí měly pochopení a nikam ho nevyhazovaly, naopak na nás byly zvědavé. Nejšikovnější byla ta nejmladší – 13-letá Fatima si zřejmě opatřila nějakého přítele na telefonu, který jí překládal do angličtiny, a ona se nás nesměle vyptávala. Všechno pak musela překládat jako první mamince vedle sebe, která byla ze všech ženských snad ta úplně nejzvědavější:-) Dostali jsme bonbony od slečen za námi, a když došla jednoduchá témata, všichni jsme si chvíli zdřímli.

V Shirazu nastal menší problém, jelikož jsme se potřebovali dostat na jiný autobusový terminál, Amir Kabir. Podle plánku z infocentra to k němu mělo být cca 5 km. Došli jsme tedy na zastávku městských linek a zkoušeli se tak dlouho ptát, až nám ukázali konkrétní nástupiště a poradili linku 51. Počkali jsme si na ní a naskočili, ale ukecaný děda řidič nebyl schopný nám zodpovědět jednoduchý dotaz, jestli jede na Amir Kabir nebo ne, a po chvíli nás poslal na další autobus, který pro nás zastavil, číslo 93. Řidiče už jsme se radši ani na nic neptali a jen vyděšeně sledovali, jak jsme se k místu, kde mělo být nádraží, přiblížili na 400 m, a pak se opět vesele vzdálili asi na 6 km… Rezignovali jsme na vrácení se a čekali, kam dojede po výpadovce nejdál, že tam vystoupíme a budem stopovat. Mezi prodejnami mramorových desek se autobus najednou otočil do protisměru a řidič na nás sám kývl, že jsme tu. No a za rohem na nás fakt vykoukl nový a moderní terminál Amir Kabir. Takže v mapě byl zakreslený ale naprosto jinde a nebýt toho, že to autobusáci vzali do svých rukou, tak bychom ho sami v životě nenašli.

Bylo čtvrt na 4, u jediné pokladny narváno, ale zvládli jsme se taky procpat a vyhandrkovat si lístky na půl 4 do Kazerunu. Rychle jsme vyběhli na nástupiště, kde stál zatím zavřený autobus. Takže jsme se zas uklidnili, koupili si nějaké zobání a vodu na cestu, počkali, až chlapík z cestovky vzbudil řidiče v autobusu, a teprve pak nastoupili a vyrazili. Řidič byl pěkně ochrápaný, ale seděli jsme hned za ním, tak jsme si říkali, že ho kdyžtak proberem, kdyby jel do pangejtu, nebo něco. Jeli jsme v celém autobuse sami, což znamenalo, že tentokrát nebude žádný balíček, ale lístky byly levné (110 000 rialů za oba) a jízda měla trvat 2 – 3 hodiny, tak to zvládneme:-) Cesta byla krásná, dokud bylo vidět, západ slunce za hory, paráda. Z těch jsme ale postupně dost sjížděli – Shiraz leží v 1500, kdežto Kazerun asi v 800 m. n. m. Sice už u Persepole bylo docela příjemně (koneckonců troufli jsme si spát ve stanu, bylo to v pohodě, přitom ještě v Esfahanu v noci mrzlo), ale teprve tento sjezd dál na jih a výrazně níž nás dostal do teplé oblasti Íránu, kde bylo přes den i na tričko.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..