---

Čtvrtek 4.12. – den osmdesátý – MEHDI A JEHO RODINA

Po 7. hodině, dávno za tmy, jsme dorazili do městečka Kazerun s plánem, že ho projdeme skrz směrem na pozůstatky historického města Bishapur, kam jsme se chtěli podívat, a cestou někde v parku nebo za městem zapíchneme stan. Po minulé noci u Persepole, kdy jsme si ověřili, že noční teploty jsou tady pro spaní ve stanu už použitelné, jsme se i docela těšili, že si zase pár dní užijeme “divočinu”. K tomu ale nakonec nedošlo, díky jednomu z nejzajímavějších setkání v celém Íránu…

Nakoupili jsme si hromadu rohožkového chleba a pití do zásoby a vyrazili, načež nás na nejbližším kruháči odchytila mladá rodinka v autě, že nás nutně musí svézt a že nás zvou na večeři, a pak nás klidně odvezou do parku pod stan. Chvíli jsme se nechali přemlouvat, ale vidina teplého jídla na nás vždy spolehlivě zabere:-) Navíc jsme dlouho u nikoho nebyli a tihle vypadali mile, tak nás hnala i zvědavost na další íránskou domácnost a její obyvatele. Docela pracně jsme se nasoukali do auta, kromě taťky Mehdiho tu byla mamka Elham a jejich dva malí raubíři, Taha a Mohamed, kteří pospávali. Když jsme všichni seděli připravení vyrazit, nastal okamžik pravdy, protože auto nenastartovalo:-) Petík ho tedy šel roztlačit a vysloužil si tak hromadný obdiv. Dojeli jsme k nim domů, před jakýsi činžák, kde bylo víc bytů, směrově jsme se vrátili k autobusovému nádraží a ještě kus za něj. Vyložili jsme Elham s klukama a jeli ještě pro benzín. Auto cestou zpět zase protestovalo, tak to už jsme ho tlačili s Petíkem oba, čímž vznikla nejlepší historka pro všechny příbuzné v následujících dnech:-)

Dojeli jsme k nim domů, kde to mezitím výrazně ožilo, a taky se začala chystat večeře. Kluci se asi v autě dobře vyspali, protože celý večer řádili po pokoji neskutečným způsobem. 5-letý Taha a 4-letý Mohamed dostali přezdívku Tarzani – neustále někam lezli po nábytku a skákali z něj dolů, metali po zemi kozelce, dělali stojky o gauč s rozběhem, neustále vysmátí od ucha k uchu. Přišli se na nás podívat sousedi – Elhamina usměvavá sestra Leila, její manžel Ali, vysoký, hubený učitel s respektem ostatních, i jejich dvě dcerky. 6-letá Ainaz, která si v gymnastických úkonech nezadala s kluky, a 12-letá Lida, už trochu rozvážnější a s pár anglickými slovíčky ze školy. Jinak to tu bylo s angličtinou hodně slabé, takže většina (bohaté) konverzace probíhala metodou “rukama, nohama”. Co se našich hostitelů týče, tak Elham je 27 a je s klukama v domácnosti, Mehdimu je 32 a pracuje jako malíř pokojů. Nejspíš i hodně sportuje (anebo je tu práce malíře pokojů dist fyzicky náročná), byl slušně vypracovaný. Elham byla trochu stydlivka, možná si nebyla jistá, co všechno si může před Mehdim dovolit, zato on byl bodrý a družný hostitel a evidentně si naši návštěvu dost užíval:-) Během večera pak přišla ještě sympatická babča, Elhamina a Leilina maminka, která se na nás pořád smála a kluky okřikovala, ať se chovají slušně, a ještě další jejich sestra. Se čtvrtou sestrou, taky Elham, jsem mluvila po telefonu – žije v Shirazu a je to učitelka angličtiny. Tlumočila nám pozvání Leily, abychom dnes spali u nich v druhém domě, kterému říkali “vila”, že to tam je větší než u Elham a Mehdiho, kteří měli kromě průměrně velkého (na české poměry) obýváku spojeného s kuchyní už jenom jeden malinký pokojíček. Po pravdě řečeno jsem si tu náš nocleh neuměla moc představit, aniž bychom je výrazně neomezovali. Po domluvě s Mehdim a Elham jsme s nabídkou souhlasili, i když oni vypadali trochu zklamaně.

Ohledně jídla nesměl chybět úvodní ovocný talířek (každý dostane talířek a nůž a okrajuje si ovoce), to si s námi dali i ostatní, děti s pořádnou vervou. Pak přišlo “stolování” na zemi, natáhl se igelitový ubrus a byla naservírována ohromá mísa krásně žluté rýže s malými kousky masa a rozinkami, druhá velká mísa čerstvé, nakrájené zeleniny a jogurtový dresing. Paráda! !! No jo, jenomže jsme zjistili po chvilce, že jíme sami, všichni ostatní na nás koukají. Dost nepříjemné. Zvali jsme je jíst s námi, oni pořád odmítali, že už jedli. To teda nevím kdy, kde a co. Snědli jsme od všeho půlku, byli jsme nacpaní k prasknutí a všem pro smích, že prej jíme tak málo:-)

Navečer, když odešla Leilina rodina (bez nějaké další domluvy ohledně našeho spaní – my to moc neřešili, kam nás plácnou, tam se vyspíme, klidně i v tom parku), dorazil Mehdiho brácha, se kterým jsme poseděli a louskali nějaká nová semínka, hrozně malá a tím pádem skoro nedobytná. Ještě později přišel Mehdiho kamarád Maisa, který pracuje v realitách, umí trochu anglicky, ale přišel nám aspoň ze začátku takový trochu namyšlený. Popovídali jsme si ale docela příjemně a ve finále se to tak nějak všechno zamotalo, že právě Maisa nás odvezl kolem půlnoci spát k němu do baráčku. Já jsem odcházela v nových šatech od Elham, které se nějak nezamlouval můj sarong uvázaný přes kalhoty. Správně totiž má žena v Íránu kromě vlasů zakrývat i svou postavu, přeložila jsem si to tak, že nemá být poznat, kde jí “končí tělo a začínají nohy”, aby neprovokovala muže. Je pravda, že pokud tu ženy venku nechodily přímo v čádoru, tak měly buď sukni, nebo delší tuniku či kabát přes kalhoty. Mezi námi, díky tomu vypadaly velice elegantně. Já jsem odolávala ve svých outdoorových kaťatech až do Esfahanu, nikdy mi nikdo nic neřekl. Nenašla jsem nic zajímavého, co bych si pro tento účel mohla na sebe koupit. V Esfahanu do mě Petík tak dlouho ryl, až jsem si udělala sukni z multifunkčního sarongu a bylo:-)

Maisa nás odvezl svým novým, velkým suzuki do jednoho ze svých 5 domů, na okraj města směrem k Bishapuru, což pro nás bylo slibné. Dům byl velký, přízemní, do tvaru L, moderně zařízený, v koupelně evropský záchod (z domácností, které jsme v Íránu navštívili, měla evropský záchod Elham u Kaspiku, teda ti měli oba, v Kashanu i u Mehdiho vládl “turecký” model). Dostali jsme ovoce a čaj, usadili se do superpohodlných křesel, která lemovala velký obývák – dostatečně prostorný, aby se kdyžtak dalo sedět i na zemi, a do půl 4 kecali nad jeho učebnicí angličtiny. Příští rok by chtěl jet i s rodinou pracovat do Kanady, tak šprtá. Divili jsme se, že je dům prazdný, manželka Mahbube s dcerkou Manyou byly dnes v jiném domě, u svých příbuzných. Manyiny fotky ale byly i v tomhle domě všude – byla úžasně roztomilá, jen jsme si už na první pohled pomysleli něco o rozmazleném jedináčkovi. Mehdi, a Maisa ještě víc, už evidentně vedou spíše západní styl rodiny s méně dětmi, ale víc časem a prostředky na ně:-)

Maisa tu měl krásnou ložnici, ale nakonec si ustlal s námi na zemi v obýváku, a přestože si pod sebe nastlal peřinu, pochybuji, že se mu spalo tak pohodlně, jako nám na karimatkách:-)

Pátek 5.12. – den osmdesátý první – BISHAPUR A TOUR DE MAISEHO A MEHDIHO RODINY

Ráno jsme vstali až napodruhé, kolem 9, a Maisa nám připravil zajímavou a moc dobrou snídani: na plynu rozpečený chleba, sýr z vaničky, trochu jako lučina, vyloupané vlašáky, spoustu ovoce a nějaké dost luxusní datle. On snídal tak, že datli zabalil do chleba, polil to medovou smetanou a zchlamstl, prostě typický, na sladké ujetý, Peršan:-) Pro nás byla neskutečně luxusní i kombinace chleba, sýr, ořechy, ale ani ostatním jsme nepohrdli.

Během snídaně nás přijeli zkontrolovat Mehdiovci, Mehdi s klukama, kteří byli v cizím prostředí jak pěny, jak kdyby je někdo vyměnil. Zobli si s námi jídla, koneckonců bylo naservírováno na zemi, takže kdokoli mohl přisednout. Pánové se asi dlouho neviděli, neboť si toho měli hodně co říct. Když si vše pověděli, naskákali jsme do aut a mysleli jsme, že jedeme na Bishapur. V podstatě ano, akorát jsme to cestou vzali přes několik dalších Maisových domů. On je vždycky koupí, chvíli v nich bydlí, a pak je prodá. Ukázal nám ale jeden, který si nechával stavět na zakázku, pro sebe s rodinou, už natrvalo – podle fotek, co stáhl někde na internetu – brutálně moderní a západní styl, avantgardní barevné podsvícení podhledů, a tak. Přišlo mi to zajímavé, ale bydlet bych v tom nechtěla. Pak nás ukázal ještě ve dvou domácnostech, nikde jsme se ale příliš nezdržovali. Vyzvedli jsme Mahbube s Manyou (domněnka o rozmazleném jedináčkovi se potvrdila), do auta k nám přisedla i Mahbubina sestra, která taky trochu mluvila anglicky, a jelo se konečně na Bishapur, hurá! Mile nás překvapilo, že i 3-letá Manya už se učí anglicky, chodí do anglické školky.

Mehdi s kluky zatím odjel a naše nová parta nás odvezla k branám Bishapuru a dokonce nám pomohla ukecat slevu. Pokladník byl docela nepříjemný, nechal zavolat i manažera, ale elegán Maisa to s ním vyřídil a my mohli jít dovnitř oba za 150 000 rialů. Z rodiny s námi nikdo nešel, domluva byla, že nás za hodinu vyzvednou.

Bishapur bylo starověké královské město ze 3. stol. našeho letopočtu, založené Shapurem I. a z velké části postaveno zajatými Římany, kterých měl Shapur po několika bitvách k dispozici dostatek. To nejzajímavější z města, jako například barevné mozaiky královského paláce, bylo dávno rozkradeno, anebo přemístěno do muzeí, takže přímo v terénu jde spíše o procházení se ruinami kamenných staveb a představování si, jak mocné město to bývalo… Proběhli jsme kamenné hromádky mezi pár rozbořenými zdmi, minuli zanedbanou, malou zelenou mešitu, prolezli ruiny paláce. Areál je hodně rozlehlý, projít ho nám zabralo skoro hodinu, a to jsme na nejvzdálenější místa vůbec nešli a nikde se moc nezdržovali. Kolem jedné hodiny, kdy se areál stejně zavírá, jsme byli zpátky. Svedli jsme další “bitvu” o naše plány a zase ji prohráli, nasedli s rodinkou do auta a jeli na oběd. Fakt nás to mrzelo:-D

Oběd byl nachystaný v domku, kde jsme spali, respektive v jeho krásné zahradě. Na zemi rozprostřené rohože a deky, shromážděné široké příbuzenstvo a navařeno pro regiment. Byl pátek, sváteční den, tak možná to tak dělají pravidelně, ale hlavně bylo legrační, jak byli všichni zvědaví na ty dvě běloby, co se po Iránu tahají s dvacetikilovými krosnami:-) Byly tu babičky, bratranci, sestřenice, lidí, že si je bohužel nešlo všechny zapamatovat jmény, ale v neskutečně příjemných vzpomínkách nám zůstanou navždycky…

A teď trochu přízemněji – co jsme měli dobrého? Nesměl samozřejmě chybět kopec rýže, hodně normální se míchalo na talíři s trochou šafránové, ve které navíc byla semínka z granátového jablka. V dlouhých grilovaných proužcích se podával kebab a do misek bohatý zeleninový salát s dresingem, na zapití pepsina z velkého džbánu plného ledu. Muááá!!! Všeho nám přidávali jakmile jsme jenom trochu odjedli, no neskutečná hostina. Po obědě někdo odjel, a kdo ne, stáhl se před slunkem do domečku na čaj, chipsy, oříšky a sladkosti. Co se nesnědlo, dostali jsme s sebou do pytlíčku. Některou z dam napadlo vyndat nám z mrazáku jejich oblíbenou pochoutku faludi, což je zmražená ovocná dřeň, ve které jsou ale nudle. Třešňová dřeň byla mňam, s nudlemi jsme trochu bojovali a nakonec se podělili s Mehdiho kluky, když si nás přijeli vyzvednout.

Je pravda, že jsme pořád všechny otravovali, že chceme vidět Bishapur a Shapurovu jeskyni v horách, ale naše dvě nové rodinky si to vždycky přebraly po svém:-) A tak když pro nás přijela celá Mehdiho rodina, že teda jedem na ten výlet, ochotně jsme k nim nasedli (samozřejmě po řádném poděkování a rozloučení s Maisou a jeho rodinou), ale věděli jsme, že když jsou 3 hodiny odpoledne, tak nemáme šanci tuhle výpravu dnes stihnout. Posvátná Shapurova jeskyně se zubí do hlubokého údolí Chogan téměř z horního okraje vysoké skalní stěny, jež je součástí pohoří Zagros. K výchozímu místu pod ní jsme dorazili těsně před západem slunce, a tak jsme se vyšli kousek nahoru rozhlédnout na nádherné údolí, a pak se nám povedlo přesvědčit Mehdiho s Elham, že to nemá cenu, protože ti byli evidentně odhodlaní tam dneska vylézt za každou cenu. Oni nás naopak s pomocí ségry na telefonu přesvědčili, že tady nemáme spát, že je to tu prý nebezpečné. Nám se tu děsně líbilo, i představa, jak si ráno vyběhneme k jeskyni, ale oni vypadali tak utrápeně, že by nás tu měli nechat, až jsme povolili a nechali se odvézt zase k nim domů. Hned vypadali, že mají upřímnou radost, že jim nás konečně nikdo nebere:-)

V Kazerunu jsme se zastavili v obchodě, který patřil Elhaminu bratrovi a nakoupili jídlo, Elham pak bleskurychle připravila večeři – párkovo-zeleninovou směs, čerstvý chleba a hromadu čerstvé zeleniny. Na večeři přišla opět i Leila s rodinou. Ženské jedly v kuchyni, chlapi, děti a návštěva společně na zemi. Bylo to výborné a příjemné:-)

Po večeři teta se strejdou odešli a Mehdi prohlásil, že musíme jet za jeho sestrou Elisou (mimochodem jen Mehdi měl 5 sester a 4 bratry, Elham měla 4 sestry a 2 bratry). No dobře, nějakým tím čajíkem a miskou ovoce nepohrdneme:-) To jsme ale netušili, že nás Mehdi protáhne třemi domácnostmi třech různých sester, v každé minimálně 10 lidí, nespočet nových tváří a jmen, zmatek nad zmatek, ale všichni do jednoho byli strašně hodní, pohostinní, přátelští a zvědaví. Dokonce se v každé domácnosti našel někdo, kdo zvládal aspoň základy angličtiny, a tak se dalo všude i popovídat, nejenom sedět a rozpačitě se usmívat kolem. První dům, kam jsme zavítali, byl zřejmě typicky venkovský, velký dvůr, poměrně velké místnosti vybavené jen koberci a polštáři, poznali jsme tu Mehdiho rodiče. Fousatý tatínek žmoulal muslimský “růženec” a moc se chtěl kamarádit s Petíkem, maminka – babča jak od Boženy Němcové, jen celá v černém čádoru, dohlížela a komandovala celou rodinu, a sama se svou sestrou pokuřovala vodní dýmku. Patřilo sem spousta dětí, i když spíš už odrostlejších. Dostali jsme čaj a ovoce, popovídali, po dovolení se se všemi vyfotili a jeli dál. Loučili se tu s námi hrozně vřele, maminka mi dlouho držela ruku a povídala, že až zase někdy přijedeme do Iránu, tak ať se určitě zastavíme u nich.

Ve druhé domácnosti bylo spíš mladší osazenstvo, sešlo se hodně dětí jako Mehdiho kluci, a všechny jezdily po zábradlí u schodů jako na klouzačce. Nejmenší z nich byl roční chlapeček Amir Ali, kterého si dospělí spíš drželi u sebe, ale on byl osobnost od mala a nedělal nic, co se mu nelíbilo. A když ho k tomu někdo nutil, dal svou nelibost hlasitě najevo. Ve velikém obýváku, opět jen s koberci a polštáři, jsme se sesedli v uskupení muži zvlášť a ženy zvlášť. Petík měl konverzaci trochu jednodušší, protože strejda Nassiri, zhruba Mehdiho věku, se učil anglicky. Já jsem si zase vystačila se suprovými obrázkovými kartami, kde byl název obrázku z jedné strany anglicky, z druhé ve fársí. To bych přesně pro učení se fársí potřebovala:-) O Mehdiho starší sestře, která se nejvíc starala o naše pohodlí, tvrdili, že jsme si podobné, tak jsme cvakli pár fotek, ať posoudí každý sám.

Když jsme přijeli do třetího domu, trochu už se nám pletly nohy a slova, bylo nějak před půlnocí a přeci jen na nás těch lidí bylo opravdu hodně. Tady byly hlavními hvězdami s angličtinou krásné dcery Paris, která dnes měla 21. narozeniny, a 19-letá Sarah. Obě studovaly na univerzitě a obě se zajímaly, jestli nemáme mladé, svobodné příbuzné nebo kamarády, což evidentně příliš netěšilo usměvavého, ale ostražitého tatínka. Asi se mu nezamlouvalo ani společné focení, ale nakonec svolil, a tak se holky společně s maminkou Goli (což prý znamená růže) asi tak 20 minut strojily ve vedlejším pokoji, převlékly se (samozřejmě řádně zahaleně) a krásně namalovaly, obuly si vysoké podpatky, a pak se další hodinu fotilo, protože pořád neměly dost:-) Tenhle a předchozí dům měly evidentně víc místností někde v útrobách, ale sedělo se vždy v největším obýváku, odkud to nebývá daleko do kuchyně, a který je vždy vybaven tlustými koberci a hromadami polštářů.

Hned po první návštěvě jsme s sebou vzali malou Elisu, která byla o rok starší než Taha, a ta s námi jela nakonec i domů, aby to měla ráno blíž do školy. Domů jsme dorazili v půl 1, Elham usínala už na poslední návštěvě a my taky měli dost. Uložili nás v obýváku na zemi, zatímco 4-členná rodina + Elisa se tísnili v malinké pracovně. Nechápu, jak se tam mohli vejít.

Sobota 6.12. – den osmdesátý druhý – VÝLET DO SHAPUROVY JESKYNĚ, ODJEZD DO BUŞEHRI

Budíček byl časný, ještě před 6. hodinou, protože Elisa a Taha museli do školy. Elisa odešla bez problémů, má to kousek pěšky, zato Taha odmítal jakkoli spolupracovat a ujel mu školní autobus. Nicméně “Everything is possible in Iran.”, jak pravil Elhamin soused u Kaspiku, když nám prodával SIMku, a tak Mehdi zavolal řidiči autobusu, a ten se vrátil:-) My s Mehdim jsme dostali k snídani chlebové placky, sýr a něco mezi omeletou a volským okem. Po snídani už nám bylo opravdu hloupé náš pobyt dál prodlužovat, tak se Mehdi nabídl zavolat na nádraží, kdy jede autobus do Buşehri, a prý ráno v 6, a pak ve dvě, tvrdil Mehdi. Nakonec se ukázalo, že skutečnost byla trochu jiná (během dne jelo hned několik busů), ale Mehdi nás u sebe zřejmě chtěl zdržet co nejdéle. Domluvili jsme se tedy, že si uděláme dopoledne společný výlet k jeskyni Shapur, ale do dvou budeme zpátky a my pojedem. Přišlo nám, že jim včera bylo líto, že už nechceme do jeskyně, ale chceme odjet (jenomže včera nešlo o chtění – plazit se potmě někam do skal mohlo být i nebezpečné), a po ranní dohodě hned pookřáli. Elham s Mehdim přivolali ještě Leilu s Alim, Mehdi nasadil outdoorovou image s šátkem na hlavě jako Petík, naložili jsme polospícího Mohameda a kupodivu v půl 9 fakt vyrazili. Zastavili jsme se ve škole, kam zaběhl Ali něco vyřídit, možná se omluvit, že dnes nepřijde:-) Pak jsme odevzdali Mohameda jedné z mnoha tet a v prodejně semínek nakoupili meruňková jádra na zobání. Zvláštní, měla jsem zato, že se právě nejedí, protože je v nich něco jedovatého:-) Tak v Íránu prej v klidu…šlupičky z okna a jede se.

Výstup skalnatým svahem k jeskyni byl jak s partou dětí. Všichni dostali přezdívku “Tarzan family”, protože byli bez vlastních dětí jak utržení ze řetězu, poskakovali po kamenech, halekali na sebe, zásadně ignorovali cestu. Včera jsme tu potkali stádo koz a oslíka a naučili to Mehdiho po našem, takže dneska se několikrát postavil někam na šutr nebo skalku a na celému údolí mocným hlasem oznámil: “I love you, kozy! I love you, osel!” No ještě že poblíž nebyl nikdo, kdo by mu rozuměl:-) Pomalu jsme v sílícím žáru stoupali stále vzhůru, odpočívali vždy společně někde ve stínu pod stromem. Elham, která z nás jediná nesnídala, nahoře došly síly, tak jsme ji dopovali našimi miničokoládkami, ovocným želé a limunkami (malinkatými citronky), které pro nás oškubaly z keře Maiseho příbuzné, než jsme včera odešli z jeho domu. Nakonec jsme to všichni dotlačili nahoru, úplně vyřízení, ale děsně jsme si to užívali.

V ústí jeskyně stojí ohromná Shapurova socha, připomínala mi trochu Radegasta. Společně jsme se u ní vyfotili, jeskyni jsme trochu prošmejdili s půjčenou baterkou, a my chvilku pokecali s dvojicí Australanů, kteří tu byli taky s íránskou kámoškou. To už nám začínalo být jasné, že autobus ve dvě hodiny nejspíš nehrozí. Sestup dolů, byť po cestě, taky zabral přes hodinu, a chlapci se dole opět předvedli. Cizí citrusová zahrada u pramene vody je natolik zaujala, že jak malí uličníci hledali Mehdi s Alim jak se do ní dostat, až se prostě podhrabali pod plotem. My jsme na ně zatím čekali u nádrže, kde voda tryskala z trubky ven – napili jsme se z ní a opláchli, a pak si pochutnali na šťavnatých pomerančích a mandarinkách. Měli jsme všichni několik kusů a ještě jsme vezli i pro kluky.

Když jsme se znovu nacpali do auta, kupodivu jsme se na silnici neotočili doleva, ale doprava, čili od Kazerunu ještě dál, tak jsme byli zvědaví, co z toho bude. Rodinka nás dovezla k pár kilometrů vzdálené mešitě – Hosseinově svatyni, kam jsme šli chlapi zvlášť a ženské zvlášť, a uvnitř byla zase úplně celá skleněná a třpytivá a se zamřížovaným náhrobkem uprostřed. Byli jsme okouzleni. Počkali jsme na modlicí se Leilu (vlastně jsem asi poprvé v životě viděla ženu v mešitě se modlit, nejenom tak vysedávat), a pak nás vedli ještě podívat se na rezervoár pitné vody, která stéká z hor. Najednou byli strašně upovídaní a chtiví focení, prostě nás od toho odjezdu fakt zdržovali. Už se nám to pak trochu přestalo líbit (i když později jsme toho litovali), a tak jsme z jejich výmluv vytáhli informaci, že jede ještě autobus v 5, i když podle jejich výrazů a vzájemných domluv, možná taky každou hodinu:-) Domluvili jsme se tedy, že ok, pojedeme v 5 a dáme si předtím ještě společnou večeři.

Cestou jsme vyzvedli vzpouzejícího se Mohameda, po příjezdu si chvilku počkali a dostali íránskou rychlovečeři – míchaná vajíčka s hromadou zeleniny, to vše se samozřejmě balilo do kusů chleba. Potom Petík na žádost přetáhl Mehdimu do počítače dnešní fotky a videa, akorát že měl asi v počítači nějaký virus a chvíli to vypadalo, že máme po všech fotkách na kartě. To Mehdiho dost zpražilo, předtím byl s těmi fotkami trochu nenasytný, prohlížel si naše starší fotky, stahoval k sobě, z čehož jsme moc radost neměli. Na rozloučenou ještě poslední čaj a v 16:45 jsme se srdceryvně rozloučili, Mehdi s klukama, opět řádícíma jak černá ruka, nás vzali autem na terminál a pomohli zařídit lístky na 17:30. Ještě do okýnka nám zuřivě mávali a já s utrženým květem ibišku od Tahy v ruce jsem i nějakou tu slzu uronila. Během 5 minut, a v následujících dnech ještě mnohokrát Mehdi volal, jestli je všechno ok. Škoda, že jediné, co jsme si vždy zvládli říct, bylo v rozmezí: Hello, how are you, are you ok, I love you, I miss you, I love kozy, good bye. I tak tato rodina zůstane jedním z nejúžasnějších zážitků na naší cestě…

Nicméně v autobuse jsme během chvilky usnuli – po 3 dnech intenzivního společenského života, 2 napůl probdělých nocích a dnešním horolezeckém výkonu jsme toho měli plný kecky:-)

Download file: 5595.gpx