Nevešlo se jinam

Do třetice všeho dobrého i zlého – 3 roky na cestě

Do třetice všeho dobrého i zlého - 3 roky na cestě
Napsal(a) Anča

Je to neuvěřitelné i pro nás samotné, ale právě uplynuly přesně 3 roky, co jsme opustili Čechy a vydali se na cesty. Tři roky jsou už dlouhá doba, aby se toho doma hodně změnilo, spousta kamarádů se oženilo, vdalo, rozvedlo, znova dalo dohromady, ze spousty kamarádek jsou maminky, některé dvojnásobné, atd. Z tohoto pohledu se u nás za tu dobu vlastně nic převratného neudálo:-)

Co a kde jsme vyváděli první dva roky, se můžete dočíst v minulých článcích (z)cesty jsou přesně rok na cestě…Do světa  a Jaký byl druhý rok naší cesty… , případně obrazem v nedávno publikovaném videu 1000 dní v 1000 vteřinách. A jak tedy vypadal ten náš třetí rok? Nezbláznili jsme se ještě? Nezabili se navzájem? Bavilo nás to vůbec, neměli jsme chuť už se vrátit do pohodlného domova, k rodinám, kamarádům? Čtěte dál a uvidíte, že během třetího roku jsme zažili některé z nejlepších i některé z nejhorších momentů celé téhle výpravy…

Nový Zéland – jednou dole, jednou nahoře

Loňské září nás nezastihlo v moc dobrém rozpoložení – zoufale nám docházely peníze, nemohli jsme sehnat práci (září je na Zélandu snad úplně nejhorší měsíc), doznívající zima taky nic moc dobrého nepřinášela. Přejeli jsme skoro celý severní ostrov zbytečně, za prací, kterou prostě nešlo vzít (přestože za firmu s námi dokonce komunikovala Češka!), a už už jsme se smiřovali s představou, že jsme lůzři, co se v cizině neuživí a budou holt muset sebrat saky paky a mazat domů do teplého kanclíku.

Po práci legraci

Na borůvkové farmě se tvrdě dřelo, ale občas i pořádně zapařilo:-)

Pak ale přišel zlom, říjen, jaro, krajina se začala měnit a s ní i naše nálada. Jaro je totiž plné optimismu, naděje, očekávání… a pro nás také setkání s úžasnými lidmi. Už první příslib práce od hodného dědečka Billa nám vlil novou krev do žil, a i když jsme u něj nakonec nenastoupili, věděli jsme, že máme krytá záda a začali si ten Zéland zase užívat. A najednou tu bylo i vytoužené pracovní místo a dokonce mnohem mnohem lepší, než jaké jsme si vůbec mohli přát. Nastoupili jsme na největší zélandskou borůvkovou farmu Blueberry Country, ovšem do packhousu na balení mražených borůvek, což bylo fyzicky náročné, ale nemusely nás trápit rozmary jarního počasí. K tomu bydlení se skvělým zázemím přímo na farmě zadarmo a hned několik Čechů a Slováků do party pro veselejší chvíle (například na Silvestra, kterého jsme po dlouhé době důstojně oslavili). A rázem bylo všechno vzhůru nohama, mohli jsme si dovolit cestovat a navštívit poslední – a jedny z nejkrásnějších – lokalit Zélandu, co nám ještě zbývaly. Práce nás bavila, kolektiv taky a peníze nesmrdí, že, a tak to skončilo dokonce prodloužením víz. Ve finále se nám povedlo výhodně prodat i našeho motorového mazlíka, a tak jsme si v polovině ledna 2017 odváželi ze Zélandu sumičku, která nám vyrovnala jednak náklady na zélandský pobyt, a ještě měla vystačit na několik dalších měsíců cestování po cestě domů.

Štědrý den v Mordoru

Na Štědrý den jsme vyrazili na jeden z nejkrásnějších treků Nového Zélandu, Tongariro Alpine Crossing. Lidi se tu přehnali ráno a odpoledne jsme to tu měli sami pro sebe.

Stopařská nej v Austrálii

Když jsme opouštěli Zéland, neměli jsme moc představu, kudyma to do těch Čech tedy vezmeme. Jasné byly dva cíle, které jsme z původního plánu cestou na Nový Zéland museli vynechat, jen do nich nakoukli – Indonésie a Austrálie. A s nějakým tím dolárkem v kapse jsme do Austrálie jeli s lepším pocitem. Nakonec to v našich statistikách byla jedna z nejlevnějších zemí:-) Začali jsme z lehka, v Melbourne u kamarádky Lucky s bytem a autem, takže aklimatizace a první výlety byly snadné a my začali tušit, že si Austrálii asi zamilujeme. Definitivně propukla naše vášeň pro tuhle zemi, když jsme vyrazili už na vlastní pěst stopem z úplného jihu na úplný sever. Z Melbourne do Darwinu. Původně jsme to chtěli vzít nejkratší cestou přes Outback, napříč rudým kontinentem, ale nakonec si rozmysleli několikadenní stepování v poušti, vzali to částečně po východním pobřeží a do Outbacku se vydali až na severu země. Během asi měsíční cesty padly všechny naše stopařské rekordy, vzhledem ke vzdálenostem, s jakými se tu operuje:-) Kromě nádherné a neuvěřitelně pestré a proměnlivé přírody nás okouzlili lidé. Austrálie je směs přistěhovalců a potomků přistěhovalců ze všech koutů světa, ale do každého, kdo se tu rozhodne žít, vkládá jakési „australáctví“ – trochu z honáka, trochu ze zlatokopa, trochu ze surfaře, hodně z dálkového řidiče (naštěstí pro stopaře), to vše zaobalené do někdy až neskutečné laskavosti, pohostinnosti a pohodovosti. Jo a v neposlední řadě je jim na rozdíl od Kiwáků krásně rozumět, což se při mnohahodinových přejezdech taky hodí:-) Austrálie, naprosto nečekaně, se nám zaryla hluboce pod kůži a jistě se sem musíme někdy vrátit, zůstalo tam stále mnoho úžasného a neobjeveného.

Stopnutý road train v australském Outbacku

Stopnout si road train, tirák s několika návěsy, bylo jedním z našich snů. Prej to nejde, nezastaví, musí se domluvit předem. Nemusí, Loki nám zastavil:-)

Jihovýchodní Asie, druhý domov

Naše další kroky od března do teď (září 2017) pak křižovaly neznámou známou jihovýchodní Asií, ovšem už hodně volným tempem. V úplně novém světle jsme objevili Malajsii a její východní pobřeží, a zejména potom malajskou část ostrova Borneo. Tu jsme z většiny opět prostopovali a navštívili přitom několik úchvatných národních parků a rezervací, o nichž jsme vydali samostatné články (Bako, Semenggoh, Similajau, Niah). Hlavním cílem byla zvířata v čele s orangutany a kahau, vysoce ohroženými druhy, které se nám poštěstilo vidět a byl to pokaždé zážitek. Také lidé na Borneu, především ve státě Sarawak a v Bruneji, nás moc mile překvapili a spíš, než v Asii, jsme se tu cítili jako na Blízkém východě.

Posledním velkým restem tedy byla Indonésie. Troufale jsme zakoupili letenky z Kuala Lumpur na Sumatru a ještě troufaleji zpáteční z Jávy s plánem oba ostrovy projet za měsíc. Nepovedlo se a my poprvé v životě (a snad naposled) nechali letenky propadnout a museli koupit jiné ještě ze Sumatry. Obrovský a mnohdy špatně obslužný ostrov v nás zanechal neuvěřitelně smíšené pocity. Projeli jsme několik hlavních turistických oblastí (i když na Sumatře je měřítko „turismu“ poněkud šoupnuté), vyšlápli si na dvě sopky, třetí sledovali při erupci. Našli jsme ráj na zemi – ostrov Samosir na jezeře Toba, domov křesťanských Bataků, kteří bývali obávanými lovci lebek. Dnes jejich mládež bohužel drancuje zavazadla bělochů v autobusech, nám „pomohli“ od stativu, jiným od bot, oblečení, atd.:-( Neméně zajímavou komunitou pak byli Minangkabau, muslimské matriarchální společenství v horách okolo Bukittinggi s nádhernými tradičními „rohatými“ domy (které mají i Batakové, ale trochu jiné). Na Sumatře se nám povedlo setkat s kamarádem Jirkou z Bali, kde jsme se už třikrát minuli, a také jsme narazili na skvělou slovensko-polskou dvojici Luciu a Tomasze, příjemné spolucestující na několik dní. Naše debaty ve vymyšleném jazyce s prvky češtiny, slovenštiny, polštiny, angličtiny, ruštiny a indonéštiny by byly jistě lahůdkou pro lingvisty:-)

V Indonésii nikdy nejsi sám

S Luckou a Tomaszem jsme během motovýletu k jezeru Maninjau na Sumatře skončili v zajetí místních pro fotku. Několikrát.

Kam ten spěch?

Naše asijské putování v posledním půlroce výrazně zpomalilo, z různých důvodů, ale obecně – asi nejde tak dlouho cestovat intenzivním stylem s přesuny ob den na nová místa. Tedy ne že bychom neměli chuť objevovat, ale síly už je třeba obnovovat častěji:-) Co bohužel naši chuť pokaždé srazí na absolutní dno, jsou ztráty vybavení (ať už vlastním, nebo cizím přičiněním), které je nezbytné, ale je velký problém ho nahradit (z poslední doby třeba onen stativ nebo polarizační filtr, taky utopený mobil nebo expirovaná platební karta nic moc). Shánět nesehnatelné, řešit neustále, jestli se nás prodejci snaží natáhnout, nebo výjimečně prodávají originály, a tak musí být dražší, jestli radši nekoupit něco levnějšího a modlit se, ať to není nefunkční fejk, atd., atd. Únavné víc, než lézt na sopku každý den…

Ono ani s tím zdravím už to není, co to bývalo:-) Je pravda, že 3 roky jsou dlouhá doba a my se ke svým tělům nechovali zrovna ukázkově, tak se nám to teď možná částečně vrací. Možná za to může únava materiálu, který pak podlehne všemu, co letí okolo. A někdy je to prostě blbá náhoda, jako třeba když Petík zakopl a při pádu si narazil žebra o stativ…

Ne všechna naše zpomalení byla ale nepříjemná. Na jaře jsme strávili naopak fajn chvíle při shledání s rodinou. Návštěva Petíkových rodičů v Thajsku byla domluvena dlouho dopředu, a sice na přelom března a dubna. Všechny nás stravovala nervozita, přeci jen nikdy tak daleko nebyli, nikdy neletěli letadlem, nikdy nebyli v tropech, nikdy jsme nebyli společně na dovolené:-) Když zvládli bez větších problémů přiletět, věděli jsme, že horší už to nebude, a směle se pustili do průvodcování po našem druhém domově. Program jsme vymýšleli dlouho dopředu, aby byl co nejpestřejší, ale abychom rodiče neuštvali, aby viděli od všeho něco, ale nemuseli podstupovat dlouhé přejíždění. Nakonec jsme společně zvládli vidět to hlavní v Bangkoku, absolvovat mírně vyčerpávající prohlídku bývalého královského města Ayutthaya, vzít je do Kanchanaburi (kam jsme se vrátili po 9 letech a byli mile překvapeni, že se nic nezměnilo, včetně cen:-)) a národního parku Erawan, a pak si zajet k moři na ostrov Ko Chang, kde jsme i motorky nakonec zvládli (dokonce s bouřkou, to už k tropům patří). Uteklo to jako voda, rodičům se těžce odjíždělo a my zase osiřeli, ale co, Bangkok a zdejší kuchyně naše chmury umí rozptýlit:-)

S rodiči u mostu přes řeku Kwai

Petíkovým rodičům jsme ukázali kousek Thajska, mimojiné i Kanchanaburi a jeho pověstný „most přes řeku Kwai“.

Velké finále

Pomalu jsme ale oba usoudili, že nastává čas návratu, z mnoha důvodů. Například protože česká byrokracie je zatím zcela nepřipravená na možnost, že by někdo zůstával delší dobu v zahraničí, aniž by si zřídil pobyt v dané zemi… Nechtěli jsme se vrátit tak, že prostě koupíme letenku z Bangkoku do Prahy. Jednou z variant byla další návštěva Indie, o které jsme vážně uvažovali, ale pak jsme před několika měsíci objevili zajímavou variantu: Z Kazachstánu se dají sehnat hodně levné letenky do Budapešti. Zbývá se dostat do Kazachstánu. Po zemi. Takže přes Čínu, vízového strašáka. Rozhodli jsme se to kousnout a čínská víza v thajském Chiang Mai získali, takže cestu máme otevřenou a snad nám zdraví dovolí si tyhle nové a zatím neznámé země naplno užít!:-)

Pokud jste zvědaví, jak celou cestu završíme, sledujte nás i nadále zde na webu, případně na facebookovém profilu zcesty.pa, či instagramu zcesty, a vše se včas dozvíte.

Děkujeme vám všem za přízeň a doufáme, že vás budeme bavit i nadále!

Čína je v kapse

Vyplatilo se pročíst internetové recenze a dojet si pro čínská víza na asi nejjednodušší konzulát v thajském Chiang Mai. Cesta zase kousek blíž domovu je otevřená.

Tento článek je součástí seriálu Výroční články. Přečti si i další díly:
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (8 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.