Pondělí 27. 6. – DURRËS – AMFITEÁTR, NÁDRAŽÍ, TRH

Přesuny z ubytek mají jednu nespornou výhodu – nemusí se tak vstávat. Možná proto, že nemáme obavu, aby nás někdo nenašel na místě, kde by se třeba úplně spát nemělo (to samozřejmě neděláme, ne ne ne:-)), nevím, každopádně během cesty to místo brzkých startů většinou dopadalo tak, že jsme pokojíčky opouštěli až definitivně s dobou check-outu, v 10, 11, podle domluvy. Ani tady v Apartment with View to není jinak, zvlášť asi proto, že nás dnes čeká jen jeden krátký přesun. Je to trasa, po které mnoho „Tiraňanů“ utíká za odpočinkem k moři, do jednoho z největších albánských letovisek, města Durrës (česky známé jako Drač).

Durrës je historické přístavní město na pobřeží Jaderského moře v Albánii, s bohatou historií sahající až do antických dob. Bylo založeno jako starověké řecké město pod názvem Epidamnos a později sloužilo jako významný přístav Římské říše pod názvem Dyrrhachium.
Mezi historické památky v Durrësu patří antické amfiteátr, který je jedním z největších v Balkánském regionu, a zachovalé části starého města s pozůstatky římských a byzantských staveb. Dalšími zajímavými památkami jsou například Durrëský hrad, Archeologické muzeum Durrës a Velká mešita.
Díky svému pobřežnímu umístění má Durrës také populární pláže, které přitahují turisty. Mezi oblíbené aktivity patří slunění, plavání a vodní sporty. Město je známé také svými živými trhy, kde lze ochutnat místní speciality a nakupovat suvenýry.
Dalším turistickým lákadlem je výlet na nedaleký Kavajský poloostrov, který nabízí krásné výhledy na moře a příležitost k prozkoumání malebných vesnic a přírodních scenérií.
Celkově je Durrës fascinujícím místem, které spojuje bohatou historii s krásnou přírodní scenérií a nabízí zážitky pro každého návštěvníka.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Pan domácí se s námi přijde dopoledne rozloučit, pomůže nám s bagáží (přeci jenom, 5 pater je 5 pater, ani dolů žádná sranda), ale hlavně odemknout zábranu na parkovišti, abychom mohli vyjet. I tak je to zase psycho tady na těch pár centimetrech od všech zdí se vytočit. S usměvavým klučinou se rozloučíme a už si to valíme vesele na Durrës. Na rozdíl od Tirany nám termínově vychází parádně – po víkendu. Nemáme problém najít ubytování a doufáme, že i ve skutečnosti bude tak krásné jako na fotkách. Dorážíme před polednem a trochu váhavě hledáme správnou adresu, a hlavně teda kde tam nějak rozumně zaparkovat. Je to menší, ale rozhodně ne prázdná ulice ve svahu (koneckonců minimálně 50% města leží nějakým způsobem „ve svahu“), na dané adrese stojí bílá, několikapatrová vilka. Nevíme, jak se dostat dovnitř, tak okouníme okolo, až se ukáže nejspíš uklízečka, a ta už na nás pošle majitelku – usměvavou tetku středního věku, která nám všechno ukáže. Vnitřkem domu nás zavede prostě do jednoho z bytů, který je nádherný – velký, prostorný, čistý, světlý, voňavý – no jako zase jednou fakt luxus. Za dvě noci platíme 56 €, takže naprostá pohoda a ubytování ve Villa Olympia můžeme opravdu vřele doporučit:-) Ale kdybyste si chtěli přeci jen vybrat podle svého, tak velký výběr všeho možného ubytování v Durrësu najdete tady. 

Výhled máme na ulici a ne k moři, ale ani to tolik nevadí. Chvíli si užíváme krásný byt (a klimatizaci), a pak jdeme na průzkum města – koupačku necháme na později, teď se mrkneme spíš do centra. Sejdeme po naší ulici pár desítek metrů, projdeme kolem vysoké hradby a ocitáme se u ohromného, starověkého amfiteátru.

Durrës – římský amfiteátr

Starověký amfiteátr v Durrësu byl náhodou objevený v 60. letech 20. stol. Patří k vůbec největším na Balkánském poloostrově, jeho původní kapacita byla 20 000 diváků. Svému účelu sloužil ve 2. – 4. století, později v jeho prostorách vznikla kaple a byla dále rozšiřována. V současnosti patří na seznam nejvíce ohrožených památek a probíhá jeho postupná záchrana, což znamená zejména boj s majiteli načerno postavených domů v prostoru amfiteátru.

Projdeme se kolem něj a částečně po jedné z tribun, na placenou prohlídku interiéru s průvodcem se nám ale nechce, tak brzy pokračujeme dál. Projdeme se několika ulicemi, které působí celkem mile, upraveně, příjemně balkánsko-přímořsky, prostě:-) Teď by mě docela zajímalo, co si pod tím kdo představuje…:-) Kuba trochu frfňá, protože dneska ještě neměl zmrzlinu, ale pro procházku má tentokrát i jinou motivaci. Je to totiž náš malý, ale náruživý milovník vláčků, a tak když se ocitneme v jednom ze 3 měst, kde ještě funguje poslední albánská železnice, tak je jasný, že musíme jít omrknout právě tu. A doufat, že tam budou i nějaký vlaky…

Albánské železnice, známé jako Hekurudha Shqiptare, mají svou historii sahající do počátku 20. století, což z nich činí jednu z nejmladších evropských sítí železnic. A to je slovo „síť“ v tomto případě dost nadnesené…
Od roku 1917 se v Albánii budovala první trasa do přístavu Vlorë, která byla ale pouze úzkorozchodná a sloužila k dopravě vytěženého materiálu. První úsek železnice pro přepravu osob byl postaven v roce 1947 a spojoval města Durrës a Peqin. Až do 80. let se pak síť rozvíjela a rozšiřovala, zejména na páteřní „lince“ mezi Shkodërem, Durrësem, Tiranou a Vlorë, v roce 1984 byla dostavěna spojnice do černohorské Podgorici a tím se celá Albánie napojila na evropskou železniční síť. Tento úsek byl nicméně už na začátku 90. let častým terčem vandalismu do takové míry, že zde byl provoz v roce 1997 ukončen. K částečné obnově došlo mezi lety 2003 a 2012, avšak jen pro nákladní dopravu, a od té doby je trať trvale uzavřena kvůli špatnému technickému stavu jak vlaků, tak infrastruktury – stejně jako většina železnice, která v Albánii zbyla. (V roce 2023 měl být vypsán tendr na obnovu železničního spojení s Černou Horou.)
Posledním „mohykánem“ zůstával úsek Tirana – Durrës – Elbasan a jeden vlak denně v každém směru…

Musím říct, že nádraží v Durrësu je fakt masakr. Snad ani ta nejzapadlejší lokálka v Čechách nezajíždí na tak bídná nádraží jako je Durrës. Hala prázdná, opuštěná, polorozbitá, na dveřích jen vylepený rozpis toho jednoho spoje za den – ale bůhví jak starý a jestli vůbec platný, koleje zarostlé, ukazatele na perónu vymlácené. Jsou tu zaparkované dva vlaky – jeden vypadá, že už definitivně, druhý tak, že možná občas někam vyjede, ale svá lepší léta už má taky dávno za sebou. Co se naopak ukazuje jako léty prověřený držák, jsou robustní lokomotivy, nám jaksi povědomé – aby ne, když byly vyrobené v ČKD. Schválně na nich hledáme rok výroby – 1984 – panečku, starší než 2/3 naší rodiny:-) Lezeme po nich jako správní nadšenci (a vlastenci), a pak jdeme zase dál, protože nic zajímavějšího už se tady najít nedá…

Nedá nám to nezajít se podívat na městský trh, i když nečekáme, že bychom tam toho v tuhle denní dobu moc potkali. Trhy v Albánii žijou hlavně po ránu. Tady v Durrësu máme štěstí, že tržnice ještě úplně opuštěná není, pár stánkařů anebo prodavačů přímo z auta na ulici před tržištěm zůstává, a těm my uděláme tržbičku. Nejlepší nákupčí je pak Kuba, protože dostává ovoce, zeleninu i semínka (slunečnice) plnými hrstmi a peníze po něm nikdo nechce. Asi ho naučíme chodit na trh samotnýho, to je lepší, než kdyby tady někde žebral:-D Za peníze si nakonec odnášíme třešně (120 lek), okurky a hrušky (170 lek), brambory, cibuli (dohromady 110 lek), nektarinky (60 lek). V pevném obchodě za rohem si pak ještě kupujeme bílý jogurt a čerstvý sýr (jako balkán, nebo tady už spíš feta).

Durrës – ovocno-zeleninový trh

S dobrou náladou z povedeného lovu se pak vrátíme domů, trochu přímější cestou, protože už toho máme dneska nachozeno bohatě. Po cestě zaběhnu akorát koupit nové nůžtičky na manikúru (když jsem tu svojí luxusní někde ztratila:-() a Petík koukne do místního supáče. Doma uvařím večeři, Kubajs padne za vlast jako první, my ještě chvíli popracujeme, a pak nás čeká stejný osud. Spí se tu hezky…

Úterý 28. 6. – DURRËS – TRH V PLNÉ PARÁDĚ A MĚSTSKÁ PLÁŽ

O ránu máme jako vždy každý trochu jiné představy – Petík už se vidí v 6 na trhu, Kuba se v 7 odebírá za autíčky a mě musejí v 8 tahat za nohu z postele. Tak přesně to tentokrát není, ale ve zkratce to vyjadřuje vše podstatné:-) Takže když se někdy po 8. konečně vykopeme ven, tak už slunce slušně připaluje. Na trh to máme asi půl hodiny chůze, ovšem tam zůstaneme jako u vytržení. To je totiž přesně takový trh, jaký si představujeme – neuvěřitelně barevný, voňavý, plný úsměvů, aspoň občas i s napsanými cenami. Seznam z deníku výdajů asi hovoří za vše: jablka (70 lek), nektarinky (100 lek), broskve (130 lek), papriky (60 lek), rajčata (100 lek), fíky (130 lek), česnek svazek (50 lek), okurky (100 lek), brambory (160 lek), žlutý meloun celý (150 lek), červený meloun celý (150 lek). Já vím, ještě by to chtělo doplnit gramáž, kterou nemám, ale většinou jde o kila nebo jejich násobky tak, že to vychází fakt levně:-)

Už si nevzpomínám, jestli jsme si to našli na internetu anebo nám to někdo poradil, ale když uvidíme naproti trhu ještě rybárnu, nemůžeme odolat. Vybereme si nakonec právě doporučovanou rybu qefull („čeful“), což je parmice, i když v ALbánii to vypadá spíš jako macatej pstruh (dva větší kusy vyšly na 370 lek). Později jsme ochutnali i jiné ryby, ale qefull zůstal favoritem:-) Brambory, česnek a oliváč máme, takže na výborný středomořský oběd je zaděláno. Tady bych ráda zmínila, že rybárny jsme pak využívali pokaždé, když jsme byli někde ubytovaní (jednodušší příprava, účinnější mytí nádobí, dostupné rybárny), a dalo by se v Albánii strávit spousty a spousty prázdnin, než by člověk ochutnal všechny ty dobroty, co tam rybáři každý den tahají z moře. Kdo se s tím nechce patlat, může si samozřejmě zajít do restaurace, ale sednout si s voňavou, upečenou rybkou na vlastní terasu, kochat se výhledem na město nebo na moře a užívat si, že nikam nespěchám, nikdo po mně nic nechce a s nikým se nemusím složitě domlouvat, má taky svoje kouzlo;-)

S narvaným batohem, plnýma rukama a čerstvými rybami už se nám nechce nikde courat a valíme to přímou linkou domů, kde si dáme výborný oběd i svačinu i zákusek – prostě prázdniny u moře, jak mají být:-) No jo, ale kde zůstalo to moře? Jsme už druhý den v největším albánském letovisku a moře jsme sotva zahlédli! To musíme rychle napravit. Necháme Kubu zdřímnout, a pak bereme potřebnou výbavu jsem jim tady tu městkou pláž omrknout. Durrës je sice největší letovisko, hlavně kvůli tomu, že je to sem asi hodina cesty z hlavního města Tirany (o té byla řeč minule), ale koupání v Durrësu nemá úplně nejlepší pověst, a tak ani nemáme velká očekávání, ale když jsme u moře, tak do něj prostě vlézt musíme, přes to nejede vlak.

Mezi vysokými hotely a apartmánovými domy sejdeme několik „pater“ na pobřežní promenádu. Částečně to tu patří rybářům, nejvíc je to ale tahač peněz z turistů – lemují ji restaurace (pravděpodobně ty nejluxusnější a nejdražší ve městě), kavárny, bary, prodavači cetek, cukrové vaty a zmrzliny – prostě jako na každé pláži v jadranských letoviscích, kam my nejezdíme:-) Po té se ale půjdeme projít až později, teď se naše pozornost obrací na stranu pláže. Mno… není to tak strašné, jako jsme občas četli, ale žádná velká paráda taky ne – hlava na hlavě, ručníky nahňahňané mezi lehátky, celkem nepořádek voda spíš ve stylu českýho rybníku (zdůrazňuji, že je tady hlavně zakalená, ale jinak celkem čistá – žádné odpadky v ní plavat nenajdeme). Ale ve 40°C se na křišťálovou průzračnost zas až tak neptáš…:-) Jsme na pláži, takže natáhneme plavky a hupneme se trochu zchladit, dobrý, ale že bychom tu chtěli trávit třeba jedinou pořádnou dovolenou v roce, to teda ani moc ne. Vlastně je ta pláž jeden z hlavních důvodů, proč po osobní zkušenosti upouštíme od myšlenky, že bychom si tu třeba mohli pořídit nějakou nemovitost:-) Nechci to tu zatracovat, možná i stačí popojet někam kus od města, ale tahleta centrální pláž tedy opravdu nenadchla.

Durrës – městská pláž

Jako většina pláží v Albánii (resp. na západě Balkánu) má ale jednu nespornou výhodu, a to je její orientace na západ, čili naprosto kouzelné (pod) večery. My si ten dnešní užíváme procházkou po pobřežní kolonádě, Kuba s očima navrch hlavy furt lítá někde, ale zásadně ne s námi – necháváme ho, ať si to zažívá po svém, jenom abychom ho měli na dohled:-) Po možná i víc než kilometr dlouhé kolonádě se ubíráme mj. také za účelem nalezení vhodného podniku pro hezkou večeři na rozloučení s civilizací, ale jak už bylo řečeno, tady je to jedna luxusní restaurace vedle druhé. Ne že bychom si to nemohli dovolit, ale nevidíme radost v tom utratit dvojnásobek za stejné jídlo jako jinde jenom proto, že sedíme v prosklené budově na břehu ne zrovna čistého moře. To si radši dojdeme dvakrát do jiného podniku:-)

Ochutnáme po cestě aspoň zmrzku (80 lek/kopeček, taky už byla lepší i levnější…), a když už za šera dorazíme k fontánkám na konci kolonády, Kuba si dá neplánovaně další koupačku. Pramínky a vodotrysky stříkající ze země jsou na něj příliš nepředvídatelné:-) Ale co, vedro je pořád, tak se tím nijak netrápíme a kolem 21 h usedáme ke stolkům nedalekých fast foodů. No jo, fancy večeře se nekoná, ale dobrou rybu jsme měli k obědu a tady ty jejich suvlaki (suflaqe), kebaby a gyrosy milujeme úplně stejně. A výhled na západ slunce máme taky krásnej!

Vycachtaní, vyběhaní a napapaní se už pak jenom odvalíme do pokojíčku (teda spíš bytu jako kráva:-)), po kterém se nám už teď začíná stýskat. Trochu pobalíme a relaxujeme, dokud si můžeme užívat měkký gauč a hlavně klimatizaci:-)

Středa 29. 6. – HRAD BASHTOVË, PLÁŽ, NP DIVJAKË-KARAVASTA

Vstáváme mezi půl 8 a 8 a kmitáme, abychom se do 10 zvládli vykopat a hlavně vydatně posnídat chleby, půlku melouna a asi 10 nektarinek. Část ovoce jede s námi. Zjišťujeme, že nám někdo hadicí umyl auto, akorát v ne moc vhodnou chvíli – když do něj potřebujeme nakládat – a ona všude kape voda. Navíc se možná něco stalo se zámkem kufru, protože o pár hodin později přestane fungovat. Zastavíme se naposledy u perfektního trhu, kde nabíráme zásobu čerstvé zeleniny a ovoce, protože toho se prostě musí využít (a teď se chystáme zase trochu víc mimo civilizaci). Z města pak už vykličkujeme docela rychle, vedrem umíráme a nic se nám nechce.

První rychlá zastávka je u Smoke Stack Minaret, což vlastně nevíme, co má být, ale jsou to 4 vysoké komíny a jeden uprostřed se špičkou, takže fakt vypadá jako minaret. Bohužel o tom nemůžu nic dohledat, a to včetně toho, jak jsem na to před třemi měsíci při hledání zajímavých míst narazila:-D

Popojedeme kus dál, k hradu Bashtovë, který stojí jen tak uprostřed zemědělské krajiny, placky. Obvodová zeď ve tvaru obdélníku je zajímavá, ale že by to mělo aspirovat na zápis do UNESCO, to se nám nějak nezdá. Hned vedle je kemp s nevalnými recenzemi. Chlapík, jak nás zmerčí, tak otevře bránu a pustí hudbu v restauraci, sedne si tam a čeká, ale marně – my si děláme oběd vedle pod stromama.

Hrad Bashtovë

Bashtovë – pevnost o rozměrech 60 x 90 m a se zdmi vysokými až 9 m má nejasný původ – jedni přisuzují její vznik Benátčanům (asi pol. 15. stol.), druzí tvrdí, že Benátčané využili základů byzantské pevnosti ze 6. století. Každopádně o její rozšíření se zasloužili později i Osmané (Turci). Pevnost stála nezvykle ve zcela otevřené a placaté krajině, nedaleko ústí řeky Shkumbin, kde fungoval velký říční přístav – jedno z center vývozu obilí z přilehlé úrodné oblasti. Dnes tu nenajdete víc než obvodové zdi a čerstvou/suchou trávu (podle ročního období), přesto albánská vláda usiluje o zápis lokality na seznam památek UNESCO.

Pak máme na výběr víc variant. Mladej zavelí „K moři!“ a my upečení nejsme proti, i když se to časově moc nehodí. Zkoušíme pláž Grath, jedeme za místní rodinou a osvědčí se to – parkujeme u baru, který se teprve dostavuje před sezonou, ale lehátka už má, zdarma, a ten kus pláže je i hezky uklizený, na rozdíl od zbytku, kde to vypadá jak na skládce. Zjišťujeme, že zlobí kufr (viz ranní koupel auta). Pěkně fouká a jsou docela vlny, Kuba v nich řádí jak tatínek zamlada, vůbec mu nevaděj. Když ho nějaká spláchne, oklepe se a začne smát. Mezitím se začnou sjíždět dělníci na dostavění beach baru, ale z lehátek nikdo nikoho nevyhazuje, nikdo to neřeší. Pláž nám ale vzala víc času, než by bylo milo, takže po koupačce zase honem dál (uff, klimu pouštíme na plný koule). Při odjezdu se míjíme s majitelem baru, co přijel na inspekci, ptá se nás, jestli jsme poprvé v Albánii a jak se nám tu líbí.

Dáváme si delší přejezd do národního parku Divjakë-Karavasta, Kuba rychle usíná a my k tomu nemáme daleko – když jsme tam, na parkovišti ve stínu, tak si i chvíli dáchneme. Pak si to tu oba projdeme kolem návštěvnického centra, což je malá, hodně prosklená budova obklopená travnatou zahradou a borovým lesem, který ostatně pokrývá velkou část parku. Respektive tu část, kde nejsou mokřady nebo voda – většinu parku totiž tvoří jedna obrovitánská a tři menší laguny, které jsou propojené s mořem, ale napájené i řekami, proto je voda v nich brakická a velmi bohatá na vodní život. Ten sem láká zase hejna „domácích“ i stěhovavých ptáků, z nichž nejvýraznější jsou plameňáci a pelikáni.

NP Divjaka – Karavasta – pelikán domácí

Ostatně jednoho pelikána tady mají i jako domácího mazlíčka. Jmenuje se Johnny a má trvale poraněné křídlo, takže nemůže létat a táhnout s hejnem. A tak se tu tak courá po pozemcích, strážci parku ho sem tam krmí rybami a on se nechá od lidí okukovat a fotit (sahat ne a koukat a fotit taky radši z rozumné vzdálenosti). Kubík se probere po 16 h, ale těžce nenaložený, na pelikána se akorát mračí, když se jdeme podívat na vysokou vyhlídkovou věž, tak nezdraví a nás to zlobí. Jinak z věže je krásný výhled na lesy a laguny, ptáků odsud moc pozorovat nejde (možná maximálně s dalekohledem). Po slezení se dojdeme podívat kousek lesem na nejbližší břeh, kde je to takové hezky přírodní, polorozpadlé dřevěné molo se zaparkovanými bárkami, co už taky mají lepší časy za sebou. Výhled ale zas tak velký není, tak se zase vrátíme, zakotvíme u lavičkostolu a dáme si delší svačinu, což nám sebere dost z drahocenného času, ale holt to k tomu patří – hlavně k cestování s prckem, toho člověk nemůže ošidit (na rozdíl od sebe):-)

Kdybyste si náhodou chtěli zřídit v parku “základnu” na víc dní a park odsud postupně v poklidu objevovat, můžete využít třeba jedno z mála ubytování přímo v parku, nedaleko infocentra, Vila 7 Divjake 😉

Když máme centrální část prozkoumanou, tak pokračujeme dál parkem, vyjedeme na velké pláži, jede se tu normálně po ní, písek je tvrdý a je to v pohodě. Trochu tu fičí, ale evidentně je to populární část, protože tu parkuje dost aut, lidé se tu koupou a pořádají velké, rodinné pikniky. Vyjdeme si pěšky na dunu nad říčkou, a pak jedeme najít ještě kulatou pozorovatelnu. Po chvíli kodrcání se kolem vodního kanálu se to povede, parkujeme kus před ní, mezi mokřady, nebo spíš takovými pásy ostrůvků v brakické vodě mezi mořem a velkou lagunou. Ptáků tu lítá spousta, hlavně racci, volavky a takoví malí, bílí.

Ve vodě je spousta krabů, vedle pozorovatelny je asi krabí farma, nebo minimálně nějaká odchytávárna – sledujeme partu chlapů, jak tam tahají pytle, pak je nakládají na korbu a se zásobou odjíždějí nejspíš někam do restaurace:-) Na rozhledně strávíme hodně dlouhou dobu, kocháme se tou krásou, co tady vytvořila příroda (možná s malým přispěním člověka), snažíme se vidět a poznat co nejvíc ptáků, Petík i vyfotit. Kubajze to pak už přestane bavit, blbne a vybíjí energii, a pak si prostě sám odejde z věže a háže kamínky do vody.

NP Divjaka – Karavasta – na pomezí moře, jezer a řek

Na spací místo je to strašně daleko, tak si najdeme místečko kus od pozorovatelny, na břehu říčky. Vařím véču a dlouho pak sedíme v nerozloženém autě a řešíme, jak přečkat další noc, kdy je i 10 min bez klimatizace peklo, ale venku to žere ostošest. Nic nevymyslíme, tak to někdy o půlnoci rozložíme a zalezeme, zoufale lapající po dechu. Občas větrám dveřmi a zuřivě mávám rukou, aby dovnitř nic nevletělo. Ale je to peklo, peklo na zemi!

Čtvrtek 30. 6. – TANKODROM, MONASTÝR KOSMAIT, FIER – PLYN, KOUPÁNÍ A SPANÍ NA PLÁŽI

Budíme se standardně kolem 7, snídáme venku ovoce, naproti sedí rybář. V půl 9 vyrážíme a čeká nás celkem drastická cesta. Nechce se nám totiž vracet a objíždět celou velikánskou lagunu po „pevnině“, ale rozhodneme se zkusit spojovací cestičku, jakousi umělou hráz skrze velkou lagunu. Hned za zatáčkou spatříme v laguně hejno plameňáků. To je odměna za tu protrpěnou noc. Jsou nádherní, elegantní, bílí a růžoví a klidní. Zastavujeme a napůl zalezlí ve křoví je fotíme. Přitom mezi sebou šeptáme, což je asi trochu nesmysl vzhledem k tomu, že je nijak zvlášť nevyplaší ani projíždějící auto:-) V mělké vodě potom po cestě míjíme ještě další, menší hejna, a když už jsme hodně daleko, tak na ostrůvku vysokého rákosí opodál si všimneme i hnízda s pelikány, i když to je fakt už spíš na dalekohled.

Cesta je šíleně hrbolatá, jedeme hodně opatrně – jde to, i když nakousnutý zadní nárazník nám to rve víc a víc. Posledních asi 150 m je to masakr, obr díry, šutry, na úzké cestě to nejde objet, musíme se tím nějak prodrkotat. Jednu chvíli bouchneme o něco předkem a dole začne něco téct. V tu chvíli si říkáme, že jsme definitivně v pr… a nezbývá, než co nejrychleji najít servis, než nastane moment, kdy by nám pomohla už jedině odtahovka. Nakonec se ale ukáže se, že to možná tak žhavé nebude… pravděpodobně kape na plný pecky ohulená klimatizace:-)

NP Divjaka – Karavasta – nedoporučeníhodná cesta

Konečně na asfaltu! Jenže si ho neužijeme moc dlouho. Po asfaltu se svezeme ale jenom kousek a zase šílený kodrcání cestou necestou a rvaní nárazníku na každém sebemenším hrbolu, ach jo. Na několikátý pokus se trefíme k monastýru Kosmait, Kuba už nějakou dobu spí (a ještě dlouho bude), evidentně mu noc taky nesedla. Necháme ho v otevřeném autě, zaparkovaném ve stínu pod stromy, a jdeme sami omrknout klášter. Je tam jeden mnich, který předtím kecal se sekáčema trávy, tak se pokývnutím hlavy ptáme a pokývnutím ruky dostáváme svolení si to tu prohlédnout. Zajímavý je hlavně dvojitý kostelík v byzantském stylu. V obvodové hradbě bydlí mniši, potkáme ještě jednoho dalšího. Jestli jich tu bydlí víc než ti dva, těžko říct.

Pak ještě chvíli vegetíme v příjemném stínu, protože to je to jediné (+ koupání), co se v téhle roční době dá v Albánii dělat:-) Pak se rozhodneme se zajet podívat do největšího města v okolí, Fieru. Oblast kolem něj je významná díky těžbě ropy a zemního plynu a Fier vznikl a rostl jako město, kde jednak bydleli těžaři, a hlavně se tu plyn překládá a distribuuje dál. Mezi aktivní vrty se dostaneme o pár týdnů později, až se tudy budeme vracet, ale dnes je pro nás důležitá jedna jediná značka v mapě v aplikaci Park4Night, protože to je obchod, kde by nám teoreticky mohli doplnit plynovou bombu.

Kdo plyn na cestách používá, tak asi ví, že české bomby mají specifický uzávěr, který žádná jiná země nepoužívá, a tak je jejich doplňování při delších cestách většinou spíš nemožné. Když zaparkujeme před obchůdkem s bombami a vařiči všech moderních evropských tipů, jsme sami zvědaví, jestli to dopadne nebo ne. Vezeme si z domova dvě dvoukilové bomby a jelikož už nějakou dobu vaříme na druhé, jsme na nějakém doplnění poněkud závislí – nebo aspoň pohodlí našeho nezávislého cestování, protože při výběru restaurací jsme dost často tak vybíraví, že nakonec skončíme o hladu nebo právě u vařiče:-) Uvnitř najdeme takového dědu vysokého, hubeného, ukazujeme mu bombu (ještě takovou fakt otřískanou), načež on spustí hurónský smích, že prej tohle se vyrábělo někdy za Hitlera, ne?! Máme se na to vyprdnout a koupit si normální, třeba italskou bombu… No jo, milej pane, jenomže s tou bychom si mohli zase v Čechách tak akorát podložit stolek:-)

No nic, zasmáli jsme se, pobavili se, dítě v autě už začlo dávat najevo, že ho tam necháváme samotnýho dýl než 5 minut, tak se za ním odeberu, a Petík mezitím sleduje, jak děda nasazuje svoje udělátko na náš ventil, přečerpává plyn (tady se teda „netankuje“ propan-butan, ale jenom butan, který by ale měl být výhřevnější) a dokonce nikdo nevyletí do luftu. Bere si za to 400 leků (asi 100 Kč) a my naprosto spokojeně odjíždíme.

Provedeme menší nákup a k obědu nám Petík najde vynikající burek, zatímco my s Kubou hlídáme auto zaparkované uprostřed hezky barevně dekorovaných polopaneláků. Fier je zvláštní město – nemá žádnou do očí bijící památku, není to turistická destinace, spíš průmyslový a obchodní hub, ale přitom zástavba je tu taková celkem milosrdná:-) Příjemně naladění, že máme minimálně na měsíc vystaráno s vařením, se jedeme zchladit na pláž, to je to jediné rozumné, co udělá normální Středoevropan v Albánii 30. 6.:-)

My se ve Fieru nezdržíme, ale jako výchozí bod do dalších destinací by nemusel být špatný, takže kdybyste někdo hledal ubytování, tak můžete vyzkoušet třeba Sazani´s Place v centru, kde by se to líbilo i nám, anebo si můžete nastavit vlastní priority ubytování tady a omrknout nabídku;-)

K moři se dostaneme po silnici a pak písčité, ale sjízdné cestě, kus nad ústím řeky Vjosy. O té tu bude řeč ještě hodněkrát – je to jedna z nejkrásnějších řek, co jsme kdy viděli, obzvlášť některé scenérie, které jí obklopují. Vysloužily jí zápis mezi národní parky Albánie – loni (03/2023) byl oficiálně vyhlášen národní park Divoká řeka Vjosa, který zahrnuje oblast celého toku a dalších 4 přítoků (Drino, Kardhiq, Bënça a Shushica). Jde o první říční národní park v Evropě, který chrání unikátní ekosystém plný vzácných živočišných i rostlinných druhů. Na průzkumy kolem řeky ale ještě dojde….

A zase na pláží:-)

Pláž je tentokrát sympatická, protože jí lemuje pás vysoké trávy s pokroucenými stromy, takže se dá občas najít i nějaký ten stín. S přicházejícím večerem je ho ale potřeba méně a méně a naopak si užíváme nádherné, měkké světlo. Když jsme už zase totálně vymáchaní a rozmočení a nasolení jak tresky, je čas začít přemýšlet o spaní. Rozhodneme se ale, že tadyten hájek je vlastně docela fajn, okolo klid, a tak se jenom zasuneme kousek hlouběji do vysoké trávy a pod stromy (evidentně je to frekventované piknikovací místo – podle bordelu, bohužel), uvařím véču a dáme si tu dneska zase jednou volnější nocleh s kufrem dokořán a jakž takž dýchatelným vzduchem i uvnitř:-)  

 Tisk článku