Oslava Silvestra pod horami a první nehoda na motorce

...aneb jak se nám dařilo v městečku Luang Namtha
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Phonsavan

úterý 31.12.

Zcela výjimečně jsme se opravdu vykopali na domluvený sraz a dokonce jsme nebyli poslední!:-) Podařilo se nám chytnout tuktuka a donutit ho odvézt nás za 10 000 K/os. na autobusové nádraží, což je velmi honosný název pro prašný plácek, několik zastřešených laviček, krámek a pokladnu. Takže vlastně všechno, co takové nádraží má mít:-) Koupili jsme si všichni lístky, my jsme se už trhli a pojedeme do městečka Luang Namtha, ostatní zamířili do ještě vzdálenějšího Oudomxay, a pak Phongsali. Cesta nás vyšla na 60 000 K/os., respektive přebyly nám bahty, takže jsme jich zaplatili 500 B za oba. Abychom po cestě neumřeli hlady, koupili jsme si čaj, svazek longanu a sušenky z Thajska, které nám na chuť přišly trochu divné, načež jsme zjistili, že jsou půl roku prošlé. Holt dovoz z Thajska a zdejší zásobování obecně má svoje mouchy:-)

Proběhlo dojemné novoroční loučení s našimi dočasnými spolucestovateli a v 9 hodin jsme vyjeli na dlouhý přejezd hor. Minibus ani nebyl úplně plný, ale po cestě jsme to samozřejmě dosbírali, ani jsme ještě nevyjeli z města. Bábuška, která se usadila vedle mě na rozkládací sedačce, se pořád cpala mandarinkami, pak si připravila k ruce blicí pytlíky a my se začali děsit, ale naštěstí většinu cesty prospala (část na mém rameni) a byla v pohodě. I všichni ostatní domorodci náročnou cestu zvládli, i když na úplně zadním sedadle za námi nechtěl nikdo sedět. Mladá maminka před námi se rozdělila o jakousi zeleninu, kterou se tu také všichni cpali – vypadá to jako něco mezi bílou ředkví a kedlubnou, i to tak chutná (ale nepálí), loupe se to a tady tomu říkají „man pao“. Na cestu ideální. Jo a abychom si nedělali nepořádek v autobuse, tak všechny slupky se vyhazujou okýnky ven – mandarinky, banány, manpuo, všechno…:-) Další cestovní zvyklostí je stavění na čůrání kdekoli – osazenstvo busíku naskáče do přilehlé džungle či banánové plantáže (ta je na čůrání nejlepší), ženský, chlapi, to nikdo neřeší, a za chvíli se jede dál:-) Škoda, že to nezahrnuje i jídelní pauzy jako v Kambodže, přejezdy jsou tu přeci jen docela dlouhé. My jsme začátek této cesty prospali (to vstávání teď moc nedáváme), ale když jsme se pak koukali, kudyže to vlastně jedeme, zírali jsme pomalu s otevřenou pusou. Všude hory, úžasné, vysoké, celé zelené a zalesněné. Sem tam mezi nimi, kousek u silnice, ale jinak zasazené do svahu, bambusové vesničky horských kmenů. Ženy a děti často ozdobené a oblečené podle kmenových tradic. Na silnici jsme potkali několikrát i malé skupinky mužů s puškami – jestli na lov, hlídání nebo něco úplně jiného, to radši neřeším. Ale zkrátka najednou úplně jiný svět, který bych možná ani nevěřila, že ještě někde existuje, kdybych ho neviděla na vlastní oči.

V půl 2 odpoledne, tedy po 4,5 hodinách cesty jsme dorazili do Luang Namthy na bus station, což neznamenalo do cíle. Museli jsme popojet tuktukem za 15 000 K/os., neukecali jsme ho na 10:-( Vyhodil nás v „centru“, tzn. před největším hotelem. Vydali jsme se hledat ubytko podle doporučení v průvodci, což v praxi znamenalo jen přejít ulici a zajít mezi dvěma domy do zadnějšího traktu, ale osvědčilo se to, protože tak krásné ubytování jako v guesthousu Thoulasith jsme pak už asi neměli. Velká koloniální vila s pokojíky v přízemí i na balkoně (kde jsme si jej zabrali i my), wifi všude, pokojíky by mohly mít víc místa na úkor zbytečně velkých postelí (jedna byla skoro tak velká jako naše postel doma, a to jsme měli v tom pokojíku dvě), ale budiž. Vše pěkné, nové, čisté, na recepci příjemní a cena příznivá – 80 000 K, tedy stejně jako u hranic).

Po zabydlení jsme se vydali omrknout trochu okolí. Luang Namtha je, dá se říct, městečko s jednou hlavní ulicí, kde se soustředí turistický ruch (hostely, restaurace, tour operátoři zajišťující treky za horskými kmeny), a několika dalšími, kde se pohybují téměř výhradně místní, turisti jim tam moc nelezou. Mimojiné je v této čtvrti i denní trh, který jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Vyhnuli jsme se na hlavní třídě celkem dotěrné prodavačce cetek z kmene Akha (ty, co chodí i po nočním Bangkoku) a nechali se okouzlit čerstvou zeleninou, ovocem, bylinkami a kořením rozloženým na zemi před prodávajícími bábuškami. Nechyběla část prodeje masa a ryb, část s rýží (syrovou, po pytlích) a dokonce část švadlenek, kde se šily nové a opravovaly starší obleky a oděvy. Mazec:-) V centrální části trhu se vaří a jí. Jako nejčastější a nejspolehlivější i se složitější domluvou jsme shledali něco, čemu říkáme „nudlopolívka“ (v laoské podobě foe – je to silný vývar, kterým se zalije porce nudlí, zeleniny, bylinek a sem tam nějakého kousku masa, není podmínkou; navíc se dá dochutit čímkoli, co je nabízeno na stole, případně dosypat čerstvou zeleninu, podává se ve větších mísách). Vaří se to s drobnými obměnami po celé zemi, jedna na člověka je za celé jídlo, jednu napůl dáváme jako svačinku:-) Tam, kde očekávají turisty, stojí 15 000 K, na místních trzích se dá sehnat za 10 000 K (cca 22 Kč). Při další procházce trhem jsme si ještě koupili velký kus úžasně nadýchané buchty (pečivo = jedna z mála opravdových výhod francouzské kolonizace) a trs malých banánků. Pani se nám za zády musela smát, protože jsme si vybrali trs, co vypadal pěkně navenek, ale uvnitř byly některé banány nezralé. Od teď tedy vybírat takové, co vypadají lehce přezrále nebo i potlučeně.

Jinak jsme si na trhu při čekání na polívku všimli, že tu chodí jakýsi výběrčí daní, či co, každý kuchař mu dával nějakou sumu do ruky. Za chvíli šel další takový a naopak dával prodavačům peníze, tak tomu jsme moc nerozuměli. Také sem přišly holčiny oblečené více venkovsky s nůšemi plnými dřeva. I naše kuchařka si dvě nechala složit, aby pak dřevo mačetou nasekala pod kotle. Laosané jsou vůbec takoví pyromani – všechno se tu dělá na ohni. Jak na trhu, tak i ve vesničkách, všude se rozdělávají venkovní ohně a na nich se vaří. Dokonce jsme několikrát viděli (i tady v Luang Namthě) oheň rozdělaný z několika polen jen tak na chodníku:-)

Při neplánovaně urychlené cestě z trhu do hostelu jsme si všimli velkého supermarketu, tak jsme se ho po krátkém odpočinku rozhodli využít pro nákup silvestrovského občerstvení. Zjistili jsme, že je to obchod kompletně čínské provenience, zato ale opravdu bohatě vybavený. Cenově tak nějak průměr. My jsme nakoupili brambůrky, muffiny, chipsy, plněné trubičky, pomerančový nápoj s dužinou a samozřejmě na půlnoční přípitek pivko:-) Zaujaly nás (nebo hlavně Petra) i stranou prodávané mobily – nejnovější „chytré“ modely kolem 1000 Kč, dokonce tu měli i Samsung S5 za cca 1600 Kč, ten má Samsung  světu představit až na jaře-) Hodně jsme váhali……;-)

Večeři jako takovou jsme si zašli koupit na night market, který nás tu ale trochu zklamal, je to jen několik málo stánků s jídlem, uprostřed stolky a jedí tu skoro jenom běloby (dnes s výjimkou těch, kteří se sešli v restauraci naproti našeho hostelu na výživné oslavě Nového roku). My jsme se na Silvestra rozšoupli a koupili si celé grilované kuře (pozor, laoské kuře rozhodně není stejně velké jako evropské kuře:-), které pani nemilosrdně rozsekala sekáčkem asi na 10 dílků a zabalila do banánového listu, a k tomu papájový salát – snad to přežiju. Večeři jsme si rozložili na naší úžasné terase a byla výborná, i salát tu opalují trochu míň než v Thajsku, takže to byla mňamka. S ostatními dobrůtkami jsme si ale už zalezli do pokojíku, protože venku nám byla zima. O půlnoci jsme se zkontaktovali s rodinami a dali si pivko na zdraví do nového roku, pak vyluxovali ještě čínskou verzi anglických Bertíkových fazolek a šli si lehnout, abychom ráno vstali nějak rozumně na výlet.

středa 1.1.

Nakonec až v 9 hodin jsme se vykopali ven a půjčili si motorku, nebo teda spíš takový vehikl, a vyrazili do hor. Nabrali jsme benzín (stojí tu kolem 10300 K/l) a ani ještě neminuli poslední domky, když jsme začali stoupat serpentinami vzhůru. Měli jsme namířeno do vesnice Muang Sing, která je poslední před čínskou hranicí, a zároveň je obklopena vesnicemi horských kmenů, do kterých se z ní také pořádají treky. Míjeli jsme cestou několik horských vesnic, jejich obyvatelé se věnovali denním činnostem, tzn. chlapi postávání a vykecávání, ženské a děti práci:-) Každá vesnice má jednu pumpu nebo nějaký zdroj tekoucí vody, kam se všichni chodí mýt, chlapi ve spodním prádle, ženské v sarongu a děti naháči:-) Všude se plete spousta mláďat – kuřata, štěňata, malá prasátka a děti:-) Občas lze zahlédnout ženy a holčičky oblečené v krásně zdobených šatech příslušných kmenů (v této oblasti hlavně Akha). Děti také koukaly nesměle, ty drzejší (mimo vesnice) pokřikovaly Sabaydee! a chtěly si tlesknout rukou, což se při jízdě na motorce provádí dost těžko:-) Jinak se na nás ale nikde netvářili extra vřele (ne vysloveně zle, spíš jako na něco, co je vůbec nezajímá, dokud se to mezi ně nezačne plést), tak jsme se nezastavovali a vytrvale stoupali ranní mlhou a nechutnou zimou.

Jednou jsme museli přejíždět asi 50 m dlouhý úsek rozbahněných děr, tak to dal Petík raději sám, já si protáhla nohy. Bohužel tahle motorka měla už zase blbé tvrdé a nepohodlné sedlo a moje podnožky v nějakém divném úhlu, že mě zas všechno bolelo jen než jsme vyjeli do sedla nad mraky:-(

Asi po 2,5 hodinách jsme dorazili do Muang Sing, což je shluk bambusových chatrčí, luxusních vil, 2 chrámů, 3 benzínek a několika pěkných guesthousů (i tak jsem ale ráda, že jsme zakotvili v Namthě a ne až tady dle jednoho z plánů). Dočerpali jsme benzín a projeli se zemědělskou krajinou pod dalšími zvedajícími se horami k čínské hranici. 3 klučíci se před námi zničehonic vynořili na silnici a měli potápěčské brýle a nějaké harpuny, tak nevím, co kde vyváděli, ale nám si suverénně řekli o vodu (nevím, co si mysleli, že to je, nebo jestli fakt chtěli vodu). Výjimečně jsme měli dvě, tak jsme jim jednu dali a oni se zase někam ztratili. Malí banditi:-) Hraniční přechod slouží jen v rámci malého pohraničního styku, takže ani s vízy by nás přes něj nepustili, ale myslela jsem, že uvidíme aspoň nějaký nápis nebo čínskou vlajku, jenže kde nic tu nic. Později jsme podle GPSky zjistili, že samotná státní hranice je ještě o nějaký ten kus dál. Zato tu mají všude vyvěšené názorná varování před používáním pesticidů (obrázky postižených lidí). Vrátili jsme se tedy do vsi a mrkli se na chrámy, oba ale slouží zřejmě jako ubytovny mladých mnichů, v jednom klucí hráli s jinými „v civilu“ nějakou hru s káčami – jedni jich pár roztočili na místě a ostatní pak s roztočením hodili vždy svojí proti těm už roztočeným a snažili se je někam vyrazit.

Na kraji vesnice jsme si došli na polívku k takové bábušce, ta snad v životě neviděla bělocha, ale my už moc dlouho neviděli nic k jídlu:-) V polívce tentokrát byla směs nějakého mletého masa, raději nezkoumat, ale nic nám po tom nebylo, tak snad ok:-) Pokračovali jsme za vesnici po cestě, která podle GPS měla být zpevněná, podobná, jako po které jsme přijeli, jenomže to byla spíš jenom prašná cesta plná děr a výmolů a jízda na skútru byla celkem slušný adrenalin. Zvlášť když jsme jednu chvíli dostali menší smyk, ale to jsme ještě ustáli. Dokodrcali jsme se asi 4 km do další vesnice, kde se měla oddělovat silnice, po které bychom se mohli vrátit a udělat okruh, ale terén byl čím dál tím horší a pomalu se blížil čas, kdy bychom se měli začít vracet. Motorka se totiž tvářila, že nehodlá svítit, tak jsme chtěli být zpět za světla (cca do 5), stejně se tu kolem 6. už začíná stmívat a hrozně ochlazovat. Cestou zpět jsem si taky zkusila chvíli řídit, ale s radostí jsem to Peťovi zase přenechala:-) Návrat na aspoň trochu asfaltovou silnici byl vysvobozením:-)

Cesta zpátky byla poněkud více dobrodružná. Velké díry byly při převažující jízdě z kopce nějak hůř vidět:-) Každopádně Petrovi se povedlo vyvrátit mou domněnku, že ty opravdu velké díry nejdou motorkou přejet, že se v nich musí zaseknout – ale neměla jsem dobrý pocit, když jsme se do ní řítili. Upřímně (a mile) mě překvapilo, co všechno takový skútr a jeho pneumatiky vydrží:-) O něco horší situace nastala asi 20 km od Namthy, když jsme sjížděli docela prudkou pravotočivou zatáčku, pomaloučku, ale i tak nás překvapil džíp, co vyjel proti nám. Asi měl na své straně silnice díry, nebo si nechával rezervu, ale jel hodně namáčknutý na naší straně. Viděla jsem, že Petr si ho všiml, ještě víc přibrzdil a stočil řidítka ke straně, a pak už jsem letěla do příkopu….uhnuli jsme autu ke krajnici, která tam ale nebyla a motorka se s námi překlopila do asi metr hluboké, prašné škarpy. Nejdřív jsme se navzájem ujistili, že žijeme, a pak začali zjišťovat škody, oba dost v šoku. To už u nás zastavil jiný džíp, vyskočili z něj dva Číňani a začali nás zvedat na nohy, postavili i motorku. Najednou se tu někde vyloupl na své motorce i místní mladík a shora sešly dvě pani s nůšemi dříví, všichni nás okoukávali a starali se, bohužel s nikým jsme si nerozuměli ani slovo. Mně pánové zvedli na nohy, i když mě pravá neskutečně bolela, ale tím se mi strašně zamotala hlava a musela jsem si na chvíli zase sednout, nebo by se mi tam ještě udělalo nevolno. Trochu jsem si odřela ruku, jak jsem na ní padala. Petík dopadl hůř – kalhoty, které už předtím propálil o výfuk, teď rozedřel ještě víc, s nimi ale i koleno. Hodně sedřený měl i loket, a jak se bouchl do ruky, tak si asi hnul s něčím v zádech. Místní mladík nás pořád chtěl táhnout tady k nějakému doktorovi, že prej Petra odveze a já je dojedu na naší motorce – naivka:-D Nakonec jsme za ním sjeli o dvě zatáčky, kde už nás čekal dav dětí (jak to věděly?) a doprovodil nás cestičkou ve svahu k „poliklinice“. Bohužel (nebo naštěstí?) bylo zavřeno:-) Děti uměly jediné slovo Sabaydee a to jim stačilo k tomu, aby pokrylo veškerou komunikaci s námi. Např. jeden chlapeček se mě ptal, jestli jsme spadli z motorky, jestli mě bolí noha, jestli mě bolí ruka a jestli mě bolí hlava. Všechno se dozvěděl a všechno jenom s pomocí „sabaydee“ a pantomimy. Když ale začaly Petrovi šahat po kapse s penězi a na mně žebrat propisku, které zahlédli nějaký kousek v batohu, byl čas se dát do kupy a odjet – aspoň z dohledu. Normálně bychom byli za takový dav dětí happy a asi jim i něco dali, ale tentokrát jsme toho měli plné kecky a byli sakra rádi, když jsme dorazili do hotelu, sundali ze sebe zaprášené oblečení, natáhli se chvíli a mohli jenom skuhrat. Rány jsme si umyli a vydezinfikovali, ale postupně nám tuhly a rozbolívaly se další svaly.

Motorku jsme zajeli vrátit až po setmění, přeci jen se trochu odřela a pojištění žádné neměla. Děda na ní ani nekoukl, rychle jsme sbalili pas a došli si nakoupit pár drobností do čínského supermarketu a večeři na night market. Dnes jsme se vtěsnali ke stánku, kde bylo pořád plno, a dali jsme si kokosovou nudlopolévku, která byla zatím jednou z nejlepších věcí, kterou jsem tu vůbec jedla. Večer jsme se rozhodovali, jestli si nezabookovat jízdenky v recepci hostelu, kde by nás to stálo 50 000/os. + 10 000/os odvoz na nádraží + 5000 servis, ale zjistíme, že nám na to už stejně nestačí peníze, tak to zítra zkusíme opět na vlastní triko. Počkáme si, až ráno otevřou banky a směnárny (od 30.12. do 1.1. měly zavřeno), vyměníme si, a pojedem na nejbližší autobus, jaký půjde.

Fotografie k článku
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.