čtvrtek 2.1.

Rozlámaná těla strašně moc nechtěla vstávat a balit, takže jsme se vykopali až o půl 10 a dalších 20 minut strávili ve směnárně, kde taky nikdo nikam nespěchá. Pak jsme rychle chytli tuktuka, ale museli jsme si pro něj dojít až na místní nádražíčko. I tak jsme se na velké bus station dozvěděli, že nejbližší spoj do Oudomxay jede až ve 14:30. Došli jsme si na roh (odbočku zpět do Namthy) k usměvavé paní na nudlopolívku, a pak jsme si ještě nakoupili drobné zásoby na cestu (banány, longan, vodu), přičemž Petík se projevil jako zdatný obchodník, když se mu nechtělo platit 21 000 K a donutil prodavače pod pohrůžkou odebrání nejdražší položky, aby ubral 2 banány a slevnil na 20 000 K:-) Stejně jsme skoro všechno snědli už při čekání na autobus. Venkovní  čekárnou se procházela vypelichaná krůta, která hledala a žebrala něco k snědku, nakonec se rozhodla, že bude naše a usadila se vedle mě na zemi. Pak tu dováděli dva bráchové, cca 4-letí, neskutečná čísla – honili se kolem autobusů i v nich bosí, házeli po sobě poklady z popelnice, váleli se po zemi, po lavičkách, po nervní mamince, co kojila další dítě. Byli neuvěřitelně špinaví. Jeden z nich někde sebral igeliťák, natáhl si ho na hlavu (naštěstí ne přes obličej) a měl z toho neskutečnou srandu. Na jedné sedačce někdo odložil nedojedené vyloupané pomelo, tak klucí s ním za chvíli přišli v ruce a jen se po něm zaprášilo. Když ale autobus konečně vyjel, byli do 15 minut tuhý a prospali skoro celou cestu:-) Jejich malá sestřička si na začátku jízdy odbyla hysterák, přičemž si kluci zacpávali uši a šibalsky pokukovali po nás, bělobách. V minibusu vůbec převládala světlá barva kůže, jeli 4 hodně mladí Němci, jeden starej, co se s nimi okamžitě spřáhl a Izraelka, na kterou v Oudomxay čekal kamarád a potkali jsme se s nimi na různých místech ještě několikrát. Snad se tedy v autobuse nebude zvracet… Vše dopadlo dobře, jeden z raubířů si to odbyl až po dojezdu, ale to už jsme nakládali bágly a prchali. Jinak jízda byla fajn, trvala asi 3,5 hodiny, a kromě opět úžasných výhledů na zelené hory jsme několikrát zahlédli i krásně naparáděné ženy a dívky, sem tam i jakési „tancovačky”. Později jsme se dozvěděli, že v těchto dnech slaví Hmongové svůj Nový rok, takže spatřené ozdoby, setkání a tancování při muzice byly součástí těchto oslav.

Jelikož Oudomxay, významný dopravní uzel severního Laosu, pro nás byl také jen přestupní stanicí, ubytovali jsme se po několika pokusech a prohlídkách v guesthousu Phoxay hned naproti nádraží, o chvíli později i Izraelka s kamarádem. Okolní hostely chtěly 50 – 80 000 K, ale nikde nebyl internet. V Phoxay také ne, ale vypadal docela čistě, prostorně a za pokoj bez koupelny chtěl 60 000 K. Koupelna byla horší – sice veliká, ale jenom jedna na celé patro, které se nakonec zaplnilo. A turecký záchod, nebo spíš vyvýšený trůn, se kterým si ani za ta léta nikdy nevím rady:-)

Na večeři jsme si skočili mezi polívkářky na nádraží, dali jsme polívku (slabší) a papájový salát (chudší a děsně pálivý – Petík je spokojen). Zjistili jsme si bus na ráno do Nong Khiew (čtou non kjó) – prý kolem 9., stát by měl 45 000 K. Pak jsme se zavřeli s pytlem mandarinek v pokojíčku a chvíli pracovali na materiálech na web.

pátek 3.1.

Vstali jsme pro jistotu už v 7 a ze všeho nejdřív zašli koupit jízdenky. Dostavili jsme se v podstatě na otvíračku, paní pokladní přišla, přeskládala si pult, vyndala bločky, chlupatou prachovkou si uklidila – pohoda, nikam nespěcháme:-) S lístky v ruce jsme si ještě koupili u prodavaček z proutěných košů bagety, když už jsme je konečně někde viděli. Pár k snídani, a i potom s sebou na cestu. Došli jsme si zabalit věci a v půl 9 se vrátili na nádraží. Obešli jsme okolní prodavače ovoce, abychom si nabrali ještě nějaké vitamíny, ale opět jsme si nezabrali místo v minibusu, takže když jsme se k němu vrátili, všechny dvojsedačky byly obsazené. Úplně vzadu seděli Izraelci, vedle řidiče pár s tenisovými raketami, který jsme tipovali na Australany, a mezi tím odděleně dvě místní pani. Petr si sedl vedle jedné z nich (po dotazu), ovšem ta se na něj podívala hodně zle. No co, neměla si zabírat hned 2 místa, když je sama. Celou dobu až do odjezdu se ládovala rýží a bambusem, až jsme jí začali podezřívat, že je to Thajka, protože právě ti jedí pořád a všude:-) Bohužel patřila k těm domorodcům, kteří špatně snášejí cestování, takže jsme její velkou snídani (za náležitého zvukového doprovodu) měli možnost vidět ještě jednou:-)

Profil cesty z Oudomxay do Nong Khiew

Na tuto cestu vůbec budeme dlouho vzpomínat, neboť nám místní horalé pořádně ukázali, zač je toho laoská veřejná doprava loket:-) Minibus byl plánován pro 12 lidí včetně řidiče. Vyjeli jsme s rezervou asi 2 míst, ale jakmile jsme se vyšplhali do hor, nabrali jsme asi 6 chlapíků v jedné vesnici. Chlapi se pohotově nasoukali do auta, takže na nás, zbytečně dlouho okounějící, zbyla nepříliš lukrativní místa. Když paní, které bylo zle a měla možnost jet ten kus u okýnka, o dalších mnoho serpentin a několik vesnic dál vystoupila, přesadil nás řidič zase tak, že jsme seděli s Petrem vedle sebe a u okýnka nechal ty, kterým bylo nejhůř (když pominu to, že chrchlání, plivání a krkání už se stalo zcela běžným doplňkem jízdy. Navíc horalé už si „civilizovaně“ neodplivávali do pytlíčku jako paní, ale prostě na zem pod nohy.)  Asi nejmladší z nich (možná jel, někam autobusem poprvé, chudák vypadal fakt na umření), který právě seděl u okýnka (prozíravě), nám pěkně „ohodil“ auto za jízdy. A když jsme po čůrací pauze znovu nastupovali do busíku, jiný z horalů si bez okolků sáhl do našeho zásobovacího pytlíku pro banán. No, ať si ho užije, ale docela bych chtěla vidět ten kolotoč, kdybych jim já někde něco vzala bez dovolení a bez zaplacení…:-) Musím říct, že „pestřejší“ jízdu už jsme v Laosu asi nezažili, proto tentokrát podrobnější popis, ať z toho taky něco máte;-)

Ve vesnici Pakmong, kde se naše cesta oddělovala od hlavní silnice do Luang Prabangu, všichni vesničané přestoupili a zbylých 26 km jsme pokračovali jen v „bílé“ sestavě. Silnice ale byla o 100% lepší než přejezd hor, kde se nám o asfaltu mohlo jenom zdát, a jedna serpentina sledovala druhou. Během několika cest jsme si postupně naměřili, že průměrná rychlost pohybu autobusu v horách je kolem 35 km/h.

 Tisk článku