PÁTEK 7.8. – DEN TŘÍSTÝ DVACÁTÝ ŠESTÝ – NA MOTORCE MEZI HOMOLE V OKOLÍ NINH BINH, 3x SERVIS

Ráno jsme vystartovali zčerstva, natěšení na výlet za přírodními krásami, které okolí města Ninh Binh nabízí, ovšem mistr recepční nás celkem zchladil. Přestože jsme si už včera všechno domluvili, nahlásili pobyt na dvě noci i zájem o motorku, najednou bylo všechno problém. Nejdřív nám nechtěl vydat skútr (automat), že jedině motorku a za stejnou cenu jako skútr (120 000 Ð). Pak začal plácat něco o tom, že nemá volný pokoj. Naštěstí my už se – po 1,5 měsíci ve Vietnamu – těmi jejich triky nenecháme tak lehce zastrašit, a tak po chvíli soustředěného odporu byl skútr náš a pokoj rezervovaný. Nutno podotknout, že tohle byla zatím jenom předzvěst mnohem ostřejších střetů, které nás později čekaly, a které se pro nás staly symbolem severního Vietnamu, resp. Hanoje a okolí. Bohužel.

Chlápek nás tak zdekoncentroval, že jsme si nějak nevšimli prázdné nádrže motorky, minuli benzínku a na konci Ninh Binh to jenom prsklo a konec… No, stane se:-) Vrátili jsme se tedy do města k jediné benzínce, o které jsme po cestě věděli. Nejdřív jsme kus tlačili, ale byly to nějaké 3 km, takže jsme po chvíli nasedli, vymáčkli z toho poslední výpary a k benzínce dojeli, uf! No a pak už jsme KONEČNĚ mohli vyrazit na ten vytoužený výlet.

Hned první přejezd nám ale dal pěkně zabrat. Drncavá, rozbitá asfaltka po vesničkách okolo Ninh Binh (mimochodem, na každém rohu tu byla restaurace se psím masem – thit chó), a pak polňačka plná velkých louží. Čekalo nás jedno z populárních, ale přitom ne vysloveně přelidněných míst, „rekreační komplex“ Hang Mua. Já vím, zní to strašně, ale použila jsem tenhle výraz jen kvůli tomu, aby bylo jasné, že tu toho je k vidění víc:-) A je jasné, že si to Vietnamci nechají zaplatit…50 000 Ð za osobu plus 3 000 Ð za parkování. Areál parku je docela pěkný, jezírka, lotosové jezírko, ostrůvky, lavičky, chodníčky, sochy… Pak tu mají dvě jeskyně, jedna se jmenuje Tiger Cave a ta druhá nejspíš Hang Mua, ale těžko říct, popsané to není. Jejich průzkum jsme ale ukončili dost rychle – ta větší byla zatopená vodou tak, že by se asi muselo plavat, Tiger Cave měla vody po kolena, tak jsme jí probrodili, ale nic zvlášť zajímavého tu nebylo. Škoda, když jsme se jednou taky hecli, že nebudeme másla a půjdeme objevovat neznámé:-) Okolo skály se dalo jít po stezce podél rýžových polí kamsi na vyhlídku, ovšem za suššího období. Teď byla stezka také zatopená vodou z polí a nám, když jsme si vzpomněli na hodiny přírodopisu a lekci o tom, co všechno může člověk chytit chozením naboso v rýžových polích, se tudy brodit ani trochu nechtělo. Místo toho jsme se pustili po dlouhém a vyčerpávajícím schodišti, které je vidět z dálky už při příjezdu do areálu, kamsi do výšin, na skalní homoli, která se tyčí se svými sestrami vysoko nad rýžovými poli. Výhled dolů, směrem k městečku Tam Coc, turistickému centru, odkud vyplouvají výletní loďky po řece klikatící se mezi skalami a dodávající onen přebytek vody do celého údolí, byl přesně to, proč jsme sem vůbec jeli. Naprostá paráda a krása, jejíž zhlédnutí můžeme srdečně doporučit:-) Při odchodu naši pozornost upoutala paní pokladní, která hystericky ječela na rodinku Indů, co šla okolo, že si musí koupit lístky, načež oni jí podobným tónem odpovídali, že už je mají:-) Některé věci jsou všude na světě stejné…

Na motorce jsme se po chvíli kodrcání a nadskakování napojili na silnici, která nás dovedla do Tam Coc, hlavní turistické destinace oblasti. Polohou pod skalami a na břehu řeky nám to připomínalo vesnici Phong Nha v minulém národním parku a dodnes se nám tato místa dost pletou. V Tam Coc je ale hodně hotelů a guesthousů a většina zajímavých míst se odsud dá obejít i pěšky. Hodně lidí vynechává rušný Ninh Binh a ubytovává se až tady, a asi i my bychom tu bývali byli spokojenější. Byl tu klídek a pohoda, akorát okolo přístavu lodiček se člověk musel trochu bránit naháněčům, ale jinak se i tady dalo sednout na příjemné promenádě kolem řeky, kochat se skalami a pozorovat líně plynoucí řeku a barevné loďky s natěšenými Číňany a Japončíky na palubě:-) My jsme se tu chvíli cournuli, jen tak, aby nás někdo nestihl zkasírovat za parkování, a pak pokračovali dál. Čekala nás jeskyně Tien Dong, ovšem ukázalo se, že to je tak trochu soukromá jeskyně ve skalní stěně, pod níž stojí malá svatyně a obytné domy. Místní teta, jakmile zaslechla rachot motorky, vyskočila hbitě k nám a naúčtovala si po 15 000 Ð za vstup. Naše chyba, ani jsme se nepokusili smlouvat… Provedla nás menší, lehce nasvícenou jeskyní, která ale měla parádní krápníkovou výzdobu, kterou naše samozvaná průvodkyně občas komentovala. Na některé krápníky se dalo ťukat a břinkat a ony vydávaly různě vysoké tóny. Občas nám nad hlavou proletěl netopýr. Mně se to ve výsledku docela líbilo, Petík byl spíš zpruzený, protože nesnáší chození s průvodcem, když si nemůže zastavit a fotit podle potřeby. Při odchodu jsme se minuli se skupinkou bělob, a jestli jsem jim dobře rozuměla, tak platili 10 000 Ð – těžko říct, jestli proto, že jich bylo víc, nebo protože smlouvali.

Měla následovat hlavní atrakce v okolí, pagoda Bich Dong. Popojeli jsme k ní pár kilometrů, ale už z dálky nám bylo jasné, že to tak snadné nebude. Naháněči na velkém parkovišti už se k nám hnali a požadovali 20 000 Ð. Dodnes nevíme za co, protože vstup k chrámu měl být zadarmo a na poplatek za parkování by to bylo opravdu hodně přemrštěné. I když…Vietnamci taky občas nemají záklopku. My se každopádně otočili na zadní pneumatice jak závodník, kdyby proti němu vyjel tank, a zmizeli jim z dohledu. Chvíli jsme spekulovali, co s tím, jestli nám pagoda, jakých jsme už viděli hromady a hromady, za ty peníze stojí, a pak jsme se rozhodli je radši prožrat. Koneckonců tak to u nás dopadá dost často:-) Zajeli jsme k blízké restauraci a usmlouvali bún riêu cua z 30 na 20 000 Ð, aspoň nějaký úspěch dneska… Jídlo bylo vynikající, dobře nás naladilo, a tak jsme dali pagodě ještě jednu šanci. Motorku jsme bez dalšího komentáře nechali zaparkovanou před restaurací a doufali, že jí tu pak ještě najdeme. Přesně podle očekávání, na parkovišti si nás nikdo nevšímal a před vchodem tak akorát pár tet, co prodávaly kýčovité suvenýry… Areál byl pěkný – tři kamenné pagody rozestavěné pod, uprostřed a na jedné z kamenných hor. Je fakt, že po tolika různých pagodách už jsme byli trochu otupělí, a tak nás tyhle spíš malé a skromné svatyně na zadek neposadily, ale zasazené do skalního prostředí byly úžasné a jeskynní chrámy působily tajemně a posvátně. I výhled shora, kam jsme se vydrápali téměř po čtyřech dle příkazu „Climb Up“, přestože jsme tam očekávali úplně opačný pokyn, byl moc hezký a ve výsledku to za tu námahu stálo. Cesta dolů byla asi ještě náročnější, než nahoru:-) Vše jsme nakonec zvládli, hlídače na parkovišti očůrali a mohli v klidu vyrazit za dalším hledáním co nejlepších výhledů na homole s řekou klikatící se skrze zářivě žlutá rýžová pole.

Poslední naplánované místo se v mapě jmenovalo „vyhlídka“, což jsme přesně potřebovali. Přiblížili jsme se mu po pohodlné silnici, i když to znamenalo menší zajížďku přes turistickou centrálu Trang An, další přístav výletních loděk. Vyhlídku jsme teda nenašli, ani žádnou přístupovou cestu, a tak jsme i tady chvíli zarelaxovali na břehu tyrkysové řeky, po které odjížděla jedna loďka za druhou. Mávali jsme se sebe navzájem s vysmátými turisty ve svítivých, oranžových, záchranných vestách. Jelikož nic dalšího už konkrétně naplánovaného nebylo, ale na návrat do Ninh Binh bylo příliš brzo, sedli jsme na motorku a jeli se prostě kochat skrze celou oblast vápencových homolí. Zajížděli jsme různě mezi ně po uzoučkých cestičkách, které zpravidla končily u někoho doma. Sledovali jsme houfy bílých kachen i žlutých kachňátek, jak si plují na malých jezírkách nebo zuřivě spěchají za krmením. Kličkovali jsme mezi kanály a podél říček, kde nás každý zdravil, mával a usmíval se. Turisty jsme tu nepotkávali žádné. V jednom horším místě, v kopci s bahnem, nám lehla motorka (úúúplně sama od sebe, to je jasný) a zapatlala se, ovšem s tím množstvím louží, co dnes projela, se to už ztratilo:-) Nakonec jsme minuli (nikoli bez povšimnutí, to ani není možné, ale bez návštěvy) i ohromný chrámový komplex Bái Ðính, jehož nová část byla dostavěna v roce 2010 a je považován za největší buddhistický komplex ve Vietnamu. My ale dnes byli navnadění víc na přírodu, která tu vytvořila neskutečné zázraky…

Na závěr dne, když slunce začalo pomalu klesat k obzoru, jsme si chtěli udělat poslední zajížďku k jeskyním Galaxy Cave a Buddha Cave. Po polňačce jsme přesvištěli od silnice k vesnici, ovšem hned za vstupní branou nám nějak začal ujíždět zadek motorky. Opatrně jsme zastavili a koukáme, zadní kolo úplně prázdné. A bohužel nejenom píchlé, ale někde se nám povedlo úplně vytrhnout ventilek:-( Mladá paní, před jejímž domem jsme zastavili, se nám vydala hbitě na pomoc. Nejdřív donesla pumpičku, ale rychle pochopila, že tudy cesta nevede, a tak sedla na svoji motorku, naložila malého synka před sebe, mě za sebe a Petíkovi ukázala, ať nás opatrně následuje. Takto jsme dojeli asi 200 m do zdejšího servisu. Usadili nás na malé židličky mezi domácí a děda mechanik zkušeným okem obhlédl situaci. Chvíli s motorkou rachtal, ale asi neměl potřebné vybavení, protože pak naznačil, že s tím bohužel nic neudělá, a že se máme vrátit na hlavní silnici, kde je větší servis a tam nám pomůžou. Poděkovali jsme všem aspoň za snahu a vydali se asi 2 km k silnici, Petík na chudince motorce, já pěšky, kochaje se scenérií okolo – vítr zlehka šustil mezi vzrostlými stébly rýže, opodál se šinuli muži i ženy ve špičatých vietnamských kloboucích, rýži něčím stříkali a také seli novou. Někde někdo něco pálil a nad širou zelení se tak táhl mihotavý pruh kouře, který se zvolna rozpouštěl ve zlatém světle nízkého slunce. To jsou momenty, kdy člověk zapomene na všechny strasti života a jenom zůstane zírat…

Druhý servis byl opravdu o poznání větší, celá vybavená garáž. Půl hodinky jsme si poseděli, s obavami sledovali, jak od motorky létají jiskry, pak se do ní buší kladivem, ale nakonec bylo kolo jako nové. Chlapík si řekl o 100 000 Ð, což nebylo málo, ale mohlo být hůř… A taky že bylo… Hned po prvních 7 kilometrech, které jsme od servisu ujeli – dost daleko na to, abychom se mohli vrátit a omlátit práci týpkovi o hlavu, protože se stalo přesně to samé – prázdné kolo. Jenomže už byla skoro tma, lidi většinou zalezlí, kde teď budeme hledat nějaký servis?:-( Petíkovi se povedlo někde ulovit nějakého sekuriťáka, co ho vzal ke stánku, kde kluk otevřel garáž a byl ochotný se na kolo podívat. Já jsem došla se zpožděním za nimi, helmu v ruce, každý mě zdravil a mladí chlapci na motorkách nabízeli svezení:-) Ukázalo se, že „nová“ duše z prvního servisu už asi tak nová nebyla, protože když opravář zacpal malou dírku a duši nafoukl, rupl celý šev po délce asi 10 cm:-( Ach jo… byli jsme naštvaní, hladoví, upocení, žrali nás komáři a museli jsme vysolit další stovku…Takový krásný den to dneska byl a takhle neslavně skončí… Ale co, do Ninh Binh už jsme dojeli v pořádku a šli si spravit chuť a nacpat bříška horkými, naducanými bagetami do BigC. Se slušným nákladem a motorkou špinavou, jako kdyby projela vepřínem, jsme se vrátili do hotelu, vůz odevzdali a rozplácli se pod vytouženou klimatizaci. Usnuli jsme dřív, než jsme stihli spustit program na zpracování fotek:-)

SOBOTA 8.8. – DEN TŘÍSTÝ DVACÁTÝ SEDMÝ – VÝLET KE KATEDRÁLE PHÁT DIÊM

Vzbudily nás v půl 5 bijící zvony z vedlejšího kostela, koukali jsme jak vyvorané myši, chvíli čumákovali po pokoji, ale pak to zase zalomili až do 8. Dopoledne jsme strávili v pokoji, zdlábli zbylé jogurty a bagety a trochu popracovali na deníku a fotkách. Ven jsme se po překonání trávicích obtíží vyhrabali až kolem jedné hodiny. Došli jsme na autobusové nádraží, trochu se poptali a za chvilku seděli v minibusu směr Kim Son, u dveří měl cenovku 20 000 Ð a 13 000 Ð. Nižší cenu jsme pro sebe ani neočekávali, ovšem vyšší než 20 jsme platit nehodlali. Samozřejmě chlápek na mě zkusil, že chce 25 000 Ð, ale to narazil na špatnou bělobu:-) Dostal do ruky dvě dvacky a už ani nemukl. Původně jsme nevěřili, že by 30 km jízda z Ninh Binh do Kim Son trvala opravdu hodinu, ale povedlo se. Poloprázdný busík vyjel po 10 minutách čekání na nádraží šnečím tempem, aby zvládl po cestě nabírat lidi a volný prostor zaplnit. No, taky už bychom si na to mohli zvyknout, že?:-) Jinak z internetu jsme měli načteno, že poslední autobus zpět do Ninh Binh jede v 15:30, a něco takového nám povídal i chlapík, když nás vykládal z busu.

Prošli jsme asi 100 m uličkami na větší prostranství kolem katedrály Phát Diêm, která byla naším dnešním cílem a dost nás překvapila. Vlastně jsme o ní dopředu nic moc nečetli, jenom že to je zajímavost v okolí Ninh Binh, která stojí za návštěvu… Ve skutečnosti je to dost unikátní stavba. Vznikla v roce 1891 a v nedávné minulosti prošla velkou rekonstrukcí, protože kvůli bombardování z roku 1972 přišla o celou jednu stěnu a přilehlé kaple a školy. Dnes po škodách není ani památky. Katedrála je zvenčí kamenná, uvnitř převážně vyřezávaná z tmavého dřeva a zdobená zlatem, řemeslně úžasné dílo (uvnitř se nesmí fotit, ale stejně to všichni dělají, a tak to ani hlídač nijak neřeší:-)). Jediné, co Evropana na první pohled zarazí, jsou orientální střechy, které běžně korunují spíš čínské a vietnamské chrámy. Tento stavební styl se někdy nazývá eklektický, přijímající vlivy z cizích zemí. Na pohled to působí zvláštně, ale to koneckonců většina křesťanských kostelů ve Vietnamu, už tak nějak z principu:-) Hlavní budovu katedrály doprovází vedlejší kaple – Svatého srdce Ježíšova a Svatého Josefa. Jo, a aby ten mix kultur byl dokonalý, tak v hlavní síni je údajně na vitrážích v oknech zobrazeno 6 mučedníků okolo Ježíše Krista, z toho 5 Vietnamců a 1 Evropan:-) Ale to nemůžeme potvrdit, přečetli jsme si to až dodatečně:-) Na prostranství před katedrálou je jezírko s ostrůvkem, jemuž vévodí běloskvoucí Panna Marie Růžencová, vítající nově příchozí. Pozdravili jsme ji též, obešli si celý areál, a pak se vrátili na hlavní silnici a k řece.

Chtěli jsme vidět ještě historický dřevěný most, ale nevím, jestli to, co jsme našli, mělo opravdu historickou hodnotu… Zastavila jsem se pak v malém krámku pro vodu, abych rozměnila, a musela jsem klučinovi vnutit svoji cenu vody (8 000 místo 10 000 Ð). To už jsme ale mávali na autobus a ujížděli zpátky do Ninh Binh. Na autobusovém nádraží jsme si zjistili časy a ceny do Hanoje, kam se už zítra z Ninh Binh vypravíme, a pak šli do hotelu, poněkud zchladit přehřátý organismus. Do Vietnamu teď dorazila nějaká vlna veder, nebo co… Kolem 6. hodiny jsme se vydali na lov večeře, že bychom dneska taky mohli něco sníst. Jenomže tahle čtvrť byla hrozná, nikde nic, a když už, tak ukrutně předražené maso na grilu (za kozí chtěla teta 150 – 200 000 Ð). Chvíli jsme tak bezradně bloudili, opatřili si barel vody a nějakou tu instantní polívku, ale na poslední chvíli, kousek od hotelu, jsme byli zachráněni od chemie, když jsme objevili rozumnou nudlopolívkárnu. Strejda tu prodával různé varianty, tak jsme vyzkoušeli bún gió heo s vepřovou nohou a mien ngan s kuřecím a kachním masem. Nakonec z toho teda bylo spíš bún ngan, což mi ale vůbec nevadilo, protože nudlí „bún“ se určitě najím líp a víc, než „mien“, což jsou někdy tenoučké rýžové, někdy „celofánové“ nudle. Za 20 000 Ð parádní večeře, když teda člověk moc nesledoval rázný chlapský (nebo řeznický) způsob přípravy:-) Večer pod klimoškou jsme pak dlouho pracovali, když jsme byli celkem odpočatí.

 Tisk článku