Vietnam 14 – Návštěva nejkrásnější jeskyně světa a parku Phong Nha – Ke Bang

...aneb o výletu mezi skalní homole, řeky a rýži, o tom, jak bolí zásah chroustem do obličeje, a jak se spí ve vietnamském vlaku
Vietnam 14 - Návštěva nejkrásnější jeskyně světa a parku Phong Nha - Ke Bang
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Astana

ÚTERÝ 4.8. – DEN TŘÍSTÝ DVACÁTÝ TŘETÍ – NP PHONG NHA A PARADISE CAVE

Když jsme si mohli odškrtnout návštěvu Demilitarizované zóny, přišla řada na hlavní atrakci jihu severního Vietnamu, národní park Phong Nha – Ke Bang. Jde o oblast vápencových masivů, skal a homolí roztodivných tvarů, zvenčí celkem nenápadných a porostlých hustou džunglí, ale uvnitř skrývajících neuvěřitelné krasové bohatství. Právě park Phong Nha – Ke Bang je domovem hned několika speleologických NEJ: nachází se zde největší dosud objevená jeskyně světa Hang Son Doong, nejdelší jeskynní systém a údajně nejkrásnější jeskyně světa Thien Duong. Tato překrásná krajina byla roku 2003 zapsána pod UNESCO, Hang Son Doong byla objevena roku 2009 a veřejnosti byl park zpřístupněn 2010. Dostat se do Hang Son Doong je bohužel nad naše možnosti – je nutné jít s organizovanou výpravou, místo si několik měsíců, možná už i víc než rok, dopředu rezervovat, a celá tahle legrace stojí od 3 000 $ výš. Mnoho jiných jeskyní v parku je potom přístupných pouze lodí po říčkách, které samy mají velkou zásluhu za formování jeskyní a zdejší krajiny obecně. Naštěstí aspoň něco zůstalo přístupné i obyčejnému smrtelníkovi, který si horko těžko našetřil na zaplacení vstupu, ale nějaké tour nebo lodičky si už dovolit nemůže, tak maximálně motorku, aby se parkem pěkně svobodně projezdil:-) A tak nás dnes čekal výlet do nejkrásnější jeskyně světa Thien Duong, nebo-li Paradise Cave (Rajská jeskyně).

Nejdřív jsme museli zhruba 50 km do parku Phong Nha – Ke Bang dojet, což byla oproti tomu, co nás čekalo, dost nuda – silnice, kaučukové háje kolem, občas most přes menší řeku, domky spíš roztroušené po krajině. Pak na chvíli širá rýžoviště, až nám oči přecházely, ale na to nebyl moc čas, protože jsme stanuli u bran parku, pod mohutným hollywoodským nápisem s názvem parku na krajní skále, který hlásí do dálky, co že za poklad se mezi těmito zvláštními homolemi skrývá. S nápisem jsme si cvakli selfíčko, ať i mezi fotkami rychle poznáme, kam se to chystáme, a pak jsme bez většího zájmu prokličkovali vesnicí Phong Nha na okraji parku, kde sídlí většina turistické infrastruktury, včetně lodiček k pronájmu (respektive i na lodičkách se tu jezdí v organizovaných skupinách). Za vsí jsme sjeli z hlavní silnice a pokračovali kamenito-travnatou stezkou podél řeky, kam až to šlo. Trochu jako cestičky podél Sázavy pod Medníkem:-) Na konci cesty bylo pár domků s upravenými zahradami, hlavně ale před námi mohutná jeskyně Phong Nha (jak originální) klenoucí se nad řekou. Přímo k ní se dalo dostat jen po vodě, ale i tak to byla zajímavá podívaná. Na protějším břehu bylo přístaviště lodiček přímo k prohlídce jeskyně, u našeho břehu naopak kotvila zvláštní, zrezivělá loď, nebo spíš taková poloplovoucí plošina. Vypadalo to jako odstavený vrak něčeho, co buď něco těží, nebo zkrátka vyhrabáváním udržuje průjezdné koryto řeky. Pak jsme si všimli, že k tomu přijíždí menší, ale podobně zrezivělá loď a i na plošině se pohybují lidi a cosi kutí, takže to až takový vrak možná nebude:-)

Vrátili jsme se travnatou stezkou na silnici a tentokrát zahnuli po hlavní kamsi do útrob parku. Byla to fantastická cesta. Provoz minimální, a tak jsme si mohli naplno vychutnávat tu neskutečnou přírodu okolo nás. Vápencové skály se tu zvedají do výšin, nabírají roztodivné tvary a celé jsou porostlé bujnou džunglí jako huňatým, zeleným kožichem. Všude poletují hejna překrásných motýlů, kteří jsou vždy barevnými klenoty přírody, ovšem u místa, kde se jich slétaly desítky na něco dobrého v příkopu vedle silnice, jsme museli zastavit a jít se s nimi pozdravit (a dlouze fotit, samozřejmě:-)). Krasavci žlutí, modří, hnědí a okatí se třepetali kolem nás beze strachu a my se jen modlili, ať tu nejezdí moc aut, kterým by skončili pod koly.

Silnice si s námi taky dost pohrávala a vodila nás chvíli do kopců, pak zase prudkými sjezdy, zatáčka střídala zatáčku. Chvíli jsem si taky zkusila řízení, ujela jsem do té doby svůj dosavadní rekord, asi 500 m, ale bylo to celou dobu z kopce, takže jsem nemusela myslet na plyn, bohatě mě zaměstnaly samotné brzdy:-)

V půl 12 jsme dorazili ke zlatému hřebu dnešního dne a celého parku Phong Nha – Ke Bang, jeskyni Thien Duong. Parkovné 5 000 Đ bylo dle očekávání, vstupné 250 000 Đ … bohužel taky, neboť od ledna 2015 se všechny státní vstupy ve Vietnamu zvýšily na dvojnásobek. Vietnamci prostě netroškařej, když jde o pumpnutí cizinců. Tahle cena pro nás už byla trochu za hranou, ale když je to jednou za čas a stojí to zato, tak jdem. U pokladny jsme zaplatili kartou, na oplátku dostali taky karty, ty jsme poponesli 30 m k turniketům, vhodili je do mašin a z jedné z nejdražších návštěv neměli ani vstupenku na památku. Dalšího 1,5 km jsme pak šlapali pěšky upraveným chodníkem v lese, což by bylo celkem pěkné, kdyby hned vedle nevedla regulérní silnice pro „golfové“ vozíky, ve kterých si vozí zadek ti línější, movitější nebo víc nemohoucí (ti jediní na to mají nárok). Vtipné je, že i vozík asi za 300 000 Đ odveze pasažéry jen na parkoviště pod jeskyní a k ní už se stejně musí vydrápat každý sám. Buďto delší cestou serpentinami a bez schodů (tou jsme šli nahoru), anebo kratší, čistě po schodech (tou jsme seběhli potom dolů). Po cestě jsou pěkné záchody, kdyby se z toho náhodou někdo po…:-)

Přímo před jeskyní je potom restaurace, možnost najmout si průvodce nebo fotografa, ale především plánek celého, 31 km dlouhého, jeskynního komplexu. Ano, Rajská jeskyně je součástí nejdelšího světového jeskynního celku a bohužel ale také jedinou jeho částí přístupnou veřejnosti. Vstoupili jsme do jeskyně a pustili se po dlouhém dřevěném schodišti, dole s vyhlídkou do dalších prostor. Ještě tam jsme si říkali, že jako dobrý, ale s tím vstupným a přízviskem „nejkrásnější jeskyně světa“ to někdo trochu přehnal. Jenže jak jsme pokračovali dál, čelist nám padala níž a níž a oči vylézaly z důlků víc a víc. Na každém kroku něco nového, zajímavého, nejenom krápníky, ale neskutečné útvary, které tady síly přírody a chemie stvořily během milionů let. Pár jeskyní už jsme v životě viděli, ale musíme uznat, že tohle bylo naprosto TOP. Ještě navíc ve spojení s tím, že útvary tu mají opravdu perfektně nasvícené. Jeskyněmi se jde celou dobu po dřevěném chodníku, který je také šikovně osvětlený, a tam, kde světlo reflektorů dopadá na skálu, roste často něco zeleného – mechy, nebo i maličké kapradí. Zdejší jeskyně mají unikátní klima, které umožňuje vegetaci růst i uvnitř v místech, kam se dostává světlo. Hang Son Doong má prý vlastní les a dokonce mraky, tak my jsme viděli aspoň malou ukázku tohoto jevu. Na konci chodníku chrápal hlídač. Strávili jsme nakonec v jeskyni skoro 4 hodiny a strašně si to užili. Prohlídky jeskyní jsou pro nás takovým „zážitkem pro zážitek“ – psát o tom, jak se plazím tmou, moc zajímavé není, s fotkami to bývá všelijaké, takže ten zážitek nejde moc zprostředkovat, přestože sám o sobě může být opravdu silný. Takže jestli někdy budete mít cestu do Vietnamu, tak návštěvu parku Phong Nha a specielně Paradise Cave jednoznačně doporučujeme🙂

Zpátky k motorce to šlo rychle, jednak zkratkou po schodech a druhak se v džungli strašně vyrojili komáři, takže jsme hejbli kostrou a za chvíli ujížděli na našem pekelném stroji. Kupodivu dneska se neukázal Error na displeji ani jednou (jako při minulé vyjížďce, kdy nás to trochu zaskočilo)  Vydali jsme se dál parkem, podél řeky, která byla čím dál divočejší. Petík chtěl teda původně jet jinudy, ale navigovala jsem já, což znamená, že plány ne vždy vyjdou:-) Byla to ale paráda i tak, všude kolem ty fantastické skály, zubatá krajina a skoro nikde nikdo.

Beze spěchu, zato s foťákem pořád po ruce jsme objeli okruh parkem a vrátili se do vesnice Phong Nha. I na hranici parku to bylo v zapadajícím slunci úžasné, rýžová políčka plná vody vytvářela v krajině patchworkový motiv, sem tam s tečkami pasoucích se bůvolů. Ovšem zpáteční jízda se setměním stála taky zato, všude ožily miliardy hmyzu, komárů, mušek, ale i vážek a různých velkých mrch. Štíty na helmách jsme neměli a se slunečními brýlemi by už nešlo jet. Když jsem schytala ránu nějakým chroustem těsně nad oko, tak jsem zbaběle zalezla za Petíka a nechala ho si to vyžrat samotného. Jemu to zase vadí míň:-) I tak jsme ale byli rádi, když jsme vjeli do města bez hmyzu a mohli motorku odevzdat. Na večeři jsme šli samozřejmě k tetce na com binh dan, potřetí v řadě, a ta z nás byla úplně nadšená, dopřála nám opravdu královskou porci i pití hbitě donesla:-) Myslím, že tady někde začalo naše cestování pomalu, ale jistě zvolňovat tempo a my si víc užívat výhod delších pobytů:-) Zpátky v pokojíku jsme si dali na zub trubičky, colu, pak sprchu a padli jsme dnes za vlast. Českou.

STŘEDA 5.8. – DEN TŘÍSTÝ DVACÁTÝ ČTVRTÝ – PŘESUN DO NINH BINH

Ráno jsme si trochu dáchli po tom večerním maratonu z parku Phong Nha, a pak se na nádraží zašli poptat na lístky. Nejlevnější dnešní spoj do další destinace, města Ninh Binh, jel o půl 4 odpoledne, příjezd někdy uprostřed noci, tak jsme lístky koupili (306 000 Đ za oba) a domluvili se s naší hodnou paní domácí, že můžeme v hostelu zůstat až do odpoledne. Vytáhli jsme komp, sešity a pustili se do práce, ať ten čas nějak využijeme. Zabalili jsme pak, zvládli ještě sprchu a chtěli si dát pozdní oběd u naší lokální dodavatelky, jenomže ona vařila až večer. Odvedle nás jiná slečna lákala na phó, tak jsme to zkusili, ale chyba lávky. Evidentně byla taky orientovaná spíš na večerní ruch, takže jsme sice měli v nudlích slušné kusy kuřete, jenže skoro syrové. Nebo spíš úplně. A jelikož ani žádné „lupení“ k polívce nebylo, tak nám zůstal fakt jenom vývar a nudle. No jo, tak zas jednou netrefa:-)

Vlak, jak už bývá ve Vietnamu zvykem, přijel na čas a poloprázdný. Naproti našim místům seděla slečna, ale po chvíli se přesunula, takže jsme měli zbytek cesty každý jednu celou sedačku pro sebe. Většinu jízdy za světla jsme ale strávili v sedě nebo ve stoje nalepení na okně, míhala se za ním totiž asi ta nejkrásnější krajina, co jsme kdy viděli. Oblast vápencových homolí je totiž mnohem větší, než jen park Phong Nha – Ke Bang, provázela nás celou cestu. Skály vystupovaly ze země osamoceně a jakoby náhodou, nebo naopak v souvislých pásech zubatých pohoří, vlak se jim často zanořil do útrob v temných, ale krátkých tunelech. Mezi skalami se všude rozprostírala vodou nasycená rýžová pole, mezi kterými se klikatily menší řeky. Sem tam pod kopcem malá vesnice s předimenzovanou katedrálou, která svítila do dálky některou světlou, pastelovou barvou. No prostě fakt nádhera. Bylo to tak pěkné, že dokonce i místní ve vlaku seděli vyvalení u oken a fotili. Když se pak setmělo a nebylo na co koukat, vytáhli jsme si práci a zkusili jednak pohnout s resty a druhak trochu zase nastudovat informace do zásoby pro další plánování cesty. S pomocí slečny, co si předtím odsedla, jsme na jednom z nádraží pořídili k večeři rýži s vynikající rybou, a pak se zkusili na krátkých a nepohodlných lavicích trochu prospat, stejně jako zbytek vlaku. Tady se jasně ukázalo, o kolik jsou Vietnamci menší, než my, protože ti se všichni na lavicích pohodlně rozvalovali, zatímco my se pokoušeli nechat si vrůst nohy do těla:-)

V 1 v noci jsme vystoupili v Ninh Binh, v dohledu se procházeli 3 nádražáci, rodinka s dětmi tu chvíli čekala na vlak, pak odjela. Nás si nikdo nevšímal, tak jsme se natáhli na lavičkách a prospali do rána.

ČTVRTEK 6.8. – DEN TŘÍSTÝ DVACÁTÝ PÁTÝ – SEZNÁMENÍ S NINH BINH

Kolem šesté mě Petík vzbudil, že už je tu hodně lidí, tak jsme se sesbírali a šli si najít nějaké normální ubytování. Podle průvodce toho mělo být spousta přímo před nádražím, ale byl tam jen jeden luxusní hotel a dvoje nha nghí, kde nás nechtěli. Později jsme zjistili, že mezi tím, co vyšel náš průvodce a co jsme sem dojeli, stihli v Ninh Binh otevřít nové nádraží, kde jsme se nyní nacházeli. Museli jsme se tedy dostat k tomu starému, úplně zavřenému a dalo by se říct zchátralému, kde opravdu byla nabídka bohatší. Obešli jsme pár hostelů, v jednom chtěli 10 $, ve druhém se spalo, ve třetím (Queen Mini Hotel) původně chtěli taky 10, ale domluvili jsme se na 8 $, respektive 170 000 Đ, a získali krásný pokoj s TV, dvěma větráky i klimatizací, hezkou koupelnou a balkonkem s výhledem na sousední kýčovitý kostel. To by šlo:-)

Cournuli jsme se po okolí, ale nic extra zajímavého neobjevili, jenom u jedné tety jsme měli štěstí. Sice už asi pomalu zavírala, ale ještě nám ochotně naservírovala bún moc s velkými masovými knedlíčky (podle netu to mělo být s vepřovým a houbami), moc dobré. Pak jsme se vydali i dál, za most, tam jsme objevili větší sámošku, kde jsme doplnili zásoby. Vyzkoušeli jsme také lotosová semena, opražená a okořeněná, ale žádná sláva, teda, připomínalo nám to japonskou směs, kterou ani jeden moc nemusíme. Vrátili jsme se do hotelu a chvíli se věnovali práci, pak ale dolehla ne úplně pohodlná noc a oba jsme vytuhli.

Probrali jsme se někdy v 5, ale ven se vykopali až v 7, pozdě. Stánky dávno pryč, otevřené maximálně restaurace pro těch pár turistů, co se tu motalo. Za nudlopolívku chtěli všude minimálně 30 000 Đ, což bychom stejně nedali, tak jsme se dnes obsloužili sami instantkou a ještě trochu popracovali, když jsme to odpoledne tak zapíchli.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky