---

NEDĚLE 6.9. – DEN TŘÍSTÝ PADESÁTÝ PÁTÝ – CESTA DO LAO CAI, SAPA ODOLÁVÁ

V noci byla pěkná buřina a pršelo i většinu rána, ale než my jsme se vyhrabali z hotelu, spadlo už jen pár kapek. Vybrali jsme peníze, nakoupili bagety do zásoby (banh bao knedlíčky už nebyly:-() a došli na již známé autobusové nádraží. Věděli jsme, že pokud se chceme dostat do Sapa, musíme jet nejdřív do města Lao Cai, usazeném pěkně na úpatí hor, které je místním správním centrem. Z Hanoje do něj vede i vlaková trať, pokračovat do Sapa se pak už musí lokálním autobusem. Ha Giang na trati není, tak jsme museli hory opět překodrcat autobusem. Naivně jsme se pokusili zakoupit jízdenky u pokladny, ale aspoň nám potvrdili cenu, která byla uvedena na ceníku – 100 000 Ð. Dobře tedy, usadili jsme se do nechutně přehřátého autobusu, trochu většího modelu tentokrát, takže místa byl dostatek, a v 11 hodin skutečně podle řádu odjel. Ukázalo se, že zjistit si cenu předem se opět vyplatilo, protože konduktor po nás chtěl 120 000 Ð za osobu, ale to bohužel neměl šanci:-)

Následující hodinu ovšem autobus kroužil po městě Ha Giang a nabíral lidi, pak jsme stáli 40 minut u nějaké dílny na kraji města a v útrobách vozidla se cosi opravovalo, no a když jsme ujeli prvních asi 40 km, tak se stavělo na jídlo, protože před námi přece byla dlouhá cesta a čas oběda už skoro míjel:-) Aspoň tu byly záchody, když jsme zase ráno museli zlikvidovat zásoby vody z barelu, tak nehrozilo, že to dopadne zoufale, jako minule🙂 I když… takové záchodky, jako tady, jsme asi ještě nepotkali… V úzké uličce, u zdi jednoho z domů, byly jen z lehké konstrukce a natažených igelitů vytvořené jakési „komůrky“, první pro pány, druhá pro dámy (aby páni nechodili kolem dam, když se tam dalo bez překážky vlézt), bez dveří, jen díky několika ohybům nebylo z ulice do prostoru vidět. Uvnitř byla vybetonovaná podlaha s náznakem žlábku, do kterého ženská nemá šanci se trefit, a nakonec se vše z obou komůrek hromadilo u odtokové trubky. No, jsou situace, kdy člověk vezme zavděk čímkoli, kde ho neokoukává celý autobus, takže dobrý:-)

Cesta byla z počátku docela pohodlná, ale postupně se vozovka zhoršovala, až se dostala do podobného stavu, jako to, po čem jsme se před pár dny vraceli z hor do Ha Giang – asfalt pryč, štěrk, šutry, díry, bahno a louže. Myslím, že naše průměrná, rychlost na první polovině trasy dosáhla horko těžko 20 km/h. Když jsme se pak později napojili na tah z Hanoje, tak se to výrazně zlepšilo, i když o nějaké dálnici se jim tu může tak akorát zdát.

Do Lao Cai jsme nakonec dojeli někdy o půl 6. Původně jsme chtěli dojet až do Sapa, ale znamenalo to dalších několik hodin jízdy a my toho už měli docela plné kecky a nechtělo se nám tam hledat ubytování uprostřed noci, tak jsme se rozhodli to pro dnešek zapíchnout tady. Obešli jsme spoustu nha nghí na docela pěkné zóně mezi autobusovým a vlakovým nádražím, ale všude chtěli 200 – 250 000 Ð, nejméně 180, ale to bylo strašné. Nakonec se mi nějakým zázrakem podařilo ukecat pokoj až skoro u vlakáče, v nha nghí Minh Thuy z 250 na 170 000 Ð. Pokojík pěkný, s klimoškou, TV, větrákem i teplou vodou. Klimatizaci nám hned běžela paní zapnout na čínsky popsaném ovladači:-) Hodně příjemným bonusem pak byl barel vody přímo na pokoji, i když už načatý.

Při hledání ubytování jsme viděli spousty jídla, ovšem než se nám povedlo najít pokoj a zbavit se přebytečné zátěže (cca 20 min), tak toho půlka zmizela. Ceny nijak extra příznivé, polévky od 30 000 Ð, rýže od 40 000 Ð. Nakonec jsme našli bún bo za 25 000 Ð, čekali asi půl hodiny a následně dostali asi nehorší výtvor za celý Vietnam – nudle v přesoleném kuřecím vývaru, zavánějící maso a malá špetička koriandru. Na dochucení (což je ve Vietnamu hned po ceně asi druhé hlavní kriterium rozhodující o volbě jídelny a její kvality) jenom limetky a nějaký „kečup“, ke kterému jsme nenašli odvahu. Pár limetek jsme ztopili na později do vody a se sebezapřením to do sebe naházeli. Chuť jsme si museli spravit vlastními slunečnicemi a oblíbenými kokosovo-zázvorovými bonbony, co vytahují plomby.

Okolí nádraží, tedy v podstatě i našeho hotýlku, okupovaly doslova davy bělob, což byl pro nás celkem nezvyklý pohled – od Hanoje jsme jich tolik pohromadě neviděli. Zřejmě čekali na večerní vlak do Hanoje. My jsme chvilku popracovali, spustili již předpřipravený článek, protože tu byl dost slabý internet, pročetli denní zprávy a brzy usnuli.

PONDĚLÍ 7.9. – DEN TŘÍSTÝ PADESÁTÝ ŠESTÝ – SEZNÁMENÍ SE SAPA, VIETNAMSKOU CESTOVATELSKOU MEKKOU

Budíček v 6:30 zafungoval, ale vstávalo se nám dost líně, tak jsme nakonec vyrazili až na autobus v 8. Pan domácí se s námi loučil se slovy „See you again!“ (Nashle příště!), tak jsme si pomysleli, že když nám za takové bydlení dá příště zase takovou cenu, tak klíďo prďo:-) Autobusovou zastávku jsme měli doslova za rohem, a jen jsme se přiblížili a viděli, že tam zrovna stojí autobus, už byl u nás naháněč, pomáhal nám s batohy do kufru, načež prohlásil: „Každý 100 000 Ð, platí se hned.“ Ehm…tak jsme si batohy sami zase vyndali a nechali autobus odjet. Věděli jsme, že jízdenka má stát maximálně 30 000 Ð + bohužel 15 000 Ð za batohy, o tom se psalo všude. To by ale pořád bylo dohromady 90 000 Ð a ne 200 000 Ð:-) Chlapík se ale nedal a snažil se s námi smlouvat dál. Bez jeho pomoci jsme ale našli jiný autobus na zastávce přímo před vlakáčem, který měl na ceduli i na dveřích uvedenou cenu 28 000 Ð (+ batohy), takže jsme mu rovnou zaplatili a nastoupili, jen jsme si dávali velký pozor, aby nám vrátil přesně – žádné zaokrouhlování z 28 na 30, případně z 90 na 100 000 Ð:-) Akorát jsme si tedy museli počkat na odjezd až v půl 9, ale to nás celkem netrápilo.

Cesta do hor byla zase jako had, vinula se po svazích v ostrých serpentinách. Podél silnice jsme občas zahlédli jít příslušníky horských kmenů, v téhle oblasti jsou to hlavně Černí Hmongové a Červení Dao. Když dvě hmongské ženy nastoupily do autobusu, viděli jsme na vlastní oči, jaké postavení horské kmeny ve Vietnamu mají – řidič a konduktor je nevybíravě posadili na nejzadnější sedačky, a i ostatní se na ně křivě dívali. Přišlo nám do dost pokrytecké, se k horalům takhle chovat, když velká část vietnamského turistického ruchu je založená právě na zajímavosti a objevování jejich kultur. Výhled z oken byl ale parádní. Nad hory stoupaly a rozpouštěly se mraky, ze kterých v noci a nad ránem pršelo. Fotit to moc nešlo, zvlášť z busu, ale podívaná úžasná…a zároveň takový úvod do Sapa, neboť tam je tahle snad celý rok.

Jakmile jsme vystoupili na hlavním náměstí, u kostela Notre Dame v Sapa, spustil se liják jako blázen. Stihli jsme jen rychle přeběhnout pod portál kostela, kde už se schovávalo i několik dalších lidí. I takový krátký moment, kdy jsme se mihli „na veřejnosti“, ale stačil, aby si nás všimly hmongské ženy a dívky, které tu číhají na všechny turisty, a na ty s krosnami obzvlášť. Nabízejí totiž homestay – odvedou turisty do své vesnice mezi nekonečnými rýžovými terasami, kde je ubytují ve svém domě, nakrmí je, ukážou jim práce a zvyky své komunity. Podle dohody pak nabízejí i služby průvodcovské. Takový pobyt se dá sehnat už od 10 $ za osobu za noc, což byl bohužel pořád dvojnásobek našeho ubytovacího rozpočtu, jinak ale cena velmi sympatická pro toho, kdo chce trochu nahlédnout do života zdejších Hmongů (kteří mimo jiné vynikají zejména svými látkami batikovanými pomocí tmavomodrého indiga). Nahánět turisty do Sapa chodí mladé slečny i starší paní, některé se zvědavými miminy v šátku na zádech, všechny vyzdobené těmi nejkrásnějšími kousky oblečení a doplňky, aby na první pohled zaujaly. My jsme z nich byli úplně vyřízení, a ještě víc, když na nás některá spustila plynule anglicky. A že se holky nijak nestyděly (no, to by si taky nic nevydělaly, že?:-))! Nám nabízely hlavně „trek“ – 4 hodiny pochodu do jejich vesnice, tam exkurze, večeře, nocleh, druhý den 15 km pochod přes další vesnice, a pak, kdesi uprostřed hor, 15 km od Sapa, nazdar. Zpátky si můžeme najmout mototaxi:-) Chvíli jsme si s holkami povídali a všichni si tak krátili deštivou chvíli, ale když to nevypadalo, že by s námi udělaly nějaký obchod, začaly diskutovat už jen samy mezi sebou. Některé přitom splétaly vlákna kasavy, tak jsme konečně viděli zblízka, co to vyráběly všechny ty ženy kolem Ha Giangu, když z pole táhly náklad kasavy nebo dříví, ale nenechaly své ruce ani na chvíli odpočívat. Spřádaly jednotlivé nitky dohromady v silnější vlákna, a ta pak navazovaly na sebe pomocí smotání jednotlivých nitek. „Klubíčko“ hotového provázku si vždy nějak namotávaly na ruku. Podle toho, jak usilovně se této činnosti všude ženy věnovaly, bych tipla, že to bude hlavní spojovací materiál ve všech hmongských domácnostech…

Když déšť polevil jen na mrholení, obešli jsme náměstí s parkem uprostřed a zkusili se poptat ve všech hotelech a nha nghí. Nedělali jsme si iluze – ocitli jsme se v jedné z nejpopulárnějších turistických destinací Vietnamu. Vlastně jsme se docela dlouho rozmýšleli, jestli sem vůbec chceme jet, ale nakonec jsme usoudili, že za vidění to stojí a tomu turistickému marastu se snad nějak zvládneme vyhnout, když se nám to zatím podařilo všude:-) A je pravda, že turistů se tu teda couralo hafo – akorát většina bělochů se rozprchla do hor s Hmong paníma a ve městě zůstávali hlavně Číňané a vyšší vrstvy Vietnamců, co sem přijeli rozfofrovat několik měsíčních výplat. A my. Protože jsme si nakonec našli pěkný pokoj přímo na náměstí (město se táhne na všechny strany a asi se tam dá najít i levnější ubytování, ale tady to bylo nejhezčí), hotel Kenpas, z 250 usmlouvaný na 200 000 Ð, tedy přesně náš denní limit na ubytování. Z balkonu na chodbě jsme měli výhled na celé náměstí, po kterém se procházely zdobené hmongské ženy, katedrálu i nad tím vším se tyčící masív Fansipanu (Phan Xi Păng), nejvyšší hory Vietnamu (3 143 m). Jen jeho vrchol jsme zahlédli málokdy, většinou se schovával kdesi v husté vrstvě mraků.

Trochu jsme oddechli na zase jednou měkké posteli, a pak se vydali na obhlídku města. Vylézt na ulici v Sapa znamená být několikrát za sebou vyslýchán každou z hmongských žen, na kterou člověk narazí:

Hello, jak se jmenujete, odkud jste?

Jste manželé? Máte děti?

Půjdete se mnou na treking do mojí vesnice?

Ne? Tak si ode mě aspoň něco koupíte, že jo?

Je fakt, že skoro všechno, co mají na sobě, se od nich dá v dalším exempláři koupit, hlavně tedy různé vyšívané látky, oblečení a stříbrné tepané šperky. A taky je pravda, že mnohem víc jsme jejich laskavému nátlaku museli čelit, když jsme se tu potloukali s batohy na zádech a vypadali buď bezradně, nebo jakože máme právě namířeno do hor. Bez báglů (a obzvlášť pak později, když už nás znaly) si nás zas tolik nevšímaly. Tak jsme se už celkem v klidu prošli a objevili dva menší supermarkety, jeden i docela levný, a pořídili zásoby instantek, slunečnic na váhu a kokosových bonbonů, akutní hlad zase zahnaly velké, naducané bagety. Postupně jsme došli do oblasti, která patří míň turistům a víc místním, kolem autobusového nádraží a nedalekého trhu, který nás uchvátil, protože sem přicházely obchodovat kmenové ženy z okolních vesnic. Nebylo to jako velké, kmenové, víkendové trhy, co se pravidelně konají na několika místech severního Vietnamu, jen takový normální market pro denní nákup čerstvých surovin (ovoce, zelenina, maso, nechyběl samozřejmě ani psí stánek), ale byly tu k vidění vedle hmongských oděvů i červené šátky kmene Dao a další zajímavosti, které ani neumíme správně zařadit:-) Škoda jen, že tato živá a „čerstvá“ sekce tvořila jen asi třetinu celého trhu (navíc odpoledne už to tu spíš lehce skomíralo), zbytek byla normálně pevná hala se stálými, zabudovanými stánky, kde se autenticita asijských trhů poněkud vytratila. Navíc, když už sem zabloudila běloba, zvedaly se automaticky ceny na několikanásobek (nevěřím, že by místní nakupovali za to, co bylo řečeno nám). Odnesli jsme si tak nakonec jenom pár rajčat a pobavili jsme prodavačku masa, když se dozvěděla, že psy jako jídlo známe, jíme a milujeme. Líbilo se nám i voňavé sušené maso, které se tu hojně prodávalo, tak jsme chvíli sbírali odvahu se zeptat na cenu. Teta vybraný pruh vepříka zvážila, bylo toho asi 200 g, a oznámila nám cenu 120 000 Ð. Tak jsme s díky poděkovali, pruh masa vrátili na místo a šli si za roh vybalit slunečnice:-)

Už když jsme se k trhu blížili, narazili jsme na jednu z hmongských tet naháněček, říkala si Mama Lily. Byla to už starší dáma, ale švihala anglicky, jak když bičem mrská, a ukazovala nám fotky spokojených turistů, které ve svém domě už pohostila a treky po vesnicích provedla. Ta už ale chtěla 25 $ na osobu. Měla teda sakra výdrž – šla nám v patách celou dobu, co jsme courali trhem, a až když jsme usedli vedle před kanceláří autobusů u placu, který byl označen jako autobusové nádraží (Bến Xe), pochopila, že s námi žádné terno neudělá. Pokusila se mi prodat aspoň nějaké cetky, tak jsem jí upřímně vysvětlila naší situaci ohledně financí a kilogramů v batohu, načež ona – s úsměvem, aby si zachovala tvář, ale jinak celkem otrávená – to definitivně vzdala a odešla lovit někoho jiného:-)

Nám bylo na nádraží docela fajn – usadili jsme se na betonových schodech, chroupali slunečnice (a po odchodu Mama Lily mohli vytáhnout i koupenou kolu), slunili se a sledovali nejdřív bandu mrňavých vietnamských dělníků, jak se pokoušejí naložit na náklaďák nějakou obří cívku, či co, a pak těžké mraky, co seděly jako poklice nad Fansipanem. Debatovali jsme při tom o zvláštní vietnamské, a vůbec jihovýchodoasijské, povaze, založené výhradně na penězích, což se nám potvrzovalo každý den, který jsme v tomto regionu strávili. Po cestě nazpátek, u jezera, které leží v centru městečka, jsme objevili velkou doplňovárnu vody a svedli náročnou pantomimickou rozpravu o koupených barelech, spotřebované vodě a vracení zálohy, rozlousknout to ale musel google translator:-) Velký barel (19 l) nás tedy poprvé vyšel na 70 000 Ð, ale až ho přineseme vrátit prázdný, měli by nám 50 000 Ð vrátit. Petík si těžkou krávu obětavě hodil na rameno, přičemž z ne úplně těsnícího uzávěru dostal pěknou sprchu, a šlapali jsme přes půlku Sapa do hotelu. Když jsme tak viděli zdejší ceny jídel (nudlopolívky nikde pod 30 000 Ð, spíš všude velké restaurace pro rozežranou čínskou a vietnamskou smetánku, co si naobjedná plné stoly, aby před sebou všichni machrovali, a pak snědí sotva půlku a odejdou), rozhodli jsme se, že tu budeme moct jíst jen jednou denně, zbytek obsloužíme bagetami a instantkami (mimochodem ty vietnamské se po thajských ukázaly taky jako poměrně jedlé). Jo a objevili jsme tu novou pochoutku, kokosové želé bonbony obalené v čerstvém kokosu:-)

Večer nám udělaly radost maily. Za prvé jsme dostali slušnou nabídku cestovního pojištění za 21 000 Kč pro oba (řešili jsme prodloužení roční smlouvy ze zahraničí, protože Česká pojišťovna, u které jsme byli pojištění pro první rok cesty, toto neumožňuje). Jednali jsme dál, bylo tam nastavených dost služeb, které nevyužijeme, tak uvidíme. Pak se nám ozvali z obchodu Pod 7 kilo, s příjemnou domluvou na napůl darovaných malých batůžcích, protože ty naše už začínaly silně dosluhovat. Takže oficiálně jsme získali sponzora!:-)  (Pozn.: Prvního a posledního, pominu-li rodinné příslušníky, navíc jenom částečně, ale i tak to potěšilo!) Ještě tak tu GPSku, kdyby nám chtěl někdo darovat… (ano, od té doby, co jsme o ní přišli v Dong Hoi, měříme trasu na ne úplně spolehlivých mobilech):-)

Venku bylo nějaké veselí, asi dorazil nový turnus, nebo co, celá Sapa na nohou – pódium s živou hudbou, nebo spíš karaoke, ale naštěstí to někdy v 11 hodin utichlo. Tam, kde jsme ve tmě tušili vrchol Fansipanu, byla vidět světýlka, tak jsme trochu zagooglili a zjistili, že by tam měla vést úplně nová lanovka a někdy teď v září (2015) měla začít fungovat. Fajn, zítřejší program je jasný, půjdeme to zkusit omrknout. Na Fansipan jsme se docela chtěli podívat, ale dostat se na něj znamená dvoudenní túru, navíc s guidem za zadkem, placením drahého vstupného do národního parku, a pokud náhodou ne, tak jsme četli nejednu historku o tom, že si místní bouchači na nebohého šetřivého turistu-horala počkali a vyhrožovali, dokud průvodcovské služby nezaplatil. Uznávám, že vylézt na kopec má větší kouzlo, než si tam vyvézt zadek, zvlášť když na třítisícovku se nevyškrábe každá Číňanka v podpatkách, takže dosažení téměř liduprázdného vrcholu bylo v tomto případě opravdu za odměnu. Trochu jsme s tím vnitřně bojovali, tak jsme si řekli, že zjistíme, jak to s tou lanovkou je, kolik stojí, a pak uvidíme.

ÚTERÝ 8.9. – DEN TŘÍSTÝ PADESÁTÝ SEDMÝ – PROCHÁZKA ZA LANOVKOU

Celé dopoledne víc nebo míň klesaly mraky z hor do města a pršelo, a tak jsme se váleli ve velmi pohodlných postelích a trochu tvořili – deník, článek k výročí prvního roku na cestě, které se pomalu blížilo, a Petík se vztekal s počítačem, na kterém zase nic nefungovalo tak, jak by mělo. K obědu jsme slupli instantku, a pak v lehkém krápání vyrazili obhlédnout druhý konec města Sapa, který se svažoval kamsi do údolí, zcela utopeného v mracích.

Zjistili jsme, že tahle čtvrť je esence komerčního turismu v Sapa, složená jen z hotelů, zápaďáckých restaurací a barů a nesčetných obchodů – napůl se suvenýry a napůl s outdoorovou výbavou (zase neskutečné ceny, podobně jako v Dalatu, zase jsme lehce uvažovali o doplněné výbavy). Každopádně jsme ale byli rádi, že jsme se ubytovali ještě celkem v dosahu levnější části kolem nádraží a trhu… Vydali jsme se po směrovce na Cat Cat Tourism Area, 1,5 km z centra, tak že tam dojdem a uvidíme, co uvidíme:-)

Slézali jsme po silnici serpentinami z kopce v celkem slušném sklonu, mezi chatrče a nekonečné rýžové terasy. Rýže už tu dozrávala a nabírala zlatý odstín, takže ve chvílích, kdy se nadzvedl mrak, jsme okamžitě fotili úchvatné pohledy do hlubokého údolí. Když jsme dorazili ke CatCat vesnici, objevila se samozřejmě pokladna se vstupným 40 000 Ð. Platila pro část vesnice, ze které se stal jakýsi skanzen pro turisty, stojí tu původní domky, lidé se mezi nimi můžou procházet, nakupovat rukodělné výrobky místních, to vše hezky se vstupenkou v kapse. My jsme to asi moc nepochopili, nebo zkrátka nejsme správná cílová skupina, každopádně jsme pokračovali po silnici dál, bez placení a až na ty suvenýry, které by nám někdo strkal přímo pod nos, jsme viděli domečky místních a jejich život taky:-) Domky, které jsme míjeli, byly většinou ze dřeva, sem tam se mezi nimi promenádovali domorodci – Hmongové. Někteří pozdravili, usmáli se, jiní se spíš mračili: „Co tady děláte, běloby, když máte o kilák vedle placenou ZOO?!“

Původně jsme měli v plánu najít stanici lanovky a zjistit, jestli už jezdí pro veřejnost, a případně, zač je toho loket svezení na nejvyšší vietnamskou horu Fansipan. Objevili jsme sice spoustu lanovek, ale všechny byly jenom pomocné, kterými se nahoru dopravoval stavební materiál. Nevypadalo to, že by se na Fansipan v nejbližších několika měsících měl někdo svézt. Nás ale nejvíc mrzelo, že jsme ho po dvou dnech zatím ještě ani neviděli – pořád se nám schovával kdesi v těžkých dešťových mracích. Došli jsme ještě do další vesničky Sin Chai, kamsi mezi baráky, kde pobíhala spousta dětí, v bahnitém jezírku se líně převalovalo stádečko bůvolů a kolem vesnice se táhly nekonečné, zeleno-zlaté terasy rýžových polí, daleko údolím až kamsi pod hřeben, do široké kotliny. Ráj na zemi. Zpátky jsme museli stejnou cestou, což byl trochu opruz z principu, nicméně s přicházejícím večerem začali mnohem víc vylézat lidé… Dědové a babči hnali domů bůvoly, děti hrály káču, na honěnou mezi chalupami, anebo něco mezi petanque a kuličkami na dvoře školy. Ženy se vracely z polí s plnými nůšemi trávy, kasavy, nebo dřeva, muži se po odpolední siestě pouštěli do nové práce – kopat, svařovat, stavět, vozit lidi na motorce nahoru do města Sapa a možná i dál. My takhle několik taxikářů odmítli a nezbylo, než si to vyšlapat hezky po svých. Naštěstí ten nejprudší úsek z vesnice CatCat není moc dlouhý…

Jak jsme stoupali výš, ocitli jsme se zase v mracích, co se plazily městem Sapa. Nic moc příjemného. Na náměstí s katedrálou Notre Dame jsme si chvíli odpočinuli, a pak se vydali zkusit najít bún chá za 25 000 Ð, co jsme včera někde viděli, ale nevíme kde. No samozřejmě se to nepovedlo, tak jsme vyzkoušeli com rang bo (rýže s porcí úžasného hovězího masa v husté omáčce), usmlouvanou na 30 000 Ð, jednu napůl, zato s výborným vývarem. Malá žrádelna patřila starším manželům a děda nám dal k jídlu i smaženku z těsta, ovšem rýži vařil opodál jiný mladík, a cenu s námi domlouval zase ještě úplně jiný, tak jsme byli trochu zvědaví, co z toho vyleze zase za hokus pokus obrat turisty, ale dopadlo to dobře.

Cestou do hotelu jsme dokoupili zásoby baget a sladkostí a chtěli jsme si také pořídit phiny, speciální filtry k výrobě překapávaného kafe, jaké tu dostáváme v kavárnách, jenže v supermarketu jsme nebyli schopní najít aspoň dva kompletní, se všemi díly, co k nim patří. Na dotaz pan prodavač ty nekompletní vyřadil, ale nic s nimi dál neřešil, takže našemu výběru příliš nepomohl a my koupi prozatím odložili. Na pokoji jsme měli tendenci trochu něco tvořit, ale zase jsme u toho celkem rychle usnuli.

Download file: 14912.gpx