PÁTEK 21.8. – DEN TŘÍSTÝ ČTYŘICÁTÝ – VÝPRAVA NA VYHLÍDKU BAC SON

Ráno bylo venku krásně a Petíkova záda i jiné orgány se také tvářily, že budou možná i spolupracovat, a tak jsme se rozhodli zkusit dát aspoň menší dnešní cíl, vesničku Bac Son a populární (ale nikoli přelidněnou) vyhlídku na kopci nedaleko ní.. Asi zabrala příšerně smradlavá mast, kterou jsme včera zakoupili v lékárně, kde se odehrála hodně vtipná domluva, když jsme kromě masti sháněli hlavně něco úplně jiného:

„Dobrý den, máte Panthenol?“
„……“ paní lékárnice a její mladší pomocnice přemýšlejí, pátrají, hledají, nabízejí nám postupně všechno možné od kosmetického krému po přípravek na plíseň u nohou, až se najednou otočí a vítězoslavně z regálu vytáhnou Panthenol.
„To je ono?“
„Jooooo!“
🙂

Sbalili jsme tedy věci, u dnes usměvavější recepční zaplatili 3 uplynulé noci (540 000 Ð) a vyrazili zpátky na autobusové nádraží, kam jsme původně přijeli. Sice Petík našel co nejkratší průchod městem a v 9 ráno ještě tolik nepálilo slunce, ale i tak byl pochod na nádraží pěkný opruz. Byli jsme dost rádi, když jsme batohy konečně shodili v hale.

Na oficiálním ceníku byla cena do Bac Son 39 000 Ð, ale pokladní mě poslala rovnou k autobusu, že ona mi lístky neprodá. Dobře, šla jsem se zeptat k autobusu a chlapík, že prý: „Bac Son? – 45 000 Ð.“ Rychle ale slevil na 40 000 Ð a nakonec odkýval i těch 39, které jsem mu tvrdošíjně cpala před nos napsané na displeji mobilu (a pak jsem si všimla, že to je i na cedulce v autobusu). No, ale jelikož jsme stejně zase neměli drobný a platili mu stovkou, tak to na těch 40 skončilo, jak jinak… Aspoň že to trochu spravila slečna na sedadle před námi, která se podělila o nashi hrušku:-)

Ráno jsme dopíjeli přebytečné zásoby vody z barelu a na nádraží jsem odmítla platit 2 000 Ð za WC, což se mi šeredně nevyplatilo. Za normálních okolností by se to ještě dalo ustát – jeli jsme asi 70 km, což by ani ve Vietnamu nemělo trvat dýl, než 3 hodiny, jenže náš řidič se rozhodl, že si to dneska dá jako vyhlídkovou jízdu a nebude nikam spěchat. Výsledný čas 5 hodin tedy vydržel Petíkův chlapský močák, ale ten můj ani omylem. Taková muka jako tenkrát, jsem snad v životě nezažila…Ruce zaťaté do sedačky přede mnou, studený pot, motající se hlava, ve které se mi honila vzpomínka na školní léta, kdy nás učili, že když se protrhne močový měchýř, tak totální otrava organismu nastává do několika minut. Vydržela jsem tak dlouho, dokud jsme nevyjeli ze zdánlivě nekončících serpentin, kde by se stejně zastavit nedalo, a pak jsem se zoufalstvím v očích zařvala na řidiče: „Stop here!“ a rychlostí blesku vypálila ven. Bylo mi úplně jedno, že jsem pro srandu celému autobusu, že venku není žádný roh, zeď, dokonce ani keř, kam by se dalo zalézt, zaběhla jsem jenom dostatečně daleko za autobus, pryč z přímého výhledu spolucestujících a mou jedinou starostí bylo, aby se ten močák fakt neprotrhnul – měl namále!:-)

Ve vesnici Bac Son jsme se hnali z autobusu hned, jak začal jen trochu brzdit, protože odbočka k vyhlídce, kam jsme měli namířeno, byla hned na začátku obce. Řidič a další cestující na nás mávali, že ještě vystupovat nemáme, že nás sem pak odveze taxi. To určitě! Když autobus rychle odfuněl, zhluboka jsme se nadechli čistého vzduchu a vyrazili první odbočkou mezi domky obce Bac Son, kamsi do zelených dálav rýžových polí, že to potom k vyhlídce „nějak šmiknem“. To úplně nevyšlo… Sešli jsme mezi pole, kam až to šlo, Petík vykoupal botu v bahně, dostali jsme se kamsi mezi rybí sádky, a tam se nás pokusila sežrat smečka hlídačů. Ještě rádi jsme se prosmýkli mezi domky zase zpátky na silničku a šli už sice dál, ale spořádaně:-) Správnou cestičku k vysněné vyhlídce jsme našli, ale ještě předtím, než jsme začali stoupat na jednu z vysokých homolí, jsme dali obědovou pauzu.

Zdlábli jsme jedno manpuo a jednu hrušku nashi od slečny, chvíli na sladké ovoce zkoušeli lákat a fotit motýly. Pak jsme děsně profesionálně zamaskovali batohy do křoví a vyrazili vzhůru. Stoupali jsme asi hodinu, v odpoledním horku se každý krok stal utrpením i bez batohů. Lilo z nás jako blázen, takže jsme uvítali, když vyšlo najevo, že vlastně nemusíme až na vrchol. Zkusili jsme jedno místo, kde bylo hodně vyšlapaných stezek roštím, a když jsme se prodrali skrz vysoké rákosí a nízké keře, otevřel se před námi výhled jako z pohádky. Nebo spíš do pohádky. Široké, ale sevřené údolí, táhnoucí se kamsi do dálky, z obou stran lemované členitými horami. Na jeho dně se kroutila říčka, která jej celé blahodárně zavlažovala, a zbytek tvořila mozaika rýžových polí v nejrůznějších odstínech zelené – čím víc do žluta, tím zralejší rýže. Nad horami i údolím se po šmolkově modré obloze šinuly beránkovité mraky, trochu jako ze Simpsonových, ale ne tak husté, no zkrátka srdce nad tím plesalo a Instagram už by se býval těšil, kdybychom ho v té době už bývali měli zaregistrovaný:-)

Petík se statečně došel podívat až nahoru, zároveň s početnou skupinou mládeže, kluků i holek, které bychom tu tedy fakt nečekali, ale potěšil mě zprávou, že nahoře je jenom jakási budka hlídače, vysílač, konec cesty, ale výhled skoro žádný, takže jsem o nic nepřišla. Po hodince focení a kochání jsme sbalili fidlátka a seběhli zase dolů, spokojení, že jsme si zase jednou splnili sen o návštěvě nekomerčního místa, ze kterého fotky ale přitom nejsou na internetu nic neznámého (a vlastně ty hlavně nás sem nalákaly).

Zpátky dole u batohů jsme byli po 4. hodině a šlapali jsme, už zase na těžko, trochu oklikou do vesnice Bac Son. Mohli jsme se o to dýl kochat horami, políčky, zahlédli jsme sem tam někoho při práci, zaujal nás velký dvůr plný jakýchsi plátů vylisovaných ze dřeva, ale úplně do tenka. Sušily se na stojanech a my marně přemýšleli, jednak jak se to vyrábí a druhak na co se to tak může asi používat. Chlápci, kteří to tu měli na povel, pracovali kdesi daleko na opačné straně dvora, ale když si nás všimli, jak tam okouníme, tak aspoň zamávali. Opravdu tady na úplném severu začínají být lidé o hodně příjemnější, že ta cháska z Hanoje a okolí:-)

Vesničku Bac Son jsme prošli v podstatě celou a zase jednou byli za veeelkou atrakci. Lidé nás zdravili, mávali, usmívali se. Nikdo se nás nesnažil obrat nebo nám něco vnutit proti naší vůli, spíš byli zvědaví. Nejlepší pro nás byl samozřejmě trh, takový parádně syrový, všechno čerstvé, někdy až moc. Doplnili jsme zásobu cherimoyi, na které jsme pomalu, ale jistě začali trochu ujíždět. Ostatně sezóna sklizně se musí náležitě využít, že?;-) Kdesi u konce vesnice, když jsme pořád nemohli najít zastávku autobusu, Petík povídá, že už toho má plný kecky, bolí ho záda, a jelikož jsme byli zrovna u obchůdku s trá dá (ledový čaj:-)) za 3 000 Ð, rozhodli jsme se ho zkusit. Byl ukrutně hořký, museli jsme to zajíst cherimoyama a ujel nám autobus, protože jsme nebyli dost ve střehu, abychom na něj zamávali. Teta od čaje byla ale fajn, vysvětlila nám, že na další si chvíli počkáme, tak ať si postavíme batohy blízko silnici, aby nás bylo vidět, a pak nám opodál dala židličky, ať si na to čekání zatím sedneme.

Mezitím se setmělo a na atrakci (nás) se začali scházet vesničané z různých koutů. Moc jsme si nepokecali, ale pozdravit a zasmát se jsme museli několikrát. Nejlepší byly dvě tety, tak kolem 40 let, možná trochu víc, které se rozhodly vyzkoušet, jak že to máme těžké ty batohy. Pomohli jsme jim je nandat na záda a ony se pak pyšně procházely okolo a všichni se královsky bavili:-) Jedna z nich nám nabízela jídlo i odvoz, ale zatím jsme, co se Vietnamců týče, setrvávali v nedůvěřivém módu, tak jsme obojí s díky odmítli – jídlo, protože by nám mohl zase ujet autobus a to už byl dnes prý poslední, odvoz proto, že jsme silně pochybovali, že by pani farmářka byla ochotná jet 70 km tam a 70 km zpátky zadarmo, nebo za cenu jízdenky busem.

Na druhý pokus se ale autobus chytit podařilo, i když už jsme pomalu přestávali věřit, že se vůbec dneska z Bac Son dostaneme. Tetám jsme zamávali na rozloučenou, vysolili 80 000 Рa usadili se na zadních sedačkách překvapivě pohodlného a téměř prázdného autobusu. Řidič s námi jel, jak když to ukrad´, asi chtěl být už doma, ale tak zase lepší, než to dnešní dopolední, zpomalené, křižácké tažení.

Na velké, ale už dost prázdné nádraží v centru města Thai Nguyen, hlavního správního centra téhle oblasti, jsme dorazili nějak před 9. hodinou a jali jsme se rychle najít nějaké ubytování, abychom nedopadli špatně – ve městě si stan nepostavíš a nádraží se přes noc zavíralo. Snažila se nás nalákat do hotelu jedna paní, jenže s ní nebyla moc domluva, ale naštěstí hned naproti přes ulici bylo několik dalších hotelů. A zítra odsud zase pravděpodobně pojedeme, tak proč se hrabat někam daleko. Pár jsme jich obešli a v jednom z nich (nha nghí Tung Linh) dostali „slevu za pozdní příchod“ – z 200 na 180 000. Akční strejda volal anglicky mluvící dceři, abychom se na všem správně domluvili, a my byli rádi, že se po tom dnešním výšlapu budeme moct osprchovat a normálně vyspat. Pokoj byl moc hezký, postel s nebesy – ó, klimoška, teplá voda, internet, paráda:-)

Pak už zbylo jen jít rychle ulovit něco k večeři, než odejdou všichni spát, a i to se podařilo. Hned za rohem pán s paní před malou garáží už sice sklízeli, ale pho bo za 25 000 Ð nám odsouhlasili a my si moc pochutnali. Přišel se na nás zase mrknout nějaký další chlápek, prý z vedlejšího nha nghí, trochu uměl anglicky, tak se vyptával na naše cestování a společně jsme se vysmívali naší vietnamštině. Chtěl vědět, kolik platíme, my se zase ptali jeho, kolik si účtuje, ale vypadal, že z ceny 200 000 Ð by asi moc nesmlouval. Tak ještě, že jsme našli našeho ochotného strejdu včas:-)

Pak už jsme se jenom zastavili v sámošce pro vodu, dali rychlou sprchu a padli za vlast, přeci jenom ta kombinace pochodu, batohu a tropického podnebí nám dává pěkně do těla.

SOBOTA 22.8. – DEN TŘÍSTÝ ČTYŘICÁTÝ PRVNÍ  – ETNOMUZEUM A CESTA DO CAO BANG

S check-outem v 10 jsme si dopřáli pohodlné vyspání a žádný stres s balením, ostatně moc vykramařit jsme toho ani nestihli. Babi na recepci se na nás dneska i usmívala, tak jsme se s ní zase přes dceru na telefonu domluvili, že si tu necháme zabalené batohy, dojdeme se podívat do zdejšího Etnografického muzea, a pak si je zase vyzvedneme, jelikož město budeme opouštět z nádraží naproti hotelu.

V 10 jsme vyrazili do muzea, začínalo připalovat slunce a lidi přestávali vařit. Koukli jsme po cestě do několika obchodů, ale pořídili akorát bagetu napůl, pandanové trubičky (další naše oblíbená vietnamská šílenost) a krásné zmrzlinové kornouty. V horku jsme si je nedočkavě rozbalili, s chutí se zakousli a … zalitovali, že jsme si je neprohlídli pečlivěji. V krásně křupavém kornoutu a pod horní lahodnou vrstvou čokolády, se totiž ukrýval DURIANOVÝ HNUS!:-(

Muzeum jsme našli bez problémů a vstupenka za 20 000 Ð nám přišla téměř sympatická. Je to totiž opravdu ohromná sbírka, věnující se etnikům celého Vietnamu. Vnitřní expozice jsou rozdělené do 4 částí podle lokality, kde ve Vietnamu žijí, plus je potom spousta zajímavostí i venku v zahradách okolo. My jsme začali expozicí kmenů, které přišly z Číny a usadily se ve středním Vietnamu, v okolí Hoi An. Pravda, toho jsme si všimli i v reálu. Tady jsme obdivovali figuríny v tradičních oděvech, červené lampiony a lucerny, čajové servisy, apod. Také sem patřily potom přímořské kmeny, takže hodně exponátů a výstav zobrazovalo každodenní starosti rybářů a ostrovního života (rybáře pořádně v akci jsme viděli nejlépe asi v Mui Ne, přímořském letovisku, o kterém jste se mohli dočíst i na iDnes).

Druhá část patřila etniku Cham (Champa) a kmenům odvozujícím svůj původ od Khmérů, které se dají najít v jižní a jihozápadní části země. A ano, i s těmi jsme se už setkali – jen si vzpomeňte na chamské věže v Nha Trangu nebo bývalé duchovní centrum My Son, které jsme nedávno navštívili a už tu o něm psali. Když jsme se konečně začali dostávat k tomu nejzajímavějšímu, severním horským kmenům, přišla paní, povypínala světla i větráky a vyhnala nás, protože od 11:30 do 13:30 mají polední pauzu. Ach jo, my zas zapomněli na tenhle ujetý komunistický zvyk a na ceduli u vchodu jsme tomu nevěnovali pozornost:-(

Paní v hotelu jsme sice slíbili návrat do 1 hodiny, ale ony jí tam ty zabalené a odložené batohy překážet nebudou, a tak jsme se rozhodli tu zůstat, abychom si prohlédli i zbytek, a přes polední pauzu si projít venkovní expozici, roztroušenou po zahradě všude okolo budov. Model khmerského chrámu nás moc nezaujal, těch už jsme přeci jen pár viděli, včetně Angor Watu, takže nás v tomto směru jen tak něco ohromit nemohlo. O moc zajímavější ale byl vysokánský schůzovací dům, a také pohřební dům ostrovních kmenů, díky kterým jsem se začala těšit do Indonésie, kde by mohly být kupodivu podobné kultury. Ostatně svůj prapůvod prý mají v Polynésii.

Venku nám bylo horko, byli jsme už solidně uchození a hlavně dost hladoví. Usadili jsme se na nízké zídce ve stínu pod longanovníkem a pustili se aspoň do trubiček, pak trochu relaxovali. Ve chvíli, kdy už jsme málem začali sbírat popadané longany okolo, přišel najednou chlapík od nedaleké restaurace, každému nám podával lahváče a zval nás ke stolu. Vau, Vietnamci fakt překvapují čím dál tím víc! Vyklubal se z něj vysmátý, 36-letý Phuong, který tu byl se svou ženou (před námi ji důvěrně oslovoval „My wife“:-)) a dalším párem přátel, jejichž jména pro nás bohužel byla nezapamatovatelná. Kluci byli kolegové z práce, Phuong architekt a ten druhý inženýr. Popili jsme s nimi množství piva „po vietnamsku“, tedy s ledem, ťukáním a pitím na ex, a pojedli z velké mísy výborné smažené rýže s bylinkami a mletým masem, a také masové závitky nem – z jednoho listu se vybalily, do jiného zabalily a namáčely v hodně ostré chilli omáčce. Všichni uměli pár slovíček anglicky, takže jsme si zvládli i vyměnit pár informací a bylo to fajn. Těsně před půl 2 se rozloučili, zvedli a odešli a my pokračovali v prohlídce zbytku areálu.

Zaujaly nás hlavně lehce zmenšené modely vesničky, rýžových polí a zavlažovacího systému s vodním kolem (díky vodním kolům se voda z řeky dostává do vyšších pater teras, a těmi pak postupně stéká zase zpět do řeky a zavlaží tak všechna „patra“ polí). Hlavním vchodem jsme pak zase vlezli do muzea a prošli postupně se otevírající oddělení, která nám ještě zbývala. Zejména ze severních kmenů jsme byli nadšení, jednak protože je jich spousta, každý jiný a krásný, ale hlavně jsme věděli, že nás to všechno čeká i ve skutečnosti – kmeny v horách na severu země se stále oblékají a žijí podle původních tradic a zvyků. Strávili jsme tu další hodinu, a pak teprve se odpoledním žárem vydali urychleně zpátky do hotelu.

S babi a dědou na recepci jsme se v klidu pozdravili, vzali batohy, zase rozloučili, nic špatného nám neřekli, tak asi byli v pohodě a nevadilo jim naše zpoždění. My už se psychicky připravovali na další boj o jízdenky…  A potvrdilo se nám to, přišla zase ta stejná písnička: Na ceníku bylo uvedeno za autobus do Cao Bang 120 000 Ð, pokladní chtěla 130 000 Ð, že to jsou staré ceny. Ach jo, tak jsem jako vždy šla za autobusákem, ten chtěl nejdřív také 130, ale celkem bez nátlaku odsouhlasil i mých 120. Když jsme naložili batohy a usadili se v autobuse, koukáme, že má nad dveřmi opravdu ale napsáno 130 000 Ð. Zahřálo nás u srdce, že jsme taky jednou my oblafli Vietnamce, i když to bylo trochu neprávem:-) Ale mají si to na ten ceník napsat správně, pak by nás ani nenapadlo, že to má být jinak.

Vyjeli jsme nakonec někdy po 4. a minimálně hodinu se táhli městem. Na jeho okraji všude prodávali velké, naducané bagety, a tak když jsme zase jednou zastavili kvůli naložení bůhvíčeho, vyběhla jsem jednu koupit. Stála 10 000 Ð a byla sladká. No, ale zase nás to docela zapláclo, takže jsme později neměli potřebu si kupovat jídlo v předražené restauraci u dálnice, když se tam celý zbytek autobusu odebral na večeři. Dokud bylo venku světlo, proplétali jsme se zemědělskou krajinou – rýže, zelenina, ovoce, atd., jenže když jsme se začali škrábat do kopců a mohlo to být zajímavější, tak už padla tma. Slabší povahy z řad spolucestujících stoupání serpentinami moc nezvládaly, ale aspoň se zvracelo kultivovaně a nenápadně:-)

Do Cao Bang, dalšího města téměř na dosah čínské hranici, jsme dojeli kolem 10. večer a rychle oběhli všechno ubytování okolo nádraží, dokonce pak i za mostem přes velkou řeku, jenže všechno bylo buď drahé, nebo drahé a ještě hnusné, anebo se s námi pro jistotu vůbec nechtěli bavit. Objevili jsme sice aspoň půjčovnu motorek, ale pak jsme se vrátili k nádraží. To už bylo k půlnoci a naše ochota platit za pár hodin spánku vyprchala. Usadili jsme se na zídce před vjezdem na nádraží, tou dobou už zavřeném. Pojedli jsme něco malého z vlastních zásob, a pak se na zídce (já) a pod zídkou (Petík) prostě uložili k slabému a často přerušovanému spánku. Sami jsme byli celkem mimo dohled, ve stínu, ale pořád uprostřed města, hned vedle silnice, takže úplně usnout jsme si netroufali. Zjistili jsme, že řada stánků asi 100 m od nás jede téměř non stop (respektive později jsme zjistili, že zavírají na dopoledne), ale spíš se tam popíjí. Chodník před nádražím se okolo 4. ranní začal zaplňovat drobnými prodavači a prodavačkami ovoce, zobání a pití, co si prostě každý pořizuje před nástupem do autobusu.

 Tisk článku