STŘEDA 9.9. – DEN TŘÍSTÝ PADESÁTÝ OSMÝ – MOTORKOU PŘES PRŮSMYK TRAM TON DO JESKYNĚ TIEN SON

Ráno nepršelo, bylo přiměřeně zataženo, usoudili jsme tedy, že není čas na hrdinství, zamluvili si motorku a zaplatili rovnou dvě další noci v hotelu. Majitel našeho hotelu měl dole napsáno, že nabízí i manuální motorky, ale nám řekl, že má jen automat, což nás vyšlo na 100 000 Ð. Dali jsme snídani, pobalili a na motorku už usedali za prvních nesmělých kapek deště. Zatím to nevypadalo, že by z toho něco bylo, navíc jsme tentokrát byli vybavení bundami i pláštěnkami (ve Vietnamu bez pláštěnky ani ránu!), takže žádné obavy!:-) Nabrali jsme pro jistotu plnou nádrž benzínu (což bylo ve výsledku zbytečné, ale tak co už) a vyrazili vzhůru do hor, směrem k průsmyku Tram Ton. Nízké mraky byly vlhké a nepříjemné, bylo špatně vidět na cestu. Zastavili jsme se u jedné ze zdejších turistických atrakcí, vodopádu Silver Waterfall, kde chtěli vstupné 15 000 Ð + 5 000 Ð za parkování, tak jsme se rozhodli to zatím nechat na odpoledne a zpáteční cestu. O kus dál nás pak chytla přeháňka, a tak jsme chvíli pauzovali pod opuštěným stánkem. Bylo to u parkoviště – výchozího bodu na trek na Fansipan, anebo také k dalšímu vodopádu Love Waterfall, ovšem ten už měl být za 45 000 Ð. Dnešním hlavním cílem měla být jeskyně Tien Son a hlavně celé, krásně teplé údolí za horami.

Po svačině jsme vyrazili dál a konečně se vyšplhali do nejvyššího vietnamského sedla Tram Ton, do výšky úctyhodných 1 900 m.n.m. Stála tu jedna stará a opuštěná administrativní budova a pár občasných stánků. Nic, co by stálo za zastavení. Dobrý důvod k pauze se vyskytl až o pár metrů dál, kdy se trochu rozestoupily mraky a nám se naskytl neskutečný výhled do údolí na opačné straně průsmyku, plného rýžových teras, mezi nimiž kličkuje divoká řeka, kterou napájí mnoho vodopádů spadajících ze všech stran dolů do údolí. Scenérie jako z ráje… Pár minut pokochání se bylo brzy nemilosrdně utnuto dalším přívalem mraků. Průsmyk Tram Ton odděluje dvě meteorologické zóny – ta, kde leží Sapa, je vůbec nejchladnější oblastí ve Vietnamu, naopak ta „za kopcem“ a tak trochu pod horami, okres Lai Chau, je jedna z vůbec nejteplejších. To jsou paradoxy, co?:-) My jsme to poznali téměř okamžitě, když jsme začali sjíždět serpentinami do údolí. Po několika dnech v zamračené Sapa najednou vykouklo sluníčko, modrá obloha, asi 30 stupňů ve stínu. Mraky, vlhkost a lezavo zůstaly vysoko v horách, převalujíce se kolem nejvyššího hřebene, jehož součástí je i Fansipan, na který ale odsud vidět nebylo. Oči jsme mohli nechat na zeleno-žlutých rýžových terasách (protože tady už rýže začínala pomalu dozrávat), vodopádech valících se ze všech stěn do údolí, a bujným lesem porostlých horách roztodivných tvarů. Nutilo nás to pořád zastavovat a fotit, ale dnes nebyl v plánu žádný maratonský výkon, jeli jsme prostě na výlet, takže žádný spěch…

Pohádkově nádherným údolím jsme sjeli k dnešní plánované zastávce – jeskyni Tien Son. Hlídal tu jen pan stánkař, který nabízel půjčení baterek za 15 000, což jsme ale s díky odmítli. Toho, že tam má ještě i gumové pantofle, jsme si nevšimli, a on je nenabídl, takže jsme vyrazili do útrob jeskyně, netušíce žádnou zradu:-) V jeskyni Tien Son, hlavně tedy na začátku, jsme viděli hned několik buddhistických oltářů, takže evidentně sloužila hlavně jako svatyně, a pravděpodobně díky tomu byl vstup zdarma. Baterku jsme museli vyndat po prvních několika metrech a trochu nás zarazil můstek, který se normálně klene nad říčkou, ovšem teď jej – kromě nejvyššího místa oblouku – řeka celý zaplavila. Byl to vstup na chodník vedoucí celou prohlídkovou trasou jeskyní Tien Son. Chvíli jsme tam dumali (to jsme ještě neměli zkušenost z Nového Zélandu, kde skoro každá jeskyně znamená brodit se ledovou vodou:-)), ale pak si řekli, že přece nejsme másla a byla by škoda to aspoň nezkusit. Když to nepůjde, tak se vrátíme. Zuli jsme tedy boty, vykasali nohavice a vyrazili jako pořádní průzkumníci co černé hlubiny:-) A ono to nakonec bylo docela v pohodě – vody většinou po kotníky, jen ve dvou místech po kolena, měla rozumnou teplotu, a celou dobu se šlo po zatopeném betonovém chodníku, takže ani žádné zrady při opatrném našlapování. Trochu ošemetná byla jen místa, kde nebylo tolik vody, šlo se vlastně „po souši“, ovšem celý chodník byl pokrytý vrstvou klouzavého bahýnka. Petík se v něm zvládl lehce vyválet, ale většinu nánosu smyl o kus dál. Do poslední části Tien Son se už vydal sám, protože tam skončil chodník a šlo se po kamenech korytem potoka. Krasová výzdoba už tam také moc nebyla, tak spíš chtěl vyzkoumat, jestli to nevede ještě do něčeho dalšího pěkného, ale nevypadalo to. Jelikož jsme s sebou měli jen jednu baterku, tak si ji vzal on, a já zatím čekala v naprosté tmě a jemném zurčení potoka. Statečná a nebojácná. Ze začátku. Pak mi postupně zvuk vody začal připadat čím dál tím hlasitější a oči, jistě celou dobu do široka vyvalené – asi jako měl Glum ve své sluji – mi najednou ve tmě začaly malovat vlnovky. Usoudila jsem, že je nejvyšší čas zkontrolovat mobil, čistě proto, abych viděla jas a uvedla své smysly zase do patřičných mezí:-) A to už se objevilo i mihotavé světlo Petíkovy baterky odkudsi z tunelu, jak se vracel. Jinak část, kterou jsme procházeli, nám trvala velmi dlouho, protože jsme si užívali neuvěřitelné krasové útvary, kterými to tu bylo všechno pokryté, a hledali co nejlepší úhly a pohledy k focení (nehledě na to, že focení v jeskyních je obecně vždycky na dlouhé lokte). Venku, kam bystrá říčka z jeskyně Tien Son vytéká a tvoří jezírko, jsme pak umyli zbytky blátíčka a chvilku si poseděli na příjemně pálícím slunci, které usušilo nás i vypranou fotobrašnu a její pláštěnku, které to schytaly s Petíkovým pádem. Po hodině v jeskyni jsme se tu slunili dalších 30 minut, cpali se slunečnicemi, až najednou zase mrak a už už to vypadalo na bouřku. Nakonec z toho nic nebylo, ale aspoň nás to donutilo k nějaké další akci:-)

Pomalu jsme vyrazili nazpátek, ovšem to mělo ještě nějakou dobu trvat. Mraky se totiž zase na chvíli roztrhaly a ukázaly nám hory a výhledy, o kterých jsme vůbec netušili, že tam jsou. Udělali jsme tedy několik dalších fotozastávek, hlavně teda jednu čistě mezi poli (motorkou jsme vyjeli po malé farmářské cestičce od silnice k terasám, a tam to zapíchli – kdo si nás všiml, tak nechápal:-)), kdy jsme si vlezli mezi zlatavou rýži s těžkými, zralými klasy, a fotili ostré hory nad námi, přes které se valily cáry mraků. Vypadalo to fantasticky a my si říkali, že to jsou přesně ty chvíle, pro které stojí zato cestovat… Nejenom aby to člověk vyfotil a pochlubil se na internetu, nebo pak doma, ale protože vidět to na vlastní oči je úžasný zážitek, který se nám v Čechách nenaskytne. Podobný pocit jsme potom zažili ještě jednou na vyhlídce před průsmykem, při pohledu dolů do údolí, kam se nám přes hlavu valily mraky. Než se tam dovalily a výhled zase zakryly. A ještě na nás začaly pršet. No prostě za průsmykem už na nás vůbec nic hezkého nečekalo:-) Silné mrholení, mrakomlha, že nebylo vidět na 20 m před sebe, kus před městem regulérní déšť, že jsme i pláštěnky museli vytáhnout.

Zastavili jsme se na tradiční trase – supermarket 1, supermarket 2, smažená rýže, a uklidili se do hotelu. Při vracení motorky jsme zjistili, že majitel našeho bydlení žil 10 let v Čechách a docela dobře nám rozumí. A sakra, budeme si muset dávat trochu pozor na to, co před ním říkáme…:-) Později jsme si jako 2. večeři dali salát z okurky, rajčat a koriandru ze supermarketu, kde nás to vycházelo levněji, než na tržišti, kde se nás každý snaží akorát natáhnout. K tomu bageta, kokosový bonbonek a naprostá spokojenost:-)

Petíka bohužel z nepohodlného posezu na motorce rozbolela záda a od nich i hlava, takže strávil půl večera v horské sprše, a tak to na několik hodin zalomil. Já jsem mezitím připravovala fotky pro nový článek, pak jsem Petíka vzbudila, abychom jej vydali, a vytuhla též. Zato Petík pak u dalších fotek čábřil polovinu noci, protože byl vyspalý…

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

ČTVRTEK 10.9. – DEN TŘÍSTÝ PADESÁTÝ DEVÁTÝ – REGENERACE

Počasí ušlo, ale my jsme dnes nějak neměli sílu něco většího podnikat, a tak jsme většinu dne strávili v pokoji prací na počítačových restech a zejména vymýšlením výročního videa k 1. roku na této cestě, což oslavíme ani ne za týden. Zkusili jsme vyrobit vietnamské kafe, když už jsme pro jeho přípravu měli vše potřebné. Chtělo to akorát vychytat množství všeho a pořádné slisování kávy ve filtru. Ale dobrůtka to byla, to ne, že ne:-) Ani nám moc nechyběl led, pokud nebyl, tak jsme prostě přešli na teplou variantu. Přes den jsme vyběhli ven jen jednou, do sámošky pro bagety. Petík tam v nestřeženém okamžiku hupnul na váhu, a ta ukázala neuvěřitelných 73 kg!!! Z Čech odjížděl před rokem o 20 kg „mužnější“:-O Já jsem to už nestihla, aby si mě prodavačky nevšimly, tak snad příště:-)

 Tisk článku