---

STŘEDA 29.7. – DEN TŘÍSTÝ SEDMNÁCTÝ – PRVNÍ VIETNAMSKÝ VLAK A NETURISTICKÉ MĚSTO

Budíček byl brutální, ale měli jsme sbaleno, tak jsme do batohů přidali jen poslední nabíječky, rozloučili se s hodným a ochotným panem domácím a vyrazili. Venku se od večera moc nezměnilo – tma a déšť, jenže nebyla jiná možnost. Po silnicích se motali první cyklisté a motorky. Minuli jsme prominentní střední školu, kde studoval Ho Či Minh i současný prezident, a když jsme se blížili nádraží, začalo se pomalu rozednívat. Bez problémů jsme koupili za 24 000 Đ/os. lístky do Dong Ha, města prakticky na jižní hranici Demilitarizované zóny (DMZ), kam jsme se hodlali vypravit na motorce.

Chvíli jsme čekali na vlak, ale asi jsme měli reagovat rychleji, protože při nástupu už byla naše místa obsazená. Normálně bychom to nehrotili, ale jelikož to byla jediná dvě místa vedle sebe (jinak bylo volných všude kolem spousta, ale vždy jen po jednom – asi jako když nastoupíme na Kladně na ranní vlak do Prahy, kde sedí všichni zásadně cik cak a tváří se, jako kdyby každý další příchozí byl hnusný vetřelec), tak jsme slečny s úsměvem vypoklonkovali. Nejnižší třída vietnamského vlaku nebyla taková tragédie, dokonce tu byly (funkční) větráky, akorát lavice z dřevěných planěk, jako dřív lavičky v parku, to hodně srážely – asi to nejvíc nepohodlné, na čem se dá ve vlaku cestovat. My byli naštěstí dost vyřízení na to, abychom cestu prospali, ostatně jako většina spolucestujících. Venku střídavě pršelo a mrholilo, což taky zrovna dvakrát nedodá optimismus. Cesta měla trvat 1,5 hodiny, ovšem když jsme jenom v první zastávce strávili 30 minut, bylo jasné, že dneska se moc podle řádu nepojede. Dorazili jsme nakonec v 9, s hodinovým zpožděním, nicméně pro nás to nehrálo žádnou roli (není nad to mít téměř neomezený časový fond).

Za mírného mrholení jsme vyrazili hledat DMZ hotel, který jsme si podle dostupných informací vytipovali. Na větší křižovatce jsme se ale zasekli u tetky s nudlopolívkami, která měla napsané ceny, roztomilé štěně, krásnou, čistou restauračku a jídlo luxusní. Ranní phó bo a bún bo nás pořádně nakoplo a my vyrazili znovu za hotelem. Po opuštění restaurace směrem doleva. Následovala hodina a asi 2 km úplně zbytečného bloudění, protože kdybychom se na křižovatce bývali aspoň ohlédli opačným směrem, museli bychom si všimnout obrovské cedule DMZ HOTEL. Ehm… No tak fajn, jdeme se zeptat na cenu, prý 10 $. Díky, ale na to, že jste zcela mimo turistický ruch, to je docela drahá sranda. Petík zůstává dřepět venku s věcmi, já zkouším další 3 nhá nghí okolo. Jeden je za 150 000 Đ, ale hodně ušmudlaný, ve druhém nikoho nenajdu, třetí je pěkný (Boomerang), ale za 200 000 Đ a kluk buď vůbec nechápe moje smlouvací pokusy s víc nocema, nebo tak aspoň vypadá. Když jsem se s ne moc pozitivním výsledkem vrátila k Petíkovi, ten už měl zase usmlouváno. Neříkala jsem už v Mui Ne, že na to prdim a zůstávám sedět, dokud se to nevyřeší samo? Holka s klukem z DMZ přišli, prý jestli je 8 $ OK. Jasně, že je!:-) Jenom si příště musíme sednout víc na dohled a třeba to bude rychlejší:-) A tak jsme se zabydleli v díře jménem Dong Ha, v pěkném pokojíku s verandou nad klidnou ulicí, netušíce, že tu skejsneme trochu dýl, než bylo v plánu…

Celé dopoledne propršelo. Ne že by mrholilo, nebo krápalo, ale normální monzun jako prase, takže jsme zůstali v pokojíku a trochu popracovali. Došlo ale pití, a tak když odpoledne dorazilo oko hurikánu a na chvíli lejt přestalo, šli jsme omrknout město a najít CoopMart aspoň pro nějaké zásoby, dle mapy 3 km od hotelu. Nevadí, aspoň si trochu protáhneme kostry. Nicméně potvrdilo se nám, že tohle město fakt nemá ani jednu jedinou zajímavost a ve výsledku ani ten obchod žádná extra sláva, ale aspoň se tu daly sehnat věci, které bychom v malých garážových krámcích ani nenašli, nebo 3x tak drahé. Cestou zpět jsme v jedné z četných pekáren nabrali aspoň bagety a na chuť muffin v čokoládě, ale nějak to nebylo ono. Obecně můžeme říct, že ve středním Vietnamu se nabídka cukrárno-pekáren dost zhoršila a většinou jsme zůstali jen u těch baget. Ještě blbější byla situace ohledně motorky. Ve městě jsme nic, kde by nám jí někdo půjčil (půjčovnu nebo jiné hotely), nenašli, a v našem hotelu, když už nám slevnili pokoj, tak si za motorku řekli 10 $ !!! Zatím jsme vždycky platili 4 – 6 $. No, nechali jsme to odstát, uvidíme ráno podle počasí… Na večeři jsme si skočili zase k tetce na nudlopolívky, akorát si prohodili, kdo si dá bún a kdo phó a zase si pochutnali nehorázně. I s velkým odstupem času je tohle restauračka, na kterou s láskou vzpomínáme…

ČTVRTEK 30.7. + PÁTEK 31.7. – DEN TŘÍSTÝ OSMNÁCTÝ A DEVATENÁCTÝ – DEŠŤOVÝ ZÁSEK

Následující dva dny se obloha rozhodla, že všechnu vodu letošního monzunu shodí na střední Vietnam. Vylezli jsme ven vždycky jenom přes ulici na polívky a přes druhou ulici na cafe sua dá a pro bagety, částečně hlad pokryli z interních zásob (1. den). Intenzivně jsme se věnovali aspoň všem akutním problémům: rekognoskace terénu pro nové cestovní pojištění, článek, fotky, statistiky, trasy… Nějaké výletování šlo úplně mimo. Ani by nebylo na čem. V pátek odpoledne jsme se rozhodli, že pokud bude ráno aspoň trochu rozumně, tak odsud mizíme na opačnou stranu DMZ, snad tam bude lépe.

SOBOTA 1.8. – DEN TŘÍSTÝ DVACÁTÝ – PŘESUN A PROCHÁZKA V DONG HOI

Ráno pršelo jenom trochu, což nás utvrdilo ve včerejším rozhodnutí. Sbalili jsme si pár krámů, co jsme tu stihli vyndat, zaplatili 4 noci (640 000 Đ) v hotelu DMZ nějaké úplně jiné slečně, kterou jsme tu ještě neviděli, a se zastávkou pro čerstvé bagety došli na nádraží. Bylo asi 8 hodin, dostatečná rezerva i na fuck off, kterého se mi dostalo u pokladny: Přede mnou byli dva lidé, za mnou nikdo, slečna za okýnkem obsloužila ty dva, zavřela a odešla. Ok, zvládla jsem jednu frontu, zvládnu i druhou, řekla jsem si a postavila se před druhé okénko. Dostala jsem lístky, na kterých bylo v kolonce “type” uvedeno FOREIGNER (cizinec), což se mi vůbec nelíbilo, protože se vsadím o cokoli, že to znamená vyšší sazbu, ale co nadělám. Vyšlo to na 72 000 Đ za oba, 3 hodiny jízdy.

Nastoupili jsme do stejného (a stejně nepohodlného) vlaku, kterým jsme sem přijeli, a cestu strávili trochu pospaváním, trochu čtením, trochu prací, výrazně nám ji zpříjemnila obložená a zapečená bageta banh mí. Venku se míhala nedozírná, sytě zelená rýžová pole, v tomhle nečasu řádně zavlažená, sem tam se hlubokými loužemi brodili mohutní bůvoli. Krajina DMZ, kterou jsme nyní projížděli, je už od dob války spíš odlesněná a vzhledem k počasí posledních dnů skoro všude stála voda. U nás už by byly povodně jako blázen, tady je to požehnáním pro úrodu. Ale zase u nás jsme nikdy neviděli takový liják, jaký umí stvořit asijský monzun…

V půl 12 jsme přijeli do Dong Hoi, že se zkusíme ubytovat tady, a až kdyby to byl problém, tak popojedeme ještě kus do vesnice u národního parku Phong Nha. To, že jsme to nakonec neudělali, se ukázalo jako naše štěstí i velká prohra, ale popořadě… Ubytování jsme si našli hned pár metrů od nádraží, tetka v Quang Ly Guesthouse chtěla za malý pokojík s větrákem, klimoškou, telkou, s koupelnou venku, jen 120 000 Đ (6 $). Net dobrý, motorku by nám taky mohla půjčit (i když za ní teda chce stejnou částku, za skútra pak dokonce 150 000 Đ), tak co se drát kamsi do centra, několik km, kde nic moc není, když odsud budeme nejspíš zase odjíždět?

Fajn, tak bydlení bychom měli pořešené a jelikož dopoledne zas jenom pršelo, zůstali jsme zalezlí. Když jsme zkoušeli nabídku vietnamských programů, narazili jsme na nějakou telenovelu a připadalo nám na ní něco hrozně povědomé. Po chvíli nám pocit potvrdily titulky – všechno bylo natočené v Čechách! No, kdo by to byl řekl, že musíme jet do Vietnamu a zkouknout Vietnamskou telenovelu, abychom si připomněli, jak to vypadá doma:-)

Odpoledne nás namlsala chvíle sucha, tak jsme se vypravili do města, že najdeme obchod a dokoupíme nějaké zásoby. Nicméně déšť byl rychlejší a do nějakého většího centra jsme dojít nestihli. Z toho, co jsme viděli, bylo v ulicích pár restaurací, pár kaváren, nejvíc obchody s oblečením a elektronikou. Nic pořádného pro nás. Za malé bagety, kterým jsme říkali už v Dong Ha rohlíky, tady chtěli 3 000 Đ, zdaleka nejvíc, co jsme zatím potkali. Když jsme se u jednoho stánku ptali na cenu nudlopolívky, dostalo se nám odpovědi: “10…hmm…20…hmm…30.” Aha, no tak takhle by to nešlo, mládeži. Nakonec jsme se na jídlo nechali nalákat babčou nedaleko hotelu. Prodávala com binh dan, tedy rýži s přílohami podle vlastního výběru. A cenou podle toho výběru. Zatím jsme si nikdy nebyli moc jistí, jak s tímhle způsobem stravování naložit, zvlášť v odrbávacím Vietnamu. Až později jsme zjistili, že nejjistější je ukázat, kolik peněz jsem ochotná investovat a nechat na obsluze, ať mi nandá. Někdy to bylo za cenu menší porce nebo příloh, které bych si sama nedala, ale většinou jsme s tím byli spokojení. Tentokrát na můj dotaz babča sdělila cenu 20 000 Đ a několikrát jsme se o tom navzájem ujistily, až pak jsem tedy objednala 2 porce. Dostali jsme každý na talíři kopec teplé rýže (to zdůrazňuji, protože to v JV Asii rozhodně není samozřejmost), s hromadou vařených klíčků s bylinkami, několika kusy výborně naloženého masa a extra miskou chutného vývaru. Dost dobrý. Dokud nepřišla babča a nesdělila, že to je za 25 000 Đ. Uf, nám už z těch vietnamských móresů fakt hrábne. Zuřili jsme, ale na pani jsem jenom zakroutila nesouhlasně hlavou – když řekla několikrát 20, tak platíme prostě 20. Jak jsme řekli, tak jsme udělali a hned odešli. Nicméně babka byla v pohodě, takže zase to jenom zkoušela…

Večer v pokoji jsme trochu popracovali a postupně zjišťovali, že tu většina věcí nefunguje. Nebo ne úplně. K práci jsme si otevřeli tamarindové bonbony, načež se ozvalo zaklepání. Po otevření vstoupila naše malá, tak čtyřletá slečna domácí, neomylně si to namířila k bonbonům, nabrala si jich celou hrst a se smíchem zase odešla. My zůstali jenom zírat, takový radar na jídlo zadarmo bychom taky potřebovali:-)

NEDĚLE 2.8. – DEN TŘÍSTÝ DVACÁTÝ PRVNÍ – PROCHÁZKA PO MĚSTĚ S VELKOU ZTRÁTOU

Vzbudili jsme se kolem 8., do zamračeného, nicméně suchého rána. To se mohlo ale každou chvíli změnit, takže riskovat dlouhý výlet se nám nechtělo. Do 11 jsme zůstali v pokojíku a pracovali, a když to bez deště pořád drželo, vyrazili jsme dokončit prohlídku zcela neturistického města Dong Hoi, ležícího pár km severně od DMZ. Nezajímavou cestu, kterou jsme šli už dvakrát, jsme si zkrátili přes nádraží a koleje a vzali to celkem svižně, takže za chvíli nám byl odměnou pohled na nábřeží řeky Nhat Le. Kotvily tu barevné rybářské loďky, ale podél břehu stálo i několik menších chýší. U některých z nich se povalovali rybáři. Tady se totiž chytá do ponořených sítí, které vždycky jednou za čas pomocí táhla a dřevěné konstrukce rybář vytáhne, dojede si k nim v neckách posbírat úlovek, potopí je zpátky a zase jenom zevlí. Přesně jako jsme to viděli už v Kambodži nebo v indickém Kochi, kde tvrdí turistům, že to je poslední místo na světě používající tuto techniku:-) I tady jsme na ně vydrželi dlouho civět, nebo spíš se procházet podél řeky a sledovat vždycky toho, který zrovna podnikal nějakou akci.

Když nás přestali bavit rybáři, šli jsme omrknout nedalekou “památku”, torzo kostela Tam Toa. Stával tu ve své majestátní kráse, jedna z velkých vietnamských katedrál… dokud nepřiletěla americká bomba. Z katedrály zbyl jen ohořelý vstupní portál a pár ruin. V posledních letech je celé místo oplocené, což je určitě bezpečnější, protože ten zbytek by se mohl každou chvíli zhroutit. Akorát že nám tam někde asi zůstala keška, nenašli jsme.

Nevadí, to hlavní jsme viděli a vydali se pomalu nejdřív po hlavní, a pak menšími uličkami nazpátek. Když jsme se u jednoho stánku ptali na třtinovou šťávu, tak pán povídá 8 000 Đ, zatímco pani za ním mává desetitisícovkou:-) O kus dál jsme našli pěknou kavárnu, kde měli napsanou kem bo za 10 000 a cafe sua dá za stejnou cenu, tak jsme se rozhodli využít nově nabyté zkušenosti. Krom toho, kdo by odolal kokosové zmrzlině s avokádem… Kafíčko ještě s filtrem tu bylo hned, akorát když dokapalo, tak se v něm salko skoro ztratilo a byl z toho pěkný lomcovák. Mezitím nám slečna přinesla na výběr z nanuků, a tak jsme se zmrzliny vzdali, aspoň ušetříme. Nicméně za chvíli byla zpátky s pohárky vanilkové zmrzliny posypané kokosem. Jeden kopeček bez avokáda. Vysloveně špatný to samozřejmě nebylo, ale kopeček za 10 000 bychom si normálně asi odpustili…

Nicméně jak jsme z toho kafe byli vyklepaní, bylo potřeba to něčím zajíst. Opodál byla hezká restaurace s jídly za 15 – 20 000 Đ, samé exotické názvy, tak jsme objednali nam bo kho a mi hen a těšili se na nudlopolívky, i když zpětně, s lepší znalostí vietnamštiny, vím, že to bylo naivní. Polívky jsme se nedočkali ani jeden, ale zas to byl zajímavý experiment. Já jsem dostala nudle z pytlíku zasypané klíčky, bylinkami, nějakými křupinkami a jakoby maličkými mušlemi – prostě mi hen🙂 Petík dostal salát z nezralého manga se sušeným hovězím – nam bo kho. Tady jsme konečně pochopili, jak moc velkou roli hraje ta jejich šílená diakritika – sušené hovězí i chutný hovězí guláš je pokaždé bo kho, ale mají právě rozdílná znaménka nad písmeny. Dobré vědět…

Pak jsme to vzali zase trochu svižněji, ovšem neodolali jsme zastávce na trhu, odkud jsme si nakonec odnesli rambutan, pitahyi a velký trs banánů, celkem za 40 000 Đ. Vesele jsme dorazili do hotelu, kde jsme donutili pani zprovoznit klimatizaci (měla pojistky u sebe v pokoji pod náma, aby ji mohla vypnout, když hosté odejdou a zapomenou, ovšem muselo se jí připomenout to zase zapnout), nějak se rozběhla i televize a ranní zácpa záchoda byla taky pryč, takže nám naprosto nic nechybělo. Moment, něco přece. Kde máme GPSku?!!! Ve foťáku není, v kapsách není, v batůžku není. DO PR….!!!

Takže celý kolečko znova, a to pěkně zčerstva – trh, kavárna, restaurace, kam jsme se dobouchali s pomocí sousedů, protože už měli zavřeno a pani spala. Jenže nikde nic, nikdo o ničem nevěděl. Petík si jí naopak ještě u oběda pamatoval, jak ji pokládal na stůl. Takže buď ji pani zkonfiskovala, nebo nám vypadla někde po cestě. Tak jako tak je to HODNĚ VELKÝ PRŮŠVIH!!!:-(

Zbytek dne jsme se snažili pracovat na něčem smysluplném, ale spíš jsme se vztekali nad vlastní nepozorností v kombinaci s nepřízní osudu, a jak už tak Češi mají ve zvyku, nad nenechavostí Vietnamců, ať už s tím měli něco společného nebo ne. Na večeři jsme si došli zase k babce s com binh dan, když na nás už z dálky volala a ukazovala na prstech 20 000 Đ. Správně pochopila, že když jednou sleví z přemrštěných nároků, tak se jí to bohatě vyplatí, páč k ní budeme chodit pravidelně. Bohužel se Vietnamcům musí přiznat, že většina bělob se jim v podniku objeví jednou a naposledy, takže je potřeba je pumpnout hned teď:-)

PONDĚLÍ 3.8. – DEN TŘÍSTÝ DVACÁTÝ DRUHÝ – VÝLET MOTORKOU DO DMZ

Ráno se na nás do okna konečně smálo sluníčko, tak jsme s ničím neotáleli a domluvili motorku. Pani normální zrovna neměla, ale slevnila nám skútr na 120 000 Đ (i tak je to dost). Pobalili jsme jen pár nezbytností a v 8 hodin vyrazili do 70 km vzdálené DMZ – Demilitarizované zóny, která nám byla dosud deštěm upírána. Vymotat se z města bez GPS bylo trochu složitější, navíc hlavní dálnice na jih AH1 byla věčně rozkopaná, ale skútřík jel parádně a všechno jsme zvládli. Když jsme byli asi 50 km od Dong Hoi, najednou na elektronickém displeji naší mašiny naskočil “Error 1”, chvílemi taky “Error 3”. Všechno ostatní přestalo ukazovat. Vyděsilo nás to, chvíli jsme motorku zkoumali, zkoušeli vypnout, znovu nastartovat, ale nic. Na druhou stranu jela bez problémů. Rozhodli jsme se to tedy zkusit “rozchodit”, jeli dál a fakt – jakmile jsme někde proletěli dírou nebo nadskočili na nerovnosti, vrátilo se to do normálu. Znova díra, znova error. Znova skok, znova error mizí. A tak to šlo celý den, motorka jela pořád bez problémů, tak jsme to začali ignorovat – asi nějaký vadný kontakt.

Krajina se míhala kolem, nejprve jasná zeleň vlhkých rýžových polí, později se ale začaly objevovat větší plochy vždy jedné plodiny, nejčastěji kaučukové háje v různých stádiích. Díky velkým směrovkám po celé cestě jsme i bez GPSky lehce našli hlavní dnešní cíl, tunely Vinh Moc. Jde o podobnou “atrakci” jako tunely v Cu Chi, ovšem míň komerční a mnohem příjemnější pro návštěvu – lidé se po areálu prochází sami, volně, aniž by jim stepoval za zadkem zpruzený ranger. Když si chtějí najmout průvodce, můžou. Tunely Vinh Moc vyhloubili v letech 1965 – 7 obyvatelé stejnojmenné vesnice, jako úkryt před americkým bombardováním. Jihovietnamci je (oprávněně) podezírali ze spolupráce a podpory Severního Vietnamu a jakési “předsunuté hlídky” na okolních ostrovech. Vesničané vybudovali síť tunelů a podzemních prostor nejdříve v hloubce 10 m pod zemí, ale to nestačilo – americké bomby byly konstruované tak, že jejich výbuch roztrhal zemi i do větší hloubky. Vesničanům z Vinh Moc tedy nezbylo, než se schovat ještě hlouběji a vykopali chodby v několika “poschodích” okolo 30 m hluboko. Posloužily jako úkryt pro mnoho rodin, které zde žily až do roku 1972. Stejně jako v Cu Chi to nebyly jen chodby, ale celé obytné jeskyně pro život rodin, provizorní nemocnice, sklady, kuchyně a jídelny, zbrojnice. V klidnějších obdobích se lidé vraceli na povrch a na zemi, která ještě nebyla úplně zničená, pěstovali zemědělské plodiny, aby si vystačili v úkrytech. A nejen oni sami. Pod rouškou noci vystupovali z tunelů, které ústí na dlouhé pláži a tajně vozili zásoby na ostrovy…

My jsme v klidu zaparkovali a ignorovali snahy jakési slečny s mladíkem, abychom se přesunuli na jiné, pravděpodobně placené parkoviště. Koupili jsme si lístky po 40 000 Đ a šli zjistit, co tu mají zajímavého. Nejdřív jsme se usadili v promítací místnosti a zhlédli dokument o tom, jak chrabří Vinhmocánští hloubili tunely, jak v nich přežívali, jak zajišťovali zásoby pro sebe i vojáky na ostrovech. Pak jsme se rozutekli po areálu. Pohybovala se tu spousta samostatných skupinek, většinou s průvodcem (většinou nejspíš tour po DMZ, které startují ráno z Hué), tak jsme si občas někde něco vyslechli, ale jinak nás mnohem víc bavilo prolejzat tunely osamotě. Některé byly skromně osvícené, v jiných jsme využili vlastní baterky, pro tento účel dovezené:-) V nasvícených tunelech byly občas figuríny znázorňující život pod zemí a popisky významnějších míst. Některých postav se člověk docela lekne, když se v polopředklonu plíží tunelem, šmejdí baterkou po stěnách a najednou tu někdo sedí a divně kouká:-) Jedním z tunelů jsme se dostali na pláž, do nádherné, čisté zátoky, opodál kotvilo pár rybářských bárek a chlapíci tahali mušle ze skalisek. Taková idyla, takové krásné místo a přitom takových hrůz, co se tu muselo dít… Neodolali jsme a v dopoledním horku aspoň nohy smočili v průzračném moři. Zkusili jsme se jít podívat dál za rybáře, vedla tu cesta kamsi, možná do vesnice, ale nebyli jsme tu vítáni. Vyběhl za námi malý kluk, nic nechtěl, jen posunky dával najevo, že nás odvede zpět do placeného areálu. Jeho babča ze zahrady na nás gestikulovala, ať dál nechodíme, a menší brácha se zapojil rovnou s nekompromisním “Hello, money!” Myslím, že kdyby sem někdo přišel z druhé strany a hrozilo by, že se do areálu tunelů dostane bez placení (na pláži žádné kontroly nejsou), tak ho tu asi zlynčují. Ale možná to mysleli dobře a jenom nechtěli, abychom se tu někde ztratili své skupině brázdící DMZ v klimatizovaném minivanu:-) Neměli jsme zájem se s nimi pouštět do křížku, ani se ztratit v lesích, tak jsme se vrátili na pláž a jiným tunelem zase do areálu v lese, pomalu nazpátek. Petíka bolela rozseknutá noha, což se mu povedlo si přivodit uklouznutím v lese na blátě (mimo vyšlapané stezky tu bylo extrémně kluzko) a následnou záchranou foťáku. Usadili jsme se na lavičce přímo naproti řadě stánků s ukrutně neodbytnými prodavačkami občerstvení a vytáhli si svoje pití a 2 pitahayi k svačině. Pak jsme si vyzvedli motorku, která tu navzdory nezaplacenému parkovnému zůstala a byla v pořádku, a vydali se za další “atrakcí”.

Chvíli jsme křižovali po malých, asfaltových uličkách mezi kaučukovými háji, postupně ale zase zmizely a vrátila se rýže. To už jsme se přiblížili k někdejší hraniční řece Ben Hai a mostu Hien Luong, který býval jedinou spojnicí mezi nepřátelskými územími. Železný most je dnes natřený z poloviny žlutě a z poloviny modře, podle symbolických barev Jižního a Severního Vietnamu, a k přepravě se nepoužívá, hned vedle stojí nový, velký a hlučný, betonový most. Návštěvníci se po tom původním mohou projít za patřičný finanční obnos, pokladny ho stráží z obou stran. Stejně jako monumentální pomníky. Na severní straně je v rámci památníku i muzeum. Usoudili jsme, že další várku historie v pečlivě vybraných fotkách už ani nepotřebujeme, a vlastně ani se procházet po mostě za peníze, a tak jsme si ho došli obhlédnout a vyfotit z nového mostu, odkud je na něj samozřejmě i líp vidět, a pak mohli pokračovat.

V pruhu bývalé DMZ je rozeseto spousta památných míst, kromě tunelů a mostu jsou to většinou bojiště významnějších bitev. V rámci placené tour se všechno stíhá objet autem, jinak tato místa navštěvují spíš váleční veteráni nebo rodiny, které jsou s těmito místy nějak spojené. My jsme chtěli vidět hlavně tunely, a pak si vybrali další místa v dosahu jednodenního výletu motorkou. Koneckonců objíždění bojišť, kde dnes stojí akorát památníky, ani neshledáváme zvlášť zajímavým. Poslední lokalita, kterou jsme se rozhodli navštívit, splňovala spíš podmínku dosažitelnosti, než atraktivity, ale tak k zemi, kterou války tak neuvěřitelně poznamenaly, asi návštěva válečného hřbitova patří. Nejprve nás ale čekala zkouška řidičské zručnosti, protože z asfaltu jsme se mohli těšit jen chvíli, postupně zmizel a přišlo kamení a prach a ještě později uježděné bláto. V křovích okolo se občas skrývaly malé lokální hřbitůvky, nebo jen pár hrobů, možná rodiny. Petík všechny nástrahy bravurně zvládl, potencionální smyk ustál a vyvezl nás na pahorek Truong Son, místo posledního odpočinku více než 10 000 vojáků. Vlastně o něco míň, protože mnoho náhrobků je symbolických – spousta obětí se nikdy nenašla nebo se nepodařilo je identifikovat. Náhrobky jsou všechny stejné, jak to na válečných hřbitovech bývá, malé bílé, ozdobené jednou umělou kytkou, panákem a něčím, co byl podle nás popelník. Hřbitov Truong Son je asi největší v DMZ a je rozdělený do 5 sekcí podle provincií, ze kterých padlí pocházeli. Před pár dny, 27.7., tu byla asi nějaká výroční slavnost a okolí bylo dost zabordelené, ale my byli rádi, že jsme tu prakticky sami, ke hřbitovu patří klid. Jinak celý pahorek je takový příjemný, zalesněný park a mezi jednotlivými sekcemi hřbitova stojí i malé svatyně, kam se chodí zapalovat svíčky, tyčinky, modlit se a vzpomínat.

Ze hřbitova jsme se pomalu vydali nazpátek do Dong Hoi a jelikož jsme se během dne posunuli podél řeky hodně na západ, mohli jsme to vzít kus po slavné Ho Či Minhově stezce. Těšili jsme se, že aspoň z dálky zahlédneme hory, ale silnička je hluboce zaříznutá do terénu a většinou je všude okolo džungle. Stezka, kterou za války vysekali Severovietnamci a sloužila k tajné přepravě zásob i lidí na jih, když byl most Hien Luong a jiné přístupové cesty zablokované. Svým způsobem obdivuhodné, však také dnes je to jedna z nejpopulárnějších cest skrz Vietnam, hlavně pro motocestovatele. Ani my jsme ale nakonec nezůstali zklamáni… Přehnala se přes nás bouřka, naštěstí nás největší příval nechal dojet k restauračce s terasou a výborným bún. Když jsme pak pokračovali dál, otevřela se před námi úžasná scenérie. Rýžová pole, kam oko dohlédne, pasoucí se bůvoli, sem tam se do výšky tyčící vápencové homole jako z čínské pohádky, roztrhané bouřkové mraky a zapadající slunce. Nešlo odolat a každou chvíli jsme stavěli a vybíhali fotit:-) Rupnul mi poslední pásek na sandálu, co ještě držel neporušeně. Naštěstí vietnamské lepidlo se zatím projevilo jako všelék na porouchané boty:-)

Trochu jsme prokličkovali město v marné snaze najít nějaký supermarket, nakonec jsme nakoupili tak porůznu (vodu, colu, trubičky a jeden z největších objevů Vietnamu, kokosové bonbony o konzistenci tureckého medu, balené v jedlém papíru – když přišla největší krize, tak ty šly koupit všude:-)), došli si na další skvělou večeři k tetce, co zase z dálky mávala s dvackou v ruce, a vrátili motorku s Errorem. Pani domácí vůbec netušila, která bije, když jsme se jí to snažili vysvětlit, páč jsme se rozhodli to přiznat – ostatně nic jsme motorce neprovedli. Tak asi v pohodě…což bylo záhodno, teoreticky vyrážíme zítra znova:-) Večer jsme se pěkně usadili k práci, rozložili si všechno zobání a colu k ruce, ale stejně jsme u toho snad po půl hodině vytuhli:-) No, aspoň jsme si před dalším výletem za úplně jinými zajímavostmi pořádně odpočinuli.

Download file: 14795.gpx