Místo vydání: Kladno
ÚTERÝ 1.9. – DEN TŘÍSTÝ PADESÁTÝ PRVNÍ – MOTOTRIP 1. ČÁST – DO DONG VAN
Vstali jsme už před 6., vyparkovali motorku ven z hostelu a s jednou paní, která rozespale vylezla, dohodli znova – pro jistotu – uložení batohů. Nechali jsme je pod schodištěm společně se zbytkem vody v barelu, co se nám už nevešla. Zabalení jen do malých batůžků (voda, nabíječky, tablet, opalovák, repelent, 1 ručník + mýdlo, toaleťák, bonbony a slunečnice) + pláštěnky v kufru motorky jsme vyrazili rychle na imigrační úřad Ha Giang. Nutností povolení jsme si nebyli úplně jistí, a kdybychom jeli jenom na jeden den, tak to asi nebudeme vůbec řešit, ale báli jsme se, abychom bez povolení neměli problém se v Dong Van večer ubytovat, a taky dojet na vršek označující nejsevernější bod Vietnamu, kde by mohly být nějaké hlídky. Proto jsme se nakonec rozhodli peníze za permit obětovat. Úřad na adrese Tran Phu 415a, Ha Giang měl otevřeno už od 7:30, my dojeli před 8. Byl tu jeden pán „zákazník“ jako my a jedna pani úřednice, takže pohoda. Zeptala se nás jen na to, jak dlouho ve výběžku hodláme pobývat (chtěli jsme 2 dny, dala nám platnost na 7), nechala si napsat číslo motorky, i když na permitu nikde nefiguruje. Do 10 minut bylo všechno vyřízeno, my dostali lejstro na tvrdém papíru, vysolili 420 000 Ð, ale měli klid v duši, že už si na nás nemůžou nic dalšího vymyslet (pozn.: Nikdo po nás za celou cestu povolení nechtěl.).
Při odchodu jsme sledovali, jak na úřad dorazila skupina horalských mužů s nazdobených žen, tak, jak to mají lidé z horských kmenů ve zvyku i v běžném životě. Měli s sebou jednoho „mluvčího“ a ten za ně na úřadu všechno vyřizoval (Ha Giang je největší město a správní centrum regionu). Přišlo nám to takové hořkosladké – my jsme je rádi viděli, takhle pohromadě, ale znamenalo to, že oni, příslušníci menšin, jsou tu nějakým způsobem omezováni etnickými Vietnamci. A koneckonců ono to tak opravdu je – většinový národ se léta snažil získat kontrolu i nad horskými oblastmi severního Vietnamu, který obývají etnika pocházející z Číny, Barmy, Tibetu. Díky náročnosti terénu se jim to však nikdy nepovedlo, a tak to v posledních letech víceméně vzdali a nechávají kmeny žít celkem v poklidu, ovšem jen do té doby, dokud tito něco nepotřebují, nebo nepřijdou do přímého styku s vietnamskou byrokracií…
S ještě vlhkými razítky jsme tedy nasedli, rychle opustili Ha Giang a vyrazili do hor, tentokrát jasně severním směrem. V plánu bylo dojet do Dong Van, centra severního výběžku, a potom buď dokončit okruh podél hranice, nebo spíš to skrečnout kratší cestou napříč výběžkem. I tak to vycházelo přes 300 km na dva dny, a to jsme ještě netušili, že ta zpáteční cesta momentálně existuje jenom na mapě…
Stoupat jsme začali hned za městem, silnice byla parádní. Sevřené údolí se postupně začalo rozevírat, jak jsme se dostávali výš a výš a zanedlouho jsme projížděli kolem „hollywoodského“ nápisu DONG VAN PLATEAU KARST GEOPARK, pod nímž vesničanky okopávaly pole. V půlce kopce jsme se několikrát míjeli se stádem krav. Na pastvu je vedly strašně hezké a usměvavé babči. Předjelo nás několik bělob na motorkách, to jsme viděli zase jednou po delší době. Nad táhlým kopcem jsme pak vjeli do ráje. Otevřela se před námi plošina s malou vesnicí, ale hlavně plná rýže. Poprvé jsme ji viděli úplně zralou, krásně žlutou, a žně v plném proudu. Rýže se nejdřív po svazcích pokosila a nechávala proschnout rozložená na zbytcích suchých stonků. Pak se z ní vymlátila zrnka – někde to dělali ručně, jinde na to měli techniku (to spíš ale pak v nižších polohách, než tady v horách). Zbylou „slámu“ pak taky prohnali nějakou mašinou, co z toho vázala silné snopy, a ty se ještě znovu nechávaly na poli proschnout. Ty barvy nás ale totálně odrovnaly… jako zelená rýže je úchvatná, ale když se to míchá se žlutou, to je sen:-)
O pár zatáček dál zase cvak – a projížděli jsme pro změnu džunglí. A další údolí/náhorní plošina s větší vesnicí plnou žrádelen, škoda, že na to nebyl čas. Sem tam jsme míjeli „turistické“ odbočky k zajímavým místům, na téhle plošině to třeba byly Rocky Gods (Zkamenělí bohové), černá, ostrá skála uprostřed pole:-) Potom už přišlo stoupání k prvnímu záchytnému bodu, kde jsme měli naplánovanou zastávku. Projeli jsme průsmykem Quan Ba, nebo-li Nebeská brána, a o pár serpentin níž jsme zaparkovali u návštěvnického centra pro oblast Quan Ba/Tam Son (což je město pod námi). Měli tu pěkné infotabule, mapy a plánky, stánek se suvenýry a malou restauračku (asi ne moc funkční, neměli ani bagetu). Hlavně se ale z parkoviště vystoupalo na vedlejší vršek s altánem a úžasnou vyhlídkou na město Tam Son, ale hlavně ona pověstná PRSA!:-) Dva neskutečně souměrné kopce se zeměpisným názvem Doi Nui, tedy Dvě hory. Ano, výhled na zelené kopce vystupující ze zeleno-žluté mozaiky rýžových polí byl nádherný, ale za pozornost stál i zbytek výjevu. Město Tam Son leží v hlubokém údolí, které odděluje dva velké horské hřbety a nám se nyní naskytl pohled na celou tu úžasnou scenérii. Vietnamské hory totiž – ač bych tomu nikdy nevěřila, kdybych to neviděla na vlastní oči – mají několik pater. To není hezky ukázněně jeden hřbet, údolí, další hřbet, další údolí, atd., ale hřbety, čím dál tím vyšší a ostřejší, naskládané za a nad sebou takovým způsobem, že údolí mezi nimi jsou jen jakousi meziplošinou na vzestupu dál. Vidět to takhle celé najednou nám naprosto vyrazilo dech!
V Tam Son jsme nabrali novou nádrž benzínu (holt zásobu nabranou, když jsme opouštěli Ha Giang, dvoulitrová motorka při funění do kopců rychle sežere), a pokračovali dalšími údolími a průsmyky, serpentinami jsme se svíjeli jako hadi po úbočích příkrých svahů. Nutno podotknout, že silnice byla pořád v pohodě, maximálně ji na několika místech spravovali asfaltem roztaveným ve velkých plechových sudech (barelech). Jak jsme stoupali jednotlivými „patry“ hor, měnil se ráz krajiny – hory mohutněly a zostřovaly se, údolí byla hlubší, zaříznutější, svahy strmější. Rýžové terasy vystřídala nepravidelná, ale všude rozesetá políčka kukuřice a mohutné trsy kasavy – vysoké „trávy“, která se zpracovává na vlákna a látku, její hlízy se pak jedí. Všude v horách jsme potkávaly ženy a děti s velkými nůšemi a na nich těžkým nákladem posekané kasavy. V jednom z průsmyků byla zastávka nazvaná Měsíční krajina, protože vegetace už tu skoro úplně zmizela a zbyly šedo-černé, ostré skály naprosto bizarních tvarů. O kus dál jsme potom museli překonávat sesuv. Zrovna ho odklízel bagr a nedočkaví motoristé už tam naštěstí vyjezdili i cestičku, takže jsme nemuseli moc dlouho čekat.
Někdy ve 4 hodiny jsme dorazili na zásadní křižovatku výběžku. Rozhodli jsme se (dnes) oželet hmongský královský palác a zkusit raději stihnout Vlajkovou horu (Flagstaff Hill) na nejsevernějším bodě Vietnamu, poblíž vsi Lung Cu. Mělo to být už jen 25 km (vzdušně), ale v náročném horském terénu se i to ukázalo jako příliš velká porce… Ty hory, ale!!! Něco neskutečnýho!!! Pořád jsme museli zastavovat a fotit, jak ubývalo světla, tak to trvalo čím dál tím dýl, ale nemohli jsme si pomoct. Možná to ani na fotkách tak nevynikne, ale ten nekonečný obzor, dokonale zaplněný jednotlivými špičkami, všechno ve večerním modrém oparu, to prostě nemělo chybu. A i zpětně, po celé dnešní etapě, jsme se shodli, že tohle byl rozhodně nejkrásnější úsek. Zvládli jsme dojet do vesničky Ma Lé, kde se zase vrátily rýžové terasy, a to tak, že úchvatné, ale do tmy zbývalo 30 minut, silnice se zhoršila (stékající voda, bahno, díry) a nevěděli jsme, co čeká před námi, tak jsme zvolili raději ústup do Dong Van, že sem zkusíme vyjet ráno. A ani tento další úsek nás nezklamal. Z hor už byly spíš siluety a stíny, tajemná, tichá krajina se sem tam probleskujícím světýlkem, my dva s očima vyvalenýma jak žárovky a náš uřvaný stroj supící do kopců a zhasínající při sjezdu (měli jsme super světlo, co nějak napájel motor, takže zpomalení nebo volnoběh znamenalo útlum až pohasnutí).
Dong Van jsme dosáhli celkem v pohodě a rozhodli se ubytovat hned, jakmile něco uvidíme. Trochu jsme se ale unáhlili a vzali bobkovitý a pavučinovitý pokoj bez koupelny, v suterénu, za 150 000 Ð, abychom později při hledání večeře zjistili, že o půl km dál je normálně město s jedním nha nghí vedle druhého, a pěknými… Taky tu byla spousta restaurací, prostě město bylo jednoznačně orientované na cestovatele-dobrodruhy, co se vydali na průzkum nejzazšího severu a chtějí se tu zdržet, ať už jen krátce jako my, nebo na delší objevování kolem dongvanské základny. Z restaurací jsme si ale nějak nebyli schopní vybrat, na naše skromné poměry tu bylo poměrně draho (že by to podporoval příliv čínských turistů, jako všude ve světě?). V centru pak byla jakási hudebně-taneční hromadná zábava, ale to už jsme vnímali spíš jen matně přes závoj hladu a únavy. Nakonec se nám podařilo najít jednoho strejdu, co si prostřednictvím google translatoru nechal vnutit naší cenu a udělal nám moc dobrou bún chá za 25 000 Ð. Byla bohatá, chutná, jenom ty misky se nám po celém dni na motorce zdály poněkud malé:-) Po nás strejda s tetou zhasli a zavřeli, my se z posledních sil dokodrcali do našeho víc než skromného pokoje, zpucovali ještě slunečnice, a pak se zachumlali do tlustých peřin (tady na severu jsou noci chladné) a v tu ránu usnuli. Bylo kolem desáté.
STŘEDA 2.9. – DEN TŘÍSTÝ PADESÁTÝ DRUHÝ – MOTOTRIP 2. ČÁST – PŘES MEO VAC A DÁL BEZ SILNICE
Vstali jsme před 6., zabalili nabíječky a boucháním a hulákáním se domohli vrácení pasu a odemčení motorky (nelíbilo se nám, že tu domácí nechávají motorky zaparkované jen tak na ulici, ale aspoň je večer všechny zamkli na řetěz). Nejdřív jsme vyrazili zdolat ten nejsevernější bod, to prostě musíme dát! Na ulicích i svazích hor byl docela ruch – horalé se ubírali za prací, na nákupy nebo naopak prodávat na trhy – brzké ráno a podvečer, to je jejich doba:-) V horách byla vlhká silnice a blátivá místa ještě blátivější, asi to ale nezpůsobil déšť, ale prostě ranní vlhkost z nízkých mraků. Na déšť to – navzdory předpovědi – zatím nevypadalo a to nás uklidňovalo. Silnice byla, až na pár výmolů, nakonec dobrá až do malé vesničky Lung Cu, krčící se na dně sevřeného údolí plného plochých rýžových polí.
Zaparkovali jsme u baráku, který vypadal, že by mohl sloužit turisticky – byly kolem něj stánky, i když zatím zavřené, otvírala akorát jedna žrádelna a jeden obchod s textilem horských kmenů (pravděpodobně Hmongů, ti kšeftují nejvíc). Vedlo odsud nahoru dlouhé schodiště. Sotva jsme k němu vyrazili, zastavila nedaleko mladá slečna a pěknou angličtinou nám vysvětlila, že jestli chceme nahoru, tak můžeme ještě kus pokračovat po silnici a vyjet tam. Zpětně si říkám, že nás možná prostě chtěla nahnat k pokladně, kdežto tady bychom možná prošli bez placení, ale co už:-) Učinili jsme tak, zaparkovali jako první dnešní návštěvníci, koupili si od horalky lístky po 20 000 Ð a vyšlápli poslední pasáž schodů na rozhlednu, co ještě zbývala. Po cestě jsme si mohli prohlédnout kámen se zaskleným místem, kde byl údajně nalezen nejstarší trilobit celého geoparku. Ten tam ale samozřejmě nebyl, odpočívá v muzeu:-) Nahoře jsme se pak zasekli minimálně na půl hodiny – byl tu nádherný rozhled po údolí na jezírka, rýžové terasy, hory. O pár údolí dál už to patřilo Číně, i když na první pohled by tu člověk žádný rozdíl nenašel. Nahoru na rozhlednu s obří vlajkou to bylo 135 schodů, taková dobrá kondiční rozcvička po ránu. Během našeho kochání nás tu dohnala i rodina výletníků, nejspíš Číňanů, kteří strašně nutně chtěli vyfotit svého šestiletého klučinu se mnou, ovšem ten se úporně bránil. Rozhodla jsem se ale, že to nebudu brát osobně…:-)
Bohužel jsme nemohli moc otálet a museli se brzy vydat dál, Ha Giang volal ( i když mnohem víc ještě ten úsek, který dnes máme ujet). Respektive nejdřív jsme sjeli zpátky do Dong Van, cestu z Ma Lé už jsme znali jak svoje boty:-) V Dong Van jsme chtěli zkusit odlovit kešku, ale po několika akrobatických výkonech se ukázalo, že je nejspíš umístěná kdesi vysoko na pevnosti, co stojí na skále, motorkou se tam vyjet nedá a pěšky by to byla třeba hodinová túra. A na to jsme čas neměli, pravděpodobně nejsevernější keška Vietnamu tedy zůstala nedobyta. Opatrně jsme sešoupali motorku pasteveckými stezkami zase zpátky na asfalt a vyrazili za nejvyhlášenějšími zdejšími panorámaty v průsmyku Ma Pi Leng (když si vygooglíte obrázky pod tímhle názvem, budete čubrnět – a na skutečnost to ani zdaleka nemá:-)). Byli jsme zvědaví, jestli nás po včerejšku může něco ohromit ještě víc… a ono jo. Petík teda musel přežít nepříjemné pigáro od něčeho velkého, co mu za jízdy sedlo na krk, ale když odeznělo leknutí a panika, zklidnil se. Viděl, že to sice bolí, ale nic závažnějšího to nezpůsobuje.
Na úseku mezi Dong Van a Meo Vac se silnice vlní po svazích nejhlubšího kaňonu jihovýchodní Asie, s řekou Nho Que na dně a fantastickými výhledy na několik pater hor. Na nejlepším místě je zbudovaná vyhlídka a návštěvnické centrum se suvenýry a možností vyfotit se v tradičním oděvu žen kmene Hmong a Lo Lo. Je to hodně populární spot, kde zastaví každý, kdo tudy projíždí, a ani my jsme se nemohli vynadívat. Nejen na vyhlídce, ale celou dobu během jízdy – po každých několika metrech se výhled změnil, otevřel, posunul a zase bylo na co zírat a fotit. NE-U-VĚ-ŘI-TEL-NÉ!!! Jinak tahle horská silnice je považována za celkem nebezpečnou (a Ha Giang s nemocnicí není zrovna po ruce), ale pokud člověk neschytá nějaké extra hnusné počasí a jede rozumně, tak se není čeho obávat.
Při jedné fotozastávce se na nás seběhly místní děti, ukřičené, hlučné, svobodně divoké, a žebraly „čokio“, když v síťované kapse našeho batohu zahlédly bonbony. Normálně dětem sladkosti (natož peníze) na žebrání nerozdáváme, ale tyhle nám nadšeně předváděly obří kobylky, které chytly do rukou, a plácali si s námi jak staří kámoši, my si je zase fotili a natáčeli, tak jsme nakonec obětovali 3 bonbony, náš poslední instantní zdroj energie, a jim udělali radost:-) Jinak jsme na svazích hor i přímo na silnici potkávali hodně místních žen, buď pracovaly na polích, nebo nesly nálož kasavy či kukuřice domů, přebírajíc při tom tenká vlákna v rukou. Možná na téhle cestě jezdilo už moc turistů, a tak se většinou ne moc rády fotily, na rozdíl od několika různých, barevně oblékaných kmenů v dalších údolích.
V horské vesnici Meo Vac se potom znovu rozdělovaly cesty – buďto jsme mohli dokončit okruh výběžkem jakoby víc podél hranice, a potom se ale docela daleko vracet na Ha Giang, anebo to střihnout napříč, po silnici, která byla v mapě zakreslená sice slabší čárou, ale pořád jako regulérní silnice. Jevilo se nám to jako perfektní řešení, a tak jsme na křižovatce zabočili vpravo. A dlouho jsme si jízdu fakt užívali – skoro žádný provoz, všude hory, na nižších svazích pole, kterými se klikatily vyšlapané cestičky. Domorodé vesnice s lidmi v tradičním oblečení jejich kmene, podle kterého jsme poznali, že fakt co údolí, to jiný kmen, a tak to pro nás byla i tak trochu etnografická exkurze. V jedné takové vesničce na kopci jsme se na chvíli zasekli na návsi, museli jsme nechat zadky chvíli odpočinout. Zaujalo nás, jak tu – přímo na ulici – vyráběli domácí tofu. Paní nalévala vyvařenou syrovátku do dřevěných, podlouhlých forem vystlaných tenkým plátnem. Voda z nich odtekla pryč a hmota se usadila ve formě, a pak se stranou nechala sušit. Dost to teda celé smrdělo…
Na kolik vyšel výlet po vlastní ose:
Do hor, vesnic a průsmyků severního Vietnamu se pořádají různé tour a zájezdy, ať už organizované z města Ha Giang, nebo možná i z Hanoje, ale pokud se nebojíte motorky (což je ve Vietnamu nutnost), můžete si to užít levně, v klidu, ve svém tempu a přátelským horalům mnohem víc na dosah. Tady je stručný přehled, co nás dvoudenní výlet stál:
- 334 000 Ð/367 Kč – půjčení 1 motorky na 2 dny (měli jsme ji už předtím, celkem na 3 dny za 500 000 Ð)
- 150 000 Ð/165 Kč – ubytování v Dong Van, 1 noc, 2 lůžka, podprůměrná kvalita (předtím a potom jsme měli zajištěné pěkné ubytování v městě Ha Giang za 180 000 Ð na noc)
- 140 000 Ð/154 Kč – benzín
- 100 000 Ð/110 Kč – oprava píchlé duše, uvolněného zrcátka
- 420 000 Ð/462 Kč – povolení k vjezdu do nejsevernějšího výběžku, 2 osoby (nebyl nikde potřeba; úřad sídlí na adrese Tran Phu 415a, Ha Giang)
- 40 000 Ð/44 Kč – vstupné na rozhlednu s vlajkou, nejsevernější bod Vietnamu, 2 osoby
- cca 100 000 Ð/110 Kč – pití a jídlo (zoufalý nedostatek)
1 684 000 Ð/1 412 Kč – celkem (2 osoby)
Jak jsme pokračovali v cestě s větrem o závod (teoreticky jsme měli vrátit motorku do 7 hodin), ostrost hor se zase pomalu zmenšovala a bohužel ale i kvalita vozovky. Respektive silnice v podstatě zmizela a vypadalo to, že se tu teprve nově staví. Na úseku dlouhém asi 60 km horami jsme tak prali se štěrkem, bahnem, prachem i tvrdou a ostrou skálou, až jsme z toho byli úplně vyřízení (celkově už asi 300 motokilometrů v zadku a rukou za poslední dva dny tomu taky moc nepomáhalo). Místní na svých chrastících vehiklech se tím očividně nenechávali vůbec rozhodit – byli rádi, že mají vůbec kudy přes hory projet a mají nějaké spojení se světem. Naše motorka vydávala čím dál tím rozhrkanější zvuky, ale celkem se držela, zato my už jsme začínali dodělávat a vroucně jsme se těšili na napojení na normální silnici, abychom zbytek trasy do Ha Giang mohli dovalit jako při návratu z Hoang Su Phi.
Omyl! A velký! Jen co se nám – už dávno za tmy – podařilo předjet několik kamionů, což nás stálo kompletní obalení prachem, zjistili jsme, že „hlavní silnice“ je úplně stejně příšerná jako doposud. Zbytky asfaltu, obří díry plné štěrku, chybějící krajnice, sem tam naopak louže a bláto. A Ha Giang odsud ještě 34 km – TO JE PEKLO!!! My vyčerpaní, oslepení a demoralizovaní, Petík ruce vyklepané a zesláblé, do toho naše skvělá motorka, která svítila, jenom když zabíral plyn…no výsledkem byl takový náš „pád z rozumu“. V zatáčce bez krajnice, kde jsme zpomalili na krok, protože potmě nebylo vidět, kam silnice vede, jsme se skáceli do prachu, velice kultivovaně a velice řízeně. Odnesly to lehce naražený bok (můj) a koleno (Petíkovo) a uvolněné zpětné zrcátko na motorce, ale to se narafičí:-) Tím ale jakoby hlavám došlo, že nic horšího už se stát nemůže, a konečně přijaly, že se tím peklem prostě musíme nějak prokousat, aby bylo zase lépe. Z legrace jsme si říkali, že jediné, co nám ještě zbývá, je, abychom píchli…
… Nemuseli jsme čekat dlouho. Když nám po pár kilometrech začal divně podkluzovat zadek, už jsme neměli ani sílu se rozčilovat. Jenom jsme slezli z motorky s píchlým kolem a trochu se rozhlédli. Naštěstí ve Vietnamu je každý druhý barák servis, a tak stačilo najít dva baráky a jeden z nich byl servis:-) Opravili nám kolo (vyměnili duši), utáhli zrcátko, utišili rachtající převodovku a celkově motorka najednou dělala mnohem lepší zvuk a líp seděla na silnici. Navíc společnost sesednutá vedle u stolů nás pozvala na večeři, a tak jsme se oba nacpali nudlemi s vepřovou kůží (to nešlo sežvýkat, tajně jsme to podstrčili psům), čerstvým tofu (to šlo jenom s vymácháním v sójovce), kuřetem (jako vždy nedovařeným) a stvoly (mňam). Po dvou dnech na jedné malé polívce, slunečnicích, a bonbonech to tedy dost bodlo. A když už jsme museli platit 100 000 Ð za servis, tak jsme aspoň ušetřili za večeři:-) Na rozloučenou a na kuráž jsme dostali každý tlustý banán a štamprle ďábelské vietnamské pálenky, a pak už to valili na Ha Giang. Jako úplně poslední, co nám ještě chybělo v seznamu nepříjemností, byl déšť. Když byl Ha Giang na dohled, přišly první kapky. Naštěstí ne moc, na naší straně řeky skoro nepršelo…
Nakonec jsme někdy v 9 (místo v 7) dorazili do půjčovny, nevrlé paní vrátili motorku, kterou si trochu s nedůvěrou a s baterkou prohlédla. Jakmile jsme měli v ruce pasy, zmizeli jsme – ještě tak se s ní o něčem dohadovat. Trochu jsme se báli, jestli dohoda v našem nha nghí bude stále platit, ale všechno bylo bez problémů a my se usadili zase v našem pokojíčku. Večeře už nebyla potřeba, tak jsme si dali jen hooodně důkladnou sprchu a usnuli hned, jak jsme na postel sedli.
ČTVRTEK 3.9. – DEN TŘÍSTÝ PADESÁTÝ DRUHÝ – SOBOTA 5.9. – DEN TŘÍSTÝ PADESÁTÝ ČTVRTÝ – REGENERACE V HA GIANG
Následující 3 dny dopadly velice odpočinkově – ve čtvrtek jsme se nemohli pořádně hýbat, pak už jo, ale zase venku lilo, tak jsme vylezli vždy pro snídani, do pekárny o 2 baráky vedle, pro bagety a úžasné napařované knedlíčky banh bao plněné masem, nudlemi a vajíčkem, které nám vystačily na snídani a někdy i oběd. Pro večeře jsme objevili paní, co měla pho a bún za 30 000 Ð, ale pak taky mien ngan za 20 000 Ð:-) Skleněné nudle, menší miska, ale jídlo výborné. A navíc jsme k tomu vždycky dostali kyselý mangový salát. Babi si nás už pak pamatovala a vítala nás se širokým úsměvem🙂 Také jsme objevili asi nejlevnější možnost pořízení vody – za mostem byla „doplňovárna“ na plyn a vodu, kam se dají (ale nemusí) odnést prázdné barely a koupit nové – 7 l za 10 000 Ð (11 Kč).
A tak se nám stal Ha Giang na 3 dny milým “domovem”, žili jsme si tu na banh bao, bagetách, mien ngan, vodě a „nakradených“ limetkách (občas jsme v restauraci vzali víc dílků, než bylo nutně potřeba k jídlu, a vylepšovali si tím vodu). Na večer jsme si kupovali bonbonky v malém obchodě pana Sona, který pobýval 4 měsíce v Praze na prázdninách a mluvil se mnou trhaně česky: „Dobrý den, Anička, já učím, Praha 1 – centrum, Bělohorská.“, nebo „Kde kamarád?“, a taky „Hanoj ne dobrý, tady dobrý?“:-) Byl super, pan Son…a teda jestli se takhle naučil česky za 4 měsíce, tak to teda klobouk dolů. My jsme po necelých 3 měsících rádi, že jsme se naučili trochu počítat, pozdravit, poděkovat, a teda hodně slovíček souvisejících s jídlem:-)
Jedinou drobnou nepříjemností bylo, že Petík musel pořád běhat v hotelu restartovat modem, páč se jim přetěžoval a padal. Paradoxně to bylo lepší po večerech – asi tu bylo víc lidí, tak si toho všiml i někdo jiný a stěžoval si:-) Dny jsme proseděli u počítačů nad psychickou prací, pod příjemnou klimoškou, zatímco se naše zdrchané tělesné schránky dávaly do kupy, abychom se mohli vydat na další dobrodružství v úžasných, severovietnamských horách:-)
Vjezd povolen
Povolení pro vjezd do nejsevernějšího výběžku máme a můžeme vyrazit!Vjezd do nejsevernějšího výběžku
Hned za městem Ha Giang začínáme stoupat, kolem "hollywoodského" nápisu a žen pracujících na poli.Těžká práce jen pro ženy
Ženy kmene Hmong se starají o úrodu a rozhodně musí zastat mnohem víc práce, než jejich mužští.Pastevecký den začíná
Jiné ženy vedou stádo bůvolů kamsi na pastvu.Dobrý den, teta!
Lidé z horských kmenů jsou nádherní, a o to víc, když se usmějou a nechají vyfotit:-)Hou, hou, bůvoli jdou...
Stádo si poklidně stoupá svým tempem kamsi vzhůru, možná je am lepší tráva, anebo už sklizená pole k rochnění.Pracovitá horalka
Horalky nezahálí ani chvíli a neustále za chůze spřádají vlákna kasavy.Rýžové údolíčko
Silnice nás vede horami a údolíčky, zpočátku vždy pokrytými mozakou rýžových teras.Vesnice v nejsevernějším výběžku
Míjíme spoustu vesniček, většinou jen malých shluků domků mezi rýžovými poli.Posvátná skála Zkamenělí bohové
Okolo vesnic jsou občas odbočky k zajímavým nebo posvátným místům, jako třeba rozeklané skále připomínající postavy.Pole mizí, hory rostou
Jak stoupáme, kopce se zvětšují, přibývá lesů a naopak ubývá rýže.Taková normální cesta horami
Nejenom "polňačky" pro místní, ale i hlavní silnice se vinou horami v neuvěřitelných zákrutách.Hory v patrech
Jak se hory zvedají, všímáme si, že jsou za sebou jakoby v patrech, což jsme ještě nikde jinde neviděli.Infotabule v Quan Ba
Součástí infocentra a vyhlídky je i zajímavá mapa s tipy na přírodní krásy v okolí. Škoda, že nemáme čas zajíždět jinam, než po vytyčené - dlouhatánské - trase.Prsa!
Populární výhled z průsmyku Quan Ba na "dvojkopcí" Nui Doi, v překladu Dvě hory, což vůbec nezní sexy:-)Zelený koberec
Srpen a září jsou snad nejlepší měsíce pro severní Vietnam - rýže dorůstá a pomalu dozrává.Terasy na nejneuvěřitelnějších místech
Svahy vietnamských hor totálně ovládli lidé se svými terasovými poli, ovšem muselo to dát neskutečnou práci.Tam Son v zelené záplavě
Městečko Tam Son, jedna z mála větších obcí na okruhu, kde se dá třeba nabrat benzín.Hory v patrech
Poslední pořádné údolí u Tam Son končí a vjíždíme do nejvyšší části severních hor.Sjezd do Tam Son
Městečko Tam Son leží v údolí, jehož "dno" i svahy plně pokrývají rýžová pole.Návštěva u včel
V údolích několikrát míjíme pečlivě uspořádané včelí úly.Na horské silnici
V údolích mohou místní používat i kola nebo motorky, kdežto výš v horách už většinou chodí pěšky.Udržovací práce
Ženy plejí široké příkopy kolem silnice - možná se bude rozšiřovat...Hory a pole
Scenérie rýžových políček rámované rozeklanými horami nám vyrážejí dech v jednom kuse...Stydlivé horalky
Ženy z kmene Červených Dao potkáváme na jednom z odpočívadel u silnice.Pracantky
Na polích i cestách pracují většinou ženy.Horsko-rýžový výhled
Často stavíme, abychom se jen tak pokochali otevřenými výhledy na kopce pokryté rýžovými terasami, lesy a samořejmě fantastické hory všude.Hmongská paní s okouzlujícím úsměvem
Paní je vysmátá, asi už jí dnešní šichta na poli skončila...Terasy kam se podíváš
Svahy zdejších strmých kopců tvoří z většiny rýžové terasy. Muselo dát neskutečnou práci je vybudovat, a nyní také udržovat.Rozhledna, jupí!
Ne že by tady byly rozhledny nějak zvlášť potřeba, ale výhled je vždycky tím lepší, čím vyšší;-)Barevné drahokamy v poli kukuřice
Ženy z horských vesnic čistí pole sklizené kukuřice.To se neokouká!
Hory a rýže po stopadesáté a čím dál tím hezčí:-)Horská silnice do Dong Van
Silnice procházející celým severním výběžkem se neuvěřitelně vine ve svazích kopců, až někdy zůstává rozum stát, jak těžké muselo být ji postavit.Těžká každodenní práce
Ženy z hor nemají lehký život, celé dny tráví těžkou prací pro zajištění živobytí pro celou rodinu. Pracující muže tu člověk moc nepotká...Cestou z pole
Další dáma v pracovním procesu, kráčí si to pěkně svižně a mává přitom srpem na všechny strany.Údolí jako z pohádky
Čím výš v horách, tím jsou údolí menší a sevřenější.Pracovní výchova od útlého mládí
Maminky a babičky tráví celý den venku na polích, ale musí do toho samozřejmě zvládat i děti. Jó, vietnamský chlap, ten se má...:-)Cestou ze školy
Děti Hmongů cestou ze školy jsou jako barevné lentilky, co se zběsile kutálí po silnici:-)Nad hranicí zeleně
Na několika místech se dostáváme do skalnatých oblastí, kde to vegetace už vzdala.Vyhlídka Měsíční krajina
Jedno z míst, kde se dá odpočinout a vidět něco zajímavého, leží mezi téměř holými skalami.Vyhlídka Měsíční krajina
Vyšší místa v horách, která už ani neobdělávají lidé z horských vesnic, tvoří převážně holé skály.Malý horal na prolejzačce
Hory, skály a svahy jsou dětem z horských kmenů tím nejlepším hřištěm.Ukrytá horská vesnička
Vysoko v horách, mezi strmými kopci, se vesničky krčí v údolíc s relativně plochým "dnem".Patra hor
Rýžové terasy a hory jakoby v patrech - asi nejtypičtější výjev tohoto severního výběžku.Rýžový ráj
Prudké svahy přeměněné na úrodné terasy nás nepřestávají fascinovat.To nevymyslíš!
Příroda si asi něco zobla, když tvořila tenhle kout světa:-)Muži to tu mají nalehko:-)
Ženy potkáváme s těžce naloženými nůšemi dříví nebo kasavy, kdežto muž, ten nese domů jen dvě prázdné nůše:-) Možná byl ale třeba prodávat na trhu...Sesuv přes cestu!
Sesuvy půdy tady nejsou nic výjimečného, takže se místní naštěstí naučili se s nimi také rychle vypořádat...Sesuv není problém
...a kromě toho, pro motorky je máloco opravdový problém:-)Terasy v plné kráse
Terasy, ke kterým se dá dostat přímo ze silnice, jsou samozřejmě ty nejkrásnější:-)Horo, horo, vysoká!
Hory a skály s ostrými štíty jsou perfektní přírodní hradbou střežící toto původní území.Sušení kukuřice
Zlatá kukuřice je na začátku podzimu často k vidění rozložená po zápražích k dosušení. Tady se totiž nejí čerstvá, ale převážně se mele na mouku.Flagstaff Hill - nejsevernější bod Vietnamu
Vlajkový kopec s rozhlednou poblíž vesnice Lung Cu je oficiálně nejsevernějším bodem Vietnamu. Neoficiálně se ještě kus k hranici dá popojít.Rohledna střežící severní hranici Vietnamu
Rozhledna je postavena v čistě vietnamském socialistickém stylu s ohromnou vlajkou na vrcholu.Památník postavení rozhledny 2010
Pamětní kámen doprovzí rozhlednu a uvádí o ní podstatné informace - přesné souřadnice a nadmořskou výšku:-)Pohled od vlajky
Z rozhledny se nabízí parádní výhled na údolí pod námi i okolní hory.Na rozhledně
Nejsevernější bod Vietnamu a potažmo jihovýchodní Asie.Teta vede dítě do školky
Pro nás krásné a trochu překvapené vesničany potkáváme i brzy po ránu.Horská krajina severního Vietnamu
Okruh z Ha Giangu přes Dong Van, průsmyk Ma Pi Leng a Meo Vac je asi to nejkrásnější, co jsme ve Vietnamu viděli.Horská krajina severního Vietnamu
Hory a skály neskuvěřitelných tvarů...Průsmyk Ma Pi Leng
Nahoře v sedle je návštěvnické centrum, mimo jiné s památníkem stavby silnice Ha Giang - Dong Van - Meo Vac.Průsmyk Ma Pi Leng
Kaňon řeky Nho Que je údajně nejhlubším v celé jihovýchodní Asii.Průsmyk Ma Pi Leng
Vyhlídka do kaňonu řeky Nho Que láká všechny, kdo tudy projíždí.Průsmyk Ma Pi Leng
Ma Pi Leng je asi 20 km úsek horské silnice mezi Dong Van a Meo Vac, který se vine po svazích, bývá označován za velmi nebezpečný (hlavně za špatného počasí), ale také jeden z nejkrásnějších.Průsmyk Ma Pi Leng
Povinné foto na vyhlídce:-) Ale je to tu prostě nádherné!Průsmyk Ma Pi Leng
Návštěvnické centrum v průsmyku je oblíbeným cílem horských tet, které tu prodávají turistům drobné suvenýry a domácí výrobky.Průsmyk Ma Pi Leng
Na silnici mockrát stavíme, rozhlížíme se a fotíme na všechny strany.Setkání u silnice
Při jednom takovém focení potkáváme děti zdejších horalů (Hmong?), co se chlubí svými...ehm...mazlíčky? večeří?:-)Svačinka po horalsku
Před dětmi se nechceme nechat zahanbit a přijímáme zdravou sváču plnou proteinů:-D (Vtip...živou a syrovou kobylku fakt nééé!)Kukuřičná sklizeň
Často na svazích zahlédneme hmongské ženy, jak táhnou nůše plné kukuřice.Každodenní procházka s prckem
Není přílišobvyklé, aby se maminky staraly o své děti celý den - většinou je do péče dostávají starší ve vesnici, a kdo je práceschopný, musí na pole.Ma Pi Leng Pass
Okruh z Ha Giangu přes Dong Van, průsmyk Ma Pi Leng a Meo Vac je asi to nejkrásnější, co jsme ve Vietnamu viděli.Zvědavé děti
Děti horalů, které potkáváme po cestě, jsou zvědavé, usměvavé a komunikativní.Udržování silnice je nutnost
Také udržovací práce kolem silnice jsou nutností, jinak by si příroda brzy vzala zptky, co její jest.Domácí výroba tofu
Jednou z hlavních surovin (nejenom) severovietnamské kuchyně je tofu. V odlehlých vesnicích se vyrábí tradičním způsobem. Zde se už hotové "štangle" dosušují.Domácí výroba tofu
Jednou z hlavních surovin (nejenom) severovietnamské kuchyně je tofu. V odlehlých vesnicích se vyrábí tradičním způsobem. Vyvařená syrovátka se plní do dlouhých dřevěných forem, odkud vyteče přebytečná voda a zbyde "štangle" hotového sýru.Horská krajina severního Vietnamu
Vidíte hory vpředu, vidíte hory vzadu, ale ony se tam vždycky ukážou ještě nějaké další!:-)"Rovnání" těla
2,5 dne na motorce za námi, ještě hodně moc km před námi, občas se musí slézt a trochu si přerovnat kosti v těle:-)Náznak průmyslu uprostřed hor
Těžko říct, jestli je to přečerpávací elektrárna, nebo dolů posílají jen bordel, nebo vytěženou zeminu...Horská krajina severního Vietnamu
Lepší část dne (a silnice) vypadá takto.Pauza od hor
Sem tam sjedeme do údolí, kde už se zase místo suché kukuřice zelenají rýžová políčka.Horská krajina severního Vietnamu
V nižších polohách už je to zase víc zelené, lesaté a terasovité.Vyber si!
Rozestavěná silnice a stádo bůvolů...výborná volba, když na motorce spěcháme...Horská krajina severního Vietnamu
Zde výjev "Na samotě u kukuřičného pole":-)Silnice bude! Všechno bude! Někdy...
To je tak, když trasu člověk plánuje jen z mapy...na místě zjišťujeme, že cesta, kterou jsme si zvolili, zatím ještě moc neexistuje, a nás čeká asi 100 km takovýmto fajn terénem...Zpět mezi terasami
Cesta i nadále stoupá a klesá, projíždí jednotlivá údolí a průsmyky, ale hlavním prvkem v krajině už nejsou skály, nýbrž zeleňoučká rýžová pole.Ahoooj, holky!
Děcka si tu dokážou hrát i s kusy papírových pytlů, ale projíždějící cizinec je velká atrakce:-)Horská krajina severního Vietnamu
Hory v nižších polohách jsou už zase spíš vápencovými útvary, ale stále velmi působivé.Skvělá cesta!
Závěr třídenního motomaratonu je opravdu výživný - po uježděném (někdy) kamení, cca 100 km.Hračka je všechno!
Hračky dětí z hor jsou zřejmě všechno, co není potřeba na něco jiného:-)Horská krajina severního Vietnamu
Každé takovéto údolí ukrývá vesnici a většinou v každém bydlí jiný kmen:-)Horská krajina severního Vietnamu
Ne, myslím, že nikde jinde na světě něco takového nemají...:-)Cestou - necestou (to spíš)
Závěr třídenního motomaratonu je opravdu výživný - po uježděném (někdy) kamení, cca 100 km.Když se silnice teprve staví
Závěr třídenního motomaratonu je opravdu výživný - po uježděném (někdy) kamení, cca 100 km.Ta panorámata!
Silnice hrozná, ale výhledy kouzelné...Úrodné lůno hor
Jedno z mnoha údolíček, která obývá vždy nějaká etnická minorita ve vesnici a vypěstovaná rýže je musí všechny uživit po celý rok.