---

PONDĚLÍ 13.4. – RELAX, SONGKRAN, BARMSKÁ HRANICE

Po nočním stříhání videa a s deštěm za okny se nám vůbec nechtělo vstávat, natož někam jezdit, tak jsme se na to dneska vyprdli, pojedem na výlet zítra, až bude hezky. Dopoledne jsme pracovali na fotkách a deníku, dopisovala jsem zajímavý včerejšek. Kolem 1 hodiny jsme si skočili na oběd za roh a rychlým zapadnutím utekli před partou místní omladiny, co už se chystala s vodními pistolemi. Najedli jsme se a další asi hodinu pak strávili na rohu křižovatky, pod stříškou restaurace, kde jsme měli skvělý výhled na celou křižovatku, zato na nás moc vidět nebylo. Na dnešek totiž připadl thajský Nový rok a jeho mokré oslavy se rozjely naplno, a i když se mraky dávno roztrhaly, tak v ulicích létala voda jak při monzunech. Slavící Thajci mají hned několik možností, jak se zapojit:

Zaprvé je to způsob dynamický – přátelé se seberou, asi tak v 10 lidech narvou na korbu džípu, doprostřed postaví sud s vodou a tu lijí po všech, které při ježdění ulicemi míjejí. Samozřejmě muzika se valí ze všech repráků na plný koule, čím hlasitější, tím lepší. Obměny počtu lidí a typu vozidel jsou variabilní, můžou to být dva na motorce, nebo třeba táta s několika dětmi v tuktuku, všichni vyzbrojení vodními pistolemi a kulomety.

Druhá možnost je statická – sud s vodou se nechá na chodníku a leje se z něj voda naopak na projíždějící auta. Nejčastěji tato stanoviště vznikají u větších křižovatek se semafory, kde musí auta aspoň na chvíli zastavit, a to pak zuří krátké, ale vydatné, lokální vodní bitvy. Mimo města pak tihle “suďáci” číhají skoro všude podél silnic.

A do třetice ti, kdo nemají dopravní prostředek, ale ani se jim nechce stát na místě, většinou děti a hravá mládež, putují v malých skupinách jak guerilloví válečníci a mokrou salvou přepadnou každého, kdo se jim připlete do cesty. Všichni na krku nosí plastikové kapsičky na mobily a doklady. Všichni jsou co nejbarevněji oblečení a objevují se i pestré masky a paruky.

Svátek nám dost připomněl indické Holi, také vládlo nezřízené veselí, barvy (voda na polévání je většinou obarvená, sem tam se objevovaly i barevné pudry, i když zdaleka ne tolik jako indické prášky) a hlasitá hudba. Na rozjívenosti Thajců nijak neubírá ani fakt, že několikadenní vodní oslavy přinesou každý rok hrozivé počty mrtvých a zraněných lidí na silnicích. A to jsme ještě netušili, že se do této statistiky z letošního roku dostaneme taky…

Po čase se bujaré veselí trochu zklidnilo, asi se stoupající odpolední teplotou. Mraky se roztrhaly, lidi se rozptýlili, a tak jsme místo ústupu do hotelu zvolili nakonec přeci jen menší vyjížďku. Nejdříve jsme se zastavili u pumpy a k benzínu dostali i nevyžádaný kosmetický balíček, když nám slečny mázly na tváře žlutý pudr (resp. on to není pudr, ale křída, kterou původně používali mniši k udělení požehnání). Hezky voněl. Pak jsem si myslela, že máme vystaráno, že na “dálnici” k barmské hranici bude klid, ale nemohla jsem se víc mýlit. Nejdřív jsme dostali sprchu od projíždějícího džípu, což je něco, co člověk na motorce tak úplně nečeká, ale Petík naštěstí zvládl všechno bravurně vybrat, a v klidu jsme si dojeli k hraničnímu přechodu do Barmy, jak jinak, než za Mostem Přátelství. V tu chvíli nastoupil největší zlejšek dneška, a sice chlapík, co vybíral parkovné, a hlavně jeho dcera. Zlili nás od hlavy po paty a nanesli novou vrstvu bílého pudru. Tak teda dík. 🙂

Vydali jsme se na obchůzku a fascinovalo nás, že státní hranice tu nikoho nepálí, tak maximálně pohraničníky a taxikáře, když by se náhodou přiblížil nějaký turista. Řeka pod mostem i její břehy byly obsypané lidmi, co se cachtali ve vodě, nebo se jakkoli snažili zchladit v horkém thajském podnebí. U toho samozřejmě nemůže chybět občerstvení, nebo aspoň na thajské straně, a tak jsme míjeli voňavé stánky se smaženými kuřaty, ledničky s chlazenými nápoji nebo zmrzlináře. Podnikaví Thajci mají dokonce stánek s pitím i přímo uprostřed řeky:-) My jsme si vyfotili památník symbolizující nejzápadnější místo Thajska, a pak se došli mrknout ještě na velkou slávu za parkovištěm. Byl tam totiž postavený ring na thajský box, obsypaný naprosto hypnotizovanými diváky. Přidali jsme se k davu, vylezli kamsi mezi lešení pod billboardem, a sledovali dva borce, jak se mydlí v ringu. Když zůstal jeden ležet v bezvědomí na zemi, bylo po boji. Vítěz se radoval, poraženého odtáhli, a pak až někde stranou vzkřísili. To už se ale mezi lany chystali další dva šílenci, dav skandoval, uzavíral sázky a napjatě boj sledoval. Nás víc bavilo sledovat lidi v tranzu, než samotný zápas, tak jsme chvíli okouněli a fotili, a pak se vydali nazpátek k motorce a do hotelu, jen se zastávkou ve velkém Tescu. Zásobili jsme se výprodejovým ovocem, pořídili mýdlo, šampon a já sehnala obal na mobil, 59 b byla konečně akceptovatelná cena. Jelikož útrata dnes byla vyšší, tak jsme povečeřeli doma nudlopolívku a luxusní salát z červeného melounu, žlutého melounu, papáji a limetkové šťávy. O moc lepší, než včerejší hmyzí menu:-)

ÚTERÝ 14.4. – VÝLET NA MOTORCE S PÁDEM

Na dnešek jsme si naplánovali trochu delší výlet, že si dojedeme asi 40 km od Mae Sot, do NP Charoen, na několik vodopádů, z nichž jeden na fotkách vypadal skoro jako Erawan, na jakousi vyhlídku a další horké prameny, zkrátka bude toho hodně…

Vyrazili jsme z rána, na ulicích byl klid, dojeli jsme akorát zaplatit půjčovné za další den, nabrali benzín a prokličkovali se na dálnici 1090, zvanou Death Road. Tento optimistický název získala jednak podle vražedných serpentin, kterými překonává hornatý úsek, druhak podle komunistických, partyzánských guerill, které ve zdejších lesích operovaly ještě v 90. letech. Všimli jsme si také, že už se podél silnice zase začínají objevovat sudy s vodou, kýble, hadice – a jéje.

Minuli jsme několik odboček k menším vodopádům, až nám to přišlo líto, a tak když jsme viděli další, Tararak, tak jsme tam zatočili to obhlédnout. No, jak už jsme možnost zjistit včera, vodopády jsou v době Songkranu asi nejlidnatější místa Thajska, a nejinak tomu bylo i tady. Auta parkující podél celé příjezdové cesty, lidí jako šlupek všude – pod vodopádem, v jezírku, na každém rovném a suchém plácku s rozloženým piknikem, samozřejmě nechybí množství stánku, grilovačů a nejrůznějších občerstvovačů. Co je fajn, že se nás tu nikdo nesnažil zlít vodou, i když nánosům barevného pudru jsme neunikli. A co si budeme povídat, foťákům se to nelíbí úplně stejně jako ta voda:-) Vodopád i jezírko jsme si obešli po dřevěných chodnících, navzájem si poděkovali s policajtem (“Děkujeme.”, “Děkujeme za návštěvu.”) a frčeli dál. Dali jsme si parádní objížďku k barmské hranici, kde jsme se nemohli vynadívat na široké údolí, na obzoru lemované horami. Míjelo nás několik dodávek plných rozjuchaných lidí, kteří nás zdravili, ale vodu naštěstí nelili. Všechna auta mířila do jedné vesnice, kde se zřejmě konaly hromadné oslavy. Jinak tu byl ale klídek a to, co nám tolik chybělo v posledních týdnech, kdy jsme objížděli hlavně rušná města – jenom tak si jet svobodně venkovem, bez lidí, a kochat se nádhernou tropickou přírodou JV Asie.

Když jsme se zase napojili na 1090, zjistili jsme, že vodní komanda opět vyrašila na každém rohu a nemají slitování. Pár menších sprch jsme schytali, a pal radši odbočili na menší silnici. Tam přilétl znenadání kyblík vody do obličeje z projíždějící dodávky, ale jinak se zdálo, že se vodní šílenci stáhli z širého okolí kamsi za větším mumrajem. My si to vesele valili dál, chvíli po silnici, pak jsme nějakou dobu drkotali polňačkou mezi lány zelí, kapusty, papájových stromků, někde byla temně rudá půda teprve připravena k osetí, nebo možná čerstvě oseta, ale ještě tam nic nerostlo. Zdejší kraj je obecně hodně zemědělskou oblastí, hospodaří tu mnoho barmských uprchlíků, rodilých Thajců i lidí z horských kmenů Hmong, Lahu, Akha i dalších. Viděli jsme rybáře na jezírku, farmáře na motorkách – aspoň někdo dělal něco užitečného a ne takovou pitomost jako snažit se sundat ostatní motorkáře kýblem vody.

Jenže pak jsme najeli zase zpátky na 1090 a to jsme neměli dělat. Před námi se objevil hororový úsek – silnice hustě lemovaná polívači, auta i motorky mohly projíždět jen krokem, takže každému se dostalo důkladné koupele. Akorát že my jsme tím potřebovali projet… No nic, nebyl čas na hrdinství, nebo naopak právě nastal, těžko říct, každopádně jsme se rozjeli vstříc davu a nad hlavou jsem zuřivě mávala kamerou, kterýžto trik už několik drzounů odradilo. Ne ale tady…. První parta nás zlila ještě celkem mírně, o to víc si to vybrala s nánosem oranžového pudru. Před druhou partou se Petík rozhodl zajet ke kraji a možná se jim nějak vyhnout, jenže to už se k nám sbíhali s kýbly naplněnými po okraj. Petík jednou rukou zachraňoval už tak prolitý foťák, druhou se snažil zabrzdit motorku, jenomže asi přitom omylem pootočil plynem. Motorka zabrala, na mokrém podkladu dostala smyk a praštila s námi o zem. Bylo to hodně nečekané a proto hodně bolestivé – rozbité lokty, roztržená holeň, nespočet modřin a naraženin, a do toho se seběhli všichni polívači z okolí. Někteří pomáhali opravdu – zvednout se, zvednout motorku, pokusit se rozhýbat bolavé údy, pokusit se setřít bahno, ve kterém jsme se vyváleli. A pak jich pár pomáhalo do hrobu – třeba pokusem zastavit krvácení z mého lokte nejdřív dávkou vody z kyblíku (odplavíme krev) a následným pevným stiskem (zastavíme krev…a nebo ne?). Já měla 100 chutí toho člověka kopnout mezi nohy, k jeho štěstí bych si akorát ještě víc ublížila. Po chvíli se nás ujali policajti, kteří měli opodál postavený dozorující stan před stanicí, takže už se nás nikdo další nepokusil ničím polít, naopak oni nám ošetřili nejhorší rány – dezinfekcí, náplastmi a fáčem. Chtělo to opravdu hodně silně zatnout zuby, abychom zvládli dělat hrdiny a neřvali jako tuři. Teda já určitě. Dostali jsme vodu, židli, prášky na bolest a byli jsme zdokumentováni do záznamu, takže tak jsme se dostali do oné letošní statistiky nehod během Songkranu. Na prostranství vedle stanice jsme rozložili všechno naše promočené příslušenství – technika, pasy, peněženky, všechno. Na žhavém slunci to bylo za chvilku suché, my se zatím trochu oklepali, utáhli obvazy a doufali, že důrazné mávání s nimi nad hlavou odradí další polívače.

Jen tak mimochodem, ve dnech oslav Songkranu vzrůstá nehodovost na thajských silnicích dvoj- až troj-násobně, a to je to v posledních letech o dost mírnější, než bývalo. Po četných obětech na životech vydala thajská vláda před několika lety soubor zákonů, které měly hrozivé statistiky zmírnit, například zákaz vození barelů na korbách aut, nebo zákaz polévání motorkářů, kteří tvořili největší procento obětí. Když jsme ale viděli, jak dodržování těchto zákonů funguje v praxi, usoudili jsme, že reálné snížení nehodovosti pramení spíše z faktu, že se o hodně víc lidí rozhodne o Songkranu radši vůbec nevycházet, nebo aspoň nikam nejezdit. Chápeme to, také bychom v tu chvíli nejraději někam zalezli, schovali se a lízali si rány, jenomže od našeho krásného hotelového pokojíčku nás dělilo přes 50 km:-( No a tak jsme seděli na zadku před policejní služebnou a nadávali na Thajce – s mokrými oslavami souhlasíme a na jednu stranu se nám líbí ta bezprostřednost a radost, ale nechápeme, proč to nemůže zůstat jen mezi lidmi, mimo dopravu na silnicích, proč tak strašně riskovat, že se třeba kvůli mojí rozpustilosti někdo zabije nebo si ublíží. Koneckonců i my jsme toho dne na vlastní oči viděli vybourané auto a motorkáře letícího po nastříkané kaluži – ten naštěstí, na rozdíl od nás, uměl padat a nic se mu nestalo.

Po hodině rozjímání nad tímhle (sebe)destrukčním svátkem jsme byli schopní znova sednout na motorku, též vysušenou. Nechat se z ní znovu sundat jsme v plánu neměli, policajti se netvářili, že by nás tím mumrajem hodlali třeba provést zpátky (a ani by to nebylo nic platné, slízli bychom to o kus dál), a tak byla cesta domů prozatím uzavřená. Vydali jsme se tedy dál, zkusit najít aspoň ten zatracený vodopád. Polívačům jsme se vyhýbali, zdaleka zvedali ovázané ruce a hulákali NO WATER! Někdo to pochopit chtěl, někdo ne… každopádně suší jsme dlouho nezůstali. Brzy se silnice začala zvedat do pověstných horských serpentin a docela se nám ulevilo, že široko daleko není žádná vesnice a polévací komanda. V tu ránu jsme dostali sprchu z projíždějícího džípu! “Kreténi!” už jsem si fakt neodpustila, a děcka se jenom culila od ucha k uchu… Aspoň že ty scenérie okolo byly fakt parádní a tak trochu pohlazením na pochroumané duši. Ujeli jsme dalších 20 km od nehody a bylo jasné, že vodopád jsme museli někde minout, a tak jsme to otočili a začali se pomalu vracet. Ještě jednou se nám málem povedl stejný trik s natúrovanou, místo zabržděnou motorkou, který jsme tentokrát ustáli, ale neměli jsme nejmenší chuť se pokoušet projet masově topící úseky, a tak jsme odbočili na vedlejší silnici, a když se před námi objevil další takový nepříjemný úsek, zapíchli jsme to prostě na kraji pole, rozložili zase všechno mokré v pozdně odpoledním sluníčku a zkrátka čekali, až je to přestane bavit. Petík si i chvíli schrupnul a oběma se nám rozležely naraženiny a natažené svaly, takže bychom tam v tu chvíli nejradši umřeli:-). Když jsme ale viděli, že se rozjařené hloučky pomalu rozpouštějí a mizí, vydali jsme se nazpátek po 1090 a dokonce i ten vodopád Charoen (resp. u silnice je vjezd do NP Pacharoen) nakonec našli. Mile nás překvapilo, že se za vjezd do parku neplatilo, naopak s nechutí a smutkem jsme se k vodopádu museli přebrodit hromadami odpadků. Vodopád sám o sobě byl moc hezký, jen kdyby měl ještě trochu víc vody. S ubývajícím světlem zmizeli i poslední polívači a Petík to valil dom na plný obrátky, abychom to už měli za sebou. Málem nám došel benzín, ale dobrý, na výpary jsme dojeli, zastavili se pro vodu v Tescu, na výbornou nudlopolívku před ním a na večeři u nás na rohu, kde jsme se zajímali o vepřové na česneku, kvůli ceně nakonec objednali kuřecí na zázvoru, a nakonec asi dostali vepřové na zázvoru, no to je fuk, hlavně že jsme platili tolik, co jsme chtěli. Také jsme si na pokoj koupili půlkilový pytel gumových bonbonů jako bolestné, a že byl tedy sakra potřeba. Celý večer zněly z našeho pokoje bolestivé steny, skuhrání a nadávání, při sundavání obvazu zaschlého v sedřeném lokti jsem si poplakala. Ani sprcha a následná desinfekce nepatří mezi příjemné vzpomínky… No nic, pustili jsme si film, vybalili bonbony a za chvíli stejně usnuli, tentokrát každý na jedné velké posteli, daleko od sebe a kdyby to šlo, tak bychom nejraději spali ve stavu bez tíže jako kosmonauti, abychom se ničím ničeho nemuseli dotýkat…

STŘEDA 15.4. – NEDĚLE 19.4. – REKONVALESCENCE

Ráno se všechno ještě víc vybarvilo a my vypadali jako omalovánky. Zbytek těla, který večer nebolel, se přes noc rozležel a bolet začal. Do teď pořádně nechápu, jak jsme se mohli tak pomlátit na prakticky stojící motorce, ale povedlo se nám to solidně. Vrátit jsme jí šli s dlouhými rukávy, stroji se naštěstí nic nestalo, ale nechtěli jsme to zbytečně pokoušet, tak jsme dělali haury, že jsme úplně v pohodě a užili jsme si skvělý výlet. Prošlo nám to, my si oddechli, nakoupili zásoby čínských polívek, sušenek a slunečnic a rozhodli se nevylézat, dokud to šílenství venku neskončí a dokud se nebudeme moct lépe hýbat.

Dozvěděli jsme se, že třídenní oslavy Songkranu jsou jen na jihu Thajska, tady se bude slavit nejspíš až do 20.4. (vodní bitvy, hlasitá muzika a bohužel i chlast, který je příčinou velkého procenta oněch dopravních nehod). No potěš koště! Navíc prý podle aktuálních statistik (středa) už mají oslavy na kontě 60 mrtvých a na 700 zraněných…

My jsme byli rádi, že jsme zvládli opatrně sedět u počítače, a tak jsme zdravotní pauzu využili k dohánění restů, jen sem tam opustili pohodlí pokojíku kvůli doplnění zásob vody, ovoce, zobání nebo odskočení na véču. Objevili jsme v okolí několik dalších stravoven, nejvíc se nám zalíbily provizorní stánky na autobusovém nádraží, kde měli perfektní polévku tom yam i další věci, a pak také velký sobotní trh před čínským chrámem ve vedlejší ulici, kde se prodávaly hlavně hadry, ale také třeba vynikající ovocné šejky za 25 b.

Postupně se nám odřeniny začaly zacelovat a dělat na nich strupy, modřiny bledly a nastal čas pomalu zvednout kotvy a jet se podívat zase někam dál…

Download file: 11802.gpx