PONDĚLÍ 20.4. – CESTA DO UMPHANGU

S novým týdnem jsme se rozhodli zkusit se dojet ještě někam podívat před tím, než opustíme Thajsko a vydáme se na zatím námi zcela neprobádané území Barmy. Nandat si na záda batoh byl stále dost bolestivý úkon, ale pomohla i snídaně šampiónů – papájovo-mangový salát, muffinky, melounové pitíčko (s probio kulturou, kterým jsme si původně klidnili žaludky po přechodu na nudlovou stravu v Bangkoku, ovšem později jsme si je občas kupovali i jen tak na chuť:-)). V půl 10 jsme se rozloučili s tetkou z recepce, která nás poslala na hlavní autobusový terminál 3 km za městem. Nechtělo se nám tam táhnout, tak jsme se ptali kdekoho dalšího, lidi nás posílali od čerta k ďáblu, až jsme usoudili, že se stejně nic kloudného nedozvíme, a na terminál se nakonec vypravili. Dorazili jsme v 11 a hned se sháněli po spoji. U pokladny nám žádný čas neřekli, jen nás poslali na nástupiště 5, což bychom podle popisu asi zvládli i sami… Stál tam zaparkovaný songthaew, v něm zavěšená hamaka a v ní rozvalený chlap. Když jsme u něj nenápadně pokašlali, rozhlédl se, mrknul na hodinky, šel nastartovat káru a za chvilku jsme frčeli:-) Radovali jsme se teda trochu předčasně, páč následující dlouhé minuty jsme křižovali městem a nabírali další a další pasažéry, včetně červeného skútru, který skončil mezi námi všemi, lehce upevněný a lehce padající lidem okolo na nohy. Z Mae Sot nás nakonec vyráželo v dodávce 14, měli jsme to trochu na těsno, ale oproti ostatním busíkům jsme teda byli ještě hodně v pohodě – na dálnici proti nám i okolo jezdily songtaewy obsypané lidmi dokonce i z venku.

Na silnici jsme to pěkně valili a my si užívali jízdu a krajinu, když jsme se nemuseli soustředit na řízení motorky a uhýbaní před vodními salvami. Nejdřív jsme projeli úrodnou, zemědělskou krajinou, abychom se o několik kilometrů dál zanořili mezi tmavou, hlubokou džungli. Mezi přerostlými pokojovkami jsme se vyškrábali do hor a přehoupli se do nádherného, dlouhého údolí, které obývají hlavně barmští uprchlíci (z kmene Karenů), soustředění do několika skromných, dřevěných a palisádami opevněných vesnic, někdy označovaných spíš jako tábory. Co jsme tak při průjezdu okolo stihli zahlédnout, tak mají obecní pumpu, chovají možná pár kusů prasat a slepic, hlavně jsou to ale farmáři na zdejších polích. Aby vláda zabránila nežádoucímu pěstování máku pro výrobu opia, dotuje zde pěstování zelí. Matně zelená políčka nejde v krajině přehlédnout, stejně jako těžké kamiony, které tu funí po silnici a úrodu rozvážejí do celé země. Do busíku k nám nastoupili 3 vesničané z “hradiště” – na první pohled bychom je od Thajců asi nepoznali, ale měli takové “nethajské” artefakty. Dva měli na hlavě slamák, jeden z nich za pasem pořádnou mačetu, a třetí si ovázal hlavu “na babičku” zářivě růžovým šátkem. Dál v údolí se mezi políčka přimísily zase i lesy a různé skalní útvary, balvany a roztroušené ostrovy.

Do Umphangu, vesnice uprostřed džunglí porostlých hor, jsme dorazili kolem 5. a netušíc, že tu nic takového nemají, jsme se domáhali vysazení na autobusovém nádraží. Řidič se nás pokusil zbavit u jednoho, pak u dalšího penzionu, podruhé už to podle mapy odpovídalo aspoň trochu poloze v centru, tak jsme se podvolili. Následující hodinu jsme bloudili po roztahané vesnici a snažili se najít jeden vytipovaný guesthouse, ptali se asi milionu lidí a našli jen jeden asi kdysi penzion, teď neprodyšně uzavřenou, dřevěnou, chatu. Lidi byli nápomocní asi jako sáňky v létě, a to včetně paní, která sama měla homestay, ale napadlo jí nabídnout nám ubytování až ve chvíli, kdy jsme zpruzeně odcházeli. Za 300 bahtů. Povedlo se nám objevit pěkný areál Trekkers Hill hostelu, dřevěné domečky jak z džungle, okolo zahrady, jenže nikde nikdo. Po delším obcházení areálu se nám nakonec povedlo zajistit krásný pokojíček úplně nečekaně – nad hostelem byla cedule na cestovku Napha Tour (její majitel a majitelka hostelu jsou sourozenci) a sympatický chlapík nám nabídl nocleh ve vlastní, úplně nové budově s pokojíky. Byli jsme tu široko daleko sami, z balkonu výhled do zelené džungle, dole v domě velký sál, kde byla k dispozici termoska, varná konvice a malá lednička, cena 200 b, takže úplně bomba.

Mezitím se setmělo a my, s novým nánosem repelentu, vyrazili na lov. Na hlavní ulici ve vsi jsme minuli několik restauraček, většinou zavřených, až jsme narazili na paní, co připravovala 4 jídla, všechna po 30 b. Odhodlali jsme se k padthai a hoy tot, z čehož se vyklubala oblíbená omeleta s mušlemi a klíčky. Pak tu měla ještě padzhizu, tlusté nudle, a nějaké knedlíčky. Bylo to moc dobré, akorát malinké:-) Všechno ostatní už také zavřelo, a tak jsme si jen v 7eleven nakoupili něco zobacího, pustili si na chvíli seriál a před půlnocí to zabalili. Zatím jsme z tohodle místa měli rozporuplné pocity – na jednu stranu opravdová pr*** světa, obklopená jen lesy a horami, na druhou stranu hodně ospalé místo, jelikož tu je přesná mimosezóna, po turistech ani vzdechu, a tak se tu s nimi nepočítá a nic moc nefunguje.

ÚTERÝ 21.4. – TURISTICKÁ PROHRA

Podařilo se nám vstát po 7. hodině, abychom měli dostatek času na turistické krásy zdejšího kraje (o kterých náš průvodce mlčel, tak jsme chtěli vydyndat aspoň mapičku), zejména pak na zjištění možností dostat se k nejvyššímu thajskému vodopádu Thi Lo Su, hlavnímu lákadlu tohodle zapadlého koutu světa. Jako první možnost jsme samozřejmě zkusili využít pana domácího, zvlášť když má tu cestovku. Konverzace proběhla asi takto:

“Prosím vás, dá se tady někde ve městě půjčit motorka (tajně doufám, že jako správný, podnikavý Asiat nám nabídne svojí vlastní, aby na nás ještě víc vydělal)?”
“Hmm, to asi ne.”
“Aha, a co se tady dá vidět v okolí?”
“No můžete se jít podívat do chrámu a to je asi tak všechno. Jinak je všechno moc daleko. Ale víte co, zkusím ještě zavolat sestře…” (sám na tom není moc dobře s angličtinou, tak se mu spíš nechce se s námi otravovat)
……….
“Hello, můžete nám poradit, co se tady tak dá vidět, třeba v okruhu 10 km?”
“Můžete se projít po městě, kouknout se do chrámu, nebo potom do jeskyně.”
“Do jaké jeskyně, jak je to daleko?”
“Jó, tak to je moc daleko, to byste jedině museli jet na motorce.”
“A tady se dá někde půjčit motorka?”
“Ne, ale zkus se zeptat bráchy, jestli vám půjčí svojí.”
“No ptali jsme se ho na půjčovny ve městě a svojí nám nenabídl…”
“Zeptej se ho, na cestu do města vám jí určitě půjčí, někam dál ale ne.”

Ehm…

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Částečně jsme doplatili na mimosezónu, ale stejně nevím, zda bychom se k vodopádu dostali jinak, než pěšky. V sezóně k němu pravidelně vyrážejí terénní džípy, i při sdílení dost drahé, a teď bychom si jeden museli pronajmout sami pro sebe. Motorkový průmysl tu evidentně nefrčí právě kvůli tomu, aby lidi nahnali do džípů nebo na pronajaté rafty. Chvíli jsme zvažovali možnost vrátit se do Mae Sot a půjčit si motorku na několik dní tam, jenže bychom museli zároveň platit pokoj kvůli věcem, navíc absolvovat znovu dvakrát 150-kilometrovou cestu, zabít tím další dny. Ani po dvou hodinách pokusů sehnat nějaký dopravní prostředek v Umphangu jsme neuspěli, Thajci se tu tvářili, že nerozumí ani na Hello, čas pokročil, a tak jsme se na slavný vodopád nakonec vyprdli. Třeba budeme mít ještě někdy možnost se sem podívat s motorkou odjinud, nezávisle, navíc o několik měsíců později už na ní umíme jezdit i s bagáží:-)

No nic, to nejzajímavější, co jsme v celém Umphangu objevili, byl strom s plody rose apple, jenže buď ještě nezralými, nebo na zemi naopak už shnilými. Pak jsme našli asi ledvinovník, tedy strom, ze kterého pocházejí kešu oříšky. Netušili jsme, že se musí před konzumací tepelně upravit, a tak když Petík jeden líznutím ochutnal, zdřevěněl mu jazyk a vydrželo mu to další dva dny:-) S pocitem vyhozených peněz i času jsme se vrátili do pokojíku, že aspoň něco uděláme na stránky. Vstup do pokoje hlídal obrovský, zeleno-červeno-modro-bílý gekon tokay, vypadalo to, jako bychom si tam pověsili ozdobnou dřevořezbu z etnoshopu. Takhle ohromnou ještěrku jsme v životě neviděli a nejradši bychom si jí nechali jako domácího mazlíčka:-) Jinak bylo v pokoji akorát hrozné vedro, ze sprchy tekla ostentativně teplá voda, zatímco večer, když jsme se chtěli opravdu umýt, jsme z karmy teplou nevymámili ani omylem. Pár hodin jsme si zdřímli, zkoukli dva díly Originals, stavili se u paní nudlářky na večeři, po cestě zpátky nabrali zelená manga přímo z náklaďáku a luxusní papáju od bábušky v dřevěné boudě a poněkud demotivovaní se vrátili k napínavému seriálu. Nevěděli jsme, jak bychom tu ráno odchytávali busíka zpátky do Mae Sot, tak jsme se rovnou domluvili s panem domácím, ať nám ho na ráno domluví. O chvíli později hlásil že OK, songthaew nás v 8 vyzvedne.

STŘEDA 22.4. – NÁVRAT DO MAE SOT

Vstali jsme už před sedmou a ještě že tak, protože v 7:13 klepal pan domácí, že Sorry, sorry, ale bus tady bude už v 7:30. No jo, nestihneme už sprchu, ale to tak nebolí, hlavně abychom už vypadli z téhle unfriendly díry. S úderem půl 8 jsme stáli na prahu, na opačné straně dvorku stál autobus, rychlé rozloučení s milým panem domácím i jeho naprosto nemilou psí smečkou, naložit batohy, sebe k dalším 5 spolucestujícím, pak jich ještě pár pobrat po městě a hurá zpátky do civilizace:-) Většinu dalších lidí jsme tedy nabrali až mezi lesy po cestě a společně jsme doslova protrpěli jízdu přes hory. Pan řidič jel hrozně trhaně a pomalu, domorodci bledli a zelenali, nakonec to neustála jen jedna slečna – to jsme čekali větší škody:-) Ani nám ale nebylo zrovna do zpěvu a byli jsme sakra rádi, když autobus sjel do maesotských nížin, a ještě víc, když jsme byli konečně na nádraží v centru, dvě ulice od hotelu.

Před spalujícím horkem jsme zůstali schovaní pod vlnitou střechou nádraží a u sympatické paní se dvěma zvědavými raubíři, co se cpali nasekaným ananasem a dělali nám chutě, jsme poobědvali výbornou nudlopolívku. Pak jsme si došli do osvědčeného hotelu, nic jiného jsme neměli potřebu hledat, dostali pokojík naproti přes chodbu od toho minulého, kam jsme si ale došli po domluvě vyzvednout zapomenutou rozdvojku ze zásuvky:-) Trochu jsme vydechli u seriálu, trochu popracovali a večer potom oběhli osvědčená místa pro zásoby ovoce, zobání a večeři. Stavili jsme se také zeptat v hostelu, odkud jsme měli minule motorku, jestli bychom si ji mohli na zítra zase půjčit, ale ouha, žádnou volnou neměli. Ach jo, uvidíme my vůbec něco z toho Thajska, tentokrát? Když už sami sebe vykopeme od počítače, tak nám to vždycky něco překazí – jednou bouračka, jednou nedostatek motorek…. dvakrát, vlastně:-(

ČTVRTEK 23.4. – KONEČNĚ POVEDENÝ VÝLET

Ráno jsme vydatně posnídali vychlazené muffinky z večerní výprodeje, a pak se vydali na lov motorek. Paní recepční nám poradila půjčovnu, která se shodovala s informací z průvodce, což nám dodalo naději, a opravdu, našli jsme ji. Chvilka domluvy se dvěma usměvavými dámami, něco toho papírování a krásný, hbitý, modrý click a dvě výjimečně padnoucí helmy byly naše (125 ccm za 180 b, měli i 110 ccm za 160 b, pas a řidičák si okopírovaly, zálohu jsme dali 3000 b, jedna helma měla být v ceně a druhá za 20 b, ale neplatili jsme za ně nic).

Plán cesty byl jasný – dojet na nejvzdálenější bod, vodopád Pai Wai, ke kterému jsme se minule kvůli odevšaď stříkající vodě nedostali, a pak si objedeme zajímavá místa mezi vodopádem a Mae Sot, která jsme ještě nezvládli navštívit. Nejbližší okolí silnice 1090 už nás nemělo čím překvapit, tak jsme to bez obav valili, dokud se dalo dýchat a nebylo takové vedro. Dál nás ale zaujala pole rudé půdy, kam lidé sázeli pichlavé klacíky – nejspíš odnože papáji nebo mango stromků. Vyjeli jsme do kopců, a když jsme potom začali klesat, po pár km se před námi objevila cedule Pai Wai Waterfall a nás čekala odměna za to, že jsme se nepřízní osudu nenechali odradit a nakonec sem přeci jenom dorazili. Pai Wai je lesní vodopád, jehož tok se rozděluje do mnoha menších pramenů, všechny se kroutí a kličkují mezi stromy a společně spadají z mnoha stupňů hliněné kaskády. Okružní procházka podél říčky byla zdánlivě nekonečná, zavedla nás kromě samotného vodopádu i k hluboké propasti, na jejíž dno nešlo dohlédnout, jen do ní s hukotem padaly vody jedné z odnoží lesní potoka, anebo ke stromovému obru, jemuž jsme pro změnu nedohlédli do koruny a mezi jehož deskovité kořeny by šlo v klidu třeba zaparkovat motorku nebo si postavit nouzový nocleh:-) Nejkrásnější část vodopádu čekala ve spodní části stezky, a potom už jsme měli spěchat po suché postranní části kaskády rychle zpět k motorce, protože mračna se stáhla a první hrom jsme slyšeli už u obřího stromu. Jenže to my né, nás zaujalo něco úplně jiného. V tmavé lesní půdě se jako neohrabaná želva plazilo něco zářivě žluto-černého, podivného, hranatého tvaru. Nejdřív jsme si mysleli, že je to brouk, po bližším ohledání jsme změnili názor na pavouka, a později, pomocí googlu to identifikovali jako nejspíš křižáka ostnitého. Schválně si zkuste vygooglit “spiny spiders”, to jsou tak fantastičtí tvorové, že se musí líbit na obrázku i arachnofobům:-) Nás tohle zdržení stálo několik prvních kapek deště, naštěstí to do bytelného altánu u parkoviště už nebylo daleko. Schovali jsme se před prudkou bouřkou, společně s osazenstvem 2 aut, což v Thajsku znamená asi tak 20 lidí:-) Nikdo si nás nevšímal a nám to nijak nevadilo. Sezobali jsme pytlík slunečnic, dali si chvíli rezervu, aby oschla motorka a silnice, přeci jen bohatě stačily ty serpentiny sem, ještě aby to bylo mokré. Pak už jsme ale nemohli a ani nechtěli dýl otálet, pod zadek jsme si šoupli ručníky a vyrazili.

V altánu jsem docela prochladla, ještě víc na motorce, ale pak zase vykouklo sluníčko a bylo dobře. Jak jsme si té žhavé koule najednou vážili!:-) Vrátili jsme se na 1090, a pak na odbočku, kterou měl Petík vytipovanou už od první cesty. Ocitli jsme se mezi vesničkami, naštěstí už tu nikdo u silnice nečekal na projíždějící motorkáře s kýblem vody. Udělali jsme si rychlou zastávku u velkého zlatého Buddhy, opodál stála pak malá svatyně s dalším Buddhou, samozřejmě, jenže ten na nás hrozivě šilhal. Uf, popojedem… Další rychlou zastávkou se stala vesnička Phop Phra, respektive zajímavý vodopád na jejím okraji. Nebo on to nebyl ani tak vodopád jako spíš zase několik stupňů na širokém potoce, s mnoha tůňkami na cachtání. Všude spousta vesničanů, kteří se chtěli aspoň trochu zchladit. Když jsme pak nahoře nad kaskádou viděli, že do potoku ústí asi všechny městské odpadní stoky, trochu jsme zapochybovali o kvalitě zdejšího koupaliště. No, my jsme si popojeli o kus dál, kde na nás už čekala cedule Huai Nam Nak Hot Springs a pěkný areál s dřevěnými chatkami. Nikde nikdo, akorát jeden chlápek si máčel fajfky v horké vaně, tak jsme se k němu aspoň na chvíli přidali. Na celkovou koupačku to tedy nebylo, ale i tak fajn relax.

Zpátky do Mae Sot jsme pokračovali po silničce podél barmské hranice, krásnou, kopcovitou, zemědělskou krajinou. Touhle dobou akorát už bylo všechno většinou sklizené, na hodně místech se žďářila pole pro lepší příští úrodu. Nad hlavou se nám honily další bouřkové mraky a společně se zapadajícím sluncem tvořily nádhernou kulisu farmářským rákosovým chatkám, roztroušeným mezi poli. Kochačka fajn, ale pak jsme na to zase trochu šlápli, abychom se tu neplácali úplně potmě.

Bylo třeba využít motorku, tak jsme se zastavili pro barel vody, pak rychle na véču, a pak jsme začali pomalu balit a chystat se na brzký odjezd. Jenže postupně jsme zjistili, že bychom toho ještě do Barmy potřebovali připravit a postahovat docela hodně věcí, najednou bylo po půlnoci, a tak jsme odjezd ještě o něco odložili… A to je přesně to kouzlo dlouhodobého cestování, neomezeného nějakými termíny návratu z dovolené. Škoda jen, že tenhle skvělý životní styl ještě nikdo nevysvětlil celním úředníkům a ve spoustě zemí je stejně člověk omezen vízy nebo maximální délkou pobytu:-) Jinak salátová variace pro dnešní den: meloun a kyselé mango:-)

PÁTEK 24.4. – PRACOVNĚ-INFORMAČNÍ

Petík studoval Barmu do 6 do rána, v 8 jsme vstali, dojeli pro barel a vrátili motorku. Pak jsme se celý den intenzivně věnovali shánění informací a přípravám na Barmu, Petík odpoledne trochu dospával, já jsem vyprala, abychom do nové země nelezli hned jako čuňata:-) Rozjeli jsme i komunikaci s AEE o našem prasklém podvodním pouzdře na kameru.

Velká část dne propršela, ale díky tomu aspoň bylo v pokoji celkem příjemně. Oběd jsme vyřešili instantkou a na večeři si zašli na nádraží, kde jsme se rozšoupli a na rozloučenou si kromě rýže pro každého dopřáli ještě naprosto úžasnou polévku tom yam s krevetami, sépiemi, obrovským kusem ryby a vším, co do správné tom yam patří. Sice stála 50 b (takže skoro tolik jako dvě naše jídla dohromady), ale nelitovali jsme jediného bahtu, byla to suverénně jedna z nejlepších tom yamek, co jsme kdy kde jedli. Petík na závěr neměl lepší nápad, než sežrat i chilli papričky, tak si prošel takovým menším kapsicinovým záchvatem, což spravila až zmrzka, jako vždy:-)

SOBOTA 25.4. – PRACOVNĚ-INFORMAČNÍ

Vstali jsme v 8, usedli k počítačům a jeli ve stejném duchu, jako včera. Potřebovali jsme hlavně zjistit, jak je to se spojením od barmské hranice, protože ještě na konci roku se dalo přes hory přejet jen jednosměrně, a tak jezdily autobusy v sudé dny týdnu na hranici, v liché do vnitrozemí. Teď už by tam měla být nová silnice a oboustranný provoz, ale i tak jsme vyhodnotili lichou neděli jako vhodnější pro přechod. Navíc mělo dnes ještě pršet, zítra už ne. No a co si budeme povídat, utéct z města, kde se koná pravidelný sobotní night market, by byla samozřejmě škodááá…

Po intenzivním pracovním dni jsme kolem 6. vyrazili na night market pro odměnu, nacpali jsme se ovocnými šejky (i když kombinace passion fruit + cantaloupe a passion fruit + ananas se našimi favority asi nestanou), smaženou bramborovou spirálou a odnesli jsme si i hromadu ovoce za samé příjemné ceny:-) Taky skladba dnešního salátu tomu odpovídala: mango, rose apple, guáva, banány. Během večera jsme se stavili i v Tescu a navedla jsem Petíka, ať se před ním zváží na váze za 1 baht, hubeňour jeden. Chodila tam spousta lidí, všichni bez problémů, většina z nich mého drahého muže předběhla. Jakmile tam vkročil on a vhodil minci, na váze se objevilo jen velké, červené OFF. A to až do chvíle, kdy na to vlezl další člověk. Ehm…

I večer jsme ještě trochu popracovali a pobalili, jenže když jsme se dostali do postele, byly 3 ráno. Po zralé úvaze jsme odjezd tedy ještě o jeden den odložili, na pondělí, poslední možný den, kdy musíme opustit Thajsko, jelikož nám skončí měsíční bezplatný pobyt.

NEDĚLE 26.4. – PRACOVNÍ

Místo plánovaných 8 jsme vstali v půl 10, dali si další nášup ovoce a vrhli se do práce, dnes hlavně na nové články a videa. K obědu instantka a ovoce, večeře rychlá na rohu. Skoro celý den pršelo, tak jsme jen doufali, že se to přes noc umoudří. A kdyby ne, tak máme stejně smůlu – zítra musíme Thajsko opusit i kdyby padaly trakaře…

PONDĚLÍ 27.4. – PRVNÍ LOUČENÍ S THAJSKEM

Trochu jsme zaspali, ale nic tragického, nebo aspoň kdyby jel autobus tak, jak jsme s ním počítali, z nejbližšího nádraží v centru, kam snad musí zajíždět všechny zdejší spoje. Hmm… tak ne. Ptaní se taky moc nepomáhá – buď se na mě tváří jako trubky, nebo zavřou okýnko, ti komunikativnější nás posílají na taxíka/tuktuku. No nic, smíření, že jdeme pěšky, zkusit stopa na kraj města, nebo holt busový terminál, tam už něco stavět musí na 100%. Nakonec jsme ani tak daleko nemuseli. Po pár krocích na dálnici před námi zastavil malý osobák a v něm vysmátý Holanďan s thajskou přítelkyní, jeli si na hranici ověřit stav a podmínky svých víz, tak že nás tam vezmou. Je vtipné, jak už několikrát jsme v Thajsku chytli stopy někam na hranice:-) Řekli jsme si bohužel jen pár vět, slečna pak měla telefonát, tak jsme jí do toho nechtěli krafat, no a už jsme byli na hranici. Přeci jen 6 km v autě je jak kdyby kamenem…

Rozloučili jsme se, postavili do fronty, za chvíli nás poslali k okýnku pro turisty, milá celnice s angličtinou (to je asi u thajských celníků standard) bouchla štempl do pasu a během pár chvilek bylo po všem. Bylo nám hořkosladko – milované Thajsko vždycky strašně neradi opouštíme, na druhou stranu nejspíš se přesně sem za měsíc zase vrátíme, a jinak do Barmy už jsme se hodně těšili. Přešli jsme Most Přátelství, u kterého jsme se byli před pár dny podívat a chvíli pobaveně sledovali “křižovatku” v jeho středu. Auta tam totiž přejíždějí do protisměru, protože v Thajsku se jezdí nalevo, kdežto v Barmě napravo:-) Ještě že to nemusíme moc řešit, cvakli jsme si na mostě fotku a vyrazili vstříc barmským celníkům, zvědaví, jestli si na nás budou vymýšlet nějaké zlomyslnosti:-)

 Tisk článku