Thajsko 3 – Objevování Mae Sot a okolí

...aneb jak se pozná Barmánec od Thajce, jak to vypadá v karenské vesnici a co se děje ve slavnostním průvodu
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Ohaupo

SOBOTA 11.4. – PRACOVNĚ-RELAXAČNÍ DEN

Dnešek jsme se rozhodli pojmout zase trochu volněji, po ovocné snídani (není nad to mít ve městě s ovocem na pokoji ledničku!) jsme vytáhli počítače a trochu doháněli resty, které se nám opravdu začínají kupit. Jsme sami zvědaví, jestli deník a fotky z téhle cesty někdy doděláme… Ven nás vyhnal až hlad a šli jsme se mrknout do zdejší Municipal Market, městské tržnice.

Mae Sot je tradičně město žijící z obchodu s Barmou a je to na něm vidět. Barmánci, kterých se tu pohybuje hodně, se dají většinou i lehce rozeznat – nosí longyi (vyšívané nebo kostkované šátky/sukně, nosí je muži i ženy), tváře pomazané tanakou proti slunci (co že je to tanaka? Koukněte se sem:

Zázračná tanaka aneb „to bláto“ na tvářích Barmánců

 ) a muži často také delší vlasy, což mezi Thajci moc nefrčí. Samozřejmě, že na a kolem trhu se jich soustřeďuje asi nejvíc, ale vzhledem k problematické etnické situaci na druhé straně hranice žije obecně v Mae Sot a okolních vesnicích hodně barmského obyvatelstva (dost často muslimů, protože právě ti jsou v Barmě pronásledováni). Trh je plný jejich krásných rukodělných výrobků, hlavně tedy longyi, ale třeba právě i dřevořezeb apod. Jinak jde o klasický asijský trh s hromadami ovoce, zeleniny, bylin, sušených krevet, porcovaného masa i celých ryb, najdou se i stánky s lavory plnými žab, vodních hadů, úhořů a želv, spousta lákavého, už hotového jídla, a nechybí ani velká sekce oděvní, kde se prodávají kousky tradiční i prudce moderní. Prodavači jsou ale obchodníci každým coulem, takže s cenami nás docela napalovali a nás to zrovna moc nebavilo, tak jsme si koupili jen to, co mělo cenu napsanou a akceptovatelnou – marian mango na zkoušku (půl kila, 14 plodů za 20 b – a fakt to chutnalo jako mango). Jídlo jsme si nakonec na trhu nějak nevybrali, a tak jsme se obsloužili na pokoji nudlopolívkami a pytlíkem slunečnic. Na ty asi nemáme záklopku:-) Do 4 jsme se potom zase trochu věnovali práci.

Když trochu opadlo denní horko, vyrazili jsme znova na průzkum, tentokrát k zajímavým chrámům za humny. První z nich, Wat Chumphon Khiri, tvořilo hlavně obrovské zlaté čedí, obklopené soškami Buddhů a asi milionem vlaječek třepotajících se v lehkém větříku. Vedly k němu bohatě zdobené vstupní brány, na nichž se nakrucovaly tanečnice apsary. Druhý areál, Wat Aranyakhet, byl aktivním klášterem a zrovna jsme tu zastihli modlitbu v překrásně zdobeném viharnu. Klucí tak okolo 10 let v mnišských hábitech seděli bok po bohu v modlitební síni, ovšem děti jsou všude na světě stejné, a tak i tady chlapci v zadní řadě místo toho, aby přeříkávali mantry, si šeptali, pošťuchovali a posílali vzkazy na papírcích.

Večeři jsme se rozhodli zkusit v restauračce hned za rohem od hotelu, kde jsme se později stali pravidelnými strávníky, přestože se nás několikrát pokoušeli lehoučce přiobrat:-) První naše jídlo zde byla rýže se směsí kuřecího masa a klíčků, respektive vepřového na chilli. Menu tu měli samozřejmě bez cen, na dotaz nám slečna dala u většiny jídel cenu 35 b, což bylo v pohodě, tak jsme to moc neřešili. Až když jsme chtěli platit a maminka zezadu z kuchyně zavolala „Sixty.“, tak jsme si uvědomili, že to tu máme s příplatkem za „bílou hubu“ a odevzdali slečně připravených 70 b:-)

V hotelu si Petík vyzkoušel, proč by se neměl svlíkat pod větrákem, když mu to málem urazilo prsty. I tak mám pocit, že se mu do vrtule ještě několikrát podařilo zamotat:-)

NEDĚLE 12.4. – NA MOTORCE K VODOPÁDU KA SA

Protože jsme se už moc těšili někam do přírody, nastal dnes den výletu. Ráno jsme si vypůjčili motorku v Baipru Guesthouse (kde byl ten levný, ale nehezký pokoj), chlapík byl milý a ochotný, museli jsme vyplnit lejstro a složit 500 b jako zálohu, plus si udělal kopii pasu. Bez pasu by byla záloha 3000 b. Motorka byla docela poškrábaná, tak jsme jí společně s ním celou prohlédli a nafotili, abychom předešli případným problémům při vracení, pak nabrali benzín (27,69 b za litr), při kontrole vytasili na policajty všechny Petíkovy řidičáky, a pak konečně vyrazili na sever od města, do oblasti vesnice Mae Ka Sa, kde měl být vodopád, jeskyně a horké prameny.

Ani ne hodinu cesty nám to zabralo a parkovali jsme u vodopádu. Sám o době byl spíš menší, ale vícestupňový a dalo se vylézt i nad něj. Naopak spodní tůň lákala ke zchlazení v tropických vedrech, a to nejen nás – o víkendu před hlavním thajským svátkem tu byla hlava na hlavě. Kdo se nekoupal, ten vysedával v rodinném kruhu u pikniku někde okolo ve stínu. My jsme dali přednost drobné, ale osamocené spršce pod jedním z vyšších stupňů, ovšem lákavé nabídce stánků jsme také neodolali. Je fakt, že tohle je na Thajcích super – jakmile hrozí, že by se někde mohlo srotit víc lidí, okamžitě tam rostou stánky nebo žrádelničky s jídlem. My si dali papájový salát, oblíbenou pochoutku, při jejíž komunikaci je to díky vražedné pálivosti čerstvých chilli papriček vždycky tak trochu o život. Tady na nás byli zbytečně mírní a my se o jídlo skoro poprali, což se běžně nestává:-)

Bylo takové vedro, že i na motorce jsme se cítili jako pod horkým fukarem, místo aby nás proudící vzduch osvěžoval, a tak jsme horké prameny zatím přeskočili, že si je necháme na zpáteční cestu, a zkoušeli v jejich blízkosti najít jeskyni, ale nějak se nepovedlo. Koukli jsme se po visutém, houpavém mostu aspoň na ostrůvek s nějakým svatým (v kapličce vypadal spíš křesťansky, než buddhisticky), který tu na vše dozoruje, ale ani ten neporadil. Sedli jsme tedy znovu na našeho oře a projížděli se po stále horších cestách, zato stále hezčí krajinou. Kopce oseté rýží byly už sklizené a pole vysušená, ale terasy zůstávaly zachované i pro další roky. Po políčkách byly rozeseté jednoduché dřevěné přístřešky, které vesničanům slouží jako úkryt před dešti i spalujícím sluncem. Potkali jsme několikrát džípy plně naložené rozjařenými lidmi, s obrovskými reprobednami dunícími do kraje, u řek a potoků si děti plnily vodu do sudů – to vše byla předzvěst oslav thajského Nového roku, svátku Songkran, který začíná zítra.

Úzká silnička, která za deště snad nemůže být vůbec sjízdná, nás dovedla do malé vesnice, kde byly všechny domy dřevěné, na kůlech, mezi nimi se proháněla kuřata a děti i dospělí se smáli a mávali nám na pozdrav. S vytúrovanou motorkou jsme vyfuněli ke kostelu, jehož kříž zářil ze střechy do dálky, že se na něj dojdeme mrknout, a pak se otočíme a pojedem zpátky. Jenže zatímco já jsem šla kostel vyfotit, s Petíkem otáčejícím motorku se dali do řeči dva kluci tak kolem 20 let. Slovo dalo slovo a my za chvilku seděli na verandě domu jednoho z nich, lemtali s radostí nabídnutou, krásně studenou vodu a poslouchali zajímavé vyprávění. Kaan tady žije a farmaří s rodinou, pěstují hlavně rýži a kukuřici, chovají prasata, slepice a občas si vypomůžou lovem divokých zvířat (spojení „wild chicken“ nám přišlo vtipné, jinak chodí na divočáky, různé slípky a jiné ptáky). Vesnici obývá kmen Karenů, ale asi není překvapením, že my bychom je od Thajců nepoznali, rozhodně ne bez pestrého etnického oblečení, které známe z muzeí:-) Karenština ale na první poslech byla odlišná od thajštiny, jelikož jde o jazyk importovaný z oblasti Tibetu (verandu s námi sdílel ještě strejda Tu, což prý znamená „zlato“, a asi dvouletá Sasa, což znamená „novinka“:-)). Karenské vesnice tu fungují soběstačným způsobem, lidé tu sice nenosí v kapse nejnovější model iPhonu a teplou vodu si musí ohřát, ale uživit sebe a své rodiny zvládají, takže si žijí celkem spokojeně.

Druhý klučina Šansaa, který tu byl na návštěvě a fungoval jako překladatel, bydlí v Mae Sot a pracuje pro jednu z mnoha nadací. Ta jeho konkrétní učí lidi z malých vesnic, jak hospodařit efektivně, organicky a ekologicky, například dodává do vesnic lepší semena plodin apod. Šansaa vyprávěl, že právě vesnice Thajců a Karenů si nežijí špatně, v porovnání s uprchlickými vesnicemi Barmánců. Po hodně zajímavém popovídání jsme se s díky rozloučili a vyrazili na zpáteční cestu, vypadalo to každou chvíli na liják, tak abychom tu ještě někde neuvízli.

Větru, dešti se podařilo ujet, a tak když nás nic nenutilo valit dom, jsme se ještě trochu chtěli projet po krajině, bylo tu moc hezky. V jedné z mnoha malých vesniček po cestě jsme uslyšeli hlasitou muziku, tak jsme se vydali to prozkoumat a našli kolonu několika aut, na korbách repráky, břeskná muzika na plný koule, lidé roztančení a vysmátí jak lečo. Zdravili nás, zvali s nimi, jedna paní měla veselý den díky tomu, že viděla moje ruce, chlupaté jak opice, na rozdíl od jejích, hladce oholených:-) Fotili jsme si je a natáčeli, oni zase nás. Když z jednoho džípu vyskočil chlápek v úplně promočené košili, aby ho s námi jeho kámoš vyfotil (mobilem vyloveným z několika igeliťáků), došlo nám, o co jde – oslavy Nového roku už propukly, včetně jejich hlavní součásti, polévání se vodou. A to nám chlapík v půjčovně s motorkou tvrdil, že až zítra… Ona taková sprška v tom vedru sama o sobě není nepříjemná, jen kdyby u sebe člověk netahal tunu elektroniky, která se s tou vodou zrovna nekamarádí. Mno každopádně náš výlet získal nový rozměr s tréninkem úhybných manévrů na kraji každé vesnice:-)

Průvod před oslavami Songkhran

Zajímavou zastávkou byla vesnička Ban Ramat. Nejdřív jsme se tu zastavili na jídlo v příjemné restauračce ještě příjemnější rodiny, která neuměla snad slovo anglicky, ale byla na nás zvědavá, a tak jsme si nakonec rukama nohama všechno podstatné pověděli. Teda hlavně to, odkud jsme a kde jsme se tu vzali. Tady asi moc bělochů nepotkávají:-) Ještě lepší pak bylo dění ve vesnici, skrze níž se klikatil dlouhatánský průvod – to se snad museli sjet lidi zblízka, z dáli. Připojili jsme se na konec roztančeného davu a od paní na korbě jednoho z džípů dostali nanuky a vodu. Pak jsme se několikrát snažili průvod nadjet, abychom ho viděli celý, a zjistili, že vpředu se veze jakýsi kazatel, který evidentně dobře bavil hlavně sám sebe, jelikož se svému proslovu pořád smál. Následovalo ho několik džípů ozdobených stuhami, květinami a „stromečky“ z tyček s navěšenými bankovkami. Pak vůz s dunící aparaturou a za ním asi 50 Thajců různého věku, tleskajících a svíjejících se v rytmu ducání z beden. Dál už lidé kráčeli klidněji a na nosítkách trůnil buddhistický mnich, který jediný se tvářil, že je mu to tady všechno ale naprosto buřt:-) Průvod se proklikatil několika ulicemi, a pak zalezl do chrámu, kde jsme je už nechali jejich radovánkám napospas. Petík si odvezl na památku nános bílého pudru na obličeji a rukou, když se odmítl nechat s foťákem polít vodou:-)

Poslední bod na dnešním programu byly vynechané horké prameny, kam jsme si před setměním zajeli znova, když už byla příjemnější teplota. Prošli jsme se areálem kolem umělých gejzírků, přírodních bublajících jezírek a bazénků a do jednoho z nich jsme si naložili svoje špinavé a unavené nohy. Takovou lábuž si dlouho neužily…

To už ale zapadlo slunce a do Mae Sot jsme to měli 30 km, tak bylo na čase vyrazit. Cesta potmě nebyla žádná sláva. Jednak jsme nemohli mít sluneční brýle, a tak jsme měli nejenom zuby, ale i oči a nos plné hmyzu. Navíc naše světlo na motorce nebylo z nejvýkonnějších, a tak jsem se celou dobu modlila, aby něco nemělo blbý nápad nám vběhnout do cesty. Bezpečně jsme se ale dokodrcali do města a všimli si velkého night marketu. Respektive to byla celá sláva k příležitosti Songkranu, stánky s jídlem, hadry, milionem nesmyslů, i různé pouťové atrakce. Nejvíc nás pobavilo sbírání bonbonů pomocí bagrů na dálkové ovládání, lovení živých rybiček, přednáška lovce hadů, nebo třeba něco jako ruleta, ve které ale nikdy nikdo nic nevyhrál:-) Nabídka jídla nás až tak neoslnila, ale hecli jsme se a nakoupili „zobání“ u hmyzího stánku – tenké bílé červíky, žabičky a velké kobylky nebo cvrčky. Mimochodem, nejlepší způsob, jak se k ochutnání něčeho takového odhodlat, je postavit se ke stánku a chvíli okounět. Prodavači vám začnou nabízet „ochutnávky“ a to by bylo samozřejmě blbé odmítnout:-) Aspoň jsme se ale dozvěděli více o tom, co kupujeme – všechno to bylo „deep fried“, smažené v rozpáleném oleji, pak ochucené sójovkou. U většího hmyzu je potřeba nejdřív utrhat nožičky, tykadla a tvrdé krovky. No, tak máme na dnešek zdravou, na proteiny bohatou večeři:-) Nutno podotknout, že nás smažená havěť příliš neuchvátila, všechno to chutná dost podobně, prostě jako seškvařená smaženka. Na cvrčky si troufnul jenom Petík a většina toho nakonec stejně putovala do koše.

Před deštěm, který nás dnes už poněkolikáté zkusil dohnat, jsme prchli do hotelu, kde jsme se smaženou havětí spíš blbli pro video, a pak si sjeli pro vodu, papáju a na spravení chuti po hmyzu jsem nám vzala Kit Kat Matcha Cornetto, v akci 2 ks za 50 b:-) A to byl teda luxus největší, ještě teď se olizuju, když si na to vzpomenu. Zásoba cukru nám dala dost energie na stříhání videa do noci a na výsledek se můžete mrknout tady…:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..