Čtvrtek 23. 6. – PLÁŽ S PÍSEČNOU DUNOU, NÁKUPY A KEPI I RODONIT (MYS RODON)

Vstáváme po 7 h, je příjemně, bez komárů. Jsme přímo na pláži, zastrčení za posledním beach barem v řadě, který má u sebe navíc toitoiku, což se dost hodí. Vyhání mě z ní přicházející sekuriťák – nechápu, co má za problém, ale vnímám ho, až když odcházím, tak je to jedno. Dáváme malou snídani, a pak jdeme skoro 2 km pěšky po pláži k dunám Rana e Hedhun. Je to vysoká duna přímo nad pláží, kam se chodí koukat, fotit, ale hlavně jí všemožně sjíždět a blbnout v písku. Lepší je to po ránu nebo večer, když písek není tolik rozpálený.

Já, nepoučitelná matka, Kubu obleču do posledních čistých kraťas a řeknu mu, ať si je nevymáchá…ehm… Chvíli to vydrží a vodě se vyhýbá, ale ta radost z cákání v moři je silnější, takže je za chvíli zas jako vodník. Pláž je místy zabordelená, ale čekali jsme to horší. Zakotvujeme přímo pod dunou, shora na nás dva týpci něco hulákají, asi ať uhneme, ale nějak nemáme ani trochu chuť – buď to měli sjet do teď nebo ať se posunou oni, jestli se nedokážou trefit/vyhnout. Sorry, po ránu se sekuriťákem jedeme v poněkud odbojné náladě:-) Nakonec nikam nejedou, sedí tam a kecají, až asi za hodinu slezou dolů a jedou svojí rybářskou bárkou někam jinam. Tak bůhví, co se nám to vlastně snažili říct, možná jenom zdravili a přáli hezký ráno:-D

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Pláž Rana e Hedhun

My se zvládneme pořádně vycachtat, moře je nádherné, čisté, mělké, všude píseček, sem tam malá rybka. Obecně – na severu Albánie je prostor si užít u moře písečné pláže, byť za cenu ne tolik průzračného moře. Jih potom patří spíš kamení, štěrku, skalám a průzračné, azurové vodě🙂 Kolem 11 h odcházíme, Kuba už jenom nahatej a mockrát se mu to po cestě hodí. V autě za chvilku usne, my jedeme nejdřív skrz menší letovisko Shëngjin (no, možná by taky nebylo špatný se tu někdy na chvíli ubytovat a užít si prázdniny u moře), a pak do většího Lezhë trochu nakoupit… Kuba se probere na své zvyklosti dost brzy a moc mu to nesvědčí, fňuká, počůrá se, když mi sedí na klíně. Mají tu ale hezkou zmrzku, tak neodoláme:-) Jelikož v Albánii už zase (nebo ještě pořád) vládne fenomén tržnic s čerstvým zbožím, zkoušíme zdejší taky omrknout, ale zatím nejsme v tomto směru a v téhle zemi tak zběhlí a připadáme si jenom jako neustále natahovaní. Nakonec tedy Petík přinese jenom jenom pytlík třešní, pro nás 3 dost malý, ale jelikož tuhle sezónu jsme v ČR letos úplně vynechali, tak jsme za ně i tak rádi:-)

Jedeme dál a chvíli to dokonce valíme po jediné albánské dálnici, rychlostní limit 90 km/h, napravo dva další pruhy silnice, kam by se ale nemělo z dálnice vjet, asi… Po odbočení z tohoto „kolosu“ zase kličkujeme malými vesničkami a táhneme se za obytným náklaďákem, který se ale nevejde pod dráty a už vůbec ne na visutou lávku, kterou i my přijedeme jen tak tak. Když se u ní zastavíme, hledíme na ní se silnou nedůvěrou – přestože z internetu víme, že tady je a že se přes ní běžně jezdí. Já bych do toho nešla, kdyby za námi nestal místní a s ledovým klidem netvrdil, že to je no problem, ať klidně jedeme. A taky že jo, holt v některých situacích není lepší zdroj, než znalí místní:-)

Po stále menších a menších a horších a horších silničkách dojedem na zajímavý poloostrov zvaný Kapi i Rodonit (mys Rodon). Nejzazší konec je chráněné území a je třeba před vjezdem u závory zaplatit (500 lek za 2 osoby + auto, jako denní návštěvníci, jinak kdo by tu chtěl nocovat, tak to má za 1000 lek). Auto necháváme na posledním, travnatém parkovišti a v šíleném dusnu, které nás naprosto ničí (spolu se včerejším nevyspáním), se jdeme podívat nejdřív na samotný mys a zbytky pevnosti. Úzký výběžek, na konci s majákem, se dá celý buďto obejít po kamenité (a celkem špinavé) pláži, anebo se vydat po jeho „hřbetu“, po uzoučké stezce, která se občas zdánlivě ztrácí v pichlavém roští, ale za ním se zase vždycky spolehlivě objeví. A ty výhledy z ní teda stojí za všechny ty škrábance a popíchání, kterých se nám na téhle trase dostane. Navíc kromě toho nepřátelského tu roste i krásné kapradí a fantasticky pokroucené stromy, což nám i s výhledem na útesy připomíná výhledy, které jsme tak milovali na Zélandu.

Zbytky pevnosti u vody jsou malé, ale v detailech docela fotogenické, a hlavně historicky poměrně významné. Pevnosti se totiž říká také Skanderbegův hrad, podle albánského vojevůdce, národního hrdiny, který statečně a dlouho čelil osmanským útokům a nadvládě. Tahle pevnost, takticky vystrčená do moře, byla součástí jeho systému obranných prvků právě proti námořnímu útoku. My se tu chvíli rozkoukáváme, chvíli pokecáme s mladou českou dvojicí, co je letecky v Dürresu, Kuba od nich dostane sušenky, cvakneme pár fotek. Pak už zbývá zase vyfunět celou tu cestu zpátky (obcházet po pláži se stoupajícím přílivem se nám moc nechce) a konečně zahučet do moře.

Kepi i Rodonit (mys Rodon) – bunkry na pláži

Je pod mrakem a divně, dusno, ve vodě už to není na dlouho, ale to osvěžení bylo potřeba. U pláže je z bývalého bunkru zbudovaný velký beach bar, kde se dá najíst, napít a prohlédnout si dobové fotky z komunistické éry Envera Hodži. Škoda jenom, že ledové kafe nevedou… Jinak zbytky různých řopíků a podzemních bunkrů jsou po celém poloostrově doslova na každém kroku, některé fotogenicky zachované (nebo spíš obnovené pro turisty), jiné už v dezolátním stavu. Přeci jen, takový mys, to je vojensky vysoce strategické místo, tak se není čemu divit.

Někdy po 18 h odcházíme a přejíždíme na jedno z vytipovaných míst nedaleko, kde si na travnatých útesech spokojeně děláme čočku s opečeným salámem. Už je příjemně, komáři ale se západem slunce zaútočí, tak se schováváme do auta. První usne Petík, pak asi já a nakonec i Kuba. My se kolem půl 11 na chvíli probereme a doháníme resty. Zkoušíme větrat, ale stejně několik komárů nalítá dovnitř a musíme zase vraždit.

Pátek 24. 6. – KOUPEL V MOŘI, KRUJË, SIESTA NA HOŘE, OFFROAD BEZ CÍLE A NOC V KRÁLOVSTVÍ HMYZU

Petík prej vstává v 6, Kuba v 7, já v 8 h. Plus mínus, ale vedro nás drtí hned od rána. Dáme venku snídani, přičemž nás vyruší chlapík na oslovi a myslí si, jakou udělá Kubovi radost, když mu nabídne svezení. Jenomže tomu to asi přijde natolik nezvyklá činnost (sice cestuje, ale pořád je to přece jenom panelákový dítě:-)), že chytne akorát hysterák, a to i ve chvíli, kdy chudák osel musí uvézt našeho tátu a Kubajze až jemu na klíně:-) Tento frustrující zážitek vede ke konečnému prohlášení „Nemám rád zvířátka.“, což se v naší rodině nesetká s pochopením:-) Abychom trochu zchladili emoce i těla, sejdeme z útesu na pláž se rychle skoupnout, už máme zase ke 30°C. Krásná, písečná pláže pod oranžovo-hnědými útesy a chladné moře, to je dopolední idylka. Škoda jenom, že než se vyplazíme zpátky k autu, je to jak kdyby žádný moře nebylo. V půl 10 odjíždíme plížením plazením vpřed.

Další cíl není daleko – vzdušně asi 20, po silnici asi 60 km, a jsme v Krujë, městě šplhajícím se po úpatí stejnojmenné hory. Kuba cestu zaspí, ale jakmile najdeme parkování, musí se zase hlásit do akce:-) Podle P4N najdeme kryté parkoviště kousek od hradu, vlastně je to asi bývalé autobusové nádraží, které teď slouží jako parkoviště. Chytneme místo úplně na kraji, takže časem sem slunce dojde a není to úplně ideální, ale lepší než drátem do voka (a stejně se tu jinak nedá nějak normálně zaparkovat).

Krujë – Krujë je jedno z velmi starých albánských měst, které v sobě nese všechnu krásu všech národů, které tudy kdy prošly, a tak působí jako muzeum pod širým nebem. Hrad nebo spíš pevnost na ostrohu nad městem zde bylo v nějaké podobě již od raného středověku. Jeho dobrá ubránitelnost a výhled až na mořské pobřeží byly neocenitelné nejenom během velkých tureckých obléhání, z nichž vzešel národní hrdina Skanderbeg (vl. jménem Gjergje Kastrioti). Právě on učinil z Krujë nejen své sídlo, ale tím i centrum odporu právě proti tureckým vpádům. Mocným armádám zvládl odolat celkem čtyřikrát, bohužel ale 2 roky po jeho smrti, v roce 
Kromě hradu a Skanderbegova muzea v jeho prostorách je hlavní atrakcí města také Starý bazar, jehož návštěva vás okamžitě přenese hluboko do Orientu, ale zároveň ponechá možnost poznat typická řemesla a výrobky balkánské země
Muzeum samotné působí jako nedobytná pevnost – zřejmě jako upomínka na Skanderbegovo statečné odolání hned 4 velkým tureckým obléháním. Bohužel, 2 roky po jeho smrti byla pevnost dobyta

Projdeme nejdřív Starý bazar, původní centrum, s nízkou, osmanskou zástavbou, s domy obloženými tmavým dřevem. Ten našeho Kubíka vrcholně zaujme – zjistili jsme už v Mostaru, že má tyhlety suvenýrové a stánkové uličky rád, líbí se mu všechny ty barevný cetky, trička v barvách státní vlajky a podobný blbinky. Akorát se mu těžko vysvětluje, že my to úplně nepotřebujeme kupovat:-) Nás zase docela mile překvapují některé ceny kafe, zmrzliny i jídel – kromě suvenýrů je to tu samozřejmě samá restaurace s lákavou lokální a tradiční kuchyní.

Krujë – Skaderbegův hrad

Trochu podobné je to na hradě, který je dominantou celého města. Respektive by se asi dalo říct, že to je takové město ve městě. Na velikém nádvoří dominuje samozřejmě zrenovovaná budova Skanderbegova muzea. Určitě je děsně zajímavé, ale my se s tím naším prďolou rozhodujeme větší muzea, ze kterých nejde operativně utéct, vynechat – neužili bychom si to nikdo. Nad muzeem stojí zbytek starého kostela – věž, která se rozpadá, takže přímo do/na ní se vstupovat nesmí, ale parádní výhled je i od její paty. Zbytek prostoru zabírají různě staré zbytky zdiva, a zbytek uliček zabírají vesměs restaurace a penziony.

Bydlet se tu tentokrát nechystáme, ale kdybyste někdo hledal ubytování, tak díky výborné poloze přímo “v hradu” můžete vyzkoušet třeba Rooms Emiliano, anebo si můžete nastavit vlastní priority ubytování tady a omrknout nabídku;-)

My se pak ještě trochu motáme dlážděnými uličkami kolem hamamu (veřejné turecké lázně – zde se poznají podle skleněných kupolí ve střeše), oklikou se vrátíme na náměstíčko pod hradem, kde jsou zdarma záchody, a o kousek níž podlehneme lákavé pozvánce na ice coffee. Příjemná paní tu má i čerstvý džus, zmrzlinu (drahou, 150 lek za 2 kopečky) a spousty dalších věcí, kafe je za 200 lek. Dostaneme ho ale bez mlíka, což mně nevadí, ale Petíkovi ho musím dodatečně vyprosit. Naštěstí paní je zlatá a bez problémů dolévá kelímek skoro do plna. Kuba zchroustá celé jablko a je taky celkem spokojený. O kus níž pak po slušném divadle v pekárně koupíme chleba a u pana zelináře třešně, protože 80 lek/kg je cena, která prostě nejde nechat bez povšimnutí.

Pak sedáme do auta a plazíme se 6 km svahem hory na její vrchol (což je pořád příjemnější, než se tam plazit pěšky po tisícovce schodů, což dobrovolně podstupují muslimští poutníci). Tam je velké parkoviště, ale my to píchneme do trávy, pod rozložitý ořešák, vedle tří dalších aut, jejichž posádky tu piknikují, jak už je tak na Balkáně a v muslimských rodinách zvykem. Koneckonců je pátek, takže malá sobota, pro muslimy vesměs normální sobota – prostě volný den:-) Petík je vedrem zmožený, a tak usne na trávě, my s Kubou zkoušíme balónek v barvách albánské vlajky, který dostal od jednoho prodavače ve městě. Pak se jdeme podívat na jeskynní svatyni a poutní místo, kde je pochovaný Sari Salltik…..

Svatyně Sari Salltik na hoře Krujë

Sari Salltik byl dervišský mystik ze 13. století, který přišel na území Albánie, usídlil se pod horou Krujë a nový směr, bektašský dervišismus se odsud de facto rozšířil dál po celé zemi. Svatyně (tekke) je usazená v jeskyni pod vrcholem hory Krujë, může ji navštívit každý, a také si zde nabrat čerstvou vodu ze studeného pramene. Na horu se dá vyjet autem (asi 6 km) nebo vyšlápnout po schodech (asi 800 m), stejně jako zástupy poutníků, kteří sem každoročně míří

Je to už od hlavní branky moc hezky udělané, a dole je pramen ledové vody. Ve svatyni uklízí pán nepořádek kolem zapálených svíček i svíčky samotné, jak kdyby mu je tam pravoslavní chodili zapalovat naschvál:-) Na vrcholku hory si pak ještě odlovíme kešku a natrhám divoké oregano. U auta kromě vlastní svačiny dostaneme od sousedů kus melouna, z čehož je zejména Kubeš v sedmém nebi.

Pak sjedeme do města (Kuba usíná ve 3. zatáčce), natankujeme benzín (chlapík se ptá, kolik ho chceme v eurech, přitom na stroji to zadává v lekách) a vydáváme se po cestě, která brzy ztratí asfalt a kodrcá se přes hory a šutry. Vzdušně je to ke starému římskému mostu, kam míříme, asi 6 km, po cestě snad 20 km. Jedeme rychlostí možná ani ne těch 20 km/h a bojíme se píchnutí, protože další rezervu už fakt nevezeme. Asi kilometr před mostem cesta končí částečně v něčí bráně, úzká stezka pokračuje, ale to není ani na motorku, natož na auto. Skončili jsme ve vesnici na konci světa, pár kamenných baráků, pár zaparkovaných mercedesů, u kterých si nejsme jistí, jestli ještě jezdí nebo jsou tu už jen tak odstavené. Jelikož u mostu máme v plánu spát a zítra jít od něj dál kaňonem k vodopádu a dalšímu mostu, tak projít ten kilometr pěšky není řešení a holt se vracíme (kolem věznice, to jsme si předtím nevšimli) až do Krujë.

Nabereme tam další zásobu třešní, Kuba se probere a vyčůrá a můžeme to jet zkusit k mostu jinudy, pěknou oklikou a konec už není asfalt, ale je to cesta do kamenolomu, takže v pohodě uježděná. Most je ale jenom jeden oblouk a obestavěný lešením. Když to vidíme, tak váháme, jestli se dřív smát nebo brečet, co všechno jsme kvůli tomuhle „nic“ absolvovali, a úplně zbytečně:-) Spát se tu určitě nedá, dál jet taky ne, takže dneska celkem prohra. No, nedá se nic dělat, hledáme, co a jak dál, řešíme, jestli se stočit na Dürres nebo na Tiranu, nakonec vyjedeme na hřebínek mezi nimi, kde je docela fajn zastrčené místečko. Jsme tu těsně před setměním, vařím těstoviny s mletým k večeři a při uklízení nás navštíví obrovská, ale obrovská kobylka, 10 cm minimálně. Najednou mi všechny ostatní, kterých je tu požehnaně a přišly mi dost velké, připadají jako miminka…

Jinak večer zvládneme s ne moc komáry, ale o to horší je noc. Teplota nejspíš neklesla pod 25°C (když jsme přijeli, byla 27°C), takže vedro jako v morně a nalítaní komáři, i když je furt vraždíme, takže jsme všichni upocení a navíc sežraní. Vedle nás přijede německý pickup – bydlík s mladou dvojicí, pozdravíme se, oni si natočí večerní zdravici pro své insta fanoušky, a už je pak nevidíme, ani ráno. Za noc jsme několikrát vzhůru, budíme se navzájem drbáním štípanců, no děs!

 Tisk článku