Rychlá návštěva Shkodëru a plavba po jezeře Komani

...aneb jaké jsou výhley z pevnosti Rozafa, proč se největší mešita v Albánii jmenuje Olověná, jak jsme přišli o poslední české kolo, jak chutná pstruh ze Skadarského jezera a jak půllitrové frappé uprostřed hor a řeky
Rychlá návštěva Shkodëru a plavba po jezeře Komani
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Úterý 21. 6. – SHKODËR – MESKÝ MOST, PEVNOST ROZAFA, OLOVĚNÁ MEŠITA A VEČEŘE V SHIROKË

My s Kubou vstáváme v půl 8, Petík už chvíli tahá fotky. Dáme snídani, zabalíme a v půl 10 vyrážíme zase někam dál. Nejdřív se snažíme najít cestu k další atrakci v okolí Thethu – kaňonu Grunas s vodopádem Ujëvara e Grunasit. Bohužel se nám tam nepodaří najít vhodná přístupová cesta, takže nezbyde, než celý kaňon prostě objet shora, po krutopřísné cestě plné štěrku, připravené k asfaltování, a maximálně si tam ještě seběhnout z Thethu, ale do toho už se nám nechce. Drobný zádrhel na nás vyskočí kus před koncem šotolinové cesty, kde najednou stojí a pracují obrovský náklaďák a bagr. Pokračování cesty nikde. Bagr se tam chvíli vrtí, a pak odněkud zpoza něj vyjede džíp. Aha, tak tudy bychom měli projet asi taky… Ještěže oktávka dokáže aktivovat svoje offroadové alter ego, a jelikož tam není žádný velký balvan nebo skok, tak kus rozorané země zvládne statečně přejet. Posledních pár metrů a jsme na asfaltu, na křižovatce nad Thethem, kde se shodujeme, že to tu asi můžeme považovat za vyřízený a pokračovat dál.

A první trasa povede zpátky do Shkodëru (Skadaru), ten si trochu dlužíme – přeci jenom minule jsme se tam jenom tak otočili. V serpentinách nahoru do průsmyku Qafa e Thorës (1685 m) chytáme nějakýho velkýho řidičskýho umělce, co to jede celý snad dvacítkou a nenapadne ho ani třeba někde uhnout. Tak nějak bych asi řídila já, kdybych musela… Několikrát radši stavíme na vyhlídkách a fotíme a vyhazujeme odpadky do popelnice, abychom nespálili úplně celou nádrž.

Po cestě dolů nás naopak Waze protáhne polňačkama mezi levandulovými poli, což je naopak velká paráda a taky velké překvapení, protože to bychom tu nečekali. U jednoho takového zanedbaného pole si taky svazek utrhneme, třeba to trochu pomůže proti komárům…

Ještě než ale dojedeme do největšího města v širém okolí, potřebujeme se nutně podívat také na nejdelší most v Albánii.

Ura e Mesit – starý kamenný most z roku 1768 je údajně nejkrásnějším a se 13 oblouky nejdelším osmanským mostem na území Albánie. Most je netradičně zvlněný – nejprve byl totiž postaven hlavní oblouk s jedním vedlejším, a až později přistaveno zbylých 11. Sloužil pro zlepšení obchodních cest mezi Skadarem a hradem Drisht. Most je dodnes výraznou dominantou, a tak se objevil i na titulní stránce nejnovějšího vydání průvodce Albánií od Joty (2023).

Osmanský most Ura e Mesit

Osmanský most Ura e Mesit

Fajn je, že se dá zaparkovat hned u mostu. Jdeme se na něj podívat. Když po něm přecházíme, je vidět, jak je opravdu takový pokřivený. Hledáme si dobré úhly na focení zeshora, a pak i zdola. Teda hlavně Petík – my s Kubou, a později i táta se uvelebíme pod košatou moruší a cpeme se tím, co se na ní ještě nestihlo zkazit. Mňam! Tak jako sváča dobrý, ale brzo se do nás dává hlad, zásoby vybrané, a ta je čas se zase jednou mrknout do města a trochu nakoupit.

Dojedeme až do Shkodëru (Skadaru), kde máme na starosti hledání obchodu, pekárny, zelinářů, a hlavně parkování. Začínáme si říkat, že tenhle styl nakupování (všechno zvlášť), který jsme dřív milovali, nás teď, s Kubou na krku a nutností optimalizovat časy a trasy, bude asi mírně obtěžovat. Zlatý bosenský supermarkety:-) Zatímco Petík jde jeden takový menší zkusit obhlédnout, my s Kubou zvládneme obejít katedrálu, sbalit holky v pekárně (i když z toho nakonec nic nekápne) a omrknout kanárky v zavěšených klecích před restauracemi. S tátou pak poobědváme olivový a obyč chleba, vybereme ještě peníze v bankomatu, a pak už se nikde nepovede zaparkovat, takže nazdar bazar.

Bydlet se tu tentokrát nechystáme, ale kdybyste někdo hledal ubytování, tak díky výborné poloze v centru města můžete vyzkoušet třeba Adra´s Apartment, což je něco, co bychom hledali i my sami, anebo si můžete nastavit vlastní priority ubytování tady a omrknout nabídku;-)

☕ Podpořte nás kafíčkem!
BuyMeACoffee.com

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Shkodër - hrad Rozafa

Shkodër – hrad Rozafa

Ale ať vidíme taky něco zajímavějšího – vypravíme se na asi nejvýraznější zdejší památku, pevnost Rozafa. Je to sice celkem dominanta města, ale rozhodně nestojí uprostřed, spíš dost na okraji. Navíc je třeba se k ní procpat uzoučkými, dlážděnými uličkami. Odměnou je parkování přímo u kasy, dokonce ve stínu (velké, tlusté, významné plus!). Zaplatíme vstupné po 400 lek za osobu (dospělí), provlíkneme se turniketem a stoupáme po strašně uklouzaných kamenech na dlážděné cestě k první hradní bráně. Už tady cestu lemuje hradební zeď, ale ne moc vysoká, a tak si můžeme užít první, zajímavé výhledy na předměstí Shkodëru. Pevnost samotná je rozlehlý prostor se zbytky mnoha konkrétních budov, obehnaná několika pásy hradeb. Postupně projdeme skoro všechno, nakoukneme do každé skuliny, v suché trávě potkáme želvičku, jenom keška už je asi fuč, tu se najít nepodaří. Z nejvyšších teras je nádherný výhled na celé město, a hlavně na zákruty řeky Buny, která vytéká ze Skadarského jezera.

Pevnost Rozafa – na nepřehlédnutelném kopci na jižním předměstí Shkodëru, nad soutokem řek Buna, Drin a Kir, se už od starověku tyčil mohutný hrad. Tato strategická poloha byla samozřejmě vždy využívána ke střežení vstupu do města, stejně tak byla pevnost mnohokrát obléhána. Největšího významu dosáhla zřejmě v 15. století, kdy vzdorovala tvrdému obléhání Turků, nicméně chvíle slávy si “užila” i během balkánských válek – v letech 1912 – 13 ji obléhali Černohorci. Bohužel, ačkoliv jde o opravdu rozsáhlý objekt, většina budov uvnitř hradeb už neexistuje. Nejlépe zachovalý je tak kostel sv. Śtěpána, který byl během turecké nadvlády přestavěn na mešitu a přibyl mu minaret. V zachovalých budovách na horním nádvoří je umístěné muzeum, kde se o historii pevnosti dozvíte další podrobnosti.
Není od věci také zmínit legendu, podle které pevnost dostala své jméno. Rozafa se totiž jmenovala dívka, která se údajně nechala zazdít do hradeb, aby se nadále stavbařům nehroutily. Vymínila si nechat venku prs a ruce, aby mohla kojit a chovat své miminko. Je vám to povědomé? Ve chvíli, kdy jsme se v Bosně setkali s touhle legendou poprvé, jsme netušili, že je spojená snad s každou větší stavbou na Balkáně, a uslyšíme to pomalu na každé památce:-)

Když už jsme v téhle části města, byla by škoda se nezastavit ještě dole u Olověné mešity. Jde totiž o nenápadnou, ale přitom poměrně významnou stavbu. Je otevřeno, nikde žádná známka, že bychom neměli mít přístup dovnitř (koneckonců je to první návštěva mešity v nové zemi, kde zatím nevíme, jak to chodí – v Bosně třeba volný vstup většinou nebyl) a tak přejdeme krátký mostík a nakoukneme do skromného, ale krásného dvora bez střechy, a potom i dovnitř do podobně (ne)zařízené svatyně. Celou dobu jsme tu sami, v klidu, až při odchodu se tu míjíme s dalším párem starších turistů, a ještě o něco později se sem začnou sjíždět místní na modlitbu.

Olověná mešita pod hradem Rozafa

Olověná mešita pod hradem Rozafa

Olověná mešita (Xhamia e Plumbit) – Mešita, jejíž střechy bývaly pokryty olověnými pláty, byla postavena v roce 1774 a je výrazně inspirována dílem světoznámého architekta Sinana, který má „na svědomí“ např. Modrou mešitu v Istanbulu. Podle popisku přímo na místě Olověné mešity jde o největší mešitu v Albánii. Potvrzeným faktem je, že to byla první mešita, kde byly po pádu komunismu obnoveny veřejné modlitby.

Při nasedání do auta si Kuba vzpomene, že potřebuje kakat. No jako, mohlo být hůř, mohlo to na něj přijít na hradě, ale tady uprostřed zahrad a polí bez jakéhokoliv zákoutí, taky nic moc. No, nakonec to zvládneme vyřídit v křoví u cesty za mešitou, jediný had, který se nám připlete pod nohy, naštěstí uteče, tak mě kousne akorát mravenec a dobrý:-)

Do velkýho města už se nám znova vracet nechce, ani pro to nemáme žádný důvod, ale cítíme tu ještě jeden dluh, který bychom si rádi splnili, a tak se vydáváme přes Bunu a podél pobřeží Skadarského jezera. Nejdřív projedeme divnou cikánskou čtvrť na okraji města, ale pak už jsme v Shirokë, rekreační vesničce Shkodëru, a to už je celkem romantika. Nízké sluníčko, klidná hladina jezera, mírný provoz, malé plážičky. Jenomže Kuba usne, takže koupat se jít nemůžeme, na zmrzku někam dál od auta taky ne (a navíc tu najdeme jenom jednu točenou, o kterou moc nestojíme).

Popojedeme dál, k předem vytipované restauraci Abri. Je to obrovská restaurace s ještě obrovštějším pozemkem, spousty stolů rozestavěných venku. Dost fouká, ale zatím to není na škodu. Mají tu docela velké hřiště, takže Kuba, když se konečně probere, má ihned jasno, kam zamířit jako první. My jdeme studovat jídelní lístek. Na hřišti postupně přibývá dětí, ale Kubovi nějak nesednou, z toho žádní kámoši nebudou, přestože dvě holky a chlapeček mluví všichni anglicky. My zatím objednáme pstruha z jezera, kvůli kterému jsme právě ze Shkodëru ještě neodjeli, salát, hranolky. Nápojový lístek nemají, tak si nechám všechno vyjmenovat, a pak mu poděkuju. Ještě jsem se měla u všeho ptát na cenu, aby to byl dobrý naschvál. Číšníci se rozhodnou oplácet stejnou mincí, takže na všechno čekáme věky, pak přinesou studený hranolky a salát (je velkej a dobrej, ale s hromadou zelenýho salátu a bez jakéhokoli ochucení bych to “řeckým” fakt nenazývala) a za další věk rybu. Je fakt, že je výborná a s málo kostma

Po jídle si zavoláme s tetou a strejdou, ještě poslední sklouznutí na hřišti, přitom nás doprovází rudé zapadající slunce a my jedeme hledat nocleh směrem k jezeru Komani, které je naším příštím cílem. Když tam někdy kolem 21 h dorazíme, do cestiček víceméně v korytě řeky, na totálním konci světa, jsou tam už zaparkovaní čeští motorkáři:-D Rychle vybalíme, všude strašně voní tymián nebo oregano, já hned vytuhnu, Kubovi to trvá snad hodinu, Petíka to celé nějak zprudí. No, možná hlavně teda asi to, že jsme nechali otevřený kufr a on je děsně pokousaný od komárů.

Středa 22. 6. – ZÁŽITKOVÁ PLAVBA PO JEZEŘE KOMANI

Vstáváme kolem 7., snídáme, ale něco je špatně, asi máslo, a moc si to neužijeme. Kuba má pak scénu, když má potřebu pendlovat mezi mnou u ne moc hezké řeky a Petíkem u tácu s rajčatama, aby mu je nesnědl. V půl 10 radši sedáme a jedem, osolíme klimošku, aby se trochu zchladily vášně. Jezero – nebo správně by mělo být řečeno přehrada – Komani volná…

Stoupáme podél první přehrady, ale nikde moc nejde stavět, takže nakonec bez fotek. Stavíme až u studánky, kde měníme včerejší vodu nabranou v nouzi z nějakého kohoutu u baráku vedle pole. Přitom si všimnu, že máme prázdné kolo. To poslední, co nám ještě zbylo z domova (ach jo, to nás čeká „zábava“, kupovat nové pneumatiky). Je pravda, že silnice sem je sice asfaltová, ale s pěknými ďourami, takže asi za to může některá z nich – vymetli jsme jich hafo. Není to na dranc, tak ještě kus jedeme, než se povede najít plus mínus rovinu a kolo vyměnit. Každý, kdo jede kolem, se ptá, jestli nepotřebujeme pomoc…

Na rezervě teda dojedeme do Komani pod přehradu a už nás tu nahánějí prodavači plaveb po jezeře – koneckonců je to hlavní zdejší, a dobře kvetoucí, byznys. My zatím všechny odbydeme, projedeme otevřenou závorou a skončíme až na parkovišti před tunelem, což byl náš plán. Místo už tu není, tak se řadíme do fronty vedle silnice, asi na poslední možné místečko. Sbalím batoh, šoupneme za okno deku (ale i tak si v půl 11 a 26°C neděláme moc iluze) a projdeme tunelem, kde je to mimořádně příjemně chladné:-D

Vylezeme už v poměrně malém přístavišti, kde chvíli okouníme, hlavně na trajekt, který připlul, vykládá a dlouze se zase nakládá. Do toho obří džípy, co si sem přivezly motorové čluny a vodní skútry, no sokoban hadr… Aspoň se tak zabavíme při čekání na lidi – na Shala Beach, kam bychom se dnes chtěli podívat, totiž jezdí lodě, co poberou možná tak 30 lidí a stojí kolem 120 €.

Jezero Komani (Liqeni i Komanit) je lépe řečeno přehrada na řece Drina, rozkládající se v úzké horské soutěsce. Krajina naprosto úžasná, ale především jde o významnou dopravní cestu, která spojuje oblasti za horami, které by se jinak musely objíždět stovky km dlouhými oklikami. Jednou z variant, jak se na jezero podívat, je proto pravidelný trajekt mezi Komanem a Fierzë, druhou potom výletní loďky od přehrady v Komanu, které se dostanou do ještě užších údolí. Jejich cílem bývá především Shala Beach, napůl umělý ostrov čistě pro rekreaci, který byste našli právě na jednom z přítoků Driny, řece Shala (Lumi i Shalës). Mimochodem, tato řeka vzniká soutokem horských potoků Përroi Zi a Lumi i Thethit kus pod vsí Ndërlysaj, odkud jsme včera odjeli🙂   

Výprava na jezero Komani - plavba horským údolím

Výprava na jezero Komani – plavba horským údolím

Po přístavišti se pohybují „naháněči“ na výletní loďky – ranní časy se možná zaplní a zarezervují snadněji, ale odpoledne už je to horší. Jeden takový, když nás vidí, jak se tam trochu bezradně pleteme, se nás pokouší zlanařit a nabízí loď za 100, po slevě za 90 €. Brácha naháněče, který nás stavěl už ve vesnici a později dorazil sem, se nás ujme nejaktivnějc, a tak se s ním nakonec dohodneme na 25 €/os., ale musíme počkat na další lidi, aby měl tu loď prostě aspoň za 100 €. Ok, s tím nemáme problém, akorát se zatáhne úplně modrá obloha (později se naštěstí zase vybere). Po 13 h konečně někde někoho splaší, a my vyrážíme se sympatickou polskou rodinou (táta, máma, babička, holčička cca 5 let) na přehradu Komani.

První plavba trvá asi hodinu a čtvrt a je to paráda, hlavně když se pak dostaneme do řeky Shala (Lumi i Shalës). Kaňon se zúží, voda ochladí, ale začne být vidět na dno. Zaplujeme se podívat i do krátkého, uzoučkého kaňonu, odkud musíme pak zase vycouvat. Skály se tyčí vysoko nad námi – téměř hladké a téměř svislé stěny. Ve 14:30 parkujeme mezi spoustou dalších lodí u pláže a máme na 1,5 hodiny rozchod. Barevné loďky na průzračné, tyrkysové vodě jsou nádherná kombinace a trochu nám připomínají zaparkované výletní loďky u thajských ostrovů…

Shala Beach je tvořená naplaveným (a možná i trochu navezeným) říčním štěrkem. Je to jakýsi ostrov mezi rameny průzračné říčky, osázený beach bary, lehátky jako na pravé pláži a přes mostíky spojený s restauracemi (vč. možnosti ubytování – například Riverside Komani Lake nebo Blini Park Guesthouse) na březích. Ty jsou dost zarostlé, takže většina infrastruktury je elegantně ukrytá v lese a ani moc neruší. Lehátka, slunečníky, a bary na pláži jsou postavené čistě z přírodních materiálů.

Výprava na jezero Komani - řeka Shala

Výprava na jezero Komani – řeka Shala

My se jdeme nejdřív projít proti proudu, kam až to jde bez brodění. Kubovi při zkoušce vody malém odplave bota, naštěstí spustí takovej řev, že to museli slyšet i v nejvzdálenějším beach baru. Pak se vrátíme na hlavní “pláž”, zabereme lehátka pod slunečníkem z větví a listí, v beach baru si necháme namíchat dvě frappé do půllitru po 300 lek (protože barman už nemá sklenice, ale náhodou to vypadá DOST stylově:-)) a vletíme do ledový vody. Stejně rychle z ní zase vyletíme, je to strašně studený a strašně příjemný. Užijeme si takhle třičtvrtě hodinku, sledujíc po očku Poláky opodál, jestli už nejdou. Máme podvraťácký nápad se s nimi domluvit a k lodi nepřijít – kluk bez nás neodjede:-D Nakonec se ale všichni poslušně sbalíme a jedeme. Kluk hledá druhýho kluka, co s náma taky připlul, tak nám chvilku bleskne naděje, že by nás tu ještě nechal, ale nakonec asi usoudí, že je mu to buřt (nebo přijede s někým dalším), a odjíždíme bez něj.

Na zpáteční cestě se zastavujeme v jeskyni, kde nám „kápo“ nabízí vykoupání v teplejší vodě, ale většinou už jsme z plavek venku, tak nikdo nechce a valíme to zpět. Při téhle jízdě nás všechny neskutečně baví děti, který se skamarádí nejdřív tím, že Jasmínka ukazuje Kubovi, jaký má všechny hračky, pak ho nechá malovat do notýsku, a pak spolu lítají po lodi sem a tam. Na závěr máme ještě zastávku u vodopádu, kde musíme vystoupit z loďky a cca 50 m popojít. Vodopád je skvělej, vysokej, maličko mi připomíná Dao na Filipínách. Děcka jdou tam i zpátky spolu za ruku, nerozdělitelná dvojka…

Výprava na jezero Komani - řeka Shala

Výprava na jezero Komani – řeka Shala

Cestou od vodopádu nabíráme stopaře, prostě tam uprostřed roští stojí chlápek někde z hor, a nejkratší spojení je pro něj přes jezero Komani, tak si mávne a jede – platěj to turisti, tak coby ne:-) V přístavu odevzdáme kapitánovi desátek a nakonec se celkem vděčně a přátelsky loučíme – peněz hafo, ale bylo to fakt nádherný a jinak se tam moc dostat nedá. Šlapeme tunelem k autu, děcka pořád za ruku, ťapou, dupou, zpívají si, poskakujou až k autům – Poláci parkují hned vedle nás:-) Tam se obejmou a oba v klidu nasedají, úžasný! Starší holčičky to tak asi mají, ale my nevěříme vlastním očím a jsme za to moc rádi:-)

Sjedeme do Komani, do kempu Natyra, který máme v mapě označený, že má dobrý a levný jídlo. Zaparkujeme ve dvoře – je to velký pozemek, kde je několik domů, parkoviště je v dolní části. Po schodech se vrátíme k restauraci, kde jsem se předtím na vjezd ptala, a usedneme ke skromnému stolu. Všichni jsou tu na nás hrozně milí, děda nám hadicí umyje auto, dvouletý klučina Kubovi zabaví džípa, ale jinak si spolu hrajou pěkně, je tu i malé hřiště, slepice, kuřata, štěně, psi. Dáváme si telecí (koza není), rybu z řeky (smažená, dobrá, ale moc kostí), salát a hranolky. Pití mají jen v plechu, tak si dopřejeme jeden malý džusík (s dýškem 50 to máme dohromady za 1700 lek). Tím je večeře vyřešená, Kuba taky, takže usíná ve třetí zatáčce, jakmile se rozloučíme a opustíme kemp. My se díky tomu rozhodujeme pro delší přejezd až k moři.

Po cestě hledáme místo, kde jsme přezouvali kolo, protože tam asi zůstaly dvě flašky s vodou. Když už v to dávno ani nedoufáme, tak to místo fakt najdeme, flašky naložíme a u studánky doplníme čerstvou vodou:-) A pak už jenom valíme, já smolím storíčka, tak ani moc nevím, čím, až se rozhlédnu v letovisku Shëngjin, když tam trochu bloudíme, protože nás Waze nahnal do jednosměrky. Nakonec vyjedeme nad restaurace u pláží, ale furt se nám to moc nezdá. Pak silnice končí v písku a nás, zírající do map, přijde zkontrolovat sekuriťák. Po chvíli neandrtálské a pantomimické domluvy nám ukazuje, kde můžeme zaparkovat a přespat a celou dobu nám svítí reflektorem na vybalování auta, což nám tam nažene slušnou letku komárů. Kuba, totálně pročůraný, se nechá převléknout a uložit, trochu kňourá, ale je zlatej. My někdy do dvou čumákujeme, protože je horko a žerou nás komáři, vražedná to kombinace:-(

Těsně před usnutím nás pobaví Kuba, když ze spaní pronese: „Já chci taky! Zbylo tam na mě něco?” A jéje…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Total distance: 260.88 km
Max elevation: 1653 m
Min elevation: 12 m
Average speed: 33.07 km/h
Total time: 10:17:27
Download file: 17108.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..