---

Pondělí 10.11. – den padesátý šestý – KHOR VIRAP, VINICE POD ARARATEM

Z průvodce a internetu jsme měli načteno, že maršruty do Khor Virapu, kam jsme se dnes chystali, jezdí v 9 a v 11, takže jsme si naprosto v klidu užili poslední servírovanou snídani (osmažená masová hmota, jakýsi hamburger, osmažený květák, čerstvé rajče a paprika), dobalili batohy, které jsme měli už z předtím vyndané z pokoje, abychom ostatní nebudili při ranním balení, a vyrazili za dalším, trochu nejistým dobrodružstvím. Chtěli jsme se totiž podívat na Ararat z druhé strany:-)

Došli jsme třemi ulicemi k nejbližší stanici metra Hanrapetutyan Hraparak, koupili žetonky po 100 dram a svezli jsme se 2 stanice na Sassountsi David, jak nám poradila paní dozorující pod eskalátorem (jen jsme sjeli dolů, už se nás přišla anglicky zeptat, jestli nějak potřebujeme pomoct). Metro tu mají v povědomém ruském stylu, skoro jak kdybychom jeli ráno do práce:-) Na Sassountsi David jsme se rozhlédli, zorientovali a během pár minut stáli na malém placu, kde parkovalo víc maršrutek – další jerevanské „nádraží“. S pomocí klábosících řidičů jsme našli svůj spoj, usadili se a čekali na naplnění dodávky, přitom posnídali lavaš ze sámošky, co jsme si koupili na cestu. Jízdenka nás stála každého 400 dram, což se shodovalo s tím, co jsme si našli, takže supr.

Cesta z města byla rozkopaná, prašná, plná uzavírek, silnice místy dost vtipná, protože se hned vedle stavěl/opravoval další pruh dálnice. Občas po něm nějaký blázen prosvištěl stovkou a zmizel za obzorem. Naše jízda trvala asi 45 minut, aby nás následně vyložili na odbočce ke Khor Virapu, který byl vzdálený ještě asi 2 km, to už si dojděte, díky, na shledanou:-) Byla to ale moc pěkná procházka – bylo jasno, teplo, před námi tmavá silueta kláštera na svahu kopce, a za ní jsme někde tušili mohutnou bílou stěnu Araratu. Byl totiž takový opar, že sem tam se nám trochu stydlivě ukázal, ale nevidět předtím fotky, „jak to má vypadat“, tak si ho možná ani nevšimneme. Vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli na jednom z nejnižších míst Arménie, tak když už Ararat vykoukl, tak se nad námi tyčil pěkně vysoko, byl to zase trochu jiný pohled než z Doğubayazitu. Kus cesty jsme si zkrátili po sklizeném poli kolem vinic, které se tu táhly, kam jen oko dohlédlo. Chvíli jsme strávili bloumáním po ohromném hřbitově na opačné straně stejného kopce, na němž stojí i klášter Khor Virap. Byl zjevně velmi starý, z moderní doby ale všechny hroby měly své ohrádky, téměř žádné ozdoby, zato na každém náhrobním kameni byl vytesaný a vybroušený portrét nebožtíka.

Pak jsme se konečně vyškrábali k samotnému klášteru Khor Virap, jednomu z nejvýznamnějších míst arménské historie. Právě zde byl vězněn svatý Gregor, aby se později stal arménským biskupem nově přijaté křesťanské církve.

My jsme tu strávili asi hodinu, než jsme prolezli všechna zákoutí, včetně sklepení, kde byl vězněn svatý Řehoř, kam se sestupuje po kovovém žebříku. Na hradbách se zrovna něco fotilo nebo natáčelo, protože taková moc hezká načančaná paní v šatech jako antická bohyně ladně tancovala před siluetou Araratu, jeden pán jí nasvětloval, druhý natáčel. Chvíli nás bavilo je pozorovat (hlavně Petíka – samozřejmě z hlediska fotografické práce:-)), ale pak jsme si šli po svém. Z hradeb byl úžasný výhled do údolí mezi Arménií a Araratem, bohužel to, co tam člověk vidí, už tak úžasné není. Široko daleko se táhne silný pás oplocení, ostnatého drátu a dozorčích věží – pohraničníky nikde vidět nebylo, ale nedělám si iluze, že by tam nechali někoho se jen tak procházet. A přitom by to byla taková paráda, ach jo:-(

Když nám přišel klášter dostatečně prohlédnutý, slezli jsme opět do údolí a vydali se po silnici zpět na křižovatku, kde nás vyhodil autobus. Minuli jsme dědečka, co sbíral suché větve z keřů a nakládal je na kolo, načež se nás pokusil nahnat jediný taxikář v širém okolí. Potřebovali jsme se dostat zpátky na dálnici a pokračovat po ní dále do arménského vnitrozemí, ale řekli jsme si, že je tu krásně, tak kašleme na asfaltku, kašleme na vesnici a vezmeme to polňačkou po přeponě, pěkně mezi vinicemi, někde tam přespíme a zítra půjdem na stopa. Přeci jen, pokud jsme chtěli někde v Arménii vytáhnout stan, byla zde ideální příležitost – kromě nejnižší oblasti je tu logicky i nejtepleji, tak by to mohlo jít. Až pojedeme dál, budou už zase vysoké hory, a tam by to mohl být podobný problém jako na východě Turecka. A byl to dobrý nápad…šlapali jsme si jenom v tričku a připadali si jak na procházce jižní Moravou začátkem podzimu. Na jedné straně cesty se téměř nepřetržitě táhly vinice, na druhé nás sledoval zavlažovací kanál s malými hrázemi, a za ním většinou ovocné sady. Všechno už bylo sklizené, nikde ani živáčka, jen na vinných keřících se občas ještě houpalo pár mrazem přešlých kuliček, a ty padly za oběť našim nenechavým rukám. Jó, ledové, to je víno pro znalce!:-)

Když se kolem páté začalo slunce sklánět k obzoru, přiblížili jsme se konci cesty, k dálnici i vesnici, a sem tam potkali nějakého toho domorodce – tu vedl krávu domů, tu čistil zavlažovací kanál, tam vypaloval kus sklizeného pole. My jsme si našli plácek mezi vinicemi, vedle dýňového políčka, které asi zapomněli sklidit, na dohled od dálnice, takže to ráno bude rychlý start na stopa. Ruchu ze silnice jsme se obávat nemuseli – jsme v Arménii:-) Jak zalézalo slunce za Ararat, mizel z něj opar a ukázal se nám postupně v celé své kráse, aspoň jako mohutná silueta a i se svým menším bráchou. Jakmile ale slunce zapadlo, rapidně se ochladilo a skončila idylka. Rychle jsme postavili stan, zalezli si do spojených spacáků a zkoukli jeden film, abychom neusnuli moc brzo a nemrzli tak dlouho. Spojení spacáků se v „extrémních“ podmínkách osvědčilo, myslím, že každý sám bychom klepali kosu mnohem víc. Zima nás tu trochu zaskočila – jak bylo přes den krásně, tak v noci už i zde mrzlo, stan jsme měli ráno celý obalený jinovatkou.

Úterý 11.11. – den padesátý sedmý – STOPEM DO GORISU, ZABÍJAČKA, EKOLOGOVÉ

Probuzení do omrzlého stanu nás trochu překvapilo a trvalo, než jsme se z vyhřátého spacáku vykopali ven. Moc nás tentokrát nespasila ani rozcvička:-) Teprve se sluncem začalo být trochu snesitelněji, nechali jsme vyschnout plachtu, pozdravili pár dědů, co vedli svoje kravky na pastvu, a vydali se zkusit, jak se v Arménii stopuje. Zastavila nám postupně dvě auta, ale nedomluvili jsme se na společné cestě, tak jsme to zkoušeli dál. Zanedlouho zastavil náklaďák, který nás vzal pár kilometrů, a špatně jsme se do něj vešli. Nějak jsme se asi navzájem nepochopili a nechali se vyhodit zřejmě předčasně, ale možná to tak mělo být, protože během pár chvilek nám zastavil klučina v toyotě s volantem na pravé straně. Jmenoval se Chačik, je mu 25 a žije v Jerevanu s částí svojí rodiny. Pracuje pro firmu, která staví po Arménii sítě optických kabelů, prý pod technologiemi Ericsson. Chačik byl super týpek, rusko-česky jsme si docela povykládali. Vyprávěl nám o Arménii, o problémech s Načevanem (několik km jsme jeli podél hranice, tak asi 50 m od ní) i Náhorním Karabachem. Dozvěděli jsme se, že Arménie má povinnou vojenskou službu na 2 roky, ale i každá žena a dítě tady umí vzít do ruky zbraň, aby mohli bránit aspoň to málo, co zbylo z někdejší velkolepé Arménské říše, rozpínající se mezi Černým, Středozemním a Kaspickým mořem. Chačik tvrdil, že vláda dává polovinu státního rozpočtu na armádu, což v kombinaci s faktem, jak malá země dnes Arménie je, celkem vypovídá o tom, jak se asi tento národ cítí… Probrali jsme ale i témata běžného života….například jedno „ajťácké“, a sice že rychlost internetu v Arménii je 10 – 20 MB a cena pro normální lidi je kolem 15 $ za měsíc.

Taky jsme se zastavili u „benzínky“, což byla docela zajímavá zkušenost. Většina aut v Arménii jezdí na zemní plyn, a tak na benzínkách je mezi každým stojanem cca 20 cm silná zeď pro případ, že by došlo k výbuchu:-) Ze stejného důvodu se při tankování nezůstává v autech – všichni, včetně řidiče vystoupí, pracovník benzínky připojí hadici a postará se o naplnění nádrže, pak nasedne řidič a popojede kus dál, kde nabere i zbytek spolucestujících:-) Nicméně ty vzdálenosti jsou takové, že si nejsem jistá, zda by něco zachránily, kdyby k výbuchu opravdu došlo.

Chačik jel pracovně kamsi do pryč, ale projížděli jsme jeho rodným krajem, tak se rozhodl nás vzít ukázat svým příbuzným, kteří tu stále bydlí v malé vesničce Rind. Sjeli jsme z dálnice a vyškrábali se v mnoha serpentinách do kopců, všude kolem úžasná panoramata hor s bílými vrcholky a hlubokých údolí mezi nimi, z nichž jedním se právě klikatí jediná arménská dálnice. Prokličkovali jsme vesnicí a skoro na jejím konci zastavili před plechovými vraty. Za nimi nás uvítal starší bratr se ženou, bábuška a ještě jedna tetka. Všichni zrovna pracovali na tom, aby měli přes zimu co jíst – vytvářeli zásoby ze zabité krávy. Pod přístřeškem v rohu dvora byla hluboká pec tona (betonová nebo hliněná válcovitá „díra“), kde se normálně peče chléb lavaš přilepený na stěny. Když se peče chleba, je to spíš jen na teplo sálajících uhlících, ale tentokrát byla pec plná zuřivě plápolajícího dřeva. Bylo ho potřeba hodně, protože nad pecí se zahřívaly dva obrovské kotle plné vařícího se masa. Bábuška u nich seděla, míchala a sbírala pryč mastnou pěnu. Kolem bylo rozestavěno několik dalších hrnců a kýblů, jeden s už uvařeným masem, jiný plný másla, do kterého se bude maso nakládat, aby přes zimu vydrželo. Na velkém talíři vedle ležela ořezaná hovězí hlava (tak ořezaná, že ani moc nešlo poznat, že to je hlava) a kosti, vše nachystané pro přípravu silného vývaru chaš. Během pár chvil jsme měli pod zadkem stoličky a před sebou malý, ale plně prostřený stolek – kusy uvařeného a opečeného masa, hromadu domácího lavaše, na špízu opečenou cibuli a papriky, nesmělo chybět ani domácí tmavě rudé víno a vyhlášený arménský koňak, i když ten jsme si dali jen z úcty k hostiteli (zkusit se má všechno, ale tyhle tvrďárny nejsou nic pro nás). Jako výslužku na cestu jsme dostali pytel jablek a hrušek ze zahrádky. Chačikův brácha nás zval, ať tady zůstaneme ještě dva dny, než se uvaří chaš, abychom ho mohli ochutnat, že si tu odpočineme, nemusíme nic dělat:-) Lákavou nabídku (s mnoha praktickými problémy, které si on neuvědomoval) jsme s díky odmítli, nasedli do auta pomalu již odcházejícího Chačika a doufali, že naše ovíněné hlavy a žaludky v kombinaci se serpentinami z vesnice nezpůsobí nějaké problémy:-) Projeli jsme ještě vesnicí Arani, v jejímž okolí se nacházejí nejvyhlášenější arménské vinice. Bohužel naše společná cesta brzy končila – Chačik pokračoval po dálnici na Jermuk, my jsme se odpojili na menší silnici vedoucí přes hory nakonec do Ázerbajdžánu. Měli jsme namířeno do horského městečka Goris, posledního většího sídla před hornatým a málo lidnatým jižním cípem země.

Zkusili jsme dál stopovat, když to doteď šlo tak pěkně. Pár aut projelo, ale ve výsledku jsme nečekali ani 10 minut, než zastavil velký džíp, až nepatřičný pro chudou zemi jako Arménie. Z okýnka vykoukla hlava v čepici a prý „Ahoj, kam jedete?“ Vyloupla se z toho výprava pracovníků ministerstva životního prostředí, kteří jednou za 3 měsíce objíždějí arménské řeky a sbírají z nich vzorky, které pak zbytek kvartálu analyzují a vyhodnocují. Tentokrát je sběr obzvlášť důležitý, protože sousední Írán obvinil Arménii, že znečišťuje řeku Vorotan, takže se vzorky sbírají hlavně z ní a jejího okolí, aby se dokázal opak. A tak jsme s nimi jeli sbírat vzorky z arménských řek a byla to paráda, protože některá místa, kam k vodě zajeli, bychom ze silnice sami nenašli a přitom byla tak nádherná. Kolem se všude zvedaly hory, vrcholy bílé, základy hřbetů skalnaté, šedivé, v nížinách se držely poslední zbytky zeleně. Posádku dřípu tvořili 3 chlápci – nemluvný řidič Jakov, potom vysmátý Keny (jeho jméno jsme úplně nechytili, ale bylo od K, tak dostal pracovní název:-)), hlavní osoba zodpovědná za sběr vzorků, mluvil ale jenom arménsky a trochu rusky, a trojici doplňoval ještě vysmátější Vahagan, který jediný mluvil anglicky, takže fungoval jako tlumočník, jinak se sběrem vzorků jen pomáhal, normálně pracuje jako laboratorní analytik. Zastávky probíhaly tak, že Keny nabral vodu do očíslovaných PETek a uložil je do chladicích boxů v autě. Vahagan hodil do vody čidlo, kterým změřil pH a asi ještě další hodnoty, které si zapsal do tabulky. Na závěr si všichni dali po kalíšku vína:-) Tím, že jim přibyli další konzumenti, došlo víno už při první naší společné zastávce (načež pracovník MŽP odhodil prázdnou PET lahev do přírody…), i když jejich to už dnes byla devátá:-) Stavěli jsme u nádherných horských říček i hnusné vesnické stoky (která je prý malá, ale hodně znečištěná, takže pak má velký vliv i na řeku, do které se vlévá). Během jízdy jsme probrali témata cestovatelská (naše cesta X Vahagan byl před dvěma měsíci v Německu a přestupoval na Ruzyni, kde si koupil na památku magnet s Prahou – ta se mu zalíbila a chce se tam za rok až dva, po svatbě, podívat), politická (vysvětlil nám další detaily ohledně Náhornícho Karabachu, který funguje úplně samostatně, na rozdíl od Načevanu, který je čistě oddělenou enklávou Ázerbajdžánu), pracovní (co kdo děláme – jejich práce nám přišla neskutečně zajímavá, nebo minimálně tahle část s výletem po půlce Arménie, Vahagan ale říkal, že to je jeden, dva dny, jinak pořád nuda, nuda v laborce) i rodinná (u nás je i ve 30 na děti dost času X Vahaganovi je 23, má 24-letou snoubenku, svatbu plánují do 2 let a prý v Arménii je to běžný věk). Vahagan byl vůbec dobrý pako – evidentně mu Arménie přišla jako zaostalá země se zpátečnicky myslícími lidmi, a tomu všemu souhrnně říkal „banana country“, kterýžto termín se většinou používá pro úplně jiné (ano, rozvojové) země. Jak jsme tak jeli, ukazoval nám „banana village“, „banana people“, atd. 🙂 Chlápci nám nabídli i nocleh s nimi v Kapanu a zítřejší odvoz až do Íránu, což by byla bomba, ale to bychom toho z té Arménie fakt moc neviděli. S těžkým srdcem jsme dnes podruhé odmítli nabídku, která se neodmítá, a nechali se vyložit na začátku Gorisu, že se tu někde ubytujeme a pokusíme se udělat si výlet ke klášteru Tatev, jednomu ze symbolů Arménie, ukrytému v horách.

Goris je taky rozlezlý po celém údolí, hodně zaříznutém. Hodně z jeho domů je postaveno z růžových sopečných tufů, typického stavebního materiálu v arménských horských městečkách. Centrum bylo sice o několik km dál a o hodně níž, než jsme vystoupili z auta, ale my věděli, že se tudy budeme muset dostávat pryč směrem na Tatev, tak jsme si našli hotýlek tady, na kraji města. Jmenoval se …světe, div se… Tatev a s majitelem, který tvrdil, že se jmenuje Zoro, jsme se domluvili po tvrdém smlouvání na 18 000 dram za 2 noci bez snídaně. Pokojík byl menší, ale pěkný, čistý, s topením, lednicí, počítačem a televizí. Navíc jsme měli „v ceně“ čaj a kafe, jeden čajík nám Zoro rovnou udělal na uvítanou, k němu měl vždy připravenou misku s bonbonky, a nad tím vším jsme chvíli poseděli a pokecali. V knize hostů nás zaujal jen pár měsíců starý záznam „David Švejnoha“ a další z jeho rodiny…huuuu, bydlíme někde, kde byl i známý český cestovatel!:-) Petík pak skočil do nedalekého obchodu pro vodu, sýr a vytouženou uzenou makrelu, a pak ještě někam do garáže, kde mladá paní měla pekárnu lavaše – mimochodem nejlepšího, jaký jsme za celou cestu jedli. Domluvil nám tam, že si výrobu chleba můžeme ráno přijít natočit.

Zoro byl taky fajn týpek, navíc muž mnoha povolání. Kromě hotelu prodává ve vedlejším vchodu v lékárně, a vzděláním byl architekt, kterýžto obor ho momentálně živil ve vedlejším městečku Khndzoersk, jak jsme později zjistili. Večer přišli do hotelu ještě dva chlápci – jeden byl manažer lékárny Sako a druhý, který jezdí obden z Jerevanu do Kapanu, vozí léky, tady vždy přespí a ráno frčí zpět do hlavního města. Sako uvařil kotel bramborové kaše a chlápci nás pozvali na večeři. Masový sulc nás k ochutnání nezlákal, ale kaši jsme si dali moc rádi, i nabídnutou fantu, pak čaj a velké větrníky (takové ty jak se u nás prodávají zmražené, uvnitř s vanilkovým krémem, ztuhlým na zmrzlinu). Také jsme uspořádali vzájemnou ochutnávku pálenek – vyzkoušeli jsme jejich tut – morušovici, oni si naopak přihnuli naší luxusní slivovice. Dozvěděli jsme se, že v Arménii je populární karetní hra, která se jmenuje Český drak. Pokoušeli se nám vysvětlit její pravidla, ale marně – stále mi to připadalo jako odhazování karet naprosto bez jakéhokoli systému. Petík v tom po chvíli začal určitou logiku vidět, ale vždycky, když myslel, že už to chápe, mu to chlápci zkazili odhozením nějaké úplně nelogické karty:-) Probrali jsme lámanou ruštinou kde co, zajímavé téma bylo třeba národní hudební nástroje.

Díky moderním technologiím nám pustili, jak zní duduk a zurna (dřevěné dechové nástroje, duduk je docela příjemný, zurna zní jako mečící koza:-)). My jsme chvíli dumali, co by mohlo být typickým českým hudebním nástrojem (no schválně, co byste nám poradili?), až jsme to zkusili s cimbálem. Načež oni že to znají, že to mají taky, i když trochu jiné:-) Pak jsme nějak přešli na hvězdy Eurovize, což byl pro nás trochu tenký led, ale youtube je mocný pomocník:-) Skončili jsme u fotbalistů…

Večer se nám opět povedlo shodit internet, ale restart routeru pomohl….pokaždé:-) Po včerejším nepříliš kvalitním, ale dlouhém spánku jsme měli docela výdrž, takže jsme do 3 hodin dělali na fotkách a deníku. To bude ráno….

Download file: 4372.gpx