---

Neděle 9.11. – den padesátý pátý – VÝPRAVA K JEZERU SEVAN

Tentokrát jsme vstali včas, abychom se v 9 nasnídali a mohli vyrazit na naplánovanou výpravu, ale paní uklízečky+kuchařky nás zdržely, když snídani podávaly až skoro v 10. Měli jsme párky se zajímavým salátem: brambory + okurky + červená řepa + hromada čerstvého koriandru. Nebylo to vůbec špatné, a i když ne zcela podle našich snídaňových zvyků, tak vydatné jídlo před celodenním výletem přišlo k chuti.

Naplánovali jsme si totiž výpravu k jezeru Sevan, na jedno z nejznámějších a nejvíce focených míst Arménie:-) No jo, je holt celkem bez problémů dostupné, protože celé jezero Sevan, největší jezero v Arménii i na Kavkazu, je významnou rekreační oblastí. Stalo se jí ale až během minulého století, protože za stalinské éry poklesla hladina jezera díky nadměrnému odčerpávání vody (na zavlažování i pro výrobu elektrické energie) o 22 m a tím se ze špatně dostupného ostrova Sevan v severozápadní části jezera stal suchou nohou dosažitelný poloostrov. A právě na tomto výběžku se nachází turisticky atraktivní klášterní komplex Sevanavank.

Sevanavank se původně skládal ze tří kostelů a dalších užitných budov. První zmínka o ostrově Sevan se objevuje kolem roku 800, kdy zde mniši vystavěli kapli a obytné cely. Samotný klášterní komplex zde založila roku 874 princezna Mariam, dcera pozdějšího panovníka Ašota I. Bagratuni. Tomu klášter sloužil jako základna při bojích proti Arabům a Osmanům. Do dnešních dnů se zachovaly z celého komplexu pouze dva kostely. Sevanavank byl do roku 1930 poutním místem, pak jej museli mniši opustit. Dnes opět patří arménské apoštolské církvi aratělaka.

Pak přišla jedna ze dvou nejnáročnějších částí dne, a sice najít autobus do města Sevanu. Jerevan má totiž asi 5 autobusových nádraží různě rozhozených po okolních kopcích, takže kamkoliv se odtud dostávat je docela adrenalin. Něco jsem se pokusila vyzjistit od slečny recepční a částečně podle GPS jsme došli na autobusovou zastávku na okružní silnici kolem centra, Kanjyan street. Tam jsme potřebovali chytit autobus číslo 261 na Northern Bus Station, jenomže za nějakých 20 minut, co jsme tu čekali, nic takového nejelo, samá dvojmístná čísla. Zkusili jsme se optat dalších lidí a neuměli nám moc poradit, až jeden pán nám potvrdil číslo 261, ale navíc přidal i 46, kterou jsme tu už jet viděli. Ha! No, nakonec během pár minut opravdu přijela 261, o které jsme si už začínali myslet, že neexistuje, my konečně nasedli. Lístek nás stál každého 200 dram a jedna příjemná slečna mi nejdřív uvolnila místo vedle sebe, a pak nám ukázala nádraží, abychom správně vystoupili. Bylo to, jak jsme tušili…na vrcholu jednoho z mnoha kopců, parkovalo tu několik maršrutek, toliko „nádraží“. Spoj do Sevanu nám akorát ujel před nosem, tak jsme se usadili do další maršrutky a čekali na její naplnění, což se povedlo během půl hodiny.

Po cca 60-ti kilometrové cestě jsme si ještě trochu dáchli, ale definitivně a šokově nás probrala hlavní třída v Sevanu, která vypadala jak tankodrom. Když jsme vystoupili, praštil nás do nosu kousavý, mrazivý chlad – přeci jen jsme vystoupali do nějakých 1900 m.n.m. a bylo to dost znát. Na chodníku, kam nedosvítilo slunce, ležela ušlapaná vrstva sněhu a ledu. V pekárně jsme si koupili na cestu lavaš a šlapali podle GPS za město a dál, směrem k jezeru Sevan. Trochu jsme si tím zkrátili cestu, protože kdybychom chtěli rovnou jít po hlavní silnici, tak bychom se museli dlouho vracet městem, a pak ho zbytečně obcházet. Asi po 2 km jsme došli na parádní místo v pastvinách, mezi nízkými stromky, kde měla být keška, ale zjistili jsme, že byla špatně zaměřená a je třeba jí hledat o dost jinde. Při návratu na silnici nám nabízel odvoz maník ve žlutém žigulu, což nás vůbec netrklo, ale byl to taxikář, samozřejmě. Za cestu na parkoviště pod klášterem Sevanavank nechtěl nic, že jede „do práce“, ale že tu na nás počká, a pak nás vezme za 1000 dram zpátky do Sevanu. Byly to zkratkou 4 km, po silnici asi 6 km.

Vyšlápli jsme si pěšky na poloostrov s kostely Surb Arakeloc a Surb Astvacacin, a také dalšími pozůstatky v jeho okolí. Na úplný konec výběžku se ale bohužel nemůže, protože se zde nachází plotem obehnané letní sídlo prezidenta. Z vrcholku poloostrova je ale parádní výhled na tmavě modré vody spojeného Malého a Velkého Sevanu (přičemž v Malém Sevanu je údajně díky hloubce víc vody než ve Velkém), stejně jako na vrcholky 4 horských hřbetů, které jezero obklopují. Touto dobou se od modrých vod jezera zvedají tmavé základny hor, brzy ale přecházející v bíle zasněžené štíty, které se na vodní hladině odrážejí. Podívaná pro bohy, fakt že jo:-)

Když jsme se z vršku vraceli zpět, zastihli jsme v hlavním hostele Sevanavanku svatbu, tak jsme si neodpustili aspoň chvíli okounět, v pozadí za všemi stojícími příbuznými. Když to pak vypadalo, že budou novomanželé vycházet ven, zdejchli jsme se také a ze vzdálenosti, kterou jsme považovali za slušnou pro cizí lidi, jsme si cvakli pár fotek. Když novomanželé opustili bránu kostela, svatebčané ve špalíru je zasypali podivnou směsí květů, rýže a sladkého barevného popcornu:-) Oni sami vypustili holubičky a odešli se kamsi fotit. Nevěsta měla nádherné šaty jen s krajkovým vrškem a mně byla zima i za ní:-)

Z výběžku jsme sešli vedlejší cestou, abychom se vyhnuli taxikářovi, ale odchytil nás jiný. Věděli jsme, že pěšky už asi nestihneme dojít na poslední autobus zpět do Jerevanu (16:30), chtěli jsme na hlavní silnici zkusit stopovat, ale když se děda nechal ukecat na 700 dram, svezli jsme se s ním. Aspoň nás vyhodil přesně na místě, odkud vyrážely maršrutky do Sevanu, což bychom sami ještě složitě hledali. V domečku s pokladnou (ne, tomu se fakt nedá říkat nádraží:-)) jsme si koupili lístky, rovnou do přistavené maršrutky nasedli a za 15 minut (15:45) svištěli do Jerevanu. Seděli jsme vedle řidiče, ale procházka nás dost zmohla a v přetopeném autě bylo příjemně spavo… Díky tomu jsme neviděli, kudy a jak jsme do města přijeli, takže když nás řidič vyhodil úplně jinde, než jsme nastupovali (někde na kopcích u tržiště, žádné nádraží, nic), byli jsme dost dezorientovaní. Aspoň nám poradil, ať jdeme za roh na zastávku, že tam jede autobus do centra. Odebrala se tam většina našich spolucestujících, což bylo dobré znamení. Za chvilku jel autobus číslo 46, který jsme věděli, že opravdu centrem nějak projíždí, tak jsme nasedli a po asi hodinové okružní jízdě po všech vrcholech Jerevanu jsme dorazili kus od hotelu. Bylo docela brzy, tak jsme se rozhodli jít se podívat ještě do Blue mosque, Modré mešity, kterou jsme včera nestihli.

Hledání kešek nás zavedlo ještě na jedno zajímavé místo, jeden z původních jerevanských vnitřních dvorů, kde bylo všechno zábradlí a okenice vyřezané ze dřeva a moc pěkné. Jenom tu kešku se nějak najít nepovedlo:-( Menšími uličkami jsme se pak promotali až k mešitě, na kterou jsme se docela těšili, ale bylo to trochu zklamání – opět takový íránský styl, takže spíš chudší výzdoba. Prošlo se nejdřív velikým nádvořím, kde byl zelený parčík uprostřed a v jednotlivých podloubích po obvodu malé výstavky dlažby, nástrojů, porcelánu. Nakonec se nám podařilo nakouknout i dovnitř, i když to možná nebylo úplně oficiálně povolené – vešli jsme malými dveřmi, které vedly přes místnost, co vypadala jako medresa – škola. Přes ní se dalo projít dál, do samotné mešity, kde hořely přímotopy a bylo příjemně, tak jsme tu chvíli poseděli a udělali si pár fotek. Dokonce ani pánovi, který sem přišel a zapaloval svíce nebo cosi takového, jsme nijak nevadili – koukl po nás, ale nic neříkal:-) Stejně tiše a důstojně, jako jsme přišli, jsme mešitu zase opustili a konečně se vydali do hotelu, kam to nebylo odsud daleko.

Zjistili jsme, že se tu zatím rozrostlo osazenstvo, ale z našeho pohledu samí divní týpci:-) Zajímavý byl jen jeden z nich, se kterým jsme se chvíli zapovídali – Brit, který se vracel z 18-timěsíční cesty kolem světa. Bohužel se vracel předčasně, protože mu onemocněla maminka. Byl starší než my, tuším 39, a když jsme se ho ptali, kde se mu nejvíc líbilo, bez váhání odpověděl, že v Barmě. Neslyšeli jsme takové hodnocení poprvé, tak jsme na ni čím dál tím zvědavější:-)

Po setmění jsme vyrazili znovu do jerevanských ulic, najít nějakou restauraci, vhodnou pro důstojné rozloučení s arménským hlavním městem. Obešli jsme několik taveren (trochu dražší), restaurací (hodně drahé) a jeden podnik, který podával jen lahmacuny (na oběd dobré, ale na večeři málo), až jsme došli k hodně pěkné, stylové restauraci Caucasus. Od pohledu sem chodili hlavně místní, ale spíš na oslavy a různá setkání, a bylo tu pořád narváno. Měli jsme štěstí, protože nám nakonec místa dali, i když tak trochu „na hanbě“, ale neva. Další turistický pár, co přišel chvíli po nás, už sem nepustili. Servírka, která nás dostala na starost, na nás byla dost kyselá, netuším proč (kromě restaurace plné Arménů seděla kus od nás trojice Asiatů – nebo-li šikmooček, jak pro zjednodušení říkáme – a z těch se mohla servírka roztéct, pořád jim podlézala….a to jsme tu nakonec neudělali až tak malou útratu…). Díky tomu jsme si aspoň mohli dlouho zcela nerušeně prohlížet jídelní lístek, aniž by si nás kdokoli všímal, natož nás tlačil do objednání:-) Nakonec jsme si ale vybrali a objednali:

• arménský čaj, hezky do hliněných konviček,
• telecí polévku bozbash, která byla s bramborami a na paprice, takže trochu takový guláš,
• kuřecí polévku chikhirtma s vajíčkem a hodně bylinkami,
• kavkazský salát, který pro nás už navždycky bude „gruzínský“, protože právě tam jsme ho poznali – rajčata, okurky, vlašské ořechy, lehká zálivka,
•  tshashashuli – telecí maso v řídké, ale skvěle ochucené omáčce s kořením a bylinkami,
•  hranolky a „bramborový kebab“, což byly opečené půlky brambor se špekem.

Najedli jsme se hodně, nikoli do přejedena, ale všechno bylo neskutečně dobré. Musím říct, že sice asi nebudu umět rozlišovat gruzínská/arménská/kavkazská kuchyně, ale rozhodně mi zdejší jídla naprosto učarovala. Celé nás takhle sranda vyšla na 5040 dram, tedy cca 10 €, což taky není nic strašného (tedy pro náš cestovatelský rozpočet ano, ale taky to neděláme každý den:-)). Každopádně za tenhle gastronomický experiment jsme nelitovali jediného dramu;-)

Zpátky v hotelu jsme oslavu završili dopitím gruzínského vína, a pak si dali kafe, na které jsme po 2 měsících dostali chuť. Ani v běžném životě ale nejsme nijak velcí kofeinoví závisláci, a tak to dopadlo tak, že jsme do 3 do rána „hlídkovali“ ve společenské místnosti nad počítačem, protože si naše zcela nezvyklá těla nějak neuměla poradit ani s tím „trapným“ 3v1 nescafé:-)

Download file: 4361.gpx