Středa 12.11. – den padesátý osmý – VÝLET NA TATEV

Budík v 8 hodin překvapivě zabral, a zatímco já jsem sbalila batůžek, Petík skočil do pekárny po čerstvý lavaš. Říkal, že majitelka Lucy je vtipná a odmítá komunikovat v ruštině, prý jedině anglicky. Dnes jsme měli v plánu pokusit se dostat na jedno z nejkrásnějších a nejznámějších míst Arménie – klášter Tatev, ukrytý mezi horami asi 20 km od Gorisu. Při odchodu nás zadržel Zoro, že jeden ten jeho kámoš, co jsme s ním včera poseděli, jede do Jerevanu, tak nás vezme na odbočku k Tatevu. Super, první část cesty tedy zajištěna. Nasedli jsme do velkého tranzitu, absolvovali dlouhé čerpání plynu na kraji města, a pak si vyvezli zadek do hor nad Gorisem.

Za odbočkou jsme šli kus pěšky, protože jsme byli úplně okouzleni výhledy, které se před námi otevřely, a chtěli jsme se v klidu pokochat a pofotit panorámata. I pasák krav s koněm byl hodně fotogenická záležitost, zvlášť když nám pózoval jako zkušený model:-) Po těchto estetických zážitcích byl čas se kousek posunout – měli jsme před sebou po silnici asi 10 km, což by šlo dát pěšky, ale chvíli by to zabralo, tak jsme zkusili stopovat. To taky chvíli zabralo, i když samozřejmě nepoměrně kratší:-) Stopovali jsme před nově budovaným tržištěm, kde se časem budou scházet obyvatelé hor a prodávat turistům svoje produkty a výrobky, a vzal nás mladý pár v nablýskaném auťáku s celokoženým interiérem – jeli taky na výlet na Tatev, takže když jsme zaparkovali u lanovky, která dnes ke klášteru vede, šli jsme ještě společně zjišťovat, jak se na ní dostat, kdy jede a za kolik.

Lanovka Wings of Tatev

Nejdelší lanovka svého druhu na světě byla nad údolím řeky Vorotan vztyčena roku 2010 jako součást programu podporujícího turismus v této oblasti. Samotná stavba proběhla také údajně v rekordním čase 10 měsíců. Její cena se vyšplhala na 18 000 000 $ a převážně byla financována od soukromých dárců (převážně Arménů, žijících v zahraničí). Lanovka je v provozu každý den kromě pondělí od 10 do 18 hodin, kabiny vyrážejí v půlhodinových až hodinových intervalech. Níže pár technických informací:

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

• Typ: visutá, lanová, kabinová dráha, jezdící bez zastávek
• Designer: Doppelmayr/Garaventa (Austria-Switzerland)
• Délka: 5,752 m
• Stanice: Halidzor a Tatev
• Délka jízdy: 11–15 minut
• Kapacita 1 kabiny: 25 osob + obsluha
• Nejvyšší bod nad zemí: 320 m
• Maximální rychlost: 10 m/s
• Výška podpěr: 60 m, 58 m, 25 m
• Vzdálenosti mezi podpěrami: 1,089 m (Halidzor > podpěra 1), 1,708 m (podpěra 1 > podpěra 2), 246 m (podpěra 2 > podpěra 3), 2,709 m (podpěra 3 > Tatev)
• Průměr hlavního lana: 27 mm
• Průměr nosných lan: 40 mm

Webové stránky: tatever.com/en/

 Wings of Tatev je nejdelší kabinová lanovka na světě (5752 m) a v roce 2010 ji tu postavili Švýcaři. Místní si od toho slibují zvýšení turistického ruchu u Tatevu, což podle mě funguje, a navíc to odfiltrovává auta funící do hor. Lanovka překonává dvoje hluboká údolí a je z ní naprosto úžasný výhled, zatímco pro návštěvníky v autě to znamená mnoho kilometrů v ostrých serpentinách na úbočích obou údolí. Jedinou výhodu má cesta autem tu, že se při ní dají navštívit ještě další zajímavá místa patřící k tatevskému „podhradí“ – menší kostely, hřbitov, památník partyzánů, atd. plus Ďáblův most – přirozená úzká skalní soutěska nad řekou Vorotan, která celým údolím protéká. Jízda lanovkou vyjde na 4000 dram (jednosměrná 3000) a trvá 12 – 15 minut, je to ale perfektní zážitek. V pokladně seděla moc milá slečna, se kterou jsme se bez problémů domluvili anglicky. Je tu celkem pěkné, nové zázemí, záchody, v létě kavárna a nechybí volná wifi síť:-) Jen jsme se neubránili úsměvu nad zdejší pře-zaměstnaností. Kolem lanovky se pohybovalo zhruba 12 pracovníků, kteří většinou nedělali nic, jenom okouněli a vedli debaty bůhví o čem.

Před půl 12 jsme nastoupili do připravené kabiny, která je údajně dimenzovaná pro 25 lidí. To si moc neumím představit – bylo nás tam 9 plus 2 lidi z personálu, a když jsme chtěli všichni občas přecházet a fotit, tak to bylo skoro až moc:-) V lanovce běží 3-jazyčný komentář jízdy (arménsky, rusky, anglicky) – přivítání, něco málo o parametrech lanovky a 3 zmíněná místa na trase – památník partyzánů, ruiny kostela a Ďáblův most.

Jízdu s fantastickým výhledem jsme si neskutečně užili, o to větší šok ale pro nás byl samotný příjezd na horu, kde stojí klášter Tatev. Z fotek jsme měli dojem, že tu stojí sám, opuštěný na skalním ostrohu, chráněn a izolován před vlivy civilizace…a ono prdlajs. Hned vedle je normálně vesnice Tatev, poměrně velké parkoviště s informačním centrem, toho času zavřeným. Samotná cestička ke klášteru je lemovaná stánky, kde bábušky prodávají sušené bylinky, ovocné lisované placky, ořechy, jablka, domácí víno.

Vstup do areálu kláštera byl zdarma, stejně jako do lisovny oleje (arménsky Dzit Han), která stojí samostatně mimo klášter, a kam jsme se šli podívat jako první. Lisovna byla postavena v 17. století a její produkce stačila pro všechny vesnice v okolí kláštera. Mimo areál byla postavena právě z důvodu, aby ji vesničané mohli používat kdykoli a nerušili mnichy při jejich rozjímání. Celý proces lisování oleje je parádně ukázán na videu na instalované obrazovce uvnitř. Lisy byly mohutné konstrukce z kmenů, dřeva a kamenných závaží, na svou dobu sestavených velice sofistikovaným způsobem. Olej se lisoval z lněných semen, sezamu, konopí a dalších plodin.

Pak už nás čekal samotný klášter – čili komplex budov kolem ústředního kostela sv. Petra a Pavla. Pro návštěvníky samozřejmě platí zvláštní etiketa – kromě vhodného oblečení (klasika – delší oděv, chlapi hlavu odkrýt, ženské zakrýt) sem nesmíte třeba s brýlemi na hlavě (o obličeji řeč není), nesmíte sem v podnapilém stavu, se žvýkačkou, a před vstupem do kostela si vyndejte ruce z kapes:-)

Uvnitř je rozhodně nejzajímavější kostel, okolní prostory jsou bývalá či současná obydlí mnichů, jídelny, sklady, další kaple. Často se tu dají vidět moc pěkné detaily tesané do kamenných zdí – stylizované kříže, ornamenty, výjevy z vesnického a mnišského života. Tmavými chodbičkami se občas dá projít k oknům nebo balkonům, ze kterých je okouzlující výhled do údolí i na horské štíty kolem.

No a nebyli bychom to my, abychom se někam neškrábali kvůli lepším fotkám, i když před klášterem je oficiální šipka na view point (vyhlídku), takže tam jsme nebyli ani první, ani poslední. Jde se asi kilometr lehce do kopečka jednou serpentinou. Část cesty zůstávala celý den ve stínu a ležela na ní díky tomu ušlapaná vrstva sněhu a ledu. Nahoru nic moc, ale dalo se to obejít, zato dolů to potom pěkně svištělo. Na travnatém plácku vedle cesty jsme se uvelebili, dali si oběd (lavaš, sýr a zbylá jablíčka od Chačika) a nacvakali asi milion fotek, protože pohled odsud na klášter a skalnaté údolí, jenž se pod ním otevírá,  je dechberoucí.

Kochali bychom se tu i déle, ale měli jsme před sebou dlouhou cestu zpět a ne moc času, po páté hodině už se začínalo stmívat a radikálně ochlazovat. Zpátky k lanovce jsme to vzali lehkým poklusem, aby nám neujela a my nemuseli zbytečně půl hodiny čekat. Jízda zpět byla neméně působivá, než směrem ke klášteru – opět paráda a moc jsme si to užili. Na konečné jsme vyzkoušeli luxusní záchody, na rozdíl od těch u Tatevu volně přístupné a zadarmo. No a pak jsme se vydali pěšky po silnici nazpátek, že zkusíme stopovat. Bylo kolem čtvrté, zatím svítilo slunce a byla rozumná teplota, nebyl tedy důvod klesat na mysli, ani když nás nechtěl nikdo vzít (z těch několika málo aut, co tu projela). Aspoň jsme měli čas si všimnout (vlastně už i dřív), že nejčastější arménská vozítka jsou lady a žigulíci, většinou bílé a v různém stadiu rozpadu:-) Zrychleně jsme prošli vesnicí Shinuhayr, kde se nám nabízelo hned několik taxikářů, respektive nebyli to přímo profi taxikáři, ale chlápci, co byli ochotní nás za peníze někam odvézt, jak je pravděpodobně v těchto končinách zvykem i mezi místními. Aspoň to vždycky řekli rovnou a nemohlo tak dojít k trapným nedorozuměním. Za vesnicí, po celkem 4,5 km chůze od lanovky, se nám podařilo stopnout týpka v zeleném žigulu, který nás vzal zadarmo na křižovatku s větší silnicí na Goris. Měl na sobě maskáč a on i jeho auto vypadali jako něco, co uteklo z lesa. V autě chyběly zadní sedačky, byla tam jen opěradla, přední sedačky měly potahy z jelena nebo čeho:-) Dveře a řadicí páka byly obložené dřevem s vyřezávanými ornamenty. No…při stopování člověk potká různé případy:-)

Na křižovatce, kde nás náš dnešní spasitel vyhodil, už jsme byli v klidu, protože i kdybychom nic nestopli, tak 6 km do Gorisu už nějak dojdeme. Pokračovali jsme kus bez stopování, fotili a kochali se horami v záři pomalu zapadajícího slunce. Pak nám samo od sebe zastavilo další auto, v něm starší manželé a syn za volantem. Tohle auto pro změnu v podstatě nemělo podlahu, jen jakýsi plechový obal, dírou v něm bylo vidět na silnici. Řadicí páka vypadala, že velice brzy upadne, ale my se báli hlavně o brzdy, zejména v prudkém sjezdu před Gorisem. Všechno ale vydrželo a my vystupovali za pár minut kousek od hotelu.

Zastavili jsme se v supermarketu, kde jsme se zásobili na večeři (chleba, sýr, ovoce, zelenina) i práci (sušenky na váhu, bonbony na váhu), a pak si nechali odemknout hotel od paní z lékárny, kterou Zoro zřejmě instruoval. Jeho samotného už jsme dnes nepotkali, zůstali jsme zalezlí na pokoji a věnovali zbytek dne dokumentační činnosti a plánování našeho pobytu v Íránu, který se pomalu blíží. Také jsme se rozhodli tady ještě jeden den zůstat a projít se po Gorisu, neboť jsme toho z něj zatím moc neviděli.

Čtvrtek 13.11. – den padesátý devátý – PEKÁRENSKÉ VIDEO, KHNDZORESK

Ráno jsme nejdřív zaběhli do nedaleké garážové pekárny, ale nikoli pro čerstvý lavaš (i když jsme si ho samozřejmě taky koupili), nýbrž zdokumentovat jeho výrobu. Pekárna patří majitelce Lucy, které mohlo být tak lehce přes 30 a mluvila s námi jen anglicky, zarytě odmítala ruštinu, jejíž špatné základy v kombinaci s češtinou jsou pro nás jinak v Arménii hlavní dorozumívací prostředek.

V pekárně má Lucy dvě směny pekařek vždy po 3. Ráno se vyrobí těsto z mouky, vody, trochu droždí a trochu soli, během dopoledne to pak jede jako supervýkonná manufaktura. První pekařka vezme kousek těsta a lehce ho předválí válečkem. Druhá ho zkušeným přehazováním v rukou vytvaruje do tenoučké podlouhlé placky, kterou napne na formu a placku s její pomocí přilepí na vnitřní stěnu okrouhlé pece tona. V té se na dně udržují žhavíky, žádný velký táborák. Tenká placka se na rozpálené stěně pece udělá během pár vteřin, prakticky hned ji třetí pekařka vyndavá pomocí dlouhého pohrabáče ven. Hotové placky se vrší na sebe, jednou za čas se přerovnají, aby se mezi nimi nedělala vlhkost. Lucy na vše dohlíží, placky přerovnává a prodává, a když je potřeba, vypomůže ostatním. Denně tu prý takto upečou na 400 placek, jednu prodávají za 80 dram. Pro nás to byly ty nejlepší lavaše, co jsme za celou cestu ochutnali:-) Pekařkám jsme poděkovali za ochotu a s pořádnou porcí natočeného materiálu i upečeného chleba jsme se vrátili do hotelu, kde jsme pak obojí celé dopoledne zpracovávali. Z vyhřátého pokoje se nám do té zimy venku ale vůbec nechtělo.

Až někdy ve 2 hodiny zaklepal Zoro, že jede do vedlejšího městečka Khndzoresk, kde je také skalní město jako v Gorisu, ale ještě větší, tak jestli tam nechceme vzít, 2,5 hodiny se projít, a pak zase odvézt nazpátek? No jasně, že jo, taková nabídka se neodmítá:-) Během dvou minut jsme byli sbalení a připravení v Zorově zelené ladě. Z Gorisu jsme vyjeli na opačnou stranu než včera a krajina se změnila – taky byly kolem hory, ale mnohem víc ostré, kamenité a skalnaté. Před vesnicí Khndzoresk zahnul Zoro na rozbitou cestu mezi louky, snažilo se to chvíli tvářit jako asfaltka, ale někdy z roku raz dva. Po několika kilometrech nás vysadil na úžasném piknikovacím místě, kde se dalo zaparkovat a všude byla rozestavěná spousta laviček a také grilů. Touto dobou samozřejmě všechno opuštěné. Domluvili jsme se, že se tady rozhlédneme, a pak vyrazíme nazpátek po cestě, za 2,5 hodiny bychom měli stihnout dorazit na silnici, kde nás Zoro nabere. S tím jsme se rozloučili, ale hned záhy to vzalo za své… Před námi se v hluboce zaříznutém údolí rozkládalo skalní město Starý Khndzoresk, trochu podobné známé turecké Kappadokii. Erozí vytvarované ostré špičky skal, v nich jeskyně i zbytky kamenných domků. Ještě v 70.-tých letech minulého století tu žili lidé. Z vyhlídky jsme viděli, že údolí překlenuje kovový, ale visutý a tudíž houpací most, tak jsme se rozhodli jej přejít, a pak se mezi skalami vyškrábat do samotné vesnice, místo abychom se táhli po nezáživné silnici, kde nic není. Na 2,5 hodiny dost ambiciózní plán, jak jsme zjistili… Procházka to byla parádní – nejdřív most, po kterém Petík běhal sem a tam, natáčel a fotil, kdežto mně stačilo ho přejít jednou, ta řeka pod ním je fakt hodně hluboko (a to na výšky nějak zvlášť netrpím). Pak jsme omrkli domky, jeskyňky, dokonce i kostel tu zatím stojí. Potkali jsme starého pasáka ovcí, shrbeného stařečka s dlouhou holí, o kterou se opíral. Ptal se Petíka, odkud jsme, a když se to dozvěděl, začal holí tak divně mávat, že jsem z dálky nejdřív myslela, že chce Petíkovi jednu ubalit, ale pak jsem to pochopila – on hrál hokej!!! Sedmdesátiletý pasák ovcí ze skalního města v Arménii ví, že se v ČR hraje dobrý hokej – neuvěřitelné!:-) Cestou dál jsme pak prošli něčím obydlím, asi, měl tam minimálně něco zavřeného v chlívku. Mezi neskutečnými skalními útvary, někdy bizarních tvarů, jindy jako z pohádky, jsme se postupně vyškrábali nad údolí. Jednu chvíli jsme viděli po svahu utíkat něco, co mohl být klidně vlk, ale kdo ví. V posledním úseku jsme trochu ztratili cestu, tak jsme to vzali za nosem a ocitli se ve zdejší JZD. Nikdo neprotestoval, tak jsme skrz ní prošli na silnici, a po té pak další skoro 2 km zpět na křižovatku, kde jsme měli mít sraz se Zorem. Dorazili jsme cca 10 minut před ním, i se zastávkou v místním koloniálu pro vodu, a v klidu pak odjeli zpět do Gorisu. Zoro nám ukazoval svoje projekty a hotové plány z dneška – právě sem jezdí pracovat jako architekt a projektuje tu domy. Možná od nás nějaký bakšiš čekal, ale neřekl si o nic, navíc nám odvoz sám nabízel…já myslím, že jsme se tu zase setkali s pověstnou arménskou pohostinností, přestože jsme si hotel normálně platili.

V hotelu jsme si chvíli odpočali, přeci jen jsme za sebou měli nakonec docela slušnou vycházku, připravili jsme další článek na web a kolem 8. vyrazili zkusit najít nějakou rozumnou restauraci. Prošli jsme celou naši ulici, asi 300 m, a jen za tu chvilku jsme pekelně vymrzli. Použitelnou restauraci s polévkou jsme našli až v hotelu na křižovatce. Paní nám tam všechno odkývala a usadila nás do samostatné místnosti se stolem pro 8 lidí. Děda hlídač přinesl přímotop do zásuvky a za chvíli tu bylo příjemně. Pak přišla jiná paní a přinesla jídelníček, který byl ale napsaný jen arménsky. Ona uměla rusky (tím pádem se domluvit s turisty) a trochu číst arménsky, a s tímto materiálem jsme si museli zvládnout objednat:-) Ale co, když se chce, všechno jde, a tak jsme se po čase dopracovali k objednávce na čaj, polévky a jedny hranolky. Jinak měli v nabídce šašliky a saláty, ale to bylo mimo naše cenové možnosti. I tak si nakonec naúčtovali nějak moc, tato skromná a nijak extra chutná večeře nás vyšla na 2300 dram. Aspoň mě hřálo, že jsem jim k čaji vyluxovala půl misky bonbonů, které se tu podávají místo cukru (i Zoro nám vždycky k čaji nabídl karamelky):-) Mno, radši jsme se rychle vrátili do hotelu, s novou zásobou vážených sušenek a místním pivem Ararat na zkoušku. Nebylo nic moc, jednu lahev jsme ucucávali celý večer… Trochu jsme popracovali a pohledali info k zítřejší cestě na íránskou hranici, zaskypovali domů, dali perfektní horkou sprchu a šli do hajan.

 Tisk článku