Horská Sagada – treky, vodopády a zavěšené rakve

...aneb co všechno nabízí horská vesnice a její okolí, kde v horách najít bazén, a o netradičních pohřebních zvyklostech kmene Ifugao
Horská Sagada – treky, vodopády a zavěšené rakve
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Středa 19.12. – Sagada volá, ale stavíme ještě v Bontocu

Budík v 6:45 úspěšně ignorujene, respektive několikrát posouváme, až je 7:30. Venku dávno svítalo a asi byla krátká přestávka v celonočním dešti, ale už zase začíná krápat. Fofrem balíme (to je tak úžasný cestovat jen s pár věcma – dokonce i když máme všechno vykramařený, tak se to jenom nahází do batohu a jde se), oblíkáme stále vlhké nebo mokré oblečení (kromě ponožek, to bychom nedali), loučíme se s usměvavými paními domácími, z nichž se nám jedna svěří, že její dcera studuje v Praze, a funíme do schodů ke stanovišti vanů a jeepneyů, kde bychom snad mohli chytit něco směr Sagada. Nohy nás bolí jak kdybychom včera udělali každý minimálně 500 dřepů.

V lehčím deštíku naštěstí už o moc víc nepromokneme a rychle usedáme do zdejšího hlavního dopravního prostředku na krátké a středně dlouhé vzdálenosti, jeepney. Základem těchhle hybridů se staly po 2. světové válce americké vojenské džípy, které armáda nechtěla vozit domů, tak je darovala nebo levně prodala Filipíncům. Ti mají zlaté ručičky, a tak vozy začali upravovat, až z nich vytvořili nejenom praktický prostředek hromadné dopravy, ale i jeden ze symbolů Filipín. V pestrobarevném hábitu a různě vyzdobené dle vkusu majitele jsou totiž na ulicích, ve městech, i horských vesničkách naprosto nepřehlédnutelné:-)

Ten náš měl podle infocentra i naší paní domácí jet mezi 8. a 9. hodinou, což jsme si přeložili tak, že jede, když je plný, nejdříve v 8 a nejpozději v 9. S námi je nastoupených zatím jen 9 lidí, takže je jasné, že jen tak nepojedeme. A tak vytahujem mobily a doháníme resty, Petík pospává a lavice vedle nás i naproti se postupně plní. Taky venku stihne přestat pršet, roztrhat se, vylézt sluníčko, usušit nám záda a zase zalézt a začít mrholit. Je fakt, že to celé se stane za 1,5 hodiny čekání, protože nakonec vyjíždíme skoro v 10. Platíme panu řidičovi všichni po 150 PS (nebo míň, podle cíle cesty) a on jede slušně a bezpečně.

Cestou nahoru je zima a prší, čím výš, tím víc. Po cestě nabíráme ještě pár dalších lidí do opravdu plného stavu asi 15 + dva vepředu, nepočítala jsem to. Na střeše nejede nikdo, dokonce ani zavazadla, a ani se nedivím. Stoupáme až do 2000 m, kde není vidět kromě silnice vůbec nic, prší a je hrozná zima. První holčička proti nám „hází blinkr“ – zvrací způsobně do pytlíčku, a pak usíná. Jejímu ještě menšímu bráchovi začne být taky špatně – před pdjezdem byl samá sranda, učil se anglicky počítat a číst nápisy (No Parking), ale postupně ho přejdou roupy, přestává mluvit a začíná fňukat, a pak brečet víc. Mámě se ho daří klidnit zuřivým hlazením bříška, jak kdyby mu tam chtěla vyhladit díru. Po čase klučina usíná mamince v náručí, obešlo se to bez blinkru… My moc nepijeme a už vůbec ne tak, aby nám z toho bylo ještě večer špatně, ale říkáme si, že jestli se nám to někdy stane, musíme techniku vyhlazení břicha zkusit, jestli funguje na každého, jako efektivní prevence nevolnosti-)

Jak sjíždíme do dalšího údolí, výrazně se otepluje, mraky se zase trhají a je pěkně, i když silnice nám na chvíli dává zakusit offroad jízdu v místech, kde se sesunula půda a byla odstraněna zatím jenom pro základní průjezd. U vyhlídky nad městečkem Bayy stavíme, protahujeme nohy, jde se čůrat na placené záchody, před nimiž je možné se vyfotit s ifugaoským stařešinou v ptačí čelence a tangáčích. My raději míříme na vyhlídku na vesnici, která leží dole ve svahu, obklopená širokými rýžovými terasami. Při pohledu na taková místa si vždycky na chvíli řekneme, že tady by bylo hezké žít, ale rychle nás to přejde, když si uvědomíme, co to znamená obdělávat rýžová pole. Mimochodem, rýžové terasy se prý zásadně neprodávají, rodiny si je drží jako nejcennější majetek a maximálně, pokud rodina potřebuje rychlé peníze například na studium svých potomků, tak občas pole pronajímá.

Když se přes další, ale už ne tak vysoký průsmyk dostáváme do města Bontoc, je tu nádherně, příjemná teplota, městem protéká čistá řeka a kolem se rozprostírají rýžová pole, jen trochu terasovitá, spíš tak hezky rozprostřená v okolí města. Idylka. Zase tu nemají žádný jednotný terminál, a tak zastavujeme tam, kde stojí jeepneye do Sagady, a s většinou lidí vystupujeme.
Trochu přebalíme věci a jdeme zkusit místní muzeum, které jsme si vytipovali mezi ostatními, jelikož nějaké etnomuzeum tu má taky každá vesnice. Projdeme areálem školy, kde nás nejdřív vypovídá pětice malých krasavic, a dorazíme před zavřenou bránu – od 12 do 1 je obědová pauza. Paní z muzea právě odchází, tak nám to několikrát zopakuje, načež se zeptá, jestli teda nechceme jít do muzea hned. Neváháme a jdeme, vstupné nás stojí po 70 PS, dostáváme krásně vypsanou účtenku na „140 pesos for two persons from Czech Republic“ a několikeré varování, že se uvnitř nesmí fotit. Velká škoda, je to tu totiž hrozně zajímavé. V nestřeženém okamžiku si tak cvakneme aspoň delší texty na mobil, abychom si nějaká ta moudra odnesli, a jinak obdivujeme předměty běžného života, různé nástroje, oblečení, ozdoby, bambusové, ratanové i keramické a porcelánové nádoby. Čelenky z korálků ale i různých semínek, z hadí páteře (nejtypičtější – několik žen s takovými čelenkami jsme potkali i přímo v ulicích Bontocu) jako ochrana před bleskem, ze zubů divočáka proti nemocem, apod. Taky tu mají spoustu obrazů a fotek, nejvíc nás samozřejmě zaujala jednak „výroba“ mumií a druhak snímky z doby, kdy zdejší kmeny lovců lebek ještě neměly mezi sebou uzavřené mírové dohody.

Muzeum má i venkovní expozici, takovou zmenšenou vesničku, kde je k vidění běžný obytný dům, dům pro mladé dívky, sněmovní budova s ohništěm, rýžové sýpky, chlívek i s živým prasátkem a dům, kde sedí figurína na židli pro mrtvé. Zesnulí totiž byli podle zdejší tradice usazeni na židli s vyříznutým otvorem, čelem ke vstupu do místnosti. Po několik dní až týdnů se pod nimi udržoval mírný oheň, jehož dým tělo postupně vysušil a mumifikoval. Po tuto dobu pozůstalí k nebožtíkovi přicházeli, nosili mu jídlo a povídali si s ním stejně, jako kdyby byl stále živý. Poté bylo tělo sňato a uloženo ve schoulené pozici do dřevěné rakve. Ta se pak uložila do jeskyně a dnes je pár takových lokalit zpřístupněných i pro veřejnost. V odlehlých horských vesnicích se tento druh pohřbívání praktikuje dodnes.

Nakonec ještě dlouho zkoumáme super mapu rozložení všech „pohanských a muslimských“ kmenů na Filipínách, ale paní nám ji nedovolí vyfotit a pryč už neodejde, tak si názvy kmenů aspoň opisujeme a snad k nim půjde něco dohledat… My jsme občas hrozní prudiči:-D
Na netu jsme viděli i pěkně fotky teras kolem Bontocu, tak si říkáme, že bychom se na ně ještě zašli podívat, a pak odjeli do Sagady. Jsou ale dál za mestem, kam se nám s batohama moc nechce, tak dojdeme jenom na most, kde chvíli pozorujeme lov ryb, převrácený dům napůl zřícený ze břehu do řeky i stavební práce na březích poměrně čisté řeky, a pak se jdeme trochu cournout po centru. Teda hledáme prostě jídlo, že jo… Docela nás to tu zaráží, protože třeba ceny ovoce, dokonce i na trhu, jsou vyšší než v ČR (banány 30 Kč/kg, víno 70, mandarinky 40, mango 30 – 40, v Thajsku se prodává za polovinu). A s restauracemi je to snad ještě horší. Mysleli jsme si, že včerejší jídlo s rýži za 70 a polívka s rýži za 90 PS jsou spíš vyšší ceny, ale tady jsme nic pod 100 nenašli. Spíš tak 120 – 140 PS, navíc teď, po poledni, všude už jenom studené zbytky (tou dobou nás ještě nenapadlo si zkusit požádat o ohřátí). Projdeme celou hlavní ulici a neseme si jen malý sáček rajčat za 20 PS, nakonec v postranní uličce dáváme napůl kuřecí nožky (hodně spodní stehna, ale ne pařáty) v omáčce s bramborami a rýží, ale ve studeném stavu to teda žádná pochoutka není. Raději tedy míříme už rovnou na stanoviště jeepneyů a doufáme, že Sagada přinese na kulinářskou scénu něco zajímavějšího.

Tentokrát nás řidič tolik nesardinkuje, i když na těsno je to taky. Cesta je parádní – zase vypadá, že jí stavěl někdo, pro koho je „rovina“ sprosté slovo, vine se jako had nad údolím s valící se řekou a příkrými rýžovými terasami. Vrcholy kopců jsou pak porostlé borovými lesy. To jsme tu tedy vůbec nečekali. Trasa Bontoc – Sagada nás vychází každého na 50 PS, ale platíme až při vystupování, a batohy se tentokrát vezly na střeše. Jelikož nepršelo, tak pohoda:-) Naopak je krásně, nebe modré a krajina hezky zelená.

Sagada je roztahaná vesnice na vrcholu jednoho kopce, s malým náměstíčkem, nebo spíš křižovatkou silnic, kde nás vykládá jeepney. Orientujeme se podle průvodce a vybíráme podle něj i hotel – Green House Inn, který je na jižní stráni, hezky sem svítí slunce, dům je postavený ze dřeva a překližek, co se jako dřevo tváří, takže si tu připadáme jak na horské chatě. Pokojík skromný – postel, stolek, židle, zrcadlo, koupelna venku, WiFi jen v přízemí na dvorku (počítač jí nahoře malinko chytá, mobily vůbec). Prkna tvořící konstrukci budovy vytvářejí v pokoji spoustu „poliček“¨, což se nám hodí pro přehledné vybalení všeho, co zrovna potřebujeme, a nechání to „po ruce“. Cena měla být 400, ale pan domácí chce 500 PS, stejně jako minule, kde jsme měli koupelnu, vodu, a kafe v ceně. Možná jsme se mohli zajít podívat i někam dál, a možná bychom tady taky mohli začít smlouvat:-)

Jen chvilku vydechneme, ale chceme tu dneska ještě aspoň něco vidět, tak uvádíme bolavé nohy znovu do pohotovosti a jdeme k nedalekému vodopádu Bokong. Zastavujeme se v turistickém infocentru, kde musíme opět složit registrační poplatek ve výši 50 PS na osobu, dostáváme mapku a fotíme si pár informací. Pár filipínských turistů nás zve na večerní výpravu na západ slunce, ale jednak máme jiné plány a druhak to je přesně věc, ke které placeného průvodce teda fakt nepotřebujeme, tak s díky odmítáme. Oni když slyší, že jsme zrovna přijeli, tak hlásí, že v pohodě, že oni to taky tak měli první den, když dorazili, jenom se jít trochu cournout po okolí, než se setmí… Vydáváme se tedy po silnici, kudy jsme přijeli, kousek zpátky, odhadem tak půl km, kolem kostela, stánků, nemocnice + léčebny a obchůdků se suvenýry. Na nemocnici nás pobaví cedule, která zve k dobrovolnému přenocování v ústavu, kde člověka zdarma prohlédnou a nabídnou pomoc s jeho neduhy:-) Odbočka k vodopádu samozřejmě nijak značená není (na to máš mít toho průvodce, sem konkrétně za 300 PS pro skupinu), ale naše navigace nás nezklame, a navíc je to pohodová, betonová cesta mezi pár domky, přes borový hájek a údolíčko, které slouží jako jedna velká zahrada. Míjíme tu další turisty s usměvavou průvodkyní. Zatím se na nás ani nikdo netváří blbě, že vlastního průvodce nemáme. Na opačné straně přitéká do údolí říčka přes malý, ale opravdu hezký vodopád Bokong. Jsme tu sami, tak si v klidu fotíme, fascinuje nás zřejmě dost hluboký skalnatý „bazén“, kam vodopád stéká. Kolem sem tam projde nějaký farmář, pozdravíme se, ale jinak si nás nevšímají, mají své práce dost a turistů jim sem asi trajdá dost.

Těsně před setměním se vracíme, abychom aspoň na silnici vykličkovali za posledního světla. Na kraji „centra“ jsou nově otevřené stánky s ovocem, zeleninou a masem, suvenýry, jedna jídelna, ale nic nezaujme. Obcházíme okolí křižovatky a najdeme aspoň stáčírnu vody, ale taky prázdné mrazáky tam, kde jsme se těšili na zmrzlinu. Z nouze si u mladých holek s plynovým grilem objednáváme hamburgery po 35 PS, a když vidím ty tenoulinké plátečky masa, jdu se radši za Petíkem mrknout vedle do suvenýrů. Asi si koupíme rýžové víno, ožerem se a zaspíme hlad… Hamburgery jsou ale nakonec překvapivě dobré, teplé, ostré, nechybí čerstvá okurka a salát, no mňamka! Dát dva, tak jsem asi s večeří spoko. Místo toho se vydáváme ale ještě prozkoumat restauraci pod naším hotelem, co taky vypadá jak srub. Ta je dražší, ale voní teplým jídlem, a tak objednáváme na zkoušku kuřecí curry s rýží. Jednu porci napůl za 135 PS, ale přinesou něco moc dobrého. Rýže je kombinace bílé a nějaké divoké, fialové, a curry tvoří kusy kuřete, brambory, mrkev a asi litr kokosového mléka, takže to prostě nemůže být špatné:-) A zas je v bříšku jako v pokojíčku, aspoň na chvíli, než se se všemi těmi novými vjemy nezačne trochu prát.

V pokoji nejdřív dáváme hodinu šlofíka, a pak trochu pracujeme, zkoukneme dvoje Simpsony a plánujeme, kolem jedné jdeme spát. Z koupelny je slyšet kapající voda, venku štěkaj psi, někde za zdí klape gekon. Když kolem půl 2 konečně zabíráme, začnou se venku přeřvávat kohouti. No je tohleto normální? Petík mi v polospánku oznamuje důležitou informaci, že se tu každou neděli konají kohoutí zápasy, proto je jich tu tolik. Super. Jinak ale zatím žádná jiná havěť na návštěvu nepřišla, tak snad dobrý:-)

Čtvrtek 20.12. – velká túra kolem Sagady

Budík v 7:30 ignorujeme a trošku si po ránu lenošíme, takže ven vyrazíme až kolem 10. V plánu je navštívit zavěšené rakve, zdejší hlavní atrakci, a pak se uvidí. K pozdní snídani dáváme hambáč od slečen na náměstí, včera nám dost zachutnal… To je, panečku, dieta:-) Klidně si pak jdeme po ulici, pochutnáváme si na hamburgru a já civím na stánky naproti, když najednou pod nohou něco měkkého a ozve se zoufalé zakňučení – zašlápla jsem psa:-O Pardon…

Nejdřív se ocitáme u kostela Panenky Marie, krásné a totálně ne-asijské stavby. Uvnitř i kolem je klídek, dva kluci se válí na trávníku, zdraví nás halasným HOY, ale za chvilku už šikovně opakují naše ČAU. Jinak se jen pár lidí courá okolo, mnohem víc mě zaujmou záhonky lemované PET lahvemi naplněnými bordelem – další z mnoha každodenních důkazů, že Filipíny mají velkou snahu se o své odpadky starat a lidi vzdělávat ve věci „recycle, reuse, reduce“. Akorát nevím, jestli zrovna zapíchnutí plastů do hlíny je tou ideální cestou, každopádně snaha se cení.

Horší je to s rakvemi – dojdeme k extra pokladně, kde se odevzdává desátek (doslova – 10 PS) za průchod na soukromé pozemky, ovšem paní nám oznamuje, že dnes je celá lokalita zavěšených rakví i hřbitova pro turisty uzavřená, protože se zde koná pohřeb. Můžeme se prý z vyhlídky u silnice podívat na úsek, kde je na rakve vidět. No to jsme zase my:-D OK, vydáváme se tedy po cestě kamsi dolů ze Sagady, míjíme docela zajímavé obchůdky a restauračky, dokonce další stáčírnu vody. Strašně klesáme a už teď si říkáme, že se nám to nebude chtít šlapat zpátky. A je tady konečně i vyhlídka na krásné skalní věže, které nám připomínají podobné útvary na Zélandu (ne poprvé a ne naposledy na Filipínách), když si najednou všimněme, že uprostřed nejvyšší stěny visí nad sebou ve vodorovné poloze 4 dřevěné rakve. Při přiblížení pak z jedné vykukuje kost, z další dokonce lebka. Mazec! Tak jsme je aspoň z dálky viděli…

Když už jsme tu, pokračujeme po silnici dál, že tedy dojdeme k jeskyním, kterými je zdejší okolí taktéž proslulé, a uvidíme, jak to tu funguje. O hlavní jeskyni, Sumaging Cave, jsme se dočetli, že je tam vody skoro po pás, vstupné stojí 300 PS a ačkoli ji tu mají všude krásně nafocenou s osvětlením, tak jsi musí člověk najmout průvodce se svítilnou, takže ve skutečnosti se jenom plazí za jedním světýlkem, je rád, když něco natočí na voděodolné GoPro (což spíš nenatočí, protože GoPro tmu moc nedává) a rozhodně na něj nebude nikdo hodinu čekat, než si cvakne pár snímků na dlouhou expozici. Ani hlavní zdejší jeskyňářská atrakce, Connection Cave, kdy se s průvodcem prochází 3 – 4 hodiny jeskynním komplexem, občas se plave, podle průvodce i slaňuje (což je podle mě blbost, nikoho s takovou výbavou na místě nepotkáme), nás po podobných, ale divokých zážitcích z Nového Zélandu (například Cave Stream na Jižním ostrově) příliš neohromila, a tak vkládáme hlavní naděje do Lumiang Burial Cave, kde by v ústí jeskyně měly být také pozůstatky rakví. To zní jako něco, co se dá zvládnout bez průvodce, bez speciální výbavy i bez nutnosti máchat se ve studené vodě. Ale ouha. Časy se v Sagadě evidentně výrazně změnily a my zjišťujeme, že bez řádné registrace, ale i zaplaceného (certifikovaného) průvodce nás tady nepustí vůbec nikam. K samotné jeskyni Lumiang by nás stál průvodce 300 PS, do Sumaging dokonce 800 PS, pro Connection Cave je pak ceník od 1000 PS. Dá se najmout průvodce v Sagada Tourist Center a celou procházku s vyhlídkou na rakve, túrou mezi políčky a hájky, nikoli po silnici, a oběma jeskyněmi máš v jednotné ceně 800 PS pro skupinu 1 – 10 lidí. Ve větším počtu a dopředu naplánované už to tedy není taková rána. My na nějaké samostatné placení nakonec prdíme a pokračujeme po silnici mezi borovými lesy ohraničenými všude plotem z ostnatého drátu (aby náhodou někdo k jeskyním přeci jen neproklouzl? Protože si tu už taky hrají na soukromé pozemky?), dolů s prudkým sklonem. Tohle ROZHODNĚ nebudeme chtít šlapat nahoru…

Po pravé ruce se pod námi otevírá dlouhé údolí na jehož horním konci se rozkládá Sagada a je plné rozesetých vesniček mezi úrodnými terasovitými políčky. Na některých se pěstuje rýže v různých stádiích, mnohá ale slouží i pro jinou zeleninu – rajčata, fazole, zelí, salát, atd. Občas je někde teprve zoráno, občas se někde pomalu brodí mohutné, šedé tělo bůvola. Na pohled téměř rajská zahrada:-)

Rozhodujeme se dojít až k vodopádům značeným na nejvzdálenějším konci naší mapy (jsou tam nakreslené dva, jeden s názvem Pongas a druhý jako Twin Falls) a ještě prudčeji sestupujeme do údolí. Hrozně nás na Filipínách překvapují domy, protože vůbec nevypadají asijsky. Nejsou to žádné chýše sbouchané ze dřeva a vlnitého plechu, ale pořádné, zděné domy, často patrové, a odpovídající spíš západním stavebním stylům. A je to tak i tady, v nejposlednější vesničce v údolí, Suyo. Navíc mají všude školy, kde vyhrávají lokálně přezpívané fláky celosvětové hitparády. Děti se tu učí anglicky snad od chvíle, kdy umí mluvit, ostatně angličtina je na Filipínách úředním jazykem. Dospělí, se kterými jsme zatím přišli do kontaktu, mluvili všichni pomalu líp než my. Filipíny, a dokonce ani horské provincie Luzonu, nejsou prostě žádná zapadlá, ostrovní řiť světa, ale stát, jehož ekonomický růst má v roce 2020 předběhnout i mnohé západní ekonomiky, a v němž je na každém kroku vidět, jak si Filipínci přivážejí vlivy různých zemí, ve kterých často pracují.

Vesnice Suyo, kde se trochu motáme, končí přechodem přes zavěšený most, přičemž nevěříme vlastním očím. Přímo pod námi, vedle koryta řeky a pod hrází posledního pole, je vybudované koupaliště o několika bazénech, pěkně tyrkysově vykachlíkovaných. Vstupné za 50 PS a celá řada omezení a příkazů, ale všimli jsme si, že ani ten o povinném nošení plavek není striktně vyžadován – zahlédli jsme totiž starší paní, jak se tam cachtá vesele s dětmi nahoře bez, prostě tak, jak byla zvyklá to dělat celý život:-) Do toho bychom ze slušnosti nešli, ale teď nás mrzí, že jsme plavky nepřibalili (šli jsme přece jenom na rakve, a pak se mělo vidět, co dál), protože z nás leje, i když jdeme celou cestu zatím z kopce. Při další cestě po Filipínách později zjišťujeme, že to zdaleka nebyl ojedinělý případ, a že Filipínci jsou prostě bazénový národ:-)

Za bazény následuje menší úsek, kde se proplétáme jen mezi políčky a banánovými plantážemi, ale brzy se objeví domky a chlívky další vesničky. Když míjíme obchůdek, nedá nám to a jdeme zkusit, jestli sem náhodou nevozí nějakou zmrzlinu. Mají tu iced buko, vedle toho namalovaný nanuk, tak to zkoušíme a vyleze z toho objev dne! Buko je totiž kokos a my se cpeme nanukem ze zmraženého, nastrouhaného kokosu a kokosové vody. Super osvěžení a zdravá svačinka v jednom:-)

Z jednoho malého domku se ozývá několikahlasé, dětské „Hello!“, ani ještě pořádně nevidíme původce, ale během chvilky máme za zády čtyři klučiny tak kolem 8-10 let. Nemám z nich dobrý pocit, ale nakonec jsou neškodní, občas si z nás dělají legraci, občas se snaží pochlubit svou angličtinou a jdou s námi celou cestu až k vodopádu, a později zpět. My těžce funíme do schodů nad vesnicí, zatímco nad hlavami nám zní veselé „Where are you going?“ Poslední pasáž pak vede podél zavlažovacího kanálu, respektive po něm, až do mohutného údolí, kam stékají hned 4 vodopády z různých stran. Podle fotek jsme nakonec došli pravděpodobně k vodopádu Pongas, i když otázka, zda tu vůbec nějaký další někde je:-) Strávíme tu hodinu, snad i víc, lezeme, kde to jen jde, a fotíme, točíme. Kluci dělají společnost Petíkovi, když fotí dole u řeky, ale pak si vylezou na veliký balvan a baví se nad nicotným počínáním těch dole:-) Místní chlapík se odkudsi vynoří, vyleze po skále suverénně, jakoby se nechumelilo a jakoby to nebyla téměř 90° stěna, až na vrchol, nad vodopád. Po chvíli ho vidíme zase šlapat dolů, úplně stejně, jako kdyby šel po rovině. To jsou věci…

Když se cítíme dostatečně vykoukaní, obracíme se k odchodu, samozřejmě s naší věrnou eskortou. Nad prudkými schody dáváme sbohem i jim, což jim konečně na chvíli vezme věčný smích z obličeje, protože to nějak nechápou. My ale jdeme správně, ještě kus podél kanálu, a potom postupným stoupáním po lesní, rozježděné cestě. Potkáváme nejdřív pasáka buvola, který nám potvrzuje správnou trasu a je děsně vysmátý, když spolu prohodíme pár slov, no a o kus dál, když už se nám ve výhledu rozkládají jen úrodné terasy, nás zve farmář Joel na rajčata. Slezeme k políčku zorané rýže, které zrovna čistí, a hned vedle je pole rajčat, ze kterého si prý můžeme zadarmo natrhat. Prý teď není na rajčata dobrá doba a cena je nízká, tak ho to nijak netrápí, že mu od pár z nich pomůžeme. Naopak my jsme šťastní jako blechy, protože filipínské ceny ovoce a zeleniny zatím shledáváme dost neakceptovatelnými a lehce v tomto ohledu strádáme. Důrazně nám ale klade na srdce, ať si je hlavně pořádně umyjeme:-) Mimochodem, asi poprvé v životě jsem v rámci angličtiny slyšela slovo „celophane“, když se ptal, jestli máme nějaký pytlík, do kterého bychom si rajčata natrhali, tak jsem na něj chvíli nechápavě koukala, ale pak mi to docvaklo. Co se všechno člověk od Filipínců nenaučí…

My pokračujeme cestou nad políčky, ovšem jeden velký úsek vede přes ohromný sesun, který tu vzal zeminu, borovice, balvany a zavalil část polí. Asi to není nové, protože minimálně cesta je vyježděná od náklaďáků. Zvládáme dojít do vesnice Balugan, která je asi tak na polovině cesty do Sagady. Na kraji stojí dodávka jen s řidičem a druhý chlapík na nás mává, jestli nechceme svézt nahoru. No jasně, že chceme, a jak! Naskakujeme na korbu a necháváme si výrazně usnadnit výstup. Loučíme se s posledními parádními výhledy do rajské zahrady a usměvavý mladík za volantem nás vysazuje na odbočce, kde začalo naše prudké klesání k jeskyním, čímž se dnešní okruh uzavírá.

Nohy nás bolí jako prase, ale mohli bychom stihnout ještě otevřenou stáčírnu vody, co zavírá v 6, což byl vlastně po návštěvě rakví hlavní dnešní úkol:-) Poslední cca kilometr výstupu, při němž nacházíme další zajímavé podniky jako třeba jogurtárny nebo ještě jednu stáčírnu vody, a jsme doma. Skočíme nejdřív pro vodu, za 7l platíme 20 PS. Pak k holkám na hambáč, a pak do Slabhouse na vepřové adobo s rýží pro každého (adobo je asi nejtypičtější filipínský pokrm, respektive úprava, taková lehce sladkokyselá – může se tak dělat jakékoliv maso, nebo klidně i zelenina pro vegetariánskou úpravu). Je to moc dobré a stačí nám to bohatě. Sledujeme u toho zprávy, kde je reportáž o zatčeném drogovém gangu, člověku sejmutém vlakem a filipínské miss universe, nové místní celebritě, která vyhrála soutěž ve chvíli, kdy naše letadlo dosedalo na filipínskou půdu:-) No a pak se konečně můžeme odvalit do pokoje a v poklidu umřít. Dnes nám společnost ve vedlejším pokoji dělají dva postarší Izraelci, kteří neumí vůbec anglicky, takže si nepřečetli ani heslo na wifi, ani jak se tu má splachovat záchod, ani že se tu večer má dodržovat pokud možno ticho:-) My sjíždíme dva nebo tři díly Simpsonů, já smolím deník a se zavřeným oknem je nám dneska i teplo. Jsme tak unavení, že ani kohouti nás dnes neruší a pochybuju, že by byli zticha…

Pátek 21.12. – zavěšené rakve a jezero Danum

Ráno se opět vyvalujeme, ale na dnešek nemáme žádné velké cíle, tak si to můžeme dovolit. Kolem 9. jdeme na snídaňový hambáč (poté, co po nás chtěli v pekárně za dva čokoládové šátečky 100 PS), a pak omrknout ke hřbitovu, jak to dnes vypadá. Musíme konstatovat, že tu je o dost víc živo, než včera:-)

Zkoušíme čekat u vstupní budky na někoho s průvodcem, nebo někoho, kdo ho naopak nemá a chtěl by se o něj podělit. Takže vlastně dost velký výběr. A tím pádem nečekáme dlouho:-) Záhy po nás přichází 4členná rodina a britská dvojice, tak se všichni zgrupujem, platíme po 10 PS „vstupné“ na soukromé pozemky a paní nám volá jednoho z opodál posedávajících klučinů, ať nám jde dělat průvodce. Tak to tu prostě funguje, klukovi nakonec odevzdáme společnými silami 300 PS.

Našemu průvodci říkejme třeba José, je mu tak možná 20 a mluví anglicky rychle, ale hrozně nezřetelně a potichu. 4členná skupina je polofilipínská rodina – babička, maminka, bílý tatínek a postižená dcera (to je, mimochodem, na Filipínách docela častý jev – maminka Filipínka, tatínek běloch a dítě postižené – kdo ty vadné geny asi nosí?:-)). Pochod z a do prudkých schodů s nimi jde pomaleji, ale ono není kam spěchat – svým běžným tempem bychom měli celou prohlídku za 15 minut hotovou… Stoupáme nejdřív k normálnímu hřbitovu, kde se pohřbívají místní křesťané, zde jde především o anglikánskou církev. Všechny sněhově bílé náhrobky jsou otočené k východu, a před mnohými můžeme vidět vyhaslá ohniště. To jsou pozůstatky místních „Dušiček“, 1.11., které se slaví podobně jako mexický Dia de Muertas – pozůstalí přicházejí k hrobům, dělají si na nich táborák, zesnulým přinášejí pohoštění a povídají si s nimi. Nechybí tu ani velký pomník válečným veteránům, ale před tím žádný táborák není.

Přes hřbitovní pahorek pokračujeme už do samotného Echo Valley, kde nám José raději hned zakazuje hulákat, jsme přeci na posvátném místě. Vtipné je, že v našem před pár týdny nově vydaném průvodci (samozřejmě s určitým zpožděním po anglickém originálu) se píše, že se tu běžně zkouší ozvěna povykováním nad údolím v libovolném jazyce, zatímco ze zdola se vždycky ozve angličtina, páč je prostě plné turistů:-) No nic, zachovávat ticho nám stejně přijde důstojnější, a tak se pomalu šineme dolů na dno údolí, a pak jen pár metrů zase nahoru. A jsme na místě. Na jediném místě, kde se zavěšené rakve (hanging coffins) oficiálně ukazují cizincům. Posloucháme o nich krátké povídání – jak se mumifikovala těla (viz zápis z bontockého muzea výše), kdo mohl být tímto způsobem „pohřben“ (stařešina, jenž dosáhl určitého věku, má děti a vnoučata a jeho vnoučata jsou vdaná/oženěná), že čím vyšší zavěšení, tím se nebožtík nachází blíž k nebi, že rakve se na skály zavěšovaly pomocí dlouhých žebříků a zemřelí se do nich ukládají ve fetální poloze skrčence, protože zdejší lid věří, že bychom měli svět opouštět ve stejné pozici, v jaké jsme na něj přišli. Je to zajímavé, ale jak už se tu přeci jenom chvíli pohybujeme a studujeme různé materiály, tak vlastně nic úplně nového se nedozvíme:-) Dotazů padne jenom pár, pak si všichni chvíli cvakáme rakve na památku (někteří s jimi nutně potřebují i selfíčko), a vydáváme se na zpáteční výstup. Starší paní z naší výpravy se bojí, že nás bude zdržovat, ale ona už je tu stejně v obou směrech taková zácpa, že se nějak zvlášť rychle ani nejde pohybovat. Kdo chce, může si na vymezeném úseku zdarma vyzkoušet horolezení, teda vlastně jen lezení, jak jsem byla poučena (zdravím, brácha!:-)). Nikdo se k tomu ale nemá, nejenom z naší skupinky, ale obecně. Angličan si jde akorát pomazlit malé štěně, co tu dělá doprovod lezcům. U vstupu si všichni navzájem srdceryvně děkujeme a klukovi odevzdáváme 300 PS, ovšem jen za 6 lidí místo 8, postižená dcera a asi jeden jako doprovod totiž neplatí. No, s tím jsme při původních výpočtech úplně nepočítali, ale i tak je super, že jsme nemuseli průvodce živit sami. Celá návštěva rakví nás vyšla dohromady na nějakých 50 Kč, takže pohoda.

Hlavně tím máme odškrtnuto to hlavní, za čím jsme sem přijeli, a můžeme konečně pokračovat dál. No jo, jenže kam? Plány chabé, respektive máme zatím 2 varianty a musíme se nějak pokusit získat k oběma víc informací. Vracíme se do centra, já provedu krátký výsadek do hotelu, ale jinak se vydáváme zřejmě na poslední výpravu po okolí Sagady, a sice k 3,5 km vzdálenému jezeru Danum, oblíbenému výletnímu cíli. Snad to po cestě všechno nějak vymyslíme…:-)
Většina cesty je tentokrát (pro změnu) hnusné stoupání, kolem nás borové lesy a odlehlé hotýlky, které často vypadají jako lesní chaty či sruby, a my si připadáme spíš jak někde na Sázavské stezce, než na tropických Filipínách. Ještě nějaký houby kdyby jim tu tak rostly… Zřejmě ale právě díky celkem jednoduché průchodnosti krajiny, se Filipínci naučili využívat ploty v mnohém větší míře, než zbytek jihovýchodní Asie. No a když u silnice potkáme ještě popásající se kravky, ne-asijský dojem je dokonalý:-)

V místě, kde se silnice přehoupne přes kopec a začne zase klesat, nás zkropí pár kapek deště. Zatím nic tragického, ale mraky se honí všude. Po chvíli začínáme klesat prudčeji po vedlejší betonové cestě, ale ne na dlouho – brzy se před námi objeví… louže:-) Malé, travnaté údolí, v něm zeleně vyhlížející jezírko. Kolem spousta lidí – děti a mladí tu uklízí odpadky, třídí je z tříděných kontejnerů, kde je někdo vytřídil blbě, na kontejnerech obnovují nápisy. Chlapi opodál loví nějaký bordel z jezera. Parta „SRPŠ“ sedí u silnice a na vše dohlíží:-) Později se všichni sejdou u společného oběda, kam nás zvou taky. Normálně bychom neodmítli, ale když oni to tu celé uklidnili, tak je nám to hloupé a tentokrát si necháme zajít chuť.

Obcházíme kus jezera, nakoukneme na vyhlídku, kam se jezdí na západy slunce, a máme v plánu projít kus po lesní cestě a napojit se na silnici o kus níž. Do cesty se nám postaví brána, ale otevřená, tak zkoušíme, jestli to půjde projít, ovšem vyběhnou na nás tři hlídači, co štěkají na celé údolí a tváří se neoblomně, tak raději zase vycouváme. Psi na Filipínách jsme zatím viděli převážně docela hezké, poměrně klidné, a když už štěkali, tak před námi zároveň ustupovali. Tihleti byli fakt hlídací, tak nám nezbylo, než poslušně vyšlápnout kopeček k silnici, a pak se stejnou trasou holt vrátit. Aspoň že pořád už z kopce.

U prvních domů souvislé sagadské zástavby přichází déšť, pozvolna, ale vytrvale. Než si v trochu zapadlých suvenýrech vybereme trička, leje jak z konve. Přebíháme mezi obchůdky a schováváme se do hotelu. No co, máme dneska našlapáno kolem 10 km, tak si můžem dovolit trochu zvolnit. Když se přežene první příval, jdeme si užít Sagadu trochu turisticky. Jsou tu totiž minimálně dvě věci, které nutně potřebujeme ochutnat, a to domácí jogurt s místním medem a citronový koláč. Kousek od hotelu je Yoghurt House, kde mají misky jogurtu s medem, ovocem, džemem, případně granolou kolem 110 PS, ale když je najdeme dál po ulici za 80, spokojíme se s tím. Mistička je sice malá, ale porce jogurtu bohatě zasypaná kostkami manga a zalitá ukrutně sladkým medem nám oběma na ochutnání stačí. Jo a zase se rozprší. Tak jdeme ještě na ten citronový koláč. Do Yoghurt Housu, protože ten vypadá celkem luxusně, tak že si jednou dopřejem. Jo houby, tady jsme si měli dát maximálně ten jogurt, ale koláč je tedy těžce nezvládnutý – koupený korpus o průměru asi tak 7 cm a na něm kydnuté dvě lžíce citronového krému (lemon custard, nic nového pod sluncem:-)). Za 30 Kč bych si asi uměla představit luxusnější zážitek… Na lepší náladu si kupujeme poslední zdejší „specialitu“, ovocné víno, konkrétně saháme po guávě, tak uvidíme. Mně by se líbilo ušetřit si ho na Vánoce, ať máme aspoň něco spešl, když už pravděpodobně zase skončíme v nějaké díře, Petík je pro ho vypít hned. Neudělali jsme to, ale měli jsme…

Po pochůzkách to bereme rovnou na večeři do Slabhouse jako každý večer, objednáváme curry a těšíme se, ale ani to se dneska tolik nepovede – masa půlka, co jindy, rýže obyčejná bílá a ještě nám špatně vrátí peníze. No to je zas kauf!:-) V hotelu až do půl 2 v noci řešíme, co a jak dál, kam jet, kam nejet, jestli letět nebo plout, na kterou stranu – prostě to všechno, co jsme měli mít rozmyšlené dávno, ale neměli. Několikrát se u toho pohádáme, až skončíme u toho, že když jsme si neudělali plány a rezervace předem, což je na Filipínách asi fakt potřeba, tak to holt budeme muset zkusit na blind. Víme, že ráno nám jede v 6:30 nebo 7 bus do Bontocu a odsud snad v 9 do Cervantesu. To bude první úsek dlouhé a nejisté cesty do Viganu, s čímž nakonec v půl 2 usínáme, budík nastavený na 6. Hmm, to bychom to nejhorší z jízd mohli zapsat…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.