Koloniální Vigan a přesun ze severního na jižní Luzon

...aneb kde se dají vidět koňské povozy i tančící fontána a jak se cestuje Filipínami na Štědrý den
Koloniální Vigan a přesun ze severního na jižní Luzon
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Sobota 22.12. – krkolomný přejezd hor na pobřeží, kde leží Vigan

Na budíka se podaří vstát i dobalit, ale zasekneme se u placení. Pan domácí totiž nikde není, nikde se na něj nemůžeme dobouchat. Jelikož nemáme za 3 noci zaplaceno, tak je nám trochu blbé se sbalit a odejít. Jenže když nestihneme jeepa v 7, tak nám možná ujede autobus v 9 z Bontocu… Bezradně obíháme dům kolem dokola, ale nikde nikdo, jenom hladová kočka nám řve u nohou. Zkoušíme sousedku, co jde kolem s igelitkou ryb, a ta nám říká, že je strejda možná na sobotním trhu v Sagadě. No, nezbývá, než čekat. Naštěstí se chlapík zjevuje záhy, strkáme mu 15 stovek a pádíme na křižovatku. Jen tak tak nasedneme do jeepneye plného tak na 75% a jede se. Uff, to bylo o fous. V hlavě už máme koloniální Vigan a touhu zvládnout dlouhou cestu přes hory během jednoho dne..

Cesta dolů utíká rychle, pospáváme, Petíkovi je blbě od hladu, dneska jsme vynechali ranní hamburger. Je tu dost těžké najít něco normálního k snídani, a to i později v Bontocu. Řidič nás vyhazuje u ulice, kde je garáž a nad ní nápis Terminal – Banaue, prej že odtud pojede i bus do Cervantesu. Bílý pár středního věku, co s námi taky přijel, vystupuje a jde snídat do nedalekého krámku, my o sladké houbovité těsto nestojíme a nic lepšího se najít nepodaří. Hodně obchodů a restaurací v okolí je úplně zavřených. Autobus má jet podle informací v 9 a opravdu tu tou dobou je přistavěný jeden van s nápisem Cervantes, ale než se naplní a odjede, to si počkáme až do 10. Zjišťujeme, že tu funguje stejný rezervační systém jako jinde v Asii, totiž že jakmile je autobus přistavený, je potřeba si zabrat co nejdřív, co nejlepší místo. Na což my úspěšně zapomeneme, takže to chvíli vypadá, že pojedeme na maličké 4-sedačce vzadu, pak máme možnost se přesunout o řadu vpřed, k okýnku, tak toho využíváme. Akorát už se nám nevejdou evropské zadky na maličkou 2-sedačku…:-)

Jízda je celkem v pohodě, i když samozřejmě kličkování serpentinami sem a tam se nevyhneme. Řidiči tu ale obecně jezdí docela ohleduplně, zda se nám, přiměřeně rychle, zpomalují, když mají, a před zatáčkami, do kterých není vidět, troubí. Navíc chvíli pod sebou máme nádherné výhledy do údolí s vesnicí a rýžovými terasami, pak zase pro změnu projíždíme vesničky jak od filipínského Lady. Domy tu mají pěkné, většinou docela velké, zděné, ale na zbytek kolem nich jakoby lidem nezbyly peníze nebo asi ani energie, všechno je takové neupravené, poházené, neuklizené. Ale s tím se zatím na Filipínách setkáváme všude. Mnohem zajímavější jsou pak i dost vysoké hory, které objíždíme, a mají ostře řezané tvary jako někde na Hawaii. Je jasno a my si výhledy opravdu užíváme, škoda jen, že nám na ně nikdo nezastaví, abychom si mohli v klidu udělat fotku 🙂

Cervantes je další malá vesnice v horském údolí u řeky a jsme zvědaví, jak tady půjde sehnat další spoj. Na jejich návaznosti totiž stojí, zda dneska zvládneme dojet do Viganu nebo ne… Obavy jsou ale zbytečné – jen vystoupíme z jednoho vanu, už je u nás řidič druhého a nakládá si nás na střechu (tedy jenom batohy). Van je dost plný, tak očekáváme výjezd brzy, ale nakonec si nějakých 30 minut ještě počkáme. Uff, začíná tu být vedro.

Cestu do Cervantesu jsme zvládli za 2 hodiny, odsud k dálnici po západním pobřeží by to mělo být stejně. Akorát se musíme definitivně dostat z hor prakticky na nulovou výšku u moře. No a přesně podle toho cesta vypadá… Serpentiny plazící se jako had po úbočí hor, jednu chvíli padám doprava, vzápětí zase doleva. A jízda má několik dalších „bonusů“. U jediných oken, jediného přívodu čerstvého vzduchu, sedí dvě ženské, hlavou je zacpávají, a pořád se něčím přikrývají, protože na ně fouká. Maminka vedle mě drží spící holčičku, ale jak sama usíná, tak mi ukládá dítě do klína. Z druhé strany Petík klimbá, ale serpentiny s ním hází ze strany na stranu, tak chytám ještě jeho. Řidič pouští „karibskou country“, ale pořád není spokojený a přelaďujde po chvilce dál, což mě taky vytáčí. Aspoň že ty hory za okny jsou zase úžasné, i když už se fakt těším, až z nich budeme dole.

Jakmile se tak stane, vystupujeme a zíráme, kde jsme se ocitli – hory tu spadají skoro až k moři. Tři slečny zaslechnou, že sháníme bus do Viganu, a říkají, ať jdeme s nimi, že ho taky potřebují. Po cestě u stánku kupuju aspoň šest „burger“ housek, první dnešní jídlo, ale stejně jsou zase nasládlé. Tady prostě všechno pečivo chutná jak kupovaná vánočka. Nebo ještě sladčeji. Dojdeme na křižovatku silnic a nestačíme se tu ani pořádně rozhlédnout, když už staví dálkový autobus a my i slečny naskakujeme. Platíme 414 PS dohromady, ale bylo by to víc, kdyby se pán nepřepočítal. Na lístku totiž vycvakal jinou cenu, ale asi ty dva lístky špatně sečetl – my mu dali, o co si řekl, a všichni jsme spokojení. Jízda klimatizovaným autobusem po rovné silnici byla po horské dráze hotová pohádka. Navíc jsme ujeli bouřce z hor a uviděli konečně i filipínské moře a několik nádherných kostelů. Akorát se teda stihlo setmět, což následnému hledání ubytování dodává na skepsi.

Vigan se kolem nás rozlehne jako rušný, svítící mumraj. Autobus opouštíme přímo u hlavního náměstí Plaza Salcedo, kde už se lidé pomalu začínají srocovat na večerní představení tančící fontány. Proběhneme kolem, pak i přes náměstí Plaza Burgos a hupneme do turistických informací. Dočetli jsme se totiž na netu, že tu mají seznam skoro všeho ubytka ve městě a mohou poradit i to, co třeba není na netu. První doporučení se nám moc nezamlouvá (600 PS/os. v dormu), tak se desek chopíme sami a podle ceny vybereme několik tipů, které si následně od ochotného mladíka necháváme zakreslit do mapy.
Všechny hotely jsou jedním směrem, a tak procházíme nakonec i Calle Crisologo, čímž jsme viděli vše zajímavé, co Vigan nabízí:-) Obejdeme několik ubytek různé kvality a ceny, většinou mají plno, volno pak najdeme v krásném Sweet Coffee (nebo tak nějak), pokoj se snídaní za 1200 PS. To by na jednu noc šlo, ale zbývá nám poslední tip z informací, Green Hotel, tak to jdem ještě zkusit. Tady je to bez snídaně, bez luxusu, vlastně celkem bez jakéhokoli estetického zážitku, ale pokoj s klimoškou a koupelnou za 825 PS. Škudlilství vítězí, i tak je to na náš vkus dost 🙂

Dáváme rychlou, studenou (=vlažnou) sprchu, bereme trochu méně propocené oblečení a spěcháme zpátky na Plaza Salcedo, abychom tam do 19:30, kdy začíná představení tančící fontány, také byli. Konečně máme čas se i trochu rozhlížet kolem sebe a všimneme si, že přímo u hotelu máme velký trh, docela velký supermarket, terminály několika autobusových dopravců. Zkoušíme supáč a najdeme akorát levné konzervy tuňáka a různé tangy, ovšem všechny samozřejmě plné umělých sladidel – blééé. Nic jiného nám ale asi nezbyde, pokud nechceme pít čistou vodu (jakože nechceme)… Necháváme si nákup na ráno a jdeme do centra, s malou zastávkou v pekárně na banánový koláč. Chutná dost podobně jako thajská banánová bábovička ze 7eleven:-) Koutek s grilovanými kuřaty už je zavřený, ale zítra se bude hodit…

Fontána v centru města je obklopená lidmi a my se necháváme unést atmosférou. Na stromech kolem bazénku jsou rozvěšené svítící lampiony, všude světýlka, řetězy, papírové hvězdy. Před radnicí i hlavní katedrálou sv. Pavla stojí betlémy v životní velikosti (ovšem nikoli živé) a obojí je také ozdobené blikajícími hvězdami a andělíčky. Tančící fontána je lemovaná nízkou zídkou, na které se dá sedět, ale také jsou všude třípatrové tribuny, teď večer narvané lidmi. Mezi mumrajem se proplétají prodavači vody, oříšků a různých svítících pimprlat (a neděláme si iluze, ale asi i pár kapsářů a žebráků). Když to ale konečně vypukne, všichni jako naráz stichnou, ale hned po několika prvních tónech All I want for Christmas začnou nadšeně hulákat, většinou pak podle rytmu hudby a vodotrysků. Je to dlouhé a je to pecka. Točíme, fotíme, zároveň všechno střežíme před případnými kapsáři. Když skončí vodní show, pokračuje ještě dlouhý videomapping na historické budově radnice, a my jdeme ochutnat empanadas. Teda jednu empanadu. Za 55 PS docela slušně velká kapsa s vajíčkem a masem, obalena v těstíčku a osmažená, nám dodává chuť a energii.

Obcházíme okolí a fotíme místní památky ve vánoční výzdobě, až uběhne hodina a spustí se ještě několik písní s tančící fontánou. O svátcích má totiž večerní program dvě části, od 19:30 a 20:30. Každá část končí skladbou Time to say goodbye (Con Te Partiro). Po kulturní vložce pokračujeme do Calle Crisologo, kam nesmí auta ani motorky, maximálně tu po dlažbě klapkou kopýtka vyhublých koníků táhnoucích dvoukolové kalesy. Jedno z posledních míst na Filipínách, kde kalesy jezdí, a tedy populární turistická atrakce. Ulička s historickými domy obchodníků je pěkná, ale čekali jsme po pravdě větší bombu:-)

No a s hledáním jídla je to v pokročilou večerní hodinu úplná bída. Dokonce až taková, že nás nažene do fastfood Chowking, kde mají za 49 PS misku smažené rýže s vepřovým. Dost bez chuti, ale aspoň něco teplého do žaludku… A cestou do hotelu objevujeme stáčírnu vody, další důležitou věc, protože už nám náš barelík dochází. Do hotelu se vracíme kolem půlnoci, holky na recepci spí a v prvním šoku nám chtějí prodávat další pokoj. Rychle ale pochopí a předají správný klíč, takže se můžeme natáhnout pod klimoškou, otevřít oříšky a guávové víno ze Sagady a pustit Simpsony. Dobrou noc!

Neděle 23.12. – pohoda den ve Viganu, noční bus do Manily

Budík v 7:30 má spíš informativní funkci, po včerejším zápřahu zase potřebujeme trochu dospat. Když se ale probereme, rovnou i lehce pobalíme a razíme ze všeho nejdřív zkusit sehnat lístky na autobus do Manily. Přeci jen je teď hodně vytížené období, v TV běží reportáže o tom, jak lidé nocují na nádražích, než se na ně dostane, tak z toho máme trochu vítr. Největší obavy se zatím nepotvrdí a my bez větší námahy kupujeme lístky u společnosti Partas po 761 PS na 9h večer. Mezi 4. – 5. příjezd do Manily. Tam bychom rádi chytli rovnou další autobus na jih do Legazpi, a tím ukončili zřejmě největší pozemní přesun téhle cesty. Po pravdě řečeno, už ty noci v autobusech taky nejsou, co bývaly… všechno nás bolí, nevyspíme se vůbec, ještě se člověk furt jenom bojí, aby se mu někde po sedačkou něco zakutálelo:-)

Fajn, lístek máme a děláme si první okružní procházku po okolí, abychom zjistili, že uvařené jídlo už je zase všude studené, v supermarketech je hlava na hlavě, to samé na trhu. Nákup snídaně v obchodě proti hotelu vzdáváme, lidé tam stojí každý s několika vozíky, za nimiž táhnou ještě pytle narvané malými balíčky chipsů, sladkostí a podobných nesmyslů. Taky hodně frčí malé lahvičky ginu. Hlavně, že jsme chtěli utéct od vánočního nákupního šílenství a ono je to tady ještě mnohem horší… Na 12. se vracíme do hotelu, vyklízíme pokoj a necháváme batohy na recepci. Pak to jdeme zkusit znova, jinam…

Pár věcí se nám podaří koupit v supermarketu PureGold, dokonce tady najdeme i sirupy – importované z Malajsie a stojící kolem 150 Kč. Kupujeme si hnusnej tousťák a konzervu tuňáka, abychom nemuseli snídat sladké pečivo, anebo platit ukrutné peníze za ovoce. Už jsem to tu psala a asi to ještě zazní, ale s jídlem je to zatím na Filipínách fakt bída, řadíme je někam jenom kousíček nad Laos, kde byla výdobytkem teplá rýže se sójovkou a chilli omáčkou. Tady to bývá teplá rýže se studeným masem, co se uvaří ráno, a pak je v nabídce do vyprodání. Když chce člověk čerstvě udělané, teplé jídlo, musí do restaurace (samozřejmě výrazně dražší), anebo do některého z mnoha zdejších fast foodů. Hamburgery v Sagadě, hezky od slečen udělané, se nám osvědčily, ale to neznamená, že bychom tuhle stravu vzali na milost. A upřímně, vidím tady určitou podobnost s Thajskem, kde taky začali před pár lety milovat fast foody a dnes je to jedna z nejvíc obézních populací světa. Filipínci jsou zatím převážně hezcí, štíhlí lidé, ale když si nebudou dávat pozor, budou z nich za chvíli bečky. My jsme z nouze zamířili ke stánkům kolem a zkusili si objednat hot dog, ale takovou kravinu už nikdy neuděláme – fujtabl vespolek!

Něco takového je potřeba zajíst, a tak se vydáváme směr centrum. Možná i proto, že jsme věděli ze včerejška, že se tu grilují kuřata:-D Bereme půlku za 105 PS a jdeme se usadit na příjemně prázdné tribuny kolem fontány, kde poobědváme. Občas se tu přichomýtne nějaké dítě, co žebrá mince – někdy úplně nepokrytě, někdy to zkouší přes zpívání koled. Takže jsme z toho trochu rozpačití, jestli to tu není prostě zvyk, že děti na Vánoce koledují a mělo by se jim něco dát. Na nás se jenom jedné holčičce povede vykoledovat chleba – je totiž fakt hnusnej, a tak když o něj projeví zájem (což jsem nečekala, když jsem jí ho nabídla, přiznávám), nevadí mi se podělit. Dokonce i kámoška dostane, ovšem zároveň jim vysvětluju, že když se tímhle budou cpát, tak budou za chvíli jak bečky. Holky mi nerozumí, spokojeně si přežvykujou bílou, houbovitou hmotu a zvou ještě další tři kluky. No tak to už by ale stačilo, dámy. „Jestli se chceš dělit s klukama o chleba, tak jim dej ze svého“, říkám té komunikativnější, a odcházím.

Po celém městě, nebo aspoň po celém centru jezdí zmrzlináři s kovovými vozíky a dobrými oplatkovými kornouty, které plní spoustou maličkatých kopečků. Když zjistím, že za kornout chtějí 20 PS, nadšeně si dva poručíme a automaticky se těšíme na bílou = vanilkovou, hnědou = čokoládovou a zelenou = pistáciovou zmrzku. No, tak to zrovna nedopadne, což nás mohlo napadnout. První dojem je, že bílá chutná jako plísňová (plesnivý kokos?), k čemuž do party přidáváme hovnovou a hlenovou. Ve skutečnosti je to tak, že kromě lehkého nádechu té plísně to vlastně nemá vůbec žádnou chuť a nejlepší na tom je ten kornout. Ach jo, ani tu zmrzlinu Filipínci neumí… Začínáme chápat, proč většina cestopisů odsud žehrá na jídlo.

Po pauzičce s kuřecí svačinkou si obcházíme náměstí ještě jednou za dne, a navštívíme i katedrálu sv. Pavla, kde zrovna začíná mše. Nemají tu varhany, místo toho někde někdo hraje na kytaru a do toho se krásně, mnohohlasně zpívá. Na začátku mše je zapálena čtvrtá svíce na adventním věnci, a pak už hovoří pan kazatel. Dá se samozřejmě přijít i na mši v angličtině, ale takhle je to hezčí 🙂
Vedlejší náměstí Plaza Burgos je zase plné obrázků přání děti, stejně jako jimi vyrobených hvězd ze všech možných materiálů. Stojí tu i menší vánoční stromeček z plat od vajec. Příznivci zero waste filozofie by tu byli nadšení a já jenom přemýšlím, jestli Filipínci při vytváření podobných děl mají také tyto myšlenky, nebo je to pro ně automatické zužitkování věcí, co mají po ruce…

Jak se nám náměstí a katedrála víc líbily za tmy, nasvícené a blikající, tak ulička Calle Crisologo mnohem lépe vyniká za dne. Lehké koněspřežky se pomalu šinou mezi návštěvníky, vyhublí koníci pohazují hlavami, když jim někdo nevoní. Obchodnické domy mají dvě patra, vyřezávané okenice a často i dveře, nakreslené ornamenty na fasádě a takovou zvláštní, koloniální atmosféru. Přízemní prostory slouží většinou jako prodejny suvenýrů nebo restaurace. Pro unavené turisty jsou v pravidelných intervalech rozestavěné dřevěné lavičky, které vypadají jako ty koňské povozy, jen stojí bezpečně na zemi. Kupujeme si aspoň studenou colu a vyžahnem jí skoro na posezení. Pak se postupně odebereme k hotelu vyzvednout barel, doplnit ho vodou v nedaleké stáčírně, a zase zpátky, usazujeme se na schodech před hotelem. Zkoušíme telefonické spojení přes net a bavíme kamarády pohledem na tricykly. Kolem 7. už je nám to pak blbé, tak si vyzvedáváme i bágly a přemisťujeme se na „nádraží“. Sedí se tu vtipně v kovových školních lavicích, kolem foukají dva velké větráky, záchody jsou zadara a Petík strašně zaujme holčičku s klukem před námi. Ti jsou místní, moc anglicky neumí, ale prý nikam necestují, jen se sem chodí bavit. Je s nimi sranda – když mi Petík z průvodce předčítá zajímavosti o Filipínách, holčička to poslouchá uhranutě jak tu nejlepší pohádku na světě.

Nakonec se ale i s ní musíme rozloučit a kolem půl 9 se jdeme usadit do přistaveného autobusu. Dálkové autobusy na Filipínách (respektive asi všude po jihovýchodní Asii) mají jeden nešvar, a to klimatizaci. Dodnes jsme nepochopili, jestli si místní opravdu tak libují v celoročním sezení v „ledničce“, nebo řidičům prostě nikdo neřekl, že klimatizace má i nějaké mezistupně, nejenom MIN a MAX… Navíc tady na Filipínách začaly mít autobusy další neduh, chybí jim síťka nebo kapsa na odkládání věcí, takže s každou jízdou čekáme, co se nám kam odkutálí a už to nikdy nenajdeme.
Noční cesta busem je nudná, nezáživná a nepohodlná, takže ve výsledku toho moc nenaspíme. A když už náhodou začneme zabírat, tak se buď staví na jídlo, anebo je tu rovnou Manila…

Pondělí 24.12. – za somráky v Manile, při čekání na autobus

Po divné noční jízdě, kdy ne a ne usnout, jsme možná na chvíli přeci jenom zabrali, a v tu ránu autobus stojí, svítí, lidi se ženou ven, protože jsme v Manile na „nádraží“ Cubao. Jsou 4 ráno, tma a venku šílenej slejvák.

Chvíli koukáme jak sůvy z nudlí, zkouším na paní pod cedulí INFORMATION dotaz, jaká společnost, případně odkud, jezdí do Legazpi, ale dozvím se jen, že „I don’t know“. Na druhou stranu je to asi pochopitelné, jelikož jsme na terminálu společnosti Partas. To je bohužel ten šílený blázinec s filipínskými autobusy, které neparkují na jednom normálním terminálu, ale rozházené po ěmstě podle jednotlivých společností. V Manile se tyhle jednotlivé „terminálky“ shlukují v několika čtvrtích (Pasay, Cubao, Sampaloc ad.), ale to rozhodně neznamená, že si jen tak přesedneš na další bus a jedeš. A obzvlášť ne o Vánocích. Doufáme, že se dneska z Manily vůbec dostaneme, když vidíme ty davy, co tu čekají už bůhví jak dlouho…
Naproti přes silnici si všimneme společnosti DLTB, která by měla na jih taky jezdit, tak tam zkoušíme přeběhnout, ale je tu dost mrtvo – pár lidí čeká, první bus jede v 6 a pokladny jsou zavřené. Vyrážíme tedy za jistotou, na terminál Araneta, který by měl být hlavním odbavovacím uzlem na jih Luzonu. Aspoň že déšť mezitím trochu polevuje.

Je to asi kilometr proplétání se pouličním ruchem, mezi parkujícími motorkami a tricykly, pod podloubími, kolem zatím zavřených obchodů a garáží. Araneta terminál má pak dvě části. První, kam přijdeme, je „ordinary“ terminál pro obyčejné autobusy s okny a bez klimošky, který je v neuvěřitelném obležení lidí a prodavači od jednotlivých společností na nás už na dálku kroutí hlavami, že je vyprodáno. V klidnějším rohu si rozkládají fidlátka novináři, takže dnes večer můžeme očekávat ve zprávách další reportáž o kolabující dálkové dopravě o svátcích…
My podle rady i mapy jdeme ještě o kousek dál, kde je terminál luxusnějších autobusů, těch pojízdných ledniček, za zhruba dvojnásobné ceny. Hraje si to tu pomalu na letištní terminál, kontrola hned u vchodu, pak nějaký lístečkový systém na kupování jízdenek, check-in batohů bůhvíkam… Mno, zkouším se nejdřív propašovat bez věcí do haly, abych zjistila, co a jak. Jelikož je tu zatím celkem klid, zve mě chlapík rovnou k přepážce, jakýpak copak. Nejbližší autobus na jih, kde je volno, jede v 6 večer, čili asi za 13 hodin. Váháme, jak s tím naložit, především teda s informací, že místo abychom přes den někam přejeli a udělali si aspoň hezky Štědrý večer, tak budeme přes den hnít v nezajímavé Manile a večer i noc strávíme v autobuse. No co už, pěkných Vánoc jsme se vzdali s odletem do tropů (sice i v tropech se dá slavit lépe než v autobuse, ale to se nám za 6 let podařilo jen jednou:-)). Kupujeme tedy lístky společnosti Alps za 956 PS + automatický poplatek „facility fee“ 20 PS. Dá se to koupit i online na https://www.aranetacenterbusport.com, ovšem tam je zase poplatek za nákup online:-) Chlapík u přepážky mi jen po dotazu vysvětluje, že příruční zavazadla musí mít do 10 kg, což je pohoda.

No a my máme celý Štědrý den na… nic:( Co proboha dělat ve městě, kde nic není, ve čtvrti, kde jsou jenom autobusáky a obchoďáky, a ještě každou chvíli prší? Chvíli obejdujeme kolem vchodu, načež nás hlídač zve dovnitř, že tam je normálně čekací hala. Tím moc neřeší, co máme v batozích, jako například jídlo, pití, nůž, které by se na nádraží vyskytovat neměly:-) Do větší haly nás ale nechce pustit další hlídač s batohama, že je máme nejdřív odbavit. To ale zase nechceme my, být celý den bez batohů, tak se s nimi usazujeme v rohu haly a podřimujeme, do té velké chodíme akorát bez zavazadel na pěkné záchody:-)

Když se to venku začne tvářit trochu víc jako den a uvnitř začnou přibývat lidi, vyklízíme pozice a jdem najít něco k jídlu. Petík už předtím podnikl trestnou výpravu po okolí, a tak trochu představu má (že tu nic slavného není), a tak jdeme nejdřív ochutnat shawarmu vedle ordinary terminálu. Dělají tu maličkou, tak na 3-4 kousnutí, ale za 55 PS (cca 24 Kč) máme dvě. Navíc jsme tím konečně pochopili všudypřítomný systém Buy 1 Take 1, což znamená, že dostaneš dva kusy něčeho o trochu dráž, než jednoho, ale pořád levněji, než 2x jeden kus. A to se vyplatí! 😀
Neomylně míříme do obchoďáku, i když to poslední, co člověk chce, je být těsně před Vánoci v obchoďáku. Tady je ale kupodivu celkem klid, už jsme zažili horší (třeba Vigan a jeho supermarkety). Procházíme se, co tu tak jako mají, já po očku sleduju, jestli někde neobjevím plavky, ale zatím nic. Končíme u další shawarmy. Jako jo, zachutnalo nám to, ale tak nějak ve stylu „mezi slepými jednooký králem“. Hned naproti je teda restaurace s bohatě obloženými stoly a nabídkou all you can eat, která nás hodně láká, zvlášť na Štědrý den, ale nakonec moudře usoudíme, že po převažující hladovce a před dlouhou cestou autobusem to není moc dobrý nápad. Místo toho si jdeme stoupnout pod vánoční strom a zavolat domů… Je to takhle divný. Příště až budeme chtít odjet na Vánoce, tak do nějaké země, kde se neslaví, ať nám to není líto. Takhle mi to trochu líto je. Na pláži s koktejlem v ruce a nohama v teplém moři by to bylo lepší:-)

Před krámem a před kontrolou u vstupu na terminál si pečlivě přebalujeme zavazadla, abychom měli všechno jištěné, ale je tam stejný hlídač jako ráno a ten nás naprosto neřeší. S hodně velkou časovou rezervou jdem tedy prozkoumat ten check-in. Dáme jim tam na váhu oba batohy a mají celkem 24 kg, takže po nás chtějí něco platit. To nechceme my, protože jsme za lístky dali celkem dost, tak nechápeme, proč bychom měli platit ještě zvlášť za bagáž. Navíc váhový limit se měl vztahovat jen na příruční zavazadla, nebo si asi nerozumíme. Většinu váhy tedy narveme do malých batůžků a zcela nelogicky jdeme odbavit skoro prázdné batohy. Dohromady 18 kg, pohoda. Jenže oni po nás stejně chtějí 50 PS zaplatit. Nechápeme, odmítáme, chvilku je to souboj nervů, ale naprosto v klidu. Nakonec nám batohy vrátí a ať si je vezmeme normálně s sebou, což kupodivu akceptuje i ochrankář před větší čekárnou, který nás tam prve s nimi pustit nechtěl. Vyvodili jsme z toho, že si tu prostě udělala kšeft nějaká jakože zásilková služba, která ti odbaví zavazadlo, ty zaplatíš podle váhy, a oni ho pak stejně vezmou a naložej dospod tvého autobusu. Mazec:-D My jsme to aspoň po svém obešli, bez zbytečného placení. Snad nás nebudou nutit si vzít všechno s sebou do autobusu…

Další 3 hodiny tedy čekáme v hale, ale aspoň máme všechny svoje věci pohromadě. Když konečně kolem půl 6 naskočí náš spoj na tabuli, jdem raději v předních řadách, a řidič nám bez problémů nakládá batohy do zavazadlového prostoru a nechává nám od nich kartičku (plastovou, ne žádnej lísteček!). My nastupujeme do autobusu a po pár minutách je jasné, že tohle bude hodně jízda doslova ledovým královstvím – klimatizace tu běží na nějakou šíleně nízkou teplotu. Máme sice oba ponožky, dlouhé kalhoty i mikinu, ale po čase ani to nestačí. S radostí vyskakujeme při pauze ven se ohřát, přestože prší. Dávám si maličkou nudlopolívku za 70 PS a je to zase to samé – neurazí, nenadchne. Petík to jíst odmítá, dá si lžíci na ochutnání a zrovna má smůlu na nějaký škvarek místo masa, tak ho to akorát tak odradí ještě víc. Po pauze se pak chumláme do sarongu a další mikiny, řidič obchází celý autobus a klimošky, které zmrzlí lidé zavřeli, znovu otevírá, závěsy zatahuje. Jakmile vyjede, zavíráme klimu a roztahuje závěs, jinak bych se tady v tom tubusu, ze kterého není vidět, za chvíli asi pozvracela. V polospánku to doklepeme do Legazpi, ovšem místo avizovaných 12 hodin to trvalo jen 10, takže jsme ve 4 ráno na rozestavěném, zhasnutém terminálu, kde posedává pár lidí čekajících na první ranní spoje. Usedáme taky, podřimujem a čekáme na světlo…
Mimochodem, když jsme se blížili do Legazpi, zahlédli jsme dokonalý kužel sopky Mt. Mayon a myslím, že se máme na co těšit…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.