---

ČTVRTEK 15.1. – den stý dvacátý druhý – UBER, COUCHSURFING, PRVNÍ OBHLÍDKA BOMBAJE

Bombajské letiště je takový kolos, že to hlava prostě nepobírá, a tak jsme se i my usadili v příletové hale a podřimovali, jenomže jsme to nějak moc natáhli, takže najednou jsme měli dost naspěch, abychom dorazili do 6 hodin k paní Pooje, couchsurferce, která se nás ujala. Dala nám i tip, že v Bombaji funguje Uber, tak jsme si vzpomněli, že od Ondíka máme slevový kód, zkusili se zaregistrovat a objednat odvoz. Bylo to trošku psycho, jelikož internet šel jenom v hale, pán nás nemohl najít, naháněli jsme se na několikrát, já pořád běhala mezi halou a zastávkou, kde jsme měli čekat, no mazec. Nakonec se ale povedlo, i když už bylo skoro půl 6, ale žádná velká zácpa nás nepotkala, a díky kódu jsme jízdu nakonec měli úplně zadarmo.

Vystoupili jsme u chrámu Siddli Vinayiak, kam se nás nejdřív pokusili nahnat, vzápětí vyhnat, až se povedlo ho obejít tak, jak jsme od začátku chtěli. Bez větších problémů jsme našli správný dům a byt, kde nás už uvítala sympatická Pooja a její manžel Abhjeet. Dostali jsme čaj, trochu poklábosili (bylo načase si začít zvykat na indickou angličtinu), a pak nás vzali autem na snídani. V čistě indickém bistru jsme ochutnali podle jejich objednávky typické věci, co Indové snídají: masala dosa (placka s bramborovou náplní), dosa s kořením, a dva druhy rýžových knedlíčků – idli, vařené v páře, a wada, smažené v oleji. K tomu sambar omáčka a nějaká bílá, kokosová, šeredně pálivá. Petík si jí ihned oblíbil:-) Připíjeli jsme čaj s mlékem, jaký jiný. Po snídani nás naši hostitelé zavezli zpátky domů, kde jsme se rozloučili – Abhjeet jel do práce (hodina cesty autem, prý, pane jo!) a Pooja na nějaký pohovor. My jsme vděčně zapadli do postele, zatáhli silné závěsy a na dopoledne si zdřímli.

Na odpoledne jsme si vytyčili několik cílů, ovšem jejich naplnění se ukázalo složitějším, než jsme mysleli. Nejdřív jsme se chtěli zbavit zbytku ománských peněz, které jsme si nechávali “pro jistotu”, ale nakonec jsme cestu na letiště a poslední dny zvládli mnohem levněji. Ve všech bankách nás vypoklonkovali a posílali od čerta k ďáblu, až jsme skončili u Western Union, kde jsme se omarů konečně zbavili a obstarali si tak první zásobu rupek (indických rupií, 1 Kč = cca 2,5 Rp).

Jako další jsme si chtěli zřídit indickou SIM kartu, přeci jen tu nějaký čas asi strávíme. Našli jsme podle Poojina popisu místní pobočku Vodafonu, a tam začala komedie. Nejdřív dlouhá debata s prodavačkami, jejímž výsledkem byla jakási nabídka mimo všechny oficiální ceníky. Odsouhlaseno, co chceme, jde se na papírování. Jako první žádost – vyplnili jsme, a sice s adresou naší indické známé z Dillí, jenomže oni chtěli nějakou bombajskou. Dali jsme jim Poojinu, jinou neznáme a to si nějak zchroustaly. Jako alternativní telefonní číslo jsme uvedli naše poslední, tedy ománské, ovšem jim přišlo moc krátké, tak si tam nějaké 2 číslice dopsaly:-) Také po nás chtěly fotku, kterou jsme s sebou neměli, ale naštěstí natolik nechtěly přijít o zákazníka, že se snažily problém vyřešit – jedna přinesla foťák, postavila Petíka, zarostlého a s ománským šátkem na hlavě, ke zdi, cvakla fotku, ze série si jednu vystříhla a zbylých 7 nám zůstalo:-) Chvíle ťukání do počítače, šup a bylo to. Výsledkem byla karta s 1 GB dat na měsíc a 206 rupiemi kreditu na volání a sms. Až nám někde naskočí internetový signál, máme zavolat na číslo 117, a pak do 24 hodin přijmout verifikující telefonát, kde nadiktujeme jméno a zadanou adresu. Pak bude karta aktivní. No zkrátka proč to dělat jednoduše, když to jde složitě?:-)

Na ulici, při hledání správné autobusové zastávky, jsme míjeli autosalon, který zrovna asi prodal auto, a aby se jeho majiteli dobře jezdilo, dělali pro něj ještě obětinu – o chodník rozbil prodavač mladý kokos a vodou z něj “pokřtil” motor auta. Dost vtipné, musím říct:-) Jo a mimochodem, byl to autosalon Škoda:-) Pro nás bylo ale důležitější rychle chytit autobus do centra, turistické čtvrti Colaba, číslo 81, 83, 84, protože už bylo 5 hodin pryč a my ještě neviděli vůbec nic zajímavého z města. Bus č. 83 nás stál každého 18 rupií a jízdu zacpaným městem jsme si mohli náležitě vychutnat, jelikož jel přes hodinu! Lehce jsme přejeli, ale díky tomu objevili malou sámošku, kde jsme si koupili křupavou čipsosměs (34 Rp), a o kus dál pěkně lokální žrádelničku. Byli jsme v ochutnávací náladě a vyplatilo se, protože za 20 Rp jsme dostali každý menší misku husté hot&sour polévky s osmahnutými nudličkami monchow. Pokračovali jsme dál v podstatě pořád stejnou ulicí plnou vysokých domů a malých krámků či cestovek zajišťujících všemožné potěšení. V jedné takové jsme objevili směnárnu s celkem dobrým kurzem, tak jsme se trochu zásobili, a ještě dostali tip na levný hostel India Guest House. Docela dlouho jsme ho ve změti uliček starého města hledali, a když se nakonec povedlo, tak měli plno. Ceny byly na Bombaj docela příznivé (od 550 Rp), bohužel ale neměli žádný rezervační systém (třeba blok a tužku), takže nám ani nebyli schopní říct, jestli bude volno zítra. Pooja s Abhjeetem totiž na víkend odjíždějí pryč, a tak jsme u nich mohli zůstat jen jednu noc, a pak si něco najít nebo z města odjet. Odešli jsme tedy s vizitkou, ať si zítra zavoláme kolem 11, před check-outem, a oni už budou snad vědět. Toliko vstup do systému indických hostelů, a to story zdaleka nekončí:-)

Po zajímavé návštěvě v hostelu jsme si jako správní turisti koupili kornoutek buráků a promenovali:-) Minuli jsme hotel Taj Mahal Palace, známý jednak jako oceněná a architektonicky zajímavá stavba, jednak tím, že se v roce 2008 stal jedním z cílů teroristických bombových útoků. Dnes samozřejmě po nějakých škodách není ani památky a na hotel, který vypadá jako palác, je radost pohledět. No a hned za ním už stojí asi nejvýraznější bombajská památka, mohutná brána Gateway of India. Jde o 26 m vysoký monument, postavený v upomínku jediné návštěvy britského monarchy, Jiřího V. a jeho manželky královny Marie. Roku 1948 pak touto branou na břehu mořského zálivu opustily Indii poslední britské vojenské jednotky.

Všude kolem brány ale byly zátarasy, policajti, postavené velké hlediště z luxusních polstrovaných židlí a přenosová televizní auta, tak jsme pokusy o focení pro dnešek vzdali s tím, že se tu stejně zítra ubytujeme a dopoledne obejdeme. Od pouličního prodavače domácí zmrzliny z přenosné ledničky jsme si koupili malého, levného a nijak extra dobrého nanuka a vydali se najít autobus, který nás doveze zpátky k Pooje. Při čekání jsme neodolali a dali si u stánku vedle zastávky první lisovanou třtinu na této cestě, jinak se ale stane naším hlavním zdrojem cukru pro celou Indii a jihovýchodní Asii:-)

Zpátky, v o trochu menším provozu jsme jeli “jen” 45 minut a když jsme vystoupili, došli jsme se podívat na indický night market, který jsme zahlédli. Zřejmě se pořádal k některému z mnoha indických svátků, lidé chodili nastrojení, děti žužlaly různé sladkosti, všude vyhrávala břeskná indická muzika, nebo dělaly nějaký rámus hračky, co se všude prodávaly. Asijské trhy známe, ale po liduprázdném a klidném Ománu to byl šok:-) Zkusili jsme na ochutnání tyčinku z lisovaného manga – byla dobrá, ale tak sladká, že jedna za večer stačila. Do bytu jsme se vrátili kolem 10., Abhjeet něco brblal z ložnice a Pooja se dívala na Doktora House. My si ohřáli fazole s jednou bramborou, naše poslední jídlo, co se dá rychle připravit, a taky zapadli.

PÁTEK 16.1. – den stý dvacátý třetí – ZTRACENI V BOMBAJI

Vstali jsme až po 9., v temném pokoji s těžkými závěsy se parádně spalo, i přesto, že postel byla děsně tvrdá a žrali nás komáři. Abhjeet se chystal nekonečně dlouho do práce, odjel v 10, aby jel hodinu do práce, hodinu tam byl, pak odešel, vyzvedl maminku, Pooju a jeli na víkend pryč:-) K obědu si vařil daal, takový řidší, spíš jako polévka s čočkou, zeleninou a hromadou čerstvého koriandru. Dostali jsme zbytek na ochutnání/dojedení a byl to teda chuťově luxus. Máme pocit, že co Ind, to pětihvězdičkový kuchař:-) Pooja nám naopak věnovala celé dopoledne, dala nám tipy na cestu, na místa, a hlavně rady nejužitečnější, jak fungují rezervační systémy na vlaky, autobusy a hotely. Nicméně když jsme to slyšeli (a v praxi se to následně potvrdilo), jakým způsobem Indové cestují vlaky, tak jsme došli k názoru, že se do žádného v životě nemůžeme dostat. Totiž jak je jich hodně, tak si každý rezervuje (online) třeba 10 spojů najednou, aby měl jistotu, že se do nějakého dostane. Všechny vlaky jsou pak těžce přerezervované a zapisuje se na waiting list – čekací listinu, kde člověk vidí, kolik lidí je před ním a jak rychle ubývají, čili jestli se do vlaku nakonec vejde nebo ne. Trošku nervíky do poslední chvíle. Když má pak Ind jistotu, že jede, tak ostatní rezervace zruší, což ho ale pokaždé stojí údajně 100 Rp. Tedy nic pro běžnou indickou chudinu… A pro nás teda taky ne.

Pooja ještě byla tak hodná, že nám zavolala do hostelu, ovšem bylo jí řečeno, že nic volného dnes nemají. To bude ještě zajímavé… Každopádně v poledne nastal čas se rozloučit a vyrazit do víru něčeho, pro co je “velkoměsto” slabý pojem. S batohy jsme se táhli dost pomalu, protože Petík vydržel s ramenem vždy jen pár minut. Nejdřív jsme se stavili ve Vodafonu, kde nám konečně zprovoznili data, jelikož se doteď nikdo neozval. Pak jsme se na doporučení místních, co nás viděli čekat na autobusové zastávce, vydali na vlakové nádraží Paral, že prej z něj to máme na VT Station nejrychlejší (VT = Victoria Terminal, což je dřívější, ale stále používaný název, oficiálně je to dnes CST Terminal = Chhatrapati Shivaji Terminus). Na Paral je to prý 5 minut… Haha, tak na Paral to bylo 5 minut možná taxíkem, my se táhli skoro půl hodiny, ale zase jsme potkali pána v sárí (zezadu vypadal jako hodně štíhlá slečna a později jsme zjistili, že transvestiti jsou tu celkem běžným druhem žebráků, a to dost úspěšným), nebo prodavačku ryb, co si přímo před námi dřepla na chodník, vytáhla prkýnko, kudlu, rybu a jela:-) Na nádraží jsme si – netušíc nic zlého – koupili lístky do 2. třídy po 5 Rp, jiná možnost ani nebyla. Postavili jsme se na perón a způsobně, po evropsku, čekali na zdejší metro. Vlak přijel, vyhrnulo se z něj asi milion lidí, nahrnulo se do něj jiný milion lidí, to všechno současně a během asi 15 vteřin, načež vlak odjel. A my zůstali jenom zírat. Šel kolem nás mladý chlápek, koukl na batohy a prý jestli s tímhle hodláme jet 2. třídou? – Nemáme šanci! No a to nás definitivně nakoplo, že to prostě dáme! Přijel další vlak a my, stejně jako místňáci, jsme nečekali, až někdo vystoupí a začali se bez váhání rvát dovnitř. Naše vyšší a tlustší tělesná konstituce v kombinaci s 25-kilovými batohy udělala své a my se do vlaku fakt dostali. Mazec! Koukali na nás teda trochu divně, samí chlapi, nepopírám, že kdybych tu musela cestovat denně, tak ráda zvolím extra vagon pro ženy.

Asi po 20 minutách jízdy jsme na VT Station. Je to impozantní budova, která tu zbyla z doby britské kolonie a právem patří k jednomu ze skvostů Bombaje. My jsme měli nastudováno, kde se nachází čtvrť s levnějšími hostely, a jelikož Petrovi jeho záda stále nedovolovala nějaké delší courání s batohem, tak zůstal čekat, zatímco já jsem oblézala přilehlé uličky a snažila se najít něco použitelného. Ruch v ulicích mě fascinoval – motorky, auta, povozy, stánky s barevným ovocem a zeleninou, malé dílny krejčích, ševců, brousičů nožů, obchody s pestrými látkami nebo už hotovým oblečením a všude lidi. A přesto jsem neměla pocit, že bych se měla něčeho bát. Mno, každopádně ubytování se mi pod 950 Rp najít nepodařilo, a když (jeden hostel za 550), tak to byl fakt děs. S nepořízenou jsem se vrátila a zkusili jsme tip od Pooji, aplikaci Cleartrip. Měli jsme i slevový kód a s jeho použitím jsme se dostali na 1400 Rp za 2 noci v hostelu Dreamland, 2 km od nás. Šlo se k němu zadní ulicí podél nádraží VT, kam zřejmě chodilo půl města na záchod, a kde k nám každý natahoval ruku, a přitom dnes nejspíš už jedl víc, než my. Hostel jsme našli, nebyl to žádný zázrak, ale pokoj docela čistý. O nějaké elektronické rezervaci samozřejmě neměli ani tušení, ale bylo volno, takže bez problémů. Chyběla tu jen wifi. Páni recepční (v Indii na jednom místě většinou nepracuje jen jeden člověk) nám poradili, kudy k “marketu”, ale asi došlo k nedorozumění, jelikož my jsme mysleli obchod a oni nejspíš trh. Trh jsme našli ohromný, především ale s různými cetkami, hračkami, pitím a cigáry. Obchod jsme nenašli žádný, a tak jsme se již za tmy vrátili hladoví do hostelu a pracovali. Petík teda málem nedošel, jak strašně ho bolela záda. No a když jsme odpočívali na autobusové zastávce, tak se mi skoro podařilo ožebrat žebráka na vozíku. Jedním z našich způsobů, jak se žebrákům bránit, je totiž začít žebrat taky, jenomže když vozíčkář přede mnou začal sahat do kapsy pro drobné, skončila sranda:-) Nic jsem si od něj samozřejmě nevzala.

Večer, když jsme byli ponoření do práce na fotkách a deníku, se z venku najednou začal ozývat pořádný rachot a rytmické bubnování. Vyběhli jsme ven omrknout, co se děje, a ulicí před hotelem si to štrádoval celý průvod – zdobená auta a do čehokoli mlátící lidé, spousta barevných světýlek. Během pár okamžiků byli zase pryč:-) A to byl poslední hluk, který nám nevadil a brzy přešel, protože noc tu byla poměrně živá. Především systém zvonků, nebo co to bylo, ohromná deska na chodbě, co vydávala zvuk jak školní zvonění. I v noci. V 1:30 ráno někdo někde něco vrtal. Na ulici pořád auta – ježdění by nevadilo, ale ty ruce přilepené na klaksonech nic moc… no zkrátka Bombaj:-)

SOBOTA 17.1. – den stý dvacátý čtvrtý – KONEČNĚ TROCHA TURISTIKY

Vstali jsme kolem 9. a během dopoledne se věnovali zanedbaným restům, fotkám, deníku, nákladům, a až před 12 jsme vyrazili trochu obhlédnout město, konečně i pro vlastní potěšení. Po snad kilometr dlouhém perónu Victoria Station, vedle něhož nějací Arabové vařili cosi v ohromných kotlích, jaké jsme viděli v Íránu, jsme prošli do města a zamířili ke Gateway of India. Cestou jsme si koupili čipsosměs, svazek malých banánů, mangové nanuky a ochutnali slaný banánový čips – zatím nic moc, ale jeho čas ještě přijde:-) Po 12. hodině (dřív to nejde) jsme se pokusili online zarezervovat jízdenky na zítřejší podvečer, nicméně když jsme vše odeslali, vyskočilo na nás, že jsme 50. a 51. na waiting listu. V tu chvíli těžko říct, zda je to hodně, nebo málo.

Když jsme přišli k bráně, byly všechny zátarasy pryč, jen jeden plot a osobní prohlídka při vstupu na prostranství před branou. Jedna fronta pro ženy, druhá pro muže. To by ještě šlo, ovšem dál to byl fofr. Ani jsme se nestihli pořádně rozkoukat a už u nás stáli dva staří krišňáci, do rukou nám davali květy a hrudky cukru, kolem zápěstí uvázali žlutočervené bavlnky, na čelo plácli červenou tečku, prohlásili, že tím nás požehnali, a teď kdybychom byli tak laskaví a poskytli za to příspěvek pro jejich chrám:-) Ok, řekli jsme si, za blbost se platí (nikdo z místních takhle vyšperkovaný nebyl, zkoušeli to jenom na bílé turisty), tak jim Petík strčil “donation” 10 rupek, ale to nééé, máme zaplatit každý 50. Řekli jsme jim, že princip “donation” je o dobrovolnosti, takže my jsme jim dobrovolně dali 10 rupek, víc nemáme, díky, nashle. A aspoň víme, že podání ruky, které v arabských zemích fungovalo opravdu jako pozdrav, vyjádření respektu, tak bude v Indii rizikové:-) Jinak brána samotná je vcelku  fotogenická, spíš třeba za východu slunce. Teď pálilo shora a lidí všude jako smetí, v moři naopak smetí jako lidí okolo. Vydali jsme se známými uličkami k zapadlé restauračce, kde jsme si dali skvělý oběd – kuřecí biryani (zapečená rýže s masovou směsí) a zeleninové thali, což je další populární forma stravování v Indii – tác s několika druhy jídel/omáček a placek, někdy i s rýží. V tom našem byla právě rýže, placky čapátí, channa masala (jídlo z cizrny), subzi (dušená zelenina) a pickles (naložená zelenina, pálivá). Celý oběd, včetně půllitrové pepsi (to bylo snad poprvé v životě, co jsme něco takového koupili, ale žízeň a žiletky v hrdle byly silnější:-)), vyšel na 130 Rp, tedy asi 43 Kč…

Zpět k VT jsme se svezli autobusem, za 20 Rp oba, a šli jsme prozkoumat rezervační centrum. Nechtělo se nám jen kvůli dotazu čekat na x čísel před námi v lístečkovém systému, tak jsem oblezla se svými všetečnými dotazy toho, kdo byl zrovna po ruce – manažeři na pauze, a pak mladý pár. Dozvěděla jsem se,  že 50. místo na waiting listu je nic moc, jízdenky se musí vytisknout nebo vyzvednout zde, a zrušení musím provést sama, aby propadl jen rezervační poplatek a ne celá jízdenka. To je teda ale debilní systém…

Z nádraží jsme se vrátili zase přes perón a vedlejší vchod do hotelu, vedle nástupiště vegetily dvě krávy a nechávaly se ozobávat a provokovat kavkami. V hostelu byl ruch, jak kdyby se ho polovina bourala, tak jsme se zase rychle zdekovali a odešli na večeři do restaurace, kterou jsme zahlédli včera cestou z trhu, ale už bylo zavřeno. Dali jsme si aloo gobi (kořeněné jídlo z brambor a květáku, které často vařím doma, tak bylo třeba ho vyzkoušet v originále), channa masala, k tomu brambory a čapátí a na dobrou noc nesměl chybět dobrý čaj. Zaplatili jsme 200 Rp, o 20 víc, než jsme si to spočítali sami, ale neměli jsme chuť se hádat o 7 Kč (však my z toho brzy vyrosteme).

Vrátili jsme se do hotelu, sáhli do zásoby sušenek, chipsů a jiných “zobaček” a trochu pracovali na dokumentaci. Naštěstí večer už tu byl klid, dokonce o dost větší, než včera.

NEDĚLE 18.1. – den stý dvacátý pátý – CELODENNÍ SNAHA ODJET Z BOMBAJE

Dopoledne jsme ještě vegetili v hotelu a využívali jeho výhod – sprchu a hlavně elektřinu:-) Až se check-outem ve 12 hodin jsme se sebrali a vyrazili nejdřív na VT nádraží. Naše pořadí na waiting listu od včera poskočilo na 40. a 41. místo, nicméně pán na turistické přepážce nám potvrdil, že lístky se na nás pravděpodobně nedostanou. Storno se ale prý udělá automaticky a nic se za to nestrhává. Mezitím mě odchytil naháněč od autobusů a táhl mě kamsi ven ke stánku a nabízel jízdenky na sleeper (spací bus) do Goa za 1300 Rp. Vlak měl stát kolem 600, takže nepřicházelo v úvahu. Zkusili jsme tedy sami online rezervaci autobusů přes stránky Redbusu, jenže ouha, nebralo to zahraniční platební kartu.

Další nápad byl jet na nádraží Mumbai Central, kde mělo být velké vlakové a hlavní autobusové nádraží. Z vlakáče to ale jezdilo jenom po městě a autobusák byl sice hlavní, ovšem jen pro místní autobusy – dalo se odsud dostat jen v rámci státu Maharaštra, který obklopuje Bombaj. Od milého pána u jedné z přepážek, který i mluvil hezky srozumitelně, jsme dostali tip, že za 1000 Rp můžeme mít legitku v rámci celé Maharaštry a jezdit po ní bez dalšího placení. Pak nám jako levnější variantu nabídl cestu do posledního města Maharaštry směrem na Goa za 620 Rp. Vlakem bychom se za 600 dostali až do Goa, takže ani jeden z jeho nápadů pro nás bohužel nebyl příliš použitelný. Toto nádraží nás tedy také nespasilo:-( Do toho zvonil telefon, ale Pooja to nebyla, tak jsme to nechali být. Za chvíli přišla sms, že jsme si včas nevyzvedli jízdenky na bus, které jsme dávno odepsali, když je nešlo zaplatit. A taky jsme se nedozvěděli, kde bychom si je jako měli vyzvednout,  a to ani když jsem se odhodlala jim zavolat na servisní linku (psycho samo o sobě), kde mi potvrdili, že zahraniční kartou platit nelze, ovšem bookovat samozřejmě jde jen online. Jestli s tím mám nějaký problém, ať si zavolám na jakousi ústřední turistickou kancelář. Hmm, tak dík.

Nakonec jsme se rozhodli se vrátit k vlakům, městskými spoji dojet do čtvrti Sion, kde podle Redbusu staví většina dálkových spojů, a něco tam odchytit. Taxikář před nádražím nám poradil, ať jedem radši busem, linka číslo 66 nás odveze přímo na místo, za cca 30 minut, kdežto vlakem bychom museli přestupovat (a obecně měl možná strach, že bychom tu jejich brutálně hromadnou dopravu nezvládli). Konečně ale trochu užitečná rada, vydali jsme se tedy podél nádraží o kus dál, kde byla zastávka. No a co osud nechtěl, hned za rohem (nebo prostě o kus dál, roh tam vlastně nebyl:-)) byla řada cestovek, co prodávaly lístky na autobusy. Zasekli jsme se tu, optali na ceny, a když nám byl nabídnut spoj v 8 hodin, semiseater (polospací) za 700 Rp, koupili jsme to, hlavně ať se z tohodle zakletého města už dostaneme. A teda spoj nám vlastně nebyl ani tak moc nabídnut, jakože Petík pánovi oznámil, že existuje, že je v něm ještě volno, a že je to společnost Citizen, načež pán zavolal, ověřil, započítal svojí přirážku a prodal:-) Vedlejší prodejce nám ještě nabízel spoj z VT za 900 Rp a asi to myslel dobře, že na Sion, odkud jel první autobus, bychom museli platit ještě taxíka, ovšem Petík ho setřel, že vezmeme radši ten levnější bus plus nějakou zhruba dvacku na MHD bus, víme, že tam jede 66. První prodavač se druhému posmíval, že Petík ví všechno a nepřijde si na něj:-)

Fajn, takže jsme měli lístky na autobus, který ale jede z opačného konce města, za hodinu. Koupili jsme si vodu a kilo mandarinek (50 Rp), sedli na 66 a čekali, co se z toho vyklube. Sion je na mapě celá městská čtvrť, ovšem pro autobusy to znamená jedno malé nádraží, kde končí několik linek. Tam to vyplivlo i nás a s pomocí místních se i podařilo najít druhou kancelář, kde jsme se měli hlásit a odsud odjíždět. Trochu jsme se báli o čas, jelikož autobus se nedělním provozem šíleně táhl (provoz asi tak 100x hustější než na pražských výpadovkách v pátek 30.6.) a my pak lehce bloudili, ale dorazili jsme v 7:45, já zabalila malé batůžky, Petík skočil aspoň pro nějaké samosy na cestu a v 8:15 jsme nastoupili do našeho autobusu, což byl taky boj, jelikož tu stavěl jeden za druhým, všechny možné společnosti. Okamžitě jsme usoudili, že připlácet za sleeper by byly vyhozené peníze, protože sedadla v semiseatru šla hruboko sklopit a měla i podnožky, takže úplná pohodička:-) Během dalších 2 hodin, kdy jsme stále ještě projížděli Bombají a nabírali další lidi, jsme spořádali zásoby, pak si ustlali celkem pohodlně prospali noc.

Mimochodem ve chvíli, kdy jsme nastoupili do autobusu, přišla sms, že jsou pro nás dostupné jízdenky na vlak, propracovali jsme se nakonec waiting listem. No jestli tohle nenaštve…:-)

Download file: 7987.gpx