Omán 17 – Horké prameny a vřelá srdce (nejen) Rustaqu

...aneb o exkurzi do skautského tábora, rozpravách s imámem, filatelistické návštěvě pošty a hořkosladkém loučení s Ománem
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Ubud

PONDĚLÍ 12.1. – den stý devatenáctý – SKAUTI, RUSTAQ, IMÁM

Ráno jsme vstali a zabalili, i když Petíkovo rameno se po natřasání v džípech moc nadšeně netvářilo. Pozdravili jsme se s jednou z Aliho sester, která přišla něco řešit do kanceláře školky (taky tu pracovala), a pak nás Ali vyzvedl, že nás odveze na další cestu. Mysleli jsme si, že nás vezme někam za město na křižovatku se silnicí do Rustaqu, kam jsme měli namířeno, ale nakonec z toho byla trochu delší projížďka. Nejdřív jsme nabrali druhou, mladší sestru, koupili jí kabel k mobilu a vysadili ji před školou. Pak s námi Ali zajel na Ministerstvo školství, kam si jen zaběhl něco vyřídit, no a pak už jsme zamířili na Rustaq – takže příjemný pobyt v Abyadu byl zakončen ještě navíc odvozem… zase nás Ománci naprosto dostali:-)

Po cestě jsme si udělali ještě jednu větší zastávku, a sice ve skautském táboře, kam Ali jezdí se svými svěřenci. Nás, kteří jsme jako malí, i trochu větší, trávili každé léto na táboře (i když ne přímo skautském), to hodně zajímalo, už pro srovnání. Tábor byl teď, v době prázdnin, vylidněný, jen s jedním hlídačem, ale za 6 dní se zase otevře a začnou sem jezdit skautíci ze všech možných koutů země. Skauting je v Ománu hodně populární, a to nejenom mezi dětmi, ale i roverskou základnu mají hodně širokou. Fungují a dělají věci úplně stejně jako skauti u nás, jenom já je mám tak nějak mimo jiné spojené s lesem, a ten jim tady chybí. Ománčatům to ale vůbec nevadí- chodí na výlety do wádí, na pláže, na pevnosti… Tábor nás už z principu fascinoval – velké stany pro 4 děti, celková kapacita prý kolem 500 (ne, tak na takovém táboře my jsme fakt nikdy nebyli:-)). Dětem na táboře vaří nasmlouvaná firma, ale třeba Ali říkal, že svoje skautíky učí i základní vaření – jako třeba ogrilovat kuře na ohni:-) Každý den mají nástup pod vlajkou. Ali si stěžoval akorát na záchody, že se tu sice udělaly nedávno nové, ale moc daleko od stanů (haha, to neviděl naše noční štreky lesem na latrínu někde v mlází:-)). Do tohoto tábořiště jezdí po turnusech děti různého věku, ale vždy se střídají homogenní skupiny, např. kluci 10 – 15, kluci 15- 17, holky, atd… Délka pobytu je různá, od několika dní po několik týdnů… Když jsme se prošli táborem, usedli jsme s hlídačem ke kafi a datlím, aby mu Ali převyprávěl celou story o těch dvou bláznech, co cestují skoro zadarmo a tahají na zádech 25-kilové krosny:-) Po příjemně a poučně stráveném dopoledni nás pak Ali dovezl do Rustaqu, kde jsme se nedaleko proslulého horkého pramene Ayn Al Kasfah rozloučili. Ali, který byl celou dobu tak trochu ve stínu ukecaného Ahmeda, ale přitom anglicky uměl minimálně stejně dobře jako on, nám přišel až skoro dojatý, že je fakt opouštíme. My byli rozhodně, protože – jak už jsem psala minule – i když jsme s nimi strávili necelé 3 dny, cítili jsme se vítaní a téměř jako součást rodiny.

Horký pramen, který vytváří díky sirným usazeninám krásně barevné jezírko nad skalní puklinou, pro nás bylo trochu zklamání, nebo spíš jsme si ho představovali jinak – někde za městem mezi keři v jinak suchém wádí. A ono prdlajs… hned vedle něj je mešita a velké parkoviště. Jezírko samotné je oplocené a voda je z něj odváděna vykachlíkovaným kanálem – falajem dál do oázy jako zavlažování. Na prvních cca 10 metrech kanálů jsou postavené budky – koupací kabinky pro pány. Zhruba o 200 m dál jsou potom dámské budky, ty ale nejsou oddělené po jedné osobě, ale jsou to dva větší domečky, kryté před pohledem od silnice. Je to po proudu, tedy pod vší smytou pánskou špínou, na druhou stranu čím voda teče dál, tím víc chladne, a do vody těsně pod pramenem by málokterá ženská strčila aspoň nohu. V ženských domečcích se nejprve pralo, až později odpoledne se koupaly i samotné ženy, a to i přesto, že používání mýdla a pracích prostředků je v prameni zakázané. Pramen je údajně léčivý, a tak ho Petík po obědě v blízkém altánku šel zkusit. Rameni by to mohlo udělat dobře. Prý ale v momentě, kdy do vody ponořil nohy, myslel, že to prostě nedá, jak je to horké. A to se našli mladí blázni, co skákali z okraje jezírka přímo do pramene, což se taky nesmělo, a hlavně nechápu, že se tam neuvařili zaživa… 46 stupňů není moc koupací teplota ani pro teplomilné Araby.

Kolem 4. hodiny jsme se sebrali a vyrazili hledat místo na spaní, protože wádí, které u pramene začínalo, bylo jednak ještě moc obydlené, jednak tu byl velký hřbitov, a navíc se od hor začala stahovat mračna, a tak jsme nechtěli, aby nás to v noci někde spláchlo. Prošli jsme rozlehlou oázou, kterou napájí právě zdejší horké prameny, a museli jsme si znova připomenout, že palmám horká voda nevadí, je to totiž fakt zvláštní pocit procházet se po oáze, kde mají všechny potoky teplotu vody, ve které doma myju nádobí:-) Mezitím se setmělo, takže když jsme pak oázu opustili nedaleko další z proslulých ománských pevností, nechal mě Petík sedět na chodníku s věcmi a vydal se na okraj zástavby zkusit najít plácek pro stan podle google mapy. Vrátil se asi po půl hodině, plácek nenašel, ale opět se ukázal islám – Petíka odchytl imám (= duchovní, učitel islámu), když procházel kolem jeho domu, a když zjistil, že nemáme kde spát, pozval nás k sobě. Náš dobrodinec Haytham, fousatý jak Metuzalém, ale jinak asi docela mladý, bydlel v pěkném domku s vlastní zahradou, měl dvě dcerky krásné jako princezny (1,5 a 3,5 roku, obě měly černé arabské vlasy, ale nádherně modré oči – ty jednou zamotají hlavu nejednomu nápadníkovi:-)) a manželku na 4 dny pryč (na školení učitelů), tak se o holčičky i o nás musel postarat sám (i když později jsme tu potkali nějakou paní – buď jeho nebo manželky sestru). Vyhradil pro nás pokoj pro hosty, kde se obvykle scházejí chlapi na pokec, zapálil kadidlo a nanosil nám jídla jak pro krále: nejdřív čaj s datlemi a frel = zelené fazolky, potom obří mísu těstovin se zeleninou a tuňákem, a ještě později, před spaním, jsme dostali další talíř s banány a jablky a čajdu. Nechal nás v klidu najíst, on s rodinou zatím večeřel vedle v domě, a pak nás naložil do auta a že nám ukáže oázu:-) Vysvětlil nám, že jsou tu hodně horké, trochu horké i studené potoky a každý „farmář“ má určený čas, kdy se voda pomocí přepadů a hrází napouští na jeho pozemek. K jednotlivým záhonkům a plodinám si ji samozřejmě musí rozvést. Dovezl nás na místo, kde byla v potoku docela velká tůň a domluvil se se zdejším chlapíkem, aby zacpal odtok a tím nám „napustil vanu“. O nějakém svlékání nemohla být vůbec řeč, ale nohy jsme si vycachtali všichni a ty nám dost poděkovaly. Akorát dostat je do horké vody trvalo, naopak udržet je v ní byla pro mě otázka několika vteřin:-)

Po výletu jsme se sesedli nad čajem zase v Haythamově obýváku a dlouho do noci diskutovali. Ukazoval nám svůj budoucí dům – ve vesnici Awabi, asi 30 km od Rustaqu, si vyhlédl 100 let starý dům, nafotil si ho a podle fotek si stejný nechává postavit tady, asi kilometr za městem. Překvapilo nás, že duchovní představitel je tak zatížen na pozemské statky:-) Velkou část večera jsme diskutovali nad problémem pojímání islámu, který ve své podstatě rozhodně není násilným náboženstvím – Haytham slyšel o postřílené redakci Charlie Hebdo. Slovo islám samo o sobě znamená „láska k bližnímu“ a každý, koho jsme tu potkali a dostali se na tohle téma, nám to zdůrazňoval horem dolem – a většinou to i rovnou v praxi demonstroval. Každý správný muslim se o lidi kolem sebe stará, neubližuje jim – pokud to někdo dělá, byť se stokrát odvolává na Alláha, není dobrým muslimem. Vrcholem bylo, když nám tenhle evidentně hodně sečtelý a vzdělaný člověk začal jmenovat příklady z Bible a Koránu, které popisují naprosto stejné události nebo situace a dávají tím pádem stejné ponaučení. A ve výsledku obě náboženství hlásají totéž: Chovej se za života slušně a laskavě, protože po smrti přijde Boží soud a rozhodne, zda skončíš za své skutky v nebi nebo v pekle. Po pravdě my nejsme zrovna odborníky na Bibli, ale i kdyby nic z toho nebyla pravda, tak už jenom to, že muslimský duchovní přečetl Bibli, něco znamená. Kolik asi českých duchovních četlo Korán? (Mimochodem věděli jste, že nebýt Římanů, tak by se Vánoce slavily v létě? V Bibli totiž údajně stojí, že Marie porodila Ježíše v době, kdy jedla právě dozrávající datle. No a to je kdy? Ano, v létě.:-))

Abych to ale na závěr trochu odlehčila, zmíním, co nám Haytham vyprávěl o své milované manželce. Údajně nesnáší cestování, nemá ráda Thajsko ani Malajsii, kam Ománci často jezdí na dovolenou. Ále… miluje nakupování, takže když už tam jsou v té JV Asii, tak nakupuje jak o život, že musejí vždycky pak na letišti doplácet za nadměrná zavazadla:-)

Někdy po půlnoci jsme si popřáli Dobrou noc, on zmizel v útrobách domu a my se rozvalili na karimatkách a měkkém koberci, v jedné ruce banán, ve druhé nablýskáné jablko. V hlavě nám vířil milion myšlenek, trochu stesk po Abyadu, trochu radost z nového setkání, trochu obavy z dění v Evropě a co to všechno může přinést (pozn. skoro o rok později nezbývá, než konstatovat, že obavy nebyly plané:-().

ÚTERÝ 13.1. – den stý dvacátý – PROHLÍDKA RUSTAQU, CESTA DO AS SEEB

Jak jsme slíbili, tak jsme v 8 byli sbalení a připravení, jak Haytham slíbil, tak v 8 přinesl snídani:-) Plackochleby, sezamové tyčky, mazací sýr, vejce natvrdo, donuty na sucho a samozřejmě káva, čaj a datle. Přidaly se k nám i holčičky a všichni společně jsme posnídali nad další zajímavou náboženskou rozpravou. Před odchodem nám Haytham také chtěl ukázat svoji zahrádku, a to byl teprve exkurz do místního života:-) Rostou mu tu datlové palmy, ale jenom samičí rostliny, takže když vykvetou, musí si jít Haytham k některému sousedovi sehnat samčí květy (vypadají jako velké obilné klasy) a zastrkat je mezi samičí. Jinak mu toho na zahrádce roste spousta – lilky, rajčata, chilli papričky, kedlubny, koriandr, fazolky, dokonce jahody. Užitkovou vodu může brát i z vlastní studny, a tak není úplně odkázaný jen na společné falaje. Jo ale zalévat a plít mu sem chodí Ind, jak jinak:-)

Ještě cvaknout společné foto na památku a vyrazili jsme se podívat na zdejší pevnost. Sympatické vstupné 500 baisa jsme očekávali a bylo to tak i zde. Pevnost v Rustaqu je jedna z novějších, a tak i rekonstrukční a renovační práce teprve probíhají. Většina místností třeba není vůbec nijak zařízena, ale i tak se dá pevnost prolézat klidně hodinu, my se nejvíc kochali zase okolním výhledem – modrá obloha, zlaté hory a temně zelené moře palem – to se prostě neokouká:-) Dost dlouho nás taky bavilo sledovat řemeslníky, jak staví na prvním nádvoří velikou střechu – zatím tedy dřevěnou konstrukci. Pevnost je totiž propojena s místní mešitou, 800 let starou, za níž přijíždí mnoho věřících. A jelikož když se jich v sezóně sejde hodně, tak se ani všichni nevejdou dovnitř a musí se modlit venku na sluníčku, tak se prostor mezi mešitou a pevností zastřešoval, aby vzniklo více stínu.

Hodný děda, co prodával lístky do pevnosti, nám poradil směr, kudy dojdeme k poště, načež my jsme se jí jen velmi těsně vyhnuli a místo toho si udělali dvoukilometrový okruh po oáze, než nás indický prodavač, co zrovna zavřel obchod na siestu, zavedl zpátky a poštu ukázal. Byl to takový malý, zapadlý domek, v něm dva vysmátí dědové, kteří se nemohli shodnout na ceně známek, protože se bohužel od 1.1. změnila ze 150 na 300 baisa. Když jsme vyřídili tenhle rest, pozvali nás do postranní místnosti, kde měli vyvěšené všechny známky, co kdy ománská pošta vydala, a že teda byly fakt parádní. Většinou je mají hodně inspirované přírodou, se zvířaty a rostlinami, nebo naopak s obrázky kulturního dědictví – khanjar, mešita, kávová konvička, atd… Nezapomněli nám k prohlíižení donést kafe a datle:-)

Od pošty jsme se vydali na hlavní silnice, abychom nějak prokličkovali na kraj města a mohli stopovat. Když jsme viděli otevřenou indickou restauraci, jako jednu z mála, zapadli jsme do ní a kupodivu tu měli i rozumné ceny, že jsme si vybrali. Favoritem se stalo jehněčí biryani a jídlo, co jsme zatím viděli skoro všude, keema. Bylo to takové rozmixované cosi, našli jsme v tom kousky brambor a kuřete, tak jsme si dělali srandu, že to jsou semleté zbytky od včera, proto je to všude to nejlevnější:-) Jinak oficielně je to pokrm z mletého masa. My si moc pochutnali a nabrali síly na zbylý pochod v poledním žáru, po liduprázdných ulicích.

Když jsme se dostali z hlavní zástavby, zkusili jsme stopovat a během pár chvil seděli v autě. Vzal nás sympatický děda Misbah, původem z Egypta, ale tady v Ománu žil už dlouho – vždy 10 měsíců v roce a na 2 se vracel do Egypta. Byl to učitel angličtiny, dokonce psal učebnice a přípravy ke zkouškám. Jak jsem si hned začala dávat větší pozor na jazyk! Dozvěděli jsme se několik perliček z egyptského školského systému – například, že studium na univerzitě je zdarma, ale podle výsledků vstupních zkoušek určuje škola, kdo bude studovat jaký obor. Misbah jel až do Muscatu, ale tam bychom asi neměli moc co dělat, a tak jsme se domluvili na As Seebu, muscatském předměstí, odkud už by neměl být zítra problém se dostat na letiště. Zastavili jsme se v dost levném supermarketu, kde jsme pokoupili něco k večeři a něco do zásoby na zítra, a vyhodil nás u rozestavěných (bohužel) záchodků na kraji parádní pláže. Omlouval se nám do nebes, že nás nemůže vzít domů, protože jeho dcera zítra dělá nějaké důležité zkoušky a potřebuje se připravit. My byli úplně happy – krásná pláž, palmový hájek, na letiště kousek. Rozloučili jsme se a my tam ještě nějakou domu čumákovali na zídce, dokud se ruch trochu nezklidnil a nesešeřilo se, pak jsme pod palmami postavili stan, dali si studenou, ale čerstvou večeři (čerstvá zelenina, juhů!), a pak vytuhli jak špalky – přeci jen jsme po Rustaqu dneska něco nacourali a s tím batohem je to dvakrát únavnější.

STŘEDA 14.1. – den stý dvacátý první – LETIŠTĚ MUSCAT

Ráno jsme si trochu zalenošili a vylezli ze stanu až v 11, když se v něm nedalo déle vydržet. Na záchodky nastoupila indická četa a montovali tam nějaké čerpadlo. My se vydali po silnici k hlavnímu tahu do Muscatu a během chvilky u nás stavěl obrovský džíp a v něm mladý Ománec, projektant, který jel do práce do Muscatu. Vzal nás na letiště, daroval nám svůj oběd (těstoviny se špenátem a masem – uááá!!!), hrozně ho mrzelo, že dnes odlétáme a nemůže nás večer pohostit u sebe. Petíkovi na rozloučenou daroval ještě ten jejich kostkovaný, trojúhelníkový šátek. No může být hezčí rozloučení s nějakou zemí?

Pro dnešek se naším stanovištěm stalo letiště, kde jsme se usadili u zásuvky, přihlásili se na wifi a pracovali – odesílali fotky, článek, připravovali další. Psychicky jsme se loučili s Ománem, což bylo těžké. Přes den tu byl klídek, odpoledne se asi víc lítalo, tak se na malém letišti začali hromadit lidi. Na večer jsme se odbavili, sedli do letadla a během necelých 2 hodin, které byly příliš krátké na spaní a příliš dlouhé na Petíkovo rameno, opustili pohostinný arabský svět a přemístili se někam, kam jsem ještě před pár lety odmítala jet, někam, kde nás zajisté postihne těžký kulturní šok, ale kam jsme se stejně těšili a s napětím očekávali, co s námi rozporuplná Indie provede.

Pozn. Ani skoro po roce naše zážitky z Ománu nic nepřekonalo a s láskou na něj budeme ještě dlouho vzpomínat. Díky Ománe a jeho úžasní obyvatelé!

Thank you, Oman, and your amazing people – you are unforgetable forever!

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..