PONDĚLÍ 19.1. – den stý dvacátý šestý – OLD GOA (STARÁ GOA)

Do městečka Panaji, hlavního města státu Goa, jsme dorazili kolem 8. ráno, usadili se na zatím poměrně klidném nádraží, abychom si našli další spoj. Kolem šúrovaly dvě uklízečky a smetáky z větviček, jejichž zvuk Petík nenávidí, dělaly na nádraží pořádek. Lidé tu na své spoje čekaly, ale třeba obchůdky teprve pomalu a ospale otevíraly. My si během pár chvil našli autobus a za 25 Rp za oba svištěli do zhruba 10 km vzdaleného “města” Old Goa (Stará Goa). Jde o nevelký areál původního města, vybudovaného za portugalské vlády v Goa (16. – 19. stol.), ze kterého se dnes zachovalo a turistům ukazuje jen několik kostelů. Ty ovšem stojí zato. Například katedrála Sé (příjemná to vzpomínka na dovolenou v Portugalsku) je největší stavbou svého druhu na Východě. Jinak ale portugalské dědictví je dodnes patrné v celém státě Goa, ať už prostřednictvím náboženství, místních názvů, anebo třeba rozdílné kuchyně.

Procházka po Old Goa je sama o sobě zdarma a připadali jsme si opravdu jak někde v evropském parku. Na první dojem příjemná změna oproti přelidněné a hemžící se Bombaji, nicméně i toto místo bylo samozřejmě plné indických turistů, pro které jsme my dva byli minimálně stejnou atrakcí jako portugalské kostely, a měli stejnou potřebu si nás pořád fotit. Zatím jsme to snášeli dobře:-) Navštívili jsme nejdřív kostel sv. Františka z Assisi, ve kterém je zřízeno muzeum. Za vstupné 10 Rp jsme překousli nekonečnou obrazovou galerii, abychom se dostali k zajímavějším věcem – reliéfům, mapám, zpracované historii zámořských portugalských objevů, a také nadvládě nad malinkatým kouskem indického subkontinentu. Neméně zajímavá byla také výstava fotografií “Před a Po”, věnovaná restauračním pracem, které v Old Goa proběhly a stále probíhají i za státní podpory. Ostatně archeologický průzkum v Old Goa slavil roku 2011 pěkných 150 let. Poseděli jsme a chvíli zarozjímali v katedrále Sé, a pak navštívili na střídačku chrám Bom Jesus, v jehož útrobách se ukrývá sarkofág s ostatky Sv. Františka Xaverského, a také zvláštní expozice ve dvoře chrámu, s figurínami hřešícími nebo se naopak modlícími, a s osvětovými cedulemi hlásajícími, že kdo chlastá a uplácí, přijde do pekla, ale ten, kdo se poctivě modlí, skončí samozřejmě v nebi. Odpoledne se tu konala svatba, tak jsme omrkli výzdobu, nevěstu s ženichem, zavzpomínali, a pak se vydali za keškou. Ušli jsme k ní asi 3 km, špatnou cestou, takže jsme skončili asi 100 m od ní, ale nebylo možné se k ní dostat. Z vršku byl ale aspoň parádní výhled do kraje, a po cestě zpátky jsme si dali na této výpravě první (a rozhodně ne poslední) kokos. Sympatická mamina několika zručnými údery mačetou odsekla špičku a dala nám vodu vypít. V Indii měli ale také příjemný následný zvyk, totiž že se kokosák rozsekne napůl, z jedné půlky se odsekne kousek jako vydlabávátko, a tím se vyškrábe i chutná a šťavnatá dužina. Mňami!

V rámci Old Goa nám ještě chybělo několik staveb, které jsme obešli následně. Bez debat se pro nás nejlepším místem stal augustiniánský klášter, který se nikdy neobnovil do původní podoby, nicméně různé průzkumné a konzervační práce na něm stále probíhají. Ruinám z černého, pórovitého kamene dominuje vysoká věž, která je však pozůstatkem monumentální vstupní brány. Vnitřek areálu a stěny bývalého kláštera jsou posety spoustou rytin a kamenných ornamentů. Dojde sem o poznání méně lidí, a tak tu byl klídek a člověk si mohl vychutnat jedinečnou atmosféru, kterou zrekonstruované kostely neměly. Úplně na závěr jsme ještě navštívili malý a možná trochu neprávem opomíjený kostelík Our Lady of Rosary (něco jako Panny Růžencové). Bílá stavba na okraji svahu, shlížející do údolí řeky Mandavi, ukrývá jen malé prostory, ovšem vyřezávané oltáře jsou poměrně unikátní a nádherné. V zahradě, na posekaném trávníku a mezi “pokojovkami” (stejně jako dál v Asii i Indie pěstuje v podobě keřů či stromů některé rostliny, které my známe jako pokojovky dřepící v rohu obýváku:-)),  bylo příjemně, ale nemohli jsme se zdržet dlouho – měli jsme před sebou ještě cestování.

Seběhli jsme na silnici, odchytili autobus a vrátili se do Panaji, kde jsme chvíli přemítali na kterou z proslulých goanských pláží se vypravíme. S rozhodováním ná͒pomáhal místní mladík, a i když se nám snažil pláže asi popisovat celkem objektivně, tak evidentně měl trochu jiné hodnoty (například dával přednost těm, kde je nějaký ruch a noční život, což nám bylo naprosto ukradené, nebo naopak spíš taková místa nevyhledáváme). Nechtěli jsme ale skončit v liduprázdné oblasti, kde bychom se ani vodu nekoupili… No, nakonec jsme se rozhodli zkusit asi nejprofláklejší letovisko Calangute, pro začátek, a když se nám tam nebude líbit, tak se přesuneme jinam. Fajn, sedli jsme na autobus, který jel nekonečně dlouho, projížděl mezi hotely a restauracemi a my nevěděli, kde vystoupit. Dokodrcali jsme se už za tmy až na konečnou a rychle šli shánět ubytování. Všude bylo dost plno (jako kdekoliv v Indii, zvykejme si) nebo draho, ažjsme skončili ještě v poměrně rozumném hotelu Sunflower, kde byli akorát nepříjemní všichni, co se motali kolem recepce. Wifi nebyla na pokoji, jen u recepce, a heslo nám odmítli sdělit, jen ho děsně tajně nacvakali do mobilu. S počítačem se nám tu vysedávat a ukazovat jim ho nechtělo. Jinak za recepcí byla pěkná, ale na nás drahá restaurace a vedle ní venkovní bazén. Otevřený od 9 do 6, což asi nevyužijeme, když mají checkout už v 10…

Calangute rozhodně nebyla nějaká zapadlá díra, ale skládalo se hlavně z hotelů, restaurací, obchodů s oblečením a suvenýry a tetovacích salonů – takové typické asijské letovisko:-) Naštěstí jsme ale našli i několik malých obchodů s potravinami, nakoupili pití a výborné mangové nanuky, a pak objevili i ovocno-zeleninový trh, kde se dalo dobře zásobit, ovšem člověk nesměl zapomínat na smlouvání. O kus dál jsme potom zapadli do jedné z nejhorších špeluněk, co jsme zatím potkali. Nejsme nějak zvlášť cimprlich, ale letmý pohled do kuchyně (což v Asii nikdy dobrovolně neděláme, ale tady byla příliš blízko) nás utvrdil v tom, že si tady objednáme jenom polívku. Ta se ale povedla…. hlavně Petík si liboval, protože něco tak pálivého jsme dlouho neměli. Mně taky moc chutnala, ale dojíst jsem ji nezvládla:-) Polévka nám nicméně po několika dnech bez pořádného jídla už nestačila, tak jsme pak našli ještě další cenově únosnou restauraci (na rozdíl od ostatních zemí je v Indii fajn přepočítávat na koruny, protože si uvědomíte, že je to fakt levné:-)), kde jsme si dali jehněčí biryani a pochutnali si, jak už dlouho ne. Bylo plné koření – hřebíček, skořice, badyán… no lahoda. Po jídle jsme se ještě zašli podívat na setmělou pláž a rozhodli se, že hotel překousneme ještě jednu noc a zítra si tu dáme trochu voraz.

ÚTERÝ 20.1. – den stodvacátý sedmý – VEGET V CALANGUTE

Vstali jsme v půl 9, posnídali banány a mandarinky z trhu a dosušovali vyprané prádlo, co viselo celou noc pod větrákem a nebylo mu to moc platné. Chlapci na recepci měli starosti – v půl 10 volali na pokoj, že už se blíží checkout. Zaplatili jsme tedy další noc, načež jsme si všimli, že vůbec nejde internet. Prý o tom vědí a zprovozní to boss, až přijde. No super… Zalezli jsme zase do pokoje a pracovali na novém videu, a až kolem 2. hodiny jsme se vyhrabali ven. Net stále nešel, boss tu prý bude za půl hodiny…

Došli jsme na pláž, docela narvanou lidmi a mezi nimi se promenujícími krávami, lemovanou restauracemi, bary a lehátky. Naháněči od všeho možného byli dost vlezlí, ale všem jsme utekli a vydali se zkusit najít kešku, což se ale bohužel nepodařilo. Rozvalili jsme se tedy na pláži, vykoupali se v moři a trochu si zarelaxovali. Ani nechci vědět, kolik prdlých místňáků si nás fotilo, i když tady byly zajímavější objekty (čím bělejší a blonďatější, tím zajímavější). Kolem páté jsme se vrátili do hotelu, dali si před ním lisovanou třtinu, a uvnitř několik temp v bazénu, kde jsme byli sami a opět středem pozornosti.

Do 8 hodin jsme se pak zavřeli v pokoji a pracovali na fotkách a deníku, abychom se následně vydali na večerní lov: v potravinách jsme koupili limču a čipsosměs, na trhu banány, granátové jablko a 4 maracuji, v restauraci (tam, co včera) jsme dali pálivou polévku s křupavými nudličkami monchow a jehněčí biryani, po cestě zpátky ještě mangový nanuk jako dezert:-) Ve stánku se mě zase pokusili natáhnout, ale nedala jsem se, juch!

V hotelu internet pořád nešel, později přestala dokonce téct voda. Vodu, aspoň studenou, jsem si ještě vyhádala, ale internet měl, prý nějakou chybu a půjde až zítra. Jeden z kluků, co si nás už i fotil, na mě chce furt nějaký kontakt a nabízí mi svůj mobil na surfování a zavolání domů, což s díky odmítám. Pro všechny jsme tady byli neustále “my friend”, ale bez internetu a vody si můžu jít spát zadarmo na pláž a ne za to platit 800 Rp…

 Tisk článku