Indie 19 – Udaipur, město jezer, rádžovských paláců a maleb na zdech

...aneb jak jsme vstoupili do Rajastanu, jak se poprvé dostavily IT problémy a kde se vdávala Shakira
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Gisborne

NEDĚLE 1.3. – den stý šedesátý sedmý – PRVNÍ TOULKY UDAIPUREM

Podél nádraží se táhla dlouhá zeď, kterou někdo pojal jako ideální plochu, na níž uměleckým způsobem představit tradiční činnosti lidí v Rajastanu – byly tu nádherně barevné obrázky zemědělců jak orají, sejou i sklízí, žen, jak perou u řeky prádlo a při tom se vykecávají, lidí přinášejících obětiny do chrámů. Všechno kresby jak z dětské knížky. A pokračovaly dál, protože v historickém centru města měly domy často nádherně vymalované vchody, rámy dveří i oken, anebo se klidně i jen tak na zdi procházel vyšperkovaný slon. Historické centrum na kopci je zároveň centrem turistickým, takže prakticky všechny stavby jsou tu hotely, restaurace, prodejny suvenýrů, anebo cestovky zajišťující jednak tours po městě a blízkém okolí, druhak také spojení do dalších měst Rajastanu. Na vrcholu kopce stojí překrásný Městský palác (dnes částečně muzeum a částečně luxusní hotel, což je ovšem osud většiny zdejších honosných paláců), jinak ale většina budov tu vypadá jako paláce z orientálních pohádek, všude věžičky, balkonky, jakoby krajkované terasy… Ubytovali jsme se v guesthousu Minerva za usmlouvaných 450 Rp a z jeho střechy měli také perfektní výhled jak na palác, tak i dolů na jezero Pichola (Pičola) a okolní střechy a terásky. Jó, tady by se nám mohlo líbit – minimálně esteticky to bylo určitě jedno z nejkrásnějších měst, která jsme navštívili.

Trochu jsme si odpočinuli, vyzkoušeli vypadávající wifi a brnkli domů, ale pak už jsme umírali hlady a vyrazili na lov. Nejdřív jsme přes most přešli na Ganesha Ghat, kde to bylo dost podobné, vše pro turisty, i když to tu bylo malinko klidnější. Pokračovali jsme ale pořád do pryč, abychom se dostali z dosahu předražených hotelů a restaurací. U bábušky na ulici jsme si koupili pytel hrášku a šlupkami krmili krávy, když jsme kolem nich procházeli, u dědy jsme si pak vzali pár guáv do pokoje, ale něco pořádného ne a ne najít. Až když jsme se vrátili přes jiný most zase na „naši“ stranu, objevili jsme chlapíka, co vařil před malou boudou v otevřené kuchyni, chtěl za smaženou rýži 40 Rp, za nudle 30 Rp, tak jsme po jednom dali a bylo to skvělé (možná to trochu ovlivnil dvoudenní hladomor, který jsme tímto zakončili, ale fakt nám tam moc chutnalo, pánovu verzi „spicy“ jídla byl schopen pozřít jedině Petík s plechovou hubou). Akorát nám to jaksi nestačilo, tak abychom nemuseli zase dlouho něco hledat, poručili jsme si stejný nášup ještě jednou:-) To nás konečně uspokojilo a mohli jsme jít zdechnout na hotel.

Jenže to bychom nesměli být v Indii… hned za rohem nás odchytil prodavač šátků, prý jestli by nám nevadilo si chvíli popovídat, jakmile budem chtít, můžeme odejít. Podle četných pozdravů jsme poznali, že tady takhle odchytává kdekoho, ale ani trochu se nesnažil nám nabízet svoje zboží, prostě si chtěl jenom pokecat, když je tam celý denv tom krámu sám:-) Taky většinu hovoru obstarával sám, jelikož my jsme toho už měli plné kecky, ale bylo nám blbé ho odpálkovat. Na Inda měl pěknou angličtinu – buď se snažil, anebo to bylo tím, že polovinu života strávil v Evropě, předloni prý navštívil i Prahu. Poslechli jsme si několik filozofických úvah o cestování (on se nacestoval hodně, ale je přece důležité myslet i na budoucnost, na zajištění, takže teď je spokojený, že má to svoje místo doma) i o práci (docela se mu daří, ale stojí ho to každodenní dojíždění na motorce přes 100 km a otevírací dobu od 10 do 20 h). Část rozhovoru jsme museli přesunout do jeho prodejny, když přišel vydatný liják a dokonce to vyhodilo i elektřinu v celé čtvrti. Když déšť na chvilku polevil, přeběhli jsme těch pár desítek metrů do našeho hotelu, kde byly chodby také osvícené svíčkami, ale brzy proud zase naskočil. Bylo tu chladno, tak jsme se zachumlali do spacáků, dorazili se guávami a já, po 2 dnech nejedení, málo spaní, kroucení se po vlacích a nočním přestupování, jsem hned vytuhla. Petík chytil nějakou záhadnou druhou mízu a do 4 do rána zpracovával statistiky.

PONDĚLÍ 2.3. – den stý šedesátý osmý – PROBLÉM S DISKEM, COURAČKA

Ráno jsme si hodili horkou sprchu a byli připravení na objevování udaipurských historických skvostů, ale nastal zádrhel. Při uvolňování místa na kartách pro nové fotky a videa jsme zjistili, že se nějak porouchal jeden z externích disků (první, ale zdaleka ne poslední, tuhle větu si v našich denících přečtěte ještě několikrát, bohužel), a Petík se pak skoro celý den snažil data z něj zachránit, nebo aspoň přijít na to, jestli to vůbec má smysl nějak zachraňovat. Naštěstí jsme v té době ještě zálohovali na dvakrát, takže jsme prakticky o nic nepřišli (když pominu disk samotný). Když už jsme se váleli u toho počítače, tak jsme si ještě zkušebně prošli formuláře žádostí o novozélandská víza, přeci jen závod v jejich vyplnění nás čeká už za pár dní…

Ve 4 nás nemilosrdně vyhnal hlad a my se dnes zkusili vydat na opačnou stranu kopce, směrem od jezera. Nakoukli jsme do úžasného chrámu Jagdish s nádhernou výzdobou tesanou do mramorových zdí. Na zadním nádvoří chrámu dobrovolníci vařili a krmili bezdomovce a chudáky, kteří se sem stahovali. Propletli jsme se četnými obchůdky s látkami a nekonečnou uličkou zlatníků, abychom sešli do „podhradí“ a narazili tam na perfektní zeleninový trh, kde jsme pořídili spoustu věcí za pár rupek. Okraje ulic lemovaly prodavači všemožného smaženého zobání, které připravovali v obrovských wocích přímo na ulici. Člověk si tak mohl koupit čerstvě usmažené lupínky ještě horké od oleje, stejně jako již vychladlou zásobu nandanou v pytlíku. Dali jsme si bramborové chipsy, klasika, ale někdo nám dal ochutnat i banánové chipsy, a ty se staly naší další klasikou během pobytu v Indii a snad nikdy jsme nevynechali možnost si je dát. Smažené jsou mnohem, mnohem lepší, než ty obyčejně sušené, které známe i z domova a moc nemusíme. O pár ulic dál jsme potom našli restauraci, kde na první pohled nikdo nebyl, ale brzy se zjevil chlapík a ujistil nás, že mají všechno, takže jsme si objednali daal fry, aloo mutter (omáčka s bramborami a hráškem) a čapátí. Všechno bylo výborné, ale hlavně konečně teplé, plnohodnotné jídlo!

Trochu jsme se pak ještě pocourali rušnými ulicemi v marné snaze najít nějaké elektro nebo něco s diskama, nicméně nejvíc nás zaujaly vozíky a stánky, které prodávaly pestrobarevné prášky na blížící se svátek Holi, kdy je po sobě budou všichni sypat. Vrátili jsme se do hotelu, odložili tam věci, ale nějakou tečku to ještě chtělo, tak jsme zamířili k chlapíkovi s pálivými nudlemi a rýží, přestože minimálně moje vnitřnosti měly naposledy docela problém to zpracovat. Po cestě zpět jsme se zastavili v jedné z cestovek, ze zvědavosti, a dozvěděli se, že soukromé autobusy do Jodhpuru, kam se brzy vydáme, stojí 200 – 250 Rp.

ÚTERÝ 3.3. – den stý šedesátý devátý – UDAIPUR TURISTICKÝ

Vstali jsme zase jednou jako normální lidé a i normálně vyspaní, dali jsme si skvělou zeleninovou snídani a dopoledne pracovali na fotkách a deníku. Přes den nám vypínali proud, což byl trochu opruz, hlavně protože se s tím svezl i internet. Po poledni nás jednak vyhnal hlad, ale také už byl čas jít omrknout nějaké ty zdejší turistické atrakce, když už jsme tu 3. den…

K hlavní atrakci, Městskému paláci, jsme to měli co by kamenem, jen nás trochu zmátl dlouhý ceník s asi milionem možností (a poplatek za focení uvnitř muzea 225 Rp taky nic moc). Chvíli jsme se tím prokousávali, ale nakonec jsme objevili ten správný „produkt“ pro sebe – lístek za 30 Rp pro vstup do všech venkovních prostor, tam se mohlo fotit bez omezení. Plazit se dvě hodiny nějakým muzeem, kde si ani nic nevyfotíme, se nám moc nechtělo. Pořídili jsme krásné lístky, ze kterých když se odtrhly kontrolní útržky, tak zbyly pěkné pohledy. Nedostali jsme se tedy do muzejní sekce a extra placených galerií, ale i procházky parkem, mezi pečlivě udržovanými keři a zahradním nábytkem, kolem fantastických maleb na zdech, nás nadchly. Prošli jsme se areálem a opustili ho na opačné straně, na vyhlídce na jezero, v místě, kde palác přechází v luxusní hotel. Pokračovali jsme po jeho břehu pořád dál, až k bráně, za kterou to už nešlo. V tu chvíli už nás obklopovaly jen snobské, zámecké restaurace… s altánky na dřevěných molech nad jezerem, bílými závěsy a indickými poskoky v livrejích… jako za koloniálních časů:-) Museli jsme se kousek vrátit a spadnout zase do běžné reality:-) Ve velkém knihkupectví, nebo spíš takovém antikvariátu jsme koupili pohledy, a pak si zalezli o kus dál do malé restauračky, kde byl milý majitel a měl tu zase napsané reference v různých jazycích. Zjistili jsme, že jedna z mála výhod restaurací a jídelen v turistických zónách je ta, že vaří celý den, čili mají pořád všechno. Dali jsme si aloo gobi a zeleninový pulav, bylo to moc dobré, aloo gobi hodně podobné mému vlastnímu, akorát všechno pro jemné evropské jazýčky, opálit to ničím pořádně nešlo:-) Postupně jsme se pak uličkami kolem paláce propletli zase zpátky k hotelu, zastavili jsme se jen na zmrzku, podívat na Lal Ghat (hezký výhled na jezero, ale jinak zase jen samé suvenýry okolo) a v ajurvédské prodejně jsme si pořídili zubní pastu. V hotelu stále nešla elektřina, tak jsme asi hodinu pracovali offline, pak se to rozběhlo, tak jsme nastavili stahování a vyrazili za podvečerními fotkami.

Seběhli jsme k jezeru okolo stánku, kde prodávali čaj do „náprstku“ za 5 rupek, lupli jsme to do sebe, přešli most na Hanuman Ghat, pak tam různě bloumali okolo jezera a fotili naši, palácovou stranu, ozářenou zapadajícím sluncem. Došli jsme až na konec výběžku, kde se srocovali lidé uhranutí zapadajícím sluncem, popásaly se dvě nebo tři krávy a stál tu celkem nenápadný chrámek. Kde se vzal, tu se vzal, najednou chlápek, takový trpaslík, že nás vezme na střechu chrámu, tam je ještě hezčí výhled. Tvrdil, že všechno zadarmo, a opravdu nijak nenaléhal, i když nám bylo od začátku jasné, že pro naše modrý voči a hezký fotky to nedělá:-) Provedl nás chrámem, trvale obydleným několika chlápky, nebo se sem aspoň pravidelně chodili modlit. Ze střechy bylo vidět i na proslulý Jezerní palác, ze kterého je dnes 5-hvězdičkový hotel, pořádají se tu svatby rádžů a údajně se tu vdávala Shakira, jak nám pan „mnich“ několikrát zdůraznil:-) Mimochodem je to pravda:-) Když slunce zapadlo a my se jali k odchodu, chlápek nenápadně zmínil, že nějaký „donation“ pro chrám by se hodil, používají je prý hlavně proto, aby každé ráno na střeše mohli krmit holuby. Uznali jsme, že nám ukázal něco zajímavého, dali mu 20 rupek a dodali, že v naší zemi se holubi střílejí:-)

Přes celý Hanuman Ghat, pomalu se nořící do tmy, jsme se vrátili k mostu, a za ním už se na nás zubil nudlář, tak jsme zase neodolali a dali si dvojitý nášup – večeře pro 4 lidi za 120 Rp, nekup to:-) Cestou do hotelu jsme se pak rozloučili se šátkařem, slíbili mu pěknou referenci na netu, zatímco on se rozčiloval na indickou vládu pro její přístup k turistickému ruchu. Náprstkový čajík měl už zavřeno, tak jsme si zalezli ještě na chvíli k práci u kompu, kterou jsme nakonec trochu natáhli do 4 ráno. Ach jo, ty vlaky nám tady asi trochu rozhodily denní režim…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.