STŘEDA 4.3. – den stý sedmdesátý – CESTA DO JODHPURU, NZ VÍZA

Ráno bylo po pozdní večerce krušné, takže než jsme zabalili a vyrazili z hotelu, bylo po 9. Dotáhli jsme se na autobusové nádraží, které bylo jen o kousek blíž, než vlakové, a nestačili se divit. Přišla naše první autobusová zkušenost v Rajastanu a s ní několik novinek. Za prvé tu nebyli řidiči a konduktoři v hnědých košilích, které jsme vždy bezpečně poznali a kterých jediných mělo smysl se na něco ptát. Za druhé, u jednotlivých nástupišť stály pokladní budky s okýnky na dvě strany, jedno pro mužskou a druhé pro ženskou frontu. Za třetí, lístky nám odmítali prodat dopředu, takže jakmile přijel autobus, všichni se nahrnuli k budce a já v ženské frontě jen doufala, že na mě autobus počká. Mimochodem předbíhání v ženské frontě není o nic menší, než v mužské, nebo smíšené.

Lístky se sice vystavují na konkrétní sedadla, ale to je v Indii naprosto zbytečná práce. Sedli jsme si, kde zrovna bylo volno, a dva týpci před námi nám poradili, že batohy můžeme šoupnout do kabiny k řidičovi. Petík je tam nacpal oknem oddělujícím řidiče od cestujících a říkali jsme si, jak je to v pohodě, jenže to jsme ještě netušili, kdo všechno se nám na nich bude válet a jaké to bude mít následky…

Cesta byla tentokrát hodně zajímavá. V krajině se střídaly suché kopce porostlé stromy, nyní holými (trochu nám to připomínalo ománský Salalah), s jasně zelenými, pečlivě zavlažovanými políčky rýže. Tyto výjevy skvěle doplňovaly hluboké studny, u kterých bylo vždy zavěšené ohromné dřevěné kolo na volský pohon. Vesnice a městečka byla spíš menší, vypadala dost chudě a v jejich okolí byla největší koncentrace polí a obdělávané půdy. Dost velký úsek cesty vedl přes nádherné hory, kterými se silnice vinula v úzkých zatáčkách, takže pokaždé, když jsme potkali jiný autobus nebo náklaďák, nám trochu zatrnulo. Viděli jsme spoustu potoků, jenže v tomto ročním období se jen tak líně kroutily mezi kameny, nebo zbylo jen vyschlé koryto. Za horami se krajina opět trochu narovnává a vesnice se v ní více rozlézají.

Nejvíc, a to tak, že z celé Indie, nás ale zaujali nádherní a fotogeničtí Rajastánci a Rajastánky. Muži tu často nosili turbany a u žen jsem objevila nový módní trend – sukně a halenka ze stejné látky a k tomu v tónu jakési polosárí, s jedním koncem zasunutým za pas a druhým lehce přehozeným přes ramena nebo hlavu. Oblíbenými barvami tu zřejmě bude červená, růžová, oranžová, občas šmrncnuté zelenými nebo žlutými doplňky. Ženy si tu libují v množství plastových “náramků”, které nosí od ramene po loket a vypadají tak z dálky jako rukávy. Při zastávce v jedné z vesnic jsme dokonce zahlédli nazdobeného velblouda – v této suché části země se chovají jako běžné užitkové zvíře – ostatně i na mnoha malbách lze spatřit maharádžu, jak si veze zadek na vyšňořeném korábu pouště. Co se bližšího setkání týče, tak nás zaskočil mladík v autobuse, který bez jediného úvodního slova najednou podal Petíkovi telefon, ať mu napíše svoje jméno do vyhledávače na Facebooku, aby si ho mohl přidat. Chudák vůbec nemohl pochopit, proč to Petík odmítá udělat:-)

Do půlmilionového Jodhpuru jsme se dokodrcali v 5 odpoledne, autobus obkroužil skoro celé město a postupně skoro všechny vysadil, ale my jsme vytrvali až na autobusák a vyplatilo se – do centra nám zbyl kilák a kousek. Pochod to byl opět zajímavý a poučný, například jsme asi ještě nebyli ve městě, kde by se jako MHD používaly koňské drožky. Ulice tu byly hodně rušné a zatím z Indie asi nejšpinavější, ale zvykejme si:-) Zato domy tu měly parádní – patrové vilky s vyřezávánými nebo jinak zdobenými okenicemi, v různých stádiích funkčnosti. Když jsme se dostali do centra obehnaného hradbami z červených cihel, bylo tam trochu čistěji, možná proto, že sem nesměla zvířata, krávy a kozy, které ostatní ulice nejvíc znečišťovaly. Po pár krocích jsme se ocitli na narvaném náměstí lemovaném stánky, kde se nyní srotil obrovský dav lidí, aby se bavili pozorováním, anebo rovnou přímou účastí v prvním podniku ze série Holi. Na vyvýšené terase se hromada dětí plus pár dospělých zasypávalo barevnými prášky. Podle agresivity barev bylo jasné, že všichni skončili jako panáci červení od hlavy po paty, nicméně byla zábava je pozorovat, jakou z toho mají srandu a jak se skvěle baví dle tradičních zvyklostí a bez jakýchkoli “podpůrných” prostředků (když pominu betel a žvýkací tabák, které už k téhle zemi patří tak nějak automaticky, a pokud nám zrovna někdo neplivne pod nohy, tak to ani moc nevnímáme).

Jen pár desítek metrů od náměstí jsme si našli ubytování v Anil Sunrise Guesthouse, jednom z modrých domů, kterými je staré město Jodhpuru proslulé. Pokojík byl supermalinký, bez koupelny (tu jsme měli vedle sebe na chodbě a prakticky jen pro nás), za 300 Rp, ale především s routerem za dveřmi a silným a stabilním internetem. To byla dnes naše bezvýhradná podmínka, neboť nás čekal noční závod o novozélandská víza.

Když jsme vyráželi na naši cestu do světa, věděli jsme, že bychom rádi dorazili na Nový Zéland, byl to jeden z cílů. Také bylo jasné, že se pokusíme zažádat o Working Holiday víza, která by nám umožnila být na Zélandu rok, a také si tam přivydělat. Pokud se nám to nepovede, jeli bychom tam aspoň na 3 měsíce jako běžní turisté. Věděli jsme, že zájem o WHS je enormně vysoký a mnohonásobně převyšuje povolenou kvótu 1200 Čechů pro rok 2015/2016, a proto bude nutné ve chvíli otevření kvóty sedět našponovaní u systému, bleskově vyplnit žádost a přes internet i zaplatit. Kvóta se měla otevřít dnes, ve 2:30 v noci indického času, a tak bylo potřeba se řádně nachystat. Vytáhli jsme z báglu počítač, ale co to? Nešel!!! Nestartoval, když už, tak chtěl nějakou automatickou opravu systému, občas monitor problikával jako porouchaný matrix. Po chvíli zkoumání jsme zjistili, že to bohužel bude asi mechanické poškození a dostali neuvěřitelný vztek na všechny Inďáky, co jim není kromě krávy nic svaté a bez ostychu se válí a šlapou po cizích věcech! Naše nejdražší a nejdůležitější věc byla v háji, a zrovna když se za několik hodin měla otevřít zélandská kvóta… TO SNAD ANI NENI MOŽNÝ, DO HÁJE???!!!

Po hodině zkoušení, hraní si, neustálého zapínání, totálního vzteku a zoufalství se povedlo noťas rozchodit, ovšem museli jsme se kolem něj pohybovat po špičkách. V tu chvíli se po nervech ozval hlad, koneckonců jedli jsme dnes akorát křupky, buráky, trochu popcornu (experiment od prodavače u autobusu, a dopadl dobře) a jakousi smaženku. Vyrazili jsme tedy ven, načez se Petík zakecal s prodavačem z nedalekého malého, ale skvěle vybaveného, počítačového obchodu, který nám poradil restauraci Vijay za dvěma dalšími rohy. Našli jsme ji v pohodě a usoudili, že bude asi patřit k těm turistickým – nevelké porce, ale na indické poměry mocela vysoké ceny – ale nebyla vůle hledat něco dalšího, tak jsme tu zůstali. Museli jsme si objednat 3 jídla, abychom se nasytili, takže se nám to trošku prodražilo (nejlevnější byl daal fry za 50 Rp, pak experimentální govind gatta a fry rayata, k tomu roti a čaj), alespoň to ale bylo fakt dobré. Cestou do hotelu jsme si ještě nakoupili banánové a bramborového chipsy, křupavé hady a pepsi colu, abychom do 2:30 vydrželi v bdělém stavu, a pak se poctivě připravovali. Počítač se tvářil, že jede, pro jistotu jsme ale připravili i tablet. Nachystali jsme si všechny potřebné dokumenty a sepsali údaje, abychom je pak mohli jen rychle kopírovat a vkládat do formuláře. Cvičně jsme se při kombinaci notebooku a tabletu dostali pod 5 minut a napětí pomalu stoupalo…

Ve 2:30 (10 ráno zélandského, 10 večer českého času) se na internetu spouští šílenství, které nám zdánlivě připomíná registraci na šifrovací závod Lhota Trophy, jenže tady jde o hodně, a taky se toho musí hodně vyplnit. Přetížené stránky padají, na Facebooku všichni nadávají. My si jich nevšímáme, několikrát refreshujeme a znova vyplňujeme otázky, na které už jsme jednou odpovídali…. poslední stránka… poslední otázka… JO! Systém nás pouští k platbě kartou… rychle zkopírovat čísla, která už se nám míhají před očima, odbouchnout to… HOTOVO, JOOOOO!!!!!

Po necelých 20 minutách je to za námi, den, který nás skoro rok tak trochu stresoval, protože na něm bude záležet velký kus našeho budoucího cestování. Nemáme 100% jistotu, že víza dostaneme, ale víme, že jsme se dostali do oné obávané kvóty a teď už by mělo hrozit maximálně to, že se někomu na imigračním nebudeme líbit. Být doma, tak bychom se asi sebrali a šli někam na panáka, v Indii jsme zavolali rodičům, podělili se na Facebooku, a pak nabití adrenalinem čumákovali skoro do rána nad dokumentačními resty. Já to zabalila někdy ve 4, Petík snad v 7, držely ho fotky.

ČTVRTEK 5.3. – den stý sedmdesátý první – JODHPUR

Dopoledne jsme dle očekávání prospali a vyhrabali se někdy v 11 z postele. Prošli jsme si ještě nějaké informace k vízům, respektive hlavně rentgenu hrudníku, který ještě budeme muset dodat, a pak se kolem 2. hodiny vydali na prohlídku pevnosti, o které jsme usoudili, že bude jedním z hlavních zdejších lákadel. Prošli jsme se úzkými uličkami starého města pod pevností a nemohli se vynadívat na modré domky. Ovšem na výhled z pevnosti to samozřejmě ani zdaleka nemělo. Vyšplhali jsme se po dlážděné, ale hodně příkré ulici na kopec a odtud se nestačili rozhlížet na Jodhpur a okolí. Jednak se před námi rozkládalo doslova modré město a v odpoledním slunci to vypadalo zkrátka kouzelně. O něco dál za městem, na obzoru, si pyšně trůnil palácový komplex Umaid Bhawan, který je největší soukromou rezidencí světa (žije zde současný rajastánský maharádža), částečně ale slouží jako luxusní hotel a muzeum. Z architektonického hlediska jde o opravdový skvost, my jsme bohužel neměli dost času a energie pro jeho návštěvu, jelikož leží asi 8 km za městem. Zajímavostí je, že je to taková obdoba naší Hladové zdi – když v oblasti ve 30. letech vládla krize, tehdejší maharádža se rozhodl zasáhnout proti chudobě a nezaměstnanosti a nechal si postavit nové sídlo, čímž zaměstnal na 5000 dělníků po dobu 15 let. Když se člověk odpoutá od dalekých obzorů, všimne si neobyčejné krajiny přímo v okolí pevnosti – usazené pískovce spolu s erozí tu vytvořily fantastické útvary, skály, útesy, které na dálku vypadají jako stolové hory, rozlámané desky tvořící členité terasy. Citadela ale také ukrývala poklady, a tak jsme se nechali prošacovat při bezpečnostní prohlídce a obešli pokladnu, kde vybírali 400 Rp za vstup do muzea. Nikdo nás nezastavil, my do muzea nechtěli, tak jsme si řekli, že prostě půjdeme, dokud nás někdo nezastaví. Obešli jsme hlavní palác s neskutečně zdobenými balkony, terasami i celkově fasádou, do vnitřní muzejní části jsme se nedostali, ale ani nás to nemrzelo. Viděli jsme všechna nádvoří, vystavené kanóny, a po mohutných hradbách se dostali až na jejich nejzazší a nejtenčí výběžek. Odevšaď bylo vidět na město, které se jako mraveniště rozkládalo pod námi, modrobílé domy, barevné mozaiky na jejich střechách a terasách, vyčuhující gopury chrámů, dunící zvuky bubnů a zpěvů, které ohlašovaly bujarý předvečer Holi. Nad tím vším kroužilo hejno orlů vyhlížejíc čiperné veverky k obědu. Zůstali jsme na kopci s citadelou někdy do 5, fotili a kochali se, a pak se pomalu spustili zase do podhradí. Tam už na nás číhaly místní děti, natěšené, jak nás pěkně zasypou barevným práškem zabojového pokřiku “HAPPY HOLI!”. Od rodičů jim asi bylo důrazně vysvětleno, co si můžou k turistům dovolit, ale ta jejich radost, když nám zamazaly tváře barvami, by se dala krájet. Nechali jsme se, i když s foťákem zvednutým vysoko nad hlavu. Měli jsme chuť opatrně vyrazit do ulic a fotit, jenomže po fotošílenství na pevnosti jsme neměli kam, a než jsme v hotelu vyčistili dost místa a dali trochu kopanec baterkám, byla tma.

Kolem 8. jsme vyrazili znova do ulic, ulovili jsme si večeři nejdříve v jednom z horších podniků (channa masala, aloo tomato), pak v hezčím, ale dražším (zeleninový pulav za 80 Rp). Náměstí kolem hodinové věže, nejspolehlivějšího orientačního bodu, bylo téměř vylidněné, ale vypadalo to tu asi jako na Václaváku po silvestrovské noci. Šli jsme se raději ztratit někam do uliček… Předvečer Holi je totiž ve znamení ohňů a vater na ulicích – však taky na spoustě míst, nejčastěji křižovatkách, stavěli hranice z uplácaných kravinců celé odpoledne. U většiny z nich duní bubny nebo nějaká reprodukovaná bollywoodská hudba, čím větší křižovatka, tím větší reprobedny a tím víc křepčících lidí. U těch se ale v rukou už často objevovaly lahve s pivem. Potkávali jsme nejčastěji skupinky rozjařených mladých kluků, zpívali nebo pokřikovali, případně se snažili vymlátit “muziku” z čehokoliv, co se dalo nést s sebou. Vypadalo to, že jeden z největších indických svátků Holi, který se dnes slaví i v mnoha dalších zemích obývaných indickou menšinou, úplně dokonale vyhovuje přirozené indické nátuře bavit se děláním co největšího rámusu. Však také Holi je svátkem radostným, oslavou vítězství dobra nad zlem, a svátkem jara a končící zimy. Trochu víc o tomto svátku barev a hluku si můžete přečíst v našem tématickém článku ve (z)cestáři…

(Ne)Zažít Holi

V hotelu jsme se věnovali své práci a nenechali se okolním humbukem příliš rušit. Aspoň díky ohňům na obou stranách naší ulice sem nejezdily a netroubily motorky. Kolem 11. to začalo rychle upadat, lidé si odnášeli žhavé uhlíky domů pro štěstí a hlasitá muzika utichla. Jenom u nás pod okny, na nejbližší křižovatce, ještě ve 3 ráno hrála partička mladíků kriket:-)

PÁTEK 6.3. – den stý sedmdesátý druhý – JODHPUR, HOLI

Původně jsme dneska už chtěli jet dál, ale pan domácí nám včera vysvětlil, že dnes je vůbec ten nejslavnější svátek, takže nejenom, že vytáhnutí pat znamená okamžité zlití barvami, ale ani nebudou moc jezdit vlaky a autobusy a všechno bude pozavírané. Nechtěl tím z nás tahat peníze, měl prostě pravdu. Rozhodli jsme se tedy ještě jeden den tu zůstat a pokusit se trochu zdokumentovat tuhle událost. Pokud možno z bezpečné vzdálenosti. Náš hotýlek se pro tento účel ukázal jako perfektní místo, protože ulice pod námi byla hodně rušná, takže celý den bylo co sledovat, ale do našeho okna nebo na terasu nedostříkla ani děcka z protějšího balkonu, i když se hodně snažila:-)

Vzbudili jsme se po 9. a to už všude v ulicích vládly barvy a bujaré veselí. V protějším domě dvě děti kropily barevnou vodou z dlouhých stříkaček všechno, co se jen mihlo na ulici. Zásobu střeliva jim maminky pravidelně doplňovaly do velkých kýblů. Ještěže na nás neměly dostatečný dostřel, pác jinak by nás hned po ránu čekala růžová sprcha. Na křižovatce, kde kluci v noci kriketili, stále hořel slavnostní oheň, vedle něj ale přibyla ohromná nádrž ve tvaru woku, plná červené rudé “krve”, a po celý den se u ní sváděly úporné vodní bitvy. Když jsme na chvíli chtěli jít šmírovat na terasu, najednou se odkudsi zjevili “domácí” kluci a dostali jsme žluté požehnání do obličeje. Se včerejšími červenými a zelenými fleky z nás byli pěkní papoušci, a posléze jsme zjistili, že se to i dost blbě pere:-) Obecně se lidé na znamení požehnání a přejícího štěstí pomazávají barvami hlavně na obličeji, hlavě, vlasech. Bylo zajímavé sledovat i fakt, že se tu dodržuje určitá slušnost vůči těm, kteří museli z nějakého důvodu opustit bezpečí domova, ale bujaré křepčení je až tak nebere – turisté, ženy, starší lidé, také projíždějící auta a motorkáři zůstávali celkem netknutí (pokud už z nějaké barevné bitky nepřijeli). Když dal někdo najevo svou nelibost, dočkal se klidu nebo maximálně malé šmouhy na tvář z bezprostřední blízkosti, ovšem NIKDO NIKDY netušil, co může KDYKOLI, ODKUDKOLI přilétnout. Městem opět duní skočná bollywoodská ducárna, později se připojily i bubny a zpěv, hlavně tedy nám pod oknem:-) Ukrytí v pokoji jsme posnídali guavy a sušenky a doufali, že měl pan domácí (toho času barevný od hlavy k patě a vyřvávající dole u bubnu) pravdu i v tom, že největší humbuk by měl kolem 1 hodiny skončit, a že v turistické čtvrti by mohly mít některé restaurace otevřeno. Faktem bylo, že už kolem 11. se to začalo uklidňovat a do ulic se vracel dopravní ruch.

My jsme se nakonec vykopali až ve 4, došli pofotit městskou pevnost s pěknou nádrží, a pak dlouho hledali, co by se kde dalo sežrat, přičemž jsme schytali další barevné omaky od malých kluků. Ulovili jsme nakonec bramboru obalenou v koření, rozkrájenou na malém talířku s krajenými rajčaty a cibulí. Přelití sladkou omáčkou jsme s díky odmítli. Pak jsme zkusili pouliční nudle. Kluk se na mě pořád tlemil, ve woku jich udělal asi kilo, tak jsem se už těšila na nášup, načež on odendal na další malý talířek a konec:-( No nic, vydali jsme se do dražší restaurace ze včera, kde se tvářili, že by byli ochotní nám i něco uvařit, akorát se muselo každé jídlo zjišťovat hulákáním kamsi do patra na staršího bráchu, jestli je k dispozici:-) Vyzkoušeli jsme Rajastani Moong Daal, který byl jiný, než všechny dosavadní daaly, a moc dobrý. Pak pulav a aloo tomato. Celkem jsme se tu setkali se 3 bratry, a jelikož nám přišli “říznutí” někým šikmookým, tipovali jsme je na Tibeťany nebo tak něco. Cestou zpátky jsme si s bandou chlapů na ulici dali čaj, na kterém začínáme vážně ujíždět, nakoupili zobání do pokoje a ještě trochu popracovali.

 Tisk článku