Indie 18 – Nekonečné skalní chrámy Ellora a druhá část přesunu na sever

...aneb jak jsme se svezli poprvé rikšou, obdivovali největší sousoší světa a absolvovali dvoudenní a definitivní přejezd do země maharádžů
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Gisborne

PÁTEK 27.2. – den stý šedesátý pátý – AURANGABAD, ELLORA CAVES

Kolem 8. hodiny, když se udělalo venku trochu tepleji, jsme se z nádraží vydali najít nějaké ubytko. Tak, jak se nám to občas podaří, špatným směrem, od nádraží doprava – hotelů tady bylo dost, ale buď plné, nebo drahé. Už jsme se otáčeli, že půjdeme tedy zkusit hotel Classic po cestě, za 600 Rp, když nás už podruhé zastavil rikšák, kterého jsme předtím odpálkovali. Vnucoval se, že nás zadarmo doveze k hostelu za 500 Rp s wifinou, tak jsme po chvíli dohadování souhlasili a asi poprvé v Indii se svezli tradiční rikšou. Vzal nás zpátky k nádraží, a pak do malé uličky naproti němu, až k vilkovému hostelu Indradeep, kde jsme se chvilku dohadovali s majitelem, a nakonec se ubytovali v takovém průměrném pokojíku s nic moc koupelnou, ale co už:-) Ulička kolem byla ale sympatická, místní tu posedávali, vykecávali se, a nás jako novou atrakci zvědavě, ale s úsměvem okukovali.

Usoudili jsme, že jsme dost vyspaní na to, abychom dnes zvládli výlet ke skalním chrámům Ellora Caves, kvůli kterým jsme sem přijeli. Sbalili jsme se a vyrazili na 2,5 km vzdálený autobusák přes město a konečně potkali i sekci hostelů, včetně toho, který jsme měli původně vytipovaný. Ale je fakt, že bychom se ještě prošli, pak zase zítra zpátky na nádraží… takhle jsme bydleli přímo u něj, navíc s 24-hodinovým check-outem. Taky nás dohonil hlad, a tak jsme udělali něco pro nás dost neobvyklého, usedli jsme do malé restauračky, co se specializovala na ranní „menu“, tedy hlavně různé druhy placek. Trochu jsme zaexperimentovali a objednali si „paper masala dosu„, což byla normální masala dosa, ale tak třikrát větší, než obvykle, a potom tomato utappa, což byla zase jiná placka se zapečenými kolečky rajčat. S čajem snídaně za 80 Rp, energie dobitá a jedem. Došli jsme na nádraží, odchytli správný autobus a za chvíli rachotili pryč z města. Jeli jsme na stojáka, v polodřímotě, zvláštní krajinou se zvedajícími se skalnatými kopci, asi hodinu, než nás autobus vyhodil přímo před vstupní bránou Ellora Caves.

Setřásli jsme několik prodavačů suvenýrů, kteří nás v mžiku obsypali, koupili si čistě turistické vstupenky za 250 Rp na osobu a vydali se do areálu. Snídaňová energie ale vyprchala a dohonil nás spánkový deficit – ono to sice vypadalo, že jsme ve vlaku spali, ale jednak kvalita spánku tam není bůhví jaká, a druhak jsme dluh nabírali už několik předchozích dní přesunů. Padlo to na nás jak deka, a tak ještě než jsme vlezli do prvního chrámu, jsme se rozvalili pod košatým stromem ve stínu, Petík to zabalil úplně a já se snažila v průvodci vyčíst, které ze 34 chrámů jsou opravdu zajímavé a stojí za výdej energie:-)

Areál Ellora Caves tvoří celkem 12 buddhistických (chrámy 1 – 12), 17 hinduistických (chrámy 13 – 29) a 5 džinistických (30 – 34) jeskyní, vytesaných do skalního masívu ve tvaru oblouku o délce 2 km. Vytesali je tu mniši v 7. – 11. století jen za pomoci primitivních nástrojů, čemuž se často nechce ani věřit. Nejvýznamnější z chrámů, Kailash Temple, označený číslem 16, byl vytesán postupně od povrchu dolů, tedy od střech a stropů k podlahám, a jde o největší monolitickou sochu na světě. Chrám je zasvěcen Šivovi a při procházení jeho chodeb, nádvoří a před ohromnými sochami slonů to hlava prostě nebere.

Ve 12 hodin jsme vyrazili konečně na prohlídku a vzápětí se ukázalo, jako poměrně často, že autoři komerčních průvodců evidentně považují za zajímavé něco úplně jiného, než já:-) Během vyčerpávající exkurze jsme ale nakonec zvládli 27 chrámů, nedostali jsme se k džinistické sérii, která leží kousek stranou a musí se k ní po jiné cestě. Na to už jsme pak neměli síly. Chrámy si byly docela podobné, většinou se lišily jen ústředním motivem – někde to byl Buddha, někde lingam nebo některý z bohatého hinduistického panteonu. V buddhistických chrámech byl většinou celkem klid, lidé se ztišili a rozjímali, kdežto ve „svých“, hindu chrámech to bylo víc rozjuchané. Holt Indové vědí, kdo jim nejlépe rozumí:-) My jsme byli vyjukaní všude, hlavně ve vícepatrových chrámech, kde by se v případě nouze schovala celá vesnice. Kdybychom si ale měli udělat soukromou hitparádu, tak kromě hlavního chrámu Kailash (viz níže), u nás vedl chrám č. 10 (ohromná socha Buddhy a klenba, která vypadala jako kdybychom se ocitli pod obrácenou lodí), č. 9 (dvoupatrový s překrásně zdobenými balkonky), č. 14 a 15 (obrovské, třípatrové komplexy o mnoha místnostech), č. 23 a 24 (dvoupatrové s neskutečnou výzdobou – čím vyšší místnosti, tím bohatší reliéfy a sochy, bohové, ornamenty, mytologické bytosti.

Všechny ostatní ale jednoznačně přebíjí číslo 16, Kailash, který by byl vyhledávanou atrakcí, i kdyby tu stál zcela osamocený. Obvod tvoří široká galerie se sochami slonů v životní (možná i nadživotní) velikosti, naopak hlavní svatyně uprostřed prostoru, hned o několika místnostech, nabízí nepřeberné množství k dokonalosti dotažených detailů, sošek a rytin uvnitř i zvenčí, občas je tu možné vidět zbytky původního barevného nátěru. Prohánějí se tu veverky a papoušci, kteří se davy návštěvníků téměř nenechají vyrušovat. Perfektní je také vylézt do stráně a prohlédnout si celý chrám z nadhledu, dá se tam krásně vidět na sochy, které zdobí střechy chrámu. Zařazení pod UNESCO si tahle památka zaslouží zcela bez pochyb.

Kolem 5. hodiny jsme dosáhli chrámu č. 27, za kterým byla cesta zavřená a pokračovat se muselo jinudy, na což jsme už neměli sílu. Vrátili jsme se k východu, kde rikšáci krmili tlupu hulmanů z ruky do ruky, počkali si na autobus a dovezli se zpátky do zaprášeného Aurangabadu. Ostatně tam nás čekalo dalších 2,5 km pochodu k hotelu… Nedaleko vlakového nádraží jsme zkusili zalézt do malé špeluňky, kde šéfoval chlapík s postavou řezníka Krkovičky, ale všechno, co jsme si objednali, tak měli, přinesli to rychle a bylo to výborné a levné. To se nám poslední dobou moc nestávalo, tak jsme byli u vytržení. Dali jsme si aloo gobi masala, ze kterého byla jen aloo masala, ale neva. Pak skopové biryani, luxusní a za 45 Rp asi nejlevnější v Indii. Munchow polévka neměla chybu a byla asi nejpodobnější té, kterou jsme měli v Bombaji – holt asi ve státu Maharaštra ji umějí nejlíp:-) Úplně nejlepší ale byly obrovské, nadýchané naany, které pekl chlapík v tandoori peci před jídelnou. Při odchodu jsme si ho fotili, okouněli a vzali si ještě s sebou. Jen odpověď na otázku, proč jsou tak hezky žluté, nás trochu zarazila – prý „Colour.“ (barvivo):-) Po cestě do hotelu jsme si u stánků nakoupili meloun a spoustu zeleniny, ze které pak byl výborný salátek, ideální druhá večeře s naany.

SOBOTA 28.2. — den stý šedesátý šestý – PŘESUN DO UDAIPURU 1 – JALGAON, VARADORA

Odpočatí a čerství jsme v 9 opustili hotel a vydali se pokusit najít nějaký spoj dál. Na vlakáči to nevypadalo, takže hezky pochod přes město na autobusák (rikšáci se nabízeli za 40 Rp, když by vzali jen nás, za 20 Rp, když už tam někoho měli naloženého). Tam zase domluva jak s tatarem, a tak jsme se u každého autobusu, co přijel, ptali, kam pokračuje, až jsme konečně našli spoj do Jalgaonu, města, odkud měl by měl existovat trochu lepší vlakový spoj na sever Indie, než ze zapadlého Aurangabadu. Jízda autobusem byla dobrodružství jako vždy, seděli jsme hned za řidičem, takže jsme měli z první ruky všechny jeho šílené manévry i neustálé betelové odplivávání. Trochu nás mrzelo, že nakonec mineme jeskyně Ajanta, jedno z nejvyhlášenějších turistických míst Maharaštry, ale holt člověk nemůže mít všechno a nás lehce začínal tlačit čas, pokud jsme si chtěli v klidu užít sever. 140 km jsme se táhli skoro 5 hodin, takže naplánovaný vlak jsme neměli šanci stihnout. Výstup z autobusu musel proběhnout opět poněkud násilně, navíc jsem šla obratem vyprudit konduktora o vrácení drobných, což je také častý a oblíbený indický trik:-) Fascinoval nás chlapík, který chtěl tak moc sedět vedle řidiče, že si tam vlezl oknem – u vlaku jsme to už viděli mnohokrát, ale vlézt oknem do busu to je ještě vyšší liga:-) Omrkli jsme spoje a zjistili, že tady si moc nepomůžeme, tak jsme přešli na 1,5 km vzdálený, hnusný vlakáč. Aby toho nebylo málo, tak o latinku tu člověk nezavadí, a tak se naším hlavním zdrojem informací stala jednořádková světelná tabule, kde kolovala čísla a názvy vlaků, a my si je následně vyhledávali přes Cleartrip, kudy vlastně jedou. Když Petík vymyslel jakž takž rozumný spoj, ujistila jsem se o něm u celkem příjemného pána na rezervacích, který akorát město Varadora, kde nás čekal noční přestup, vyslovil jako „fludra“, takže mi to nakonec musel napsat, abychom se domluvili. Na závěr mě při nákupu na poslední chvíli okradli u pokladny, takže tohle město se fakt moc dobře nezapsalo… honem pryč.

Naskočili jsme ve spěchu do vlaku, žádné jídlo, zbytek pití, mezi hromadu lidí. Našli jsme místo aspoň pro batohy, aby nepřekážely, sami zůstali stát v uličce. Vlak se snad ale ještě ani nerozjel a lidé na nás ukazovali, že ve vedlejším vagonu jsou místa, tak jsme se tam nechali odeslat a fakt jsme za chvilku seděli, uprostřed další sympatické rodiny. Mně mezi sebou udělaly místo ženy na lavici, z nichž nejukecanější byla 20-letá Vajšidi, krásná holka, která se bude v květnu vdávat. I když ony všechny byly nádherné… Právě Vajšidi a její o 3 roky starší brácha, který by rád odešel za prací do Evropy, obstarali většinu anglické konverzace, a tak jsme si i docela popovídali – například jsme se dozvěděli o 14 letech školní docházky, plus potom případně univerzita, té říkají college. Samozřejmě jsme se museli se všemi vyfotit, tentokrát ale s radostí. I tak se k tomu se svými mobily přichomýtlo spousta cizích lidí…:-) Nejlepší týpek z rodiny byl ale angličtinou téměř nepolíbený taťka. Hrozně se kamarádil s Petíkem, vylezl si za ním nahoru na polici a zaujala ho GPSka. Nechal si o ní všechno vysvětlit, a pak ji poctivě hlídal, aby měla stále signál, a v každé stanici hlásil, kde zrovna jsme:-) Dostali jsme od nich velké kusy papáji, koupený čaj a něco, co se tu taky prodává, ale sami bychom do toho asi nešli – houstičky, které se prsty rozpůlily a napěchovaly smaženou bramborovou kuličkou. Přikusovaly se k tomu chilli papričky.

Rodina jela do Suratu, města téměř zpátky na západním pobřeží, kam jsme dorazili krátce po půlnoci. Rozloučili jsme se s nimi a mysleli si, že se rozvalíme na policích, ale zaváhali jsme pár drahocených vteřin a už se nám po batozích válel někdo cizí a my byli rádi, když jsme se mohli mačkat aspoň dole na sedačkách. No jo, Indové mají celoživotní trénink, kterým vtěrkovitost vybrušují k dokonalosti:-) Do Varadory ale zbývaly asi 2 hodiny cesty, tak jsme to nějak neřešili.

Varadora byla docela rušným uzlem, projíždělo tu i hodně nočních spojů, a tak všude – v hale, na perónech, před nádražím – spali lidé. Koupili jsme si rovnou lístek do Udaipuru, pan pokladní pravil, že v 5 hodin. Na informacích mi to další chlapík zopakoval a přidal údaj, že ze 4. nástupiště. Akorát na soupisu vlaků žádný takový nebyl a na Cleartripu se ukazoval nějak divně, protože zasahoval přes půlnoc, tak jsme byli trochu napjatí, jestli vůbec odsud dnes odjedeme, a nejlépe dřív, než večerním spojem:-) Jinak bylo informační okénko dost vtipné – celé bylo ověšené kartony a papíry s vypsanými spoji na jednom řádku a uvnitř stál týpek s ukazovátkem, který na vznesený dotaz odpovídal pouze pokynutím k příslušné ceduli:-) My jsme si koupili čaj a samosy, zabrali lavičky na 4. perónu, který jediný neměl světelné označení vagonů, Petík to zalomil a já si četla, doufajíc, že se vyspím ve vlaku. I přes nános repelentu mě tu trápila mračna komárů, tolik najednou jsem jich snad v životě nezabila…

V 5:40 se opravdu ukázal Udaipur Express, jeden prodavač čaje nám ukázal správný vagon a podržel místa, i když to nebylo ani tak potřeba, tak jsme si od něj koupili ranní koflíček a ustlali si ve spacácích na policích. V teple se spalo docela příjemně, vlak byl poloprázdný, a my o sobě někdy do 11 nevěděli.

NEDĚLE 1.3. – den stý šedesátý sedmý – PŘESUN DO UDAIPURU 2 – CELÝ DEN VLAKEM V DEŠTI

Probrala nás jedna z delších pauz v zastávce, tak jsme se přemístili dolů na prázdné sedačky a vyhlíželi, kdy někdo přinese něco dobrého. Jenže zase nic:-( V jedné z dalších zastávek jsme konečně zastavili tak, abychom byli aspoň u nějakých stánků, a zkusili si dát „subzi samosa„, z čehož se vyklubaly 3 samosy zalité hustou zeleninovou omáčkou. Trochu zvláštní, ale na to se hlad neptal.

Během celodenní jízdy jsme se hodně posunuli a krajina se výrazně změnila. Objevil se lehce zvlněný terén, převážně obilná pole, sem tam skupinka stromů. Taky se ale zatáhlo, celé odpoledne cedilo a ochladilo se. Byli jsme ve vlaku skoro sami, tak jsme se znova zachumlali do spacáku, vytáhli počítač a trochu doháněli resty. Do Udaipuru jsme dorazili kolem 4. a rovnou zamířili svižným krokem do asi 3 km vzdáleného centra města, kde jsme měli vytipovaný hostel.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..