PÁTEK 4.12. – DEN ČTYŘSTÝ ČTYŘICÁTÝ TŘETÍ – ZLODĚJSKÝ BESAKIH, DALEKÁ AMLAPURA

Plán pro dnešní den zněl jasně, hlavním cílem byl asi vůbec nejposvátnější chrám ostrova, nazývaný „Matkou“, Pura Besakih, který trůní na úpatí nejvyšší balijské sopky Agung. No a když už se vydáme na východ Bali, zkusíme objet i další místa, a necháme se sami překvapit, co všechno zvládneme.

Hned ráno nás trochu zarazilo počasí, protože bylo úplně zataženo. Přeci jen monzunové období tu ještě lehce doznívalo a po předvčerejším dni, kdy jsme chytli asi tak 10 „přeháněk“, se nám moc moknout nechtělo. Pomalu se nám to tu ale krátilo, a tak jsme se rozhodli na nic nečekat a být drsní objevitelé:-) Nasnídali jsme se, pobalili vše potřebné v čele s pláštěnkami, a vyrazili na východ Bali. Tentokrát jsme nemuseli sjíždět na tah z Kuty, ale drželi jsme se uprostřed ostrova, kudy vede taky větší silnice, až jsme časem odbočili na menší, sakramentsky se kroutící silničky k chrámu. Už nějakých 5 km před značkou posvátného místa v naší GPS jsme se ocitli před pokladnou. Vstupné 15 000 Rp na tak významném místě nás mile překvapilo, k tomu 5 000 Rp parkovné, zatím všechno probíhalo v klidu. Pak jsme ale dorazili před samotný chrámový komplex a jen jsme vypli motor, začal tvrdý boj o turistovu peněženku i čest…

Okamžitě se na nás seběhlo několik „chrámových mužů“, jak sami sebe nazývali (s důrazem na to, že nejsou průvodci – guides), oznámili nám, že dnes je „Lucky Day“ a v chrámu se koná velká slavnost, na kterou ale mají cizinci přístup jen s některým z nich. Poplatek za jejich „služby“ je minimální – jen 5 dolarů na osobu… Ehm, pomátli se? Napoprvé jsme jim skočili na tvrzení, že vchod pro turisty, kteří o účast na obřadu nestojí, je jinde, a rozjeli jsme se kamsi do liduprázdných serpentin. Teoreticky, za dost dlouho, bychom možná k jednomu z postranních vchodů opravdu dojeli, ale to je vedlejší. Když nám došlo, že jedeme směr pr…, kde jsme potkali jenom místního bezdomovce (?), jak se hrabe v popelnici, vztekle jsme se obrátili a rozhodli se být tentokrát tvrdí a neústupní – zaplacené vstupenky máme a jiné ožebračování nehodláme podporovat – nejsme Australani na dovolené!

Zabralo to, aspoň na chvíli, než jsme překonali první nádvoří. Přiměřenou rychlostí (aby si nikdo nemyslel, že se na nás může nalepit, ale abychom si stihli těch pár soch kolem prohlédnout) jsme se dostali do další části, kde to začalo na novo. Čerstvá partička ne-průvodců tvrdě střežila malé nádvoříčko, odkud je přístup do vyšších částí jen po několika schodištích, takže jim tu nepozorovaně neproklouzla ani myš. Rozhodli jsme se chvíli takticky vyčkat a trochu je pozlobit – vůbec se jim nelíbilo, když jsme si postavili stativ, foťák i kameru a jali se natáčet reportáž o místních zlodějíčcích, samozřejmě s patřičným Petíkovým moderátorským výkonem. Jó, srandičky, na to nás užije, ale až to jednou někde přepísknem a dostaneme na zobák, tak se budeme divit:-D Nicméně oddechový čas nám stačil k tomu, abychom pochopili, že to tu funguje úplně stejně jako u vstupu do chrámu – je potřeba se nenechat a chlapíky prostě vyignorovat. Pár Číňanů, kteří to možná udělali neúmyslně, jenom prostě anglicky nerozuměli, úplně v klidu vyšli po schodech a pokračoval dál do útrob rozlehlého areálu. Když nám to samé potvrdila i partička Čechů, co se zrovna vracela, bylo rozhodnuto – jak vy k my, tak my k vy – tvrdě. A vyrazili jsme. Za sebou jsme zaslechli jen jedno „Sir, stop!“, ale to bylo všechno, ani se moc nesnažili, na jiné tu uměli dotírat i víc:-)

A najednou jsme se ocitli mezi členitými uličkami a jednotlivými svatyněmi téměř sami – spousta lidí to dole vzdala, pár si jich teda průvodce zaplatilo, ale ti je stejně až do nejvyšších částí nevodili. Jedna mladá Ruska, když nás viděla, že s sebou nemáme žádného vyžírku, se na toho svého rozkřičela, že jí podvedl, že jí lhal a co si to jako dovoluje… My si každopádně zbytek návštěvy maximálně užili – vyšší části chrámu jsou totiž naprosto úžasné. Všude se k nebi pnou vysoké meru střechy o několika „patrech“, až se mezi nimi člověk začne trochu ztrácet. Nejlepší je proto vyšplhat se až k úplně nejvyšší svatyni, kde se nás tentokrát sedící hlídač pokusil s něčím buzerovat, ale nesetkal se s jakoukoliv odezvou. Zato výhled odsud na celý areál je vážně omračující – něco jako výhled na Manhattan z Empire State Building… No dobře, tak to jsem asi přehnala:-)

Cestou dolů jsme se dostali do jakéhosi postranního traktu, kde normálně bydleli lidi, po dvorku se honila prasátka se psy a děti na nás mávaly. Vedla odtud silnice – takže ano, nějak se sem musí dát dostat a tady nikdo vstupenky kontrolovat nebude… Při procházení areálu jsme si taky všimli, že se jen tak mimochodem dá vejít i do ústřední svatyně. Nahlédli jsme jen přes zeď (protože zatím většina chrámů měla opravdu některá místa turistům nepřístupná, tak jsme se nechtěli cpát někam, kde nemáme co dělat) a viděli místní, jak se tam modlí a obětují úplně běžným způsobem, jak to tu dělají každý den, takže žádná mimořádná slavnost se samozřejmě nekonala. Na závěr nás k východu nahnali úplně jinou cestou, než kudy se sem přicházelo, aby náhodou nemohl být někdo z nových návštěvníků varován. To bylo poslední, co nás definitivně přesvědčilo, že tenhle chrám je ukrutná past na turisty, a Balijcům to vůbec není hloupé na jednom z jejich nejposvátnějších míst.

NICMÉNĚ: Doslechli jsme se, že nějakou dobu po naší návštěvě (nezávisle na ní, samozřejmě) se Bali rozhodlo toto prachsprosté a velmi nepopulární odírání řešit – tak, že ho de facto zlegalizovalo. Prý je dnes na většině chrámů několikanásobně vyšší oficiální vstupné, ale už nikde nenajdete tyto samozvané podvodníky. Tak nevím, těm se aspoň dalo vyhnout…:-)

No, s hodně smíšenými pocity jsme sedli na motorku a vrátili se klikatou ulicí zase trochu do civilizace. V tu chvíli dorazil dnešní první slejvák. Zalomili jsme to tedy k nějaké sámošce a koupili si aspoň sušenky k svačině, ale pořádná výzva právě přijížděla – prodavač bakso na motorce. Neváhali jsme a přiskočili a on už v útrobách své pojízdné „polní“ kuchyně lovil dvě misky, lžíce, z napařovacího kotle masové kuličky, z vitríny nudle a ze spodního kotle vroucí vývar. Jednoduše geniální. Cena porce? 5 000 Rp, paráda. Jenom člověk nesmí moc přemýšlet o tom, že ty misky má pouze dvě a jezdí s nimi celý den, tudíž pokud ho neodchytnete hned ráno, pravděpodobně nebudete první, kdo z ní ten den jí:-)

Než jsme dohodovali, chlapík měl koupenou pláštěnku a bezstarostně odfrčel, zatímco my si ještě chvíli počkali, až bude pršet přiměřeně (naší) jízdě na motorce, a pak pokračovali dál na východ Bali, menšími silnicemi kolem úpatí Agungu. Přes 3 000 m vysoká sopka, suverénní dominanta ostrova, nám dělala celou dobu fantastickou kulisu. A ještě krásněji vynikala, jakmile se kolem nás ukázaly nádherné, sytě zelené, rýžové terasy. V jednu chvíli jsme si všimli, že nedaleko od silnice se děje něco většího, tak jsme zajeli na rozlehlé parkoviště a ukázalo se, že tu je asi něco jako dětský tábor. Všude spousta dětí, méně (ale pořád hodně) dospělých – teda aspoň pokud to šlo rozeznat. Některé skupinky hrály hry, jiné obcházely po ohromné ploše a zřejmě něco zařizovaly nebo obstarávaly. Pár dětí i dospělých bylo možné zahlédnout mezi rýžovými terasami, a když jsme se na ně zadívali pozorněji, nosili si ručníky, sarongy a jiné propriety nutné k osobní hygieně, takže zřejmě někde na potocích zavlažujících terasy měli zbudovanou umývárnu. Ostatně to by nebylo nic neobvyklého, místní to tu takhle řeší často – proč by si složitě zaváděli vodu domů, když si můžou odskočit na pole, kde je dostatek tekoucí vody po většinu roku? Chytré…

Postupně jsme dojeli a prokličkovali městem Amlapura, největším na „dálném východě“ Bali, které si určitě zaslouží větší pozornost, ale my tentokrát neměli úplně chuť na městské památky, mířili jsme spíš za přírodou. Na kraji Amlapury se nacházejí jedny palácové zahrady, kam jsme ale na první pokus nějak nenašli vchod, a tak jsme jeli dál. To se nám mimochodem stává docela často, protože Petík na motorce nemůže tak rychle reagovat a já jsem poloslepá a nemám takový postřeh, abych ho dostatečně včas na něco upozornila. Takže když něco mineme a není to v tu chvíli tak důležité, tak prostě jedeme dál a necháme se překvapit, co cesta přinese jiného a zajímavého:-)

A tentokrát se povedlo. Nejdříve jsme míjeli vodní zahrady Tirta Gangga, kde nás ale odradilo vstupné 100 000 Rp – kdybychom na to měli celý den, tak asi budiž, ale kvůli nakouknutí a jedné fotce se nám tolik platit nechtělo – necháme to na jindy. Pak jsme ale vyjeli zase po klikaté silnici o kus výš do kopců a ocitli jsme se na jednom z vůbec nejkrásnějších a zcela opomíjených míst, které východ Bali (a nejenom) nabízí, v širokánském údolí zaplněném do posledního kousíčku rýžovými terasami ve všech možných stádiích úrody. Dovedla nás sem keška – jedna z mnoha, které po Bali založil kamarád Jirka Hruška, cestovatel, který na svém skútru projezdil většinu indonéských ostrovů. O jeho cestách, při kterých se projel i se žlutými trabanty, se dozvíte víc na mototrip.asia. Ještě na něj přijde řeč, ale začínáme s tím už tady, protože za tuhle keš jsme mu byli obzvlášť vděční. Okolní terasy se ani nijak nejmenují, je to prostě součást balijské krajiny, žádná organizovaná atrakce. Když se na ně chcete jít podívat, tak prostě zaparkujete motorku vedle silnice, seběhnete cestičkou ve svahu, úplně stejně jako místní, a je to. Notnou chvíli jsme se tu tak taky potulovali a sledovali, jak lidé v podvečer míří k malé umývárně obehnané zídkou, která byla také napájená kanály mezi terasami. Když tam pak nikdo nebyl, zašli jsme se jim do „koupelny“ ze zvědavosti podívat také a líbilo se nám to – o dost vymakanější, než kdysi naše hrázovité umývárny na letních táborech:-)

Čas ale pokročil, přestože při kochání se nad rýžovými terasami to člověku vůbec nepřijde, a my před sebou měli ještě dalekou cestu domů. A to už jsme věděli, že jí část budeme muset absolvovat potmě. I to jsme ale zvládli, nenechali se nikde převálcovat zběsilým večerním provozem a dorazili šťastně do své oblíbené restauračky. Po večeři jsme to pak zabalili brzo, aby si unavená těla odpočala, protože nazítří jsme měli pokračovat stejným směrem, ale ještě o dost dál, až na samý východní cíp k Amedu, kde na nás čekaly další skryté poklady.

SOBOTA 5.12. – DEN ČTYŘSTÝ ČTYŘICÁTÝ ČTVRTÝ – DÁLNÝ VÝCHOD BALI KOLEM AMEDU

Petík vstal už za svítání a ihned mě musel informovat, že celá rodina snídá pod naším balkonem. Mně to probírání šlo o něco pomaleji, ale i tak jsme se kolem 7. nasnídali a chystali vyrazit, když tu se paní domácí začala shánět po penězích. Jelikož jsme jich u sebe tolik neměli, museli jsme se nejdřív vypravit do směnárny, pak nějakou dobu hledali paní mámu, která ale mezitím nejspíš odjela na sobotní rodinný výlet, na který asi potřebovala peníze… U jedné z masérek jejího salonu jsme tedy nechali vzkaz, že peníze předáme večer, a kolem 10. konečně vyrazili na náš vlastní výlet na východ Bali. Z počátku po stejné trase, jakou jsme se včera vraceli, ale za světla to bylo o dost příjemnější. Minimálně co se provozu týče, jinak slunce už zase pálilo jak šílené.

Jak ten den začal poněkud rozpačitě, tak pokračoval vysloveně negativně. Před Candidasou se přejíždí takový zalesněný kopec a na vrchu je svaté místo, kde lidé zastavují na modlitbu. Je to domov tlupy odrzlých makaků, kteří si chodí vybírat dobrůtky ze zanechaných obětin, ale taky jim přímo můžete nakoupit banány a nakrmit je. Vědí, že tady vždycky něco k snědku bude, proto se sem neustále vrací. Na motorce/v autě je dobré zpomalit a zpozornět, my jsme si chtěli pár zlobidel vyfotit, no a v tu chvíli Petík zjistil, že ranní ťukanec s fotobrašnou při vypravování odnesl polarizační filtr. Normálně si sprostě prasknul. Noo, tak to přišlo v nejblbější okamžik, když se chystáme opustit levnou Asii a zamířit na Zéland, kde se pořádný fotograf bez této pomůcky prostě neobejde…:-(

První větší dnešní zastávku jsme udělali až ve městě Ujung, u jeho vodních zahrad. Vstupné 35 000 Rp nás rychle odradilo (hlavně z důvodu, že jsme plánovali pravděpodobně návštěvu větších a populárnějších zahrad Tirta Gangga za 100 000 Rp, a dost možná to bude hodně podobné), ale když jsme jeli podél areálu dál, našli jsme postranní vchod zdarma, jenom nás tu děda skásl o 1 000 Rp za parkování. Nebyl to sice vchod do hlavního areálu, ale jezírka, cestičky a možná i nějaká ta fontána, to vše tu bylo. Petíkovi se podařilo při mnutí oka si vydloubnout čočku, nešla nasadit zpátky, až po delší době, kdy byla skoro vyschlá a umatlaná od zpocených rukou, a to nechceš! Řval jak tur a oko by si v tu chvíli asi nejradši celé vyrval z hlavy…

To nás zahnalo do většího altánu, kde jsme se natáhli a chvíli lenošili, oko si zatím zvykalo na neznámý hnus. Kolem chodila starší teta a s něčím, co vypadalo jako síťka na motýly, odháněla ptáčky z rýžových políček. Pak jsme pozorovali taky kluky, jak sem k prameni přišli načepovat čerstvou vodu, blbli u toho, v potoku se i celí umyli, a pak teprve šli. Po nějaké době se vzpamatovalo i oko a my mohli vyrazit dál, přímo na nejvýchodnější cíp celého ostrova.

A nestačili jsme valit bulvy, protože to tu vypadalo úplně jinak, než jsme na Bali dosud viděli. Pod Agungem se rozprostírají dlouhé a strmé, sopečné, kamenité svahy, hodně suché, porostlé řídkými lesíky. Silnice se klikatí rádoby po vrstevnici, ale v praxi je to neustále nahoru a dolů v divokých zatáčkách a prudkých výjezdech a sjezdech. Podél ní neustále domečky, ale hodně, hodně skromné, občas jen sbouchaná prkna a hadry, kolem uvázané přežvykující krávy a kozy. Pod sebou jsme viděli černé nebo kamenité pláže se zaparkovanými katamarány a neuvěřitelně průzračné moře – i z výšky bylo vidět na dno, jak se tam jednotlivé skalky kroutí a pomalu sestupují do hlubin.

Došinuli jsme se takhle až k Selang Resortu, nádhernému menšímu komplexu rodiny Hruškových, kde jsme si vyzvedli vymazlenou kešku, ale nikoho z rodiny (především nám šlo samozřejmě o Jirku mladšího, se kterým jsme byli párkrát v kontaktu) jsme bohužel nezastihli. Museli jsme ale uznat, že si pro život v tropech vybrali opravdu luxusní místečko u asi nejhezčího balijského pobřeží, kterým se pyšní východ Bali. I my jsme tu na několika místech sjeli k plážím, zašli se na ně podívat, vyfotit katamarány a rychle se pokochat, jenom na válečku a koupačku nám nezbýval čas, pokud jsme chtěli i dlouhatánskou zpáteční cestu absolvovat +- za světla. Každopádně oblast kolem Amedu můžeme vřele doporučit – vesnice samotná je čistě účelová pro potřeby turistů, tedy hotýlky, restaurace, půjčovny a školy šnorchlování i potápění, které je tu hlavní atrakcí, a různé cestovky nabízející výlety na moře i po ostrově. Přitom je to tu v rámci Bali hodně odstrčené, takže davů Rusáků ani Australanů se tu bát nemusíte.

Když jsme při zpáteční cestě projížděli Amlapurou, v jednom místě se nám podařilo projet zřejmě odněkud vyplašeným rojem včel. Měli jsme ohromné štěstí v neštěstí, protože se to obešlo jen s jedním bodnutím, a to menším, protože žihadlo se mi zachytilo v rukávu, takže to bylo spíš takové škrábnutí.

Setmělo se nám asi 8 km před Ubudem, a tak jsme se rozhodli dát si pauzu u jedné ze zdejších „zvířátkových“ restaurací. Taky by se tomu dalo říkat “restaurace pro negramoty” (a tím myslím cizince, co nejsou schopní pochytit základní indonéská slovíčka:-)). Vypadá to tak, že polní kuchyň a několik rozestavěných stolků nebo lavic je obehnaných velkou plachtou, na které jsou namalovaná zvířátka, co si tu můžete objednat, většinou ve stavu „deep fried“, tedy vysmažená v rozpáleném oleji: kohout, slepice, sumec, ryba, kráva, atd. Už jsme tu někde zkusili sumečka, který nám v této úpravě chutná po vyzkoušení v Bangkoku (kde ale člověk nesmí moc přemýšlet nad tím, jak vypadá řeka Chao Phraya, ze které se loví), tak jsme dnes vybrali ikan, tedy rybu, což je něco typu menší kapřík, ovšem pořád o dost víc masitý, než ten sumec. A bylo to mňam mňam, hlavně zase jednou nějaké maso, kterého se nám při stravování v Dora Restu zase tolik nedostávalo. Porce ryba + 2 x rýže + lehká zeleninová obloha = 20 000 Rp:-) No a když už jsme byli v tom experimentování, o kousek vedle jsme si objednali es campur. Es je led, campur je nějaký mix. V tomto případě mix čerstvého ovoce – melounu, papáji, avokáda, jackfruitu (chlebovník), zasypaný ledovou tříští, zalitý nějakou sladkou vodou. Znali jsme tyhle divné výtvory z Malajsie, kde tomu říkají cendol a turisté se tomu většinou vyhýbají (do správného cendolu patří hlavně nudle, led, chemické sirupy a při troše štěstí i to ovoce), ale balijská verze nás mile překvapila, protože šťáva nebyla chemická ani moc silná, a tak to byl vlastně dobrý ovocný pohár.

Takže hlavní problém dne – nasytit se – byl vyřešen. Po cestě jsme nakoupili ještě zásoby smaženek, a pak se rozhodli nechat trochu zrelaxovat unavená těla, dva dny téměř non stop se kymácející na motorce, a (po sprše) vyrazili pravou balijskou masáž (rádi zkoušíme lokální typy masáží, a pak je mezi sebou porovnáváme – jedinou negativní zkušenost ale máme zatím jen s „vietnamskou“ masáží). Salon Pondok Bali Spa jsme si vyhlédli v prostoru mezi ubytováním a stáčírnou vody; vždycky, když jsme jeli kolem, vysedávaly masérky na schodech a zvaly nás dovnitř. To teda dělají všude, ale tady se nám zamlouvala i cena – 60 000 Rp za 60 min, na rozdíl třeba od masážního salonu na našem vlastním dvorku, kde ale chtěly dámy přes 100 000 Rp, a tak jsme se rozhodli podpořit jiný, než domácí trh. Zkušeně jsme si všechno ověřili a domluvili předem, a pak se odevzdaly masérkám všanc. Balijská masáž se ukázala jako olejová, tedy na téměř nahaté tělo, ovšem byla víc silová, než olejová třeba v Thajsku, dokonce s některými prvky typické thajské masáže, kterou jsme si pracovně přejmenovali na „lámání kolem“. Bylo ale cítit, že tyhle dámy opravdu věděly, kam sáhnout, kam zmáčknout, kde zatahat (podotýkám, že tady naprosto nešlo o žádnou erotiku), a my odcházeli jako znovuzrození. Dokonce jsme tu byli tak spokojení, že jsme jim jednak nechali dýško, což moc často a dobrovolně neděláme, ale hlavně, když jsme se po víc než roce vrátili, chtěli jsme na masáž jedině sem:-) Suverénně jedna z nejlepších masáží, co jsme vůbec kdy kde zažili:-)

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Víc než příjemně zrelaxovaní, ale stejně po dvou dnech dost unavení, jsme se pak už jen doštrachali do pokojíku a odpadli.

 Tisk článku