Indonésie 5 – Severní okruh Bali a Tanah Lot v západu slunce

...aneb proč jsme neviděli žádný vodopád, jaké je koupání v horkých pramenech, jak vypadá sever ostrova a jak nádherně umí malovat zapadající slunce na balijském nebi
Indonésie 5 - Severní okruh Bali a Tanah Lot v západu slunce
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

STŘEDA 2.12. – DEN ČTYŘSTÝ ČTYŘICÁTÝ PRVNÍ – SEVERNÍ OKRUH BEDUGUL – BANJAR – LOVINA – SINGARAJA

Posnídali jsme zase jako páni, jako každé ráno, ale vůbec se nezlobili, protože nám to dost šetřilo čas, který bychom pravděpodobně věnovali shánění něčeho nesmaženého a cenově rozumného k snídani. Co nám bohužel čas naopak sežralo, byla má tvrdohlavost – nepoučila jsem se ze včera a snažila se jako navigátor najít cestu „po vrstevnici“ do sousední sekce severně od Ubudu, jenomže ona tam prostě žádná není, takže jsme se nakonec museli pokorně vrátit kus na jih a tam teprve přejet na jinou severojižní silnici. Pak už jsme to ale valili vzhůru s větrem o závod.

Postupně jsme se dostali do průsmyku mezi sopkami Batur a Batukaru, kde leží hned 3 krásná jezera. První z nich, Bratan, je asi nejznámější, neboť jeho břeh zdobí (nedaleko města Bedugul) jeden z nejpopulárnějších chrámů na Bali, Pura Ulun Danu Bratan. Je to ten, který budete znát (nejen) z propagačních materiálů o Bali – chrám s vysokou meru střechou, jakoby posazený na vodě, za ním horská scenérie a samozřejmě nikde ani noha, jak už to tak na PR snímcích bývá. Ve skutečnosti na chrám samotný není z hlavní ulice vidět, naopak je tu ohromné parkoviště s digitálními nápisy na uvítanou, platí se nemalá částka za vstup, a aby si člověk pohled na svatyni opravdu užil, jedinou možností je pronajmout si ještě lodičku a jet se na něj podívat z jezera. Hmm, to jsme pro tuto chvíli zavrhli jako zbytečné zdržení, necháme si to kdyžtak na jindy – ostatně z Ubudu to sem není až tak strašně daleko. Jediné, co jsme se přece jenom rozhodli zkusit, bylo objet jezero na jiném místě, jestli na chrám nebude vidět – přeci jen zoomovací techniku jsme měli docela slušnou:-) Vydali jsme se tedy po malé silničce spíš už po opačném břehu jezera, který byl plný úhledných záhonků, políček a foliovníků. Ulun Danu Bratan ale odsud vidět nebyl, možná proto, že tu měli svůj vlastní, menší chrám, a do něj zrovna směřovaly kolony aut s vyšňořenými Balijci k některé z jejich četných oslav. Nechtěli jsme překážet, a tak jsme se vrátili na hlavní silnici a pokračovali dál, kde silnice brutálně stoupá lesem a většinu času tu můžete narazit na tlupy nenechavých makaků.

Postupně jsme se dostali na okraj kráteru s jezery Buyan a Tamblingan, kde to vypadalo docela zajímavě – domky jen sem tam takové rozstrkané, auta i motorky většinou jen projížděly a břehy jezer také patřily jen přírodě. Škoda, že výhledy na sopky byly všechny schované v mracích a ani světlo nad jezerem nijak nelákalo k nějakým fotografickým pokusům. Možná proto nás nakonec zaujala jedna z cedulí lákajících k okolním vodopádům ukrytým v hluboké džungli. Naším cílem měl být před pár měsíci „otevřený“ vodopád Banyumala Twin Waterfall, ovšem znamenalo to brutálně prudký sjezd po rozbité a úzké panelové cestě. S brzdami na doraz jsme klesali níž a níž a vůbec netušili, jak ještě daleko, jestli tam něco opravdu najdeme, a hlavně, jestli pak zase vyjedeme zpátky…

K vodopádu Banyumala jsme skutečně dojeli, respektive on samotný je hluboce ukrytý v džungli, my jsme skončili na provizorním parkovišti + provizorní, ale vysoce funkční pokladně. Ano, na Bali se totiž platí i za vstup k vodopádům uprostřed lesa, což vedlo k tomu, že jsme tu nakonec neviděli ani jeden, ačkoli je jich ostrov plný. Bohužel, peníze skoro po 1,5 roce na cestě začaly docházet, navíc jsme před sebou měli vidinu počátečních investic na Zélandu, a tak na zbytečně rozhazování (což placení za přírodní krásy, o které se lidé nijak nezasloužili, podle nás je) prostě nebylo. V roce 2015 stálo vstupné 15 000 Rp, takže jsme buď mohli jít oba k vodopádu, anebo za stejný budget koupit 3 – 4 jídla v Dora Restu. Takže sorry, možná někdy jindy, ale tentokrát to bude bez vodopádů. Však ony ještě přijdou, a mnohem hezčí;-) Demonstrativně jsme tedy nechali motorku zaparkovanou a šli se podívat kus po stezce do lesa, jestli se tam třeba nepůjde někde dostat k vodopádu, ale vedla nad něj, takže i kdyby to šlo, asi by to nemělo moc smysl. Bujná džungle a rozkvetlá plantáž čehosi ale taky nebyly k zahození…. Zato výjezd po panelovce, tak ten byl fakt výživný… Tlemili jsme se nadskakující motorce celou dobu, vyjma chvíle, kdy jsem nejprudší úseky musela šlapat pěšky…

Už tady bylo vidět, že jsme se dostali zase na úrodné sopečné svahy, protože většinu času se kolem nás táhly plantáže banánů, kávovníků a kakaovníků. Jakmile jsme pak ostrými serpentinami začali sjíždět na západ od sopek, objevily se i rýžové terasy. Při sestupu se začalo také zase vracet tradiční úmorné vedro. My ho ale nikdy nemáme dost, a tak jsme se rozhodli zastavit v Banjaru, u horkých pramenů (Air Panas Banjar). Zaplatili jsme po 5 000 Rp vstupné, ale placeného parkoviště si napůl nevšimli a napůl jej vyignorovali a zajeli rovnou před vstupní bránu, kde se dalo parkovat bez placení. Sice občas někdo blbě koukal, jaktože běloby, co si mají zaparkovat opodál a zacvakat, najednou nechávají motorku vedle strojů místních, ale nikdo se na odpor nezmohl:-) Banjar byl zase sympatický v tom, že nebyl bělochy ještě moc objevený. Ne že bychom tu na jednoho, dva nenarazili, ale byli jsme tu v těžké menšině. Lidí tu bylo celkem dost – ostatně dnes byl svátek, pracovní volno a lidé se rozjeli z domovů po atrakcích a oblíbených kratochvílích (jako je třeba koupání v horkých pramenech).

V kamenných bazéncích šplouchala mléčně zbarvená voda s příměsí síry, což jsme poznali po čuchu už na dálku, o krásných 37°C. Ve stěnách nad nimi opět fungovaly jakési chrliče jako masážní sprchy, velmi oblíbené a neustále obsazené:-) Nad jedním z bazénků jsou v asi 4 m výšce, takže člověk tu dostane pořádně tvrdou masáž. V místě, kde horká voda pramení, stojí malá svatyně, nechybí tu poměrně velká a v době naší návštěvy vytížená restaurace, dole potom převlékárny (zadarmo), záchody (2 000 Rp), úschovny (3 000 Rp) a venkovní sprchy. Chvíli jsme se zkoupli, jenže než jsme si stihli ulovit místo pod některým z chrličů, vyfotit se a cítit se přehřátě, přišla taková menší tropická přeháňka a zahnala nás pod střechu, kde jsme se chvílemi i trochu klepali. Byla tu spousta lidí, která přečkala to nejhorší, ale pak se sbalili a odešli (třeba zájezd německých důchodkyň…), chvilku předtím, než déšť asi po 30 minutách ustal. My se spokojeně vrátili do bazénků, odškrtli si vše, co jsme tu hodlali provádět, dokonce i něco navíc, když se mi povedlo si omylem siřité vody loknout a propláchnout si trubky. Když jsme pak konečně vylezli ven, vypadali jsme jak bahňáci, a tak sprcha byla potřebná. Místní na nás koukali jak na zjevení, ale důvod jsme nechápali, oni se tu taky sprchovali (možná se buď jenom koupali nebo jenom sprchovali, ale nikdo nedělal obojí, těžko říct, na statistické pozorování nebyl čas).

Měli jsme hlad, ale okolní obchůdky tu byly dost předražené a restaurace na nás moc luxusní, a tak jsme sedli zase na pekelného oře a vyrazili něco najít na pobřeží. Nejbližší civilizací bylo roztahané městečko Lovina, jedna z populárních turistických lokalit, známá především lodními výpravami za pozorováním delfínů. Hlavní sezóna tu ale měla letos teprve přijít a zatím tu bylo dost mrtvo, hodně restaurací i hotelů zavřených. Začali jsme na sebe být od hladu nepříjemní. Chytli jsme další slejváky, a jak se je snažili rychle projet, najednou jsme se ocitli v rušných ulicích Singaraji, největšího města v severní části ostrova. Divně jsme tu bloudili, k jídlu se Petíkovi údajně nikde nic nelíbilo, i když si stěžoval, že mu je od hladu špatně, mě to štvalo, dohadovali jsme se, kvůli mně bloudili ještě víc, no prostě všechno špatně:-) Nakonec jsme se prostě napojili na severo-jižní silnici, která se šplhá přes pás sopek, a v nepříjemně hustém provozu se drali kupředu a vzhůru. Když nás v Bedugulu chytil další déšť, zapadli jsme do restauračky téměř naproti vchodu ke chrámu Ulun Danu Bratan, s omezenou, ale nám dostačující, a hlavně levnou nabídkou. Naporoučeli jsme si a jali se testovat další pochoutky indonéské kuchyně: nasi goreng (smažená rýže), bakso ayam (kuřecí), ayam soto (výborný kuřecí vývar s masem, nudlemi, vejcem), popíjíme es teh (ledový čaj), es jeruk (ledový nápoj z pomerančové šťávy) a bílou kopi luwak (cibetková káva, už o ní byla řeč) z pytlíku:-)

Zbytek cesty byl celkem drama, opět kvůli počasí – zase liják a tentokrát za tmy a při rychlém sjezdu ze sopky do našich nížin. Byla nám regulerní zima. Vytáhli jsme ale pláštěnky, což nás i zahřálo, a dojeli v nich nakonec až domů, přestože v Ubudu bylo dávno po dešti:-) Objevili jsme levnější Coco Market na druhé straně města, takže jsme měli o zásoby postaráno, ovšem pracovní večer se dnes nekonal – po dnešním motomaratonu jsme toho měli plné kecky a odpadli jak čerstvé mrtvolky:-) Zítra bychom chtěli chtěli zvládnout chrám Tanah Lot, ale spíš až na večer, tak by nám půl dne oddychu mělo stačit…

ČTVRTEK 3.12. – DEN ČTYŘSTÝ ČTYŘICÁTÝ DRUHÝ – ODPOČINKOVÝ DEN, VEČERNÍ TANAH LOT

Po 2 dnech na motorce jsme si museli dát trochu voraz, a tak jsme dopoledne věnovali práci (deník, fotky, plány pro Zéland), Petík akorát dojel doplnit barel vody, který jsme už zvládli vylemtat. Nových 19 l jej vyšlo na 5 000 Rp, pohoda:-) Když se objevil ve dveřích, vítězoslavně mi nesl pochoutku – šejk od paní, kterou máme přímo naproti vchodu. Od této chvíle jsme se stali jejími věrnými zákazníky (měla sice menší výběr, ale za 5 000 Rp budu klidně pít pořád to samé:-), jediný problém byl, zastihnout ji, když má otevřeno:-) Na oběd jsme si dojeli po delší době do Dora Restu, ale dnes to holkám nějak nešlo – na 3 jednoduchá, nudlová jídla jsme čekali skoro hodinu…

Po obědě nastala chvíle poledního klidu, ale pak už se nám nechtělo smrdět v pokoji a raději jsme vyrazili se ještě někam podívat. Zamířili jsme tentokrát jihozápadním směrem, odlovili si po cestě několik kešek, a docela se nám tahle část ostrova zalíbila. Bylo to tu plně vybavené (obchody, restaurace), a zároveň klidné, hodně otevřené, menší vesnice dál od sebe a proložené rýžovými teráskami. Na jednom místě jsme se chtěli jít podívat na pláž, do téhle části ostrova se stahují hlavně surfaři. Překvapeně jsme zůstali koukat na kasu pro vstup na pláž i pro parkovné, odstavili motorku o kus dál a každý sám se zašli na pláž podívat. Neplánovali jsme se tu koupat ani pobývat nějak dýl, tím pádem nám přišlo nesmyslné za to platit, díky, snad příště…

Před 6. hodinou jsme dorazili k dnešnímu hlavnímu cíli, pověstnému chrámu Tanah Lot, který stojí na skalnatém ostrůvku u pobřeží. U vjezdu jsme si ověřili otvíračku (prý do 8), zaplatili po 30 000 Rp + 2 000 Rp parkovné a nechali oře uprostřed ohromného parkoviště lemovaného stánky s oblečením a suvenýry – Tanah Lot byl zjevně na návaly turistů připraven. Dnes večer se naštěstí nic tak hrozného nekonalo – mířili sem hlavně místní kvůli modlitbě a obětování v nejnižší jeskynní svatyni na ostrůvku Tanah Lot, kam se za vrcholícího odlivu dá dostat s vodou po kotníky (vyšší svatyně jsou přístupné jen mnichům), a potom pár turistů, kteří se rozhodli zakusit kouzlo tohoto zvláštního místa během západu slunce, které tady na Bali bývají naprosto spektakulární. A i tentokrát se poštěstilo – pobřeží s výhledem na ostrovní chrám Tanah Lot jsme obešli zleva doprava, zprava doleva, horem, dolem, až jsme se nakonec usadili na vysokém břehu, nastavili kameru na snímání časosběrného videa, a jen se kochali – slunce, mraky a všichni barvy milující balijští bohové jako by se rozhodli ten večer pomalovat celou oblohu. Moře šplouchalo tak akorát a louže stojaté vody v prohlubních skalnatého pobřeží odrážely celou tu pestrou nádheru ještě jednou, jako v zrcadle. Zůstali jsme tu až do úplné tmy, kolem 7. hodiny, kdy zhasla i poslední světla chrámku Tanah Lot, načež nás přišel vyprovodit hlídač, že už tu nemáme co dělat, že to je nebezpečné. Hmmm…

Už dávno po zavíračce všech okolních suvenýrových stánků jsme sedli na motorku a vydali se zhuštěným večerním provozem… domů ještě ne. Opět jsme využili jižního směru a zajeli si na šejk a večeři k autobusovému nádraží Batubulan, kde dělala příjemná paní ty nejlepší šejky na celém ostrově, a kdykoli jsme se jim jenom trochu přiblížili, nešlo odolat:-) Večerní pokojová práce už byla jen skromná, hlavně zalogovat dnešní geocacherské úlovky, a honem do hajan, abychom měli sílu zase na větší výjezd…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.