SOBOTA 4.7. – DEN DVOUSTÝ DEVADESÁTÝ DRUHÝ – CU CHI, ASUS

Na dnešek jsme si toho naplánovali hodně, a tak bylo třeba vyrazit zavčasu. Po 8. jsme už byli na cestě, Petra s Klárou jsme vůbec nepotkali. Nijak jsme neotáleli, známými cestičkami se propletli na autobus 14 do centra (à 6 000 Đ), a pak rovnou přesedli na 13 do Cu Chi (à 7 000 Đ). Jeli jsme asi hodinu a já většinu cesty prospala – silnici lemovaly stánky s vybaleným zbožím, že to všude vypadalo jako někde ve skladu, ale bylo to pořád stejné a po čase přestalo být zajímavé:-) V Cu Chi jsme se chtěli zastavit pro něco k snědku, ale když jsme viděli nastartovaný autobus 79, kterým jsme se měli dostat k našemu dnešnímu cíli, radši jsme do něj hned naskočili a během pár chvil jeli (à 6 000 Đ). Tunely Ben Duoc nešlo minout – autobus stavěl prakticky před vchodem, vystupovali s námi i další lidi, místní radili, u silnice cedule jako kráva:-)

No a kam že jsme se to teda vypravili? Nedaleko města Cu Chi se nachází hned několik lokalit s podzemní sítí tunelů, které používal za války Vietcong, čili severovietnamská partyzánská armáda. Tunely sloužily jako úkryty v boji, jako velmi nebezpečné pasti nastražené v lesích, ale ve větších prostorách byly zbudovány dokonce i jídelny, nemocnice, prostory pro pobyt celých vesnic. Říká se, že schopnost přežití, pohybu a boje v pralese byla jednou z hlavních výhod severovietnamců a důvodem většiny ztrát v řadách amerického vojska, které nebylo na podmínky tropické džungle ani zvyklé, ani připravené.

Nejprve jsme se zastavili u pokladny a zakoupili lístky za 70 + 20 000 Đ na osobu, z čehož jsme ani jedno netušili, za co jako je, a pak se šli podívat na první zajímavost areálu, nádherný chrám v čínském stylu. Hezký a zajímavý je zejména zvenčí, uvnitř nic extra. V 90. letech byl nově zrekonstruovaný a slouží jako památník padlých vojáků z oblasti Cu Chi. Údajně je na zdejších památných deskách uvedeno na 45 000 jmen… Venku před chrámem jsme za největší atrakci byli my a nadšeně se s námi fotili zdejší vojáci/dozorci/hlídači. V nás to zdaleka tolik nadšení nebudilo. Raději jsme zamířili dál, ke střežené oblasti s tunely.

V budce na kraji lesa nám trhli lístky, lípli na oblečení nálepku a poslali vyšlapanou stezkou dál do lesa samotné. Ze schovaných repráků mezi větvemi hrála muzika, to bylo divné. Zatím nám ale ten styl docela vyhovoval, jenom jsme doufali, že budou mít tunely nějak označené, abychom je neminuli nebo abychom někam nezahučeli. Jo tůdle, že se tady budeme procházet sami…. Po pár zatáčkách v lese jsme se ocitli u stanoviště s dokumentárním filmem, jehož obsah by se dal shrnout jako: “Cu Chi je mírumilovný kraj farmářů, polí a sadů, ale když se ho zlí Američané pokusili zničit bombami, museli jsme jim ukázat, co je cuchinský farmář zač.” Film jsme povinně zhlédli a následně absolvovali přednášku nad průřezem tunely. Byly zde zbudované ve třech patrech, ve 3, 6 a 10 metrech hloubky, nejvyšší patro sloužilo hlavně pro transport a jako rychlý úkryt v boji, ve spodnějších pak byly celé ubikace, společenské prostory, jídelna, nemocnice, sklady potravin i zbraní. Kuchyně měly důmyslný systém odvodu kouře na povrch, daleko mimo obývanou lokalitu, aby kouř neprozradil její polohu. Celý systém měl vytvořenou ventilaci z bambusu a byl tedy plně přizpůsoben tomu, aby zde lidé mohli pobývat delší dobu, bezpečně ukrytí před nepřátelským bombardováním.

Po důkladné instruktáži nás rozdělili do skupinek a s přidělenými průvodci jsme vyrazili do terénu. Bohužel ten náš byl ze všech nejvíc zpruzený, hrozně šišlal a furt nás jen popoháněl, abychom se drželi pohromadě. Tím jsme nestíhali fotit a točit, jak bychom si představovali. Vtipné bylo schování se v tunelu úzkém horko těžko na Evropana, ze skupiny se do toho nikomu nechtělo, my jsme to viděli na jedné přednášce na Kolem světa a Petík si to hrozně chtěl vyzkoušet. Prý uvnitř, v totální tmě, nic moc:-) Celou naši výpravu protáhl “ranger” několika tunely, většinou se dalo jít normálně vzpřímeně, nebo trochu skloněně, přeci jen to bylo stavěné na velikost Vietnamce, ale jeden úsek jsme si prolezli jako kachny v dřepu. Na můj vkus byl tenhle úseku trochu moc dlouhý (kachní pochod mi nešel už ve školce a nikdy se to nezlepšilo:-)) Během trasy jsme viděli i ukázky zbraní, moderní pušky a samopaly, ale i obzvlášť drastické pasti, co líčili Vietnamci v pralese na neopatrné Američany. U většiny z nich hrála nějakou roli kladka, páka, sklápěcí poklop a naostřené kůly.

Původně jsme měli v plánu si prohlédnout ještě část “Les 3 regionů”, jakoby skanzen, kde jsou ukázky tradičních domů severního, středního a jižního Vietnamu, ale až na místě jsme zjistili, že se na něj naše vstupenky nevztahují a museli bychom platit dalších 30 000 Đ za každého. A to my zase ne, už z principu…:-) Přehřátí, hladoví, žízniví a nijak extra nadšení (za což mohl především ten “skvělý” průvodce, a částečně asi i atmosféra toho místa, když si člověk najednou uvědomí, že podzemní tunely tu nebyly pro srandu a jako prolejzačka návštěvníků) jsme se vydali nazpátek stejným způsobem, jako jsme přijeli, tedy autobusama 79 do Cu Chi a 13 do Saigonu, honem do Asusu, než nám zavřou.

Ulici a výstup jsme tentokrát trefili na správném místě, horší to bylo v servisu. Šli jsme tam s tím, že si jdeme vyzvednout opravený počítač. Dozvěděli jsme se, že to stále není, chybí jim nějaká součástka, tak jestli si pro to můžeme přijít v pondělí. Ne, nemůžeme, mělo to být hotové včera. Po chvíli dohadů jsme se dostali k tomu, že chlapík si nechá počítač do 5 hodin, zkusí to smontovat, a my se pak zastavíme a zkusíme rozchodit disk. Našimi slovy: Budeme nad ním stát tak dlouho, dokud to nerozhodí. Dobrá tedy, dali jsme mu několik dalších hodin, prolezli všechny obchody s počítačema v okolí a v 5 byli zpět v Asusu jako na koni. Týpek přinesl smontovaný počítač s fungl novým monitorem, bohužel bez wifiny, která se opravdu vytrhla z desky a přiletovat nejde, musí se objednat nová z Taiwanu, čekací doba 2 – 3 týdny. Všechno ostatní se kupodivu, po několika startech, rozběhlo. Nějaký problém tam asi zůstal, ale možná půjde řešit softwarově, vnitřnosti by měly být ok. Zaplatili jsme tedy 5 USD (108 500 Đ) za krytku kloubu a odnesli si konečně našeho miláčka v jednom kuse. Později jsme zjistili, že nám monitor sice vyměnili zdarma, ovšem za bezdotykovou verzi. Už jsme ale neměli sílu to řešit (resp. ze začátku jsme si říkali, že to možná souvisí s nějakým tím softwarovým problémem, a k přeinstalaci se dostali až o dost později), tak jsme se s tím spokojili. Drží pohromadě, startuje, běží, do BIOSu se dá dostat, tak snad na chvíli bude klid…

Cestou domů jsme zhltli výborné bun bo hue, koupili velké a ještě horké bagety a asi tunu ovoce do ledničky jako aspoň malý revanš. Petr s Klárou dorazili před půlnocí, prohodili jsme pár vět o jejich programu a naší výpravě do Cu Chi a šli spát, my jsme do 2 doháněli resty na kompu.

NEDĚLE 5.7. – DEN DVOUSTÝ DEVADESÁTÝ TŘETÍ – ELEKTRO, KAVÁRNA, MASÁŽ, DESKOVKY

Původně jsme měli dnes už ze Saigonu odjet (město prohlédnuté, delta Mekongu i tunely Cu Chi navštívené), ale plány se trochu změnily, a když ani Petr s Klárou neměli nic proti naší přítomnosti ještě jednu noc a navrhli na večer deskovky, mohli jsme začít plány trochu plnit. Počítač vypadal, že šlape, a tak jsme se rozhodli mu zkusit pořídit funkční externí wifi adaptér a na Petrovo doporučení se vydali do jednoho z větších obchoďáků v centru.

Po cestě autobusem a ještě kus pěšky jsme zjistili, že mobilům a počítačům je tu věnováno jen jedno patro (podvedomě jsme asi čekali něco jako bangkokský Pantip), ale modul jsme sehnali, za nějaké cca 4 USD, takže pohoda. Chtěli jsme se uklidit někam do pohodlného posezení, objednat si něco dobrého (s mlékem a ledem, nejlépe) a vyzkoušet net. Po chvíli bloumání jsme zapadli do jediného CircleK v okolí, objednali zmrzlinu, kafe, pak ještě kolu, jenomže náš drahý noťas se i přes výměnu displeje rozhodl nás bojkotovat a nenastartoval ani na několikátý pokus…

Potřebovali jsme si něčím spravit náladu a pořád jsme “ušetřili” cca 100 babek za výměnu monitoru, tak jsme si vzpomněli na naši oblíbenou kratochvíli, masáž, a že bychom mohli vyzkoušet další její lokální podobu:-) Na hlavních turistických třídách nabízely krásné slečny masáže za rozumné ceny, po souhlasu pak zákazníka odvedly do jednoho z mnoha salonů v menších postranních uličkách. Přesně tak jsme si to domluvili i my, dokonce jsme si dali pozor, abychom si ověřili všechno několikrát, ale i tak z toho vylezl jeden z největších podvodů, které nás na cestách potkaly (o dalších se můžete dočíst v článku Pasti na cestovní peněženku a vzít je jako varování). Už když jsme viděli salon, měli jsme chuť se otočit na podpatku (a měli jsme svůj instinkt poslechnout, ne být hodní a dávat jim šanci). Bylo tam vedro jako v pekle, klimoška teda fungovala, tak jsme si mysleli, že to tu za chvíli vychladí. Ne, nevychladí, vařili jsme se tu my a maséři ještě víc, několikrát mi skápl cizí pot na záda… Já jsem dostala slečnu, Petík mladého kluka, ani jeden neměl o masážích nejmenší potuchy, bylo to asi jako když se masírujeme sami navzájem – a kvůli tomu člověk do salonu fakt nechodí:-( Po hodině, kdy jsme se to radši snažili částečně zaspat, tomu pak nasadili korunu – na recepci se při placení zmámeného Petíka zeptali, jak byl spokojený, ať to označí na papírku. To jsme ještě byli Vietnamem nepolíbení, nečekali žádnou kulišárnu, a i když jsme si o masáži mysleli svoje, řekli jsme, že to bylo dobré. Což nás následně stálo na vynuceném dýšku tolik, jako celá další masáž. Ach jo…no, aspoň nám ukázali, co to znamená “tradiční vietnamská masáž”:-) Ale každá taková zkušenost se počítá a utvářela postupně náš poměrně opatrný a tvrdě smlouvací přístup k Vietnamcům…

Poněkud vyšoklí jsme došli na městský autobusák a dojeli 44 až skoro před barák. K tetce na bun bo hue jsme to stihli akorát před začátkem slejváku, to nejhorší u ní přečkali, a pak jen trochu zmokli přeběhem do domu.

Když dorazila i Klára z práce, nandaly se nějaké mňamky na stůl, ovoce, nalilo se víno a otevřela krabice Osadníků z Katanu. Byl to hrozný nezvyk – jednak jsme deskovku nehráli už celou věčnost, druhak jsme možná poprvé viděli, jak vypadá v originále – zavzpomínali jsme na nádhernou, ručně malovanou verzi, kterou jsme hrávali u Jáji (zdravíme a už se moc těšíme, až zase k něčemu zasedneme!). Nicméně stejně jako vždy, i nyní jsem tuhle hru projela dvakrát na plné čáře. Přitom je taková zábavná, ale asi neexistuje hra, která by mi víc nešla:-) Po Osadnících jsme vyzkoušeli ještě pro nás novinku, o které už jsme ale hodně slyšeli, Jungle Speed, a to byla teprve sranda! Hra, která je o rychlosti a postřehu a v tomhle případě o odolnosti proti účinkům vína:-)

Moc jsme si to užili a skvěle tak završili saigonský pobyt. Petře a Kláro, mockrát děkujeme!

 Tisk článku