Čtvrtek 20.8. – Lago di Braies, Lago di Dobbiaco, Lago di Landro

Na Kubíčka to včera asi bylo moc vjemů najednou (výstup na vrchol Plan de Corones, 2275 m), protože se nám za noc několikrát vzbudil s brekem – nezáviděli jsme sousedům, hlavně tomu českýmu klučinovi s motorkou, který spal nedaleko a jenom pod širákem, takže musel mít toho našeho tygra z první ruky. Taky si ráno lehce přispíme a vstáváme až před 7. Dlouho se vyvalovat ale nemůžeme, aby se nám nezaplnilo jezero – máme namířeno k asi nejpopulárnějšímu z dolomitských smaragdových pokladů, Lago di Braies, kam se dá dostat do cca 10 hodin dopoledne, pak je příjezdová silnice až do 15 h zavřená a parkoviště všechna narvaná. Máme z toho trochu obavu, ale za kouknutí a pofocení nám to stojí, takže když máme cestu kolem, chceme to zkusit.

Ničím se nezdržujeme, jenom zprovozníme auto k jízdě přeházením zasedacího pořádku a frčíme. Parkovišť je cestou k Lago di Braies několik, jsou podle vzdálenosti různě drahá, ale všechna se rychle plní. Chytáme místo na parkovišti za 6 €/den a až tady se v klidu převlíkáme a snídáme, zatímco kolem zoufale krouží další a další auta. K jezeru to pak máme necelý 1 km a dá se jít postranní cestou kolem ostatních parkovišť, ne přímo po silnici. Jak se blížíme ke břehu, houstne atmosféra. Respektive přibývá lidí, ale mohutně. Přímo před jezerem míjíme velký, historický hotel Pragser Wildsee (což je německý název jezera Braies) z roku 1899. Údajně zde přebýval i František Ferdinand d´Este a dodnes jsou některé jeho prostory vybaveny dobovým nábytkem. V roce 1945 se zde krátce zabydleli prominentní vězni stažení z koncentračních táborů Dachau, Buchenwald a Flossenbürg, kteří měli posloužit jako rukojmí za svobodu pohlavárů SS. Když pak byli definitivně osvobozeni, modlili se v malém kostelíku vedle hotelu, ke kterému se dostaneme na konci procházky kolem jezera.

Dostáváme se k vytížené a neskutečně fotogenické loděnici (19 €/30 min, 29 €/h), kde se část lidí odfiltruje, ale pořád je to jenom zlomek. To už ale doslova čumíme, protože Lago di Braies rozehrává naplno svoji show, oceněnou zápisem na seznamu UNESCO – tyrkysově modrá hladina na pozadí šedých štítů, lemovaná tmavým lesem. Když se to člověk snaží popsat slovy, tak to vlastně asi sedí na většinu dolomitských jezer, ale však vy to ve fotogalerii uvidíte:-) Jinak Lago di Braies je se svými 36 m nejhlubším jezerem v Dolomitech. Další spoustu zajímavých informací o jezeře i okolí kdyžtak najdete tady.

Každopádně lidí je tu tentokrát fakt moc. Dokonce nás procházející rangeři upozorňují, ať si nasadíme roušky, které jsme dosud úspěšně ignorovali. Ale tady se místy člověk opravdu pohybuje jak ve frontě na banány, takže s nechutí, ale uposlechneme. Přeci jenom, právě v Itálii celý ten korona-průser pro Evropu začal, že?… Na začátku Lago di Braies se zdržují všichni relativně v chumlu, jelikož tady je asi nejhezčí výhled, ale jakmile máme vyfoceno, snažíme se trochu přidat do kroku a lidem uniknout. Jenže tady to nejde. Tady jsou prostě opravdu všude, u každé pěkné vyhlídky fronta na fotku, náročnější úsek, kde se střídavě stoupá a klesá po schodech, se šineme v regulérní korona-koloně, ach jo. A tak se aspoň občas snažíme si urvat místečko trochu stranou, odkud by se dalo fotit, aniž by člověka převálcoval dav, i když dav je tu k fotografům překvapivě vstřícný. Až za schodišťovým úsekem se to trochu rozptyluje. V nejvzdálenějším cípu jezera Lago di Braies si dokonce najdeme místečko na deku a lehký piknik, i když tentokrát bez koupačky, jenom já s Koubou si umyjeme nohy a ruce, voda je ledová. Nejdřív sedíme ve stínu, ale postupně se přesuneme na sluníčko, kde je o dost příjemnějc. Asi po hodině pokračujeme po mírnějším břehu jezera a jsme spokojení – celou dobu máme slunce postavené tak šikovně, že ozařuje vždycky tu stranu se skalami, na kterou zrovna koukáme. Míjíme památný kostelík, kde se ukrývali….. Jak se blížíme k začátku stezky, tak hustota lidí opět stoupá, i když kolem 15. hodiny je zrovna trochu volněji, kdy se tu „mění turnusy“ – od 15 je zase otevřená příjezdová silnice a najíždí sem nová várka zvědavců. My se loučíme s jezerem Lago di Braies, v klidu dojdeme k autu, Kuba mi spí na břiše, a pak pokračuje v sedačce, zatímco my se přesouváme k dalšímu jezeru, Lago di Dobbiaco.

Tady se parkuje za 2 €/h, tak se nadšeně vydáváme k jezeru s plánem jej zase celé obejít, ale rychle to přehodnotíme. Samo o sobě je jezero nádherné – jen pár centimetrů hluboké a díky tomu jsou všude vidět kytičky a rybičky, co se po dně pohybují a rostou. Z toho důvodu se tady ani nekoupe, a přesto velkou část protějšího břehu zabírá kemp a výletní restaurace. Jdeme se tedy projít směrem ke vstupu do kempu, protože právě odtud jsou jedny z nejhezčích pohledů na jezero a hory za ním přes malý jez u mostu. Hehe, v praxi si tu zkoušíme, jak z celkem nezajímavého místa (vodní přepad) udělat správnou expozicí dost luxusní instafotku:-D Ostatně právě díky takové nějaké jsme sem jeli, nás nalákala:-) Vracíme se do auta a zbytek zaplaceného parkovacího času svačíme. Po pravdě řečeno, tyhle okamžiky nám začínají být docela vzácné – jak jsou všude placená parkoviště, tak furt někde spěcháme, abychom se rychle vypravili, abychom se včas vrátili, abychom neplatili něco zbytečně. Později zjistíme, že tady v horách je to ještě celkem pohoda, většinou existuje nějaký rozumný denní tarif, těch 6 € na Lago di Braies bylo vlastně nejvíc, na méně vytížených místech se dá i zadarmo. Níž v Itálii bude hůř… (I když se samozřejmě dají najít zajímavé jezerní oblasti i s rozumným a zadara parkováním – jeden tip zde – Lago di Como;-))

Zatímco Dobbiaco byl můj tip, jen o kousek dál nám další cíl vybral Petík – Lago di Landro. Projíždíme údolím Val di Landro mezi dvěma dolomitskými celky, po levé ruce nám občas probleskávají majestátní vrcholy v čele s nezaměnitelnými Tre Cime. Podél silnice spěchá ledovcová řeka Rienza, kolem příjemně zelené lesy a louky, nad vším stoupají ostré štíty. Nezastavujeme, den se nám krátí a my se chceme v jezeře Landro pokud možno i vykoupat. Tady je třeba velké parkoviště zadarmo. Bereme plavky, ručníky, deku, milion věcí pro prcka, a pak se bludištěm v nízkém lesíku (bohužel děsně pokakaným) promotáme na pláž. Výhled na hory nad jezerem nám bere dech.

Kuba před pár dny oslavil své osmé „malé narozeniny“ (8 měsíců) a my pořád nemohli najít vhodné místo a čas pro výroční fotku, tak se o to pokoušíme právě tady, na břehu jezera. Pak přichází čas koupele a zajímavého prozření. Povrch „pláže“ nám přišel takový zvláštní, jen jsme nevěděli čím, ovšem Petík to zjišťuje hned, jak vkročí do vody a noha mu ujede o půl metru po jílovitém dně. Brutálně to tu klouže, ale zas to přináší docela vtipný a zábavný rozměr podvečerního koupání. Hygienu nakonec zvládneme všichni tři, načež Petík odchází na několik stanovišť podél břehu fotit. Já se starám o osmiměsíčňáka a jedním okem sleduju českou rodinku se třemi dětmi, která dovádí opodál.

Pak se rychle vracíme kus po silnici, kolem pevnosti Landro, jejíž prohlídku už ale tentokrát nezvládáme, na větší parkoviště u východiště turistických tras. Naprosto ukázkově je totiž odsud vidět na typické zuby masívu Tre Cime. A touhle dobou je tu jenom pár lidí, tak se všichni tak hezky společně, poklidně kocháme:-)

Na noc popojíždíme na nedaleké parkoviště u mostu přes řeku Rio val Fonda. Údajně je tu místo tak na 3 auta (myšleno obytňáky – informace z aplikace Park4Night), tak jsme trochu nervózní, zda se vejdeme, v nejhorším je o kousek dál ještě další místo. A nebo – i když na to nemáme moc žaludek – tak tady v horách nám přijde, že to nikdo moc neřeší, takže se dá zaparkovat na noc ledaskde, hlavně tam po sobě nenechat nepořádek, to je jasný. Obava se potvrzuje, je tu už celkem nával (6 aut různých typů), ale ještě jedno místečko při kraji se pro nás najde, a dokonce po nás se vtěsnají ještě další dvě auta. Připadáme si tady jako v kempech na Zélandu – všechno to jsou většinou mladý lidi, lezci nebo horalé, co si užívají bezstarostné prázdniny, někdo ve vytuněných obytných dodávkách, někdo s osobákem pod stanem, všichni zásobení alkoholem a dobrou náladou (naštěstí večerní dění probíhá v rámci slušných mezí, žádné rozhulákané pařby). My sem s tím naším prtětem moc nezapadáme, ale co už, tahle svoboda, to je naše krevní skupina!:-)

Na nepříliš čistém placu si uklohníme večeři, uložíme Kubu a já pak dopisuju deník, zatímco Petík si na sebe bere další vrstvu a jde k řece fotit hvězdy. Obloha je totiž dnes prostě neuvěřitelná a Dolomity se jeví jako dost dobré místo na noční focení – větší města jsou až dál a jasné, temné noci nabízí nebe poseté tolika hvězdami, že jsme něco podobného viděli snad jenom na Zélandu:-)

Pátek 21.8. – Čistka auta, Lago di Antorno, Cortina d´Ampezzo, výjezd do Passo di Giau

Kuba byl zase několikrát za noc vzhůru, ale podařilo se ho celkem ukočírovat pomazlením, dudlíkem nebo v nejhorším prsem („v nejhorším“, protože nechceme, aby si na to příliš zvykal – hlad v noci tolikrát nemá). Hned od rána na nás svítí sluníčko a je to znát, dost příjemně. Horší je, že ucházející pneumatika vypadá úplně prázdně (ne, zatím jsme s ní nic jiného, než pravidelné dohušťování, neudělali), a tak vykládáme skoro celé auto, abychom mohli vyndat rezervu a konečně kolo vyměnit. To je zahnojené jako prase, tak ho Petík umyje v řece před naložením do auta, vyházené věci i kufr trochu debordelizujeme, přerovnáme a dáváme jim nový zasedací pořádek podle toho, co se ukázalo, že potřebujeme mít víc po ruce. Lehké přeprání i ranní hygiena v řece je příjemné. Fascinuje nás chlapík, který se tu otočí za dopoledne několikrát – vždycky přijede s náklaďákem, přesedne do bagru, vybagruje kus koryta řeky, naloží hrubý štěrk na náklaďák a odveze si to. Aneb co si neuděláš sám, to nemáš:-)

Díky dopolední pneu-anabázi vyrážíme až kolem půl 11, a to už nás čekají pěkné kolony, hlavně před jezerem Misurina, kde se odbočuje k Tre Cime, trojzubému štítu, asi nejznámější a nejtypičtější hoře Dolomit. Všude podél silnice parkují auta. Na odbočce stojí cedule, že parkoviště pod Tre Cime je plné, a policajti všechna auta odklánějí. My po silnici potřebujeme jenom kousek k jezeru Antorno, a tak se jdu zkusit poldy zeptat, jestli tam můžeme projet. Zapomenu na roušku, což mi dojde ve chvíli, kdy on se na mě podívá dost zděšeně. Vehementně mu tvrdím, že chceme k Lago Auronzo, které je ale úplně jinde – on se několikrát ujistí, že fakt Auronzo, a posílá mě po silnici rovně. Říkám si, že to je nějaký divný, vracím se do auta, a tam mi Petík vysvětlí, že jsem trdlo. Jdu tedy za policajtem podruhé, ukázněně s rouškou, omlouvám se mu a opravuji na Lago Antorno, na což už se mi dostane jen rychlého a strohého potvrzení, že tudy jet můžeme. Doufám, že tím mám chvilku trapnosti zase na nějakou dobu vybranou…

Stoupáme serpentinami, v každé se nějak pofidérně parkuje, protože tudy procházejí stezky k Tre Cime. Fajn věc tady v Dolomitech (i dál v Itálii) je kyvadlová autobusová doprava, která zajišťuje dostupnost populárních „atrakcí“ i pro ty, kdo nemůžou nebo nechtějí parkovat přímo u nich. Takže i kolem jezera Antorno jezdí autobus na parkoviště pod Tre Cime od jezera Misurina (a proto je tam všude dole tak natřískáno). U jezera Antorno je parkování zdarma na 120 min s hodinami. Tento požadavek se učíme „obcházet“ tím, že prostě čas odchodu píšeme na kousek papíru za sklem, použijeme to ještě několikrát. Zase je tu rozcestník na několik tras, my plánujeme si jenom obejít jezírko, které je prťavé a dost zarostlé, ovšem je odsud jeden z luxusních výhledů jak na Tre Cime, tak po okolních hřebenech, takže hlavně kvůli focení.

Poprvé si zkouším vzít Kubu do nosítka na záda, když nejde o žádný dlouhý trek, a ukazuje se, že to je super a vyhovuje to všem zúčastněným – mně se líp nese a on má lepší výhled. I když tady na výhled dost kašle, protože si bereme do ruky barevné plechovky Birrelu, které ho celou dobu fascinujou:-) Jezírko se dá plynulou chůzí obejít tak za 20 minut, my se hodně couráme, kocháme a fotíme, a pak se na straně u parkoviště rozkládáme na deku a vegetíme. Dáváme s Kubou svačinu a sledujeme rozjívené cizí děti (než se do nespokojeného řevu pustí i ta naše, většinou hodná ratolest), zatímco Petík pobíhá kolem ve fotografickém rauši, a nakonec donese i kešku. Válení se nám líbí, takže si přepisujeme čas za okýnkem auta a prodlužujeme pobyt na tomhle místě tak krásném, jak kdyby ho někdo namalovat.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Někdy po 14 h sjíždíme dolů a děláme ještě rychlou zastávku u velkého a příliš populárního (=totálně přelidněného) jezera Misurina. Treky k Tre Cime tady začínají, takže hodně zaparkovaných aut jsou výletníci, ale na parkovištích už se nedá ani hnout a parkuje se tu podél silnice, v příkopech, v délce několika km od jezera. To je přesně ten projev italských prázdnin – a to si ani neumíme představit, jak to tu asi vypadá, když není koronavirus a najedou sem i cizinci…

Pokračujeme po silnici skrze národní park Dolomity a nevíme, kam se dřív dívat – jakmile se to kolem trochu otevře a nejedeme jenom lesem, tak všude vykoukávají majestátní skalnaté štíty, jaké jsme ještě v životě neviděli. Párkrát zastavujeme na focení. Postupně sjíždíme oblastí, která je populární hlavně v zimě mezi lyžaři, sjíždíme do největšího města v okolí, Cortina d´Ampezzo. Potřebujeme dokoupit nějaké zásoby, hlavně pečivo, což je hlavní důvod cesty do civilizace, jinak bychom se úplně klidně courali dál po horách a jezerech. Cortina je takový Špindl, samý hotel a restaurace, půjčovny lyží a kol, obchody s outdoorovým vybavením – pro nás nic zajímavého. Naopak, poprvé vidíme, jak si tu dělají řidiči z normální silnice dvoupruhovou i třípruhovou. Jinde zase projede sotva to jedno auto, takže prokličkovat městem a zaparkovat u neuvěřitelně špatně přístupného obchodu je fakt horor. Jiný tu ale bohužel není, a tak se tam Petík odhodlaně vydává. Koupí jen to opravdu nejnutnější minimum, odchází zděšen cenami a raději mizíme zase za přírodou.

Jakmile opustíme rušné ulice Cortiny, začne se nám zase lépe dýchat. Stoupáme hlubokými lesy, když se občas na chvíli rozestoupí, tak se ukazují úžasné výhledy na hory nad Cortinou, kterými jsme před tím projeli. Jak se blíží náš dnešní cíl, průsmyk Passo di Giau (2236 m), objevují se částečně obsazené parkovací plácky podél silnice. Trochu máme strach, aby v sedle šlo zastavit, ale tady pořád místa jsou a vypadá to, že přespání by nikdo řešit nemusel. No a pak se vyhoupneme nad les, třemi posledními serpentinami se dostáváme do sedla, úžasem nám padne brada a až do usnutí jí nedostaneme zpátky. Ale o tom zase v příštím článku…;-)

 Tisk článku