Sobota 22.8. – Trek z Passo di Giau k jezeru Le Baste, odjezd do Passo Pordoi

Budí nás první rudé záblesky nad východním obzorem, ale z postele nás to ještě dlouho nevytáhne. Až kolem 7. hodiny Petík podlehne a loví ranní fotky průsmyku Passo di Giau, které jsou snad ještě hezčí, než ty večerní. To měkké světlo těmhle scenériím strašně sluší… Já mezitím obstarám dítě a připravím snídani šampionů, kterou si dopřáváme s tím nejluxusnějším výhledem, jaký jsme kdy u snídaně měli (i když pohled na Dolomity z protějšího kopce před pár dny taky nebyl špatný). Akorát pořád musíme dávat pozor na elektrický ohradník, u kterého parkujeme, a který nás sem tam trochu nakopne, když se pro něco neopatrně skloníme. Po snídani balíme, abychom si vyzkoušeli zase jednou trošku horsky zatrekovat.

Dlouhé cesty pro nás nemají význam – nikdy jsme nebyli velcí horalové (teda po horách jsme lezli, ale vždycky svým vlastním, hodně hodně pomalým tempem) a teď s prckem, po skoro roce nicnedělání, je to ještě horší, takže jsme si vyhlédli údajně jednoduchou trasu k jezírku Le Baste, ve kterém se nádherné odráží špičky masívu Monte Pelmo. Nejlepší je si tam vyšlápnout večer a strávit nahoře noc, v tom milion-hvězdičkovém hotelu, ale to třeba zase jindy, tentokrát to omrkneme za dne. Podle předpovědi má stejně kolem 16 h přijít déšť, tak nemá cenu to nějak extra natahovat:-)

Ještě se zmíním o nemilé ranní situaci, která vládne v Passo di Giau, a sice že jakmile se rozední, nemá si tu v těch širých planinách ženská kam dojít na záchod. Chlap to vyřeší jednoduše, potmě se to taky vyřeší v klidu, většina nocležníků tu bydlí v karavanech, takže taky problém nemá, ale moje vnitřnosti musí vydržet až za nejbližší kopeček na treku, kde rozhodně nejsem první ani poslední. To jen tak, kdybyste tu náhodou někdy někdo hodlal nocovat, tak s tím počítejte, ženské;-)

Po první rychlé zastávce už jsme ale plně akční, nastartovaní a natěšení. Počasí přeje, teplota akorát a slunce svítí, mraků zatím málo, no a cesta je zpočátku příjemná, po rovině, po vrstevnici. Postupně projdeme kolem několika kopců, v sedýlku Forcella de Col Piombin (2239 m) lovíme kešku. Odsud to začíná být trochu horštější – cesta sice vede pořád relativně po vrstevnici, ale ve stěně, kde se klesání nevyhneme. Navíc je tu pár míst, kde se trochu hopká po skále, ale jelikož to zvládám i já s Kubou na břiše, tak nejde o nic dramatického. V nejnižším bodě pauzujeme, Kuba svačí, kolemjdoucí se nad ním rozplývají a my se kocháme výhledy. Pak chvíli mírné stoupání k rozcestníku, další keška a začíná nejbrutálnější úsek – stoupání do sedla Forcella Giau (2370 m). Se spícím prckem na břiše a srpnovým, poledním sluncem nad temenem, je to pro mě docela síla, ale pomalu stoupám. Petík jako rychlejší předvoj kus přede mnou. Lidi kolem, mířící dolů i nahoru, vypadají dost vyzívaně, takže pro někoho s průměrnou fyzičkou (což já fakt nejsem) to opravdu nic strašného není. Asi v půlce se Kuba budí a řve, protože to v plánu asi ještě neměl, navíc je mu nejspíš vedro, jak se na sebe lepíme. Ujímá se ho táta a vynese zbytek cesty, zatímco máma funí jak sentinel na drobné suti, ze které má panickou hrůzu:-) Naštěstí to jsou jen malá místa, jinak je cesta schůdná dobře.

V sedle Forcella Giau hledáme keš, a pak popocházíme po vzoru ostatních na kraj svahu, odkud se před námi rozkládá naprosto fantastický výhled. Nekoukáme se teď na typické, ostré a skalnaté štíty Dolomit, ale je před námi zelená planina Mondeval, dva hřbety tvořící jakoby obří U-rampu, o kus níž maličkaté jezírko Le Baste ve svém bažinatém pelíšku a dál na obzoru pak i ty opravdičtější hory. Po levé ruce se táhne skalní masív, taková vysoká hradba, odkud slyšíme (a později i zahlédneme) horolezce. Rozvalujeme se tu na deku, svačíme, odpočíváme a užíváme si každou vteřinu tohodle úžasného místa. Vedle nás se na chvíli usazuje rodinka se zlatým retrívrem, a ten když zabloudí k našim zbytkům uheráku, tak se stane prvním pejskem, kterého si Kuba pohladí. Oba vypadají trochu překvapeně, ale spokojeně a v klidu.

Cesta sem nám zabrala o něco víc času, než jsme plánovali, a jezírko vypadá o dost dál, než bychom si přáli, tak chvíli řešíme, jestli k němu ještě sestoupit, ale občas se v nás probudí dobrodruzi a mrzelo by nás, kdybychom to nezkusili, tak se asi po hodině vegetu zase zvedáme a vydáváme na zelenou pláň, která shora vypadá mnohem rovnější a mírnější, než doopravdy je. Planina Mondeval je místem hodnotných archeologických nálezů, mimo jiné stopy dinosaura nebo kompletních ostatků lovce (“Mondeval Man”) a jeho pohřební výbavy ze střední doby kamenné (tedy asi 7500 let starých). Dnes je pán, pojmenovaný Valmo, umístěný v Museum Vittorino Cazzetta v městečku Selva di Cadore. Nález z roku 1987 byl významný hlavně tím, že do té doby neexistoval důkaz, že by pravěcí lidé žili tak vysoko v horách. Mondevalská planina totiž leží ve výšce 2150 m. 

Přírodní síly se na zdejší krajině opravdu vyřádily – jsou tu vysoké skály i malé skalky, které se z nich ulámaly, podlouhlé „zdi“ tvořené zvláštně seskládanými kameny, o té U-rampě už jsem psala:-) Okolní svahy, kudy se tolik nechodí, obývají svišti, ale spíš je občas zaslechneme, než vidíme. Zato vidíme, jak se pomalu ale jistě stahují mraky a nám se krátí čas. A jelikož s sebou samozřejmě nic pořádného proti dešti nemáme, tak bychom ho tady v horách neradi chytili…

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Dole u jezírka Le Baste je jenom pár lidí a větrno, takže odraz hor na ničím nerušené hladině jezera se moc nekoná, ale nevadí, i tak je tu pěkně. Jezírko samo o sobě je taková louže, ale kouzlo mu dodává jednak kamenný chodníček, který si přes bažinu kolem jezera asi postavili fotografové, a jednak právě to nádherné okolí. A tak jde táta na chodníček a kolem jezera fotit, a máma s prckem si dávají voraz v trávě opodál:-) Když je zase nacvakáno na rok zpracovávání dopředu, vydáváme se na zpáteční cestu, což zdaleka není taková sranda, jak to zeshora vypadalo. Nakonec to ale zvládneme překvapivě svižně – napůl po cestičkách, když se nám ale ztratí, tak to bereme rovnou za nosem – tady si to můžeme dovolit.

Ve Forcella Giau jsme těsně před 16 h, obloha šedivá, vítr studený. Děláme Kubovi fotku jeho zatím rekordní dosažené nadmořské výšky (2360 m) a pouštíme se do sestupu, který je sice o dost snazší než výstup, ale pro mě stejně nic moc. Petík nese Kubu na zádech a smažej to z kopce jak rozjetá lokomotiva – dostali pokyn na mě nečekat, aby nás to v případě deště odneslo co nejmíň. Všichni, koho bez potíží předbíhají, jenom zírá, jak to ten chlápek s prckem na zádech dává. Než se já nahoře pořádně rozkoukám, oni jsou už dole. A protože zatím déšť nepřichází, tak na mě i počkají a sledují přitom konečně sviště naživo. Při posledním výstupu po skalkách to Kubu zmůže a usne, zůstane Petíkovi viset na zádech jako malá mrtvolka a on si toho všimne až tak, že mu kolemjdoucí paní ukazuje, že malej spí:-) Na to nosítko není úplně ideální, tak jde chvíli v nepohodlném předklonu, než ho doženu a nosítko upravím do „spací“ polohy. Oba se cítíme stejně jako Kuba, jenom potřebujeme těch pár metrů ještě dojít po svých.

V 16:40 jsme zpět na parkovišti a řešíme, co s načatým dnem. Na jednu stranu by bylo hezké tu spát ještě jednu noc, na druhou by bylo potřeba už trochu popojet, což nakonec zvítězí a my se drakerskými serpentinami sesouváme dolů do údolí. Projedeme několik vesnic, které mají pořád takový ten tyrolský ráz – v zimě se tu všude lyžuje jako o život a tohle jsou místa, kde se návštěvníci ubytovávají. Počasí se ale opravdu kazí a odpolední slejvák nás nemine. Kuba většinu cesty zaspí, my děláme jen jednu krátkou zastávku v Arabbě, kde Petík skočí do Desparu pro drobné doplnění zásob (ale už by to pomalu chtělo zase nějaký normální krám a větší nákup), a z ní pak začínáme stoupat do dalšího vytipovaného místa, průsmyku Passo Pordoi.

Cesta by to za hezčího počasí byla skutečně působivá – silnice se klikatí ze zeleného údolí stále výš zelenými svahy. Skalnaté hory odsud tolik vidět nejsou, svahy slouží v zimě jako sjezdovky. Všude kolem nás se táhnou na okolní kopce lanovky, včetně té nejdelší, která vede z okraje Arabby až do samotného průsmyku. Všechno teď ale stojí. Nahoře v průsmyku Passo Pordoi funguje několik hotelů, velká stanice lanovky na plošinu Sasso, je tu hned několik památníků na závod Giro d´Italia, jehož trasa sem často cykloblázny zavede. Já bych tedy v životě nedokázala vyšlapat do žádného z dolomitských sedel, umřela bych po prvních pár metrech stoupání:-)

Musíme se přehoupnout na opačnou stranu průsmyku a kufrujeme na velkém parkovišti, které patří k lanovce a stojí tu pár karavanů. Přijíždíme v lijáku, kdy je vidět prd, ale v autě si chvíli počkáme, odpolední fronta se přežene a nám se otevírá další fantastický výhled na zubaté Dolomity. Není to taková bomba jako v Passo di Giau, ale paráda veliká. Ještě navíc, když do toho začne čarovat zapadající slunce a odcházející a trhající se mraky… Venku ale dost fouká a teplota prudce padá dolů, tak cvakáme pár fotek a co nejrychleji a nejúsporněji vaříme večeři, jinak jsme zachumlaní uvnitř a stulení v mikinách a ve spacácích až do rána.  

Neděle 23.8. – Lago di Fedaia pod Marmoladou, Lago di Carezza, Bolzano

Po téměř mrazivé, ale klidné noci se budíme až v 7 a děsně se nechce do zimy venku. Naštěstí ji postupně zahání vycházející sluníčko, i když si na něj díky parkování na západní straně chvíli počkáme. Petík obchází průsmyk a fotí, všímá si těch několika památníků pro horolezce i cyklisty. Já v tom polomrazu vysvlíkám naše perfektně otužený dítě, protože mu to vůbec nevadí, a jenom v čepici a s nahatým zadkem tancuje po celém kufru auta:-) Před 9. hodinou obchází klučina od lanovky karavany na parkovišti a upozorňuje, že je to tu primárně určené pro zákazníky lanovky. Nás v osobáku si nevšímá – asi nepředpokládá, že tu hodláme kempovat, což je pravda. Nicméně noc se tu dá přečkat naprosto legálně a zdarma, takže super místo. Z karavanů jeden nebo dva opravdu odjíždějí.

Nám se tu moc líbí a uvažujeme, že bychom zase dali nějaký trek – variant je víc – ať už na masív Sasso, kam bychom si mohli zkrátit výstup díky lanovce, nebo ne moc náročná procházka na opačnou stranu, odkud by měl být po nějaké době výhled na masív nejvyšší hory Dolomit – Marmoladu (3343 m). Druhá varianta láká víc, ale předpověď na dnešek slibuje déšť už snad v 11, tak plány měníme a v zatím slunném dopoledni se rozhodujeme pod Marmoladu dojet podívat autem. Je tam totiž údolí Fedaia a jezero (přehrada) Lago di Fedaia, takže víc zajímavých cílů, co by se mohlo líbit a dobře fotit.

Sjedeme tedy z průsmyku odpočítanou sérií serpentin, hlubokými lesy se přesuneme do sousedního údolí a tím pomalu zase vystoupáme až k přehradě. Míst s výhledy, kde by šlo v klidu zastavit, tu pár je, ale my nakonec využíváme našlápnuté, malé parkoviště na opačném břehu, přímo u paty horského velikána. Kuba spí, tak ho necháváme v sedačce a sami si jdeme po blízkém okolí fotit, na závěr potom zajedeme i na vzdálenější konec přehrady. Voda je úžasná, z každého úhlu má trochu jinou barvu, od světle tyrkysové, po hlubokou, tmavou modř. Škoda, že Marmolada je hlavou v oblacích, a tak vidíme jenom její širokou základnu. Jak už jsem někde psala, ta hora se mi moc nelíbí – je to taková rozplizlá hrouda, i když je odněkud zrovna vidět celá. Samostatné skály, které z ní vybíhají různě do stran, vypadají ale skvěle dramaticky.

Počasí se začíná trochu mračit a my toho máme dnes v plánu ještě hodně, tak sjíždíme do nížin, kde jsou zase vesnice s hotely v alpském stylu. Postupně dojedeme až k Lago di Carezza (Karersee), celkem profláklému jezírku (minimálně na instáči), které je malinké, nádherné a po cestě, že se na zastávku u něj těšíme. Realita je ale dost zklamáním – kolem jezera je takový humbuk, že nám to celý zážitek poněkud kazí. Lidí všude jako smetí, k celkem malému jezírku patří snad jednou tak velké parkoviště, kde se automaticky hlídá obsazenost, takže když je plno, tak tam závora další auto prostě nepustí. I my si musíme chvilku počkat, naštěstí se to tu docela točí, takže nestihneme ani moc vážně uvažovat o úprku. Jinak je tu prvních 15 min zdarma, potom 1 euro za hodinu, při více hodinách se cena snižuje. Od parkoviště k jezeru se jde podchodem pod silnicí, nad ním jsou restaurace a obchody. V podchodu i kolem jezera musíme mít roušky, protože je to tu hlava na hlavě, tělo na těle. Asi tomu dost přispívá i fakt, že jezero je oplocené a všichni musí jít jen po jediné, okružní cestičce. To třeba nám osobně dost znechucuje celou návštěvu, a tak trochu ji redukuje na hledání zajímavých míst na focení, kde se nezastavuje každej druhej. Naštěstí to přebíjí fakt, že to jezero je opravdu, ale opravdu nádherný. Odstíny vody se tu mění podle hloubky a typu dna a slunečního svitu, z jedné strany je výhled lemovaný šedým, skalnatým hřebenem pohoří Latemar. Jediné, co je trochu smutné, je nejbližší okolí. Chvíli koukáme na podivně vykácené svahy, pak to pustíme z hlavy, a až dodatečně se dočteme, že se tudy prohnala v roce 2018 ničivá vichřice a udělala jim tu z poloviny lesů kůlničku na dříví. Plnou. Přitom tu bývaly hluboké jedlové lesy, jejichž dřevo se s oblibou využívalo k výrobě hudebních nástrojů, hlavně houslí. Procházka kolem jezera se dá v klidu zvládnout třeba za 20 minut, takže do naplánovaných 2 hodin se vejdeme naprosto pohodlně s četným focením i závěrečným kojením.   

No a jelikož další velké město už leží za humny, vydáváme se zase po delší době do civilizace a tak trochu vlastně završit naši pouť Dolomity – čeká nás Bolzano. Sešoupeme se z hor do úrodných, jablečných nížin a nějakou dobu bloudíme kolem historického centra ve snaze najít místo k parkování. Nakonec jedno hodně krkolomné místečko ulovíme, Petík asi na 15 posunů po 10 mm zasune auto dostatečně, aby nepřekáželo provozu, a s Kubou na tátových zádech se vydáváme do uliček starého Bolzana, než nás spláchnou nějaké odpolední slejváky…

Atmosférou a podobou nám to tu dost připomíná Brixen, i když tady historické jádro tvoří hlavně jedna ulice plná obchodů luxusních značek, které mají postavené skleněné vitríny venku. Všechno je ale přitom tak pěkně schované v podloubí, aby to nerušilo historický ráz domů s dřevěnými okenicemi a zdobnými balkónky. Hned na začátku trasy míjíme jedno velmi významné místo – Jihotyrolské archeologické muzeum, před kterým čeká hlouček lidí, až na ně dojde řada při omezeném počtu návštěvníků kvůli covidu. A v čem tkví význam tohoto muzea? Jedním slovem – Ötzi. Ledový muž z konce doby kamenné, který byl 5300 let ukryt pod vrstvou horského ledovce v Ötztalských Alpách, až se ledovec jednoho krásného dne rozpustil natolik, že dokonale mumifikovanou postavu i s jejím oblečením a nástroji vydal na světlo světa. Objeven byl Ötzi v roce 1991 a v muzeu je možné jej vidět od roku 1998. My jeho návštěvu tentokrát s prckem na zádech úplně v plánu nemáme, ale tak Bolzano není tak daleko, tak bychom se při nějakém dalším výletu mohli zastavit:-)  

V žádném italském městě nesmí samozřejmě chybět „Duomo“, tedy velká katedrála, tentokrát ale trochu strohá a hlavně uvnitř zhasnutá, takže prohlédnout si jí sice můžeme, ale fotka tu snad nevyjde pořádně ani jedna. Zkoušíme, jestli to nebude lepší v nedalekém kapucínském kostele, ale ten je ještě skromnější, až na malou postranní, nádherně vymalovanou kapličku. Uvnitř prostor ale stejně nikdy moc dlouho nevydržíme, protože se samozřejmě musí všude nosit roušky a nám se v nich prostě blbě dýchá…

Už když jsme u katedrály, tak začne drobně poprchávat, po kapucínech už ale prší fest a ulice, které ani předtím nebyly kdovíjak zaplněné, se rychle vylidní. Fascinuje nás černoch, který asi tak tři minuty po začátku deště jde a prodává deštníky – a pak že jsou migranti nepřizpůsobiví:-D Ale upřímně, i tady na severu Itálie vidíme sem tam černochy, kteří nevypadají vůbec přizpůsobivě, spíš jsou to bezdomovci a žebráci. My se odebíráme schovat do velkého Sparu, který jsme předtím viděli po cestě do centra. Uděláme slušný nákup, aby to zase na pár dní vydrželo maximálně s častějším dokupováním pečiva, Petík na wifině stahuje mapu Toskánska. U posledního stánku před mostem a opuštěním Starého města konečně neodolám a ochutnávám první pravé italské gelato. Prostě zmrzku – jogurtovo-marakujovou. A je luxusní, úplně se rozplývá na jazyku. Kopeček za 1,30 €, což je ještě dobrá cena, jak později zjistíme, a klukům taky chutná. Fajn, první z plánované svaté trojice PIZZA – PASTA – GELATO si můžu odškrtnout:-)

Tou dobou už zase neprší, ale je pořád pošmourno. Stavíme se ještě v Lidlu pro jiný, ozkoušený sortiment (v ČR jsme toho snad v životě v Lidlu nenakoupili tolik jako za 3 týdny v Itálii – a ne že by nebyly v nabídce i jiné obchody), ale pak už zase honem z města pryč. Máme z aplikace vytipované místečko na spaní nad vesnicí Romeno, kam se dostaneme asi za dvě hodiny jízdy přes mírné kopečky a malé vesničky. Mineme velké a pěkné dětské hřiště a znovu malinko zalitujeme, že je na to Kuba ještě malý, a pokračujeme dál po cestě kolem úzkého pruhu borového lesíku až na vyznačený bod s lavičkou a odpadkáčem. Les za zády, výhled na zvlněná sklizená pole, louku a les na druhé straně údolí, za ním už se pak zase pomalu začínají rýsovat další hřebeny. Je tu krásně, jenom nám to přijde dost na ráně, a takové to místo, kde jednak určitě není prostor pro víc aut, a druhak, pokud by se tu kempovalo moc často, tak že si místní můžou začít stěžovat. Snažíme se tedy být tišší, nenápadní, čistotní, když celý večer, i za tmy, se po cestách na dohled procházejí lidi na špacíru.

Připravíme si v klidu nocleh i večeři, Kuba na dece dovádí nejvíc s barelem vody, ale pak se mi v nestřežený okamžik vydá prozkoumat vařič a je malér. Vařič je sice v tu chvíli studený, ale má hrozně ostré ty plotýnky, takže když se o ně dítě opře bradou, zůstanou mu pod ní dva krvavé šrámy. Ani ale moc nebrečí – pořád jsme nezjistili, jestli je to takovej boreček, nebo má posunutej práh bolesti:-) Jinak ale máme klidný a po několika horských dnech i teplý večer a noc.

 Tisk článku