Úterý 18.8. – Brixen/Bressanone a opatství Neustift/Novacella

Budíme se společně už po 6., ale válíme se, hrajeme si a čekáme na plné světlo. Pak až rozjíždíme nějakou akci jakože třeba se nasnídat, převlíknout, vyčistit zuby v trochu méně rozvodněné řece, než byla včera. Po 8. se vydáváme na další cestu a projíždíme vinařsky-jablečnou krajinou severní Itálie, kolem hory a na spoustě z nich zase strážní hrady. Postupně takhle sjedeme do města Bressanone, Čechům známějšího pod svým německým názvem Brixen. Chvíli se tu motáme v touze najít nějaké bezplatné parkování, ale nakonec vezmeme zavděk velkým parkovištěm u bazénu, 1,30 € za hodinu. Zase to funguje tak, že si při vjezdu bereme kartičku a před odjezdem jí pak v automatu zaplatíme.

Tentokrát na kočárek prdíme a bereme si Kubu na břicho, k tomu ale nabalený těžký batoh všemi nezbytnostmi (jako je lžička, plínky, pitíčko, několik hraček, piknikovací deka, atd…):-). Skrze dvě uličky se promotáme do historického centra a můžeme se začít kochat. A hned na začátek tu máme sýrárnu😀 Respektive je to obchůdek s horskými bio produkty – sýry, špeky, medem, bylinkami, ale mají tu třeba i hotové směsi na různě ochucená rizota. Slintáme si do roušek nad špekama, ale nakonec podlehneme sýrovému vábení a poroučíme si tymiánovo-citronový sýreček, když máme tu dovolenou:-)

Procházíme se dlážděnými uličkami s kamennými domy, které na nás pořád ještě působí mnohem víc německy/rakousky, než italsky. Jó, takové je holt Jižní Tyrolsko, italský region, který ale fungoval dlouhá léta pod Rakouskem. I proto tu mají všechna města a vesnice dvojí názvy – vždy německý a italský. A nám se tu děsně líbí, což už jsme trochu ochutnali loni na jaře, když jsme nakoukli k jezeru Lago di Resia a mezi jabloňové sady kolem Merana. Teď jsme do Itálie vstoupili trochu jinak, ale svojí typickou „alpskost“ to tu má pořád:-)

Jako první památku podrobněji zkoumáme nejdříve kostel sv. Michaela a hned vedle potom ohromnou katedrálu Nanebevzetí Panny Marie, ve které zůstáváme jen oněměle zírat na tu krásu. Co se kostelů týče, tak tady se tyrolácká strohost vytratila a naopak nastoupila italská barokní, sakrální velkolepost v celé své kráse. Navíc katedrála je nejenom parádní jako kostel, ale má vedle sebe ještě jakýsi dvůr, který lemuje klenutá křížová chodba plná fantasticky barevných fresek. Skrze středověká okna je výhled do zahrady jako vystřižený z některých scén Her o trůny. Nádhera. Chrámem projdeme na velké náměstí Piazza Duomo, kde jsou opět zajímavé kamenné domy s dřevěnými, barevnými okenicemi a zdobenými balkonky, nebo třeba nepřehlédnutelná radnice.

Od náměstí se couráme dalšími pěknými uličkami, až jsme z historické části v podstatě venku. Koukám tady do výlohy, kterak se roušky v zemi módy dávno staly doplňkem, který je třeba také náležitě poladit se zbytkem outfitu:-) Zkoušíme se podle mapy dostat do zahrad Hofsburggarten/ Giardino Vescovile, kde má stát údajně dřevěný slon v životní velikosti, dlouhá léta jeden ze symbolů města. Ptáte se, kde se v italském městě pod Alpami vzal slon? Inu, v polovině 16. století daroval jistý panovník ze Srí Lanky slona jako dar portugalskému králi. Slon složitě cestoval loděmi, ale v Portugalsku se dlouho neohřál. Putoval podle toho, kteří další panovníci se jím navzájem obdarovávali. Roku 1551 se jako majetek budoucího římského císaře a českého krále Maxmiliána II. Habsburského přeplavil do Janova a odtud jej čekala pěší cesta do Vídně. Současným úhlem pohledu mi přijde tahat slona přes Alpy jako solidní týrání (také 18 měsíců po příchodu do Vídně zemřel, možná i na následky přechodu Brennerského průsmyku). Každopádně při této cestě, na jejímž konci byla vůbec první možnost vidět živého slona ve středoevropském regionu (a všeobecně velké nadšení z tohoto faktu), se výprava právě zastavila a ubytovala na dva týdny v Brixenu. Hotel, kde bydleli všichni, včetně slona pojmenovaného Sulejman, tu dodnes stojí, funguje, zvenčí jej zdobí freska slona a jmenuje se „U Slona“, jak jinak:-) Půjdeme kolem něj později, je to nejsevernější bod historického centra.

A co teda ten slon v podobě Trojského koně? Nic:-( Zahrady najdeme (hned za jablečným sadem, kde nás ukrutně svědí ruce, ale udržíme se), jenomže je to taková zarostlá, neudržovaná plocha a brána je zamčená. Vracíme se tedy do ulic, plánovaná zkratka přes zahrady se nekoná, ale najdeme vchod o kus jinde. Zahrada, kam vede, je taky pěkná, i když jenom nepatrně malinká. Usedáme tu na lavičku, sledujeme ruch kolem a Kuba konečně svačí. Dneska tedy na jeho režim moc nedbáme, to budeme muset napravit, i když si ten náš šikovnej klučina ani moc nestěžuje.

Vracíme se kolem centra a výše zmíněného hotelu a spěcháme ještě do ulice Karla Havlíčka a k domu, ve kterém náš rodák trávil svůj zajisté velmi těžký exit:-) Domek je pěkný, jenom dost krytý stromy – asi holt současní obyvatelé nestojí o nenechavé pohledy zvědavých Čechů:-) My se rychlou chůzí (v rámci možností se spícím dítětem na břiše) vracíme na parkoviště, platíme 2 hodiny parkování, jak jsme si naplánovali, a děláme ještě rychlou zastávku v Lidlu.

Následné popojetí není dlouhé, čeká nás totiž prohlídka opatství Neustift/Abbazia di Novacella. Mají tu velké, neplacené parkoviště, příjemně pod stromama a s travnatým pásem, a tak si nejdřív dopřáváme odpolední, rodinný piknik v trávě:-) Čerstvá bagetka a luxusní sýr z lahůdkářství, nějakou tu mňamku Kubíčkovi, který si blbne na kraji deky s plynovou bombou, no a vládne spokojenost:-) Opatství má ale taky nějakou zavíračku, takže po nějakých dvou hodinách pohodičky a schovávání se před italským, odpoledním žárem vyrážíme.

Historie opatství se píše již od dávného 12. století a dnes funguje jako ohromný, do velké míry soběstačný celek (více info je k dispozici na jejich webu). Kromě nezbytného kostela, kaplí a hřbitova tu mají velký vinohrad, který zásobuje zdejší sklepy a vinárnu (a kasu), dále bylinkovou zahradu, ohromnou knihovnu, studovnu a možná ještě něco dalšího. Jako první vítá příchozí návštěvníky nádherný Andělský hrad, takový menší bratříček toho velikého v Římě. Je do něj samostatně placený vstup za 2 € a moc lidí tam nechodí, ale on je na něj možná zvenčí nakonec hezčí pohled. Uprostřed náměstíčka tryská voda a většina těch, co jdou kolem, se tu snaží trochu osvěžit. Dva malí kluci to tu ale okupují trvale a překážej nám na fotkách Andělského hradu s vodotryskem.

Procházíme bránou na další nádvoří, které nás okouzlí – jednak celé jedno křídlo je nádherně porostlé břečťanem a tak zvláštně, že přes okna vedou světlé, asi mladší výhony. Jen jeden balkonek je opečovaný a holý a krásně vyniká. Přemýšlím o pověstném Juliiném balkonu ve Veroně, který asi neuvidíme, a říkám si, odkud asi ta italská slabost pro balkonky pramení?🙂 Jinak tím, co na tomto nádvoří zaujme nejvíc, je krásně zdobená, tzv. Zázračná studna uprostřed. Byla zde zprovozněna v roce 1508 a celý klášterní komplex byl díky ní v roce 1669 označen jako Osmý div světa. 

Další branou pokračujeme na další malé nádvoří, odkud je vstup do hlavního kostela. Bohužel se můžeme podívat jenom přes mříž, dovnitř se dá jít pouze s průvodcem v rámci placené prohlídky, což je fér. Vedle kostela je hřbitov zdejších bratří, nádherně upravený. A nad ním velká dřevěná vrata kamsi. Zvědavost nám nedá, a tak se za chvilku ocitáme pod svahem pokrytým úhlednými řádky vysoko se pnoucí vinné révy. Nikde žádný zákaz nebyl (a my tu nehodláme dělat žádnou neplechu jako třeba očesat úrodu), a tak stoupáme kus po široké cestě, na kopec, odkud je na celý areál luxusní výhled. Stejně jako na hory, které mu dělají fantastické pozadí… Strávíme tu asi půlhodinku, Petík cvaká snímky, já s Kubou na břiše se schováváme ve stínu viničních řad, jak jen to jde. Jinak opatství vlastní rozlehlé vinice jednak tady, kolem Brixenu, a potom ještě nedaleko Bolzana, takže jeho produkce je srovnatelná s jinými, tradičními vinařstvími, dokonce exportují i do ostatních zemí.

Nejsme si jistí, jestli se dá klášter obejít, tak jenom nakoukneme za roh a jinak se vracíme stejnou cestou a všímáme si zase jiných detailů, takže pořád je co pozorovat a fotit. Na závěr se zasekáváme na nádvoří před Andělským hradem, kde Petík cvaká dlouhé expozice, ale musí pořád čekat, aby se mu tam nemotali lidi, zatímco já si vylezu na vyhlídku na dřevěném balkoně, kam skoro nikdo nechodí, a dopřeju aspoň tomu našemu dítěti svačinu, po které navíc usne.

Kolem šesté jsme tady hotoví a naložení a jedeme tentokrát kus dál, na úpatí hory Kronplatz/Plan de Corones, kterou se zítra chystáme zdolat. Hlavní silnice na Bruneck je teď dost ucpaná v opačném směru – davy se vracejí od jezera Braies a Tre Cime a my si říkáme, že na ty si fakt budeme muset přivstat, pokud se tam chceme dostat. Jó, to je holt cestování Itálií v době italských prázdnin…. a to tu díky koronaviru je minimum zahraničních turistů… Odbočujeme do malé vesničky Reiperting/Riopratino, kterou tvoří pár hotelů a jinak hlavně spodní stanice hned 3 lanovek na Plan de Corones, velikánská parkoviště kolem nich, a také tu je traumacentrum. My se držíme podle navigace na malé silničce kamsi lesem vzhůru, míjíme krásné lesní hřiště (škoda, že je na to Kuba ještě malý) a dostáváme se postupně asi do poloviny svahu, kde silnice kříží sjezdovku. U ní je plácek s lavičkou a velkým, placatým kamenem jako stolem, dokonce je tu i studánka. Jedna dodávka už tu bydlí – mladí Francouzi. Parkujeme kousek vedle, vyvalujeme Kubu a všechno překážející harampádí ven (kde si s ním Kuba vesele hraje – třeba na barelu s vodou se skvěle balancuje:-)), já se pouštím do vaření večeře a Petík nám stele hnízdečko. Během večera postupně dorazí ještě tři další posádky, takže z poměrně klidného, zastrčeného místa je najednou docela parkoviště, nicméně už je to tak pozdě, že si každý hledí svého a navíc brzy zalézá do tepla. Po západu slunce se tu totiž dost rychle ochlazuje, takže i my se najíme, převlečeme a večerní plánování a zapisování poznatků už trávíme uvnitř.  

Středa 19.8. – Výstup na Kronplatz/Plan de Corones

Vstáváme s Kubou v půl 7, je docela kosa. Postupně balíme a snídáme a sledujeme, jak chvíli po nás vstávají Italové, pak Němci, zbytek až o dost dýl. Někdy tak v 6:45 se na lavičce nějaké 3 metry od nás usazuje místní děda a kouká hrozně nepříjemně, na pozdravy neodpovídá (ani nám ani nikomu jinému) a mě teda pěkně znervózňuje. Spekulujeme, co se mu tak asi honí hlavou – jestli mu karavanisti v poslední době narušili každodenní rituál, který tu provádí desítky let, jestli se chystá na nás zavolat policajty, jestli je přednasranej na celej svět, nebo jenom na nás, co si tady bezstarostně kempujeme, nebo jestli je to prostě jenom jeho blbej škleb, kterej mu nadělila příroda, a vlastně ani nijak naprdlý není:-)

Petíkovi se podaří najít ztracený dudlík (spadlý vzadu v autě), což je pro bezdětné cestovatele jistě zanedbatelná informace, ale vy, kdo máte děti, tak chápete, že dudlík je naprosto zásadní záležitost. Pro nás hlavně během nocí. Samozřejmě s sebou vezeme ještě jeden náhradní, ale ten základní je hezčí:-) A jestli si někdo myslí, že v autě nejde něco ztratit, tak v něm nikdy netrávil delší čas než pár hodin… Kolem 8. můžeme vyrazit k Plan de Corones a trochu se ohřát jednak na sluníčku, druhak příjemně osoleným topením. Nejdřív sjedeme se mrknout na hrad Lamprechtsburg/Lamberto, ale jenom z nadhledu z protějšího kopce, jinak je soukromý. Přitom zjišťujeme, že nám prdla žárovka u zadního světla. No to je fakt akce, tohleto…

Petík včera našel, že se na Plan de Corones dá dostat z opačné strany, akorát to musíme trochu objet, což v praxi znamená to kolem půl 10 proskákat v kolonách. Navigace nám aspoň najde alternativu, tak to není tak hrozné. Parkovišť pod Plan de Corones je několik, my rychle zajíždíme na to, které je zdarma, a i tak chytáme jeden z posledních fleků a kolem pořád proudí šňůry aut. Zkoušíme dát Kubu poprvé do krosny, že by se lépe nesl, ale nějak nám na to přijde pořád malý, je v tom divně zapadlý a ani jemu se to extra nezamlouvá, tak zůstáváme u klasického nosítka a Petík si na břicho připíná desetikilový náklad.

Stoupáme hned od začátku pěkně zostra, ale zatím po široké, štěrkové cestě, až k první chatě. Tady se dá posedět, občerstvit, asi i ubytovat, především ale z terasy mají naprosto luxusní výhled, tak se chvíli kocháme pohledem na to, co se před námi za těch pár nastoupaných metrů objevilo. Podle lidí kolem zjišťujeme, že jeden z vrcholů, na které koukáme, by měla být Marmolada, nejvyšší hora Dolomit. Pokračuje se ještě kousek po velké cestě, ale pak se odpojujeme na stezku lesem, a tam začíná první masakr. Místy je stezka rozbahněná, všude popadané stromy, i když přímo cesta jimi nijak narušená není. Hlavně je to dost prudké stoupání. Je ale fakt, že nahoru to jde ve výsledku lépe, než když to potom slézáme zpátky. Lidí je tu docela dost, my se pravidelně míjíme se dvěma rodinami, jinak nás většina předbíhá (protože potřebujeme zastavovat na focení, aby byl výstup na Plan de Corones zdokumentovaný, žejo:-)).

Asi ve třetině, kde cesta protíná sjezdovku, pauzujeme vedle salaše. Kuba jí a spí, my nabíráme síly. Trochu nás znervózňuje, že ještě nejsme ani v půlce, ale silami se cítíme skoro na konci. Pořádné horské túry u nás už dlouho nebyly zrovna na programu dne a je to znát… Uklidňujeme se tím, že jsme aspoň ještě neviděli jít dolů nikoho, koho bychom předtím viděli šlapat nahoru:-D Asi po dvou hodinách, lehce usmažení, pokračujeme ve výstupu – čeká nás poslední kousek lesem, pak hnus kus přímo po sjezdovce. Za ním je chata a nad tou pauzujeme, protože Petík to s Kubou na břiše nedává, má pocit, že kolabuje, a tak si dopřáváme další dlouhou pauzu, menší sváču, sušení Kubových vlhkých kaťat a zase trochu jiné a úžasné výhledy.

Přichází závěrečná pasáž na vrchol Plan de Corones po holém kopci, částečně po cestičkách od vody, částečně po trase cyklotrailu mezi nízkými keříky. Tady se nám ukazují ty nejkrásnější výhledy na Dolomity za našimi zády, nemůžeme se vynadívat a dneska už to nic netrumfne. Vrchol totiž není moc zajímavý, taková placka, kde se procházejí převážně výletníci, které sem dovezla jedna z 5 lanovek, a ve výhledu na okolní hory pořád něco překáží – lidi, restaurace, stanice lanovky, skiservis. Přímo na nejvyšším bodě (2275 m) stojí jakási pyramida – vyhlídka s 3D modelem toho, co člověk vidí před sebou, což je super záležitost. Nad tím má viset ještě ohromný zvon, ale místo toho stojí vedle sundaný. Měl se opravovat toto léto (2020), jenže Italové mají asi taky na všechno dost času:-)

Když jsme včera plánovali tenhle výstup, zaujalo nás muzeum Reinholda Messnera, které je jedním ze 6 jeho muzeí, a toto konkrétní je věnované vysokohorskému lezení. Je to nejenom zajímavá atrakce co do obsahu, ale i po architektonické stránce – jde o dílo světoznámé designerky Zahy Hadid. Jeho zvláštní „okna“ vidíme sice už z dálky, ale ke vchodu se dostaneme bohužel až po zavíračce (16:00), takže smůlinda. Znovu už se sem v životě asi škrábat nebudeme…

Jinak ale obejdeme na vrcholu hory Plan de Corones všechno, chvíli se zasekneme u lanovky naším směrem a zvažujeme urychlení sestupu, ale ona už přestává jezdit a 8 € nám přijde celkem dost  – když už jsme se vyškrábali nahoru, tak bychom to dolů taky měli zvládnout a o dost rychleji. Pravdou je, že jsme tenhle trek někde viděli hodnocený na 1,5hodinový výšlap a my to šli půl dne:-) Stanice lanovky má zdarma přístupné WC, což se hodí – a zatímco Petík trůní, tak my s Kubou koukáme na poslední kabinky, on je z nich naprosto unešený. Na nějakou lanovku ho budeme muset vzít… Tahle lanovka v 17 h končí, ale další tři na opačnou stranu asi musí jezdit dýl, aby odbavily ty děsné fronty, co se u nich kroutí (trochu i kvůli tomu, že lidé přece jenom dodržují jakés takés rozestupy).

Nakoukneme ještě do nouzového, plechového přístřešku, kde může vcelku pohodlně přespat 9 lidí, což by jeden při pohledu na tu větší psí boudu zvenčí neřekl, ale jinak před sebou máme poslední asi dvě hodiny světla a začíná přituhovat, tak se vydáváme na zpáteční cestu. Jinak ještě poznámka pro fanoušky – zdejší singletrek je dost mazec, asi se sem docela dost jezdí v létě kvůli němu.

Cesta dolů utíká na pohodu, u některých pasáží ani nevěříme, že jsme to šli nahoru. Zpětně to hodnotíme, že to fakt není náročný trek, to jenom my jsme šílený másla. Kolem 19. před sebou vidíme parkoviště a na něm dvě poslední auta – naše je to přesně uprostřed:-D

Hladoví, unavení, ale maximálně spokojení nasedáme a rovnou jedeme na vytipované místo na spaní nad vesnicí Taisten/Tesido. Od hlavní silnice se kroutíme dlouhými serpentinami mezi pastvinami a kolem luxusních alpských penzionů až na kraj lesa, kde parkujeme společně se 3 dalšími karavany. Později se přidá ještě jedno auto a český klučina na motorce, se kterým si chvíli povídáme. Měla tu být i voda, tu nenajdeme, ale nutně ji nepotřebujeme. Co je ale nejlepší, je ten výhled!!! Výhled na masív Dolomit, na ty šedivé, skalnaté, ostré vrcholy, seřazené pěkně jeden vedle druhého skoro přes celý obzor. Zapadající slunce háže takové světlo, že to všechno vypadá jako namalované na plátně. Hezčí místo na spaní si už nemůžeme přát a zůstane rozhodně nejkrásnějším za celou tuhle dovolenou. A možná by se dal klidně přidat do našeho seznamu tipů na parádní výhledy bez davů🙂 Zase jsme ale poměrně vysoko, takže po večeři a pokecu zalézáme do útrob teplého auta, ukládáme divoké mládě a před usnutím ještě chvíli „pracujeme“ – na dalším plánu do budoucna a na zápisu uplynulého dne do minula.

 Tisk článku