Místo vydání: Kladno
Vstali jsme sice na několik budíků, ale pořád včas, zabalili pár věcí na výlet a od 8 šli čekat na odvoz. Přijel v 8:30, což bylo avizované, takže vše v pořádku. Byl to velký van, u nás asi z poloviny plný, zbytek lidí jsme dobrali po cestě. Mezi nimi byli i dva Poláci (padesátiletý úplně holohlavý frajírek s třicetiletou vyhublou milenkou), ale pořád se stranili, tak jsme se s nimi za celý den ani nějak víc nedali do řeči. Naopak zajímavým kontaktem se pro nás stal mezinárodní pár (on Francouz, ona Thajka, ale žijí ve Švédsku), hlavně slečna, která se mě hned ráno ptala na cenu, jakou jsme za výlet zaplatili a byla hrozně překvapená, že oni platili o 300 B víc. No bydleli v dražším hotelu, tak si asi bral větší provize:-) Nicméně důležitou se ona pro nás stala ve chvíli, kdy jsme se potřebovali dozvědět něco o organizaci výletu, protože 2 průvodci, co s námi jeli, neuměli jediné slovo anglicky, což mě docela překvapilo (jo a mimochodem další favorit na vytoužené povolání). V posádce bylo hodně místních a jedna rodinka nějakých asi Arabů a ty evidentně netrápilo, že jim nerozuměli. My jsme ale chtěli vědět, kolik máme kde na co času, co nás čeká, proč se jedeme nejdřív koupat, když jsme měli nejdřív šnorchlovat, apod. Tak jsem vždycky po proslovu průvodce běžela za slečnou a vyzvídala, co že nás to čeká:-)
Když nás van dovezl asi do 20 km vzdáleného přístaviště, zaplatili jsme všichni nejdřív poplatek 200 B/os. za vstup do národního parku, pak chvíli počkali na loď a druhý van lidí (celkem nás tedy jelo cca 25), a po nástupu se usadili na horní palubě. Dostali jsme vestičky a jelo se. Prvním sdělením od přihřátého průvodce bylo, že jelikož je teď příliv, tak do Smaragdové jeskyně pojedeme až odpoledne. Na úvod jsme jeli asi hodinku, minuli pár malých ostrůvků a pevnina se nám pomalu vzdalovala. Popíjeli jsme „welcome drink“ – colu s ledem. Na větším ostrově Ko Ngai jsme nabrali ještě další tři trosečníky a zírali na neuvěřitelně bílou pláž ztrácející se v tyrkysovém pásu moře. Ko Ngai je větší mezi zdejšími ostrovy, dá se tu i ubytovat, takže první tip, kam pokračovat z Trangu;-) Malý ostrůvek nebo spíš velkou skálu Ko Mha jsme přejeli, a protože už tu kotvilo dost lodí, jeli jsme dál a nakonec zakotvili až na odvrácené straně Ko Chuak. Vyfasovali jsme šnorchlovací výbavu (brýle + šnorchl) a byli vypuštěni do moře. Jen kousek od nás se zvedala prudká skalní stěna a podobně skalnaté dno se nacházelo i pod námi. Občas na něm nějaký korál nebo sasanka, ale ještě ne tolik. Zato rybiček tu bylo hojně. Pokusila jsem se je zpětně identifikovat, ovšem bez záruky:-) Největší hejna, co se kolem nás proháněla, klidně se o člověka i otřela, ale chytit se nikdy nedala, byli útesníci indopacifičtí, menší modro-žluté, svisle pruhované rybky. Párkrát se před námi někde u dna mihlo žluto-černé tělíčko se špičatou hřbetní ploutví – bičonoš zobanovitý. My jsme tomu říkali prostě skalára:-) Jednu chvíli připlaval průvodce, vzal mě za ruku a táhl mi něco ukázat. Já pohotově chňapla Petíka a táhla ho za sebou. Doplavali jsme asi 5 metrů od největšího chumlu lidí, úplně těsně ke skále, a tam se v podvodní prohlubni schovávaly ještě větší, skoro celé žluté ryby. Rychle ale odplavaly dál, asi se nechtěly moc nechat očumovat, takže ty nevím, co byly zač. Třičtvrtě hodiny jsme se kochali, pak jsme se vyhoupli zpátky na loď, v sudu se sladkou vodou si opláchli slané obličeje, kdo chtěl, mohl se i vysprchovat. Na odsolení vnitřností od případně spolykané vody jsme dostali kelímek ledového čaje s tmavým želé, takže jsme to konečně ochutnali a celkem to šlo.
Pokračovali jsme necelou hodinkou plavby k ostrovu Ko Kradan, dalšímu ráji na zemi. Čas jsme vyplnili obědem – posádka (zmínění 2 průvodci a ještě jedna slečna, co měla na starost hlavně to občerstvení) pro nás přichystala bohatý bufet – vždycky talíř rýže a tu si mohl člověk bohatě pokrýt směsí zeleniny, ryby v kari omáčce, smažených kuřat, karbanátků. Jako dezert samozřejmě nesmělo chybět ovoce – kousky ananasu a melounu. Čaje a coca-coly neomezeně. Pořádně jsme se napráskli, abychom se následně mohli vyvalit na Ko Kradan, na nejkrásnější pláž, jakou jsem v životě viděla. Jediný háček byl v tom, že jsme zakotvili asi 50 m od pláže, takže když jsme si chtěli vzít na břeh foťák, musel ho Petr zabalit do ručníku a napůl přeručkovat po kotevním provazu, napůl přeplavat s jednou rukou nad hlavou. Prošli jsme se kousek po pláži za zákrutu. No…být tu člověk sám, byl by to úplně ráj na zemi. Dojem lehce kazí hodně lidí – jednak se tu dá všude podél břehu ubytovat (a to i v kempu v půjčeném stanu – asi tak 2 m od pláže – další tip na následný pobyt;-), druhak tu kotví výletní lodě jako naše. Naopak naprosto fantastické byly obří hvězdice, které průvodci tahají z vody a ukazují je turistům.
Po další hoďce bohužel nastal opět čas odjezdu – vyhnání z ráje! Nalezli jsme na loď a odjeli podél Ko Kradanu kousek dál. Tady sice není písečná pláž, ale rozkládají se tu pod vodou naprosto fantastické korálové útesy. Zakotvili jsme asi 200 m od břehu a nejdřív se nikomu moc nechtělo do vody, protože průvodce říkal, že jsou tam oždibovací rybičky. My mu nerozuměli, tak nám to bylo jedno a hupli jsme tam mezi prvními (až těsně před mým vlezem do vody mi to přeložila moje osobní překladatelka). Nic nás neoždibovalo, jen hejna útesníků byla mnohem hustší, zvlášť když průvodci vytáhli nějaké krmení, tak to se pak v nich ten krmící člověk úplně ztratil. Já měla největší radost z toho, že moje hlava dnes konečně pochopila, že se můžou plíce se šnorchlem nadechnout i pod vodou a děsně jsem si to užívala. Korálové vody byly mnohem bohatší než první místo, kde jsme šnorchlovali. Skaláry, teda vlastně bičonoši tu nebyli žádná vzácnost, plavalo jich všude spousta. Jinak tu bylo neskutečné množství nejrůznějších barevných rybiček, co jsem si stihla zapamatovat a identifikovat, tak asi největší ryba, kterou jsme viděli, byl ploskozubec nebo-li papouščí ryba, nádherně barevná, podobně jako o něco menší pyskouni. Jestli jsem je správně poznala, tak ti tu plavali ve dvou druzích – pyskoun paví, s krásně zeleno-růžovou hlavou a modro-fialovými ploutvičkami, a pak pyskoun červenoprsý, tmavě oranžový s několika svislými světlými pruhy – takový přerostlý a tmavší Nemo:-) Často se u dna vlnily jakoby modré lístky, byly to ale okraje škeblí obřích, krom modrých okrajů perfektně zamaskovaných. Všude rybičky bílé, černobílé tečkované, modro-černé, občas medúzky. Naprosto u vytržení jsem byla z ježíka (nafukovací ryba), i když jsme se oba drželi v uctivé vzdálenosti, ovšem vrcholem blaha jsem procházela při sledování elegantních a na první pohled celkem nenápadných klunatek jednopruhých, protože si je pletu s mořskými jehlami, příbuznými mořských koníčků:-) I tak to byl ale úžasný zážitek. A to jsem vynechala všechny ty mozkovité korály, desítky, možná stovky ježků, sasanky… No ani trochu se mi nechtělo ven, museli na nás volat, ať už se vrátíme, a na loď jsme lezli jedni z posledních. Šnorchlovací výstroj nám pro dnešek sebrali:-( Jinak kdo by se chtěl podívat na sice nepříliš kvalitní, zato ale opravdu autentické fotky rybiček z thajských vod, může zde: http://www.maiani.eu/thailand/marine/.
Nás čekal asi půlhodinový přejezd k vytouženému Ko Mook a Smaragdové jeskyni. Bohužel to nakonec nebyl až tak úžasný zážitek, jak jsem čekala, podle mě díky už sestupujícímu sluníčku a málo světla uvnitř laguny. A taky kvůli nemožnosti pořádně fotit, protože ačkoliv nás včera v cestovce paní ubezpečovala, že průvodci nám sebou vezmou v plastové krabici i velký foťák, tak ti to odmítli. Propašovali jsme jenom menší, do malého lodního pytle s několika dalšími foťáky. Každopádně už jenom dostat se do laguny/jeskyně byla sranda. Všichni jsme si museli vzít povinně vestičku, chytit se za ně do vláčku a plavali jsme skrz nízkou jeskyni do nitra ostrova. Před námi jen průvodce se slabou baterkou a kolem černočerná neznámá voda a dunící vlny, jak se rozbíjely o skalnaté stěny. Trochu z toho šel mráz po zádech, zvlášť nám, rodilým suchozemcům. O to krásnější bylo vyplutí do Smaragdové jeskyně. Vystoupili jsme z tyrkysového moře na bílou malinkou plážičku, po pár metrech začínala malá džunglička:-) Vysoko nad námi se tyčily skalní stěny ostrova a v nepravidelném kruhu nad námi modré nebe. Zvláštní a krásné místo, které i přes drobné nepříjemnosti za výlet určitě stálo.
V laguně jsme pobyli asi čtvrt hodiny, kamarádštější z obou průvodců nás všechny vyfotil a plavalo se zase zpátky k lodi. A poslední, co nás čekalo, byla opět asi hodinová plavba zpět do přístavu. Většina lidí se po celém dni převlékla z plavek nebo aspoň nějak přioblékla. Říkali jsme si, že dnes už jsme vše zajímavé viděli, ale mýlili jsme se, protože překvapení nás čekalo ještě i v samotném přístavu. Oproti ránu byl totiž odliv, ale takovým způsobem, že tu všechny lodě stály na suchu, všude rostly z bahna stromky a keříky, mezi dírami v bahně se proháněly krabíci a jiná havěť. Podél pobřeží se navíc musel táhnout nějaký schod, protože naše loď jela až do poslední chvíle asi tak 3 m od vodou odhaleného bahnitého dna, aniž by s mělčinou měla nějaký problém. V přístavišti na nás už čekaly vany, které nás opět rozvezly po hotelech, samotnou cestu do města většina z nás prospala.
☕ Podpořte nás kafíčkem!
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.
Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!
Poté, co jsme provedli důkladné sebe-odsolení, jsme vyrazili na véču, dnes opět na „horní“ trh jako první večer, ten u nádraží byl jen víkendový (aspoň v tak velkém rozsahu). Potkali jsme tu několik známých tváří z lodi. Dali jsme naší oblíbenou omeletu se seafood, i když už jsem jedla lepší, potom výbornou rýži se směsí masa, seafood, zeleniny a koření, melounový a citronový shake (ha, zjistili jsme, že se musíme prodavačovi podívat do mrazáku, co tam má za ovoce, a hned je lepší domluva), odnesli jsme si kuřecí špíz a kilo long kongu. Cestou do 7-11 jsme si ještě dali polévku, jenomže vařili zase Číňani, byla vepřová, a i když jsme upozornili, že tam nechceme játra, tak ostatním vnitřnostem jsme se nevyhnuli:-( Jedno z mála jídel, co jsme fakt nedali. Na téhle hlavní ulici už jíst nemůžeme… O kus dál na chodníku ležel (asi) mrtvý netopýr.
V hotelu Petík dodělal něco na web, já jsem si dala velké prádlo.
Loading...
