---

Sobota 15.8. – Kladno -> Grossweil (DE) 

Odjezd na dovolenou (a vlastně prvních několik dní) nám plány nevychází tak úplně, jak bychom si představovali, respektive pořád jako kdyby nám to někdo nepřál a sesílal na nás různé naschvály. A vlastně to začalo už týden před odjezdem, kdy jsem si skoro odkopla nehet na palci a celý týden ho pak se strachem sledovala, jestli bude vyžadovat nějaký lékařský zákrok nebo ne…

Balení a vyřízení pracovních povinností se dost natáhne, takže původní odjezd v pátek, nejpozději v 17 h, není možný ani náhodou, a tak to necháváme z více důvodů až na ráno. S tím, že vstaneme v 6, jak to teď obvykle s malým bývá, zabaleno máme a můžeme vyrazit brzo. Tak ne. Petík se prý v 6 opravdu vzbudí, ale místo aby nás vzburcoval, tak mě nechá se válet do 7, a pak mi vynadá, že mám laxní přístup. Kuba se nenechá rušit a vychrupává do půl 8. Já rychle dělám snídani, svačinu, nachystané jídlo (pravda, není ho moc) vracím z domácí do přenosné lednice, obstarávám dítě. Petík nosí desítky zavazadel do auta a nadává, že je to debilně sbalený, že tam musí půlku věcí znova přeorganizovávat. Já sice mrmlám pod vousy, ale částečně má pravdu. A částečně ne, protože prostě jen každý volíme jiný systém „pořádku“:-) Na druhou stranu je fakt, že zasedací pořádek věcí v autě se ukáže jako důležitější pro něj, neboť většinou na Petíka vyjde rozestýlání, zastýlání, hledání věcí na vaření, atd…

Děláme rychlou zastávku u našich pro krosničku. Rozhodli jsme se to zkusit, přeci jen na túry v horách je pro všechny příjemnější nést dítě na zádech, a jelikož už Kuba začíná sedět, tak si to lajsneme. Klasické nosítko samozřejmě vezeme taky. Místo plánovaných 6:30 jsme u našich v 9:30, ale stejně nikde nikdo, aspoň se kromě neúspěšného pokusu narvat krosničku do rakve ke kočárku už víc nezdržujeme. Na českém území nás čekají ještě dvě zastávky. Jednak je to TankONO v Nýřanech (kde si Petík přivře ruku do dveří), a pak pauzujeme ve Folmavě, těsně před hranicí, kde využíváme mojí krajně nepraktickou stravenkovou kartu a „obědváme“ v KFC. Podle toho se taky pozná, že máme dovolenou, protože to běžně fakt neděláme:-) Jinak rozdíl mezi Čechy a Němci je tu jasný na první pohled – Češi ve své obhájené svobodě dali už dávno sbohem rouškám přes pusu, kdežto Němci, zvyklí na to z domoviny, kde dril nepolevil ani přes léto, a asi taky trochu zodpovědnější, chodí zarouškovaní i po parkovišti.

Kuba začal před pár dny zase děsně slintat a být někdy protivnější, tak mu ještě v lékárně raději kupuju gel na prořezávání zoubků (kterej jsem zapomněla doma v lednici). Prodavač je evidentně rád, že mu sem přišel nějaký „Dobrý den“ a ne „Guten Tag“, a vylévá se mi, jak je to náročný vysvětlovat Němcům, že chtějí léky, které se tu neprodávají, respektive se prostě jmenují jinak. Hned naproti jsou záchody a zdarma. Sama sobě se divím, proč mě to překvapuje?:-)

Pak frčíme příjemně zelenou krajinou, před Mnichovem se napojujeme na dálnici a rovnou stavíme na odpočívadle, kde ohříváme Kubovi oběd a sami se cpeme melounem. Jó, německá dálniční odpočívadla (ta se záchody), to je prostě pohodička a vždycky nám to lehce připomene cestování po Zélandu, i když tam měla odpočívadla o dost hezčí kulisy… Mnichovskou spleť „rings“, obchvatů, nadjezdů a podjezdů nedáme úplně s čistým štítem, ale městem se promotáme a jenom nás trochu mrzí, že většina vnitřního okruhu vede tunelem a z města toho člověk moc nevidí. No, budeme si sem muset někdy udělat výlet… Na jednom hodně zatočeném nájezdu nám zapískají kola, tak po sobě podezřívavě kouknem, ale jedeme dál. O chvíli později na nás pak z předjíždějícího auta mává chlapík a ukazuje nám na kolo. Potvrzuje se, co jsme tušili už z týdne, že nám uchází levé zadní kolo. A to bylo auto v pondělí v servisu…:-( No nic, stavíme na nejbližším možném odpočívadle, i když to je pro změnu hodně zoufalé, a tak zasraný les jsme snad ještě v životě neviděli (pardon za slovník, ale v tomto případě to jinak nejde). Pneumatika je fakt měkká, ale na rezervu to ještě není a nic jiného tu teď stejně nezmůžeme, tak pokračujeme k nejbližší benzínce, dofukujeme a uvidíme, co to udělá.

Na přilehlém, velkém parkovišti pak pauzujeme déle, Petík blbne s Kubou, aby se trochu protáhli, a večeříme dnes na studeno. Je asi 20 h a potřebovali bychom už někde zakotvit, neničit tomu dítěti režim hned od prvního dne:-) Vytipované místo u Walchensee už dnes moc nestíháme, navíc je placené, a tak si v aplikaci Park4Night, kterou známe už dlouho, ale využíváme jen v cizině a jen někdy (nicméně na téhle dovolené se stane věrným společníkem), vyhlédneme dvě jiná místa. První je jen 10 km odsud, ale je to opravdu jenom flek u silnice nad krásnou vesnicí. Kolem courají němečtí důchodci na podvečerní špacír, hned vedle je oplocený pozemek, tak se rozhodneme tady raději moc neprovokovat. V Německu kempování a spaní v autě nadivoko není legální (spát v autě lze max. 4 hodiny jako prevence únavy při dlouhých cestách) a mohl by se najít nějaký uvědomělý občan…

Zkrátka jedeme ještě dalších asi 30 km k vesnici Grossweil, kde je parkoviště na cca 7 aut u východiště turistických tras, hned vedle řeky Loisach, což zní skotsky:-) Stojí tu už 3 obytňáky a osobák se stanem na střeše. My si stoupáme úplně na kraj, kde už to možná ani na parkování není myšlené, ale s tím naším tygřetem je to jistější. Zatím spinká, tak obhlížíme okolí, celkem svižnou řeku, načež Petík zjistí, že mu někde uletěl knoflík od kalhot. Už ho nenajdeme. Ne že by s sebou neměl jiné, ale tak rychlé střídání v plánu fakt nebylo. Jakmile začneme přeskládávat zavazadla a pokoušet se rozestlat, Kuba se probere a řve jak na lesy, protože nesnáší, když ho vzbudí něco jiného než on sám. Já ho pacifikuju a Petík chudák sám musí všechno dodělat. Nadává přitom zase, jak blbě a nesystematicky je sbaleno. Usínáme v trochu uraženém tichu, všichni s prvními podpisy žíznivých komárů na kůži. V noci je nejdřív vedro, ale postupně se ochlazuje, že se později i přikryjeme.

Neděle 16.8. – Jezero Eibsee

Budíme se po 6., venku se všude plazí mlha, ve které se pomalu začínají rýsovat hory – první předzvěst Alp. Nějaké 2 hodiny se vyprdelujeme (poválet se a pohrát, nakojit, pofotit ranní mlhy, přebalit, převlíknout všechny, zastlat, přeskládat auto na denní provoz, jít se podívat na řeku za dne) a to ani nesnídáme. Hýčkáme si představu, že přejedeme na parkoviště u jezera Eibsee a tam si užijeme snídani v trávě. Projedeme romantickou vesničkou Grossweil, kousek za ní potom okrajem souměstí Garmisch-Partenkirchen a vyjedeme kopec k jezeru.

Jelikož Garmisch-Partenkirchen je nejenom zimním střediskem, ale i skvělým výchozím bodem na horské túry a k jezeru Eibsee, vyplatilo by se tu i ubytovat – ubytování v Garmisch-Partenkirchen si můžete vybrat tady.

Míjíme jedno neoficiální parkoviště u kraje silnice, kolem louky, zubačková trať a les, žádný zákaz parkování, ale pořád k jezeru asi 2 km a hlavně už v podstatě plné, tak zatím pokračujeme a toto vedeme v patrnosti:-) Jen co se ale přehoupneme přes kopec, už brzdíme do fronty před ohromným parkovištěm, které je navíc z většiny zaplněné. Na první pohled nás to děsí. Holt tahle obrovská plocha i koutky v lese slouží jednak pro jezero Eibsee, druhak pro lanovku na Zugspitze, nejvyšší horu Německa (2962 m). Ani si netroufám odhadovat, jaké procento lidí míří k jezeru a jaké do hor, možná klidně půl na půl… Jinak parkování stojí 6 € na 4 h a každá další hodina za 1 € (léto 2020). Systém je kartičkový – dostaneš kartičku při vjezdu a před odjezdem zajdeš k pokladnímu automatu, kde zaplatíš podle času.

Dlouze se balíme, dolujeme kočárek z rakve a vyrážíme kolem jezera. Všude lidí jako s…metí, ale čím jdeme dál, tím to trochu řídne. Je tu půjčovna lodiček, šlapadel a paddleboardů, hodně lidí si nosí svoje, takže na vodě je to taky dobrý Václavák. Cesta je široká, štěrková, pevná, na pohodu celou dobu, jenom občas přelézá nějaký kopeček. Sem tam jsou kamenité “plážičky”, ale ve stínu je docela chladno, takže sezení nakonec rozbalujeme až v zátoce na opačné straně jezera Eibsee, kolem poledne. Lidi tu jsou, přichází další, odchází staří, točí se to. Není tu žádný stín, což je trochu nepříjemné, zvlášť s Kubou, ale zato si užíváme fantastický výhled na masív Zugspitze. Dopřáváme si tu na mělčině kromě oběda i koupačku, a voda je o dost teplejší, než bychom bývali v alpském jezeře čekali. Kuba je nejspokojenější a my aspoň smyjeme první prach cest:-)

Obcházíme i zbytek jezera Eibsee, abychom to měli komplet, cesta je pořád v pohodě, Petík hodně fotí a Kuba většinu prospí. Severní břeh je asi úplně nejhezčí, protože jsou kolem něj malé ostrůvky na mělčinách, které kolem nich dělají tyrkysovou vodu. To všechno na pozadí hřebenu Zugspitze – prostě nádhera! Jinak několikrát míjíme menší jezírka okolo, lovíme kešku, na konci se jde přes most přes slepé rameno, ale ten je poněkud přelidněný, jak tu všichni cvakají ta selfíčka na instáč. A taky protože už jsme zase jenom kousek od parkoviště. Blíží se další hodina parkování, a tak přidáme trochu do kroku, protože 10 € považujeme za dostačující částku vypláznutou za odstavení auta. Vtipné je, že pravděpodobně máme nějaký limit na opuštění parkoviště po zaplacení, jenže nevíme jaký, a tak je nakládání do auta trochu hektické. Řvoucí dítě tomu nepomáhá. Dáváme to za 15 minut a projíždíme závorou bez problémů:-).

Přejíždíme na to free neofiko parkoviště, co jsme viděli ráno, rozkládáme si konečně ten piknik v trávě a vaříme večeři pro Kubu i pro nás. Kolem občas profuní zubačka, Petík za ní odbíhá na pravidelné fotochvilky. Ona totiž tahleta zubačka, která vede z Garmische přes pastviny a dlouhým tunelem až na Zugspitze (do výšky 2600 m), není jen tak ledajaká – jinak je zajímavé, že byla postavena za pouhé dva roky, a druhak letos v červenci oslavila krásných 90 let své existence. Vedle nás piknikuje turecká rodina a my se slzou v oku vzpomínáme na cesty po té krásné zemi, kde jsme takhle piknikovali s místními i my. Snad se toho to naše dítě taky dožije… Dítě má mezitím úplně jiný starosti, leze kde jenom může i dál, takže se občas skutálí z louky k autu. Láká ho zejména hromada neznámých věcí, které Petík vyhází z rakve, když jí celou přeorganizovává.

Kolem 19 h je hotovo, najedeno, nakrmeno, Kuba vyřáděný a unavený, a přejíždíme na parkoviště přímo pod skokanskými můstky v Garmisch-Partenkirchen, kde se dá mezi 20 a 8 h parkovat zadara. Taky už je skoro plno, hlavně teda karavany, ale i pár dodávek a osobáků. U mladých holčin v takovém pěkném vanu se ujišťujeme, že to s tím „zadarmo“ parkováním chápeme dobře. Záchody jsou za půl eura, ale má potřeba se neptá:-D. Fouká, zatahuje se, tak vysedáváme v autě a plánujeme další program (což jsme doma nezvládli a dovolenou to trochu poznamenalo). Rádi bychom se zítra podívali do nedaleké soutěsky, jenže je hodně hnusná předpověď, a tak se rozhodujeme trochu popojet a spát zítra už v Itálii – přeci jenom to je hlavní cíl tohodle našeho roadtripu, žejo:-)

Kuba zatím spí nerušeně v sedačce, až kolem 22. se ukládáme všichni do postele. Jenomže při rozestýlání, omylem a při běhu za vřeštícím dítětem, které se vzbudilo do tmy a neví, která bije, jsem hamtla na Petíkovu samonáfučku, kterou sfoukl vítr na zem. Večer ji oprášíme a nic, ale ráno se budí rozlámaný na prázdné karimatce. Takže další (dost důležitá) věc v čudu… ach jo, nám ten výlet asi někdo dost nepřeje…:-(

Pondělí 17.8. – Malovaný Mittenwald a zatracený Brenner s pokutou

Ráno je celkem v pohodě, do 8 jsme ready, jukneme na skokanské můstky a do olympijského areálu (který je vlastně všude kolem nás) a odjíždíme do Netto na snídani. Přežene se několik přeháněk a zůstává zataženo s deštěm každou chvíli na spadnutí, a tak dodržujeme včerejší dohodu a svištíme k rakouské hranici. Stavíme na jedno focení – zaujmou nás zelené pastviny s rozesetými salašemi na uschování sena, nad tím se tyčí štíty Alp.

Stavíme až v městečku Mittenwald, u Penny, kde Petíka natáhnou na avokádech. No jo no, tak si uděláme na prázdninách radost, ne?:-) Podle navigace pak kličkujeme maličkými uličkami a zjišťujeme, že je to tu fakt pěkné, tak se vracíme kousek na neplacené parkoviště u kostela, čekáme, až přejde déšť, Kuba svačí banán a v autě řádí, a pak se jdeme podívat do městečka na malované domy, parádní, velký kostel a poslintat nad kavárničkami (já). V Rossmannu Kubovi kupujeme pár skleniček jídla a dostává nás, jak moc je to proti ČR levné. Jinak v Německu se uvnitř musí nosit roušky, Petík má svoji novou a já ji zapomněla, tak chodím s plenou uvázanou na kovboje. Musí to vypadat opravdu skvěle, ale já na sebe koukat nemusím, tak je mi to fuk:-)

Bydlet se tu tentokrát nechystáme,  i když někdy bychom si uměli představit, je to tu moc příjemné. Kdybyste ale někdo hledal ubytování v Mittenwaldu, tak můžete vyzkoušet třeba krásný, rodinný Pension Karner, který by se líbil i nám, anebo si můžete nastavit vlastní priority ubytování tady a omrknout nabídku;-)

Pak se usazujeme v autě na delší dobu – přejíždíme do Rakouska a u benzínek nikde nevidíme automaty na vzduch, které se staly nedílnou součástí naší dosavadní dovolené. Až pak před Brennerem na jednu zajedeme a tam mají takové ty malé kompresory přímo u stojanů s benzínem. (Později v Itálii je to pak ještě divočejší, na každé benzínce jinak, ale vždycky, když potřebujeme, tak se nějaký ten šlahoun najde.)

Strašně dlouho se táhneme v koloně za kamionem do Innsbrucku, protože sjezd z téhle strany je hodně strmý, mají tu za sebou hned několik bezpečnostních výjezdů pro kamiony. Přes šílený Innsbruck se pak prokousáváme k předem vyhlédnuté benzínce s nejlevnější naftou široko daleko, abychom nabrali zásobu před drahou Itálií. Petík je už unavený a děsně usíná, jednou ho budím těsně před obrubníkem. Innsbruck nemám ráda – vždycky je tady hnusně a vždycky tady nějak divně bloudíme. Navigace nám dost pomáhá, ale stejně…

Když máme načepováno, Petík zadá do navigace nějakou vesnici, abychom se bezpečně vymotali bez nájezdu na dálnici, a kroutíme se serpentinami vzhůru, kolem olympijského areálu. Navigace žádný problém na trase nehlásí, loni jsme tudy jeli, nic zlého netušíme. Asi po půlhodině najednou zákazová značka, kde ale autíčko vypadá jak veterán, motorka taky a dlouhému německému povídání nerozumíme (respektive ho nějak moc dlouze nehodláme luštit). Vedlejší cedule Polizeikontrolle si všimnout nestihneme, a tak ani když na nás uniformovaná dvojice mává, ať zastavíme, stále netušíme nic zlého a očekáváme běžnou kontrolu kvůli Brenneru nebo možná koroně. Jenomže se dozvídáme, že ten zákaz se nás týkal, pokud nejedeme jenom do téhle vesnice (což jsme hned na začátku odpověděli, že jedeme do Itálie), a že musíme zaplatit „small admission“ 25 €. Ach jo, to je fakt začátek dovolený jak vymalovaný. A nejhorší je, že se musíme otočit a jet zpátky bůhví jak dlouho, abychom najeli na správnou silnici – tu, co vede po druhé straně údolí. Nejdřív to ještě zkoušíme podle navigace, ale ta nás vtipně zavede k dálnici, kde to na prasáka otáčíme před mýtnou bránou.

Na malém parkovišti u vesnice Pratsch (poslední, která šla projet bez problému) pauzujeme, ohříváme jídlo Kubovi a sobě polívku, a pak s ním blbneme v autě, protože se od hor přižene děsný liják. Výhled na dvě horská údolí před námi úplně zmizí. Když to nejhorší přejde, nakládáme nakrmeného a spícího Kubíka do sedačky a jedeme vstříc Brenneru. Vrácení nakonec není tak strašné, jak to na začátku vypadalo, ale musíme dolů kolem skokanského můstku, podjet dálnici, a pak už se šplháme serpentinami do Brenneru. Už to není tak brutální jako před hodinou, ale prší pořád – jedeme tudy už potřetí, jednou sněžilo, dvakrát pršelo. Tady bychom bydlet fakt nechtěli…

Přehoupnout se přes sedlo, projet městečko Brenner, přiblížit a zase se oddálit od dálnice, a jsme v Itálii:-) Pak sjíždíme zase dolů, mezi hlubokými lesy, každou chvíli na nás vykoukne nějaký hrad. Je to tady taková hradní stezka – jak tudy vedly historické obchodní stezky, tak nějaký ten hrad, tvrz nebo aspoň zřícenina stojí snad na každém kopci. Je to paráda. Zas tak dlouho si to neužíváme, protože odbočujeme na takové zastrčené místečko u řeky Eisack/Isarco, kde se dnes chystáme nocovat. Místo docela fajn, jenom řeka je po dešti trochu divočejší a šíleně hučí, že máme co dělat, abychom se navzájem vůbec slyšeli. Na nebi se to během večera protrhá a ještě vidíme pěkné červánky. V klidu si vaříme večeři, hrajeme s Kubou, a pak se ukládáme.

Download file: 16444.gpx