Pár slov na úvod…

...aneb co se musí člověku stát, aby chtěl vyrazit na dlouho do světa...
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Cesta do světa na rok nebo bůhvíjak dlouho? Proč to? Proč nám nestačí měsíční dovolená, jakou jsme si vybírali doposud? Proč máme potřebu vydávat se do cizích, dalekých zemí, sami? Jaktože klidně opustíme rodiny, přátele, vlastní byt, dáme výpověď v práci a jedem si? Je to nezodpovědné? Je to bláznivé? Jak nás to vůbec napadlo? Zde pár slov na úvod velkého dobrodružství…

Pravdou je, že takovýhle nápad nepřijde jen tak z čistého nebe, a i když už se člověku v hlavě vylíhne, tak k realizaci je to ještě dlouhá cesta. Těžko říct, kdy přesně jsme o něčem takovém začali uvažovat, ale možná jsme to v sobě měli odmalička – například jedna z nejoblíbenějších pohádek nás obou byla ta o Willy Fogovi🙂

Jako starší, za studií, jsme si zkusili pár cest, které trvaly více než měsíc, ale vždy méně než dva, a vlastně žádná nekončila jen proto, že bychom se už chtěli vracet (na první nám docházely finance a navíc nás okradli, druhou předčasně ukončil medvěd ve stanu, a třetí asi nejvíc ponorka, když nás jelo víc než 2). Ještě později jsme pak měli štěstí, že oba naši zaměstnavatelé tolerovali naše měsíční výjezdy za hranice. Mnoho kolegů a přátel obdivovalo takto dlouhou dovolenou a – ano, na procestování jednoho státu to celkem stačilo. Ať už ale člověk vyrazí na jeden, tři, nebo pět týdnů, tak pořád ví, že se musí v určeném termínu vrátit (a aby to stihl, tak za týden musí být 500 km odsud, tím pádem za 3 dny 200 km odsud, a tím pádem musí zítra vyrazit, i když se mu zrovna na tomhle místě tuze líbí). Po každé takové měsíční dovolené se nám vracelo hůř a hůř, a myšlenka na cestu, během které by čas v podstatě nehrál roli, stále sílila. Výprava do Laosu, na přelomu roku 2013 a 2014, nás asi definitivně zlomila. Jednak tam, víc než kdekoli jinde, platilo, že na poznání některých zemí je potřeba mnohem víc času, než běžná dovolená umožňuje (pokud člověku nestačí celou zemi jen prosvištět autobusem nebo vlakem a vidět zdejší život pouze „z rychlíku“), druhak jsme se setkali a poklábosili s několika dobrodruhy, kteří se do podobné akce pustili. Nejvíc inspirativní v tomto směru byl rakousko-německý pár Franziska a Michael (Hallo nach Wien!), se kterými jsme se v úzké laoské nudli (geograficky) potkali několikrát, a vždy po několika větách jsme zjistili, že děláme všechno stejně (včetně toho, že jsme se ubytovali ve stejném hostelu:-)) A tak jsme si řekli, že i my to zkusíme, a v tu chvíli nám to přišlo jako bezvadný nápad.

Neodradil nás zoufalý pohled rodičů, když jsme jim své rozhodnutí oznámili, ani fakt, že máme zhruba 7 měsíců na přípravu cesty, ale do toho ještě i naší svatby. Svatbu na konci května jsme zvládli ve zdraví a díky všem úžasným přátelům a rodinným příslušníkům ani příliš nezruinovala náš rozpočet. Rodiče si na myšlenku, že se na delší dobu ztratíme, také zvykli, a my se pomalu začali zajímat, co že nás to vůbec čeká, a jak bychom se na to měli připravit. O tom si brzy budete moct přečíst samostatný článek v blogu, ale ve zkratce – na všechno se prostě nedá připravit:-)

Proč tady všechno necháváme a odjíždíme sami dva kamsi do daleka? To je úplně jednoduché – zaprvé, cestovat s víc než jednou krosnou dlouhodobě nejde (i když s tím máme už teď při balení problémy – zvlášť já jako ženská:-)). Zadruhé – jedeme sami, protože s námi nikdo jiný jet nechce:-) My se ale známe už dlouho, víme, co jeden od druhého můžeme (a nemůžeme) na cestě čekat, a máme většinou o cestování podobné představy – prostě si sami vystačíme. I tak jsme se rozhodli, že si v rámci antiponorkové prevence budeme dávat pravidelné celodenní rozchody:-) Další věcí je fakt, že malý počet je přijatelnější pro veškeré družící aktivity – jak navazování kontaktu s domorodci, tak výměna zkušeností s jinými cestovateli. Donutí nás to víc mluvit, mluvit anglicky, poznávat lidi a jednat s nimi. To si troufáme označit za jeden z cílů celé naší výpravy, současně s poznáváním přírodních krás navštívených zemí, a v neposlední řadě zabarvení nových kousků mapy světa v našich geocacherských statistikách (předsevzetí: aspoň jedna keška v každé zemi).

Takže abychom se vrátili k těm pohádkám – tak, jako Honza vyrážel do světa na zkušenou, tak i my se vydáváme poznávat cizí kraje a zvyklosti. Jenom ten raneček buchet jsme vyměnili za poněkud obsáhlejší a o dost těžší vybavení.

Nemáte rádi čekání v pojišťovnách? Sjednejte si cestovní pojištění online na top-pojisteni.cz.
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (9 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

1 komentář

  • A big hello from Vienna 😉 We are so happy you took the decission to travel and you mentioned us on your blog!We loved it so much….travelling where the wind or the next bus takes you. No time constraints juts going with the flow!Enjoy the ride,enjoy your travels! Safe travels, Franziska & Michael

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.