Středa 18. 5. – SARAJEVO – PRVNÍ PRŮZKUM Z MRAKODRAPU AVAZ TWIST TOWER

Budíme se do frišného, ale celkem polojasného rána, ale mraků přibývá a sbalení máme nakonec hodně rychlé s prvními kapkami deště. Je to takový drobný déšť, prostě přes nás jde mrak, ale dost nepříjemný. O pár serpentin níž je samozřejmě klid, i když zataženo přetrvává. V takovém počasí ani nemáme motivaci něco někde nějak výrazně prozkoumávat, a tak prostě sedneme a jedeme po hlavní silnici – celí zvědaví na hlavní město Bosny a Hercegoviny, Sarajevo.

Na okraji města se zastavujeme v rozlehlé nákupní zóně, kde v Penny pořídíme něco málo jídla do zásoby a ve vedlejším hobby marketu novou kempingovou židličku. Já s Kubou mezitím blbnu kolem auta, vyhlížíme vlak, když kolem vedou koleje (vidíme ho za velkého jásotu jet jednou do města a jednou pryč), máváme řidičům aut a Kuba chce pak vědět, co si přitom řidiči asi říkali:-) Taky ho učím Hlava, ramena, kolena, prsty – česky i anglicky, děláme Kolo, kolo mlýnský, obíhačku, vláček do tunelu a další skopičiny. Po kolejích sem proudí divní týpci arabského, cikánského nebo šikmookého vzhledu, v teplákách a pantoflích, jako když se běženci z tábora v lese za tratí slejzají do obchodu na oběd.

Pak už je ale čas jet, nahlásili jsme příjezd ve 12-13h, a chvíli před 13. se nám opravdu ve svahu nad městem podaří najít naši vilku K&B Apartment. Paní domácí sice neumí slovo cizím jazykem, ale je moc milá a v případě bosenštiny to zas až tak nevadí – co je potřeba, to si rozumíme. Fotí si pasy nás všech. Bydlí ve druhém patře domu, nad námi. Náš byt je moc hezký, 3 velké místnosti + koupelna, žádné krcálky. Vybaveno vším, co potřebujeme (ale to si koneckonců vybíráme předem:-)). Rychle se nastěhujeme, dáme něco k jídlu a někdy po 15h vyrážíme ještě něco vidět, abychom toho neměli na zítra tolik. Konkrétně nás zajímá hlavně nejvyšší budova Bosny a Hercegoviny, mrakodrap Avaz Twist Tower.

Výhled na Avaz Twist Tower

Avaz Twist Tower je 172 m (vč. antény) vysoký mrakodrap, dostavený roku 2008. Stal se nejvyšší budovou nejenom v Sarajevu, ale i v zemi a dokonce na celém území bývalé Jugoslávie. V roce 2009 byl vybrán mezi 10 nejkrásnějších staveb světa. Má celkem 40 pater, vyhlídkovou restauraci a kavárnu a ve 36. patře pak vyhlídkovou plošinu, ze které má člověk téměř celé hlavní město Bosny a Hercegoviny jako na dlani. Vstupné je 2 KM a háže se do turniketu. Při naší návštěvě turniket nefungoval, a tak jsme ušetřili na zmrzku:-)

Dolů z kopce od vily to jde dobře, u řeky Miljacka jsou velká nákupní centra a pěkný kamenný kostelík Sv. Josefa. Prokličkujeme ještě pár ulic a jsme pod mrakodrapem, na velkém, prázdném parkovišti, opodál je další velká plocha před vlakovým nádražím, zdánlivě trochu mimo dění města. Ve skutečnosti je tohle čtvrť ambasád a vládních budov, takže zas až tak mimo mísu to není. Na recepci si ověříme, jak se dostat nahoru (výtahem do 35. patra, tam přes turniket na drobné, za 2 KM) a frčíme. A jakože tím výtahem to teda opravdu je fičák, nahoře jsme za nějakých 15 vteřin. Turnikety jim nějak nefungujou, peníze jimi propadávají, takže se jdeme rozhlédnout zadarmo. Je to paráda, jenom Kuba má zase nějaký blbý řeči, tak nám to trochu kazí. Vidíme do centra, na ohromný hřbitov, který vypadá z dálky jak placatý, bílý ježek, dolů na hezké budovy muzea v americkém stylu, na zašlé nádraží. Jeden vlak tam stojí, jeden vidíme jet, další asi 4 jsou odstavené v depu o kus dál. Uvnitř si pak ještě prolítneme informace o stavbě budovy a můžeme se bleskurychle zase spustit k zemskému povrchu. To mně teda nedělá moc dobře.

Pak se zajdeme podívat ještě na nádraží, ale na nástupiště se bez lístků nesmí a fotit v hale taky ne, takže pro nás žádá radost. Cestou zpátky se stavíme chvíli na hřišti, pak zajdeme do obchodu pro zásoby (hlavně maso, když je lednice i možnost ho hned uvařit), do pekárny pro houskochleba a hnusným kopcem zase nahoru k vile, to nás zmáhá všechny. Zase jsou tu ale po cestě zajímavé domy – jeden postřílený, jedna historická vila z r. 1913, myslím, že zahlédnu i jednu ze “Sarajevo Roses”.

Sarajevské růže jsou jakousi originální vzpomínkou, památníkem na ty, kteří zemřeli během obléhání města v letech 1992 – 96. Tehdejších 1429 dní je považováno za nejdelší obléhání v moderních dějinách válečnictví. Jakmile republika Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost na Jugoslávii, došlo k prvním střetům a eskalaci etnického konfliktu. Jugoslávská lidová armáda (později Vojska republiky srbské) vytvořila kolem města linii dlouhou 55 km a z vyvýšených pozic ostřelovala Sarajevo v rukou Bosňanů těžkou technikou. Na město dopadalo v průměru 300 granátů denně. Dělostřelecké granáty zanechávaly v chodnících roztříštěné stopy. Říká se, že ty, které zabily minimálně 3 lidi, se později potřely červenou barvou nebo zalily červenou pryskyřicí. Údajně jsou jejich tvary podobné květu, ale přirovnání ke krvavé ráně by bylo asi příhodnější. Dnes jsou některé růže památkově chráněné, některé udržují sami lidé. Dá se jich najít kolem 200 po celém městě.   

Doma si uděláme k večeři kuřecí stehna z trouby s bramborama a salátem (okurky, rajčata, feta), pak uložíme Kubu a někdy do 2 hodin do rána pracujeme. Ve chvíli, kdy konečné uléháme, je nám jasné, že to je průšvih, že ranní vstávání asi nedáme.

Čtvrtek 19. 5. – SARAJEVO – JAK SI (NE)PROHLÉDNOUT MĚSTO

Nedáváme. Petrova představa, že budeme v 8 v centru, dokud se dá fotit, padá dost rychle, a s ní i další kompromisy. Korunu tomu nasadíme, když se na prvních asi 100 metrech navzájem ztratíme a skoro hodinu zabijeme, než se zase najdeme, což proběhne na historickém židovském hřbitově, oněch asi 100 m od našeho ubytování K&B Apartment. Každopádně do města pak míříme pohádaní, naštvaní, frustrovaní, rezignovaní… a v takové náladě proběhne celý den. Možná to taky znáte – někdy prostě přijde den blbec – vy sami něco poděláte, ale do toho se podělává i všechno, co by ten den třeba zdánlivě mohlo vylepšit (fotit v centru se přes poledne nedá, mezi 13 a 14 jsou zavřené mešity kvůli modlitbě, vstupné se platí i tam, kam byste to nečekali a restaurace jsou oproti zbytku země a města ukrutně předražené), takže výsledkem je, že byste těch 24 hodin nejradši vyškrtli ze života a rozhodně se o něm nerozepisovali někde v deníčku:-)

Na druhou stranu by asi byla škoda hlavní město Bosny jen tak přeskočit, tak si pojďme povědět, co zajímavého se tu dá vidět a my se kolem toho aspoň mihli… Takže, když se sesuneme z těch našich svahů, vylezem na nábřeží řeky Miljacka, které je takovou pěší zónou, minimálně na jednom břehu. Po druhém zase jezdí tramvaje, takže i tam je na co koukat. Říčku přetíná několik mostů, za zmínku stojí hlavně Festina lente, a potom Latinský most a jemu přilehlé muzeum Atentátu…

Sarajevo – Národní divadlo

Festina lente – Most, který si ponechává svůj latinský název, byl postavený a otevřený v srpnu 2012 a je dílem studentů zdejší Akademie výtvarných umění. Jeho název znamená “Pospíchej pomalu” a právě smyčka uprostřed je symbolem a vybídnutím ke zpomalení a vychutnání si kouzla okamžiku. 

Latinský most – neboli Latinska ćuprija je jeden z nejstarších mostů v Sarajevu – jeho existence je doložena již v roce 1541, kdy samotné město teprve vznikalo. Most byl tehdy ještě dřevěný – kamenné podoby se dočkal v roce 1565. Během staletí byl několikrát poškozen a opravován, ovšem zřejmě žádná historická událost v jeho okolí nebyla tak významná jako to, co se stalo 28. 6. 1914. Na staroměstské straně mostu, u knihovny, byl spáchán atentát na arcivévodu a následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho choť Žofii Chotkovou, což odstartovalo sled událostí vedoucích až k vypuknutí 1. světové války. 

Kromě mostu nábřeží lemují zajímavé budovy jako třeba Národní opera nebo Akademie výtvarných umění, jejíž žáci jsou mimo jiné autory „zatočeného“ mostu a různých instalací na nábřeží, třeba zavěšeného cyklisty.

Postupně dojdeme do samotné čtvrti Baščaršija považované za staré centrum města. Tvoří ji hlavně uličky starého tržiště a mnohé z nich stále slouží původnímu účelu. Víceméně tu uvidíte různé suvenýry nebo restaurace a kavárny. Středobodem centra je pak určitě Gazi Husrev-begova mešita, která je sice ohromná, ale ve změti uliček pořád tak trochu utopená.

Gazi Husrev-begova mešita – mešita z roku 1530 je jednou z největších a nejstarších mešit a vůbec nejvýznamnějších památek Sarajeva. Odedávna sloužila jako centrum islámského vlivu v Bosně – nebyla to jen mešita, ale patřila k ní i medresa (islámská škola), galerie, hodinová věž a několik dalších budov, které jsou stále součástí komplexu.

No a protože mešita ve chvíli, kdy k ní dorazíme, akorát zavře (a navíc se za vstup musí platit – 3 KM – což u svatostánků zásadně neuznáváme), jdeme nakouknout naproti přes ulici do areálu medresy. Ta samotná je také placená, ale jedna z vedlejších budov skrývá jakousi galerii (Gazi Husrev-begova hanika). Zrovna se tu koná výstava, a tak na pozvání vstupujeme do krásného nádvoří s fontánou, lemované podloubím – odchytává nás samotný autor výstavy. Starší pán nás velmi mile uvítá a potom poměrně dlouho anglicky vysvětluje, o co jde – jeho obrázky představují citáty z Koránu, v arabském písmu, vždy nějak umělecky ztvárněné podle toho, o čem zrovna pojednávají. Jakožto neznalci Koránu či arabského písma to asi nedokážeme dostatečně ocenit, ale kouká se na to hezky, to zase jo (aspoň pokud máte rádi islámskou kaligrafii).

Uličkami Baščaršije se pak postupně propleteme až na její další okraj, ke kašně – sebil. V minulosti bylo zvykem, že města mívala vždy zdroj pitné vody – většinou u mešity nebo ve formě veřejné studny, jako je právě zde. Studna mohla být buď klasicky samoobslužná, anebo vypadat právě jako kiosek v islámském architektonickém stylu, s výdejním okénkem, kde vodu vydával lidem jeden „pumpadlář“.
Plac kolem sebilu je takový miniváclavák, můžete si tu koupit zrní a nakrmit holuby, koupit nějakou tu cetku na památku, nebo něco, co by pro změnu nakrmilo vás:-) U studny se chtějí všichni fotit, takže posezení na jejích schodech není zrovna praktické, ale když si chcete odfrknout (a ne zrovna v předražené restauraci okolo), tak vám nic moc jiného nezbývá.

Ještě o kousek dál, tam, kde už čtvrť Baščaršija opravdu končí, omrkneme budovu radnice Vijećnica, která nese českou stopu, a pak se pomalu vydáme zase zpátky k „domovu“.

Vijećnica – Radnice Sarajeva byla největší a nejkrásnější stavbou rakousko-uherské éry na území Bosny a Hercegoviny. Budovu postavenou v r. 1891, původně navrhoval český architekt Karel Pařík, bohužel ale po kritice ze strany vlády musel od projektu odstoupit. Během let budova sloužila mnoha různým účelům, chvíli dokonce jako kasárna, ovšem většinu času byla její funkce honosnější – knihovna nebo právě sídlo vedení města.

Cestou zpátky si zvládneme prohlédnout nádhernou katedrálu Srdce Ježíšova, také velký pravoslavný kostel, no a nemůžeme vynechat parádní hřiště, ať má z toho dneška aspoň někdo radost. Pak už jenom zevrubná prohlídka zimního stadionu, jednoho ze sportovišť ZOH 1984, ale jinak je zpáteční pochod táááákhle dlouhý a úmorný. Lehce se posilníme v již osvědčené pekárně, a následně vypustíme poslední síly ve stoupání k apartmánu.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Sarajevo – zimní stadion

Vládne tichá domácnost, vařím večeři, Petík dělá něco na počítači a Kuba, který nějakým zázrakem ještě nepadl za vlast, si hraje. Je úžasný, jak někdy dokáže vycítit, že se má radši klidit z cesty, i když tenhle klid je možná způsobený nedostatkem energie pro cokoliv jiného:-) Nám nezbývá než prohnat poslední prádlo pračkou, uložit, popracovat, odebrat se na kutě a doufat, že další program už se vydaří lépe…  

Pátek 20. 5. – BOBOVÁ DRÁHA, VYSTŘÍLENÁ OBSERVATOŘ, NEDOSTUPNÝ VODOPÁD A PYRAMIDA SLUNCE

Vstávám v 7, kluci chvilku po mně. S Kubou snídáme kaši, Petík rohlíky, do 10 balíme, sprchujeme se atd. Dva pokusy dáváme hledání Konzumu, ale ani jednou ho nenajdeme, tak vezmeme jenom benzín a jedeme z města pryč. Vyšplháme se na kopce nad čtvrtí, kde jsme bydleli, směrem k hoře Trebević (1627 m), která je oblíbeným výletním cílem Sarajevanů. Parkujeme na velkém a zatím víceméně prázdném parkovišti kolem 10:30 a vyrážíme lesní stezkou přes vrchol kopec Vidikovac (1169 m), k horní stanici lanovky z města. Chvíli tam posedíme pod lanovkou, ze které je Kuba úplně hin, a užíváme si krásný výhled na Sarajevo. Fotím trojici holek, které se mezi sebou baví anglicky, nicméně minimálně ze dvou vylezou Slovenky.

Pak sejdeme ke startu bobové dráhy, která byla také jedním z dějišť Zimních olympijských her 1984. Původně se chceme jen tak kousek mrknout, ale nedá nám to a za velkého nadšení a zkoumání (nás všech) ji nakonec seběhneme skoro celou. Je to betonový had vinoucí se smrkovým lesem, jedna klopená zatáčka za druhou, mohla by to být sranda třeba na kole. Zároveň se divíme, jak si celou stavbu bere příroda za svou součást – železobeton se sice jen tak nerozloží, ale to neznamená, že ho nemůžou obrůst mechy, lišejníky a občas i nějaké to rošt z okolí. Dráha je plná grafitti, na které jsme byli docela zvědaví, ale jsou to víceméně všechno jenom trapné nápisy, žádné vysloveně umělecké dílo tu ještě nikdo nestvořil. Potkáváme tu rodiče s kočárkem, co se ptají, jak daleko je to do Sarajeva, a z těch pro změnu vylezou Poláci. Oni a my nejsme zdaleka jediní, kdo se vydá dráhu prozkoumat, ale davy se tu naposledy vyskytovaly v roce 1984.

Sarajevo – olympijská bobová dráha

U cílové rovinky odbočujem po cestě lesem do kopce a vyloupneme se u opuštěné a zdemolované dvoj-budovy Bisktrik kula. Před ní parkuje obytná dodávka Mr. a Mrs. Dijkstrových z Holandska, přesně do všech fotek. Najdeme tu kešku, vylezeme na jednu věž jako správní urbex průzkumníci, a pak zase zpátky k dráze. Míjíme se s mladou dvojicí, tedy pravděpodobně Dijkstrovými:-) a já přemýšlím, jakou asi pověst udělal pan Sapkowski ve svých knihách tomuto reálnému jménu…

Astronomická observatoř Bistrik Kula – kousek od cílové rovinky bobové dráhy stojí zbytky observatoře. Původně rakousko-uherská vojenská pevnost byla od roku 1967 postupně přestavěna a využívána vědci jako observatoř. V létě 1992, na začátku války v Bosně, byl objekt zničený. Existují plány na jeho obnovu, ale myslím, že Bosna má v současnosti palčivější problémy a místa, kam lít peníze.

Prudký, ale vcelku krátký výstup po asfaltu nás dovede na větší parkoviště, kde se silnice kříží s dráhou, a odsud už je to na naše parkoviště lesní cestou podél silnice víceméně po rovině. Je tu celkem výrazný zákaz vjezdu, takže dodávka tam nejspíš neparkuje tak úplně košér. Rychle ohřeju rizoto ze včera, protože Kuba už těžce přesluhuje, po 15 h jsme zase sbalení a připravení na další posun. Myslím, že Kubík trhne svůj rekord v rychlosti usnutí – poručí si knížku a tužku, ale knížku ani neotevře a tužku ani nezapne:-D

My se proklikatíme zase naskrz Sarajevem a vyšplháme se do hor na opačné straně, do národního parku (rezervace) kolem vodopádu Skakavec. Trochu barbarsky ignorujeme první parkoviště, které je těsně před hranicí rezervace, a vezeme si zadek až před závoru, kde už to dál fakt nejde. Jedno auto tu stojí, tak asi ok. Jdeme se mrknout necelé 2 km k vodopádu, cesta z kopce nebo po rovině, lesem a horami, které jsou domovem mimo jiné vlků a medvědů, před kterými jsou všude vyvěšena varování (“Držte se na stezkách a ve skupinách”). Bohužel, u vodopádu nás čeká trochu zklamání, protože na vyhlídku se podívat můžeme, ale stezka dolů pod něj je kvůli sesuvu půdy zavřená, ach jo. Pošleme tam teda z vyhlídky aspoň drona, ať nám tu krásu ukáže:-) Posvačíme jablíčka, cestou zpátky se zastavíme u potoka nad vodopádem a pošleme po něm pár lodiček, a pak jako vlaky závodíme k autu.

Vodopád Skakavac

Na kraji Sarajeva, naproti obrovskému hřbitovu, se stavujeme rychle v Bingu, a pak už fofrem pryč, abychom na spací místo dorazili za světla, je tam zase nějaká blbá cesta…

Mno, díky kolonám a ještě jednomu nákupu to máme do Visoka akorát se setměním, auto pod Pyramidou slunce vybalujeme s posledním světlem, na vaření už potřebuju baterku. Silnička sem z města je brutální, a pak nájezd na louku taky, ale jinak to tu vypadá fajn. Parkujeme kousek od kempících Francouzů, dál pak vidíme další dvě auta a ještě nějaká přijíždějí. My rychle steleme a vaříme, Kuba lítá kolem nás jak namydlenej blesk, dokud nedostane jídlo na stůl a je to zas jak s lenochodem. Je mu ale zima a musí být už dneska šíleně unavenej, takže chápu. Taky někdy po 22 h odpadne jak zabitej dudek (dle jeho vlastních slov, samozřejmě). My chvíli mobilujem, a když už usínáme, kolem 23 h, přijede mladá čtveřice a udělá si mejdan hned vedle našeho auta, s pizzou a colou. Jelikož nevím, kdy odjeli, tak zas tak bujarý to nebylo, zato ráno na místě zůstala i krabice od pizzy, i flašky od coly.

Sobota 21. 5. – PYRAMIDA SLUNCE A HLEDÁNÍ ZMRZLINY VE VISOKO, PRAMENY BOSNY A ZASE DO HOR POD SKOKANSKÉ MŮSTKY

Z auta nás tahá příjemné sluníčko a děláme si lehce opulentní snídani. Kromě Frantíků vedle tu nakonec žádné jiné auto nebylo celou noc, zato někdy kolem 9 přijede nejdřív jeden týpek, a pak starší pár, a rozkládají své haraburdí a modely pyramid ze všeho možného na prodej. Na nás jsou příjemní, pokecáme, Kuba dostane od jednoho magnetku a od druhého přívěsek, my ještě anglický letáček a doporučení na nejlepší místo, kde si na pyramidě odpočinout a načerpat pozitivní energii. Kolem 9:30 pak jdeme nahoru, výstup je prudký, ale krátký, nahoře zřícenina a hezké výhledy. Akorát tu pyramidu to nějak nepřipomíná ani z jedné strany, při pohledu drona, a ani v kraji nevidíme žádné další. Ale možná jen nejsme dostatečně vnímaví. Na druhou stranu ještě nás tu nekousnul žádný komár, nepřišla bouřka, večeři jsem připálila jenom trochu, a dokonce tu na svahu kvetou sedmikrásky a máky, tak tu asi nějaká pozitivní energie bude;-P

Bosenská Pyramida Slunce

Bosenské pyramidy jsou zvláštní fenomén, docela těžko zařaditelný. Místní je mají za (před)lidský výtvor, kdy by pyramidy i tunelové komplexy pod nimi byly nejstarší, největší a nejvyšší na světě, navíc produkující stálý tok pozitivní energie. Objektivní vědecké výzkumy ale nic z toho neprokázaly. Faktem ale je, že pyramidy do poměrně zapomenutého kraje přinesly pozornost, turismus a kapitál.

Někdy kolem 11 sjedeme dolů do městečka Visoko, parkování ve městě, ani placené, nenajdeme, tak stavíme na velkém parkovišti před fabrikou, za mostem. Psané je jako placené, ale i ve fabrice, i pani u auta nám tvrdí, že se tady nic neplatí. Fajn, tím líp:-) Kuba je teda zralý na spaní už skoro od rána, rýma ho zmáhá a asi se ani v noci pořádně nevyspal, navíc teď ho fakt dost protahujeme vším možným…

Do města jdeme hlavně najít zmrzlinu, ale koukneme i na krásnou dřevěnou mešitu, mineme památník Srebrenice, v pekárně se zásobíme houskochlebem. Časem seženeme i SIMku (chceme druhou, protože na první, co jsme pořídili hned po příjezdu do Bosny, už vypršel a znovu se nenabízí suprový tarif, a my bychom ho chtěli znova:-D), jenom ta zmrzlina furt nikde. Respektive hned na začátku jedna byla, za 1,50 KM a nelíbila se nám, tak jsme ji Kubovi zatajili, ale možná by nám to bývalo ušetřilo dost víceméně zbytečných kroků. Nakonec najdeme kopečky po 1 KM, vypadá docela hezky, ale chutná fakt divně. Kuba je se svojí chemi višňovou spokojený, my už méně. Ze zídky pod stromy zavoláme babičce Dáše k narozeninám, ale Kuba už je trochu mimo. Zato když ve skupince taxikářů vedle nás začne jeden zpívat, tak zpozorní a prohlásí, že to je muezzin🙂 Dostat ho zpátky do auta je zas nadlidský úkol, ale povede se, on je do minuty tuhý a my jedeme dál. Akorát auto a věci v něm na sluníčku a v dnešních 30 °C dostaly pěknou perdu…

V plánu máme takovou hezky symbolickou zastávku u pramene řeky Bosny (Vrelo Bosne), která nám tu tekla i ve Visoku (a nijak zvlášť hezká). Akorát že máme sobotu a tohle je hodně oblíbené výletní místo Sarajevanů, kteří jsou navíc totální řidičští ignoranti, takže úzká příjezdová silnička je ucpaná z obou stran, couvat tu pořádně neumějí, prostě mazec. Ofiko parkoviště je placené a auta zaparkovaná před ním do určitého bodu mají na stěrači pokuty, tak na to prdíme, to je nad naše nervy. Jedeme se uklidit radši k nedalekému římskému mostu, kde je taky aut i piknikujících lidí spousta, ale pořád jenom zlomek toho, co u pramene. Dojdeme se na most podívat, vyfotit, a pak jedeme dál. Stavíme až u většího Binga, kde se Kuba probudí, tak si dáme k svačině pomeranč a snažíme se přežít ve skromném stínu. Táta nám přinese k svačině ještě jogurt a obrovský kus dortu, který sice zboucháme, chutná nám, ale jsme teda přeslazení na týden dopředu (což je stav, který hlavně máma miluje:-)).

Horka máme pro dnešek dost, vyrážíme zpátky do hor! Pořád se tu tak motáme kolem Sarajeva, ale ono je tu toho dost zajímavého, vlastně možná víc než v samotném městě. Vyšplháme se do zimního střediska Malo Polje, kde je stařičká sedačková lanovka a v zimě se lyžuje, ale hlavně tu jsou pozůstatky skokanských můstků z olympiády 1984, a taky stupně vítězů. U obojího se celkem vyblbneme, nahoře u můstků, kam se jede přes sjezdovku, se potkáme s klukem z Expedičního klubu, který tu čeká na výsadky stopařů, které vyrazily včera ráno odněkud ze Srbska a po cestě musely plnit zadané úkoly. Jedny jsme viděli cestou nahoru, ale vzít 3 lidi jsme bohužel fakt nemohli. Oni jsou tu za chvíli, jako vítězové závodu. Bylo by cool tady dneska spát, ale jednak chceme ještě popojet a druhak jich tu prý bude tak asi 15 (i když si nejsem jistá, kdo koho by víc rušil).

Olympisjké skokanské můstky Igman

Popojedem tedy ještě kousek vedle, pro změnu na bývalý běžecký stadion, který dnes slouží jako obrovská piknik area. Je tu dost rušno, ale než my rozesteleme a uvaříme večeři, jsme tu skoro sami, maximálně s pár večerními randíčky. Asi poprvé na cestě zvládáme být za světla se vším hotoví a dokonce Kubovi ještě při usínání vidím do obličeje s posledním šerem. Ve 21:30 je hotovo a my oba při smyslech, tak pracujeme ještě chvíli do usnutí.

 Tisk článku