Pondělí 16. 5. – JEZERO RAMSKO A ETNOMUZEUM, POHOŘÍ VRAN S NEKROPOLÍ A NOCLEH U JEZERA BLIDINJE

Petík má na ráno domluvenou nějakou práci, takže po snídani usedá ke kompu (nejbližší větší civilizace je město Jablanica a nejbližší ubytko asi až v Sarajevu, takže to nejde odložit) a my se s Kubou jdeme vykoupat. Voda je naprosto báječná, první, ze které po pár vteřinách neumrzají nohy, ale dá se ponořit, zaplavat, zablbnout. Na holeni si vytočím klíště. Po práci se k nám přidává i Petík, tak zase jednou smyjeme prach cest aspoň z nás, když auto je už v permanentním prachovém hávu. Hrozně se nám tu líbí, tak tu nakonec skejsneme i přes oběd – my pracujeme na restech, Kuba vytahá všechny hračky a ze všeho si dělá vláčky. K obědu dáme míchaná vejce/omeletu, dobalíme a jedeme, samozřejmě o dost kultivovanější cestou než sem:-D Od hor hřmí. Jezero Ramsko (které je teda ve skutečnosti přehrada) je naprosto parádní a během dne a slunce/mraků krásně mění barvy. Ještě doplním, že podle recenzí na Park4Night si tu z noclehářů udělalo pár místních byznys a chodí vybírat poplatky za kempování. Nám se nic takového nestalo, ale byli jsme tu mimo sezónu…

Ramsko jezero – klášter a muzeum

Šperkem na dalším jeho výběžku je pak františkánský kostel a etnomuzeum. Jak se muzeím s Kubešem spíš vyhýbáme, tak tohle jedeme vyzkoušet a dobře uděláme. Vstupné nás stojí po 3 KM, park, sochy, kostel hezké, ale muzeum samotné nám vyráží dech. Jsme tu sami, takže úplně na pohodu. Je to třípatrový domek za kostelem: V přízemí a suterénu jsou prostřednictvím figurín představena řemesla a běžný život lidí z okolí jezera a z hor. První patro je věnované zpracování vlny, látkám, oblečení. Některé “modely” na postavách nám trochu připomínají vzhled horských kmenů JV Asie. Druhé patro je pak o přírodě Bosny a Hercegoviny – hafo vycpaných a vkusně naaranžovaných zvířat a tabule místních květin a bylin. Jediné, co nás trochu mrzí, že kromě nejnižšího patra, kde je spousta povídání i v AJ, jsou tu popisky jen bosensky. A zrovna ty kytky by mě zajímaly nejvíc… Kuba ten je zase nejvíc nadšený ze zvířátek. Při odchodu máme ještě epizodu s hledáním záchodu, ale na druhý pokus to zvládneme a ve vichřici vyvolané přicházející bouřkou akorát doběhneme do auta. Chvíli čekáme, co z toho bude, ale když to kromě větru a pár kapek zatím na nic většího nevypadá, jedeme. Rychlá zastávka v obchůdku a na vyhlídce na jezero, zanedlouho konec asfaltu a hurá přes hory.

Přehrada Ramsko jezero

Tentokrát je přejezd dlouhý a pro Petíka náročný, ale už se i na offroadu slušně vyjezdil a prý to tady není tak hrozné, takže postupujeme slušným tempem. Několikrát se míjíme s rakouským motorkářem, nahoře se pak chvíli bavíme a on se nechá fotit. Je tu skalkami posetá pláň se suchými stromy, ale pak se cesta přehoupne, začne klesat a před námi se otevře famózní výhled na zatím poměrně dost zasněžené vrcholky pohoří Vran. Rázem tu z dopoledních 28 °C máme 14 °C.

Stejně jako Rakušan, zastavujeme u další nekropole s pár opravdu hezky vyřezávanými kameny. Na pozadí hor to vypadá famózně. Na nedalekém pahorku zkoušíme najít kešku – skrýš najdu přesně, ale krabička bohužel nikde. Vděčně se vrátíme do auta a Petík nám vybere další luxusní spací místo na břehu jezera Blidinje, což znamená ještě jeden, ale už kratší přejezd.

U jezera je několik míst, kde se dá zakempit, a nakonec se vlastně skoro všechna obsadí. My se „musíme“ sice dělit s německým karavanem, ale s tím naším třeštiprdlem je to asi horší pro ně:-) Je to ale mladý pár se psem, v autě mají soukromí, tak to jeden večer přežijou…:-) Dneska zvládneme za světla ustlat, uvařit, najíst se, sklidit a my s Kubou ještě večerní jogging, aby nám další 3 hodiny neskákal po hlavě.

Během vaření sprchne, ale před západem se mrak trochu odsune a zapadající slunce a duha v zádech dodají celému výjevu dokonalé kouzlo. Díky skalám a zvrásněným kopcům tu máme pocit jako někde ve Skotsku, prostě nádhera! Taky mi přijde, že bzučí les nad námi (když to řeknu nahlas, tak na mě kluci koukají jak na blázna), a ony to jsou asi hejna neštípavých komárů nebo nějakých mušek, ale zní to jak kdyby tam lítalo hejno dronů. Po západu se rychle ochlazuje, tak zalejzáme a ještě chvíli blbneme v posteli s Kubou. Usneme asi dřív my než on, budíme se o půlnoci a před definitivním usnutím ještě trochu doháníme resty a plánujeme.

Úterý 17. 5. – ZPĚT DO CIVILIZACE – JABLANICA A KONJIC

U jezera Blidinje

Budíme se do totální mlhy jako mlíko, ale jak vychází a stoupá slunce, tak se mlha rozpouští a postupně ukazuje jezero i hory kolem. Snídáme v autě, ale brzy nás to vytáhne ven. Fotí se, droní se, balí se, Petík se koupe, čistí zuby, hážou se kameny do vody. V půl 10 zamáváme Němcům a frčíme dozadu kolem jezera, takže ho nakonec objedeme celé. Na protější kopec s křížem se nakonec neškrábeme – výhled na jezero máme z drona a sem by to v našem podání byla půldenní výprava, tak spíš pokračujeme – máme toho dnes před sebou dost, například bychom měli sjet zase jednou do větší civilizace – města Jablanica, kde se potkáme i s další bosenskou modrou nádherou – řekou Neretvou.

První zastávka je ještě na dohled jezera, u další nekropole, tentokrát trochu menší, s méně a ne tak zdobenými kameny. Najdeme tu i velkou keš. Pak vyjedeme k vyhlídce s křížem a před námi se rozprostře zelené údolíčko tvořené skalnatými kopečky, je to jako zvlněné moře. Mezi jeho vlnami sem tam probleskne domeček a napříč se jako stuha vine jedna větší cesta. Přesně tou projedeme, párkrát se nám skoro ztratí, ale nakonec se vyloupneme pěkně zpátky na silnici. Kuba to natřásání nedá a usíná už někde na začátku údolí. My se vydáváme na delší a pěkně prudký sešup do nížin a města Jablanica.

Jablanica je menší město, má asi 5000 obyvatel, ale pro nás všechno důležité. První zastávka je u Bingu, který je prý zatím mezi obchody nejlepší a doplní nám zásoby věcí na chleba i zeleniny. Pak parkujeme před restaurací Ruža, omrkneme nabídku a zůstáváme sedět venku v pohodlných křeslech. Na čevapi chuť nemáme, z hotovek mají guláš a něco, co pán popíše jako “kusy hovězího masa s rýží a těstovinami”, tak si vcelku bez výčitek objednáváme pizzu, já malý pivo, Petík citronádu (“lemonada”), což je fakt voda se spoooustou citrónu a k tomu pytlíky s cukrem (aneb v jednoduchosti je krása). Kuba dostane svoji první vlastní porci v restauraci (a jéje, už to začíná) – minipizzu, která ale není zas o tolik menší než naše “střední”, a kromě dvou dílků, se kterými mu pomůžeme, jí zvládne celou sám. Pizzy jsou moc dobrý, tak si brousíme zuby ještě na kafíčko se zmrzlinkou, ale jakmile objednáme kafe, tak se dozvíme, že zmrzku nemají. Ajaj… tak nešťastný výraz jsem dlouho neviděla… Vypijem si kafe, umyjeme Kubovi kečupový obličej, zavoláme si s babičkou a dědou a jdeme najít cukrárnu. Jenomže ta už není a ani jinde po centru žádnou zmrzlinu nenajdeme. To je asi první město. Kubu uplatíme aspoň miskou jahod, když do auta utečeme těsně před spuštěním lijáku. Jablanica nám dlouho nepřeje, ale nakonec se Petíkovi na poslední chvíli povede vybrat peníze z bankomatu poté, co jich několik vyzkoušel a všechny chtěly poplatek (o těch, které ho nechtějí, jsme psali v prvním článku z Bosny).

Jablanica a památník bitvy na Neretvě

To hlavní, co Jablanica nabízí, nás ale pořád ještě čeká. Přejíždíme k památníku Bitvy na Neretvě, ale přežene se bouřka, tak čekáme, Kuba s Albi tužkou a knížkou – věrnými to cestovatelskými druhy, my na netu. Pak je o dost chladněji, ale hrozně příjemný vzduch. Projdeme se kolem památníku – staré lokomotivy na zbytku kolejí a “spadlého” mostu do řeky upraveného na přístupný. Do muzea samotného nejdeme. Neretva má krásnou barvu a po dešti se z ní zvedá mlha.

Bitva na Neretvě – známá bitva mezi jugoslávskými partyzány a německo-chorvatským vojskem se odehrála na jaře 1943, oslabení partyzáni zvítězili. Jablanica je domovem velkého muzea věnovaného této historické události, jehož součástí je i velmi netradiční památník ve formě shozeného mostu. Ten odkazuje na partyzánskou likvidaci 4 mostů přes Neretvu a následné vybudování jednoho nouzového, přes který zvládli evakuovat velkou část nemocnice. Součástí památníku je i parní lokomotiva na protějším břehu. Bitva byla natolik „slavná“, že se dočkala několikerého knižního i filmového zpracování.

Po kratším protažení nohou sedáme do celkem pěkně umytého auta, Jablanica se s námi loučí a my pokračujeme podél toku Neretvy a zastavujeme se ve městě Konjic, které nás zaujme na první pohled. Zpětně trochu škoda, že jsme si ho nenačetli a lépe nenaplánovali, ale i tak je to hodně zajímavá zastávka. Kuba vyspaný z dopoledne je akční a lítá jak namydlený blesk. Nejdřív se jdeme podívat na historický kamenný most přes Neretvu. Před ním je spíš moderní část města, ne úplně vkusná, ale za ním je to pravý osmanský odkaz, domečky jako ze škatulky, pěkná mešita s celkem velkým hřbitovem plným náhrobků s vytesanými turbany. Při návratu zpět doháníme zmrzlinový dluh, Kuba dostává slíbenou zmrzlinku, já ochutnávám z vlašských ořechů s fíky, kterážto chuť mě teda vystřelí na měsíc, konečně. Jinak nás totiž bosenský zmrzliny moc neberou, je to jak u nás před 20 lety.

Osmanské město Konjic

Na večer není v dohledu nic rozumného, a tak se vydáváme kamsi do kopců. Serpentiny jako prase, výhled famózní, končíme mezi salašemi, které v noci šajní reflektory do dálky, u studánky s lavičkou a stolkem, kde nás celý večer hlídají dva ovčáčtí psi. Z přiměřené vzdálenosti a úplně v klidu. Vůbec nám tu pastevečtí psi přijdou zatím jako mazlíci. Vařím večeři a s Kubou děláme letadla, páč je tu dost zima a on po cestě nahoru usnul, tak je takový rozebraný. Bramborovo-buřtguláš si už dáváme v autě a Kubajz pak kupodivu docela vytuhne. Pak je to s ním ale docela psycho, je vzhůru několikrát za noc a fňuká, že ho bolí nohy nebo něco jiného. My ho hladíme, masírujeme a snažíme se mu po dobrém i přísněji vysvětlit, že ho nebolí, ale je mu nejspíš zima. Jo a jinak půl večera řešíme ubytko v Sarajevu, kam bychom měli zítra dorazit. Nakonec si vybereme byt v domečku dál od centra, ale s internetem, pračkou a prostorem pro všechny naše nezbytné aktivity.

 Tisk článku