Čtvrtek 5. 5. – DRVAR, KASKÁDY V MARTIN BRODU A ZABYDLENÍ V KULEN VAKUF

Krajina se zásadně změní, jsme regulérně v horách, kolem borové lesy nebo pastviny, od hranice lesa holé vršky. Silnice zakroucená jak had je na poblití hned na prvních metrech, musím si začít zvykat. Kuba během pár chvil vytuhne, my projedeme vesnici Bosansko Grahovo, kde mineme poštu (první potenciální místo pro výměnu peněz), ale jedeme rovnou dál do Drvaru, který je větší a doufáme tu ve vyřízení všeho potřebného (to ještě netušíme, že na noc skončíme ještě ve vzdálenějším Kulen Vakuf).

Konkrétně tvoří Drvar de facto dvě ulice, jedna vedoucí středem a jedna po okraji městečka, pár spojek mezi nimi. Jezdíme po nich se zastávkami tak dlouho, až se opravdu povede všechno vyřídit:
– peníze: bosenská měna se jmenuje (bosenská) konvertibilní marka (KM/BAM) a získat se dá ve směnárně nebo z bankomatu. Povedlo se nám zjistit a ověřit, že bankomaty institucí Komercjalna a Ziraat si neúčtují žádný extra poplatek (na rozdíl od ostatních).
– SIM: abychom nemuseli řešit, že Bosna je federací tří států (Bosna, Hercegovina, Srbská republika) a někteří operátoři nemusí mít signál po celé zemi, zvolili jsme toho nejuniverzálnějšího, BH Telekom (která zároveň zajišťuje pevné linky). Hodilo se nám, že se SIMky dají sehnat na benzínkách, a tak jsme rovnou jednu pořídili, stála 5 KM (jaro 2022).
– ubytování: ačkoliv jsme toho dříve využívali spíš sporadicky, při cestování autem a s dítětem se aplikace jako Booking.com docela hodí. V Bosně v pohodě použitelná. A vzhledem k lokalitě většinou zajímavá nabídka za příjemné ceny – v Bosně jsme se pohybovali v rozmezí 18 – 25 €/noc za apartmány s více místnostmi, kuchyní, atd. Tuto zkušenost jsme zahájili pobytem v Apartmánu Sajra v Kulen Vakuf. Bydlet jsme ještě nutně nepotřebovali, ale doufali jsme, že naši domácí pořeší nahlašovací povinnost, kterou Bosna má (teda my ji v Bosně máme). Nikdo nás ale samozřejmě nikde nenahlásil, a my se sami ohlašovat někam na policii nepůjdeme, tak jsme jen doufali, že to nikdy nikdo nebude chtít řešit:-)  

Jinak Drvar má zajímavý kostel uprostřed, a pak nás tu fascinují klece s vyskládaným naštípaným dřívím vedle činžáků. Na kraji města, za řekou, je Titova jeskyně, kde se maršál schovával i se svou nejbližší družinou, ale vstup je tam za 5 KM a nikdo tu není, tak se tím moc nezdržujeme. Mnohem raději si uděláme zastávku o chvíli později, když nás silnice konečně zavede do majestátního údolí řeky Uny a jejího přítoku Unac, kteréžto jsou dnes národním parkem. Zastavujeme na vyhlídce, kocháme se úžasnou krajinou a těšíme se, až bosenskou krasavici Unu poznáme osobně a zblízka.

To se nám poštěstí záhy, protože ještě než se dojedeme do Kulen Vakuf, tak nás čeká první bosenská atrakce, a sice vesnice Martin Brod a jeho neskutečné kaskády na řece Uně. Una (a její přítoky) je vůbec taková signifikantní řeka pro západní Bosnu – obklopuje ji rozlehlý národní park, zařezává se do hlubokých kaňonů a tvoří nespočet fantastických vodopádů. Právem bývá zařazována do většiny seznamů bosenských zajímavostí na přední místa. My jsme u ní nikdy neměli štěstí na hezké počasí a tudíž sytě tyrkysovou barvu, ale i tak jsme ji museli obdivovat…

Martin Brod je rozhodně velmi dobrým přivítáním v Bosně. Parkujeme u zavřené restaurace, o kus dál u pokladny platíme za vstup k přírodní památce, no a pak už nezbývá než se kochat nádherou kaskády, kterou se valí stále ještě jarně divoké proudy vody. Dřevěná vyhlídková plošina vedoucí někam doprostřed řeky je super nápad a my se nemůžeme vynadívat. Zážitek nám trochu hatí Kubíkovy fyziologické pochody, které se vždycky zásadně ozvou na tom nejnevhodnějším místě, ale co se dá dělat:-) Střídáme se tu s partou chlapů, co si tu i odvážně zadroní (a tím dodají odvahu našemu vlastnímu pilotovi), načež zjistíme, že to jsou Češi. No jasně, koho taky potkat v Bosně a Hercegovině, u zapadlého vodopádu, naprosto mimo jakoukoliv sezónu?:-D Obejdeme si nakonec i širší okolí, další menší kaskády a peřeje, je to tu fantastické, tak by byla škoda to neomrknout, než pojedeme zase dál.

Vodopády Martin Brod

Od Martin Brodu se vyškrábeme úbočím hory (kde si Kuba uprostřed silnice vzpomene, že teď hned potřebujeme čůrat, naštěstí široko daleko nikdo nejezdí, takže je fuk, že zastavíme jen tak u kraje silnice, pěkně “na Balkánce”). Silničkou napůl asfaltovou, napůl polňačkou (začněme si zvykat na „makadam“, čímž podle nás v Bosně označujou všechny cesty, co nejsou asfaltované) dojedeme do městečka Kulen Vakuf, což zní divně, jakoby turecky, a ona to je opravdu muslimská vesnice pěkně s mešitou a vyvěšenými svátečními zelenými vlajkami. Teda…proč se vlastně tak divíme? Bosna je takovou muslimskou baštou v téměř středu Evropy, ale tak nějak podvědomě, navíc když člověk přijede z Chorvatska a v první vesnici za hranicí vidí jen kostel, čekáš jiné prostředí a typicky muslimská vesnička překvapí:-) Přejedeme Unu po mostíku a po levé straně, na konci uličky najdeme apartmán Sajra, hlavně díky tomu, že naši “domácí” už nám jdou naproti.

Jsou to sympaťáci ve věku našich rodičů, pán nám ukáže pokojíček a my se jdeme zabydlet. Vypadá to stejně krásně jako na fotkách, ale že jsme v jiné kultuře, která má jiné priority, se přesvědčíme hned, jakmile tu chceme něco dělat. Televize se nepovede zprovoznit, v koupelně utržené prkýnko, neodtékající/tekoucí umyvadlo, smrad z trubek děsný, kromě sprcháče žádný další odtok, takže co kde vyteče mimo, v koupelně zůstává, nebo by se to asi při větším množství propasovalo do pokoje. Ložnice a “obývák” s kuchyňským koutem se ale hodí. Topení jede asi na nějaký termostat, takže večer před spaním je tu nejpříjemnější. Dělám rychle večeři a upadáme s Kubou v mdloby, s krátkým nočním probráním na převlečení.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Pátek 6. 5. – ODPOČINKOVÝ DEN V KULEN VAKUF

V noci začalo pršet a jen s krátkou přestávkou ráno pokračuje zase až do večera. Při pohledu na předpověď se rozhodujeme si připlatit ještě jednu noc v Kulen Vakuf a dnešek se snažíme věnovat věcem na internetu – zálohování fotek, výběr na nový příspěvek, dohnání restů. Kuba má poprvé možnost vytahat všechny hračky z tašky, postavit z knížek dálnici pro auta, apod., takže je celkem spokojený.

K obědu vařím dýňové rizoto, které nesklidí moc úspěch, večeři si objednáváme domácí, porce po 5 € – děda s babi nám přinesou velký tác a na něm talíře s jehněčím burkem, který se pekl stočený do spirály, zelno-salátový salát, piškot nasáklý sirupem a vedle ještě polívku, která má sice dobré nudličky, ale jinak je to a lá pytlík nebo minimálně nějaké polévkové instatní koření. Dělíme se s Kubou, do kterého to celkem napadá (kromě salátu na kyselo), Petík by si dal ještě tak aspoň dvakrát tolik, já jsem spokojená.

Domácí večeře

Celý den se proléváme čajem, tak aspoň doplníme jinak zoufalý pitný režim. Kuba je kupodivu hodný a klidný celý den, hraje si, a kromě rizota do něj i jídlo padá (s mými výtvory teď dělá pořád hrozný ofrky). A i spaní je v pohodě, nebo ne horší než jindy:-) Takže prostě takový příjemný, odpočinkový den…

Sobota 7. 5. – KULEN VAKUF A OKOLÍ – HRADY OSTROVICA A BJELAJ

Budíme se zase do zamračeného dne, ale aspoň jsou mraky výš a neprší. Mělo by až po poledni, a tak se v klidu nasnídáme, pohrajeme, a kolem 10h jdeme na procházku. Původně že prý jenom po městě Kulen Vakuf, ale když projdeme jeho 3 uličky, omrkneme mešitu (dole je pasáž se zavřenými obchůdky, mešita je zavřená, ale když odcházíme, tak dorazí skupina asi 10 dětí a maminek nebo učitelek a jdou dovnitř na “nedělní – teda sobotní – školu”), domy na prodej a suprové hřiště u školky (kde jsou taky děti, i v sobotu), tak se vydáme i nahoru na zříceninu Stari Grad Ostrovica. Boty máme během pár kroků promočené, ale cesta je pěkná. Nad prvním kopcem teda nečekáme pokračování vesnice, ale za chvilku jsme zase na lukách, kde to začíná hezky kvést. Zároveň tenhle kopec evidentně slouží jako pohřebiště – dole je oficiální hřbitov, ale výš už to není moc organizované a krásné muslimské náhrobky jsou tu tak různě rozestavené. Některé hrobky mají luxusní výhled…to by šlo;-)

Stari grad Ostrovica pochází z 15. stol. Dnes z něj zbylo hlavně obvodové zdivo a rekonstruovaná věž, shlížející na zákruty Uny a město Kulen Vakuf. S hradem je spojena jedna z nejčastějších (nejenom) bosenských legend, a sice ta o mladé mamince, která tu byla při stavbě hradu zaživa zazděna, jako oběť nymfám, které jej neustále bořily. Vyprosila si, aby jí zůstaly volné ruce a prso, aby mohla krmit svého malého syna. Na zdech prý dodnes zůstaly světlé stopy mateřského mléka a ženy z okolí si sem chodily pro štěstí při otěhotnění. Světlé pruhy tu prý někde opravdu patrné jsou (nehledali jsme je) – vědecky jde o projev krasové činnosti, kdy se tvoří bělavé žíly na šedé skále.

Zřícenina je ohromná, ale po mokrých kamenech a zarostlém terénu se v ní pohybuje špatně, tak neprolejzáme všechno, co by asi šlo, ale jdeme se podívat na nově postavenou dřevěnou věž s famózním výhledem na Kulen Vakuf a dál do údolí řeky Uny. Proletí se i dron, akorát má Petr horkou chvilku, když se mu ztratí ze signálu. Společnost nám dělá pět tetek z nedaleké chalupy, kde je velká rodinná sešlost (s Kubou se přišla skamarádil tak roční holčička, když jsme procházeli kolem), které si sem přišly dát čouda a pokec, a díky nim si taky všimneme ohromné zmije. Zpátky to bereme jinudy a divočinou, páč se to tátovi nechce obcházet, tak nás protáhne strání ze svahu, lesíkem a bahnem přes potok a zase do svahu, kde už to unaveného Kubu trochu vysírá, ale to už se naštěstí zase napojíme na cestu. Hladový a unavený Kubíček začíná být vražedná kombinace pro všechny zúčastněné a courání místním mini obchůdkem (a lá české vesnické sámošky) tomu taky dvakrát nepřidá.

Doma se máma hecne a smaží palačinky z posledního vejce, které táta nejí vůbec (s tím jsem tak nějak počítala, takže hned následně chystám bramborové kari) a do Kuby hodinu ládujeme jednu jedinou. Ke konci už hlavně proto, že u toho usíná, takže uložení je pak celkem rychlé a zvládnou to kluci oba spolu. Petík se pak nají a pracujeme na várce fotek. Kuba spí asi 1,5 h, pak se mu pokusím vnutit palačinku k svačině, ale zase se to nesetká s úspěchem. Večer při volání s mámou nám dojde, že mu minule u ní sice chutnaly, ale pak se po nich pozvracel, tak jestli nemůže mít nějaký blok.

Odpoledne už sice dost postoupilo, ale neprší, tak se nám ho nechce úplně zahodit a jedeme na výpravu na další zříceninu Stari Grad Bjelaj. Cesta je to skoro čistě offroadová (myšleno bez asfaltu), ale dobrá, listnatým lesem dlouho nahoru, a pak mezi loukami s roztroušenými vybydlenými domy, které se už většinou začínají rozpadat. Zajímalo by nás, jak to tu s těmi domy je (vlastně i v Chorvatsku) – jestli je to důsledek ekonomické migrace nebo pozůstatek války nebo jsou prostě tak staré, že o ně nikdo nestojí… Míjíme ale i několik farem, kde nám pod kola skáčou velcí ovčáčtí psi. Cesta je celkem slušná až přímo k hradu, kde už se jen přioblečeme a jdem ho prozkoumat. Kuba je zase jak utržený ze řetězu, ale je to pochopitelné – několik dní teď byl takový volnější režim, tak má nastřádanou energii.

Zřícenina Bjelaj

No a když skromný hrad prohlédneme, tak frčíme zase nazpátek, abychom to stihli za světla. Chceme to zkusit kratší cestou, šmiknout to i přes zákaz, ale on tam má smysl – těží se tam dříví a je to moc rozjezděné pro osobák. Přijedeme akorát, ke kari jenom hodím rýži do rýžovaru a za chvíli se nacpáváme, u telefonátu s babičkou D.. Pak jdou kluci do sprchy, přičemž vyplaví celou koupelnu a spotřebují teplou vodu. Ukládám dnes jen já, Petík dodělává fotky, já pak ještě peru pár slipečků, ale v týhle koupelně je to spíš za trest. Kolem 1 jdeme spát, naposledy do luxusního letiště ze dvou dvoupostelí, kde je dost místa i pro nás s Petíkem.

Neděle 8. 5. – ŠTRBAČKI BUK, SOKOLAČKA KULA, BIHAĆ A MIGRANTI U IZVORU KLOKOTA

Vstáváme kolem půl 8, dělám rychle snídani a jdu dohnat sprchu, umýt nádobí, dodělat popisek, zabalit. Petík balí techniku a Kuba se nudí a strašně prudí, až skončí s řevem a seřezaným zadkem zavřený na chodbě, protože na něj Petr už nemá nervy. Při placení je trochu zmatek, nemáme úplně zvládnutý přepočet marky vs. eura, ale ve výsledku (podle toho, co paní řekla jako konečnou sumu) dojdeme k tomu, že nám paní asi omylem špatně vrátila o 10 KM = 125 Kč. Dopočítáme se ale dlouho po transakci, takže už ani není prostor to řešit.

Počasí rozhodně není takové, na jaké jsme si chtěli počkat a jaké jsme si přáli pro návštěvu vodopádu Štrbački buk, největšího a údajně nejkrásnějšího na tyrkysové řece Uně, ale neprší, je celkem teplo a barva vody je neuvěřitelná i bez sluníčka. Na příjezdové silnici vybírá “indián” vstupné do národního parku, 7 KM/os. (Kuba ani auto nic), o 3 minuty jízdy dál už se parkuje na louce. Kolem se nabízí několik stánků se suvenýry a rychlým občerstvením jako zmrzlina, chipsy, limo. Teprve to tu ale začíná ožívat, což nejvíc cítíme na vyhlídkovém chodníku – cestou dolů k několika vyhlídkám na úžasný, řvoucí vodopád a kaskády pod ním i nad ním potkáváme pár lidí, asi dvě rodiny. Cestou zpátky už je to na chodníku zase o neustálém vyhýbání se. Hlavně protože je víkend a dost rodin sem přijíždí piknikovat, na což tu mají uzpůsobený prostor s gazeby a grily pro sezení větších společností. My jsme spokojení s procházkou po dřevěném chodníku, vyhlídkami na vodopády a spoustou krásně zpracovaných infocedulí o zdejší fauně a floře. Při odjezdu ještě nabereme vodu ze studánky a můžeme frčet dál.

Vodopád Štrbački buk

Objedeme zbytek národního parku a za ním se opět setkáváme s Unou ve vesnici Ripač. Mají tu takový dobrodružný dřevěný most, který zdoláme i s autem hned dvakrát, protože za ním pokračuje chodník jenom pro pěší. Druhý přejezd teda samozřejmě není tak dobrodružný, když už máme jednou vyzkoušeno, že most to auto unese:-) I tady Una tvoří ostrůvky a kaskády, u jedné chceme najít značené piknikové místo, ale je tam jenom padlý strom, tak musíme občerstvovací pauzu odložit.

Kuba upadne do své sladké odpolední nevědomosti a my mezitím vyjedeme k hradu Sokolačka kula. Petík ho nejdřív vyrazí prozkoumat sám a na rozdíl od jiných zřícenin je tady super, že se dá celkem bezpečně vylézt na věž a užít si parádní výhled po okolních kopcích a na jedno z větších měst Bihać, které už je coby kamenem. Když se vrátí, vyrážíme já s Kubou a trvá nám to o poznání dýl, protože Kubík má „zkoumavou“, pak u nás zastavují manželé v autě a dávají Kubovi snickers bonbón (já málem padnu do mdlob, ale nechám mu ho), výstup na věž po vysokých schodech je náročný, ale nahoře si to pak náležitě užijeme. Zaženou nás první drobné kapky nehezké bouřky, která se na nás od kopců žene, takže docela uvítáme, když nám Petík přijede s autem kus naproti, akorát aby nám promočení od deště ještě nestihlo tolik vadit.

Hrad Sokolačka kula

Do deštěm zmáčeného Bihaće si zajedeme nakoupit, přičemž jako první vyzkoušíme Červené Jabuko, obchod, kde je všechno asi hezky bio a čerstvé, ale ceny teda naší představě o levném Balkánu moc neodpovídají. Pro základní potraviny se jako mnohem lepší volba ukáže Bingo, jehož obchody jsou navíc rozeseté doslova po celé zemi a celkem hustě.

Na přespání to tu není moc přívětivá oblast, a tak si nakonec vybereme místečko jen kousek za městem, u pramene Klokotu (izvor Klokota). Rybáři tu mají udělané úplné táboření na břehu říčky, tak rádi využíváme, že si je kde sednout a v klidu uvařit bez vytahování vlastního nábytku. Úpravou to tu připomíná trampské osady – sezení sbité z prken, vyvěšené vlajky, cihlami lemovaný koutek na grilování ryb. K naší velké radosti nás i počasí nechá uvařit a pojíst.

Když už se šero mění spíš ve tmu a my netrpělivě krájíme poslední minuty vaření, projde kolem nás skupina asi 20 lidí – pár chlapů, ženy a děti, všichni s ranci na zádech nebo nacpanými igelitkami. Nelegální migranti. Ti, před kterými střeží chorvatští policajti željavský prostor, takže jim bylo před pár dny jedno, když jsme přímo kolem nich lítali s dronem. Areál bývalé letecké základy začíná asi 100 m odsud, chorvatská hranice leží asi 1 km od nás. Těžko říct, co to bylo za skupinu lidí, ale máme zato, že ženy a děti, které mají potřebu nelegálně překračovat státní hranice, na tom asi nebudou moc dobře. Snad se jim v Chorvatsku nebo kamkoli, kam se chtěli dostat, vede lépe…

 Tisk článku