Pondělí 31.8. – hornaté Toskánsko: Fortezza di Sarzanello, Gramolazzo, Lago Di Vagli, Castelnuovo Di Garfagnana, Ponte della Maddalena

Ráno máme dlouhé a líné, dost nás bolí nohy z milionu zdolaných schodů v pěti městech Cinque Terre a záda z batohu/nosítka. Proto je dnes v plánu odpočinkový den, respektive víc přesunů autem skrze severní Toskánsko s pár zastávkami a málo chozením. Je pod mrakem, ale neprší a chvílemi je dokonce trochu vidět do nížin, což je pohled pro bohy. Ve zvláštní středomořské „džungli“ kolem nás vidíme už po několikáté jedlé kaštany, tentokrát v opravdu hojném počtu. Petík zkouší trs utrhnout, i když mu vysvětluju, že se to holýma rukama nedělá, a vézt to v autě je jenom časovaná bomba. Zkouší tedy jeden kaštan rozpitvat nožem a zjistí, že ještě ani nejsou zralé, tak nakonec uznává tíhu argumentů a zahazuje je. Uf, řešit Kubu napíchnutýho na tenhle jehelníček by se mi teda fakt nechtělo…

Vyrážíme na cestu a jedeme z počátku horami na hranici mraků, ale pak sjedeme dolů. Asi po půl hodině jízdy jsme v městečku Sarzana a vyjedeme za něj na velké a prázdné parkoviště pod hradem nebo spíš pevností Fortezza di Sarzanello. Nejdřív si trochu protahujeme nohy a Kuba nás hlídá ze své oblíbené pozice na střeše auta vedle rakve, načež dvěma kolemjdoucím paním přijde tak roztomilý, že od nich dostane žlutou kytičku, ten náš Casanova:-) Pak se jdeme podívat na hrad, bohužel ale jenom zvenku, protože pondělí je zavírací den. Pevnost není moc rozsáhlá co do prostoru, ale zdi vypadají opravdu mohutně. Její základy byly postaveny pravděpodobně někdy před 10. stoletím, na jehož konci sloužila jako sídlo biskupa. Asi dost bytelné – tyhle hradby bych tedy dobíjet nechtěla… Zatímco obcházíme pevnost kolem dokola, od vedlejších kopců se přižene přeháňka. Urychlíme přesun do auta, ale nijak zvlášť se deštěm rozhodit nenecháme, protože jsme viděli, jak se bouřka nad kopci formuje a že to nebude nic hrozného. Omyl. Sice pak jedeme x kilometrů přes Toskánsko (hlavně tedy jeho hornatou část), ale v podstatě až do večera nepřestane pršet. Já vím, že to není všechno z té původní malé bouřky, ale faktem je, že od ní se nebe prostě zatáhne komplet a dnes už ho neuvidíme.

Na dnešek máme naplánovaný delší přejezd a na něm jenom několik krátkých zastávek, abychom se příliš nezdržovali, ale mohli si aspoň trochu protáhnout nohy, posvačit a tak. Projíždíme zajímavou oblastí, o které jsme neměli ani tušení – když se totiž řekne „Toskánsko“, každý si představí buďto „toskánské vily“ obklopené vinicemi nebo krajinu terénních vln lemovaných alejemi topolů podél cest. Nikdy jsme neslyšeli, že by někdo charakterizoval Toskánsko jako hornatou, bohatě zalesněnou krajinu, kde se ve velkém těží mramor a zakroucené silničky mezi údolími tak brázdí supertěžké kamiony naložené šutry.  

První zastávku děláme teda úplně neplánovaně, u vesničky Codiponte, protože nás zaujme nádherný, kamenný kostel San Cornelio e Cipriano. Naproti němu je velké parkoviště, tak pauzujeme, obcházíme a fotíme kostel, a pak si opodál všimneme kouzelné budky. Hlavně teda díky paní, která tu zastaví autem, vytáhne barely a v budce si je naplní vodou. Automat na vodu uprostřed toskánských kopečků bychom teda nečekali. A dokonce si může člověk vybrat, jestli chce vodu čistou, extra chlazenou nebo bublinkatou!!! Samozřejmě za nějaké směšné centíky. Koukáme, že po paní tam ještě 40 centíků zbylo nevyčerpaných, tak chvíli čekáme, jestli se nehodlá vrátit, a pak si je s dovolením přivlastníme a natočíme 2,5 lahve sodovky. Jako dost luxus! Škoda, že to je naposledy, co tuhle vychytávku potkáme:-)

Následuje delší přejezd právě oblastí mramorových lomů, takže to je furt samej náklaďák v zatáčce, ale když se náhodou dostaneme do nějaké vesnice, tak koukáme – jsou tu často kamenné domky, kterým vévodí kostelík, a uličky úzké tak, že máme občas nahnáno, jestli vůbec s tím naším „dvoumetrem“ projedeme. Konečně se před námi rozprostře hladina jezera Gramolazzo, a když sjedeme do vesnice na břehu, dáváme si obědovou pauzu. Asi za to může počasí, kdy se po horách plazí nízké a těžké mraky, každou chvíli může začít lejt, a teplota odpovídá českému říjnu, ale jako letní letovisko to tu fakt moc nevypadá. Nikde nikdo, jen opodál před pizzerkou, co vypadá zavřeně, dřepí štamgasti. Petík cvakne pár fotek, Kuba se nadlábne a můžeme pokračovat. Druhé jezero, Lago Di Vagli, které jsme měli vytipované jako potencionální zajímavost, je napůl vypuštěná přehrada, a tak u něj ani nestavíme.

Pozdě odpoledne dojedeme do města Castelnuovo Di Garfagnana, které bylo pro změnu mým tipem. Parkujeme na malém, zastrčeném parkovišti hned u centra a zadara, a jdeme se podívat okolo hradeb, protože hledáme úhel pěkné fotky z netu – most s hradbami. Hodně se tu opravuje – domy jsou pokryté lešením a polovina silnic je uzavřená. Navíc je stále zataženo, takže focení žádná extra sláva, a tak si dáváme aspoň gelato, zkoušíme pár fotek mostu s hradbami na dlouhé expozice, a po cca hodině pokračujeme dál.

Kolem půl 8, těsně před západem, dorážíme k Ponte della Maddalena (Ponte del Diavolo), mostu z 11. století, který byl ve středověku významným poutním místem a především důležitým prvkem na cestě Via Francigena, vedoucí z Říma do Francie (se kterou se za naši dovolenou také potkáváme hned několikrát). Je důkazem velmi vyspělého stavebnictví, které se v legendách přičítalo spolupráci s čertem, a proto dnes máme po Evropě hned několik „Ďáblových mostů“ (jako třeba tento v Bulharsku). Plány na focení z mělčin v korytě řeky Serchio nám kazí fakt, že tam žádné mělčiny nejsou – korytem se valí násobně víc vody, než jsme viděli na fotkách z instáče. No co, aspoň budeme originálnější:-D Spící dítě necháváme v autě a sami se couráme kolem mostu, Petík fotí na dlouhé časy a já se pak vracím k autu, které je kvalitně zvukotěsné, takže toho řvoucího tygra slyším až na poslední chvíli. Chudáček, takhle se vzbudit a nikde nikdo, to od nás není hezké. Dostane najíst, koukne ven, ale znova zabere až za jízdy a nevydrží mu to dlouho – má už svůj spací čas, ale furt ho něco vyrušuje a navíc jedeme docela dlouho.

Spíme nakonec na zvláštním místě u řeky Serchio, oficiálně je to letiště a prý tu občas přistávají padáky. Teď je tu klid a hrozně moc tu (roste a) voní nějaké kořeníčko (Tymián? Rozmarýn? Oregano?). Jsme tu sami a je docela zima, přijede nějaké auto, když už skoro spíme, dál od nás, ale buď ráno odjede hodně brzo nebo ještě v noci, protože když my se budíme, tak už tam není.  

Úterý 1.9. – Lucca, Marina di Bibbona, spaní u Volterry

Ráno je zase o dost pozdější a pomalejší, než by bylo záhodno, takže do Luccy přijíždíme až kolem 9. Po chvíli rekognoskace parkovišť končíme na velikém parkplatzu u lunaparku, kde se některé dny parkovat nesmí (o víkendu, myslím), tak doufáme, že dneska je to ok. Je to totiž zadarmo a kousek od centra, takže super “kauf”. Vypravujeme se i s kočárkem, Petík ještě nouzově navštěvuje přistavenou toitoiku, ale je hodně nechutná, takže já si radši uzluju střeva. Kuba má neustálou potřebu vystupovat z kočárku, je zvědavý. O půl 10 vstupujeme branou Santa Maria v mohutných, středověkých hradbách, které si jako jedno z mála měst Lucca zachovala v téměř kompletní podobě, do starého města. Je tu zatím celkem klid od turistů, ale vytáčejí nás auta, která všude můžou a nechovají se zrovna ohleduplně. Začíná pracovní den a všude jezdí zásobování nebo lidi do práce a v úzkých, dlážděných uličkách je to fakt vopruz.

Co je na Lucce zajímavé ve spojení s českými dějinami, tak fakt, že mezi lety 1331–1335 patřila Janu Lucemburskému, nějaký čas ji pak spravoval i mladý Karel IV. Ten roku 1369 obnovil samostatnost města, která mu vydržela až do roku 1805 a příchodu Napoleona.

V březnu 2006 se v Lucce konalo historicky první Mistrovství světa v sudoku. Šampionkou se stala Češka Jana Tylová:-)

Prohlídkovou trasu nemáme bohužel nijak moc zmapovanou a hlavně naplánovanou, takže nejdřív trochu nekoordinovaně couráme po vedlejších památkách, kolem menších kostelů a postranními uličkami, a až později se dostáváme na to hlavní. Teda výjimkou je bazilika San Frediano s úžasnou, barevnou mozaikou na průčelí, která zobrazuje Nanebevzetí Krista. Ačkoli původní kostel tu byl založený v 6. stol., hlavní přestavba na baziliku byla provedena ve 12. stol, mozaika je potom datována do století 13.

Další, co opravdu stojí za zmínku, je náměstí Piazza San Michele se stejnojmennou bazilikou, zasvěcenou archandělovi Michaelovi. Kostel, o němž se dá první zmínka najít už v 8. století, byl z rozkazu papeže přestavěn ve století 11. Hlavní architektonické skvosty pak pocházejí většinou ze 13. století, jako například úchvatná fasáda v průčelí s mnoha sochami a dekoracemi, vyztužená železem, aby lépe odolávala větru. Na jejím vrcholu stojí čtyřmetrová socha archanděla Michaela, na jehož prstu je údajně veliký diamant. Na opačné straně pak zaujme zvonice ze 12. – 14. století, o patro nižší, než při svém dokončení, protože dóžeti z Pisy se původní výška nezamlouvala.

Dojdeme k hradbám u brány Porta San Pietro, dáme menší sváču a opět se noříme do spleti dlážděných uliček a náměstíček Luccy. Nutno podotknout, že nejlepší čas na prohlídku města dávno pominul, a tak je nám jednak čím dál tím větší vedro, a hlavně se všude motá už moc lidí. Kolem divadla a sochy a rodného domu (dnes muzea) světoznámého operního skladatele Giacoma Pucciniho dorazíme k hlavní katedrále Luccy, San Martino. Její předchůdkyně měla původ již v 6. století, současná podoba vznikla na přelomu 12. a 13. století. Jako Čechy mají taky bohatou historii, ale v tý Itálii to na člověka fakt dýchá, a navíc je to všechno takové načančané:-D Katedrála opět s úchvatnou fasádou (údajně mohlo jít o nápodobu stylu z Pisy, který si ale Lucca rozvinula po svém), ale uvnitř je částečně muzeum, a proto placený vstup, tak po několika pokusech dostat tuhle nesouměrnou stavbu do okýnka hledáčku pokračujeme dál.

Promotáme se k věži Giunigi jako jednomu ze symbolů města. 54 m vysoká věž je jedna z několika městských věží, které ve 14. století stavěli bohaté a mocné rody, ovšem jen tato má na vrcholu zahradu nebo spíš háj dubů cesmínových. Vstupné je tuším 3 €, což by zato i stálo, ale je tu děsná fronta, pořadník a uvnitř roušky, což nás spolehlivě odrazuje.

Obloukem se tedy vracíme tam, kde jsme začali, k bráně Santa Maria, a bereme to ještě přes poslední zajímavost Luccy, náměstí Piazza Anfiteatro. Vzniklo na místě původního starověkého divadla tím, jak byl stavební materiál použit na nové domy, čímž si udrželo tvar elipsy. Dnes jej lemují především restaurace a kavárny. Škoda, že není příliš nálada si udělat v některé z nich příjemnou chvilku. 

Právě si totiž zažíváme po 14 dnech na cestě první větší ponorku, kdy eskaluje Petíkova celková frustrace z mé neschopnosti něco naplánovat (právem, bohužel). Trvám na tom, že to nebylo ventilování vzteku, nicméně mně se povede při zpáteční cestě nějak vykloubit madlo kočárku:-( Nakládáním do rakve na rozpáleném parkovišti, když nejde zamknout, to všechno vrcholí, načež Petíkovi vytečou nervy a usedá na moje místo, že ať si to teda odřídím sama, že nebude dělat všechno on… A tak poprvé (a naposledy) v Itálii usedám za volant, v poměrně rušném městě, kde mě navíc navigace honí sem a tam, několikrát kolem celého centra, protože potřebujeme zajet pro benzín a do Lidlu (nepřejte si vidět moje parkování před krámem, na poloprázdném parkovišti). Když se konečně vymotáme z města, je na okresce přes vesnice povoleno maximálně 70 km/h, spíš jedem padesátkou přes obce, takže to pro mě celkem jde (nezdržuju neoprávněně na rychlé silnici). Až na větší silnici se nade mnou, rozklepanou až do konečků vlasů, Petík konečně slituje a přebírá si řízení zpět – i kvůli tomu, že já se maximálním rychlostem jen tak opatrně přibližuju zespoda, a máme před sebou ještě celkem dlouhou cestu, tak abychom tam někdy dojeli…

Ačkoli podle Petíkova nasraného vyhrožování už další postup na jih nestíháme, tak když se uklidníme a jsme schopní se spolu zase bavit konstruktivně, tak se rozhodneme do toho jít s tím, že se určitě nestihneme vrátit do Čech do soboty na rodinný sraz, ale využijeme pro sebe celou dovolenou, do poslední chvilky:-) A proto míříme do Marina di Bibbona, přímořského letoviska, které by snad mělo být trochu klidnější. Ukazuje se nám to „pravé“ Toskánsko – zvlněné kopečky, akorát že je pokrývají buď sklizená pole, nebo žluté louky a ty hezké tvary tolik nevynikají…

Kolem půl 5 jsme na místě a podle parkování (najdeme místo i na malém parkovišti, co je zadarmo) a poklidu v ulicích to vypadá dobře. Balíme úplně jiné věci, než obvykle (na prohlídky měst) a jdeme na pláž, kde je ještě pořád trochu přelidněno a střídají se volné úseky a ty vyhrazené od hotelů/restaurací s lehátky a slunečníky. Část je navezený písek, ale jinak je to kamínková pláž. Táhneme se docela daleko, než najdeme příhodné místo, ale tak už to u nás bývá:-) Moře stále ještě straší celkem slušnými vlnami, které Kubíček při své premiéře v moři nese dost nelibě (je to dítě své suchozemské matky!!!:-D) a já tam ani víc než po zadek nevlezu, jen Petík si trochu zablbne, šťastný, že se nám to při téhle z nouze vydupané dovolené vůbec povedlo, že aspoň nějaké země zůstaly otevřené bez restrikcí, karantén a povinného testování (ano, později budou Češi litovat, že se v létě poněkud utrhli ze řetězu…), že po skoro půl roce šíleného pracovního nasazení si konečně může orazit.

Kuba, když ho nenutíme se nechat ošplouchávat tou divnou slanou vodou, je naprosto happy, válí se nahatý v písku, žere kamínky i písek, vypadá jako prase, ale to nejspokojenější prase na světě:-D Chvíli si posedíme, dáme ještě druhou koupačku, válečku, a když teplota začne lehce klesat, balíme se, což je s tím prťavým pískomilem docela kovbojka. Zpět se motáme po cestičkách příplážovým lesíkem, který není příliš vzhledný, jak to tak ostatně u těch plážích bývá.

V autě dáváme nějaké housky k večeři a valíme zpátky do vnitrozemí, k Volteře, už zcela ukázkovou kopečkovitou krajinkou. Ano, Volterra – to je to město, odkud pocházeli Volturi a kam se Edward Cullen vydal spáchat sebevraždu. To město fakt existuje, nicméně Sága Stmívání se v něm ve skutečnosti nikdy nenatáčela. Nevadí, my se na něj moc těšíme, a i když je v plánu až na zítra, tak dnes chceme přespat co nejblíž, abychom se do něj dostali včas. A jeho večerní silueta i okraj, kterým už za večerního osvětlení musíme projet, mu udělají skvělou reklamu. Těsně před Volterrou děláme rychlou fotozastávku, protože zapadající slunce maluje na nebi doslova celou paletou barev, a všechno dokresluje velikánské „O“ na kopečku. Po dalších kopcích pak hledám ostatní písmena jména Volterra, ale tak to myšlené asi nebylo – najdeme jenom další dvě „O“:-) Volterru nakonec tedy okrajem pod hradbami projedeme a na jednom z menších kopečků za ní, kde se dá na větším prostranství pohodlně zastavit, parkujeme. Nejsme tu první, ale randící pár přestane ta křenící rodina s malým miminem brzo bavit a odjedou. Nakonec se na randící pár měníme sami, ovšem až po tom, co uspíme nenaložené dítě a ukuchtíme trochu něčeho teplého do žaludku. Měsíc nám nad hlavami září jak obrovská lampa, je vidět skoro jako ve dne, a tak za každým kopcem vyhlížíme plížícího se upíra:-) Místo toho tu ale serpentinami projíždí poměrně dost aut, a tak červená světýlka ve tmě nejsou upíří oči, ale jen zadní reflektory. Asi by se tu bylo bývalo hezky fotilo, ale nějak nezbývají síly.

Středa 2.9. – historické Toskánsko: Volterra, San Gimignano, přejezd do Cascate del Mulino

Vstáváme po 7. a hned se balíme a jedeme ten kousek do Volterry. Podle map trefujeme velké parkoviště zdarma, které se nachází tak trochu u „zadních vrátek“ do města. Kromě svého poněkud pochybného spojení se ságou Stmívání, je Volterra velmi zajímavé a velmi starobylé město. Vzniklo sloučením několika etruských osad ve 4. století př. n. l. a byly postaveny první hradby. Část se jich dochovala do dneška. Během starověku a středověku potom Volterra hrála významnou roli jako sídlo biskupa, či samostatná republika. A tedy nutno podotknout, že historie dýchá v tomhle opevněném toskánském městě doslova z každého kamene.

Od parkoviště procházíme branou Porta di Docciola skrze hradby. Je tu starověká vodní nádrž, stále do jisté míry funkční, ale plavou v ní barevní kapři (živí, zatím), mrtvá želvička a opodál leží mrtvej holub. Trochu depresivní přivítání. Pak nás čeká dlouhé schodiště početných, ale nízkých schůdečků, které nás dovedou už do samotné spleti dlážděných uliček. Domy v centru jsou dost vysoké, elegantní, občas vidíme mezi nimi jakési uzavřené mostíky. Slunce až na dno ulic dopadá snad jenom přesně v pravé poledne. První zajímavost, na kterou se jdeme podívat, jsou pozůstatky římského amfiteátru. Nepotřebujeme se mezi prastarými balvany přímo procházet, skvělou službu nám poskytuje ulice nad areálem, ze které máme všechno jako na dlani a pěkný výhled do kraje jako bonus.

Pak se vracíme do centra nejcentrovatějšího, na hlavní náměstí Piazza dei Priori, které obklopují nádherné, kamenné paláce. V jejich čele stojí radnice ze 13. století, která má zdi zdobené barevnými freskami a rodovými erby. V tento ranní čas tu potkáváme jenom pár lidiček, někteří sklízejí promítací plátno a „pódium“ uprostřed náměstí, na kterém podle bílého prachu okolo nejspíš probíhala ukázka opracování alabastru (mramoru), kterým je Volterra proslulá. O víkendu tu totiž probíhala velká každoroční slavnost. Trochu se porozhlédneme a pokračujeme k tomu, co je pro Volterru asi netypičtější a objevuje se na většině pohledů a fotek odsud, a to je nádherná katedrála di Santa Maria Assunta, neboli Nanebevzetí Panny Marie, a s ní sousedící Battisterio di San Giovanni (baptisterium sv. Jana) s oktagonálním půdorysem. Fasáda baptisteria, stejně jako interiér katedrály jsou zdobené bílým a černým mramorem, což je typické pro Toskánsko a jeho sakrální stavby.

Jenže… katedrála je moc velká, před baptisteriem zase parkuje auto…no prostě nějaké bomba focení nám dneska zase není souzeno, přestože jsme se konečně vykopali na prohlídku města celkem zavčasu. Uvnitř v katedrále se chvíli kocháme a posloucháme velmi nelibé zvuky linoucí se z varhan, které někdo ladí (ladí se varhany?). Na závěr ale zahraje pěkně. Zažíváme nezvyklý „wow moment“, když Petík při bližším průzkumu odhalí, že ten varhaník hraje na elektronické klávesy (raději dodám, že jsme v ohledu moderní hry na varhany zcela nepoznamenaní a dnes už víme, že elektronické ovládání je poměrně standardní záležitost:-))

Pak se vydáváme podél hradeb zadními uličkami k bráně San Felice a hrozně se nám tu líbí – stojí tu nižší, maximálně jednopatrové domy, pořád kamenné s dřevěnými okenicemi, ale obklopené malými zahrádkami, často porostlými vinnou révou. Vykoukneme i za bránu, kde se rozprostírá kopečkovité Toskánsko, a chvíli se kocháme, než se obloukem vrátíme zpátky na náměstí Piazza dei Priori. Najednou tu není žádné plátno, žádné pódium, zato rozložené zahrádky restaurací a spousta turistů. Projdeme kolem radnice a mnoha obchůdku se suvenýry z alabastru na hlavní vyhlídku, odkud se většinou centrum fotí. Lidí jako smetí, teplota stoupá a Kuba mi spokojeně oddychuje na břiše při své dopolední porci spánku. Pokračujeme do velikého parku, který propojuje kamenné centrum, etruské pohřebiště (placené) a medicejskou pevnost na nejvyšším místě kopce. Je nádherná a robustní, nicméně v současné době slouží jako věznice, a tak je – logicky – veřejnosti nepřístupná. Trochu jinou cestou a po jiném, ale podobném, dlouhém schodišti sestupujeme za Ferdou na parkoviště. Nad schody otrháváme z přerostlých liján víno a ostružiny. Jinak Volterra nabízí i několik opravdu zajímavých muzeí a v infocentru i na dalších místech se dá koupit jednotná denní vstupenka do muzeí, na pohřebiště, do amfiteátru a možná ještě někam. Tak třeba až si sem jednou s Petíkem zajedeme trávit spokojený důchod nad sklenkou toskánského vína, tak se zastavíme…:-)  

Dáváme rychlosváču a frčíme jen o kousek dál, do San Gimignana. To je na první pohled a celkový dojem město podobné Volteře, ale když jim člověk věnuje trochu pozornosti, těch rozdílů najde možná víc, než toho, co mají společné. San Gimignano je taktéž opevněné město na vrcholu kopce, vystavěné především ve středověku, ovšem na původních starověkých (etruských a římských) základech. Právě ve středověku povstal význam města, které leželo hned na několika obchodních cestách a mělo tak výborné spojení se světem, rostlo i jeho bohatství pramenící zejména z pěstování šafránu a vinné révy (odrůda vernaccia) a s tím souvisejícího zahraničního obchodu. Středověk mu ale dal unikátní podobu a na 72 vysokých, čtverhranných věží. Takový počet žádné jiné město nemělo, a i když jich do dnešních dnů zbyl zlomek (14 – 16, podle kritérií, co se mezi ně počítá a co ne), stále jsou architektonickým unikátem, kterým se může Toskánsko pyšnit. Věže stavěly bohaté místní rody jako projev své moci, vlivu a majetku, vydávaly se kvůli nim extra zákony a v novodobých dějinách (1990) vynesly San Gimignanu zápis na seznam UNESCO.   

Parkujeme kousek dál od centra, ale zadarmo, slunce to do nás pere ze všech sil. Přejdeme větší silnici, projdeme mohutnou branou a ocitáme se opět v nádherně kamenných uličkách starého města San Gimignana. Je to tu plné vinoték a sýráren a různých suvenýrů (prý je oblíbenou místní trofejí také šunka z divočáka:-)). Podléháme kouzlu a kupujeme v sýrárně ukrutně drahé pecorino – jedno s chilli a jedno s hruškami. Hlavní památky (katedrála, nejvyšší věž Torre Grossa – 54 m) jsou bohužel placené, což se nám nechce, tak fotíme všechno aspoň zvenku a docela dá práci to tu do toho hledáčku nějak rozumně narvat. Hlavně kvůli věžím, ale i samotné domy a paláce se fotí skoro všechno na výšku:-) Měli jsme v plánu pustit chlupa a aspoň na tu nejvyšší věž se jít podívat, protože pohled z ní musí být fantastický, ale zklamaně zjišťujeme, že se nedá koupit samostatná vstupenka jen na ní, ale chodí se tam v rámci vstupenky do uměleckého muzea za 9 € a to je trošku hodně…. Okolí věže a muzea je ale taky zajímavé samo o sobě – navštěvujeme třeba jakýsi dvůr se studnou, zastřešeným schodištěm a mnoha úžasnými freskami po okolních zdech. Projdeme si centrum, fajn vyhlídku do nižších poloh města a do kraje vinic, nebo třeba náměstí Piazza della Cisterna se studnou uprostřed, která je vyústěním skutečné, velké, podzemní cisterny, jež bývala ve středověku jediným zdrojem vody pro celé město. Teď je tu kolem hned několik gelaterií a spousta turistů. I proto se tu raději moc nezdržujeme a šplháme se mezi věžemi a kamennými kapličkami na zbytky po pevnosti Rocca di Montestaffoli. Dnes je to tu jako ve velkém parku, kde se dá posedět ve stínu olivovníků, zaposlouchat se do sladkých tónů harfenice, odpočinout si a vystoupat na vyhlídku, odkud máme věžaté centrum jako na dlani.

Tím máme asi všechno zásadní splněno a vydáváme se na zpáteční sestup k parkovišti. V poslední vinotéce před opuštěním centra zkoušíme vyzjistit, jaké víno by mohlo být sladší, ale přijde mi, že Italové říkají „sladké“ vínům, která jsou u nás „dezertní“. V Toskánsku je to zejména Santó, a tak kupujeme jedno Santó pro nás, jedno sousedovi k narozeninám, a jednu sušší Vernaccii (sušší vína jsou pro Toskánsko typičtější), to nejtradičnější z místní produkce. Celkem nás to vyjde na skvělých 19 € a neseme si je bezpečně zabalené v pěkné krabici. Vracíme se k autu, chvíli blbneme s Kubou, protože nás čeká delší přejezd na hodně zajímavé a dlouho vytoužené místo, k horkému vodopádu Cascate del Mulino.

Naštěstí to naše hodné dítě většinu cesty zaspí, i když konec už se mu moc nelíbí – jsme na místě kolem 18. h, ze San Gimignana jsme odjížděli kolem 15:30. Cesta je krásná – kopečky, vinice, sem tam hrad nebo menší opevněné vesnice na kopcích, případně roztroušené farmy/vinařství. Když v zatáčce pod sebou konečně uvidíme bílo-tyrkysové záblesky a páru stoupající z horké řeky, srdce nám zaplesá a nemůžeme se dočkat, až se do té teplé vany konečně ponoříme. Zvlášť dnes, po x kilometrech nachozených dlážděnými ulicemi…

 Tisk článku