Pondělí 6.10. – den dvacátý první – ARDINO A ĎÁBLŮV MOST

Během dopoledne jsme zabalili, snědli všechno špatně přenositelné a uvedli byt do původního stavu. Rozloučili jsme se s vnukem a babču vytáhli ven na rozlučkové focení (i přes její protesty, že je oblečená v „pracovním“ – naše oufity také nejsou zrovna z přehlídkového mola). Pak jsme seběhli na hlavní ulici na autobus, tentokrát na opačnou stranu města – ještě dál a níže údolím. Vystoupili jsme na place, kde jsme viděli větší shluk autobusů, čili jsme se domnívali, že by se mohlo jednat o nádraží. Náš městský autobus pokračoval ještě dál a bývalo by se nám vyplatilo jet s ním, ale to jsme nemohli vědět. Beztak jsme inklinovali víc ke stopu než cestě autobusem, při přesunu směr Východní Rodopy:-) V malém domečku za zaparkovanými autobusy byla fakt pokladna a docela dobrý jízdní řád, ale autobus do Kardžali nejbližší až odpoledne. Nahodili jsme tedy opět bágly a pokračovali ještě asi 1,5 km za město. Našlo se i pěkné místo na stopování a úspěch se dostavil za 20 minut – zastavili nám 2 kluci s nejlepším možným autem pro braní stopařů – pickupem s prázdným kufrem. Takže jsme se vezli krásně pohodlně, nádherným horským údolím, dost jsme klesali. Nechali jsme se vyhodit na křižovatce s odbočkou na Ardino, která je ve zdejších horách významný orientační bod. Kousek jsme popošli a hned druhé auto, na které jsme zamávali, nás vzalo.

Řidič byl vzhledem jasný Turek, ale mluvil normálně bulharsky. Nebylo divu – oblast kolem Kardžali, resp. velká část východních Rodop je obydlena etnickými Turky. Náš řidič drandil v rozhrkané Ladě z roku 1988 a nedal na ní dopustit. Byl dost ukecaný, takže jsme se dozvěděli například, že za komunismu chtěl utéct do Berlína, ale chytili ho, zavřeli a musel pracovat někde v dolech, z čehož skončil s kardiostimulátorem a nějakými ortopedickými problémy – zrovna se vracel ze smoljanské nemocnice. Pak nám taky vyprávěl, že pašoval cigarety z Turecka. Řešili jsme cenu, a ta je prý oficiálně podobná, proto je potřeba cigarety nakoupit už v Turecku na černém trhu. Různá náboženství v této oblasti země prý nejsou vůbec problém, muslimové a křesťané (pravoslavní) se tu snáší dobře a jsou to hodní lidé, problém jsou jen sekty a cikáni, kteří kradou. Podle českých měřítek tenhle člověk vypadal jako jasný cikán, takže u nás by byl chudák, ale s tímto názorem jsme se nesetkali poprvé – kočovné cikány nemají rádi ani Rumuni, Ukrajinci, nikdo:-) Z veselejších témat nám vyprávěl, že taky jezdí s rodinou pod stan, tady v údolí řeky Ardy, kde se dobře rybaří. Profesí to byl nějaký říční technik, toho času v invalidním důchodu. Nabídl nám, že nás odveze ještě dalších 10 km přímo k Ďáblovu mostu, kam jsme měli namířeno, ale to už by chtěl zaplatit – prý 15 lv, což na nás bylo opravdu hodně, tak jsme s díky odmítli. Všechno bylo v pohodě, jelo a povídalo se dál. Naprosto nás ale odrovnal, když se nás po nabídnutí cigarety (to je ještě celkem běžné) zeptal, jestli nám nebude vadit, že on si zapálí. Byl první v řadě, později se nám to ještě párkrát a už nás to tolik nepřekvapilo, ale podle nás je to jasný signál, že svět se obrací k lepšímu:-)

30 km nádherným údolím řeky Ardo uteklo jako voda v korytě a my se ocitli na náměstíčku v Ardinu, kde na nás okamžitě dýchla úplně jiná atmosféra než doposud. Turecká.:-) Bílá mešita se dvěma minarety opodál, všude dvojjazyčné nápisy, názvy sice jednojazyčné, ale vždy napsané azbukou i latinkou, ale hlavně – všude lidi, hlavně chlapi, jen tak postávající v hloučcích a rozprávějící, nebo jenom pozorující okolní bzukot. Náměstíčko sloužilo hlavně jako parkoviště, nejvíc chvilkové, kdy se tu pořád střídala auta a někoho nakládala nebo vykládala. My jsme v jednom z několika supermarketů koupili novou kostku sýra a vyrazili na 10-km prochajdu k Ďáblovu mostu (Dyavolski most). Posvačili jsme několik ostružin a vlašáků nalezených po cestě a u jedné z mnoha studánek se stříškou přečkali přeháňku. Bohužel se mraky hnaly pořád, tak jsme chvíli čekali, co z toho bude, ale tak natáhli pláštěnky na bágly a šlapali dál. Už pak nespadla ani kapka. Měli jsme před sebou táhlý kopec, pak kus roviny s úžasným výhledem na lesy, ze kterých po dešti stoupala pára, a potom dlouhé klesání. Během čekání u studánky nás předběhl jakýsi turista s velkým batohem, vypadal jak v maskáči, skoro tramp. Pozdravil nás bulharsky, ale kdo ví, co byl zač. Předešli jsme ho pak u další studánky, odkud se už k mostu jenom sestupovalo, zato docela rapidně. Děsilo nás, že zítra si to budeme muset vyšlápnout zpátky nahoru. 8 km z Ardina se jde po asfaltce, většinou čerstvě nové z letošního června, kterou zasponzorovala EU z rozvojového fondu. Poslední 2 km se kolem hory točí kamenitá cesta, lepším autem také sjízdná. Po cestě se nám otvíraly krásné výhledy a scenérie, i když jednu chvíli jsme si říkali, že tu asi zaútočil nějaký neznámý biologický druh – několik domů podél silnice úplně prázdných, vlašáky spadané pod stromy všechny vyžrané zevnitř, a na stromech v okolí asi tak 20-centimetrové kokony čehosi:-)

K Ďáblovu mostu jsme dorazili asi 30 minut před setměním a docela dost se ho ještě podařilo vyfotit. Kešku najít se bohužel nepovedlo, ale nějak nás nebavilo se neustále prohrabávat odpadkama strčenýma pod kameny, které odpovídaly místu skrýše. Mezitím dorazil i chlapík a ukázalo se, že se jmenuje Colin a je to Holanďan. Chtěl, abych ho vyfotila – foťákem na film! No umíte si dneska ještě někdo představit?:-D Vycvakla jsem ho, ale vůbec jsem netušila jak, tak jsem mu udělala ještě fotku na svůj foťk, kde můžu zkontrolovat výsledek, vzala si na něj email a že mu jí pak pošlu, až se dostanu někam na internet. Usadili jsme se ve velkém altánu blíž k mostu (zřejmě starším), Colin si zabral novější o kus dál, ale spát šel pak někam ještě vedle do stanu. My jsme si uvařili poslední českou, poctivou pytlíkovku (polívku), pojedli chleba se sýrem, a pak – po dlouhém snažení – se nám podařilo rozdělat oheň v krbu, co tu mají rybáři a piknikáři. A hned byl ten večer veselejší – ve chvíli jsme zcela porozuměli pravěkým lidem, jakou radost museli mít z právě vynalezeného ohně:-)

Během večera se trochu převalovala mlha v údolí, většinou ale svítil měsíc, úplně neskutečně, že šlo fotit most na dlouhé expozice a fotky vypadaly, jakoby byly vyfocené za dne. Do 10 hodin jsme postávali u ohýnku (sedět nebylo na čem). Postavili jsme si vnitřek stanu pod altánem, abychom se trochu odizolovali od vlhkosti, nemuseli při tom spát na stole, a zároveň nemuseli ráno hodiny sušit zafuněný stan. Teplo bylo v pohodě, vyspali jsme se parádně, jen tu hučící řeku by mohl někdo vypnout:-)

Úterý 7.10. – den dvacátý druhý – KARDŽALI A VÝPRAVA NA KAMENNOU SVATBU

Ráno a dopoledne pod Ďáblovým mostem jsme zaplnili balením, snídaní, rozcvičkou (no kdo má při dřepování tak nádherný výhled?!) a točením, focením, oblejzáním mostu ze všech stran. Naprosto nás fascinoval. Až teprve po poledni jsme se odhodlali ke zpátečnímu výstupu – minimálně tam, kde lesní cesta přechází v asfaltku, potom můžeme zkusit stopovat dopolední autonávštěvníky mostu. 2 km nám trvaly hodinu, takže naše standardní šnečí tempo. Cestou jsme se míjeli s několika auty a vyhlédli si tatínka s klukem v džípu s tureckou značkou (měli místo a pořádné auto, co zvládne 16% stoupání i plně naložené). Když jsme se pak dostali na silnici a mohli stopovat, byli to právě oni, kdo nám přijel první do rány, a pochopili – šup šup a už jsme se vezli ten odporný krpál zpět do Ardina. Vyhodili nás opět na náměstíčku, kde jsme dokoupili pití a chleba a trochu zasurfovali.

Najednou přišel takový děda vrásčitý, postavil se asi 10 cm před Petíka, oznámil mu do obličeje Selam aleikum a čekal, co bude:-) Petík mu odpověděl, jak se sluší a patří, ale když pak děda pokračoval dost divnou bulharštinou (jednak žvatlal, druhak to tu možná je nějaké řízlé turečtinou), dostalo se mu odpovědi, že nerozumíme a jedeme do Kardžali. On nás začal tahat vedle do kavárny („Bágly tu nechte být a pojďte!“)  a když jsme se bránili, protože jsme si nebyli jistí, co se od nás chce, zaběhl aspoň vedle do sámošky a přinesl nám každému malou lahev limonády. Byla to zdejší levná chemikova pomsta „Derby“, ale darovanému koni… Zpětně nám bylo trochu hloupé, jak jsme dědu odmítali, když nás chtěl pozvat na kafe, ale tentokrát jsme měli trochu naspěch, tak snad někdy příště (vždyť je to Bulharsko od nás co by kamenem dohodil a zbytek doběhl, a Rodopy jsme dali na seznam míst, kam se chceme ještě vrátit).

Došli jsme pak za vesnici, hledajíc místo na stopování, což nebylo nic jednoduchého. Tam kde stopovali místní, v zatáčce, se nám to nelíbilo a bylo jich tam už několik, tak jsme pokračovali do kopce a zkoušeli stopovat za pochodu, i když nebylo moc kde zastavit. Asi 3. auto, co jelo kolem, kamion se zvedacím jeřábem a velkým, prázdným kontejnerem, dofunělo k nám, vyskočil z něj bodrý padesátník Erdžán a 5 minut vyklízel kabinu, abychom se tam vešli. Batohy putovaly do kontejneru a my se usadili jako králové v kabině, zvlášť já na čestném prostředním místě:-) Erdžán řídil dobře a opatrně, byl hrozně ukecaný, ale taky moc hodný – stavěl nám na focení a ukazoval různá zajímavá místa. Vyprávěl, že má 2 kamiony, tohle je starší Volvo, a pak má o 10 let mladší Volvo, ale to star je lepší:-) Povídal i o svojí práci, ale to jsme mu moc nerozuměli, naopak víme, že má 2 děti a 2 vnučky, které říkají jeho kamionům „kami“. Nás se taky vyptával, klasicky odkud jedeme, kam jedeme, kolik nám je, jestli jsme manželé, co děláme za práci…

Po příjemné asi hodinové jízdě nás vyhodil uprostřed Kardžali (po zastávce v největším provozu, aby si Petr mohl jít vyfotit zdejší přehradu, což se nesmí:-)) a poradil nám přesně po ulicích, jak se dostat ke Kamenné svatbě. A prý kdybychom měli nějaký problém, máme mu zavolat (číslo napsané na kabině auta jsme si vyfotili). Pak jsme se rozloučili a on odfrčel, my v euforii z dnešních příjemných zážitků zašli do Kauflandu a nechali tam asi 20 lv za jídlo na 3 dny a něco i do zásoby. Na trávníku vedle parkoviště jsme poobědvali (jogurty pudinkové konzistence, ale výborné chuti, čerstvé housky s máslem a libovou šunkou – no to byla lábuž neskutečná!), a pak vyrazili podle instrukcí k 1., 2., 3. odbočce. Po ní do kopce kolem hřbitova a „outdoor“ dílny kameníka, který tam přes den tesá náhrobní desky. Na kopečku, u odbočky do satelitu Sipey a mezi pastvinami, odkud scházely na večer krávy, jsme chytili wifinu, neskutečné!:-) Dost jsme tu ale nad mobilama vymrzli, takže jsme pak hbitě seběhli do dalšího údolí pod vesnicí Zimzelen, a když jsme přesně netrefili stezku ke Kamenné svatbě a skončili na protějším svahu, rozbili jsme stan na jediném rovnějším místě bez kravinců. Uvařili jsme 3 brambory a půlkilovou sklenici zeleninové omáčky – opět stejné jako už 2x, co jsou v ní cítit spálené lilky:-) S bramborami to bylo naprosto výborné, Petík prohlásil, že luxus, a olizoval se zbytek večera až za ušima. Jak málo člověku někdy stačí….:-)

Po pobytu v horských oblastech jsme byli nadšení, že tady bylo fakt teplo – do stanu jsme zalezli až někdy v 10 hodin, po večeři, Petík byl do té doby v kraťasech. V Rodopech by mu nohy umrzly už před dvěma hodinami:-)

Středa 8.10. – den dvacátý třetí – HASKOVO, SVILENGRAD

Ráno nás vyhnala přespalost a obava, aby se nám stanem neprohnalo stádo krav. Povedl se nám tedy rekord za poslední dny, když jsme v 10 už šlapali s batohy na zádech po správné cestě k bílým skalám. Celkový dojem trochu kazilo počasí – bylo zataženo a po kocích se plazila mlha nebo nízká oblačnost, bylo vlhko. Kamenná svatba je zdejší přírodní útvar, jedná se o erozí vytvarovaný kus krajiny z bílých sopečných tufů. Jednotlivé „sloupky“ připomínají svatebčany, tedy dav ztuhlý v čase. Ženich s nevěstou jsou dva nejvyšší útvary, mají asi 10 m a jsou zbarvení do růžova. Odstíny růžové, modré nebo zelené v bílém základu mají na svědomí příměsi různých minerálů. Je to trochu romantické a trochu smutné, jak tam tak stojí pospolu roky a roky…snad ještě dlouho budou…

Potkali jsme se tu se skupinkou francouzských turistů, z nichž jeden se s námi dal anglicky (! – já to pořád říkám, že svět se mění k lepšímu) do řeči a prozradil, že byl před měsícem v Praze a moc se mu líbila. Zrovna v tu chvíli jedna z ženských (zřejmě průvodkyně) zvedla ze země odhozenou krabičku cigaret, viděla na nich „Bohemia“ a prohlásila, že Češi jsou prasata. Blbka.

Když jsme si dostatečně vyhráli s fotkama a kamerama, seběhli jsme zpět na silnici, a jelikož nás nechtělo nic vzít (ono toho tady ani moc nejezdilo), vyšlápli jsme si zpět do Kardžali, a potom ještě kus směrem z města, kde jsme za benzínkou zkusili stopovat. Trvalo 25 minut, než se nám za zády ozvalo zatroubení, protože jsme si auta nejdřív vůbec nevšimli. Zastavili nám manželé středního věku s autem s volantem na pravé straně. Oba uměli dobře anglicky, tak jsme si popovídali o naší cestě a o jejich 10-měsíční dcerce Belle (ne podle Twilightu, ale podle toho, že je prostě krásná), o Cyrilovi a Metodějovi, díky nimž si Bulhaři rozumí s Čechama, ale prý ještě líp se Slovákama. Odvezli nás dle přání do Haskova a doporučili nám jít se podívat na sochu Panny Marie, tyčící se nad městem. Spekulovali jsme, jestli je lepší jet na hranice autobusem nebo vlakem – prý cenově by to mělo být podobné, ale bulharské vlaky jsou staré a jezdí hrozně pomalu, ale zase to má lepší atmosféru. Podle domluvy nás vyhodili u autobusáku, ale po cestě nám ukázali i vlakové nádraží, že se tam pak kdyžtak dojdeme taky zeptat. Autobus jsme se rozhodli zkusit dřív, protože jsme si z našich předchozích návštěv pamatovali, že vlak jezdil nějak divně (málo).

Nádraží na nás také dýchlo orientálním chaosem – nikde žádná jednotná kasa, ani jízdní řád, ale odhadem 10 dopravců, každý s vlastní přepážkou a na ní vypsanými destinacemi a časy. Tam, kde jsme viděli nejdřívější odjezd (15:00, 15:30), jsme se zkusili zeptat na cenu: Svilengrad 8 lv, Edirne 15 lv. Pak nás chtěl zlanařit nahaněč odvedle, takový ukřičený, nepříjemný valibuk, který nás definitivně odradil od i tak nevýhodné koupě. Vyšli jsme před nádraží a akorát tam stál připravený minibus do Svilengradu, s perfektně anglicky mluvícím řidičem. Chtěl teda taky 8 lv, tak jsme mu dali poslední peníze, namáčkli se na poslední volná místa, a ve 13:40 se jelo. Cesta trvala asi hodinu, jelo se krajinou, která se postupně čím dál tím víc zplošťovala jen do mírných kopečků, většinou využívaných zemědělsky. Sem tam jsme zastavili ve vesnicích, někdy vystoupil a řidič rozvážel za peníze balíčky.

Ve Svilengradu byl autobusák (nebo spíš autobus zastavil) přímo před Billou, což se hodilo, protože akutní zásoby se tenčily a v kapse jsme měli poslední 4 lv, takže platba kartou by nám vytrhla trn z paty. Petík se vydal na lov a donesl královský oběd: teplé brambory se sýrem, teplé kofty, čerstvé housky s máslem a dorazili jsme to šopákem. Začalo víc foukat, takže při jídle jsme trochu prochladli, ale při chůzi to zase bylo dobrý. Prošli jsme se nakonec skoro celým městem, kolem krásného parku s dosud kvetoucími a vonícími růžemi. U cedule konce města jsme chvíli stopovali, ale bylo půl 6 a my si nebyli jistí, jestli vlastně chceme něco stopnout (co budeme dělat večer na turecké hranici?), tak jsme to poměrně rychle vzdali a šli ještě kus pěšky, že budeme hledat spíš místo na poslední bulharský nocleh. Po cestě jsme louskali spoustu vlašáků, ale třeba jen každý 4. byl k jídlu, jinak červivé nebo už plesnivé. Všude kolem se táhly vinice, ale bohužel už taky sklizené, ach jo:-( Asi po 3 km jsme konečně našli místo aspoň trochu vhodné na spaní, i když kolem jsme měli tak jakoby trochu skládku a opodál zhruba desítku včelínů (vypadaly ale už zazimovaně). Bylo ještě světlo, ale akorát zapadlo slunce a nálety komárů se nedaly vydržet ani minutu, tak jsme v rekordním čase postavili stan a zapadli. Venku se úplně vyjasnilo a vyšel měsíc – obrovský a zářivý jako supersilná lampa. Trochu se ochladilo, ale ve stanu bylo příjemně. Dali jsme studenou véču (když byl teplý oběd) a pustili si hodně zajímavý film Vedlejší účinky.

 Tisk článku