Přírodní lázeňská kúra v Cascate del Mulino a exkurze do San Marina

...aneb jaké je odpolední, večerní a ranní koupání v horké, travertinové kaskádě, jak nás překvapila hornatá krajina apeninského podhůří, co zajímavého je k vidění v 3. nejmenším státě Evropy a na nedaleké nudapláži, jakým nejtrapnějším způsobem lze přijít o čelovku, co projela půl světa, kde se vyrábí grappa a za jak dlouho se vlastně dá urazit cesta z poloviny Itálie do Čech s osmiměsíčním dítětem
Přírodní lázeňská kúra v Cascate del Mulino a exkurze do San Marina
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Středa 2.9. – Lázeňský vrchol dovolené – Cascate del Mulino

Když si vygooglíte pár obrázků pod názvem Cascate del Mulino, rozhodně vás nenapadne:

  1. Že by to bylo v Itálii
  2. Že by to bylo zadarmo
  3. Že byste to mohli nechat bez povšimnutí 🙂

A proto hned, když jsme se rozhodli, že se pokusíme při letošní, z divné covid-doby vydupané dovolené projet kousek Itálie, tak jsme hledali, kde že přesně tahle travertinová nádhera je a jestli máme šanci přes ni vést naši trasu. Během samotné cesty se to několikrát měnilo podle toho, jak moc jsme měli dojem, že (ne)stíháme, protože to pro nás nakonec byla úplně nejjižnější zajížďka a malinko z ruky. Ale zpětně jsme rádi, že se nám povedlo sem dorazit, protože se to stalo takovým doslova lázeňským vrcholem italských prázdnin, odměnou za hodiny zkroucených nohou a přesezených zadků z auta… 🙂

Když sem v podvečer dorážíme, zůstáváme na neoficiálním, zato obrovském parkovišti, Kuba svačí a Petík jde nejdřív sám omrknout situaci. Pak bereme plavky, ručníky a jeden mobil na focení a přelézáme svižnou, horkou říčku Gorello, která to má všechno na svědomí. Spousta lidí končí už tady a v rychlém proudu si najde svoje relaxační místečko, trochu stranou hlavního ruchu (i když jim tu občas někdo skáče přes hlavu:-)). Kamenitým a bahnitým svahem slezeme k hlavní kaskádě a bývalému mlýnu, který dal celé scenérii jméno. Cascate del Mulino je ale zásluhou přírody jenom z poloviny – na horské řece se původně vybudovaly malé hráze, které se časem obalily vápencovým nánosem, a tak vznikla tahle fantastická kaskáda. Jo a už jsem zmínila, že je toto místo vrcholně oblíbené jak mezi turisty, tak mezi místními? Hmm, tak je. A obzvlášť v období italských školních prázdnin to tu fakt vypadá jak na Václaváku při demonstraci proti Babišovi. A to jakože od brzkého rána do pozdní noci. A možná i potom:-) Ale jako jo, nějaké to místečko se pořád ještě najít dá, a tak se nakládáme do smradlavé, sirné vody, která má 37,5 °C a je nám naprosto luxusně, i Kuba si to dost užívá (a my doufáme, že toho našeho naháče nenapadne čůrat do vody moc často:-D).

Postupně se venku dost ochladí, což by ani tak nevadilo a sami bychom se tu klidně rochnili až do usnutí, ale zase nechceme dítě úplně rozmočit, tak asi po 45 min. cachtání to balíme, oblíkáme a přitom řešíme, jestli budeme spát tady nebo na menším, rovnějším, oficiálním parkovišti. Zajedeme se tam i podívat a čeští hipízáci z vedlejší oktávky nám říkají, že tu klidně můžeme zůstat, ale my přeci jenom raději na to neofiko, tam bychom nemuseli nikoho nějak dráždit. Je tu teda trochu problém najít čistější místo – hustý rákosový porost, který lemuje řeku a kryje všechny vodomily, je evidentně používaný jako záchod i odpadkový koš, jinde je to zase rozbahněné, až končíme v podstatě uprostřed velké, hliněné plochy:-) Uvařím večeři, uložíme vykoupaného a sírou smrdícího Kubu, což už nám ani nepřijde, protože tak smrdíme všichni a všechno kolem:-D Možná i proto nám to nedá, a troufáme si nechat Kubíka spinkat a jít se ještě jednou potmě naložit do horké „vany“. Hledáme si místo jenom v říčce, slézat bahnem k jezírkům se nám nechce, a zjišťujeme, že nápad s nočním koupáním jsme rozhodně neměli sami. A občas je to docela strašidelné – člověk si tak jde, snaží se moc neprudit baterkou, tak nesvítí, vyhlédne si nějakou zákrutu, a když tam posvítí, zírá na něj od hladiny cizí hlava! Najdeme jedno ne úplně komfortní místo, ale bez přehledu o Kubovi se nám nechce moc dlouho přebírat, a tak tam Petík hupne celý, já si vymáchám aspoň nohy. A jak se pak krásně spí, konečně po delší době pořádně vykoupaní (moře jako očistné koupání nepočítám) a smradlaví od síry:-)

Čtvrtek 3.9. – Ranní koupačka v Cascate del Mulino, přejezd do San Marina

Petík chtěl vstát hodně brzo a jít fotit kaskádu bez lidí, takže když se budíme se před 7., je už zase napruzený, že je to pozdě, ale že by si třeba sám nařídil budíka, to ani náhodou… Odchází hned do akce a i tak mi za chvíli přijde zpráva, že už je tam spousta lidí. Já obstarám Kubu, zastelu, natáhnu mokré plavky a jdeme za tátou a ranní horkou koupelí. Lidí je tu na tak brzkou dobu fakt dost, ale pořád se dají najít úplně prázdná místečka, kde nikoho nemáme ani v záběru fotky, tak si to užíváme. Obava, co na to malej, že ho po ránu zase taháme do vany, se ukázala jako lichá – on je prostě vodomil, teda pokud na něj nešplouchají moc velké vlny v moři. Užíváme si místa, kde se dá sednout pod přepad a nechat si horkým vodopádem masírovat záda, z vody i z nás stoupá pára a stejně jako ostatním se nám na obličeji rozhostí výraz absolutní nirvány:-)

Po osvěžující ranní koupeli a všem tom focení a balení odjíždíme z parkoviště o půl 11, Kuba nakrmený a spící. Stavíme na vyhlídce a fotíme ještě kaskádu z výšky, tou dobou už zase doslova praská ve švech. My teda horké prameny milujeme a jsme schopní si v nich lebedit i v tropech (třeba v Thajsku), ale tenhle italský termál bude na konci léta jistě nejpříjemnější buď ráno, nebo večer, takže nás to ani nebolí, že před polednem mizíme pryč.

Valíme to toskánskou krajinou, mezi posekanými kopečky a kamennými městečky na jejich vrcholcích. Zvládli jsme sice navštívit Volterru a San Gimignano, ale podobných, a přitom jinak úžasných skvostů je tu daleko víc. Kupříkladu nás zaujme Pitigliano, které jsem měla jako tip od Ivy, jenže už nezbyl čas na jeho průzkum. Fotíme ho aspoň z několika vyhlídek kolem města a zíráme na hradby, mosty, kamenné domy, které jako by vyrostly přímo ze skály.

Kolem jedné, když se Kuba vzbudí, parkujeme u jezera Lago Di Corbara a vaříme oběd jemu (masové skleničky a banán) i nám (chřestová polévka, překvapivě docela dobrá). Nikde tu není žádný stín, deštník odfukuje vítr, a tak jsme před spalujícím žárem zalezlí ve stínu otevřeného kufru, pomalu pod autem. Proběhne trochu přehrabání auta z několika důvodů; Hledáme manikúru a najdeme přitom dudlíka (Petík), co od včera postrádáme (Anča); Vyleje se birrel mezi přední sedačky do kabelů a nabíječek. No, aspoň se tam konečně uklidilo. Kuba mezitím sedí, hraje si, vyleze si a stojí u kufru auta, prostě na pohodu. Tím nechci obtěžovat váženého čtenáře, ale jelikož je to tu tak trochu i naše rodinná kronika, tak zmiňuji pokroky toho nejmladšího člena – před dovolenou byl totiž rád, že si občas zvládl sednout nebo popolézt po čtyřech z jedné místnosti do druhé. Svěží italský vzduch mu evidentně prospěl:-)

Pak jedeme dál a všechno se mění – serpentinovité silničky mezi vinicemi vystřídá “dálnice” mezi skalnatými a čím dál tím víc zalesněnými kopci, akorát že většina je rozkopaná, jede se v 1 pruhu a troubí na nás kamiony, páč jako jediní dodržujeme 40 km/h, tentokrát bez debat, jasně danou. Petík za volantem usíná, jednou stavíme na protažení se, pak ale brzy z dálnice zase sjedeme do krajiny a je to lepší. Hory se pořád zvětšují, jak se blíží pobřeží, pomalu už bychom ani nevěřili, že jsme v Itálii. Zejména kolem vesnic Perticara a Talamello je to úžasný, jsou tu i značené stezky a hory tvoří takové ostře zubaté hřebeny, vždycky jasně vystupující z krajiny. Někdy se sem musíme vrátit a udělat aspoň pár fotek, teď zvládáme jenom jednu rychlou zastávku na svačinku.

Po 18. h dojedeme konečně pod horu Monte Titano, která je geografickým základem republiky San Marino. Vesnice pod ní tvoří prakticky plynulou zástavbu, a tak nám dá docela práci si všimnout, že jsme vůbec vjeli do jiné země. San Marino je třetí nejmenší země v Evropě, 5. nejmenší na světě, má rozlohu 61 km² a zhruba 32 tis. obyvatel, kteří žijí v 8 „vesnicích“ a hlavním městě San Marino. To sedí na své vysoké pozici na vrcholu hory a jeho hlavní dominantou jsou tři obranné pevnosti/věže, které se dostaly i na vlajku nebo státní znak (a kdyby Tolkien napsal Tři věže, jistě by se dj odehrával ve městě náhodně podobném San Marinu:-)). Zajímavý a až trochu neuvěřitelný je fakt, že San Marino je nejstarší, stále existující republika na světě – jako datum založení se uvádí rok 301 – která si navíc šikovnou politikou a obchodním významem udržela po celou dobu nezávislost. Navzdory tomu, že je kompletně obklopena Itálií, na jejímž území se po staletí střídaly vlády menších království a republik, až je v 19. století začal sjednocovat Giuseppe Garibaldi. A on je jedním příkladem za všechny – když se potřeboval na nějaký čas uchýlit do bezpečí před svými odpůrci, právě republika San Marino mu poskytla útočiště. Výměnou za garanci doživotní nezávislosti:-)

Hora Monte Titano (755 m) je celkem nepřehlédnutelná dominanta, zvlášť, když ji zdobí ony tři charakteristické pevnosti, a až na menší zalesněné plochy je v podstatě jednolitě zastavěná. Na jejím úbočí leží obec Borgo Maggiore (ale spíš nám to připadá jako jedna ze čtvrtí hlavního města San Marino), kterou spojuje s vrcholem hory moderní lanovka. A pouhý cca půlkilometr od její spodní stanice je velké, několikaúrovňové parkoviště, kde jsou k dispozici záchody a dokonce i pitná voda, to všechno zdarma, takže naprostý sen:-) Víme, že tu dneska budeme spát, ale ze všeho nejdřív zkoušíme vyjet nahoru do města, jestli by se tam nešlo trochu porozhlédnout, třeba na nějakou hezkou fotku se západem slunce…

Kroutíme to serpentinami nahoru, pak několika ulicemi těsně pod hradbami, a trochu jinudy zase dolů, protože tu prostě není kde zastavit, pokud za to nejsme ochotní platit poměrně horentní sumy. Fajn, nevadí, necháme to na zítra, auto zůstane dole na parkovišti a nahoru si vyjedeme lanovkou, ať to máme trochu pestřejší. Dnes se tedy vracíme na velké parkoviště, vaříme večeři, Kuba dovádí vedle na dece, registrujeme další dvě nebo tři auta (karavany) poblíž. Spát jdeme tentokrát zavčasu, ať jsme na ten poslední zážitkový den dovolené plni sil.

Pátek 4.9. – San Marino, pláž v Lido di Dante, večeře na soukromém parkovišti a noční přejezd s velkou ztrátou

Vstáváme v půl 7, snídat nemáme co, tak jenom zabalíme, převlíknem se a v 8 vyrážíme k lanovce, kde jsme během 10 minut. Lanovka začíná jezdit v 7:45 a celý den pendluje ve čtvrthodinových intervalech, takže je to tak akorát:-) Kupujeme zpáteční lístky po 4,50 € (jednosměrné stojí 2,80 €) a čekáme 12 minut na další lanovku. Uvnitř stanice musíme mít roušky, stejně jako v samotné lanovce, tak se trochu dusíme. Jedou s námi 3 lidi včetně chlapíka z obsluhy lanovky. Zaujme nás madam, co dole před stanicí vyhulovala, a když ji po chvíli kochání výhledem potkáváme nahoře znova, vysedává tam s kámoškou v kavárně a zase hulí. Ach jo, to je prostě metla lidstva….:-) Jízda lanovkou (1,5 km) je dlouhá asi tak jako na Petřín, pár minut (doslova), ale tím, že je zavěšená ve výšce, se nám ukazuje krásný výhled na sanmarinskou zástavbu i do dálky k jadranskému pobřeží. Dítě na zádech je hodné, tak je to nakonec moc fajn zážitek. Zpátky jsme původně chtěli jít pěšky, ale nakonec z časových důvodů pojedeme i dolů, tak si to užijeme ještě jednou.

Vystupujeme v srdci historického centra hlavního města San Marino a jako první se jdeme podívat na vyhlídkovou terasu. Pod sebou máme město a obydlené úpatí hory Monte Titano, ale odsud je vidět daleko dál, do nádherné, hornaté a kopcovité krajiny s občas vyčnívajícími skalami. Fakt paráda, možná ještě lepší než celé kamenné centrum města, protože – upřímně řečeno – jsme za poslední dny asi viděli zajímavější města🙂

Těmi pár uličkami, kde je všechno ještě zavřené nebo se teprve pomalu probouzí k životu a otevírá, se dostaneme nejdřív na hlavní náměstí(čko) Piazza della Liberta. Uprostřed mu vévodí Socha Svobody z roku 1876, která má korunu s tradičním motivem – třemi věžemi, a v čele stojí budova Palazzo Pubblico ve stylu, jaký už je nám známý – kostka s věží a cimbuřím. Je to radnice města San Marino a zároveň sídlo vlády státu San Marino. Postavena byla v letech 1884 – 1894 na místě původního paláce ze 16. století. Zatímco se tu prakticky sami promenádujeme, zastaví opodál černé auto a nějaký asi ministr (nebo spíš „kapitán-regent“, jak si tady říkají) jde v klidu do práce:-) Jinak potkáváme hlavně ranní zásobovače a majitele obchůdků a restaurací, kteří pomalu otevírají své podniky. Trochu projdeme okolí, pokocháme se bazilikou sv. Marina (Basilica del Santo Marino), která je ale zatím taky zavřená, a cestičkou podél hradeb a přes zahrádku pizzerie stoupáme k první pevnosti. Těsně před ní stojí několik stánko-obchůdků se suvenýry. Když u jednoho z nich komentujeme jeho kožený sortiment, chlapík, co tu zrovna vybaluje zboží, česky prohlásí, že se můžeme jít podívat, udělá nám cenu:-) A my jenom zíráme. Později se nám to stane ještě jednou u obchodu se suvenýry, když komentujeme vtipné tvary lahví: „Je hele, tady mají to limoncello i s tím pinďourem!“ No uznejte, kdo tohle prohlásí nahlas, tak fakt nečeká, že by mu prodavač rozuměl…:-D

Tři sanmarinské pevnosti nesou každá hned několik názvů, a tak se můžete dočíst o První pevnosti, Prima Torre, La Rocca (název jednoho ze 3 vrcholů hory Monte Titano) nebo La Guaita. Byla postavena pravděpodobně během 11. století na obranu města, ale sloužila i jako vězení. Dnes je vstup do jejích prostor zpoplatněn a nachází se zde výstava o historii opevnění nebo také děla, která byla darem italských králů, a která dodnes slouží ke slavnostním salvám. Zatím je zavřeno, tak otázku výše vstupného ani nemusíme řešit. Místo toho si užijeme výhled a rovnou přecházíme na skvělou stezku po hradbách, která nás dovede ke druhé pevnosti.

Druhá pevnost, Seconda Torre, La Fratta, La Cesta – stojí na nejvyšším bodě hory Monte Titano (755 m), a proto je od ní nejlepší výhled, který si fakt užíváme. V pevnosti sídlí muzeum historických zbraní, kam se ale neženeme, a tak své kroky stáčíme z dlážděné uličky na lesní pěšinu. Ke třetí pevnosti, nebo spíš už jenom věži, se jde totiž lesoparkem, a jen sem tam se otevře nějaká vyhlídka, odkud se můžeme pokochat La Cestou, pohledem k pobřeží anebo dopředu, právě ke třetí pevnosti.

Třetí pevnost, Terza Torre, Il Montale – majestátní pětiboká věž, postavená pravděpodobně ve 14. století. Údajně měla být základem další obranné pevnosti, ale dříve, než byla pevnost postavena, přestalo ji být potřeba, a tak zde pro obranu a střežení hradeb zůstala jen samotná věž. My se kolem ní chvíli motáme, hledáme kešku, zkoušíme to nějak zajímavě vyfotit, ale moc to nejde. Stejně jako výhled, který je odsud prakticky nulový, kamkoliv – skála pod věží je hustě zarostlá.

A jelikož dál už nic zajímavého v dosahu není, vracíme se přes lesík do pěkných uliček, chvíli se zastavujeme a sledujeme provazochodce (slacklinera?), kterak se zmítá ve vzdušném prostoru mezi druhou pevností a čímsi. Centrum už je plné turistů, tak si ho ani moc neužíváme, ale obejdeme pár suvenýrových obchůdků a nakonec kupujeme čokolády a láhev místního muškátu na památku:-) Vracíme se k lanovce, naposledy se pokocháme parádním výhledem na teď už sluncem zalitou krajinu a jedeme dolů. Rozhodujeme se jít podívat ještě na centrální náměstí v Borgo Maggiore. Zaujme nás hlavně stará hodinová věž, ale jinak je tu docela mrtvo, nám vedro, a tak se odebereme na parkoviště. Jinak jsem ještě zapomněla zmínit, že stezka vede kolem osvětleného tunelu, což je památka na sanmarinskou železnici. Ta vedla z města Valdragone (protože samotné San Marino bylo pro vlak obtížně přístupné) do italského Rimini na jadranském pobřeží a byla uvedena do provozu 12. 6. 1932. Jenomže už v roce 1944 ji zničil britský nálet a k obnově nikdy nedošlo. Její pozůstatky jsou stále viditelné, 3 tunely byly osvětleny a staly se součástí pěších stezek.

Návštěvu San Marina a v podstatě poslední větší atrakci celé dovolené máme za sebou. Dáváme si svačinu, nabíráme vodu, benzín (1,139 €/l i s obsluhou), stavujeme se ve velkém hypermarketu, a pak si jedeme ještě trochu vorazit a vyzkoušet pro změnu vody Jaderského moře. Naším cílem je vesnička Lido Di Dante a nudapláž u ní. Obhlížíme parkovací situaci a nakonec zůstáváme na soukromé zahradě, kam se vejde několik řad aut, za plotem sedí chlapík, co neumí snad ani svůj rodný jazyk, ale vybírá po 3 € za časově neomezené parkování. Oproti vesnici se to asi úplně nevyplatí, ale zase hned odsud vede stezka přes les k pláži, kdežto z vesnice bychom se ještě pěkně prošli. A snad se tu nemusíme obávat toho, že by se na naši kempovací výbavu v autě chtěl někdo podívat zblízka.

Přes les, který zcela jasně a nepokrytě slouží celé pláži jako záchod, a kolem laguny s několika vodními ptáky dojdeme na pěknou pláž za valem, která je překvapivě dost plná. Zabíráme místo a kluci hned do vody, ale Kuba je hladový, takže koupací nadšení se moc nekoná. Dostane najíst, my se chvíli sluníme, zatímco on po nás rajtuje, a pak to jdem zkusit znova a to už je odvázaný a krásně leze po čtyřech v mírných vlnkách. Pro děti je to tu fajn, sklon dna je tu prakticky nulový, takže člověk musí jít na dlouhou túru, než mu voda začne olizovat aspoň kolena:-) Na obzoru stojí těžařská plošina, což není úplně to zátiší, které si člověk představí, když se řekne „dovolená u moře“, ale co už… V okolí si všimneme jednoho českého páru, a taky italské rodiny s o chlup starším chlapečkem než je Kuba, ale víte jak – na té nudapláži to navazování kontaktu přeci jenom trošku drhne:-) Když začne zacházet slunce, tak se většina pláže balí a odchází, a my taky, protože před sebou máme hodně dlouhou cestu. Na parkovišti už není skoro nikdo, chlapík v čudu, nevypadá to, že by se to nějak zavíralo, tak si tu ještě v klidu vaříme večeři a chystáme Kubu do nočního, aby bylo všechno ready na delší noční přejezd – potřebujeme se trochu pohnout směrem k domovu.

A pak valíme asi do 23 h po těch jejich padesátkových okreskách, řídí jenom Petík, ale má toho plný kecky, takže nakonec ani nedojedeme tak daleko, jak jsme původně chtěli a volíme dřívější nocleh. Po cestě se stane jedna nemilá nehoda, když se Petík vydá do pole vyřešit jistý velký problém a omylem tam nechá moji čelovku. Přijdeme na to asi o 80 km dál, takže se fakt nevracíme, i když mě to hodně mrzí – ta se mnou projela kus světa🙁 Nocujeme na parkovišti u východiště trekových tras do menších hor před Vincenzou, jsme tu sami, je tu voda, místa spousta, pohoda, klid. Usínáme ani nevíme jak.

Sobota 5.9. – Bessano del Grappa, jezero Levico, nákupy v Bolzanu, nocleh pod Passo Pennes

Vstáváme a vypravujeme se trochu déle, potřebovali jsme nabrat nějakou energii. Kolem 7-7:30 se tu rojí lezci/ferraťáci, tak vystrkujeme Kubu, aby blbě nekoukali. Je to poměrně osvědčená taktika obecně k tupení případných třecích ploch, kdyby prostě chtěl mít někdo kecy, co tam děláme, proč tam spíme, atd. Kubíčkovi odolal zatím jenom ten nabručenej čumil pod Plan de Corones a tady ranní služba popelářů, která měla asi pocit, že jsme tam ty koše za jednu noc celé zaplnili my. Radši se urychleně vydáváme na další cestu. Je to teď hlavně o přejezdech – přeci jenom máme v podstatě dva dny na to, dostat se z poloviny Itálie domů, a s Kubou opravdu nemůžeme valit 20 hodin v kuse. Proto si dáváme více či méně (to spíš) naplánované pauzy, abychom z toho ještě něco měli.

První dnešní zastávka je kolem 11 ve městě Bessano del Grappa, kde mají mít fotogenický dřevěný most Ponte Vecchio (Ponte degli Alpini) přes řeku Fiume Brenta. Parkujeme kousek vedle a díky příjemnému místnímu zvyku neplacených hodin přes poledne nás 3 hodiny parkování stojí asi 0,70 €. Bohužel s mostem smůla, je pod lešením a vypadá to, že se jeho sympatická dřevěná fazóna mění na kov. Přejdeme ho ale i tak a jdeme omrknout zdejší historické centrum. To opět tvoří hezké, kamenné ulice i domy, i když o něco vzdušnější, než byly v jihotoskánských městech. Hlavně ale zjišťujeme, že další zdejší zajímavostí je evidentně výroba grappy (pálenka z hroznů). Z téhle oblasti pochází a podle oblasti se lihovina jmenuje. Všude jsou pálenice, bary a všude se za bílého dne a bez skrupulí chlastá:-D Vzhledem k tomu, že my lihoviny neoceníme, tak nás ani nemrzí, že pít nemůžeme (jeden řídí, druhá kojí):-) Na nejhezčím náměstí, kde jsou domy zdobené freskami a sgrafitti, se zase trhovčí se spoďárama za 2 €, ach jo! Aspoň, že o kus dál je i jídelní sekce, i když po poledni už značně prořídlá, tak si kupujeme k vínu ještě sýr:-) Já jsem se těšila, že když je to poslední hezké italské město, tak si tu dáme pizzu nebo aspoň gelato, ale ani jedno se nekoná, a tak odjíždím trochu nenaložená.

Valíme to co to jde a dokud Kuba spinká – on je naštěstí hodný a chápající a spinká hodně. Znova zastavujeme na odpočívadle nad jezerem Levico, měla to být koupací zastávka, ale máma poněkud nezvládla navigaci, což je její běžný problém (no a co, vždyť je o tom i kniha – Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách – tak to jistě nemůže být jenom mnou!). Je tu pán s (asi) autistickým synem hromotlukem, co nesnese, že nechávám otevřené dveře od auta (mají stejné, tak je asi učený, aby se zavíraly). Odpočíváme a vaříme jídlo Kubovi a sobě polívku.

Pak sjíždíme do Bolzana mezi nekonečnými vinicemi a sady jablek. Googlim, kde mají volná pracovní místa – je to síla zvyku ze Zélandu nebo nespokojenost s životní situací v ČR?:-) V Bolzanu nakupujeme ve velkém Intersparu, a pak menším Lidlu, ale obojí nic moc. Kuba se poprvé veze v nákupním vozíku, sedí tam jak namachrovaný frajírek a užívá si to. Večeříme za jízdy a valíme to do hor u hranic, Petík sotva dojíždí. Pro nocleh máme vytipované parkoviště přesně ve 2000 m. n. m., pod průsmykem Passo Pennes, ovšem poslední večer je trochu psycho. Na parkovišti jsme kolem 23 h, stojí tu stanové auto s německou značkou a venku řádí šílená vichřice. Kuba se nám vzbudí v nejhorší chvíli, kdy je všechno rozštrachané, a svým hladovým pokřikem zase budí Němce (asi). Nakonec to v tom stísněném prostoru nějak pošéfujeme, jak dítě, tak rozestlání, zato Němcům se upevnění stanu na střeše auta moc nedaří a po chvíli pobíhání kolem to vzdávají a odjíždějí. My to tu nakonec přečkáme a jsme tak unavení, že se i přes noční bouřku celkem vyspíme, jenom mně nateče někudy voda do spacáku, což ale mám sílu řešit až ráno.

Neděle 6.9. – Passo Pennes, Vipiteno – nákup, šikanózní Brenner a fofrem domů

Ráno trochu odpočíváme a nabíráme síly, loučíme se s Itálií pohledem na její horský majestát – vlastně v podstatě tak, jak jsme začali, tak i končíme. Před 10. vyrážíme, nejdřív na vrchol průsmyku Passo Pennes, kde jsou úžasný výhledy na obě strany, zase malinko jiný než z parkoviště, kde jsme spali. Fotorauš si dopřáváme ještě stále v pyžamu, v autě jede topení na plný koule, prostě letní dovolená v Itálii jak vyšitá:-D

Z průsmyku sjedeme do Vipitena, prvního/posledního většího města u rakouské hranice, kde už to známe a víme, že ve zdejším Intersparu se docela dobře nakupují zásoby. Na parkovišti se konečně převlíkneme, a protože Kuba spinká a nám se hodí jít na nerušený nákup, děláme si ze zapnutého mobilu chůvičku. Nakupujeme „suvenýry“, zásoby italských potravin i dárky z cesty, dlouho rokujeme nad vínem, až se z mobilu ozve pokřik a já pádím toho našeho drobečka vysvobodit a nakrmit. Musím přitom proběhnout pěknou průtrží, ale než Kuba dojí, už zase svítí slunce. Kolem 12. je konečně hotovo a vyrážíme fofrem do Čech, ovšem zbrzdí nás ošemetný Brennerský průsmyk. Jako by nestačilo, že jsme slízli pokutu cestou sem. Situace je ale pravděpodobně stejná – když je větší provoz, tak se uzavírají dvě menší silnice, co vedou průsmykem přes vesnice, aby auta neotravovala místní, a všichni jsou povinně nahnáni na placenou dálnici. A to se nám tvrdě příčí. Nicméně dozvíme se to vlastně až pár km před Innsbruckem. Spekulujeme s Rakušankou v autě a klukem na kole – prej ale na druhé silnici zase chytají policajti, takže prostě na dálnici budem muset, ale prý by to tady měla být 3 nebo 4 €. Jsou to nakonec 3 a ženská v pokladně na checkpointu na nás řve, že chce nějaký normální peníze a ne centy, který jsem pracně (a naschvál) vylovila v peněžence.

Trochu kufrujeme v debilním Innsbrucku, který jsme snad ještě nikdy neprojeli úplně hladce. Kazí se počasí, což je pro pauzu na prd, protože ani Kubu nemůžeme vypustit ven. Vystoupáme do hor a přejedeme do Německa, vítá nás vesnička pěkná jako Mittenwald, hned vedle něj (Krün?). My ale valíme dál a až za Mnichovem, konečně na dálnici, na prvním odpočívadle si dopřáváme delší pauzu. Pak ještě jedna rychlá na dalším odpočívadle, tentokrát se záchodem… No a pak už honem domů, co to dá, nálada je posmutnělá jako vždy při návratu z dovolené. Chtělo by to rychle začít plánovat nějakou další, abychom se měli na co těšit:-)

Fotografie k článku

Trasa a statistiky
Celková vzdálenost: 1450.78 km
Maximální výška: 2208 m
Minimální výška: -10 m
Průměrná rychlost: 56.46 km/h
Celkový čas: 03:54:27
Download file: 16509.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..