Úterý 25.12. – První průzkum Legazpi – pobřežní promenáda

V hale se rozsvítilo, což nás akorát tak vyruší, jinak to neznamená vůbec nic. Na chvíli si přijde pokecat řídit tricyklu, odkud jsme, kam jedeme, a tak, dokonce nám doporučí nějaký levný hotel nedaleko. My už máme ale jeden vytipovaný, navíc vhodně umístěný v rámci šíleně roztahaného města, a tak se k Legazpi Tourist Inn kolem půl 7 vydáváme. Na konci první ulice zůstaneme jen zírat – ze své majestátní výšky 2462 m na nás shlíží Mt. Mayon, nejaktivnější sopka Filipín a jeden z nejdokonalejších stratovulkánů světa. Její tvar je opravdu úchvatný a uhrančivý a vlastně je Mayon hlavním důvodem, proč jsme sem přijeli. Cvakáme si ho jen tak na rychlo mezi dráty a domy města a nedochází nám, jaké máme štěstí, že je vidět úplně celý, bez jediného mráčku.

Po pravdě řečeno, naší akutní starostí je spánek. Dvě noci za sebou jsme v podstatě nespali a cítíme se jako postavičky v The Sims, když je necháš moc dlouho bez spánku a ony se pak jen potácí jako tělo bez duše, dělají hlouposti a občas na tebe zoufale mávají, ať už je proboha pošleš do postele. My v tomhle módu dojdeme do hotelu, zvenku je tradičně ošuntělý, ale uvnitř je všechno moc pěkné. Požadovaný pokoj za 800 PS mají, ale check in až ve dvě hodiny. Ojoj. Dřívější check in je + 50%, což se nám platit nechce, tak se ptáme, jestli můžeme zatím počkat na pohovce před recepcí. To je nám dovoleno, dokonce kolem nás rozestaví větráky, ovšem jakmile usedneme do měkkého, dopadá na nás tíha uplynulých 48 hodin a kroutíme se při usínání do nepřirozených poloh. Hotelovému personálu se nás po 2 hodinách zželí a nabízejí nám pohodlnější gaučíky v patře (kde jim nebudeme odrazovat probouzející se hosty, co jdou do hotelové kavárny na snídani), což je dokonalý. Nikde nikdo, jen my, gauče (pro každého jeden a ještě jeden zbyde) a větrák. Okamžitě to balíme, a kdyby nás nepřišli ve 12 vyzvednout, že už se můžeme nastěhovat do pokoje, tak bychom tam chrápali doteď 🙂

V pěkném pokojíku je akorát dost horko a jeden otáčivý větrák na stropě to ani omylem neutáhne. Dáváme osvěžující sprchu a v čistém oblečení se zase cítíme jako lidi. Pak vyrážíme na procházku po okolí, trochu si prohlédnout, co zajímavého nabízí samotné město. Dojdeme k přístavu, kde ale kromě vestavěného obchoďáku nic zajímavého není, a tak pokračujeme dál k menšímu dvojkopci, že na něj zkusíme vylézt kvůli výhledu, jak radil Lonely Planet. Potkáváme partu dětí, co zrovna vylezly z lesa, jen díky nim tedy odhalujeme úzkou a po odpoledním dešti bahnitou stezku vzhůru. Občas vypadá jako skládka, občas jako záchod, až se nahoře ocitáme ve vysoké a pořádně ostré trávě. Jak se jí prodíráme pořád dál, doufajíc, že někde nešlápneme na hada, řeže nás do nohou i rukou, a výhled teda nic speciálního. Potkáváme místního squattera, co nás jakože vodí po vyhlídkách, až si nakonec samozřejmě řekne o peníze. No nic, radši rychle mizíme zase dolů, po kolena od bláta a se spoustou pálících škrábanců.
Máme namířeno především na pobřežní “kolonádu”, silničku a chodník táhnoucí se asi 4 km podél pobřeží a černých, sopečných pláží. Samotná promenáda je celkem příjemná, pár stánků a restaurací kolem, půjčovna kol, odstavené rybářské katamarány na opravu, lavičky… Jenom ty černé pláže kdyby nebyly plné odpadků…

Hlavní podívanou i této pěší vycházky je ovšem výhled na Mt. Mayon. Jdeme pořád dál, míjíme piknikující rodiny, naopak sportovci v tréninku předbíhají nás. Čekáme, jestli se Mayon trochu umoudří a ukáže se nám zpoza mraků, jimiž si obklopil celou horní polovinu, ale dneska už se tak nestane. Naopak, na zpáteční cestě nás ženě černý mrak za zády, ze kterého vydatně prší, ale naštěstí to pak vezme trochu obloukem a nám se vyhne.

Večer věnujeme jako vždy marnému shánění jídla, už tu začínáme být fakt zoufalí. Končíme ve velkém mallu a jeho food courtu, kde zkoušíme “sisig“. Jsou to kousky masa (nebo spíš kousky zvířete, maso to nutně být nemusí) s chilli papričkami, podávané s rýží a na přání i s vejcem. Chuťově to není špatné, dokud se nedočteme, že vepřová verze, kterou se právě cpeme, se dělá hlavně z prasečí hlavy. Já vím, že u nás se taky z prasete spotřebuje všechno, ale ani z naprosto domácí zabíjačky nesníme úplně všechno, a ve filipínském podání už vůbec ne. Ok, takže další jídlo, co vypadalo celkem nadějně, ale tohle nám ho teda dost zhnusilo. To je v čudu!

Zbývá dnes poslední mise – najít vodu, barel totiž zase došel. Zpátky v hotelu jsme někdy kolem 7. a zkoušíme se ptát na recepci. Teta recepční s námi posílá chlapíka a ten nám opravdu hned ve vedlejší ulici ukazuje stáčírnu, ale tam místo aby na minutu otočili kohoutkem a vydělali si, tak prohlásí, že je zavřeno. Nezbývá, než po okolí hledat dál. Potkáváme přitom bandu malých koledníků v čele s ukecanou holčinou. Chvíli nám zpívají, zatímco my se jim snažíme vymanit, nakonec nám ale poradí, že o kus dál je další “aqua station” a donutí obsluhu, už zalezlou doma, nám něco natočit 🙂 S vodou je všechno veselejší, a tak večer trávíme těžce pracovně – Petík plánuje a na nemožné WiFině se snaží rozchodit program na fotky, já po týdnu na cestě peru všechno, co jde, takže za chvíli je to v pokoji jak v prádelně – nejenom vzhledem, ale i ovzduším. Hučíčí větrák nad hlavou taky ideální záležitost pro klidný spánek 😀

Středa 26.12. – Výšlap pod Mt. Mayonem

Ráno není čas zahálet. Balíme vše potřebné a vyrážíme na honbu za okolními památkami a hlavně doufáme, že se naskytnou nějaké pěkné výhledy na Mt. Mayon, nejlépe bez mraků, které mu neustále sedí na špičce.

Nejdřív popojíždíme jeepneyem do Daragy. Stojí nás to dohromady 20 PS, a většinu cesty se šoupeme krokem ranními kolonami. Řidič je fajn týpek, vyptává se, jestli cestujeme kolem světa, nebo jak to máme, a nakonec nás vyhodí přímo u odbočky ke katedrále, kam míříme. Správným názvem Nuestra Señora de la Porteria Parish Church, častěji označována jako Daraga Church, je katolická katedrála na vrchu nad městem, kterou v roce 1772 vystavěl řád Františkánů. V roce 2007 byla zapsaná na seznam národních kulturních památek Filipín. Zrovna se tu koná svatba, ovšem zvláštním způsobem, novomanželé a pár dalších svatebčanů už je před oltářem, ale nic se tam neděje, zatímco u vchodu se chystají oblouky, květiny a další dekorace. Podívat se dovnitř můžeme, takže v pohodě, ale z hezkého obřadu bohužel nevidíme nic. Nás ale stejně mnohem víc než kostel (i když je nádherný) zaujme výhled na Mt. Mayon, který má jen menší obláček kolem vrcholu a vypadá naprosto úchvatně.

Když ho máme na všech záznamových médiích, můžeme se posunout dál. Seběhneme z kopce na opačnou stranu, popojdeme kus za křižovatku a chytáme si jeepa k odbočce na ruiny Cagaswa. Zláká nás pekárna, tak zkoušíme větší muffiny a chutnají jako banánový chlebíček bez banánu, taková dobrá konzistence, a ještě jsou teplé. Po cestě nás několik chlapíků láká také na zdejší hlavní zábavu, ATV, neboli výpravu na svahy sopky na čtyřkolkách. Je fakt, že ceny jsou to dost přijatelné (nejnižší výprava za 350 PHP, ale dá se vyjet až do 1500 m, což vycházelo kolem 1300 PHP), tak o tom chvíli i přemýšlíme, ale asi bychom pak už špatně stíhali, a taky se chystáme na další placené atrakce, tak si tuhle kratochvíli necháváme pro tentokrát utéct. Místo toho míříme do poněkud přelidněného parku, který býval zahradami kolem kostela. Obec Cagaswa potkal smutný osud, když se Mt. Mayon v roce 1814 probudil ke své dosud největší erupci a široké okolí pohřbil pod nánosy prachu a vražedných bahnotoků zvaných lahary. Z kostela, kam se lidé před katastrofou snažili schovat, zbyla jen věž a pár kusů zdiva, i když na dnešním stavu se podepsalo také ještě pozdější zemětřesení.

Do areálu platíme vstupné po 20 PS a vítá nás nejdřív socha Ježíše, v těsném zákrytu pak věž kostela a na pozadí toho všeho majestátní Mayon. Bohužel, už zase se špičkou schovanou v mracích. Procházíme se tu tak nějak volně, až se nakonec sejdeme u pásu restaurací a suvenýrů, kde chvíli dumáme, a pak se rozhodujeme zaexperimentovat. Jídla tu mají kolem 75 PS, ale pak i polívky za 175 PS, ovšem píšou pro 2 – 3 osoby. Musíme si na ní čtvrt hoďky počkat, ovšem pak před námi na stole přistane kotel polívky Lomi v porcelánu po babičce, jak když se u nás (v ČR) prostírá hodně sváteční oběd:-). Polívka je taková glutamátově hustá, plná jejich divných nudlí, trocha zeleniny a pár kusů libového vepřového masa. Takže žádný extra zázrak se nekoná, ale jíst se to dá a je toho hodně. Abychom ještě trochu povzbudili pocit dovolené, objednáváme u dalšího stánku šejk ze soursopu, zatímco stůl vedle obsazuje chlapík Holanďan se svou polofilipínskou rodinou – manželka je Filipínka, ale posledních asi 20 let žili různě po světě, takže syny mají narozené každého v jiné zemi. Poslední dobou prý hodně jezdí přes léto do Evropy, přes zimu jsou na Filipínách – přesně náš sen:-) Chvilku si povídáme o cestování po Asii i životě v Asii, žena je totálně střelená, kluci toho moc nenapovídají. Pak jim donesou jídlo a je definitivní ticho:-) I tak se zvládnou najíst rychleji než my a loučí se nakonec oni s náma… No co, my jsme na výletě:-) Jako dezert proto zkoušíme zdejší specialitu, chilli zmrzlinu, respektive mají různé příchutě (nám se líbí mango) a v nich je jako tajná přísada přimíchané chilli. Nejdřív to chutná úplně obyčejně, ovšem tak půl minuty po spolknutí to začne příjemně štípat v puse i krku. A pak už člověk nemůže přestat:-D Škoda, že toho za 50 PS prodávají jen takové malé kelímky…

Další náš plán je najít cestu vzhůru k sopce, časem se napojit na panelovku po vrstevníci, a nakonec se odpojit a sestoupit zase do Legazpi. První část se podaří a my začínáme stoupat po cestě, kudy jezdí za vyhlídkami čtyřkolky. Nikdo nic nenamítá, my poctivě uhýbáme a výpravy nás nadšeně zdraví, hlavně průvodci. Je jich tu teda jak psů, ale cesta už je stejně dost rozježděná, tak to asi zásadně nevadí. Všude okolo se ale rozkládá naprosto úžasná krajina rýžových a jiných políček, na kterých se teď buď oře s buvoly, anebo začínají sázet nové rostlinky rýže. Ze svahů Mayonu se klikatí spousta říček, které napájejí úrodná pole, někdy se spojují ve větší toky, a tak ani nás nakonec nemine brodění, naštěstí jenom kousek. Tam ale končí idylická krajinka s říčkou, protože se tu bagruje koryto řeky, asi aby se během dešťů tolik nerozvodňovala.

Napojujeme se na rozestavěnou silničku vedoucí po vrstevnici a protínající roztroušené vesničky na svazích sopky. Lidé někdy divně koukají, někdy nás zdraví, sami se scházejí a většinou zevlují někde před domy – mají většinou prázdniny, tak se není kam hnát. Navštěvujeme další malý „areál“ ruin po původních domech, které také padly za oběť některé z erupcí Mt. Mayon, ale na samotnou sopku už není odnikud hezky vidět. A proto šlapeme, co nám síly stačí, navzdory tomu, že už toho máme doslova plné kecky.

Z posledních sil se dovlečeme zpět do Legazpi, kde nás po přejití mostu, odkud už je zase Mayon krásně vidět, čeká poslední kopeček v okolí, Lignon Hill. Je to takový zdejší Petřín, populární výletní místo. Dole u závory se platí vstupné 25 PS, a pak je lepší mít auto nebo motorku a hnusně prudkou silnici vzhůru vyjet. Nám nezbývá, než bolavé nohy dovléct nahoru a odtrpět si to, navíc docela spěcháme, aby nám úplně nezapadlo slunce. A vyplatí se, protože výhled odsud na Mt. Mayon je asi to nejúžasnější, co jsme tu zatím viděli. Sopka odhodila mrakový háv, do kterého se celý den schovávala, zůstal jí jenom závoj sirných výparů, který jí neustále uniká z vrcholu a plyne vždy tam, kam zrovna vane vítr. Trávíme tu dlouhý večer, dávno se setmí, ale foťáku to extra nevadí a ti skřítci uvnitř něj pořád kreslí úplné divy:-)

Když se konečně odtrhneme od té úchvatné ukázky síly přírody, čeká nás poměrně rychlý sestup, a pak si na silnici chytáme jeepa do města. Necháváme se vyhodit jen podle mapy a řidič se trefí naprosto přesně před restaurací Waway´s. Tu jsme si podle ohlasů na blozích totiž vytipovali pro vyzkoušení večeře ve stylu all you can eat, tedy sněz, co můžeš. Měl to být zlatý hřeb dnešního dne. Těšili jsme se na ochutnání údajně toho nejlepšího, co filipínská kuchyně nabízí. Za 295 PHP (asi 125 Kč, včetně pití, což se nám dnes víc než hodilo) jsme se najedli do sytosti, to je pravda, ale žádné přežírání se nakonec nekonalo, protože chuťově nás z bohaté nabídky neoslovilo ale vůbec nic. Přitom to vypadalo hezky, takže asi holt mají Filipínci bohužel hodně odlišné chutě, které nám moc nešmakují.

V klidu se zvládáme vrátit do hotelu, dát sprchu a totálně odpadnout, ovšem skonzumované jídlo už začíná dělat svou – takže kromě toho, že nám extra nechutnalo, tak nás navíc ještě prohnalo takovým způsobem, jako dlouho nic:-) A to měl člověk radost, že se jednou taky pořádně najedl…

Čtvrtek 27.12. – přesun do Sorsogonu, a tam tajfunová stopka

Ráno máme po včerejší túře trochu lenivou, a taky to balení nás zase čeká, žejo, takže to chvíli trvá, než se vykopeme z hotelu. Venku pošmourno a poprchává, takže nás to tam navíc ani moc netáhne. Předpověď na zítra není moc dobrá, žene se sem nějaká čina, takže super vyhlídky na to, že bychom chtěli jet na moře hledat žraloky obrovské.

Dohrabeme se na nádraží jinou cestou, než jsme šli prve a zkoušíme rovnou štěstí v sekci vanů, že tedy riskneme pobřežní Donsol. Museli bychom ale dneska najít ubytko a nejlépe ještě absolvovat plavbu, což bude náročné. A co nás tam vlastně táhne? Žraloci obrovští se dají pozorovat jen na několika místech na světě. Na Filipínách jsou taková místa 3, z nich nejprofláklejší je Oslob, kde jde ale o těžce komerční atrakci, kde se žraloci drží hlavně proto, že je tam lidé krmí. Dočetli jsme se, že právě v Donsolu (a pak ještě na jednom místě na jihu ostrova Leyte, kam se ale nechystáme) se ale žádné krmení nekoná, za žraloky se vyplouvá na moře a hledají se, a taky se samozřejmě nemusí povést nějakého vidět. Riziko podnikání. Ale za zajížďku nám to stojí, zkusíme to… Na nádraží zrovna jeden van stojí, ale je už plný a za chvíli šlápne na plyn a mizí. To znamená čekat, až se naplní další, do destinace, kam zas tak moc lidí nemíří. Přijet tam bůhví kdy a plány rozhodně nestíhat. A tak to nakonec všechno kolem a kolem uvážíme a cestu do Donsolu vzdáváme. Přeci jen by to byla zastávka „nad plán“ a nemuseli bychom pak stíhat něco jiného, o co nám jde možná malinko víc…

Přesunujeme se tedy na autobusový terminál, kde staví normální, velké autobusy, a po krátkém rozhodování si bereme spoj do Sorsogonu, posledního většího města před přístavem trajektů na ostrov Samar, kam bychom se rádi tedy co nejdříve dostali. Kdyby byl nějaký problém, tak v Sorsogonu se dá ubytovat spíš než v Matnogu, kam Filipínci sice jezdí na dovolenou, ale díky tomu jej tvoří hlavně rezorty podél pobřeží. Prší a autobus je celkem vejtřaska. Batohy nás nechávají naložit dolů, lijákem jedeme asi hodinu, a pak se potvrdí naše obava, když bágly vytáhneme promočené. To je něco, co každý cestovatel FAKT NESNÁŠÍ! Kor když prší a podle předpovědi bude pršet další týden….

Při příjezdu na poměrně velký terminál Sorsogon, který ovšem leží několik km od samotného města, zrovna neprší, ale přes kopce nad městem se sem valí těžké mraky a na déšt není třeba čekat dlouho. Okýnka tu má spousta cestovek, ale skoro všechny jezdí dálkově snad jen do Manily. Když je obcházím a pokouším se zjistit, jestli nás někdo odveze do Matnogu, jedna slečna/mladá paní se mi snaží pomoct a dozvídám se od ní nemilou zprávu, totiž že vláda už dnes zastavila lodní provoz mezi ostrovy kvůli přicházející tropické bouři. Takže na Samar se nesvezeme a dešti směrem na jih neujedeme, do prkýnka! Co teď?

První a jednoduchá odpověď přišla brzy, protože nás dost nevybíravým způsobem začala prohánět vlastní střeva. A zrovna na nádraží s jedním z nejhnusnějších záchodů! No, mezitím, než jsme oba vyložili, co bylo třeba, se přehnala docela silná přeháňka, a tak padá rozhodnutí zkusit to tedy v Sorsogonu nějak přečkat, snad nám tajfun nebude bourat střechu nad hlavou. Vyrážíme pěšky do města, což znamená asi 4 km (centrum), déšť nás nechá naštěstí celou dobu v klidu, a tak se jde dobře. Asi po 1,5 km se zkoušíme zeptat v docela hezkém hotýlku, chtějí tu 900 PS za pokoj, což nám přijde docela dost, tak to bereme jako eventuální možnost, ale zkoušíme jít dál, víc do centra, blíž nějakému dění. Míjíme stáčírnu vody, několik obchodů, veliký areál policie, pár plechových budek, kde už se točí kuřátka, ale zatím moc syrová.

Samotné centrum je dost rušné a stojí tu i nádherná katedrála, která se ale bohužel nedá odnikud kloudně vyfotit. Zkoušíme najít hostel Dona Mercedes Country Lodge vytipovaný z průvodce, i když jeho popis zní zase trochu jako hodinový hotel, a taky nám to tak trochu potvrzuje tříhodinová sazba (a mladý pár, co zrovna ruku v ruce vychází ze sprchy na chodbě:-)). Ale pokud se tu dá bydlet i normálně, tak je to to poslední, co řešíme. Pokoj je spíš takový lowcost (minimálně oproti hotýlku, kde jsme si bydleli v Legazpi) a platíme za něj 700 PS. Bohužel si až dodatečně všimneme, že jaksi není z čeho pustit sprchu, protože je ulomená hlavice. Když to později reklamujeme, dostaneme na výběr buďto dražší pokoj se sprchou, nebo možnost jít se do toho pokoje dopoledne vysprchovat, dokud nedorazí další hosté. Ach jo, jak má člověk vysvětlit, že když platím za pokoj s koupelnou, tak chci mít ten komfort se volně, třeba polonahá, procházet mezi oběma místnostmi?:-)

Jen jsme se ubytovali, začalo venku cedit jako z konve a v podstatě další dva dny nepřestane. S menší večerní přestávkou se vydáváme na lov večeře, ovšem kuřata jsou záhadným způsobem sežraná (přitom rozdíl mezi tím, kdy jsme šli kolem syrových a vyprodaných, je asi 1,5 hodiny). Nakonec se přece jenom jedna plechová bouda ještě najde, asi kilometr od hotelu, Ulovíme přitom ještě něco málo v supermarketu a Petík zakoupí cenově výhodný roztok na čočky. Už několik dní tvrdí, že mu urgentně dochází. Nakonec ale dojel celou dovolenou s tím starým a nový vůbec nenačal. Toliko k dlouhodobému plánování:-D

Večer trochu popracujeme, skouknem jedny Simpsny a se špatným tušením sledujeme předpovědi toho, jak se přímo na nás, přímo na centrální Filipíny a přímo na Sorsogon žene tajfun… Pozdě večer přestává jít internet, a jelikož už zbytečně platíme za koupelnu, kterou nemůžeme používat, tak se nám nechce platit i za nefunkční net a jdu tam tety vyprudit. Zkouší na mě pár výmluv, ale pak se pochlapí a dojdou vzbudit hotelového ajťáka, kterého konečně napadne zrestarovat router a všechno je zase v nejlepším pořádku.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Pátek 28.12. – výkys v Sorsogonu

Jelikož nás zvuk deště většinou příjemně uspává (pokud nebuší na stanovou plachtu), tak nemůžu napsat, že by nás v noci budil liják, ani že by nás nad ránem budil liják…. Ovšem ty včerejší přeháňky byly oproti dnešku jen májové deštíčky.

Od rána chodíme pravidelně kontrolovat, jak venku padají řetězy vody a jak vítr mlátí s větvemi nedalekých stromů a vždycky si říkáme, že horší už to být nemůže. A vždycky je. Dokonce padnou i blesky a hromy, prostě tropická bouře se vším všudy. Dokonce dostala jméno – Usman, nicméně pak jsme se někde dočetli, že takhle podobně silných bouří přejde přes Filipíny kolem 20 za rok. A že nejsilnější vítr byl kolem 60 km/h, což nám přišlo docela vtipné, když u nás mívají vichřice i přes 100 km/h. Na druhou stranu, tady ty jejich bambusový, maximálně prknový chatrče by taková naše vichřice asi smetla z povrchu zemského… Jenže, na Filipínách stačí i mnohem míň, aby se stala katastrofa… nazítří a další dny se ze zpráv dozvídáme o rozsáhlých povodních, sesuvech a dokonce mrtvých, přímo tady někde u Sorsogonu:-(

Jelikož celý den lije strašivým způsobem, tak žijeme jen ze skromných zásob a pracujeme, ven se nakonec vůbec nedostaneme. Těžce nás to tu ale nebaví, a hlavně, takovéhle prostoje si může člověk dovolit na tříleté cestě světem, ale ne na měsíční dovolené, kdy je potřeba využít každý den! Začínáme tedy spekulovat o náhradních plánech. Ze zpráv víme, že loď nepřichází v úvahu – zatím nejezdí, a až začnou, tak v přístavech čekají tisícovky lidí už 2. – 3. den (podle toho, kdy a kam dorazily) na odbavení. Začíná tam být krize s jídlem, pitnou vodou, o místě, spaní a pohodlí ani nemluvím. Na ostrově Samar, kam jsme původně mířili, hrozí sesuvy a není jasný stav vozovek, navíc bychom kvůli zpoždění už asi i měli problém to všechno stíhat… Takže lodí a busem po dalších ostrovech ne.

Další variantou je vrátit se do Manily a přeletět, kam budeme potřebovat. Představa dalšího nočního přejezdu docela děsí mě – zatím tu ani jeden nebyl zvlášť v pohodě, navíc vracet se někam, kam se za 3 týdny budeme vracet zase znovu, to mě ubíjí – zavrhuju tedy i tuhle variantu (jo, v tomhle případě to asi byl hlavně můj protestní hlas, i když z hlediska praktičnosti by to nebyla zas taková blbost… Poslední použitelná varianta, abychom si nějak strašně nezajížděli, je zkusit domácké letišťátko v Legazpi. A začínáme o ní uvažovat čím dál tím víc…

Sobota 29.12. – návrat pod Mt. Mayon, do zaplaveného Legazpi

V noci už začal mít déšť občas výpadky, i když ne moc velké. My máme ale potřebu něco řešit, něco dělat – dopisovat deníky a třídit fotky je super, ale jak už jsem psala výš – na měsíční dovolené na to moc prostoru není. A tak se hned po ránu rozhoupáváme a kupujeme letenky asi nejvíc na poslední chvíli v životě, na zítřejší odpoledne. Ve 2 hodiny odlet z Legazpi, cesta trvá 1 h 10 min, cílová destinace: Cebu City na ostrově Cebu. Město, ze kterého budeme za cca 3 týdny odlétat do Manily, ale podle původního plánu jsme do něj měli dojet po zemi a přitom zvládnout několik dalších ostrovů…No jo, ale tak plány jsou od toho, aby se měnily, že?:-)

A byla tu další věc na uvážení – odjet dnes nebo zítra? Nechceme dnes moknout, ale budeme to zítra stíhat? Když odjedeme dnes, budeme mít v Legazpi kde přespat? Přeci jen máme konec roku, prázdniny, zítra státní svátek… Abych to zkrátila, rozhodli jsme se pro jistotu odjet už dnes, a tak balíme svých pár švestek a v poledne s check-outem opouštíme hotel. Prší, jak jinak. Bereme to přes pár obchodů a ono časem téměř přestane, takže žádná velká koupačka se nekoná, naštěstí. Ve stáčírně nabíráme vodu (už to tu bylo trochu U Suchánků:-)), v pekárně něco na zub (co nám ale stejně moc nechutná) a se spuštěním další přednášky jsme na nádraží. Ani moc neváháme a nastupujeme do nejbližšího autobusu do Legazpi. Stejně jako ten, co jsme s ním sem přijeli, je téměř prázdný, tak si tentokrát bereme bez váhání batohy k sobě. Po cestě se zvědavě rozhlížíme, jestli uvidíme někde nějaké známky tajfunu, a je fakt, že nížina při pobřeží je celá zatopená vodou. Taky zjišťujeme, že jelikož jsme si nebookovali hotel, tak nám ho už samozřejmě někdo vykoupil:-( Tím nás, mimochodem, Filipíny dost překvapily, že hotely, které najdeme na Bookingu/Agodě, jdou většinou celé rezervovat jen online, nenechávají si žádnou „rezervu“ pro někoho, kdo přijde přímo „z ulice“. Takže jsme takhle několikrát dost ostrouhali, protože my pokoje vždycky radši nejdřív vidíme naživo:-) Zase je pravda, že filipínská ubytka, co na netu vypadala pěkně, tak tak většinou vypadala i v reálu…

Do Legazpi dorážíme bez větších problémů, ale zjišťujeme, že se z nádraží do centra nedostaneme suchou nohou – trasa nefunkčních kolejí a spousta dalších ulic je pod vodou, někde se to dá projít po kotníky, jinde se auta mění v obojživelníky a projíždějí metrovou hloubku. Tříkolky to v takových místech vzdávají. Hned vedla nádraží je to asi nejhorší, ale připojujeme se na chvíli k místním čumilům a bavíme se tím, jak kdo (ne)zvládá průjezd a jak koho „ohodí“ vzedmuté vlny hnědé, kalné vody… Pár troufalců to prochází naboso nebo v žabkách, s vodou sahající až po stehna. My máme sice dost očkování, tyfus třeba úplně čerstvej, ale do tohodle se nám ani trochu nechce.

Zkoušíme tedy jinou ulici, a ve chvíli, kdy to je nezbytné, i my sundaváme boty a kus procházíme po kotníky, ale pak už se zase silnice ztrácí někde v hlubině. Ke všemu začíná pršet, jsou svátky a my nemáme kde bydlet. Humor nám trochu dochází. Volíme tedy jediné rozumné řešení, cpeme se do už tak narvaného jeepney a necháváme se přes vodní příkop, kterým je momentálně Legazpi obklopené, převézt. Pro jistotu se zkoušíme zeptat v hotelu Tourist Inn, kde k nám byli minule tak vstřícní, ale bohužel, Delux apartmá za několik tisíc je poslední volné (teď mě mrzí, že jsme se na něj nešli podívat – někdy by mě opravdu zajímalo, jak může v průměrném asijském hotýlku vypadat luxusní apartmá:-)). Rychle se smráká, a tak zoufale obcházíme hotely v okolí, ale všechno je plné.

Vsázíme tedy na poslední tip, co Petík někde vyčetl, RH Inn, který je trochu dál od centra, navíc v mapě blbě zaznačený, takže chvíli trvá ho najít, ale podaří se. Chtějí tu za pokoj 750 PS, ovšem je malinkatý, s malou koupelničkou (evidentně jednolůžák) a malinko výkonnou klimoškou, která víc vrčí, než chladí, takže efekt nula. Necháváme věci v pokoji svému osudu a jdeme rychle sehnat něco k jídlu, než nám zase všude pozavírají, aby mohli jít spát se slepicema. Hned v ulici máme velkou pekárnu, všechno za 2 – 5 PS, tak si nabíráme zase jednou víc vzorků, že budeme zkoušet, jestli nám třeba něco nezachutná. Pak nějaká ta drobnost z blízkého supermarketu a nesmí chybět grilované kuře, jediná kloudná věc, kterou se tu dá po večerech najíst. Tak aspoň že tak.

Zpátky do hotelu se vracíme už zase za deště a večer se zase venku všichni filipínští čerti žení. Vichr lomcuje větvemi, plechovými střechami i dráty na stožárech, liják bičuje všechno, co se mu byť jen na chvíli vystaví všanc. Po celém městě vypadává elektřina. Tma, vichr, provazy deště. Hotel nahazuje generátor, ovšem nesmí se pouštět klimošky. Sedíme tedy v patře u stolku, cpeme se kuřetem a ani si moc nepovídáme, protože 10 metrů od nás řve naftový generátor. Je to jako piknikovat vedle startujícího letadla. Tak snad zítra to naše nebude mít problémy, snad nás nechají vzlétnout a snad se na to Cebu v pořádku dostaneme…

 Tisk článku