Bohol na motorce – plážové Panglao, unikátní jeskyně Hinagdanan i skrytý vodopád Mag-Aso

...aneb jak jsme uletěli tajfunu miniletadýlkem, jaké je koupání v jeskynním jezírku i tyrkysovém vodopádu, a o místě, kde zemětřesení posunulo hladinu moře
Bohol na motorce - plážové Panglao, unikátní jeskyně Hinagdanan i skrytý vodopád Mag-Aso
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Neděle 30.12. – meziostrovní let a procházky pestrým Cebu City

Noc bez klimošky i větráku nebyla z nejpříjemnějších, ale co se dá dělat. Důležité je, že ráno je sucho, azuro, sluníčko nás lechtá na tvářích a vidina, že bychom mohli odletět z jižního Luzonu, momentálně nejdeštivějšího koutu Filipín, a dostat se třeba až na slunný Bohol, nabírá reálný obrys. Snídáme pár dalších pečívek ze série, zatím byly všechny hnusné. Balíme a vyrážíme kolem 10. ranní procházkou na letiště, kterému jsme se před pár dny posmívali při stoupání na Lignon Hill. Respektive, kus jdeme pěšky, dokud si nejsme jistí, že by jeepney neměly nikam jinam odbočovat, a pak do jednoho nasedáme a necháváme se vyhodit na odbočce z běžné, městské ulice na spojnici k samotnému letišti.

Areál letiště včetně parkoviště je asi tak velký, jako když přijedete někam na okraj středně velkého českého města k Tescu. Aut je tu poskrovnu, tipujeme, že většina bude stejně patřit zdejším zaměstnancům. Letenky samozřejmě vytisknuté nemáme, tak jsme zvědaví, jak se s tím na takovémhle prdelko-letišti vypořádají, ale sekuriťačce u dveří stačí letenka na mobilu, a u přepážky už je to pak samozřejmost. Jelikož uvnitř moc prostoru není, tak přebalujeme věci do „leteckého módu“ už před halou, k pobavení všech nově příchozích, co si jen z taxíku nechávají vyložit své kufříčky. Ale na to už jsme zvyklí:-) Jde hlavně o to obléct sami sebe a maximálně odlehčit batohy – máme tentokrát totiž trochu zvláštní limity od Philippine Airlines:

  • odbavené zavazadlo max. 10 kg,
  • příruční max. 7 kg,
  • osobní taška max. 4 kg.

Všechno se povede a nás vůbec nemrzí, že jdeme na letiště a později do letadla nabalení jako huhuláci, protože se zase všude klimatizuje jako u šílenců. Check-in přepážky jsou vtipné, kupodivu se jich sem vejde několik a hned pro dvě letecké společnosti – Philippine Airlines a Cebu Pacific. Akorát za zády vyparáděných slečen není zeď, ale jen igelitová stěna, skrze kterou nám kamsi mizí batohy, které odnášejí zřízenci:-) My se usazujeme do poměrně dost zaplněné čekací haly, v nejbližší hodině jsou totiž plánovány lety obou společností – Cebu letí do Manily a my na Cebu. Necelou hodinku si tu posedíme a plánujeme další bojový postup, a pak nás vypustí na plochu, alou do letadla!:-) Teda, spíš do letadýlka – model Bombardier Dash 8. Je to takový pidižvík se dvěma vrtulema, nemám z toho ani trochu dobrý pocit, tak aspoň vtipkujeme, abychom se rozptýlili. Zimu v letadle jsme čekali, ale se svačinkou nás překvapují. Dostáváme malou lahvičku vody a nějakého čokoládového šneka, jenomže my zrovna před letištěm dojedli poslední vzorky ze včerejšího nákupu a shodli se, že filipínskému pečivu už se můžeme nadále s klidem vyhýbat…

Ačkoli jsme k odbavení přišli jako jedni z prvních, tak okýnko nám dopřáno nebylo, a tak půl cesty nasísáme přes rameno nějaké paní Švédce, která sice vypadá správně hipízácky, ale ani neodpověděla na pozdrav, a hlavně si celou cestu čte a z okýnka ani nemrkne, ignorantka:-( Na druhou stranu, přímo před tímhle oknem se míhá vrtule a já zjišťuji, že pohled na ní mi nedělá dobře, nene. A tak většinu cesty zíráme raději přes další 3 lidi do opačného okýnka, za kterým se v nekonečné, blankytné modři rýsují zelené ostrůvky z bělostně-zlatým lemováním písečných pláží, výběžků a kos. Jelikož letíme ve výšce kolem 4000 m (+-, v podstatě jen co vystoupáme, tak zase začínáme klesat), a máme štěstí na naprosto bezmračnou trasu (by mě zajímalo, kam se ztratila ta tropická bouře, co ještě přes pár hodinami vyhazovala proud v celém městě…), tak si výhledy fakt užíváme. Tak aspoň nějaký přínos tenhle ztřeštěný nápad má:-)

Krátce po 3. hodině se pod námi objevuje úchvatně položené Cebu City – ze strany ostrova lemované vysokými, zalesněnými horami, ovšem do moře se táhnou dlouhé šelfy, objevují se malé ostrůvky, písečné lavice – celou tuhle podivně zajímavou mělčinu, oblíbený výletní cíl pro šnorchlování, máme z přistávajícího letadla jako na dlani. Týjo, proletět se tak nad celými Filipínami, to by musela být opravdová nádhera… My se pro teď musíme spokojit s hladkým přistáním ve druhém největším městě Filipín. Letiště sice patří oficiálně pod Cebu City, ale fakticky leží na ostrově Mactan. Na místě, kde v roce 1521 přistál a o pár týdnů později i zahynul Fernão de Magalhães.

Po roce 1565 se Cebu City stalo prvním, oficiálně španělským městem na Filipínách, jsme tedy zvědaví, jestli se tu duch koloniálních dob ještě zachoval, či nikoliv. Praktické starosti ale mají pro tuto chvíli přednost. Nejdřív se potřebujeme dostat z letiště do civilizace – zřejmě nejlevnější variantou je MyBus, který má zastávku hned před letištěm (ovšem až za stanovišti taxíků, samozřejmě). Platíme za jízdenky po 40 PS, a pak se vezeme příjemně klimatizovaným autobusem do centra Cebu. Kousek cesty to je, takže se bus hodí. Vyhazuje nás před ohromnou nákupní zónou, na její další straně je potom jiné nádraží pro vany po blízkém okolí. Rušno, horko, pouliční prodavači losů, cigaret, kapesníčků a ponožek, naháněči a žebráci. Hustý provoz, miliony lidí i na chodnících. Zatím nám to tu přijde nejvíc „asijské“ z toho, co jsme na Filipínách viděli. (Tenhle dojem postupem času rozšíříme na celý ostrov Cebu, a to nejenom kvůli drobným podvodným praktikám, které na nás budou zkoušet:-))

Vydáváme se asi 3 km pěšky k bankomatu – lehce nám totiž došla hotovost a tady by se měla nalézat banka HSBC s bankomatem, který jako jeden z mála na ostrovech neúčtuje ještě zlodějský poplatek za výběr. Prostředí se nám mění před očima i na tak malém kousku města – nejdřív jsou to užší ulice, ušmudlané obchody, lidé vypadající chudě, žebrající děti, taky ale plechové budky s kuřaty připravenými na rožni – však čas večeře už je za rohem:-) Před obchůdky, co vypadají spíš jako miniaturní trafiky, stojí dost často automaty na vodu, které vypadají parádně retro. Nevím proč, asi svým kulatým průhledem ke kohoutku, mi připadají, jakoby je tady nechaly nějaké luxusní, továrnické lodě z počátku století:-) Při bližším průzkumu ale zjišťujeme, že pro nás moc přínosné nejsou – háže se do nich 1 PS a za to si člověk natočí asi tak dvě deci do igelitového pytlíku, co si nad kohoutkem utrhne – takže jednak tam barel nenarveme ani kdybychom se postavili na hlavu, druhak to zas tak levné ani eko ve výsledku není… Postupně ale dojdeme do bankéřské čtvrti, kde je to samý mrakodrap = finanční instituce, anebo mezi nimi zasazený velký obchoďák + zábavní centrum. HSBC hledáme jak trotlové, ale jak už to tak s mrakodrapy bývá, chvíli to trvá je obejít celé dokola, ale pak se správné místo najde:-) A dokonce i ten bankomat funguje podle očekávání, takže pohoda.

S nacpanou šrajtoflí řešíme, co dál. Vyrážíme zpátky směrem k přístavu, že na větší ulici zkusíme chytit bus a pak snad i loď na Bohol, ale minuty běží o hodně rychleji, než se vlečeme my:-) Na větší silnici jede free shuttle bus k obchodnímu centru Robinsons Galleria, je to směrem dolů k přístavu, tak nasedáme, aspoň se pohodlně popovezem, uvidíme kam:-) Před obřím obchoďákem vystupujeme a abychom nebyli úplně za ignoranty, když už jsme se sem zadara svezli, tak se jdeme podívat dovnitř. Vánoční program i výzdoba tu jede v plném proudu, dva chlápci kvílí a svíjí se v rytmu vánočních písní na malém pódiu mezi několika velkými betlémy. Všemu vévodí obří kytara zdobená květinami – Cebu je totiž hlavním městem výroby kytar a ukulele pro celé Filipíny:-) No, pak si tady ještě dojdeme na záchod, ale jinak tu pro nás nic není, jenom deprese. Loď na Bohol už nestíháme, to je jasné, ale moc to nevadí, trochu jsme s tím počítali – důležité dnes bylo najít ten bankomat:-) Chvíli tedy googlíme a agodíme, až si vyhlédneme jeden z hostelů sítě RedDoorz. To zní taky jako bordel, co?:-D Ale kdepak, setkali jsme se s nimi už někde v Indonésii, je to hostelová frenčíza. Občas se u nich dají vychytat dobré ceny a přitom je to celkem záruka kvality. A potvrdilo se to i v Cebu (kde je jich mimochodem po městě spousta, my jdeme na Bonifacio Street). Je to teda slušná večerní procházka a takovými ulicemi, kam bychom se asi normálně v noci neodvážili, kdybychom už neměli něco nacestováno, ale zase to tu na nás právě dýchne tou Asií o něco víc, specielně v dlouhé ulici Bonifacio, kde se evidentně schyluje k nějakým velkým oslavám – všude visí vlaječky a fáborky, lidé vyvalení v ulicích, na jednom místě se konají závody a asi vědomostní kvíz pro děti. Zatím nechápeme, moc neřešíme, ale brzy nám to bude důrazně vysvětleno…

José Rizal – národní hrdina

A co se tu teda dneska tak vesele slavilo? 30. prosinec je pro Filipínce jedním asi ze tří nejvýznamnějších svátků celého roku, jedná se o výročí smrti největšího národního hrdiny José Rizala.

Rizal žil ve 2. polovině 19. století a živil se praxí očního chirurga, byl to ale také básník, filozof a především zastánce hnutí za nezávislost Filipín na španělské koloniální nadvládě. Studoval, pracoval a cestoval dlouhé roky po Evropě, jeho zřejmě nejlepším přítelem se stal litoměřický profesor Ferdinand Blumentritt, první český filipínolog, jež přitom Filipíny nikdy osobně nenavštívil.

Ačkoli se revoluce na ostrovech sám aktivně neúčastnil, byly Rizalovy romány Noli me tangere (Nedotýkej se mě) a zejména El Filibusterismo (Podvratnictví), kritizující chování misionářských řádů i španělské správy na Filipínách, pro jedny velkou inspirací a druhým naopak ostrým trhem v oku, a tak byl nakonec Rizal přece jenom zajat (v Madridu, poté, co se rozhodl Filipíny navždy opustit) a pro výstrahu vzbouřencům popraven 30.12.1896 v manilské pevnosti Fort Santiago.

A stejně to bylo Španělům prd platný, o dva roky později už po nich neštěkl pes. Filipíny si prošly mnoha lepšími i horšími roky, než se jim to opravdu povedlo, ale právě na místě Rizalovy popravy byla 4.7.1946 s definitivní platností vyhlášena jejich nezávislost.

Mimochodem, Rizalova busta byla slavnostně instalována a odhalena v létě 2018 v atriu ČNB v Praze.

José Rizal

José Rizal

Hotel najdeme bez problémů a ultramilá slečna nás sice bez rezervace ubytovat nemůže, ale posazuje nás na gauč, zapíná větrák, předává heslo na wifi a je všelijak nápomocná, abychom si tu rezervaci mohli udělat:-) Chce to po nás tentokrát i platbu, takže proces je trochu složitější o hledání platební karty, správné SIMky, její výměny v telefonu, ale za krásných 30 minut je pokojík náš a je fakt hezký:-) Mezitím po ulici prošel hlasitý průvod se sochou Ježíše Krista a zasekl se někde za rohem, prý „fiesta“…

My odkládáme věci, dáváme všechno nabíjet a pelášíme za jídlem. Děti z průvodu před barákem rozsvěcují svíčky před další svatou sochou. Jdeme z naší celkem mrtvé čtvrti na rušnější velkou ulici se spoustou obchoďáků, kde to dnes ani omylem neskomírá jako jiné večery. Naopak, všude je asi miliarda lidí, všichni někam proudí, ve velkém se prodávají na ulici vuvuzely, naštěstí se na ně hromadně netroubí (jelikož na mě tenhle zvuk působí asi jako povel „Dej mi okamžitě přes držku!“, tak jedině dobře, nikdo nedojde újmy). Kromě vetešnických stánků po ulicích ale objevujeme i nightmarket, kde se občas i něco vaří. Hladově obcházíme jednotlivé jídelní koutky a nahlížíme do misek a pod pokličky, až si vybereme nádherný hovězí vývar. Porce s masem stojí 40 PS, rýže k tomu 10 PS. Dáváme každý jednu porci, ale Petík je šťastný, že našel polívku, dobrou a potencionálně neškodnou, tak si nechá nalít druhou misku jen vývaru, což je zadarmo. To mu ale nepřijde ono, a tak si poroučí ještě třetí i s tím masem:-) Po večeři procházíme ještě co bychom kde zbodli, když teda je evidentně nějaká ta sláva – ulovíme mandarinky (5 PS za kus, ale malé a nic moc), navnadí nás mango šejk, ovšem ten má pán už dopředu namixovaný, včetně salka, a jen tu tříšť nalívá z mixéru do malinkatého kelímku (ach jo, ani tohle tendle národ neumí, co jim to ti Španělé a Amíci udělali?). Zastavíme se v jednom supermarketu, což je touhle dobou trochu psycho, ale něco málo na večerní zobání a osvěžení máme. Rozhodli jsme se vyzkoušet tady ten jejich pověstný a super mega levný rum. Radši předem, ať víme, jestli si tím zítra budeme moct připít na ten Nový rok.. Ale nemyslete si, my nejsme žádní alkáči, takže čtvrtlitrová placatka sice padne za večer, ale zároveň s 1,5 l coly, takže cajk:-)

Ostatně večer nám nezbývá nic jiného, než popíjet, protože spát se rozhodně nedá. Než se vrátíme z nákupů, přímo před hotelem nám vyroste na ulici diskotéka – aparatura i s barevným osvětlením – a trsá se tu bujaře až skoro do 1. Ale je fakt, že minimálně poslední hodinu už to táhnou hlavně dvě bělošky, co se tam k místním přifařily…

Pondělí 31.12. – plavba na Bohol, jeskyně Hinagdanan, západ slunce v Panglao

Ráno máme poklidné, nějak to nehrotíme, v klidu balíme, ovšem ozve se polívka, která vypadala zcela nevinně. Tak ne… je tak vinná, že někdo nestihne ani doběhnout… Pokoj po sobě sice necháváme v rámci možností uklizený, ale když se slečně na recepci ozve z vysílačky potvrzení, že je pokoj zkontrolovaný a můžeme odejít, tak se nám uleví. Hned přes ulici máme stáčírnu vody (to bylo obav, že budeme muset na celém Cebu čepovat po pytlíčkách z retroautomatů), tak nabíráme zásobu, chytáme si městský jeepney a necháváme se odvézt do přístaviště. Je strašný vedro. To jediný možná vysvětluje výjev, co máme před očima, když vystoupíme – ulicí si to šine (cik cak) pán bez kalhot. Aspoň teda zády/í k nám.

Trochu ošemetné je, že jsou tu vedle sebe hned 3 mola (piers), ale ne zas tak daleko, takže když musíme od 3. dojít na 1., odkud se pluje na Bohol, není to žádná tragédie. Jen se zjevíme před pokladnami, pokouší se nám lístky prodat nějaký překupník, ale když slyší, že chcem jet asi až po 10., tak dává zpátečku. Nejbližší spoj je v 9:20, což je asi za 10 minut, takže si vůbec neděláme naději, ale když nám to slečna v pokladně nabídne, tak neváháme. Jízdenka stojí každého 450 PS, a pak musíme zaplatit ještě po 25 PS „terminal fee“, což je taková úchylnost filipínských přístavů:-) Možná můžeme být vděční tomu, že fakt mega spěcháme, ale nikdo neřeší naše batohy. Četli jsme, že se na loď musí odbavovat jako na letadlo a jsou snad taky nějaké váhové limity, ale tady nám všichni ochotně orazítkovali/otrhali lístky, někdo přidal další, někdo nás skásl, ale nechali nás projít plynule, a dokonce i u lodi nás nechali nastoupit zadem, zkratkou ke schodům do patra, a batohy si složit pod vlastní sedačkou vedle záchoda na zádi lodi. Supr místa! Komnata nejvyšší potřeby po ruce (navíc jasný přehled, zda je zrovna volná), možnost zvednout se a projít, aniž bychom se museli prodírat kolem 8 dalších lidí, otevřený výhled jak na bok, tak dozadu, profukuje tu. Zároveň je to pod střechou, takže ani ostré slunce, ani případný déšť nevadí. To je prostě „open air“ třída, považovaná za tu nižší. O patro níž se nachází „tourist“ třída, neprodyšně uzavřená a vyklimatizovaná na filipínských standardních 10 – 12 °C (tak málo to samozřejmě ve skutečnosti není, ale po 15 minutách, co v tom budete sedět, si to začnete myslet).

Plavba samotná je naprosto klidná. Až moc. V telce vepředu běží film MEG: Monstrum z hlubin o megažralokovi, který je novinkou z tohoto roku a nějakým zvláštním, masochistickým způsobem na ostrovních Filipínách megaoblíbenou produkcí:-) Včera to šlo v televizi a do konce našeho pobytu se s tím setkáme ještě několikrát. S tím filmem. S megažralokem se setkáme jenom jednou, za pár dní:-) Po necelé půldruhé hodině už se před námi rýsují nádherně oblé kopečky ostrova Bohol. Ještě to nejsou ony proslavené Chocolate Hills, ty leží ve vnitrozemí, ale jsou jim hodně podobné, geologický základ bude mít asi ostrov všude stejný. Připlouváme do hlavního města ostrova, Tagbilaran, vítá nás průzračné moře a všude vyobrazené symboly Boholu – nártouni a Čokoládové kopečky. Už se nemůžeme dočkat, až obojí uvidíme na vlastní oči.

Už na lodi jsme si vytipovali ubytování Tropical Stay, které by mělo být hezké a ne moc drahé, jenom je to kousek dál z centra, což neva, protože bude motorka. Celkem neodbytné motonahánění propuká hned za branami přístaviště. Každý nám nabízí svoji motorku – asi tady už pochopili, že to je to první, co běloch na ostrově chce. Správně. Jeden chlapík si nás dokonce odvádí stranou, ukazuje nám fungl novou motorku zaparkovanou jen tak na chodníku, na plotě kolem jsou rozvěšené jeho licence a povolení na provozování „půjčovny“:-) Chce za ní 400 PS/den. My mu nakonec děkujeme, ale doufáme, že přímo od hotelu by třeba mohlo být půjčení levnější, a tak se k hotelu vydáváme pěšky. Do jeepa se nám nechce, když nevíme přesně, kde jsme a kam to chceme, a tak si to nakonec v úmorném horku dáme celé pěšky. Asi 2 km, takže nic moc. Je to takový jakoby motel, kde jsou vchody zvenku přímo do jednotlivých pokojů, ale čisté, pěkné, to je. Akorát na místě chtějí ještě mnohem víc, tak nám nakonec nezbyde, než to rezervovat přes Agodu, která si tu účtuje nehezké poplatky navíc. Bereme si rovnou 3 noci, chceme se tu po ostrově trošku porozhlédnout. Při registraci nám nabízejí i tu motorku za 400 PS, ovšem když o hodinu později přijdeme vypravení na výlet, že jí teda chceme, tak to najednou nejde, protože tu už není majitel (motorka stojí na dvorku). Ach jo, no než se dohadovat s někým, kdo není schopný vymyslet jeden telefonát kvůli kšeftu navíc, tak holkám, jinak moc milým, šetříme práci a jdeme za týpkem k přístavu. Už jsme mu prve nadhodili, že 400 PS je moc, a tak se nakonec domlouváme na 350 PS/den. Nakonec nám to teda půjčuje někdo jinej, ten první byl jenom naháněč. Ale tenhle boholský Pepík je fajn, všechno nás nechává prohlídnout, vyfotit, vyzkoušet, všechno ukazuje, všechno vysvětluje a je vidět, že se o tu motorku sám trochu bojí – má totiž najeto 96 km. Sjedeme společně pro benzín a necháváme mu teda zálohu 1000 PS. Když ale pak po dvou dnech potřebujeme půjčení ještě o den prodloužit, vyřídíme to s ním přes Messenger – easy, peasy, no problem. Když se dva chtěj domluvit, tak se domluvěj:-)

Takže máme na nejbližší dny zajištěnou existenci – bydlení i ježdění, a nezbývá, než to tu začít trochu prozkoumávat. Sice už jsou asi 3 hodiny odpoledne, ale to jsou pořád 3 hodiny světla, tak by byla škoda je nevyužít. Vyrážíme na vedlejší menší ostrov Panglao, který je se samotným Boholem spojen dvěma mosty a slouží jako jeho hlavní plážová destinace. Pro nás je dnes na pláž už trochu pozdě, a tak se vydáváme prozkoumat raději jeskyni Hinagdanan. Kromě toho, že jde o podzemní prostor s nádhernou krápníkovou výzdobou, tak má jednu skrytou zbraň – jezírko. Naprosto průzračné, čisťoučké jezírko plné slané vody, kde se sem tam prohánějí dokonce rybičky, protože je podzemním kanálem propojené s mořem. Ve vodě je vidět skály, jak padají do hloubky, po okrajích si lidé nesměle máčejí nohy a ruce, ti odvážnější rovnou skáčou dovnitř. Jen co ale dorazíme my, tak chlapík s nápisem LIFEGUARD na zádech se zvedne, zahuláká, že od teď se nikdo koupat nesmí, když on tam nebude, a odchází za rodinou slavit konec roku. Jeskyně je otevřená ještě další hodinu, do 5, pár výprav přijde, průvodci je vždycky nastaví pod průzory, kterými dovnitř dopadá denní světlo, a dělají jim pár „uměleckých“ fotek na mobil, někteří zaujatě hovoří s Petíkem. Ten naopak dost nezaujatě sedí na nejvyšší skalce a pořizuje fotky na dlouhou expozici. Samozřejmě jsme poslední, koho nakonec hlídač vyprovází… Jakmile se za námi zaklapne branka, doráží sem další dvě dodávky cizinců chtivých tajuplné jeskyně, ale hlídač se ukecat ani uplatit nenechá – dnes je prostě konec roku a ten se musí náležitě oslavit (pomíjím fakt, že už se tu jistě bujaře slavilo i včera).

Za chvíli nám zapadne slunce, a tak se snažíme spěšně dojet na nejzápadnější cíp ostrova, kde jsou značené pláže, že si dopřejeme romantický západ slunce na bělostné pláži. Navigace (=já) nám poněkud selže, ale i tak se nám žádnou krásnou pláž najít nepodaří, jenom jeden palmový háj plný odpadků. Končíme na dlouhém mole přímo ve vesnici Panglao, kousek od strážní věže a mohutné katedrály, která zdobí centrum. Kolem kotví malé bílé bangky, typické filipínské katamarány, které se tu používají ve všech možných velikostech podle účelu. Tyhle vypadají jako přerostlé vodoměrky, jak si tak lehce sedí na hladině, s nohama široce rozkročenýma. Molo je v podvečer evidentně populární spot, posedávají tu bílí i místní a všichni uhranutě zírají na krásnou scenérii, jenž nám Matka Příroda nachystala naposledy v tomto roce. I my se na chvíli připojujeme, a pak s posledním záchvěvem světla a čerstvě dogrilovaným kuřetem v kufru opouštíme poklidné Panglao. Zastavujeme se v obchoďáku, že si teda na toho Silvestra taky koupíme něco dobrého (mimo rumu a coly, to je samozřejmost), ovšem hodinu před zavíračkou, na Silvestra, lézt do krámu není zrovna nejlepší nápad. Kvůli pár chipsům a bonbonům tam strávíme hodinu času, uff!

V našem pokojíčku (vlastně domečku), mimo hlavní děj města, je pohoda a klid, dokonce ani hosté žádné divočiny nevymýšlí. Parkujeme náš vzácný stroj přímo před dveřmi a dopřáváme si grilované kuře s čerstvou okurkou, nějaké to zobání, rumíka s colou a sprchu. Kolem 9. vytuháváme. V 10 nás budí první ohňostroje, ale spíme dál. Budíme se pár minut před půlnocí, tak si venku připijeme, popřejeme do nového roku všechno nejlepší, chvíli koukáme na ohňostroje. Zkusíme zavolat rodinám, což se nepodaří, a tak jdeme kolem 1 pokračovat, aby ten Nový rok začal příjemně, vyspinkaně do růžova:-)

Úterý 1.1.2019 – Motovýlet na severozápad ostrova Bohol

Ráno máme velké plány, co všechno dneska objedeme, nejvíc jsme samozřejmě natěšení na nártouny, ovšem ti nás rychle vyvedou z omylu tím, že 1.1. mají rezervace samozřejmě zavřeno. Ta bližší je asi 20 minut jízdy od hotelu, silnice jsou po ránu extrémně prázdné a je příjemně. Když tedy první rezervace neklapne, zkoušíme pokračovat dál, ale dojedeme jenom do vesnice Sikatuna. Tam houknu na Petíka, že ten kostel tu mají faktu pěkný, ať zastaví a udělá fotku, načež on zjišťuje, že fotku nemá udělat čím, páč nechal foťák v pokoji!!! Zapomenout foťák na Nový rok, to tedy nevěstí nic dobrého… No jo, no, nezbývá, než se vrátit a doufat, že to byla poslední věc, kterou jsme dneska někde zapomněli (nebyla).

Každopádně když víme, že nártouní rezervace nemá cenu zkoušet, měníme lehce plán a po vyzvednutí foťáku míříme z města rovně na sever a dál podél pobřeží. Krajina se tu zajímavě mění, přejíždíme mosty přes říčky obrostlé nízkými palmami, ale vyjíždíme i na skalnaté kopce porostlé řídkými a suchými lesy. Po nějaké době, když se naše tečka na mapě ocitne úplně v rohu ostrova, sjíždíme ze silnice kamsi mezi lesy nalevo a brzy parkujeme vedle strážní věže Punta Cruz (watchtower). Má zvláštní půdorys do trojúhelníku a je prvním zástupcem ostrovního opevnění, se kterým se setkáváme. Stavěli jej první konquistadoři a sloužilo k obraně před piráty z jižních oblastí Filipín. Věž sice už pár let neslouží přímo svému účelu, ale i kdyby chtěla, tak ji v roce 2013 definitivně vyřadilo z provozu zemětřesení; jednak poškodilo věž samotnou, ale hlavně vyzvedlo mořské dno a posunulo okraj moře o 50 metrů dále. Vznikla tím totálně zvláštní, trochu smutná a trochu zajímavá pláž, kterou tvoří jen mrtvé korály, ale je díky tomu bílá jako sníh. Když ji přejdeme, tak kolem okraje moře je pás černých skalek a kamení, mezi kterým občas prosvítají plošky písčitého dna – ty září tyrkysově mezi blankytnou modří zbytku moře. No zkrátka příroda tu opravdu kouzlí, co se barev týče, a tak neodoláme a v prudkém dopoledním žáru se jdeme svlažit a poprvé vyzkoušet kamerku do vody, jestli tady třeba nebude i nějaký zajímavý podmořský život.

Plácáme se jenom v rámci nejbližší písčiny, takže korály žádné nepotkáme a tím nejpestřejším se tak stává asi 6 pruhovaných rybiček, ze kterých jsme ovšem my, středoevropané, jak na větvi. Opatrně a váhavě noříme pod vodu i kamerku – před touhle cestou jsme totiž zainvestovali a pořídili nové GoPro, které už má být samo o sobě vodotěsné, ale vemte si jen tak elektronickou hračku za několik tisíc a vymáchejte jí v moři… nejdřív jsme tomu hodně nevěřili, ale časem jsme se otrkali. Tak snad se i těsnící uzávěry moc brzy neošoupou a budou chvíli fungovat:-)

Příjemně osvěžení se ještě plazíme pod původním útesem a hledáme kešku, což se povede, nicméně společnost nám tam dělají i obří pavouci a to už nic moc. Během svátečního dopoledne se kolem věže sjedou místní na piknik a prostor se zaplní dětským halekáním a vůní grilovaného masa. Pro nás je tu trochu těsno, a tak sedáme na pekelný stroj a uháníme dál podél pobřeží.

Na mapě (a vlastně i při příjezdu na ostrov) nás zaujaly dva menší ostrůvky, které leží u boholského pobřeží. Na ten bližší se dá dojet přes most, na ten vzdálenější už to tak jednoduché není, ale ze zvědavosti ten první objíždíme celý po okružní silnici. Jsou tu roztroušené skromné chalupy místních rybářů, se svým standardně neupraveným okolím, sem tam někde přeběhne pes, ale vlastně vůbec nic zajímavého. Dokonce i když se po maličké silničce spustíme k pláži, je to tam hnusné – nikde nikdo, rozbité lodě a pláž zaházená bordelem. Vracíme se tedy na Bohol, čili „pevninu“,  a z pobřežní silnice uhybáme a šplháme se do centrálních kopců. Výhledy na pobřeží se otevírají hezké, stejně jako zajímavé vnitrozemí – údolíčka vyplněná rýžovými poli, nebo domečky rozházené po kokosových hájích. Takové bydlení se nám obzvlášť líbí:-) Trochu nepříjemný je akorát fakt, že nám začíná docházet benzín.

Netrvá dlouho a jsme ve vesnici Antequera, poslední civilizace před vodopádem Mag-Aso. Zabočujeme na čím dál tím menší cestu, která nás vede z kopce, do kopce, doleva, doprava, mezi domy, prasátky, pejsky… Chvíli po tom, co skončí domy, je oficiální pokladna, a tak odevzdáváme 15 PS za dva lidi na motorce. Za chvíli jsme ale na větším parkovišti, kde stojí dokonce několik vanů, docela dost motorek. Nad cestou k vodopádu stojí dřevěný domeček, registrační kniha a pan pokladník, jak jinak. Musíme tedy zaplatit znovu, tentokrát po 20 PS za osobu. To už trochu pěníme, protože tohleto placení za nic (ne, o krásu vodopádu se lidé opravdu nijak nezasloužili) nám z principu vadí a tady to máme hned dvakrát za sebou. Neodpustím si proto na chlapíka nějakou poznámku. Vrchol pak je, když při odchodu o cca hodinu později už tu není ani noha a noví návštěvníci tak neplatí nic (na druhou stranu občas se nám to někde stalo taky, takže je to tak nula od nuly – jednou někde zaplatíš, podruhý máš štěstí a jdeš zadarmo…)

K vodopádu se sestupuje po dlouhých schodech, dole je pěkná vyhlídka a jakés takés zázemí (altán se stolem, záchodo-převlíkárna), nicméně tady i u několika dalších filipínských vodopádů narážíme na fenomén „zašlé slávy“, který důvěrně známe z Malajsie (třeba skanzen u Melaky – ten už asi vůbec neexistuje, nebo některá místa na Langkawi) – evidentně se tu někdy dařilo dobře a kolem vodopádů se vybudovalo šikovné zázemí, jenže už hodně dlouho se o to nikdo nestará, a tak všechno zchátralo a tropická příroda to postupně zase pohlcuje… Krásu vodopádu Mag-Aso to ale nijak nesnižuje – sice to není žádný obr, ale dá se jednoduše vylézt přímo pod něj, nechat si namasírovat záda, anebo si krásně zaplavat ve velké, tyrkysově modré laguně. Akorát skály a kameny v okolí strašně kloužou, takže pohyb po souši je třeba provozovat s nejvyšší opatrností:-) Než my se ovšem dostaneme do vody, tak si dáme oba výklus po schodech nahoru a zpět – nejdřív totiž zjišťujeme, že jsme v motorce zapomněli GPSku, a pak nám chybí klíčky. Ne, nemohla jsem si toho všimnout, když jsem tam přišla pro tu GPS… No jo, co nemáš v hlavě, musíš mít v nohou – bohužel moje celoživotní krédo, se kterým Petík moc nesouhlasí, ale nepřízeň osudu ho taky někdy dožene se přizpůsobit:-)

Po příjemné koupeli a zkoušce kamerky pro změnu ve sladké vodě se vracíme nahoru – samozřejmě, že než tam člověk vyfuní, tak už by se nejradši šel znova vykoupat. Nás ale pálí hlavně ten benzín. V Antequeře je benzínka zavřená, tak nezbývá, než se pěknou kopcovitou krajinou (po super silnicích, mimochodem), ubírat dál a doufat, že ještě chvíli ty výpary vydrží:-) Na jedné delší rovince předjíždíme tricykl, který je vždycky na všech silnicích to nejpomalejší, když najednou se vedle nás zleva zjeví van, který předjíždí nás. To je dost překvápko, zejména když on jede jak kdyby nás neviděl a začne se zase zařazovat do pravého pruhu. Tím se opře o nás a tlačí pryč. Jak jede ale rychleji, tak je hned pryč a Petíkovi zůstane v rukou rozhozená motorka, na které balancuje ze všech sil. Nějakým záhadným způsobem to nakonec ustojí, takže bolestivý pád na Nový rok se nekoná, ovšem hned parkujeme a jdeme prohlížet motorku. Řidič dodávky si taky uvědomil, že to trochu podělal, parkuje kus před námi, hrozně se nám omlouvá (vysvětluje, že jede na pohřeb převážet nebožtíka…) a zjišťuje, jestli jsme my v pořádku, jestli je motorka v pořádku, dává nám na sebe kontakt, kdyby něco. My jsme vyšoklí, ale jinak všechno vypadá cajk, Petík zkouší motorku projet a asi dobrý – nemá ani škrábanec, což je NEUVĚŘITELNÝ! A nám padá obrovský kámen ze srdce, páč přivézt Pepíkovi do přístavu místo úplně nové motorky nějaký nabouraný vrak, to by nás asi vyšlo hodně draho. A já v duchu děkuju Petíkovi za všechny ty stovky naježděných kilometrů nejen po brutálních cestách Vietnamu, které ho naučily vybrat nevybratelné a ustát neustátelné, a dnes nás zachránily od něčeho hodně moc ošklivého…

První otevřená benzínka už je na kraji Tagbilaranu, vlastně kousek od hotelu. Času je ale pořád spousta, a tak se rozhodujeme zkusit tedy některou z vyhlášených pláží na Panglao. A netroškaříme, míříme rovnou na tu nejznámější, Alona Beach. Po silnici se docela vlečeme v koloně, blbě se tu předjíždí. Pláž samotná je obklopená doslova vesničkou jen z hotelů a restaurací, stojí tu kolona na parkoviště, které tu ale vlastně není, a tak my projíždíme, kam až to jde, a pak si motorku ještě kus táhneme s sebou, než nám u jednoho hotelu dovolí jí zaparkovat. Jinak jsou tu totiž všude zákazy parkování. Procházíme se kus po vybetonovaném nábřeží před hotely, moře nám šplouchá málem u nohou, neboť je čas přílivu a pruh bělostné pláže se zúžil na úplné minimum. Díky tomu tu pro nějaké válení a užívání si pláže není vůbec prostor a po pravdě nás to tu vůbec nenadchne. Lidí moc, místa málo, restaurace drahé. Dojdeme na konec pláže, vylezeme se rozhlédnout na skalnatý útes, a pak zase zpátky pro motorku a pryč.

Máme trochu čas, a tak chceme popojet ještě dál na západ a najít si nějakou hezkou pláž na západ slunce. Zkoušíme South Beach a Danao Beach, ale ani jedna zase není to, co bychom si představovali. Jsou dost malé, nijak zvlášť hezké, pokud člověk není ubytovaný v rezortu, před kterým se uklízí, tak je všude dost bordel. U břehů kotví zase bangky jako přerostlé vodoměrky, a nejdál dojedeme do háje. Palmového. Je to tam hezké, ale soukromý pozemek, takže zase zpátečka. No tak nevím, prý vyhlášená plážová destinace a zatím jsme tu neviděli jediné hezké místo. Zítra už se těšíme na výlet do vnitrozemí, kde by nás měly čekat mnohem zajímavější věci:-)

Cestou zpátky se pokoušíme dojít si na masáž, že si teda na ten Nový rok aspoň uděláme dobře, jenže kolem Alony jsou salony dost drahé, a všechny ostatní potom mají plno minimálně na 2 hodiny dopředu. Bohužel se dneska stihly dokonce i sežrat kuřata, respektive hlavně spousta stánků vůbec neotevřela, a tak končíme dnešní odyseu v osvědčeném hladovém okýnku Angel´s a večeříme každý dva hambáče. Ještě že ti mají otevřeno 24/7, svátek nesvátek:-) V hotelu dáváme rychlou sprchu, a pak přichází i rychlá smrt, což je fajn, páč aspoň zaspíme hlad:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.