Vietnam 7 – Přelidněný Dalat uprostřed hor a borových lesů

...aneb jak jsme objevovali vietnamskou hillstation v době prázdnin a učili se za dopravu a jídlo platit přiměřeně
Vietnam 7 - Přelidněný Dalat uprostřed hor a borových lesů
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Chiang Mai

SOBOTA 11.7. – DEN DVOUSTÝ DEVADESÁTÝ DEVÁTÝ – SMĚR DALAT, UBYTOVACÍ PROHRA, NIGHTMARKET

Brzký budíček se pro změnu jednou podařil, ostatně ani nic jiného nezbývalo, zabalili jsme a od půl 8 čekali na autobus. Trošku s napětím, jestli fakt přijede, přeci jen ve Vietnamu jsme tenhle systém ještě nezkoušeli. Na Asii dorazil s příjemným, jen 10 minutovým zpožděním, takový větší minivan to byl. Naši spolucestující byli dvě bělošky, bílý pár vzadu, pár místňáků vepředu. Kapacita byla tak z poloviny naplněna, což nám všem umožnilo se během jízdy pohodlně rozprsknout po celém buse:-) Mířili jsme do vietnamské hill station Dalat ve výšce 1500 m.n.m., a tak většinu cesty tvořilo stoupání serpentinami do hor, s úžasnými výhledy všude okolo. Na jediném místě, kde nebyl výhled vůbec žádný, zato tu stálo malé občerstvení a záchody, jsme pauzovali. Krajina, byť horská, byla převážně obdělaná – před očima se nám míhaly rýžové terasy, výš potom banánové a kávové plantáže, jahodové a zeleninové záhony a skleníky, v poslední části okolo Dalatu i nádherné borovicové lesy. Připadali jsme si jak někde v Pobaltí nebo severní Evropě a dokonce i venkovní teplota tomu odpovídala.

Autobus s námi projel skoro celé město a zastavil na opačné straně centra, před svou kanceláří. Takhle totiž funguje turistická doprava ve Vietnamu: V centru města A zajde turista do cestovky, koupí jízdenku. Bus nebo pickup ho vyzvedne v hotelu, nebo před tou cestovkou a odveze ho do města B, kde ho vyklopí opět v centru, před svou pobočkou nebo u hotelu. Cenově je to pro člověka na měsíční dovolené naprosto v pohodě, autobusy jsou moderní, pohodlné, na větší vzdálenosti spací s lehátky. My jsme z Mui Ne zvolili tento spoj taky, ale pak jsme zjistili, že když si člověk dá práci (hromady času googlení, pročítání blogů, vyptávání se – i když místní moc nápomocní nebývají), najde nádraží lokálních autobusů a uhádá si adekvátní cenu, může po Vietnamu cestovat klidně o polovinu i dvě třetiny levněji. A to byl náš cíl, přestože to stálo hodně sil a nachozených km na a z okrajů měst, kde bývají autobusáky umístěné…

Většina bělob z dorazivších autobusů se rozprchla do několika okolních hostelů s cenami 5 USD za postel v dormu, my jsme ale zamířili zpět do centra, kde jsme měli vytipovanou celou ulici plnou levného ubytování (což ve Vietnamu znamená klidně těch 5 USD za pěkný dvoulůžkáč). Během odpoledne jsme pak prošli celé centrum, zeptali se odhadem v 30 hotelech, resp. převážně to byly nha nghí, viděli ceny od 120 000 Đ, tedy 6 USD, a tak pokoji za 10 USD opovrhovali:-) Jenže všude bylo plno, nebo nám to aspoň tvrdili. Nejdřív nás to zarazilo – ve Vietnamu je teď turistická mimosezóna, takže jsme takový problém vůbec nečekali. Jenže co čert nechtěl, Vietnamci měli prázdniny, takže domácích návštěvníků přijelo za ochlazením do jejich „Špindlu“ dost a dost. Navíc byla sobota. Někde jsme četli, že když mají hotely dost hostů z řad místních, tak i kdyby bylo volno, nemají chuť se trápit s cizími turisty. I na tom něco bude… Po každém dalším dotazu a odmítnutí už mě pak chytal rapl a měla jsem sto chutí něco rozkopat. Tohle se fakt nepovedlo. Už jsme začali pomalu měnit plány, že holt přespíme někde v hájku (na pár hodin spánku se nevyplatí ubytovávat), a ráno najdeme bus a pojedeme dál, když jsme konečně narazili na něco rozumného. Tetka z hotelu Nhu My nám ukázala obrovský pokoj se 2 manželskými postelemi daleko od sebe, stolkem, 5 velkými křesly, vlastní koupelnou a chtěla 9 USD na noc, když zůstaneme aspoň 3 noci. To bylo v plánu, tak jsme ani moc neváhali a halopokoj pod úrovní chodníku (koho to zajímá?:-)) vzali. Uf!

Nad pokojem byla i pěkná (na nás moc drahá) restaurace, kde jsme poklábosili s domácími – tetka majitelka byla tvrdá obchodnice, ale férová. Její manžel byl Holanďan, který šel v únoru do důchodu a od března se sem přestěhoval natrvalo. Ideální život pro oba, řekla bych:-) Strejda nám vyprávěl, že se mu moc líbila Praha, a pak že jezdil do Sázavy, že tam je nějaká super hospoda, bílá budova u řeky:-)

Půlden, který měl být věnovaný prohlídce Dalatu, jsme úspěšně zabili hledáním ubytka, takže městu bude muset padnout zítřek, ale nyní byl čas jít ulovit něco k jídlu, po celém dni téměř o hladu. Už se setmělo a v hlavním centru dění – velké křižovatce, širokém schodišti mezi „patry města“ a dlouhé promenádě pod ním – vyrostl bujný nightmarket. A všude asi tak milion lidí. Prodrali jsme se jimi naskrz a obhlídli nabídku – ovoce, polévky, babky na schodech prodávaly „vietnamskou pizzu“ (plachta rýžového papíru, na kterou se nandají ingredience podle přání zákazníka, rozkydne vejce a nechá se na grilu upéct, pak se zalije chilli omáčkou a smotá jako tortila), pod schody byla zase častá bílá a fialová sticky rice podavaná do krabičky s bylinkami, salámem a vajíčkem. Na rohu byla Lotteria, takový vietnamský fastfood po vzoru Mekáče, ale o hodně levnější, a ta praskala ve švech. My jsme pokračovali ještě dál – podél jezera k hypermarketu Big C, který jsme zahlédli při příjezdu z busu:-) Hypermarket = bělochova jistota, když si neví rady jinak:-)

Ještě teplé bagety, ke kterým jsme si dopřáli dokonce šunku, ovoce za skvělé akční ceny a bez dohadování, levná voda (barel se do hotelu trochu pronesl, ale co, Petík to zvládl). Zazdili jsme to hranolkami za 10 000 a zmrzlinou za 3 000 Đ v Lotterii ve 2. patře:-) Tenhle obchoďák nás zaujal nejen po nákupní stránce. Je totiž celý zabudovaný v zemi, takže nebýt cedule, tak o něm nikdo neví. Jeho okolí (a de facto střecha) na břehu jezera je celé vydlážděné. Přes den se tu baví děti i dospělí pouštěním draků, večer tu omladina machruje na skejtech, inlinech, skákacích botách, apod. K tomu výhled na jezero… no, příjemné místo:-)

Zpět v hotelu jsme se dorazili instantní polívkou a ovocem, pustili animáky v televizi a brzo usnuli – horské klima a dlouhé tahání batohů nás udolalo.

NEDĚLE 12.7. – DEN TŘÍSTÝ – PROHLÍDKA DALATU A BLÍZKÉHO OKOLÍ

I ráno jsme se cítili zdrchaně – Petíka v noci chytla hlava, a tak pendloval mezi postelí a sprchou (naštěstí jsme měli teplou – výhoda všech hill stations:-)), a mě budil bordel z ulice – do noci tam vyřvávali mlaďoši s kytarou, pak se začalo vstávat, motorky jezdily a troubily, no na zabití. Dali jsme si tedy dopoledne volnější a zapracovali zejména na pytli rambutanu:-)

V poledne nás vyhnal hlad a šli jsme zkusit polívkárny na schodišti, kde jsme včera viděli ceny 20 – 25 000 Đ. Super, byly tu i přes den. Dali jsme jednu kuřecí a jednu hovězí, obě výborné a spousta věcí na dochucení, byli jsme spokojení, i když jsme samozřejmě platili těch 25 000 Đ. Tenkrát jsme si ještě mysleli, že když je někde napsané rozmezí, tak turista nemá šanci dosáhnout na tu nižší cenu. Později nás Vietnam naučil, jak na to – prostě říct nebo ukázat, kolik jsem ochotný zaplatit. Někdy nás to stálo třeba menší porci, ale fungovalo to spolehlivě;-)

Po jídle jsme slezli dolů pod schody a zjistili, že na silnici a v okolních budovách funguje rozsáhlý denní trh. Jednu část tvořilo hlavně sušené ovoce, sirupy, džemy, v patrech byly restauračky a oblečení, na ulici hlavně zelenina, nejvíc tu frčela brokolice a artyčoky. Mezi zeleninovými stánky byly i malé vývařovny, čemuž jsme neodolali. S příjemnou, ukecanou tetkou jsme chvíli dohadovali, co a jak, a nakonec objednali talíř rýže s dušenou zeleninou a docela velkou kotletou, k tomu byla miska vývaru, pikantní omáčka s minililky a další jen papričková. Bylo to výborné, levné (20 000 Đ) a připomnělo nám to stolování v Barmě.

Ok, hlad zahnán, síly nabrány, byl čas na trochu sightseeingu. S parádním výhledem na jezero jsme vylezli točitými uličkami do vyšších částí města a nakoukli na mši do krásného kostela, největšího v Dalatu. Vlastně katedrály. Katedrály sv. Mikuláše z Bari, jinak známé pod jménem Chicken Church, vietnamsky Con Ga Church. Kde se vzalo takové nezvyklé jméno? Inu, na hlavní věži, ještě nad katolickým křížem, je umístěná větrná korouhvička tvaru kohouta. Pro Vietnamce byl asi tento prvek natolik neobvyklý, že podle něj pojmenovali celou katedrálu:-) Uvnitř byla skromně, ale vkusně a hezky zařízená. Vietnam je vůbec plný krásných kostelů, jako památka na dobu Francouzské Indočíny, a jako v každém svatostánku zde člověk najde klid a ticho k odpočinku a chvíli poslechu vlastních myšlenek… Okruhem po vyšších ulicích, mezi borovými háji a stále s výhledem na jezero, jsme došli až k Etnografickému muzeu – asi jsem s ním hodně otravovala, protože to bylo docela daleko. Dorazili jsme ve 4 hodiny, otevřeno bylo do 5, tak jsme měli docela co dělat, abychom všechno proběhli. Koupili jsme lístky po 10 000 Đ a nejdřív šli do hlavní budovy, která je teda sama o sobě dost šeredná. Vnitřek je věnovaný dějinám Vietnamu od pravěku do dneška. Samozřejmě nesmí chybět velká část zaměřená na válku, ale tu jsme proběhli asi nejrychleji, není třeba se v tom vyžívat znovu a znovu. Co nás naopak zaujalo asi nejvíc, byla expozice o menších kmenech – etniku Mạ (dnes asi 31 000 osob), K’ho (145 000) a Churu (18 000). Od každého tu měli figuríny v tradičním oděvu (až později se nám potvrdilo, že ti lidé i dnes tak opravdu chodí běžně oblečení, třeba i pracovat na pole), kterak sklízejí rýži nebo loví ryby. Ve velké zahradě jsme pak prošli rychle ostatní zajímavosti: Palác královny Nam Phuong, kde to vypadá jako v malém zámeckém hotýlku… hmm, dala bych si říct:-) Jde o místní „královnu“, manželku významného velkostatkáře. Rodina z počátku 20. století měla pevné vazby na Francii, dokonce tam i nějaký čas pobávala, a proto byl i jejich vkus co se bydlení týče notně poznamenán evropským stylem. O kousek dál potom linga-joni svatyně, která byla uctívána jako symbol plodnosti a farmáři ji vzývali pro dobré počasí a bohatou úrodu. Už v muzeu nás zaujalo, že hodně zdejších pozůstatků má hinduistický původ. Později jsme se dozvěděli, že na území jižního a středního Vietnamu se v 7. – 19. století (vrcholu moci dosáhla v 9. a 10. století) rozkládala mocná říše Čampa, po níž se právě dochovalo mnoho hinduistických památek. Při návštěvě některých z nich jsme si připadali úplně jako zpátky v Indii:-) Na závěr jsme ještě proběhli dva velké, tradiční, dřevěné domy, které stojí v borovém hájku, jeden jako rekonstrukce domu etnika Mạ a druhý od K’ho. Mezi nimi je umístěn mohutný gong a pod okolními stromy drobné atrakce pro děti. Vzpomenuli jsme na dětská hřiště našich mladých let:-) Lehce po 5. jsme opustili brány muzea a vydali se nazpátek.

Neodpustili jsme si zastávku v Big C, koneckonců bylo to po cestě:-) S křupavými bagetami a párky jsme se usadili na „střeše“ obchoďáku a pozorovali desítky létajících draků, kteří se nám vznášeli nad hlavou. Někteří měli tradiční provedení a tvary, poletovalo tu ale i spousta ryb, žraloků a chobotnic:-) Jak zapadlo slunce, hodně se ochladilo, a tak jsme se s ucouranýma nohama vrátili do hotelu, bagety zazdili rambutanem a pitahayou a večer trochu zapracovali na restech.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.